Pokud ve veřejných knihách po 28. říjnu 1918 jako rozhodném dnu pro Československou republiku nebyl vykonán nižádný zápis, není třeba jiného opatření, než odevzdati tyto knihy, pokud se týče jednotlivé vložky nebo zápisnice do veřejného používání a to uvésti ve veřejnou známost, což uložilo ministerstvo spravedlnosti soudům výnosem ze dne 7. května 1929, č. 16.776. Pokud však jde o otázky platnosti dřívějších zápisů a pořadí podání, zejména pro případ, že se sbíhají padání učiněná u cizího soudu neb úřadu a zdejšího soudu pro tutéž knihovní vložku (zápisnici), jsou zásadní důležitosti a nelze je řešiti pouhým vládním nařízením anebo dokonce výnosem. Jde o práva nabytá po případě zápisem povoleným nepříslušným cizím soudem aneb úřadem, a tudíž o zápisy zmatečné a podle judikatury neplatné. Pro vládní nařízení nebo výnos není podkladu, hledíc zejména k veřejnosti a důvěře veřejných knih.

Při řešení těchto otázek, jež se navrhuje touto osnovou, bylo přihlížeti k tomu, že se odevzdává spisový materiál, hlavně knihy, dílem v prvopisu, dílem v ověřeném opisu, že jeho část byla odevzdána zmocněncům československého státu a i vydána příslušným soudům, část zatím až do dalšího opatření uložena a soudům dány jen pokyny, aby zatím nedávaly knihy, pokud jsou v nich zápisy vykonané cizími soudy po 28. říjnu 1918, do veřejného používání, nýbrž aby vykonaly jen přípravné práce. Aby tyto práce byly urychleny a další řízení navrhované osnovou bylo omezeno jen na vložky (zápisnice) a zápisy skutečně potřebující zákonné úpravy, uloženo bylo soudům shora uvedeným výnosem ze 7. května 1929, č. 16.776, aby roztřídily ihned převzaté vložky (zápisnice) podle druhu zápisů, prohlédly a srovnaly podle katastrálních. území návrhy, a tam, kde není třeba upravovati odevzdanou knihu, a pořadí zápisu ani rozhodovati o platnosti zápisů, daly knihy nebo jednotlivé vložky nebo zápisnice do veřejného užívání s účinností veřejných knih. Při řešení otázek shora uvedených bylo dále přihlížeti k tomu, jak je řeší sousední státy, které nám odevzdávají knihy o nemovitostech přivtělených k obvodu Československé republiky a samy přejímají naopak knihy o nemovitostech ležících na jejich území. V té příčině nutno zachovati pokud možno vzájemnost.

Jako rozhodný den pro bezvýjimečnou platnost zápisů a usnesení cizích států byl volen den 28. října 1918. Tím dnem nabyl československý stát svrchovanosti nad území jemu připadlým, třebas nebyly ještě hranice přesně určeny a známy. Ale do tohoto dne byly příslušny pro tato území přivtělená k Československé republice beze vší pochybnosti soudy a úřady státu, který je měl ve spávě. Jsou proto jimi povolené a vykonané zápisy vůbec formelně platné. To rozumí se samo sebou a osnova nezmiňuje se nyní již o zápisech a podáních učiněných do 28. října 1918 u soudu neb úřadu tehdy příslušného. Třeba bylo se jen dotknouti toho, byl-li sice knihovní návrh podán ještě do 28. října 1918, ale nebyl-li snad již vyřízen neb usnesení v knihách vykonáno nebo doručeno (§ 9, odst. 3.).

