Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 146.

1. sen. Teschnera a soudr. na veškerou vládu stran způsobu úřadování u státních úřadů.

2. sen. Wenzela, Teschnera a soudr. na pana ministra financí stran neudržitelného předpisování poplatků.

3. sen. Teschnera a soudr. na ministra vnitra stran pronásledování osob, které nosí jednotný kroj, obzvláště hnědé košile.

4. sen. Teschnera a soudr. na pana ministra školství a národní osvěty stran poskytnutí subvence pro stavbu živnostenské školy pokračovací v Teplicích – Šanově.

5. sen.Wenzela a soudr. na pana ministra železnic stran potíží, které se činí při zavádění autobusové dopravy.

6. sen. Feierfeila a soudr. na pana ministra školství a národní osvěty stran průtahů při vyřizování fassi katolického duchovenstva.

7. sen. Teschnera, Wenzela a soudr. na pana ministra školství a národní osvěty stran poškozování německých studujících při rozdílení státních stipendií.

8. sen. Füssyho a druhov celej vláde vo veci nápravy krivdy spáchanej nespravodlivým rozdelením pôdy v obci Felsövámos.

9. sen. Wenzela a soudr. na pana ministra sociální péče stran těžkého poškození německého živlu při jmenování do správních orgánů nemocenské pojišťovny ve Vimperku.

10. sen. Wenzela a soudr. na veškerou vládu stran krise ve východočeském průmyslu lnářském.

11. sen. Wenzela a soudr. na pana ministra vnitra stran volebních podvodů při obecních volbách v Jihlavě.

12. sen. Wenzela a soudr. na pana ministra vnitra stran zrušení politické expositury a rozpuštění okresní správní komise v Mimoni.

Denním tiskem prochází zpráva, která praví, že členové parlamentu z německého pracovního a hospodářského souručenství jsou žádostmi za intervence tak zaplavováni, že parlamentní kancelář již není s to, aby všem žádostem vyhověla.

Toto sdělení jest historickým dokumentem pro posouzení toho, jak to dnes chodí ve státní správě, jakož i dnešního postavení člena parlamentu ve veřejném životě. Projednávání nesčetných spisů, od jejichž rychlého vyřízení často závisí existence celých rodin, je tak zdlouhavé a pomalé, že postiženým v jejich bezradnosti a namnoze zoufalství zbývá jen cesta k členu parlamentu, který se jim zdá býti posledním útočištěm ve veškeré tísni. Neboť jak je tomu u členů parlamentu ze jmenovaného sdružení, je tomu přece také u všech ostatních členů parlamentu. Interpelantům jsou známy případy, ve kterých podání státních občanů po celá léta čekají na vyřízení. Není zajisté žádného oboru státní správy a žádné záležitosti veřejného života, kde by v úředním styku mezi státním občanem a úřadem nebyl nucen zakročovati člen parlamentu. Tyto poměry připravují úřednictvo o nestrannost a vlastní jistotu, členu parlamentu znemožňují věnovati se své vlastní úloze a vedou konečně ke korupci celého veřejného života. Patří přece k jedné z nejvýznačnějších úloh vlády, pečovati o rychlé a důvěru vzbuzující úřadování. Státní občan, jemuž stát ukládá největší hmotné oběti a od kterého v daném případě žádá také, aby dal v sázku svůj život, má přece alespoň nárok na to, aby stát s ním nezacházel hůře nežli kterýkoli obchodník.

Podepsaní táží se tudíž veškeré vlády:

1. Jsou veškeré vládě tyto poměry známy?

2. V čem spočívají příčiny těchto poměrů?

3. Co zamýšlí vláda učiniti, aby tyto poměry odstranila?

V Praze dne 11. března 1930.

Durch die Tagespresse geht eine Notiz, die besagt, daß die Parlamentarier der deutschen Arbeits und Wirtschaftsgemeinschaft mit Ansuchen um Interventionen derart überschwemmt werden, daß die parlamentarische Kanzlei nicht mehr in der Lage ist, allen Ansuchen Rechnung zu tragen.

