Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 161.

ze dne……………………

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

 § 1.

(1) Kdo nemaje zákonné povinnosti nebo nad tuto povinnost podporuje poskytováním výživy nebo jiných prostředků jiného tak, že si nehledí výdělečné činnosti odpovídající jeho způsobilosti a schopnostem, aby mohl plniti své zákonné nebo smluvní závazky k výživě, výchově nebo zaopatření, jest zavázán rukou společnou a nerozdílnou s podporovaným oprávněné osobě za dávky příslušející jí za dobu, po kterou poskytovat tuto podporu.

(2) Této odpovědnosti se zprostí, prokáže-li, že nevěděl ani věděti nemusil, že dlužník má takové závazky a že svou podporu maří, ztíží neb omezí určení nebo splnění závazků.

§ 2.

(1) Koná-li někdo, kdo má závazky uvedené v § 1 a jest schopen výdělečné činnosti, trvalé neb občasné práce nebo služby osobě jemu blízké, platí vůči osobám oprávněným z takových závazků, že byla smluvena za tuto činnost mzda odpovídající předběžnému vzdělání a schopnostem zaměstnávaného, splatná v obvyklých obdobích.

(2) Za osoby blízké dlužníku pokládají se manžel a osoby, které s dlužníkem anebo s jeho manželem jsou v přímém pokolení vůbec a v pobočném pokolení do čtvrtého stupně spřízněny nebo sešvagřeny nebo žijí s dlužníkem v životním společenství nebo jsou v pověru osvojitelů a osvojenců nebo pěstounů a schovanců. Stupně se počítají v pobočném pokolení podle počtu zplození, kterými obě osoby pocházejí od svého nejbližšího společného kmene: v kterém stupni jest tu někdo spřízněn s jedním manželem, v témž stupni je sešvagřen s druhým manželem. Mimomanželské příbuzenství se má za rovné manželskému.

(3) Tato domněnka platí ode dne, kdy zaměstnavatel zvěděl anebo zvěděti musil o závazcích zaměstnaného, nejpozději však ode dne, kdy mu byla v exekuci neb o zatímním opatření proti dlužníku doručena platební zápověď.

(4) Právní jednání odporující těmto ustanovením jsou naproti oprávněné osobě bezúčinná. Zaměstnavatel nemůže zejména namítati, že vyplatil dlužníku předem mzdu s ním smluvenou ani že má vzájemnou pohledávku za dlužníkem, leda že prokáže veřejnou nebo ověřenou listinou vydanou nejpozději před tím, než věděl anebo věděti musil o závazcích zaměstnaného, že mu pohledávka vzešla.

§ 3.

Má-li soud určiti proti někomu závazky uvedené v § 1, příslušející oprávněné osobě ze zákona, a zjistí-li, že povinný v posledních třech letech před tím, než oprávněná osoba se domáhala určení těchto závazků, právním jednáním aneb opominutím se zřekl jakýchkoliv majetkových práv anebo výhod anebo dosavadní své výdělečné činnosti, dlužno přihlížeti při určení jeho závazků a výše plnění k majetkovým a výdělečným poměrům dlužníkovým v době, kdy se zřekl oněch práv anebo výhod anebo poslední výdělečné činnosti.

§ 4.

Kdo soudně se domáhá určení nebo plnění nároků uvedených v § 1 může navrhnouti k zajištění dávek na dobu do jednoho roku zatímní opatření podle §§ 379 a násl. zákona ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z., o exekučním a zajišťovacím řízení (exekučního řádu) anebo podle §§ 223 a násl. zák. čl. LX/1881 (exekučního zákona) ve znění § 50 zák. čl. LIV/1912 a čl. V., č. 20 a 21 zákona ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n., aniž jest třeba osvědčiti, že by se jinak dobytí přiznaných dávek zmařilo nebo značně ztížilo, ani listinou prokázati pohledávku.

§ 5.

(1) K zajištění nároků na poskytování výživy (výživného) a výchovného může býti na návrh povolen výkon exekučních úkonů (zajišťovací exekuce), jakmile se zahajuje nebo již dříve zahájila proti dlužníku exekuce k dobytí některé dospělé splátky. Zajištění smí býti pokaždé povoleno jen pro tolik výživného a výchovného, kolik ho dospívá v jednom roce.

(2) Zajišťovací exekuci lze povoliti podle kteréhokoliv exekučního titulu oprávňujícího k vymáhání výživného nebo výchovného, a není třeba, aby byla prokázána pravděpodobnost ohrožení (§ 4).

