135/5 (překlad).

Interpelace

senátorů dr W. Feierfeila, E. Teschnera a soudr.

na veškerou vládu stran vydání vládního nařízení k § 142 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., o úpravě platových a služebních poměrů státních zaměstnanců.

Zákon ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., ponechává řadu významných otázek řešiti vládním nařízením. Zvláštní význam mezi nimi má nařízení k § 142 zákona. Tímto paragrafem byly totiž zrušeny všechny předpisy, jimiž před účinností nového zákona přiznán byl nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků. Odstavec 2 téhož paragrafu praví o tom, že nové vládní nařízení ustanoví, kdy a v jakém rozsahu se započte pro zvýšení služného určitá služba v jiném služebním poměru nebo v jiném zaměstnání.

Čtvrtý rok již valně pokročil, a zákonem přislíbené vládní nařízení stále ještě nevyšlo. Obzvláště mnozí profesoři středních škol jsou tím značně poškozeni, a to tím více, ježto nebylo použito ani možností, která pro započteni poskytnuta je v § 207 zákona.

Urychleného vydání tohoto nařízení je tudíž po více nežli jedné stránce zapotřebí; má-li však vyhověti spravedlivému očekávání, pak je zapotřebí, aby zejména pokud jde o učitelstvo středních škol obsahovalo tyto body: ustanovení o uznání služební doby na nestátních školách; zlepšení při započtení služební doby bez učitelské zkoušky; započtení nezaviněného přerušení služební doby; započtení služební doby jako pomocný učitel; započtení služební doby jako asistent, konstruktér a demonstrátor na vysokých školách při přestupu na střední školy; započtení celé doby, kterou středoškolský učitel náboženství před ustanovením na střední škole ztrávil na některé nižší škole nebo vůbec v duchovní správě; započtení zkušebního a volontérského roku pro vyměření odpočivného platu; započtení vojenské presenční služby pro postup; započtení válečné služby u všech osob, kterým tato služba z jakýchkoli důvodů stále ještě nebyla započtena; započtení válečného zajetí po 28. říjnu 1918 anebo vojenské služby po této době.

Podepsaní se táží:

1. Kdy bude toto vládní nařízení vydáno?

2. Je vláda ochotna pojmouti uvedené body do nařízení?

V Praze, dne 26. února 1930.

Dr Feierfeil, Teschner,
dr Hilgenreiner, F. Scholz, dr Medinger, dr Jesser, Wenzel, Köhler, Stolberg, Tichi, Tschapek.

Původní znění ad 135/5.

Interpellation

der Senatoren Dr. Wenzel Feierfeil, Ernst Teschner und Genossen

an die Gesamtregierung, betreffend die Herausgabe der Regierungsverordnung zum § 142 des Gesetzes vom 24. Juni 1926 Slg. der Ges. und Vdgen Nr. 103 über die Regelung der Gehaltsund Dienstverhältnisse der staatlichen Dienstnehmer.

Das Gesetz vom 24. Juni 1926 Slg. der Ges. u. Vdgen Nr. 103 überlässt eine Reihe von bedeutungsvollen Fragen der Regelung durch die Regierungsverordnung. Von besonderer Bedeutung erscheint darunter die zum § 142 des Gesetzes. Es wurden nämlich alle Vorschriften mit denen bis zur Wirksamkeit des neuen Gesetzes der Anspruch auf die Anrechnung einer bestimmten Zeit für die Vorrückung in höhere Bezüge zuerkannt wurde, durch diesen Paragraphen aufgehoben. Der Absatz 2 desselben Paragraphen besagt dafür, dass durch eine neue Regierungsverordnung bestimmt werde, wann und in welchem Umfang für die Gehaltserhöhung ein bestimmter Dienst in einem anderen Dienstverhältnisse oder in einer anderen Beschäftigung eingerechnet wird.

