Vyskytly se případy, že povinný obávaje se nebo domnívaje se, že bude na něm požadováno plnění výživného, postoupil krátce před tím svůj majetek anebo se zřekl dosavadní výdělkové činnosti. Jednání takové jest sice odporovatelné, ale mělo také za následek, že soud určuje potom jeho závazky, přihlížel toliko k tomu, že v té době jeho majetkové poměry i výdělečné nebyly takové, aby bylo přiznáno požadované výživné vůbec anebo v žádané výši. I když vznikl nárok a mohlo býti domáháno se bezúčinnosti podle odpůrčího zákona, nevyhovovaly přiznané dávky výši majetku, jehož se povinný zřekl. Tomu zabrániti má navržené ustanovení § 3. Stanovena byla doba posledních tří let, ježto nejkratší lhůta k odporování jest rok (§ 2. čís. 4 odp. ř.), kterou lze prodloužiti podle § 9 odp. ř. o dvě léta ohlášením úmyslu odporovati jednání.
Jak zkušenosti ukázaly, nebude ani při sebe dokonalejší úpravě ustanovení civilně-právních možné obejíti se bez toho, aby povinný byl k řádnému plnění svých povinností k výživě donucován prostředky práva trestního. Nové zákony v cizině nerozpakovaly se užíti k uvedenému účelu i těchto prostředků. Budiž tu poukázáno jen na § 1, cit. již zákona rakouského, na čl. 36 jug. zákona z 23. června 1922, č. 12 služb. nov. z r. 1924 a na francouzský zákon ze 7. února 1924 J. O. str. 1435, zostřený ještě zákonem z 3. dubna 1928 J. O. str. 3870.
Proto rozhodla se vláda v souhlasu s iniciativním návrhem posl. L. Pechmanové a druhů (číslo tisku 1657 poslanecké sněm. II. Vol. obd.) nevyčkávati celkové reformy trestního zákona a doplniti platné trestní zákony již před touto reformou trestními ustanoveními, o jichž naléhavé nutnosti nemůže býti ani u nás pochybností. Při formulaci těchto choulostivých ustanovení trestního práva uznala však osnova za vhodné odchylovati se co nejméně od přípravné osnovy trestního zákona, která obsahuje o tom ustanovení v § 249, jak o něm již byla řeč. To tím spíše, že dva z autorů této osnovy, univ. prof. Dr. Miřička a Dr. Kallab jsou zároveň vynikajícím způsobem činni v ústředních organizacích dobrovolné sociální péče o mládež, v české a moravské zemské komisi pro péči o mládež, a jsou tudíž po stránce účelné formulace těchto ustanovení znalci po výtce povolanými.
Trestní ustanovení obsahuje vládní návrh v §§ 5 a 6.
Srovnání § 5 vládního návrhu a § 249 přípravné osnovy trestního zákona, na jehož podrobné odůvodnění možno tu odkázati, vychází najevo, že vládní návrh odchyluje se od uvedené osnovy jen v několika bodech, k jejichž odůvodnění budiž uvedeno toto:
Především nebylo do této osnovy pojato ustanovení o trestnosti zanedbání péče o nezletilého (§ 249, odst. 1 osnovy trest.zák.). Ustanovení takové by přesahovalo rámec této osnovy, obsahující toliko civilně právní a trestně právní ustanovení k ochraně osob oprávněných požadovati výživu. Ustanovení o trestnosti zanedbání péče o nezletilé bude možno umístit vhodněji v připravované osnově zákona o trestním soudnictví nad mládeží.
Osnova trestního zákona žádá dále k trestnosti tohoto činu po stránce subjektivní, aby čin byl spáchán vědomě, tj. aby pachatel jednal věda, že jsou tu skutečnosti zakládající trestnost jeho činu nebo že svým jednáním způsobí výsledek v zákoně uvedený (§§15, 249). Vládní návrh nemohl užíti tohoto vymezení subjektivního zvinění proto, že forma vědomé viny, jak ji vymezuje přípravná osnova trestního zákona, není platnému právnímu řádu dosud známa. Také nemohl vládní návrh užíti tu pojmu “vědomosti”, jak jej užívají některé platné vedlejší trestní zákony, neboť náplň jakou tomuto pojmu dává judikatura nejvyššího soudu, nevystihla by ještě všechny ty případy, jež vládní návrh v souhlase s iniciativním návrhem poslance L. Pechmanové a druhů považuje za nutné a účelné postihnouti. Proto užila osnova k vymezení subjektivní skutkové podstaty trestného činu pojmů “úmysl” a “hrubá nedbalost”, pojmů to platnému právu již známých.