Diese Verlautbarung ist ein historisches Dokument für die Beurteilung des heutigen Beiriebes in der Staatswerwaltung und der heutigen Stellung des Parlamentariers im öffentlichen Leben.Die Behandlung zahlloser Akten, von deren rascher Erledigung oft die Existenz ganzer Familien abhängt, ist eine so umständliche und langwierige, daß den Betroffenen in ihrer Hilflosigkeit und vielfach Verzweiflung nur der Weg zum Parlamentarier erübrigt der ihnen die letze Zuflucht in allen Nöten erscheint. Denn wie den Parlamentarier der genannten Vereinigung, ergeht es ja auch allen anderen Parlamentariern. Den Interpellanten sind Fälle bekannt, in denen Eingaben von Staatsbürgern Jahre lang der Erledigung harren. Es gibt wohl kein Gebiet der Staatsverwaltung und keine Angelegenheit des öffentlichen Lebens, auf dem sich im Amtsverkehr zwischen Staatsbürger und Behörde der Parlamentarier ein zuschieben nicht gezwungen ist. Diese Verhältnisse bringen die Beamtenschaft um die Objektivität und Selbstsicherheit, dem Parlamentarier machen sie es unmöglich, seiner eingentlichen Aufgabe zu obliegen, und führen schließlich zum Korrumpierung des ganzen öffentlichen Lebens. Es gehört doch zu einer der vornehmuten Aufgaben der Regierung, für einen raschen und Vertraunen erweckende Amtsführung zu sorgen. Der Staatsbürger, dem der Staat die größten materiellen Opfer auferlegt und von dem er gegebenenfalls auch den Einsatz seines Lebens verlangt, hat doch zumindest ein Recht darauf, vom Staate nicht schlechter behandelt zu werden, als vom erstbesten Geschäftsmanne.

Die Gefertigten stellen daher an die Gesamtregierung die Anfrage:

1. Sind der Gesamtregierung diese Zustände bekannt?

2. Worin liegen die Ursachen dieser Zustände?

3. Was gedenkt die Regierung zu tun, um diese Zustände zu beseitigen?

Prag, am 11. März 1930.

Již opětovně stěžovali si soukromníci a obce do toho, že finanční úřady postupem instancí zachovávají v platnosti neudržitelné předpisy poplatků a že je teprve následkem stížností ke správnímu soudu odvolávají. Státní berní úřady nechávají právě dojíti k tomu, zda strany podají stížnost ke správnímu soudu či nic. Podá-li se stížnost ke správnímu soudu, pak se neudržitelný předpis poplatků odvolá, opomene-li strana podati stížnost ke správnímu soudu, pak se proti zákonu uložený poplatek vymáhá.

Dnes máme před sebou nový případ tohoto druhu. Městské obci Chomutovu předepsán byl pro zakoupení domu č. 60 v Chomutově poplatek 2 455 Kč, ačkoli se koupě domu stala za účelem regulace ulic a obec žádala o přiznání osvobození od poplatků. Poplatkové úřady všech instancí odepřely přiznati osvobození od poplatků, takže obec Chomutov byla nucena podati stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. Sotva se tak stalo, byla obci odňata příčina k žalobě tím, že bylo vyhověno její žádosti za přiznání osvobození od poplatků.

Podepsaní táží se tudíž pana ministra financí:

1. Jsou panu ministrovi shora vylíčené poměry známy?

2. Jest ochoten učiniti přítrž nezodpovědnému přístupu poplatkových úřadů?

V Praze, dne 11.března 1930.

Schon wiederholt wurde von privaten und Gemeiden Baschwerde darüber geführt, daß unhaltbare Gebührenvorschreibungen im Instanzenzuge der Finanzbehörden aufrechterhalten und erst über Verwaltungsgerichtbeschwerden zurückgenommen werden. Die staatlichen Steuerbehörden lassen es eben darauf ankommen, ob die Parteien die Verwaltungsgerichtsbeschwerde erheben oder nicht. Wird die Verwaltungsgerichtsbeschwerde erhoben, dann nimmt man die unhaltbare Gebührenvorschreibung zurück, unterläßt die Partei die Erhebung der Verwaltungsgerichtsbechswerde, so wird die gesetzwidrige auferlegte Gebühr eingetrieben.