Es geht nunmehr weit ins 4. Jahr und diese durch das Gesetz in Aussicht gestellte Regierungsverordnung ist noch immer nicht erschienen. Insbesondere viele Professoren der Mittelschulen erleiden dadurch eine bedeutende Schädigung und dies umsomehr, weil auch die in § 207 des Gesetzes gebotene Möglichkeit für die Anrechnung nicht angewendet wurde.

Die beschleunigte Erlassung dieser Verordnung ist daher nach mehr als einer Hinsicht notwendig; soll sie aber den gerechten Erwartungen entsprechen, so ist es nötig, dass sie nametlich in Bezug auf die Mittelschullehrerschaft folgende Punkte enthalte: Bestimmungen über die Anerkennung der Dienstzeit an nichtstaatlichen Schulen; die Verbesserung der Einrechnung der Dienstzeit ohne Lehramtsprüfung; die Einrechnung einer unverschuldeten Unterbrechung der Dienstzeit; die Einrechnung der Dienstzelt als Hilfslehrer; die Einrechnung der Dienstzeit als Assistent, Konstrukteur und Demonstrator an Hochschulen bei Uebergang an die Mittelschule; die Einrechnung der ganzen Zeit, welche der Mittelschul-Religionslehrer vor der Anstellung an der Mittelschule an einer niederen Schule oder überhaupt in der Seelsorge zugebracht hat; die Einrechnung des Probe- und Volontärjahres für die Bemessung des Ruhegenusses; die Einrechnung des militärischen Präsenzdienstes für die Vorrückung; die Einrechnung des Kriegsdienstes bei allen, denen dieser Dienst aus welchen Gründen noch immer nicht angerechnet wurde; die Einrechnung der Kriegsgefangenschaft nach dem 28. Oktober 1918, oder de< Militärdienstes nach dieser Zeit.

Die Gefertigten stellen folgende Anfragen:

1. Wann wird diese Regierungsverordnung erlassen werden?

2. Ist die Regierung bereit, die angeführten Punkte in die Verordnung aufzunehmen?

Prag, am 26. Feber 1930.

Dr. Feierfeil, Teschner,
Dr. Hilgenreiner, F. Scholz, Dr. Medinger, Dr. Jesser, Wenzel, Köhler, Stolberg, Tichi, Tschapek.

135/6 (překlad).

Interpelace

senátora E. Teschnera a soudr.

na veškerou vládu stran změny kvalifikačních předpisů obzvláště v ohledu jazykovém.

V jednotlivých odvětvích oboru finančního, zejména v berní službě, ozývají se stížnosti do toho. že jsou úředníci německé národnosti pro nepostačitelnou znalost státního jazyka od let kvalifikováni >méně uspokojivě< nebo dokonce neuspokojivě<.

U převážné většiny těchto takto kvalifikovaných úředníků možno nyní konstatovati, že s výjimkou posudku o státním jazyku všechny ostatní body kvalifikace vesměs jsou vyplněny posudky >dobře< a >velmi dobře<.

Tedy jen posudek o jediném bodě kvalifikace působí na celou kvalifikaci, že se jeví jako >méněneuspokojivá<.

Tento způsob vlivu jednoho jediného bodu na úhrnný posudek kvalifikace přece jen asi jde příliš daleko.

Služební pragmatika pro státní zaměstnance stanoví v těch částech, které se týkají kvalifikace, že jednotlivý nepříznivý bod může snížiti úhrnný výsledek kvalifikace nejvýše o jeden stupeň.

Celková kvalifikace >méně uspokojivě< nebo >neuspokojivě< stanovena byla a je zajisté jen pro takové úředníky, jejíchž služební výkon neodpovídá určitému průměru nebo jejichž důvěryhodnost lze bráti v pochybnost.

Pro jinaký výklad této zásady zákona o služební pragmatice není zde také skutečně vhodného důvodu.

Nepostačitelná znalost státního jazyka pří kvalifikaci jinak vesměs >dobré< neb dokonce >velmi dobré< nemůže a nesmí samotná také působiti tak, aby všeobecnou služební schopnost některého úředníka tak daleko snížila a úředníka tak těžce poškodila, jak se to dnes skutečně děje.

