§ 9.

Die mündliche Prüfung umfaßt:

1. Fragen der elementaren Kenntnisse der Anatomie der Zähne sowie des Kiefergelenkes.

2. Fragen aus der gesamten Technik.

§ 10.

Nach Beendigung der Prüfung, über deren gesamten Verlauf ein von sämtlichen Mitgliedern der Prüfungskommission zu unterfertigendes Protokoll aufzunehmen ist, beschließt die Prüfungskommission mit Stim­menmehrheit, ob die Prüfung mit Erfolg oder ohne Erfolg bestanden ist. Bei Stim­mengleichheit entscheidet der Vorsitzende. Wird die Prüfung nicht bestanden, so hat die Prüfungskommission den Termin für die Wiederholung der Prüfung anzuberaumen. Die Prüfungskommission hat über das Ergebnis der Prüfung ein vom Vorsitzenden, Prüfungskommissären und 2 Beisitzern zu unterfertigendes Zeugnis kostenlos auszustellen.

Dieses Prüfungszeugnis berechtigt zur Aufnahme an der staatlichen Dentistenschule.

§ 11.

Die eingezahlte Prüfungstaxe wird so verteilt, daß der Vorsitzende und die 2 Prü­fungskommissäre je 20 Kč erhalten, der Rest verbleibt zur Deckung der mit den Prü­fungen verbundenen Auslagen.

§ 12.

Die Prüfungskommissionen geben nach Ablauf des Kalenderjahres einen statistischen Ausweis an die Sanitätsbehörde II. Instanz.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

1. zasedání.

Tisk 54.

Podepsaní navrhují:

Senát račiž se usnésti:

ze dne............,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Vykonávati zubní praxi na území Česko­slovenské republiky jest dovoleno těm dentistům, kteří s úspěchem absolvovali státní dentistickou školu, mohou se vykázati diplomem dentisty a vyhovují jinakým platným ustanovením, předepsaným pro vykonávání zubní praxe.

§ 2.

Ustanovení požadovaná v §u 1 pro oprávnění vykonávati zubní praxi jsou:

1. Úspěšné absolvování trojtřídní občanské školy a tříletá praktická činnost v zubní praxi.

Tříletá praktická činnost snižuje se na dvouletou, bude-li podán průkaz o návštěvě čtyřtřídní měšťanské školy nebo úplné nižší střední školy.

2. Průkaz o tříleté praktické činnosti jako zubní technik v zubní praxi.

3. Průkaz, že uchazeč, splniv podmínky uvedené v bodě 1 a 2, docházel do státní dentistické školy (§ 6), což je vázáno podmínkou, že úspěšně vykonal přijímací zkoušku pro tuto školu před zkušební komisí, k tomu ustanovenou.

4. Vzdělání na státní dentistické škole, trvající dvě pololetí, a s úspěchem vykonaná závěrečná zkouška na této škole, kterou se získává vysvědčení dentisty.

5. Průkaz o tříleté praktické činnosti jako asistent v zubní praxi.

6. Konečně dentistická zkouška, s úspěchem po tříleté asistentské praxi před státní zkušební komisí vykonaná, která opravňuje k užívání titulu >diplomovaný dentista>.

§ 3.

Dentista, diplomovaný podle §u 2, bod 6, může se usaditi kdekoliv na území Československé republiky. Jest však povinen před zahájením praxe předložiti svůj diplom dentisty příslušnému státnímu zdravotnímu úřadu I. stolice k nahlédnutí a zaznamenání.

§ 4.

Diplomovaný dentista má právo vykonávati tyto práce:

Prováděti umělou náhražku zubů a chrupů a to všechny uměle provedené části jednotlivých zubů a chrupů v lidských ústech, jimiž se mají nahraditi scházející nebo vadné části zubů nebo chrupů. Takovými uměle provedenými částmi jsou zvláště umělá náhrada celého zubu nebo jeho scházející části, jakož i plomby, výplň zubů, zuby čepové, zuby přidělané nýtkem a všechny druhy zubních korunek a podobná náhražka, můstky jakkoli provedené, umělé chrupy celé nebo jejich části na patrech.

§ 5.