Heute liegt uns ein neuer Fall dieser Art vor. Der Stadtgemeinde Komotau warde für den Ankauf des Hauses Nr. 60 in Komotau eine Gebühr von 2 455Kč vorgeschrieben, obwohl der Hauskauf zu Straßenregulierungszwecken ertologte und die Gemeinde um Zuerkennung der Gebührenfreiheit ansuchte. Die Gebührenbehörden aller Instanzen verweigerten die Zuerkennung der Gebührenfreiheit, sodaß die Gemeinde Komotau genötigt war, die Beschwerde an das Oberste Verwaltungsgericht zu erheben. Kaum war dies gescheben, wurde die Gemeinde klaglos gestellt, indem ihrem Ansuchen um Zuerkennung der Gebührenfreiheit Folge gegeben wurde.

Die Unterfertigten richten daher an den Minister für Finanzen die Anfrage:

1. Sind dem Herrn Minister die oben geschilderten Zuständebekannt?

2. Ist er gesonnen dem unverantwortlichen Einhalt zu tun?

Prag, am 11. März 1930.

Kdežto ještě v prvních měsících loňského roku t. zv. hnědé košile, které nosívají němečtí národní socialisté, nikde nebyly shledány závadnými – třeba jen poukázati na velké ”lidové dny” ve Šternberku a Jablonci – jest nyní každý, kdo takovouto část oděvu nosí, okresními úřady politickými a četníky pro nošení zakázaných stejnokrojů obtěžován a trestán. Došlo v posledním čase k velikému množství potrestání, obzvláště stalo se tak v obvodech okresních úřadů v Bílovci a Zábřehu.

Stíhání opírá se o starorakouské ministerské nařízení ze dne 26. února 1917 č. 79 ř. z., podle jehož §u 1 se stejnokroje smějí nositi jen tehdy, byly-li podle tohoto nařízení schváleny, kteréžto schválení možno uděliti buď od případu k případu pro jednotlivé stejnokroje nebo všeobecně pro určitý typ. Jaký podnět vedl svého času k vydání tohoto nařízení, není tazatelům známo. Bylo to ve válce, kdy přece sám o sobě panoval výjimečný stav. Není však zajisté nikterak úlohou státu žijícího v míru, odvolávati se na válečné nařízení a v nejmenší míře může býti úlohou demokratické republiky konservovati nařízení zaniklého císařského státu.

Nejvyšší správní soud pak také nálezem Boh. 61/62 A prohlásil toto nařízení za neplatné. Přes to dochází dále k policejnímu odsuzování s odvoláním na toto nařízení. Správní soud na to k stížnosti vyřklo opětovně nálezem ze dne 4. února 1929 č. 265-27, že § 1 nařízení ministerstva vnitra ze dne 26. února 1917 č. 79 ř. z. je neplatný, pokud jím nošení stejnokrojů a odznaků je vázáno na předchozí úřední povolení.