I po trianonské mírové smlouvě (č. 102 Sb. z. a n. 1922), sjednané dne 4. června 1920 a ratifikované dne 19. března 1921 nebyly hranice ještě přesně vyměřeny do všech podrobností, třebas její čl. 27 určil jejich směr zhruba. Na některých územích měnila, se ještě hranice při delimitační komisi přivtělením částí obcí nebo parcel k tomu neb onomu obvodu. U těchto obcí nebylo tedy až do konečného rozhodnutí známo, kterému soudu neb úřadu jako příslušnému podléhají, a nutno při úpravě i k tomu přihlížeti. Jak shora již bylo uvedeno, bylo vniterním opatřením a dohodou zastaveno koncem roku 1920 doručování usnesení vydaných o nemovitostech v po hraničí v jednom území soudy druhého státu a tím i vyřizování knihovních podání týkajících se území připadlých druhému státu. Nařízení maďarského ministerstva spravedlnosti. č. 53.200/25 I. M. upravující platnost zápisů stanovilo v § 13 jako další rozhodný den 1. červen 1920, hledíc asi k datu trianonské smlouvy. Osnova navrhuje jako takový den 31. prosinec 1920 hledíc k uvedenému vniternímu opatření a dohodě. Zápisy vykonané cizími soudy (úřady) v době od 28. října 1918 do 31. prosince 1920 mají býti jen relativně neplatné a vymazány toliko po námitkách osob k tomu oprávněných. Další knihovní zápisy vykonané po 31. prosinci 1920 mají býti vůbec neplatné a z úřední povinnosti vymazány. Výjimku lze však stanoviti pro obce, které buď zcela nebo částečně byly dodatečně přivtěleny. Až do tohoto rozhodnutí, kterým československý stát vzal tato území fakticky do své správy, nebyla tato území připojena k žádnému československému soudnímu okresu a zúčastněné osoby neměly vůbec možnosti, aby činily podání u některého zdejšího soudu. Obchod realitní nebyl však nikterak zastaven a účastníci byli nuceni obraceti se na soudy (úřady), u nichž byly knihy, chtěli-li si zajistiti knihovní práva. A při tom nelze ani říci, že by byli chtěli obcházeti předpisy československého státu nebo nedbati jeho svrchovanosti.

Podle § 61 knihovního řádu (nařízení ministerstva spravedlnosti z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z.) nabývají knihovní zápisy účinnosti od okamžiku, ve kterém došla žádost za jejich výkon řádně vyhotovená knihovního soudu. Jest proto rozhodno ve všech případech, zda došla žádost soudu v určitý rozhodný den, nikoliv kdy o ní bylo vydáno vyřízení nebo povolený zápis vykonán v knize. Poněvadž zápisy o žádostech došlých do 28. října 1918 se uznávají za bezvýjimečně platné, bylo v § 9 odst. 3. navrženo ustanovení odpovídající této zásadě a ustanovení § 61 kn. ř. Omezeno bylo však jen na žádosti do 28. října 1918, poněvadž žádostem, po případě zápisům v době od 28. října 1918 do 31. prosince 1920 přiznává osnova jen relativní platnost, kdežto dalším odpírá vůbec platnost a bylo by zbytečným zatížením soudů a veřejných knih, kdyby měly býti do knih zapsány i všechny zápisy povolené cizími soudy (úřady), ale již nevykonané a kdyby pak opět měly býti vymazány a o žádostech znovu rozhodováno příslušným československým soudem.

Dále bylo třeba upraviti pořadí podání, pokud se týče zápisů o nich, mezi sebou hledíc k tomu, že žádosti byly podávány buď u toho neb onoho soudu (úřadu) a že mohla dojíti i současně různá knihovní podání týkající se téže nemovitosti nebo téhož práva u soudů (úřadů) obou států. O žádostech došlých do 28. října 1918 nebylo třeba činiti opatření, poněvadž byla činěna u soudu (úřadu) tehdy příslušného a tedy vyřízení a zápisy jsou pravoplatné. Pokud však zápisy již vykonané jako neplatné jest nutno vymazati, jest také třeba žádosti znova vyříditi. A tu stanoví osnova zásadu, že pro pořadí podání učiněných u příslušného československého soudu a pro zápisy o nich povolené jest vždy rozhodným den podání. Stejné pořadí zachovává se pro podání učiněná u cizího soudu, pokud jde o nemovitosti, pro které nebyla přesně určena hranice, do dne, kdy bylo konečně rozhodnuto o jejich přivtělení. Poněvadž pak ostatní podání učiněna byla u soudu neb úřadu vůbec a absolutně již nepříslušného, možno jest pro ně stanoviti jako dobu rozhodnou pro pořadí toliko den, kterého byly odevzdány soudu nyní příslušnému. Při tom bylo také uvážiti, že v československo byly mezitím i zostřeny předpisy o knihovních podáních a náležitostech listin proti původním ustanovením knihovního řádu platného ještě v sousedních státech, a to vládním nařízením z 12. května 1922, č. 148 Sb. z. a n., vyžadujícím k dělení parcel plánů zhotovených oprávněnými zeměměřiči - kdežto jinak stačil plánek vyhotovený kýmkoliv a ověřený pouze dvěma svědky - a zákonem ze dne 26. dubna 1923, č. 90 Sb. z. a n., o náležitostech vkladních listin. Podáváním žádostí u cizího soudu byly by tudíž obcházeny předpisy zde platné a proto dlužno dbáti při vyřizování žádostí převzatých od cizích soudů ať původním, ať opětném po výmazu neplatných zápisů, zda žádosti a jejich přílohy vyhovují předpisům platným v době, podle které se řídí pořadí podání a zápisů. Bude nutno požadovati pro dělení plánů podle nařízení č. 148/1922 Sb. z. a n. Jest se ještě zmíniti všeobecně o tom, že není vyloučeno, že mohl některý knihovní návrh býti opomenut ať při odevzdávání spisů cizím soudem nebo při vyřizování, zejména když byly tyto návrhy u československých soudů docházejících zatím jen neznamenány a uschovány, až dojdou příslušné knihy. Bylo proto učiněno opatření v § 13. Osnova řeší další otázku společných zástavních práv v § 15. V království Maďarském řeší ji tak, že se vůbec zrušuje společný závazek v knihách obou států. Nesrovnává se se svrchovaností státu, aby o knihovních právech zapsaných v jeho veřejných knihách rozhodoval soud aneb úřad cizího státu, jak by bylo podle § 106 a násl., zvláště § 108, 111 a 116 n. m. spr. č. 222/1855 ř. z. Osnova navrhuje proto podobně, aby společný závazek při dělení knihovních těles a převodem části do ciziny nepovstával, jakož i aby závazek společný vložkám (zápisnicím) vedeným u zdejšího a cizího soudu byl zrušen.