(3) Nastalou dospělostí jednotlivých splátek přeměňuje se zajišťovací exekuce sama sebou v uhrazovací exekuci.

§ 6.

Řízení, v němž se někdo domáhá určení nebo plnění nároků podle § 1, buď provedeno s největším urychlením. Soudní prázdniny nemají na ně účinku.

§ 7.

(1) Kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti poruší svou povinnost vyživovati nebo podporovati jiného tak, že je vydán nouzi nebo že musí, aby nebyl vydán nouzi, býti podporován odjinud, budiž potrestán pro přečin tuhým vězením od jednoho týdne do šesti měsíců.

(2) Není trestný,

1. kdo mohl důvodně spoléhati na to, že nouze bude odvrácena podporou jiné osoby, k tomu způsobilejší a podle ustanovení soukromého práva aspoň podpůrně povinné, nebo

2. kdo nemohl nouzi odvrátiti bez ohrožení výživy vlastní nebo výživy osoby stejně blízké jako osoba ohrožená, vinil tím, že úmyslně zanedbal výdělečnou činnost k jejímu splnění potřebnou, nebo tím, že úmyslně možnost jejího splnění zmařil nebo ztížil.

3. Byl-li čin spáchán z pohnutky nízké a nečestné, budiž vyslovena ztráta volebního práva do obcí.

4. Pokus tohoto přečinu jest trestný.

§ 8.

(1) Trestný čin uvedený v § 7 stíhá se veřejnou obžalobou, ale jen na návrh oprávněného. K návrhu je oprávněn, byla-li činem ohrožena osoba nepožívající svéprávnosti, poručenský (opatrovnický) soud (úřad), jinak osoba, která byla trestným činem ohrožena.

(2) Dokud oprávněný neučinil návrh na stíhání, je jakékoliv stíhání vyloučeno. Návrh může býti odvolán, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek. Zřekl-li se oprávněný svého práva k návrhu nebo odvolal-li jej, nemůže pak již návrh platně učiniti.

(3) Trestnost činu pomíjí, jestliže čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel napravil veškerou skutečnou škodu z něho vzešlou dříve, než soud první stolice počal prohlašovati rozsudek.

§ 9.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry.

Různé sociální organizace a spolky domáhají se po nějakou dobu úpravy vyživovací povinnosti k manželským i nemanželským dětem, popřípadě i k manželkám zvláštním zákonem poukazujíce k tomu, že pokles mravnosti ve válečné a poválečné době, krize manželství a rodinného života a šířící se neodpovědnost rodičů jak dětí manželských, tak zvláště nemanželských k jejich výživě a výchově mají v zápětí, že osoby povinné výživou se často i úmyslně vyhýbají plnění svých povinností a vydávají děti nouzi a nebezpečenství zpustnutí. Prostředky k nápravě byly různě navrhovány. Tak “Republikánská liga pro mravní obrodu národa” navrhla, aby vypracován byl zákon, který by stanovil tresty vězení na liknavé otce a manžely, která úmyslně se vyhýbají plnění vyživovacích povinností vůči svým dětem a manželkám. K návrhu připojil se “Spolek rozvedených žen”. Česká zemská péče o mládež na Moravě v Brně uvedla podle stížností hlavně z řad poručenských soudů a generálních poručníků a zpráv okresních péčí o mládež, že nemanželští otcové, aby se vyhnuli své vyživovací povinnosti a nemohli býti soudně k ní donuceni: 1. zbavují se formálně svého movitého i nemovitého majetku, 2. při zaměstnání v soukromých službách buď přecházejí od zaměstnavatele k zaměstnavateli nebo jsou jimi při úředním vyšetřování chráněni a 3. promarní svůj majetek, aby nebylo předmětů vhodných k zabavení, a navrhla původně, aby zákonné předpisy byly rozšířeny a po případě doplněny přesnějšími opatřeními. Jako dva způsoby, které by podle mínění praktiků mohly vésti k cíli, navrhla: 1. ztrátu volebního práva nemanželských otců, u nichž se zjistí úmyslné obcházení zákona, je-li naděje, že tento prostředek povede k cíli a 2. opatření nuceného zaměstnaní, kde by bylo po odečtení existenčního minima užíváno přebytků k výživě nemanželského dítěte. Oba tyto způsoby nezdají se vhodnými přispěti k řádnému plnění vyživovací povinnosti.

Pozdějším podáním učinila tato zemská péče podrobné návrhy, souhlasné s návrhy spolku “Reichsverband für Jugendfürsorge in der Čechoslovakischen Republik”, které se opakují v iniciativním návrhu poslanců L. Pechmanové a druhů, č. tisku 1657 posl. sněm. N. S. R. Č. 1928.