Nedostatečná znalost státního jazyka nepůsobí však také na výsledek práce jednotlivého úředníka nikterak takovým způsobem, aby mohl býti označen za >méně uspokojivý< nebo >neuspokojivý<. Může sice z nepostačitelné znalosti státního jazyka vzniknouti jistá obtíž ve výkonu služby, ale tato obtíž není naprosto na újmu věci, tedy služby, nýbrž výhradně na újmu osoby.

V tomto případě bude se však úředník tím více snažiti, aby dosáhl onoho výsledku své práce, který přirozeně nutno požadovati.

Že toto tvrzení je správné, dokazuje skutečnost, že většině těchto úředníků přes nepostačitelnou znalost státního jazyka ponecháno bylo ve velkém rozsahu a po celá léta obstarávati důležité a zodpovědné úřední úkony a že to také bezvadně činí.

Nepostačitelná znalost státního jazyka může tedy způsobiti snad jisté obtíže dotyčné osobě, nemůže však naprosto míti v zápětí vliv na kvalitu a kvantitu konané práce.

Dále dlužno přece také dobře uvážiti všechny okolnosti, které zdržovaly úředníka od dosažení přiměřené znalosti státního jazyka nebo které mu znemožňovaly dosíci této znalosti.

Jest jak známo mnoho osob, které naprosto nemají nadání pro řeči, kterým při nejlepší vůli a při veškeré píli není možno naučiti se určitému jazyku neb ovládati jej tak, jak by si bylo přáti.

Kde se tohoto důvodu nedostává, mohou však také jiné okolnosti způsobiti totéž, na příklad přetížení ve službě, rodinné poměry atd. Zjistiti, zdali v určitých případech zde byly takovéto překážky, není zajisté těžko. Jsou-li však zde nějaké, pak je zajisté příkazem lidskosti projeviti zde shovívavost.

Z následků zmíněné diskvalifikace nepostihuje však úředníka žádný tak těžce, jako ten, že nepostoupí do vyšších platových stupnic, obzvláště v době, kdy platové poměry státních zaměstnanců všeobecně jsou uznávány nedostatečnými.

§ 16 nových platových zákonů ustanovuje o vyloučení a odkladu zvýšení služného, že platiti mají dosavadní předpisy. Služební pragmatika pak praví, že se postup do vyšších stupňů služného vylučuje pro ta léta, po která kvalifikace zní na >méně uspokojivě< nebo >neuspokojivě<. Takovéto ustanovení zákona může při trvalé diskvalifikaci za okolností vyloučiti pro vždy dosažení vyšších stupnic služného.

Toto ustanovení bylo však do služební pragmatiky pojato v době, kdy panovaly jiné poměry. Tehdy bylo toto ustanovení vydáno zajisté jen proto, aby trestáno bylo nedostatečné konání služby. Nelze-li však zjistiti takovouto nedostatečnou upotřebitelnost ve službě, pak je odklad dosažení vyšších stupňů služného nespravedlivý, stejně jako je diskvalifikace z jediného důvodu nepostačitelné znalosti státního jazyka opatřením příliš krutým.

I služební pragmatika nemá na mysli delší trvalý odklad zvýšení služného, stanovíc v § 94 výslovně:

Na vyloučení z postupu do vyšších platů nemůže býti nalezeno více nežli na 3 léta.

Jestliže tedy i za disciplinární přečiny účinek trestu zkrácení platu zůstává omezen na 3 roky, pak nelze pochopiti, proč při lehčím zajisté případě diskvalifikace, kterou beze vší pochyby možno označiti za spornou, při jinak dobrém konání služby nastati má časově neomezené opatření trestní.

Podepsaní táží se tudíž pana ministra:

1. Je vláda ochotna upraviti postup při kvalifikaci v tom směru, že při prokázaném průměrně dobrém konání služby nesmí celkový výsledek kvalifikace ani pří nepostačitelné znalosti státního jazyka býti horší nežli >dobrý

2. Je veškerá vláda ochotna všem úředníkům také za minulá léta při jinak dobré kvalifikaci prominouti dosavadní následky diskvalifikace, vyslovené z důvodů jazykových?