Za práce na zubech a chrupech dlužno považovati práce tuto uvedené:

a) Odstraňování zubního kamene, čištění zubů, obroušení zubů a kořenů.

b) Braní otisků zubů a chrupů.

c) Přizpůsobování umělých náhražek zubů a chrupů.

d) Zasazování umělých zubů, korunek a chrupů za používání prostředků k jejich úpravě.

e) Vyplňování, plombování a vyplňování kořenů s pracemi s tím spojenými, jakož i ošetřování a léčení kořenů.

f) Odstraňování, vytrhávání zubů a kořenů, které překážejí umělým náhražkám zubů a chrupů.

Při provádění těchto uvedených prací je dovoleno užívati místního umrtvení.

§ 6.

Státní dentistickou školu zřídí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty.

§ 7.

Oprávnění zubních lékařů a zkoušených zubních techniků, kteří v době vyhlášení tohoto zákona již vykonávají zubní praxi, nejsou tímto zákonem dotčena.

§ 8.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

§ 9.

Provedením tohoto zákona pověřují se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministrem školství a národní osvěty.

Boj, trvající po celá desetiletí mezi zubními lékaři a zubními techniky, byl prozatím ukončen zákonem ze dne 14. dubna 1920, č. 303 Sb. z. a n., o zubním lékařství a zubní technice. Tímto zákonem bylo povolání zubních techniků odsouzeno k vymření a zajištěno jen ještě těm zubním technikům právo dosáhnouti koncese, kteří se do 6. května 1920 - do dne vyhlášení zákona - vyučili a měli výuční list.

Zákon však opomenul podati pokyny týkající se dorostu povolání a jeho zákonitého a jiného postavení. Na jedné straně vymírání tohoto stavu, na druhé straně však dovolení dále vychovávati učně. Tento zákonitě nevyjasněný stav stupňoval se až k nesnesitelnosti. Sta státních občanů věnovala se povolání zubních techniků a nyní podle tohoto zákonitého opatření nemají ve svém životě již nikdy dosáhnouti práva, kteréž jejich předchůdcům, starším kolegům, beze všeho bylo vyhrazeno.

Příčinu nekonečných, neblahých bojů mezi oběma stavy - zubními lékaři a zubními techniky - hledati dlužno v tom, že uspokojivé zubotechnické umění jen tehdy jest možné, když všechny práce, potřebné k nahrazení zubů, tedy i práce v ústech pacienta, vykonávati bude táž osoba. Tuto základní zásadu nelze zvrátiti a vedla k tomu, že dnes ve všech význačných a významných kulturních státech samostatně působí státně zkoušení dentisté, vzdělaní podle zásad, určených státními zákony.

Pohlédněme přece do Německa, Francie, Anglie, Ameriky! Tam bylo umění nahrazovati zuby konečně svěřeno rukám dentisty, vzdělaného v obou směrech, mechanicko­technickém jakož i odborně lékařsky theoretickém.

Ze zubních lékařů jen několik málo samo vykonává práce zubního technika. Kvalifikované pomocnictvo, které ještě čeká na koncesi, osamostatňuje se, jakmile podá průkaz devítileté způsobilosti, a zde je na pracovním trhu značný nedostatek. Nebude-li se přiměřeně pečovati o to, aby se vychovalo odborně technicky vzdělané pomocnictvo, nebude v několika letech lze nalézti kolegu se zaručenou odbornou způsobilostí.

K samostatnému provedení zubní prothésy je zapotřebí anatomických, fysiologických a také pathologických znalostí, kterých však lze dosáhnouti i na jiné základně nežli jakou má plně studovaný lékař.

Návrh zákona stanoví kromě zaručené dobré školní výchovy tříletou praktickou činnost v zubní praxi a tříletou činnost jako technik. Aby si bylo možno udělati úsudek o znalostech a schopnostech příslušníka stavu, stanoví se zkouška před zkušební komisí, zvlášť k tomu určenou, která zároveň má býti přijímací zkouškou do státní dentistické školy. V §u 6 se stanoví, že tato dentistická škola má dvě pololetí a zkušební řád pro techniky, v dodatku připojený, tvoří rámec pro zkoušku samu. Tím, že k odborně mechanické ruční práci přistupuje též vědeckotheoretické vzdělání, poskytuje se nejlepší záruka, že zjednán bude dorost tohoto povolání, jenž bude kvalifikován a poskytne jistotu důkladné práce. Po ukončení státní dentistické školy je stanovena další tříletá činnost jako asistent, která má dentistovi poskytnouti příležitost, aby pod dozorem majitele praxe odborně použil svých praktických a theoretických vědeckých znalostí. Po celkem desítileté době výcviku jako dentista jest předepsána státní zkouška, jež, bude-li úspěšně vykonána, opravňuje diplomovaného dentistu k samostatnému vykonávání zubní praxe.