Podle těchto obou rozhodnutí nejvyššího správního soudu je tedy úplně jasno, že příslušníkům politického směru nošení určitého kroje není zakázáno a že také není vázáno na předchozí povolení. Je tudíž nepochopitelno, proč politické okresní úřady, četnictvo a policejní ředitelství opětovně činí potíže lidem, kteří nosí takovýto kroj – jako třeba hnědou košili a čapku ve formě lyžařské čepice – a proč úřady v tomto kroji spatřují ”zakázaný stejnokroj”. Rozhodnutí nejvyššího správního soudu musí býti přece pro úřady závazná. Neboť jinak nemá nejvyšší správní soud žádného účelu a jeho rozhodnutí se snižují na směšnou frašku. Proto je také způsobování potíží německým národním socialistům pro nošení hnědých košil a čapek nezákonné. To tím více, ježto existuje ministerstvem vnitra schválený národně-socialistický svaz ”Volkssport”, v jehož stanovách se v § 26 výslovně praví, že jeho členové jsou oprávněni nositi jednotný, správou svazu usnesený sportovní oděv svazu a svazový odznak. Mimo to má podle tohoto paragrafu svaz ”Volkssport” právo, jako celek i také ve svých jednotlivých místních skupinách a nižších skupinách nositi prapory, korouhve, vlajky a praporečky v provedení, na kterém se usnesla správa svazu. Zmíněné stanovy povoleny jsou výnosem ministerstva vnitra č. 38.415-1928/6 ze dne 28. června 1928. Jmenovaný § 26 byl jako dodatek výnosem ministerstva vnitra č. 12.771/1921 ze dne 18. dubna 1929.

Tím větší podivení budí jednání podřízených úřadů, které se podle všeho nestarají ani o rozhodnutí nejvyššího správního soudu ani svého nejvyššího úřadu, ministerstva vnitra. Již z důvodů vlastní vážnosti a nutné kázně je povinností ministerstva dbáti o to, aby podřízené úřady nedělaly něco, co dlužno považovati za přísné opomíjení jeho nařízení a rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra:

1. Jsou mu tyto události známy a jest ochoten co nejpřísněji trestati takovéto přehmaty podřízených úřadů?

2. Je dále ochoten vydati všeobecný pokyn toho obsahu, že nařízení bývalého rakouského ministerstva vnitra ze dne 26. února 1917 č. 79 ř. z. je neplatno a že tudíž nesmí docházeti k žádnému pozastavování pro nošení jednotného kroje, jako hnědé košile apod.?

V Praze, dne 11. března 1930.

Während noch in den Sommermonaten des Vorjahres die sogenannten Braunhemden, welche die deutschen Nationalsozialisten zu tragen pflegen, nirgends beanständet wurden – es braucht nur auf die großen ”Völkischen Tage” von Sternberg und Gablonz hingewiesen zu werden – wird gegenwärtig jeder, der ein solches Kleidungsstück trägt, von den politischen Bezirksbehörden und Gendarmen wegen ”Tragens verbotener Uniformen” behelligt und bestraft. Es sind in letzter Zeit eine ganze Menge von Bestraufungen erfolgt, insbesondere geshah dies im Bereiche der Bezirksbehörden Wagstadt und Hohenstadt.

Die Verfolgung stützt sich auf die altöstereichische Ministerialverordnung vom 26. Feber 1917, R.G. B1. Nr. 79, nach deren §1 Uniformen nur dann getragen verden dürfen wenn sie nach dieser Verordnung genehmigt sind, welche Genehmigung entweder fallweise für einzelne Uniformen oder allgemein für eine bestimmte Type erteilt werden kann. Welcher Anlaß zur Erlassung dieser Verordnung seinerzeit führte, ist den Fragestellern unbekannt. Es war im Kriege, wo ja an sich einAusnahmszustand herrschte. Es ist aber jedenfalls nicht Aufgabe eines im Frieden lebenden Staates, sich auf eine Kriegsverordnung zu berufen und am allerwenigsten kann es Aufgabe einer demokratischen Republik sien, eine Verordnung eines untergegangenen Kaiserstaates zu konservieren.

Das Oberste Verwaltungsgericht hat den auch mit Erkenntnis Boh. 61/62 A diese Verordnung für ungültig erklärt. Trotzdem erfolgen weiter polizeiliche Verurteilungen mit Berufung auf diese Verordnung. Das Verwaltungsgericht hat daraufhin auf eine Beschwerde neuerlich mit Erkenntnis vom 4. Feber 1929, Z. 265-27, ausgesprochen, daß der §1 der Verordnung des Ministeriums des Innern vom 26. Feber 1917, R. G. B1. Nr. 79, ungiltig ist, sofern durch ihn das Tragen von Uniformen und Abzeichen an eine vorhergehende amtliche Bewilligung geknüpft wird.