Vyžadovati podle vzoru rakouského zákona k trestnosti, aby porušení povinnosti bylo i po stránce objektivní hrubé, nepovažoval vládní návrh za potřebné. Z výsledku porušení tj. vydání nouzi atd., jaký má býti předpokladem trestnosti činu, je zjevno, že trestné může býti jen skutečně vážné porušení povinností, nikoli snad jen např. nepatrné prodlení v plnění povinností, ačkoli ovšem podle okolností případu nebyla osoba oprávněná i takovým opominutím uvedena v kritický stav. Možné tvrdosti zákona budou odstraněny tím, že trestný čin, jak o tom bude ještě dále řeč, má býti stíhán jen k návrhu oprávněné osoby.
Naproti tomu nemohl se vládní návrh přenésti přes ono ustanovení rakouského zákona, podle něhož jest trestnost vyloučena tehdy, když povinný mohl počítati s tím, že potřebná výživa bude poskytnuta jinou osobou, podle ustanovení soukromého práva k tomu alespoň podpůrně povinnou.
Nárok na poskytování výživy může oprávněnému příslušeti proti několika osobám zároveň. Tak např. rodiče, kteří upadli v nouzi, mají podle § 154 obč. zák. proti svým dětem nárok na slušné opatření, tedy i na výživu. Je-li dětí několik, jsou povinny postarati se o své rodiče společně, podle poměru svého jmění. Nemanželské dítě má podle § 166 obč. zák. právo žádati na svých rodičích, aby je přiměřeně svému jmění vyživovali. K výživě jest zavázán především otec. A podobně i v dalších jiných případech. Bylo by nespravedlivou tvrdostí, kdyby syn, žijící ve stísněných poměrech, mohl býti trestně stíhán pro porušení svých povinností k výživě rodičů, ačkoliv jest tu jiný zámožný syn k výživě této daleko způsobilejší. Stejně nespravedlivým by bylo, kdyby pro porušení povinnosti k výživě mohl býti stíhán nemanželský otec, žijící v nouzi, ačkoliv matka může bez jakékoliv újmy pro sebe poskytnouti dítěti, čeho potřebuje, ze svého. Na druhé straně jest však třeba dbáti největší opatrnosti, aby výmluvami, že povinnost mohla býti splněna jinou osobou podle soukromého práva k tomu aspoň podpůrně povinnou, nebyl oprávněný, který zdánlivě jest lépe zajištěn, tím, že mu přísluší nárok proti několika osobám, na tom hůře než onen, jemuž přísluší takový nárok jen proti osobě jedné. Nelze vyloučiti trestnost takového zámožného nemanželského otce, který nekoná vůbec své povinnosti spoléhaje na to, že matka z lásky k dítěti se o ně postará, třeba bude musiti pracovati ze všech sil, aby dítě nebylo vydáno nouzi. Proto navrhuje osnova, aby trestnost v takových případech byla vyloučena jen tehdy, když pachatel mohl důvodně spoléhati na to, že nouze bude odvrácena podporou jiné osoby nejen podle ustanovení soukromého práva k tomu aspoň podpůrně povinné, nýbrž i způsobilejší, než je pachatel sám.
Stejně tak jako v případech kdy k výživě jest povinno několik osob, třeba dbáti, aby trestními sankcemi nebyly postiženy osoby méně způsobilé na prospěch osob způsobilejších, třeba přihlížeti také k případům, kdy osoby povinné k výživě poruší tuto svoji povinnost proto, že ji nemohly splniti, leda na úkor výživy vlastní, nebo výživy osoby bližší nebo aspoň stejně blízké, jako jest osoba ohrožená. Také tu bylo by nespravedlivým, aby při kolizi právních a zároveň mravních povinností mohla býti osoba k výživě povinná trestně stíhána, ačkoliv povinnosti svoje nemohla splniti leč za cenu porušení jiné povinnosti bližší. Ustanovení trestních zákonů o beztrestnosti jednání v nouzi (§ 2, lit. G) tr.z., § 80 uh. tr. z.) by ještě nezajišťovalo v takových případech beztrestnost. Proto ji stanoví osnova výslovně. Avšak i tu třeba činiti určité výjimky. Není vyloučeno, že viník sám zaviní onen stav tísně, který mu znemožňuje, aby svoji povinnost k výživě plnil bez ohrožení výživy vlastní nebo výživy osob blízkých. Proto osnova, podobně jako rak. zákon, vyjímá z beztrestnosti případ, kdy taková tíseň a z ní vyplývající porušení povinnosti byly zaviněny buď tím, že pachatel úmyslně zanedbal výdělečnou činnost ku splnění své povinnosti potřebnou, nebo tím, že si sám budoucí plnění své povinnosti úmyslně zmařil nebo ztížil.