Kromě těchto byly činěny i některé jiné návrhy, jako: 1. Aby bylo zákonem stanoveno: a) že okresní soudy jsou povinny vésti v patrnosti nemanželské otce a matky, jimž se ukládá povinnost se přihlašovati, a aby trestáno bylo opominutí přihlášky a byly stíhány zatykačem osoby, které se této povinnosti vyhýbají. b) že výživa nemanželských dětí se obstarává prostřednictvím okresních soudů neb okresních péčí o mládež: c) že se odpírá vydání pasu do ciziny osobám, které mají povinnost živiti nemanželské děti. – Nehledíc ke značnému nemožnému zatížení soudů nelze ani tyto prostředky uznati za vhodné.

Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového z r. 1926 navrhuje v § 249 ustanovení, aby trestán byl, kdo svou povinnost pečovati o nezletilého poruší tak, že je vydán v nebezpečí zpustnutí, kdo svou povinnost vyživovati nebo podporovati jiného poruší tak, že je vydán nouzi nebo že musí, aby nebyl vydán nouzi, býti podporován odjinud a kdo odloží nebo opustí dítě, aby se ho zbavil.

Rovněž superrevisní komise pro občanský zákoník usnesla se na některých ustanoveních, kterými má býti příznivěji upraven poměr nemanželských dětí.

Ježto však nelze určiti nyní přesně, zda a kdy budou projednány a nabudou účinnosti obě osnovy s těmito ustanoveními na ochranu a zlepšení stavu nemanželských dětí, po případě oprávněných požadovati výživu, naléháno bylo na vydání zvláštního zákona na jejich ochranu a poukazováno, že již podobné zákony jsou v Rakousku, (zákon ze 4. února 1925, BGBI. 69), v Německu, Norsku, Francii a Jugoslavii a osnovy zákonů i v jiných zemích (Itálii). Za vydání zatímního zákona přimlouvala se i ministerstva sociální péče a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy právě hledíce k nepříznivým poměrům nastalým po válce pro děti liknavostí otců v plnění vyživovacích povinností aneb i úmyslným vyhýbáním se, je plniti. Skoro všechny návrhy omezují se buď výslovně nebo svými úvodními ustanoveními buď na ochranu pouze nemanželských dětí nebo některé i na ochranu manželských, ale zanedbávaných dětí, a nanejvýše ještě na manželky, hlavně rozvedené. Ale stejné ochrany, jsouce stejně vydány nebezpečenství nouze, zasluhují vůbec osoby, které jsou jiní povinni vyživovati. Přitom pokládá se za spravedlivé, aby nebyl činěn rozdíl mezi povinností spočívající v samém zákoně, na smlouvě, na posledním pořízení nebo z nedovolených činů. Zákony, jimiž bylo v exekuci upraveno dlužníkovo existenční minimum, poslední zákon z 15. dubna 1920, č. 314 Sb. z. a n. (§§ 1 a 2) stanoví pří exekuci na služební platy výhody jen pro pohledávky výživného příslušející věřiteli ze zákona. Ale § 372 ex. ř. poskytující zajišťovací exekuci pro nároky na poskytování výživy volil všeobecně znění: výborový návrh (§ 36 c) omezoval toto ustanovení rovněž “ na poskytování výživy ze zákona náležející”, kdežto společná konference upravila § 372 ex. ř. ve všeobecném znění. Nečiní tudíž rozdílu v tom, na čem spočívá povinnost k výživě. Podle zákona náleží sem hlavně výživné manželky (§ 91), dětí (§§ 139, 141, 142, 143, 166 až 171), rodičů (§ 154), pozůstalého manžela (§ 796), pro poškození na těle, zabití nebo odnětí svobody (§§ 1325 až 1329 ob. z. obč. a obdobná ustanovení občanského práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Není však důvodu, aby z ochrany vyloučeny byly osoby, jimž se dostává výživy z jiného právního důvodu, např. ze smluv - rozvedeným aneb i rozloučeným manželkám zaručuje se často notářskými spisy, výměnkářům postupní smlouvou, - anebo z posledních pořízení, např. odkazovníkům, z dědických dohod sourozencům apod.

Co se týče soukromoprávních ustanovení (§ 1 a 2) jsou ustanovení návrhu tisku č. 1657, čl. II, al. 1 a 2 napodobena ustanovením § 2 a 3 rak. zákona ze 4. února 1925, BGBI. Č. 69, ale proti nim zevšeobecněna, ježto uvedený rakouský zákon obmezuje ochranu tu poskytnutou jen na výživu ze zákona a v § 3 jen proti osobám, které jsou zaměstnány v domácnosti nebo podniku svých rodičů, dětí, sourozenců nebo manžela.