Nach diesen beiden Entscheidungen des Obersten Verwaltungsgerichtshofes ist es also vollständig klar, daß den Angehörigen einer politischen Richtung das Tragen einer bestimmten Tracht nicht verboten und daß es auch nicht an eine vorhergegangene Bewilligung geknüpft ist. Es ist daher unerfindlich weshalb die politischen Bezirksbehörden, die Gendarmerie und Polizeidirektionen immer wieder Leute beanständen, die eine derartige Tracht – wie etwa ein Braunhemd und eine Kappe in Form der Skimützen – tragen und weshalb die Behörden in dieser Tracht eine ”verbotene Uniform” sehen. Die Entscheidungen des Obersten Verwaltungsgerichtes müssen doch für die Behörden verbindlich sein. Denn sonst hat das Oberste Verwaltungsgericht keinen Zweck und seine Entscheidungen werden zu einer lächerlichen Farce herabgewürdigt. Daher sind auch die Beanständungen deutscher Nationalsozialisten wegen des Tragens von Braunhemden und Kappen ungesetzlich. Dies umsomehr, als es einen vom Ministerium des Innern genehmigten nationalsozialistischen Verband ”Volkssport” gibt, in dessen Satzungen es im § 26 ausdrücklich heißt, daß seine Mitglieder das Recht haben, die einheitliche, von der Verbandsleitung beschlossene Sportkleidung des Verbandes und das Verbandsabzeichen zu tragen. Ferner hat nach diesem Paragraph der Verband ”Volkssport” das Recht, sowohl als Ganzes wie auch in seinen einzelnen Ortsgruppen und Untergruppen Fahnen, Banner, Standarten und Wimpel in der von der Verbandsleitung beschlossenen einheitlichen Ausführung zu tragen. Die genannten Satzungen sind mit Erlaß des Ministeriums des Innern Zl. 38.415-1928/6 vom 28. Juni 1928 bewilligt. Der gennante § 26 ist als Nachtrag mit Erlaß des Ministeriums des Innern, Zl. 12.771/1921 vom 18. April 1929 bewilligt worden.

Umsomehr verwundert das Vorgehen der Unterbehörden, die sich allem Anschein nach weder um Entscheidungen des Obersten Verwaltungsgerichtes noch ihrer obersten Behörde, des Ministeriums des Innern, bekümmern. Schon aus Gründen der notwendigen Disziplin hat das Ministerium die Pflicht darauf zu achten, daß die ihm unterstellten Behörden nicht Dinge machen, die als glatte Mißachtung seinerVerfügungen und der Entscheidungen des Obersten Verwaltungsgerichtes betrachtet werden müssen.

Aus diesen Gründen stellen die Gefertigten an den Herrn Minister folgende Anfragen:

1. Sind ihm diese Vorgänge bekannt und ist er bereit, derartige Verstöße der Unterbehörden auf das strengste zu ahnden?

2. Ist er weiter bereit, eine allgemeine Weisung hinauszugeben des Inhalts, daß die Verordnung des ehemals östereichischen Ministeriums des Innern vom 26. Feber 1917 R. G. Bl. Nr. 79 ungiltig ist und daß daher keinerlei Beanständungen wegen des Tragens einer einheitlichen Tracht, wie des Braunhemds und dgl., erfolgen dürfen?

Prag, den 11. März 1930.