Pokud jde o povinnost k výživě, nerozumí se jí – jak bylo ostatně již naznačeno na příkladech – jen povinnost k výživě nezletilých. Nečiní se tu ani rozdíl, zda taková povinnost se zakládá na výslovném ustanovení zákona, na právoplatném soudním rozsudku či zda byla převzata smlouvou. Bude tudíž postižen i pěstoun, který se smluvně zavázal pečovati o výživu svého svěřence, i ten, kdo převzal takovou povinnost např. vůči výměnkáři. Taková šíře ustanovení jest zcela na místě, uváží-li se, k jakým poruchám a dramatům dochází často i z neplnění takových smluvních povinností. Věcí trestního soudu samozřejmě bude, aby zjistil, zda v konkrétním případě vůbec povinnost k výživě tu jest; kdyby tu povinnosti takové nebylo, nebyl by splněn základní skutkový znak po stránce objektivní. Hledíc k naznačenému účelu, nemohla se také osnova spokojiti toliko s trestáním porušení povinnosti k výživě ve vlastním slova smyslu, nýbrž musela trestní sankci rozšířiti i na porušení povinnosti k poskytování podpory. Jinak záviselo by začasté jen na odchylném označení plnění, zda by porušení povinností bylo postiženo ustanovením tohoto zákona čili nic.
Na rozdíl od iniciativního návrhu poslance Pechmanové a druhů a na rozdíl od rakouského zákona kvalifikuje osnova tento čin vždy jako přečin. Tím chce docíliti hlavně toho, aby touto kvalifikací byla založena příslušnost sborových soudů I. stolice a tím aspoň v prvních dobách také přímá judikatura nejvyššího soudu v choulostivých otázkách trestnosti tohoto činu.
Trestnost pokusu musila tu býti stanovena hledíc k §u 65, odst. 2., slov. tr. z., nepříznivé důsledky, které toto ustanovení může míti hledíc k §u 8, odst. 3., potud, že trestnost dokonaného činu může býti účinnou lítostí odvrácena, nikoli však trestnost pokusu (jak je tomu ostatně již podle platného práva při účinné lítosti podle §u 187 tr. zák.), mohou tu býti odvráceny tím, že v případech méně významných pokusů (při čemž pokus je tu pojmově možný jen u deliktu spáchaného úmyslně), nebude učiněn návrh na stíhání. Při významných pokusech úmyslného porušení povinnosti bude naopak možné stíhati i tehdy, když výsledek v zákoně sice uvedený nenastal, byl však pachatelem zamýšlen; to je zcela na místě, neboť pokus v daném případě je zajisté neméně trestuhodný, než dokonalý čin, spáchaný z hrubé nedbalosti.
Vyhovujíc požadavku, aby při tomto trestném činu, svědčícím o naprostém nedostatku nejprimitivnějšího vědomí občanské a mravní povinnosti bylo možné vysloviti ztrátu volebního práva, umožňuje to osnova v případech o takovém mravním nedostatku svědčících. Po této stránce může vládní návrh poukázati na Francii, která také v roce 1928 zostřila zákon z r. 1924 tím, že umožnila, aby odsouzený byl zbaven občanských práv.
Naproti tomu nepovažoval vládní návrh ostatní trestní prostředky, které obsahuje návrh poslance Pechmanové, za vhodné. Nelze si zastírati, že hlavním účelem tohoto zákona bude donutiti povinného k řádnému plnění jeho povinností i prostředky trestního práva, nikoli však plniti věznice nebo dokonce donucovací pracovny lidmi, kteří své povinnosti neplní. Z takového potrestání by osoby oprávněné neměly toho nejmenšího prospěchu, naopak, jejich naděje, že dojdou uspokojení svých nároků, by se tím ještě ztenčila. Docílí-li se proto ustanoveními trestního práva většího úspěchu než dosud možnými donucovacími prostředky práva civilního, bude to zajisté ve většině případů přičítati jen účinnosti trestní hrozby nebo podmíněnému odsouzení, nikoliv však skutečnému výkonu trestu. U vědomí tohoto hlavního účelu trestní hrozby a okolnosti, že podmínečné odsouzení bude mnohdy vyloučeno, považoval vládní návrh za vhodné, aby pachateli bylo umožněno zajistiti si beztrestnost činu účinnou lítostí, totiž náhradou veškeré skutečné škody, a to nejen před učiněním návrhu, na trestní stíhání, nýbrž ještě i za hlavního přelíčení, dříve než soud I. stolice počal prohlašovati rozsudek. Bylo by sice možné vyloučiti tu beztrestnost již tehdy, když oprávněný učinil návrh na trestní stíhání, a v případě, kdy obviněný teprve později nahradil škodu, učiniti beztrestnost závislou na odvolání návrhu na trestní stíhání. To by však působilo značné obtíže procesuální v případech, kdy osoba oprávněná k návrhu není při hlavním přelíčení přítomna nebo, kdy k návrhu a tudíž i k jeho odvolání jest příslušný poručenský soud, tedy po případě i poručenský soud v cizině, na nějž podle platných ustanovení byla přenesena péče o osobu nebo i o majetek nezletilého. Proto osnova připouští beztrestnost pro účinnou lítost až do ukončení hlavního přelíčení.