V Praze, dne 17. února 1930.

Teschner,

dr Jesser, dr Hilgenreiner, Stolberg, dr Feierfeil, Tschapek, Köhler, Wenzcl, F. Scholz, dr Medinger, Tichi.

Původní znění ad 135/6.

Interpellation

des Senators Ernst Teschner und Genossen

an die Gesamtregierung, in Angelegenheit der Abänderung der Qualifikationsvorschriften insbesondere in sprachlicher Beziehung.

In einzelnen Zweigen des Finanzressorts, insbesondere im Steuerdienste, wird darüber geklagt, dass Beamte deutscher Nationalität wegen nichtausreichender Kenntnis der Staatssprache seit Jahren als >minder< oder gar >nicht entsprechend< qualifiziert werden.

Bei der überwiegenden Mehrheit dieser also qualifizierten Beamten kann nun festgestellt werden, dass mit Ausnahme des Kalküls bezüglich der Staatssprache, alle übrigen Punkte der Qualifikationsibeschreibung durchwegs als >gut< und >sehr gut< aufgetragen erscheinen.

Also lediglich das Kalkül eines einzigen Punktes der Qualifikation beeinflusst die Gesamtqualifikation, dass sie als >minder< oder >nicht entsprechend< erscheint.

Diese Art der Beeinflussung des Gesamtkalküls der Qualifikation durch einen einzigen Punkt dürfte denn doch zu weitgehend sein.

Die Dienstpragmatik für Staatsangestellte bestimmt in jenen Teilen, welche die Qualifikation betreffen, dass ein einzelner ungünstiger Punkt das Gesamtresultat der Qualifikation um höchstens einen Grad herabzusetzen vermag.

Die Gesamtqualifikation >minder entsprechend< oder >nicht entsprechend< war und ist gewiss nur bezüglich< solcher Beamten vorgesehen, deren dienstliche Leistungen nicht einem bestimmten Durchschnittmasse entspricht oder deren Vertrauenswürdigkeit in Zweifel gezogen werden kann.

Diesen Leitsatz des Gesetzes über die Dienstpragmatik anders zu deuten, liegt auch nicht ein wirklich zutreffender Grund vor.

Die nicht ausreichende Kenntnis der Staatssprache bei sonst durchwegs >guter< oder gar >sehr guter< Qualifikation kann und darf allein auch nicht derart wirksam sein, um die allgemeine dienstliche Eignung eines Beamten soweit herabzusetzen und den Beamten so schwer zu schädigen, wie dies heute tatsächlich geschieht.

Die nicht genügende Kenntnis der Staatssprache beeinflusst aber auch das Arbeitsresultat des einzelnen Beamten keineswegs derart, dass diese als >minder oder nicht entsprechend< bezeichnet wenden kann, Wohl mag sich aus der nicht ausreichenden Kenntnis der Staatssprache ein gewisses Erschwernis in der Dienstesausübung ergeben, aber dieses Erschwernis fällt durchaus nicht der Sache, also dem Dienste, sondern ausschliesslich der Person zu.

In diesem Falle wird aber der Beamte umso-mehr bestrebt sein, jenes Resultat seiner Arbeitsleistung zu erzielen, welches naturgemäss verlangt werden muss.

Dass diese Behauptung richtig ist, beweisst die Tatsache, dass man die Mehrheit dieser Beamten trotz nicht ausreichender Kenntnis der Staatssprache wichtige und verantwortungsreiche Amtsgeschäfte in einem grossen Umfange und durch Jahre besorgen liess und auch tadellos besorgen sieht.

Die nicht ausreichende Kenntnis der Staatssprache kann also vielleicht der Person einige Schwierigkeiten bereiten, vermag aber durchaus nicht eine Beeinflussung der Qualität oder Quantität der geleisteten Arbeit nach sich zuziehen.