Svazy živnostenských společenstev pro politický okres Teplice-Šanov zaměstnávají se již od delší doby zřízením vlastní budovy pro živnostenskou školu pokračovací v Teplicích-Šanově, jež se stalo naléhavě nutným. Následkem nepatrných finančních prostředků, jež místní svazy mají po ruce, není přes velikou nutnost zřízení takovéto školy provedení této stavby v nejbližší době možným, neposkytnou-li státní úřady potřebnou finanční podporu. Zákonem předepsané vyučování pro živnostenské školy pokračovací musí se od dlouhé doby díti ve třech daleko od sebe vzdálených obecných a měšťanských školách, jejichž zařízení (školní lavice atd.) pro umístění podstatně starších učňů nikterak není způsobilé. Počet žáků živnostenských škol pokračovacích v Teplicích-Šanově, kteří přicházejí v úvahu, činí v přítomné době skoro 800 a jest již tento počet sám jasným důkazem naléhavé nutnosti zříditi vlastní školní budovu. Přihlížejíce k těmto poměrům podaly svazy živnostenských společenstev pro politický okres Teplice-Šanov ministerstvu školství a národní osvěty v Praze žádost za povolení státní subvence z prostředků živnostenských pokut a z prostředků, jež ministerstvo školství má pro veliký program po ruce. Obec Teplice-Šanov zamýšlí zříditi školní budovu pro živnostenskou školu pokračovací, bude-li povolena jen trochu přiměřená subvence ministerstva školství. Stavba pro živnostenskou pokračovací školu bude vyžadovati částky asi 5,000.000 Kč. Interpelanti táží se tudíž pana ministra:

1. Jsou panu ministru školství a národní osvěty známy poměry v Teplicích-Šanově a naléhavá nutnost zřízení živnostenské školy pokračovací?

2. Je pan ministr ochoten zařaditi do státního rozpočtu přiměřenou státní subvenci pro zřízení živnostenské školy pokračovací v Teplicích-Šanově, nebo vzíti ji z fondu živnostenských pokut, kterých se každoročně ministerstvu dostává?

V Praze, dne 11. března 1930

Interpellation

Die gewergebenossenschaftlichen Verbände für den politischen Bezirk Teplitz-Schönau beschäftigen sich seit längerer Zeit mit der dringend notwendig gewordenen Errichtung eines eigenen Gebäudes für die gewerbliche Fortbildungsschule in Teplitz-Schonau. Infolge der geringen finanziellen Mittel, die den örtlichen Verbänden zur Verfügung stehen, ist trotz der großen Notwendigkeit der Errichtung einer solchen Schule die Durchführung dieses Baues in der nächsten Zeit unmöglich, wenn die staatlichen Behörden nicht die nötige finanzielle Unterstützung gewähren. Der gesetzlich vorgeschriebene Unterricht für die gewerblichen Fortbildungsschulen muß seit langer Zeit in drei, weit auseinanderliegenden Volks- und Bürgerschulen stattfinden, deren Einrichtungen (Schulbänke usw.) für die Aufnahme der wesentlich älteren Lehrlinge in keiner Weise geeignet sind. Die Anzahl der in Frage kommenden Schüler der gewerblichen Fortbildungsschulen in Teplitz-Schönau beträgt derzeit nahezu 800 und es ist schon allein diese Zahl ein deutlicher Beweis für die dringende Notwendigkeit der Errichtung eines eigenen Schulfebäudes. In Anbetracht dieser Verhältnisse haben die genossenschaftlichen Verbände für den politischen Bezirk Teplitz-Schönau an das Ministerium für Schulwesen u. Volkskultur in Prag ein Ansuchen um Bewilligung einer staatlichen Subvention aus den Mitteln der gewerblichen Strafgeldern und aus den Mitteln, die dem Schulministerium für das große Programm zur Verfügung stehen, gerichtet. Die Gemeinde Teplitz-Schönau hat die Absicht, das Schulgebäude für die gewerbliche Fortbildungsschule zu errichten, wenn eine nur einigermaßen angemessene Subvention des Schulministeriums bewilligt wird. Der Bau für die gewerbliche Fortbildungsschule dürfte den Betrag von 5,000.000 Kronen erfordern. Die Interpellanten richten daher an den Herrn Minister die Anfrage:

1. Sind dem Herrn Minister für schulwesen und Volkskultur die Verhältnisse in Teplitz-Schönau und die dringende Notwendigkeit der Errichtung dieser gewerblichen Fortbildungsschule bekannt?

2. Ist der Herr Minister bereit, eine angemessene staatliche Subvention für die Errichtung der gewerblichen Fortbildungsschule in Teplitz-Schönau in das Staatsbudget einzustellen, oder sie aus dem Fonds der gewerblichen Strafgelder, die dem Ministerium alljährlich zufließen zu entnehmen?