Podle dosavadního zákona je stanoveno osobní vykonávání zubní praxe a jen tam, kde podnik provozují vdovy, stanoví živnostenský řád (§ 55) obchodvedoucího. Poněvadž však podle zákonitých ustanovení musí obchodvedoucí vykázati tytéž vlastnosti jako majitel praxe sám, nelze zpravidla dostati zkoušeného zubního technika jako obchodvedoucího, poněvadž, jak známo, teprve po dosažení koncese lze vykonati státní zkoušku pro zubní techniky. Stává se tudíž v nejřidčích případech, že by zkoušený zubní technik (jenž tedy již měl praxi) šel zase jako zaměstnanec. Ale i jinak v případě onemocnění majitele praxe - ať to jest již zubní lékař nebo zubní technik - , v případě invalidity atd. není možno nejlépe zavedenou zubní praxi provozovati dále, poněvadž podle zákona jen zubní lékař nebo zkoušený zubní technik může prováděti operace.

I k těmto případům přihlížel návrh zákona tím, že po ukončení státní dentistické školy poskytuje dentistovi příležitost k praktické činnosti jako asistent.

Svobodné právo uplatniti se v tom oboru povolání, jemuž se státní občan řádně vyučil, je zaručeno ústavním zákonem. Nemohlo tedy jistě býti zřejmým úmyslem navrhovatele zákona ze dne 14. dubna 1920, úplně a naprosto zapomínati na právní a zákonité postavení dorostu zubních techniků.

Návrh dává dentistickému čekateli možnost svobodné činnosti a výcviku, spojuje zručnost rukou s vědou o zubním lékařství a devítiletou praktickou činností a školním vzděláním dvou pololetí vytvoří se takový stav dentistů, jenž jak nás cizina učí, má skutečný význam.

Dejme stavu dentistů důkladnou odbornou a vědeckou výchovu, pečujme o něj a podporujme jej, a bude to jen ve prospěch a ku blahu zdraví lidu, národního hospodářství a státu.

Na úhradu nákladů státní dentistické školy pamatováno budiž v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty.

V Praze dne 19. prosince 1929.

dr Jesser, Füssy, Richter, dr Hilgenreiner, Fr. Scholz, Tschapek, Stolberg, Tichi.

Zkušební řád pro zubní techniky.

Podle zákona ze dne.......... č.,.,,. Sb. z. a n., na zákonitou opravu oboru působnosti a oprávnění povolání dentistického zřizují se k vykonávání zkoušek pro zubní techniky (§ 2, bod 3 zákona) zkušební komise, a to místech: České Budějovice, Bratislava, Brno, Cheb, Králové Hradec, Plzeň, Praha, Liberec a Opava pro obvody, které zahrnuje gremium

nebo společenstvo zubních techniků dotyčného místa.

§ 1.

 Tato zkušební komise jest určena pro ony dentistické čekatele, kteří mohou podati průkaz o tom, že ukončili tříletou resp. dvouletou praktickou činnost a tříletou dobu jako zubní technikové.

§2.

Zkušební komise skládá se z předsedy, dvou zkušebních komisařů, dvou přísedících gremia nebo společenstva zubních techniků a dvou přísedících zaměstnanecké organisace.

Předsedou jest dočasný úřední lékař zdravotního úřadu I. stolice toho místa, v němž zkušební komise má své sídlo. Zkušebními komisaři jsou jeden zubní lékař a jeden zkoušený zubní technik, případně dentista. Přísedící vysílá příslušné gremium resp. společenstvo a zaměstnanecké organisace.

Zkušební komisi navrhují příslušné úřady a potvrzuje ji zdravotní úřad II. stolice.

§ 3.

Kolku prostá žádost o připuštění ke zkoušce podána budiž předsedovi zkušební komise. K žádosti dlužno připojiti:

1. Propouštěcí vysvědčení školní.

2. Průkaz o tříleté resp. dvouleté praktické činnosti.

3. Průkaz o tříleté činnosti technika.

4. Domovský list.

Vedením písemných prací může předseda pověřiti některého z přísedících.

§ 4.

Jako zkušební taxa budiž složena nebo předsedovi zaplacena částka 100 Kč. Zaplacení staniž se zároveň s podáním žádosti za připuštění ke zkoušce.