Provedení úkonů navržených touto osnovou bude sice opětným dočasným zatížením soudů - jest asi kolem 90 obcí, jak na území našeho a tak na území cizích států na rozhraní, o kterých vedené knihy, po případě vložky nebo zápisnice bude třeba vyměniti. Ale osnova hledí omeziti práce v několika směrech, a to jednak tím, že vylučuje všechny vložky (zápisnice), ve kterých nenastala po 28. říjnu 1918 změna podle udánlivého výpočtu, šlo by as o 90 % všech vložek (zápisnic), - dále tím, že ponechává v platnosti i zápisy z doby od 28. října 1918 do 31. prosince 1920, kdy as ještě ponejvíce byly činěny návrhy u cizích soudů a od nich vyřizovány, proti kterým nebyly vzneseny námitky, jednak pak tím, že nemají býti ani mazány zápisy, které by soud přezkoumav podání týmž způsobem povolil nebo o kterých došlo k dohodě zúčastněných (§ 4). Ale opatření zde navržená jsou s druhé strany nutno, a vyžaduje je důvěra ve veřejné knihy, bezpečnost reálního obchodu a úvěru, a nelze bez nich odevzdati knihy, ať v prvopisu nebo v opisu veřejnosti, zvláště když teprve po dlouhé době byly odevzdány příslušným soudům a mezitím bylo do nich zapisováno cizími a nyní již nepříslušnými soudy zápisy neplatnými podle našeho práva.

Jednotlivá navržená ustanovení plynou již z těchto všeobecných úvah. Jednotlivě se ještě uvádí:

Osnova upravena byla také po vyjádření presidií vrchních soudů v Bratislavě a v Košicích. Aby se vztahovala na veškeré knihy, totiž pozemkové, horní a železniční vložky z ústřední pozemkové knihy vedené v Budapešti, volila osnova všeobecné označení "veřejné knihy". Poněvadž pak podle zák. čl. I/1868 vedl "ústřední pozemkovou knihu" t. zv. ústřední knihovní úřad v Budapešti a i u pozemkových knih podle terminologie a znění uherských předpisů měl knihovní úřad jakési samostatnější postavení, užívá osnova označení "soud (úřad)". § 1 stanoví zvláštní vyzývací řízení k odpovědi námitek, které se mohou týkati buď změn provedených v knihách v době, dokud nebyly u příslušného československého soudu, nebo zápisů vykonaných jiným soudem anebo úřadem a tudíž podle hořejších vývodů neplatných anebo konečně nesprávnosti opisů knih (vložek, zápisnic) takto odevzdaných a listin, podle kterých byly zápisy vykonány.

K § 3. Aby bylo umožněno zejména i úřadům zastupujícím státní majetek prozkoumati zápisy a uplatniti námitky, byla lhůta k námitkám stanovena jen určitým rozpjetím, a ponecháno soudům, aby ji v těchto mezích stanovily podle rozsahu vložek (zápisnic) a zápisů.