Prag, den 11. März 1930.

Povolování nových autobusových tratí jest vázáno povinností odváděti dávku až do 30 % vybraného jízdného. Tím zdražuje se jízdné do takové výše, že autobus u nás nemůže přicházeti v úvahu jako lidový dopravní prostředek a že od zavedení mnohých důležitých spojů musí býti upuštěno, poněvadž se rentabilita pro vysoké dávky stává pochybnou. Zavedení dávek jest pochopitelné jen u takových tratí, které znamenají vyslovenou konkurenci pro železnici, poněvadž jdou rovnoběžně s dráhou. Kde tomu tak není a kde zavedení autobusové tratě z národohospodářského a dopravně-technického stanoviska je přímo nutností, měl by stát rozšíření dopravní sítě podporovati subvencemi, místo aby je zatěžoval dávkami. Podepsaný poukazuje zde obzvláště na české severozápadní průmyslové území jakož i na obce v Rudohoří a Středohoří. Následkem bytové nouze musí tisíce lidí konati denně cestu několika hodin od pracoviště a k němu. Venkovský lid na okresech musí namnoze konati cestu 3 až 4 hodin k berním a okresním úřadům. Takováto cesta k úřadu znamená pro pohorského obyvatele ztrátu celého pracovního dne. Automobilové tratě s jízdným jen poněkud dostupným staly by se zde blahodárným zařízením. My obyvatelé pohraničních okresů díváme se se závistí a obdivem přes hranice do sousední Německé říše, kde stát v této příčině poskytuje uznáníhodnou podporu.

Také stav silnic měl by hráti úlohu při posuzování nutnosti dávky.

Podepsaný klade panu ministrovi železnic naléhavě na srdce odstranění potíží v autobusové dopravě a dovoluje si dotaz:

Jaké stanovisko zaujímá pan ministr železnic ke shora uvedeným stížnostem a námětům?

V Praze, dne 11. března 1930.

Die Bewilligung neuer Autobuslinien ist an die Verpflichtung gebunden, eine Abgabe bis zu 30% vom eingehobenen Fahrpreise abzuführen. Da verteuert sich der Fahrpreis derart hoch, daß der Autobus bei uns als Volksverkehrsmittel nicht in Betracht kommen kann und die Einführung manch wichtiger Verbindungslinie unterbleiben muß, weil die Rentabilität durch die hohen Abgaben in Frage gestellt ist. Die Einführung der Abgaben ist nur bei solchen Linien verständlich, die eine ausgesprochene Konkurrenz für die Eisenbahn bedeuten, weil sie mit der Bahn parallel laufen. Wo dies nicht der Fall ist, und die Einführung einer Autobuslinie vom volkswirtschaftlichen und verkehrstechnischen Standpunkte aus geradezu eine Notwendigkeit ist, sollte der Staat die Ausbreitung des Verkehrsnetzes durch Subventionierung fördern, statt durch Abgaben erschweren. Der Gefertige verweist da insbesonders auf das nordwestböhmische Industriegebiet, sowie auf die Gemeinden des Erz- und Mittelgebirges. Infolge des Wohnungsmangels müssen tausende Menschen täglich einen stundenweiten Weg vom und zum Arbeitsplatze zurücklegen. Das Landvolk der Bezirksgemeinden hat vielfach einen Weg von 3 bis 4 Stunden zu den Steuer- und Bezirksbehörden zurückzulegen. Ein solcher Weg zur Behörde bedeutet für den Gebirgsbewohner den Verlust eines ganzen Arbeitstages. Automobillinien mit halbwegs erschwinglichen Fahrpreisen würden hier zu segensreichen Einrichtungen. Wir Bewohner der Grenzbezirke sehen mit Neid und Bewunderung über die Grenze in das benachbarte Deutsche Reich, wo in dieser Beziehung vom Staate anerkennenswerteste Förderung geschieht.