Proti dlužníkovým právním jednáním, kterými se zkracují věřitelé, poskytuje ochranu odpůrčí řád (cís. nař. z 10. prosince 1914, číslo 337 říšského zákona ); i jednání, kterými se hledí vyhnouti své povinnosti například tím, že se vzdává výdělečné činnosti nebo bezplatně nebo za nepřiměřenou mzdu, stravu apod. koná služby, bylo by lze postihnouti podle ustanovení tohoto zákona, zejména § 7. Ale vymáhati takto nároky jest přece jen obtížné a složité a kromě toho ustanovení odpůrčího řádu neplatí dosud na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Podle praxe platí jen ustanovení obdobné § 953 ob z. obč. při darování. Proto navrhují se touto osnovou ustanovení §§ 1 a 2, odpovídající v podstatě §§ 2 a 3 rakouského zákona

(BGBI. č. 69/1925) a shora uvedeným návrhům, ale přiměřeně upravená. Jimi má býti umožněno vymáhati výživném přímo – bez provedení odpůrčího sporu – proti osobám, které podporují dlužníka v jeho snaze vyhnouti se vyživovací povinnosti. Podle hořejších úvah byla ochrana rozšířena pro výživu z kteréhokoliv právního důvodu, a v § 2 omezena naproti osobám, které § 4 odp. ř. označuje za blízké příslušníky. Iniciativní návrh tisk č. 1657 zahrnuje i služby u cizích osob. Kdežto u osob, které jsou dlužníku blízké, lze stanoviti domněnku, že jsou srozuměny nebo alespoň vědí o úmyslu dlužníkovu, zkrátiti věřitele, nelze to beze všeho u osob zcela cizích. Bylo by také jen výjimkou, že by dlužník vstoupil do služeb k cizímu zaměstnavateli za nepřiměřeně nízký plat anebo odměnu jen proto, aby zkrátil ty, kdož mají nárok na výživu. Ustanovení § 1 bylo omezeno na dobrovolné poskytování výživy nebo podporování a nad míru, kterou ukládá zákonná povinnost, neboť nemůže býti činěn odpovědným ten, kdo ze zákona jest povinen jiného živiti nebo podporovat, vedle svého prvotního závazku. Poněvadž v praxi se vyskytl názor, že dlužníkovy závazky lze upraviti jen podle poměrů, kdy se o nich rozhoduje a nehledí se k jednání zpravidla odporovatelnému na újmu oprávněného, chce nápravu zjednati § 3 osnovy.

Iniciativní návrh a souhlasné s ním dřívější návrhy navrhují i novou úpravu §§ 166, 168, 178, 181 ob. z. obč. Ale jednak úpravu některých ustanovení nutno vyhraditi osnově ob. zákona občanského a nelze beze všeho do předpisů nyní platných vsunouti nová ustanovení, která neodpovídají jeho systému a duchu v celku a dotýkají se různých jeho ustanovení, k nimž ony návrhy nepřihlížejí. Jednak nepokládají se tato ustanovení nyní za tak účelná a nutná, aby byla provedena zvláštním zákonem, zvláště když uvedené paragrafy neplatí pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jde přece především o to, zabezpečiti výživu dětem. Uzná-li pak otec otcovství k nemanželskému dítěti a žádá-li, aby mělo právní postavení manželského, nebude na snadě nebezpečenství, že se hledí vyhnouti plnění povinnosti. Návrh na změnu § 166 ob. z. obč. přesahuje i návrhy superrevisní komise a znamenal by vlastně, že nemanželské dítě se staví úplně na roveň manželskému. Odůvodnění návrhu poukazuje však samo na pokračující krizi manželství a rodinného života, kdežto navrhované ustanovení by mohlo vésti k dalšímu uvolnění těchto rodinných poměrů.