K § 4. Rčením "jiným soudem (úřadem) než československým" budou postiženy i případy, ve kterých bylo zapisováno i cizími soudy, které přechodně působily na území, o které v osnově jde. Rozhodné doby byly stanoveny podle hořejších všeobecných poznámek. V odst. 3. bylo pomýšleno zejména na případy, jaký jest případ ministerstvu sdělený, že r. 1927 při jednání s maďarskou vládou o nostrifikaci košickobohumínské dráhy (která až do té doby měla sídlo v Budapešti) byla budova ředitelství prodána maďarskému státu a odepsána ze železniční knihy; zápis byl vykonán na žádost československé vlády.

§ 6, odst. 4 má postihnouti zápisy, které nutno upraviti, po případě, které mají býti vykonány z úřední povinnosti, jako na př. zápisy pro stát podle zákona č. 354/1921 Sb. z. a n., opravu názvů katastrálních území podle zák. č. 266/1920 Sb. z. a n. a vlád. nař. č. 324/1921 Sb. z. a n., opravu označení podle jaz. zákona a prov. nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n. a pod.

K § 7, odst. 3 a § 14. Podle § 1 zák. ze dne 4. června 1925, č. 131 Sb. z. a n., přivtělila vláda usnesením z 20. prosince 1927 (sdělení ministerstva vnitra z 3. ledna 1928, č. 81.766/1927) části přivtělené k území Československé republiky z maďarských obcí hraničících s územím Slovenska, jakož i z rumunských obcí hraničících s územím Podkarpatské Rusi k jednotlivým zdejším územím a určila tím, jak katastrální území, tak i příslušnost soudů a katastrálních měřických úřadů. Bude podle toho možno zařaditi ihned vydané knihovní vložky (zápisnice) v náležitém pořadí k vložkám katastrálního území, o které půjde; kdyby však vzešly v té příčině pochybnosti, jest se dohodnouti, s příslušným katastrálním měřickým úřadem.

Ustanovení § 8 jsou následkem předchozích ustanovení, neboť bude nutno vyříditi, a to podle doby rozhodné pro pořadí jednotlivých podání, všechny žádosti dosud nevyřízené, jakož i ty, které byly sice vyřízeny jiným soudem (úřadem) než příslušným československým, ale jichž vyřízení bylo uznáno zmatečným a tedy vykonané zápisy vymazány. Ustanovení odst. d) jest obdobné ustanovení § 99 katastrálního zákona a bylo pokládáno za nutné, poněvadž lze úpravu zamýšlenou touto osnovou v této věci srovnati se zakládáním, po případě obnovením nových pozemkových knih.

Ustanovení § 9 bylo již vysvětleno ve všeobecných poznámkách. Bude tu dbáti, aby nebyly obcházeny přísnější předpisy knihovního práva u nás platného. Poněvadž jak vládní nařízení č. 148/1922 tak i zákon č. 90/1923 Sb. z. a n. nabyly účinnosti po době, pro kterou byla stanovena relativní neplatnost zápisů (31. prosince 1920), lze posuzovati návrhy již podle těchto předpisů a zejména požadovati k opětnému vyřízení řádných plánů odpovídajících vlád. nař. č. 148/1922.

K § 14, odst. 4. Finanční správa provedla podél státních hranic pro většinu katastrálních území doplňovací práce k tomuto účelu,. aby podle katastrálních operátů mohly býti založeny nové pozemkové knihy. Aby operáty nezastaraly a odlišným vedením pozemkové knihy nebylo oddalováno provedení souladu mezi pozemkovou knihou a katastrem, jest nutno v těchto územích zakládati co nejdříve nové pozemkové knihy.

Poněvadž řízení má býti konáno z úřední povinnosti k úpravě správného stavu veřejných knih a blíží se tudíž zakládání nebo doplnění pozemkových knih, strany, které učinily podání u cizího soudu, musely vyhověti poplatkovým předpisům třebas tam platným a nelze požadovati dobře opětné zapravení poplatků z podání nyní odevzdaných cizími soudy (úřady) a vymáhání takových poplatků by dílem bylo znemožněno, dílem k výši poplatků nepoměrně nákladné, navrhuje se ustanovením § 18, pokud možno, nejširší osvobození jednání a starších podání učiněných u cizích soudů od poplatků. Pro možnou kontrolu jest však doručiti v případech uvedených v odst. 3. vyhotovení usnesení bernímu úřadu.

Zákon bude proveden soudy, kterým byly knihy odevzdány. Jeho provedení nevyžaduje zvláštních nákladů, pro které by bylo třeba hledati úhrady.

Vláda doporučuje, aby návrh byl přikázán v obou sněmovnách Národního shromáždění ústavně-právnímu výboru k projednání, a to hledíc k nutné úpravě pro reální obchod a úvěr, v době co nejkratší.

V Praze, dne 8. února 1930.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Meissner v. r.