Weiterhin müssen wohl auch alle jene Umstände wohl erwogen werden, welche den Beamten von der Erlangung entsprechender Kenntnis der Staatssprache abhielten oder diese zu erlangen ihm unmöglich machten.

Bekanntlich gibt es viele Personen, die absolut kein Sprachentalent besitzen, denen es beim besten Willen und bei Aufwendung allen Fleisses nicht möglich ist, eine bestimmte Sprache zu erlernen oder wünschenswert zu beherrschen.

Wo dieser Grund fehlt, können aber auch andere Umstände ein Gleiches herbeiführen, z. B. Ueberlastung im Dienste, Familienverhältnisse etc. Die Feststellung ob in bestimmten Fällen solche Hindernisse vorlagen, ist gewiss nicht schwer. Liegen sie aber vor, dann ist es sicher ein Gebot der Menschlichkeit hier Nachsicht zu üben.

Von den Folgen der besprochenen Disqualifikation trifft aber keine den Beamten so schwer, als jene der Nichtvorrückung in die höheren Gehaltsstufen, besonders zu einer Zeit, da die Besoldungsverhältnisse der Staatsangestellten im allgemeinen als unzureichend erkannt werden.

Der § 16 der neuen Gehaltsgesetze bestimmt über Ausschliessung und Aufschub der Gehaltserhöhungen, dass die bisherigen Vorschriften zu gelten haben. Die Dienstpragmatik sagt nun, dass die Vorrückung in höhere Gehaltsstufen für jene Jahre aufgehoben wird, wäh-hrend welcher die Qualifikation auf >minder oder nicht entsprechend< lautet. Eine solche Gesetzesbestimmung vermag bei andauernder Disqualifikation die Erlangung höherer Gehaltsstufen unter Umständen für immer auszuschliessen.

Die Aufnahme dieser Bestimmung in die Dienstpragmatik war aber zu einer Zeit geschehen, da andere Verhältnisse herrsehten. Damals war diese Bestimmung wohl nur deshalb getroffen, um eine unzureichende dienstliche Verwendung zu strafen. Ist aber eine solche unzureichende dienstliche Verwendbarkeit nicht feststellbar, dann ist der Aufschub von der Erlangung höherer Gehaltsstufen ein ungerechter, ebenso wie die Disqualifikation aus dem einzigen Grunde der nicht ausreichenden Kenntnis der Staatssprache eine allzuharte Massnahme ist.

Selbst die Dienstpragmatik sieht eine längere dauernde Aufschiebung von der Gehaltserhöhung nicht vor, indem der § 94 ausdrücklich sagt:

Auf Ausschliessung in der Vorrückung in höhere Bezüge kann nicht mehr als drei Jahre erkannt werden.

Wenn nun selbst für Disziplinarvergehen die Strafwirkung einer Gehaltskürzung auf drei Jahre beschränkt bleibt, so ist nicht einzusehen, warum bei dem gewiss leichteren Falle einer zweifellos als strittig bezeichenbare Disqualifikation, bei sonst guter Dienstleistung, eine zeitliche nicht begrenzte Strafmassnahme eintreten soll.

Die Untenzeichneten stellen daher an die Heriren Minister die Anfrage:

1. Ist die Gesamtregierung bereit den Vorgang bei der Qualifikation dahin zu regeln, dass bei nachgewiesener durchschnittlich guter Dienstverwendung, das Gesamtresultat der Qualifikation auch bei nicht ausreichender Kenntnis der Staatssprache nicht unter >gut< gestellt werden darf?

2. Ist die Gesamtregierung geneigt allen Beamten bei sonst guter Qualifikation die bisherigen Folgen einer aus Sprachgründen ausgesprochenen Disqualifikation auch für die vergangenen Jahre nachzusehen?

Prag, am 17. Feber 1930.

Teschner,
Dr. Jesser, Dr. Hilgenreiner, Stolberg, Dr. Feierfeil, Tschapek, Köhler, Wenzel, F. Scholz, Dr. Medinger, Tichi.