Ustanovení § 168 ob. z. obč. ve znění novely neukázalo se v praxi příliš účelným. Ale vysloviti se dlužno proti jeho rozšíření i na dobu po narození dítěte, zvláště když se navrhuje v § 4 této osnovy ustanovení, které může snáze a účelněji vyhověti. Neboť po narození dítěte lze domáhati se ihned uznání otcovství a plnění povinností, odpírá-li domnělý otec. Aby bylo mu uloženo skládati částky k úhradě výživného, bylo by třeba podle platného § 168 osvědčiti, že jest otcem, tedy provésti celý důkaz jako ve sporu o otcovství, a když by pak žalováno bylo na uznání otcovství, opětně. Kdyby však dobrovolně neskládal příspěvky, musilo by býti usnesení exekuováno a výsledek toho by byl, že by i vymožené částky zůstaly složeny u soudu, až by bylo právoplatně rozhodnuto ve sporu o otcovství. Jednodušeji řeší tuto otázku navržený § 3 osnovy, který nezatíží ani soudy nad míru, jak by to bylo u návrhu na doplnění § 168 ob. z. obč. Slovy “ soudně domáhati se uznání povinnosti k výživě nebo výživného” zahrnuje osnova jak žalobu, tak i návrh na určení výživného zejména podle § 16 nov. I. Uznal-li udánlivý otec otcovství, zajišťují dítěti urychlenou ochranu již § 16 nov. I. ob. z. obč., podle něhož může soud v nesporném řízení z úřední moci vyměřiti výživné, a § 171, odst. 2. ob. z. obč.

Doplniti § 178 a) ob. z. obč. (návrh tisk č. 1657 pod II al. 5) není třeba, ježto již § 178 ob. z. obč. opravňuje soud po vyšetření stížnosti učiniti opatření přiměřená okolnostem v zájmu dítěte, tedy i je odebrati rodičům a dáti do výchovy jinam.

§ 181 ob. z. obč. pozbyl platnosti zákonem z 28. března 1928, č. 56 Sb. Z. a n., o osvojení (§ 13), jehož § 2, odst. 3, opravňuje příslušný soud anebo poručenský úřad, dáti místo nich svolení k osvojení, odpírají-li je rodiče nebo jeden z nich.

Copak se týče čl. III. Iniciativního návrhu tisku č. 1657, byly pod al. 1. Spory o otcovství již v čl. II., č. 2 (§ 224 c. ř. s.) zákona z 19. ledna 1923, č. 23 Sb. z. a n. prohlášeny za feriální věci, pod al. 2. Bylo přehlédnuto platné ustanovení § 372 ex. ř., podle něhož lze povoliti pro výživné exekuci k zajištění za roční částky, musila-li již jednou vedena býti exekuce k jeho dobytí. Pro nedoplatky jest pak možno vésti uhrazovací exekuci. Ustanovení to neplatí však na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Přes to, že praxe povoluje zajišťovací exekuci pro výživné také zároveň s prvním povolením uhrazovací exekuce pro nedoplatek, mohlo by znění připustiti i výklad, že teprve po povolení uhrazovací exekuce lze navrhnouti exekuci k zajištění dalších splátek. Praxe nejvyššího soudu v Brně ustálila se ve výkladu § 372 ex. ř. na tom, že za zajišťovací exekuci pro výživné dosud nesplatné lze žádati teprve, podává-li se aspoň druhý návrh na uhrazovací exekuci. Proto bylo ustanovení §em 5 osnovy nově stylizováno a upraveno hledíc k ustanovení § 223, odst. 2. zák. čl. LX/1881 pro stejnou platnost na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Hledíc pak k ustanovení § 370 ex. ř. byla v odst. 2, § 5 osnovy odstraněna pochybnost, podle jakých titulů lze v tomto případě exekuci povoliti, i hledíc k § 223, odst. 2 zák. čl. LX/1881 ustanovením, že k zajištění výživného lze povoliti exekuci podle kteréhokoliv exekučního titulu. Tím umožněna bude i podle smíru nebo (veřejno) notářského spisu. Nejvyšší soud navrhuje sice, aby zajišťovací exekuce byla povolena jen podle soudních rozhodnutí, jež nejsou vykonatelná a nevešla v právní moc, ježto prý podle smíru nebo notářského spisu lze povoliti ihned uhrazovací exekuci. Ale povoliti lze podle těchto exekučních titulů uhrazovací exekuci vždy jen pro výživné již splatné, nikoliv pro budoucí splátky, které se zavázal dlužník platiti. Jako např. v rozsudku nebo v usnesení se stanoví, že otec jest povinen platiti na výživném vždy 1. každého měsíce předem určitou částku, může stejný závazek založen býti smírem aneb notářským spisem označeným jako vykonatelný. Hledíc k § 370 a 371 ex. ř. mohla by povolena býti zajišťovací exekuce pro budoucí roční splátky podle rozsudku (usnesení), nikoliv však pro stejné splátky i podle smíru (vykonatelného notářského spisu), jak i stále vyslovuje judikatura. Proto pro výživné rozšiřuje se toto opatření i na ostatní exekuční tituly ve příčině částek dosud nevykonatelných.