Zkušební taxa se vrátí zkušebnímu kandidátu jen tehdy, když aspoň čtyři týdny před lhůtou zkoušky odstoupil nebo ke zkoušce připuštěn nebyl.

Zkušební komise může se usnášeti, je-li kromě předsedy a dvou zkušebních komisařů přítomno po jednom přísedícím.

Funkční období zkušební komise trvá tři léta a je po této lhůtě přípustno opětovné potvrzení.

§ 5.

O připuštění uchazečů rozhoduje předseda zkoušky. Proti odepření připuštění může zkušební kandidát podati stížnost k zdravotnímu úřadu II. stolice a to do 14 dnů po doručení zamítavého výměru.

§ 6.

Zkušební lhůty stanoví se podle potřeby v dohodě se zkušební komisí. Vyrozumění o zkušební lhůtě má býti zkušebnímu kandidátu oznámeno aspoň čtyři týdny předem. V jednom zkušebním dnu nemá býti zpravidla připuštěno ke zkoušce více než 6 zkušebních kandidátů. Zkoušku dlužno zaříditi tak, aby se pro zkušebního kandidáta ukončila v jednom dnu.

Předseda zkušební komise pozve zkušební komisaře a přísedící jakož i zkušební kandidáty ke dni zkoušky a učiní zároveň nutná opatření stran dodání zkušební práce.

Zkušební komisaři a přísedící slíbí předsedovi před první zkouškou svého funkčního období svědomité a nestranné vykonávání svých povinností.

§ 7.

Zkouška je praktická a theoretická; má podati průkaz, že si zkušební kandidát osvojil nutné znalosti a zručnosti jako čekatel dentistického povolání.

§ 8.

Praktické zkušební práce jsou:

1. Částečný náhradní díl z kaučuku se čtyřmi přibroušenými zuby, dva z nich musí býti opatřeny ochrannými plotnami a na tom musí býti připevněna jedna plechová a jedna drátěná sponka.

2. Kovová plotna hodící se na model s nejméně 2 předními zuby a 2 sponkami. Zuby musí býti přibroušeny a přiletovány nebo přinýtovány nebo připevněny v zubním lůžku.

3. Celý chrup sestavený modelovaný ve vosku. Případně s pery.

4. Tří- nebo vícečlenný kovový můstek na modelu, myšlený jako pevný, s nejméně jednou Richmondskou korunkou, části můstku podle volby. Opory, tedy Richmondská korunka nebo kovová korunka musejí spočívati na kořenech, zasazených do sádry. Všechny členěné.

Č. 1 a 2 buďtež v den zkoušky přineseny s sebou hotové, č. 3 a 4 vyhotoví se pod dozorem.

Dozor nad zkušebním kandidátem, dokud pracuje zkušební kus, má předseda zkušební komise uložiti jednotlivým jejím členům.

Majitel zubní praxe, v jehož laboratoři byla vyhotovena zkušební práce č. 1 a 2, má zkušebnímu kandidátovi vydati osvědčení o tom, že zkušební práci vyhotovil samostatně bez cizí pomoci. Byla-li poskytnuta, dlužno uvésti, v čem záležela.

Zkušební kusy mají si prohlédnouti všichni členové zkušební komise.

Ústní zkouška obsahuje:

1. Otázky ze základních znalostí anatomie zubů jakož i čelistních kloubů.

2. Otázky z veškeré techniky.

§ 10.

Po ukončení zkoušky, o jejímž celém průběhu dlužno sepsati zápis, jejž podepsati mají všichni členové zkušební komise, usnese se zkušební komise většinou hlasů, byla-li zkouška vykonána s úspěchem nebo bez úspěchu. Při rovnosti hlasů rozhoduje předseda. Nebyla-li zkouška vykonána s úspěchem, má zkušební komise stanoviti lhůtu pro opakování zkoušky. Zkušební komise má o výsledku zkoušky vydati zdarma vysvědčení, jež podepíší předseda, zkušební komisaři a dva přísedící.

Toto zkušební vysvědčení opravňuje ku přijetí do státní dentistické školy.

§ 11.

Zaplacená zkušební taxa rozdělí se tak, že předseda a dva zkušební komisaři dostanou po 20 Kč, zbytek zůstane na úhradu výdajů spojených se zkouškami.

§ 12.

Zkušební komise podávají po uplynutí kalendářního roku statistický výkaz zdravotnímu úřadu II. stolice.