Odůvodněním ustanovení o účinné lítosti, jak je obsahuje § 8, odst. 3 vlád. návrhu, bylo nutno poněkud předběhnout odůvodnění oněch ustanovení osnovy, která činí stíhání závislým na návrhu.
Osnova trestního zákona nečiní trestní stíhání tohoto deliktu závislým na návrhu. Z jejího odůvodnění jest však patrné, že o tom bylo uvažováno, a že bylo od takového ustanovení upuštěno proto, že proti možnému soukromému zájmu na nestíhání stojí tu silnější zájem veřejný. Nelze neuznati, že toto odůvodnění je velmi případné. Než vládní návrh nemohl se přece přikloniti k tomuto stanovisku, a to z těchto důvodů:
Jak již shora bylo řečeno, považuje vládní návrh za hlavní účel trestních ustanovení tohoto zákona nikoliv skutečné potrestání, jímž by oprávněným osobám nebylo nijak pomoženo, nýbrž to, aby trestní hrozbou bylo vynuceno řádné plnění povinnosti k výživě. Je proto zcela na místě, když po řádném splnění nebo zajištění takového plnění bude možno ještě za trestního řízení se souhlasem oprávněné osoby od potrestání upustiti. Nelze též neuznati, že oprávněné osoby mohou míti velmi důležitý zájem na tom, aby věci jejich rodinného života nebyly před trestním soudem veřejně projednávány, dokud si sami toho nebudou přáti. Mnohdy by mohlo také potrestání vinníka zničiti poslední naděje v to, že povinnosti ty budou po přechodném nedorozumění opět řádně plněny, a prohloubiti ještě propast mezi vinníkem a oprávněným. Nemůže však býti účelem tohoto zákona, aby rozvrácené poměry rodinné byly potrestáním vinníka snad ještě více rozvráceny. Všechny tyto okolnosti mluví pro to, aby čin byl sice stíhán pro převážný veřejný zájem žalobou veřejnou, aby však zákon přihlížel náležitou měrou také k zájmům oprávněných samých a aby státní zástupce nezasahoval rušivě tam,kde by jeho zákrok mohl způsobiti více zla než dobra. Proto rozhodl se vládní návrh pro formu deliktu návrhového.
V důsledku toho bylo nutné upraviti některé další podrobnosti, což se stalo podle vzoru osnovy nového trestního řádu. Důležitou je zejména otázka, komu má příslušeti právo návrhu. Vládní návrh tu rozeznává: jde-li o osobu nepožívající svéprávnosti, má toto právo příslušeti poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu), jinak osobě, která činem byla ohrožena. Dopustil-li se trestného činu zákonný zástupce sám, např. manželský otec, není ani myslitelné, aby právo návrhu bylo svěřeno někomu jinému než poručenskému soudu. Avšak i v jiných případech by bylo jistě nejlepší, kdyby vládní návrh mohl právo návrhu svěřiti osobě nebo orgánu, rozdílnému od toho, kdo byl činem ohrožen. Nelze totiž odmítnouti obavu, že oprávněný v prvním návalu zlosti nebo msty učiní návrh potrestání, aniž vyčerpal veškeré mírnější prostředky, zaručující do budoucnosti lépe možnost opětného smírného soužití. Toho se však dlužno za každou cenu vyvarovati. Trestní pravomoc státu nesmí se státi nástrojem okamžitého rozmaru nebo msty, nýbrž musí zůstati nejkrajnějším prostředkem k vynucení oprávněných nároků. U osob nesvéprávných lze toho dosíci nejlépe tím, když právo návrhu bude svěřeno poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu), jehož povinností bude zajisté i tu, aby přihlížel více k budoucímu dobru a zájmům svého chráněnce, než k okamžitému snad vzplanutí hněvu zákonného zástupce. U osob svéprávných zákon takového omezení nečiní, ježto lze očekávati, že samy uváží svědomitě svoje budoucí dobro, nežli přikročí k trestnímu stíhání. Ostatně veřejný žalobce bude i tu moci v případech neodůvodněných stíhání odepříti.
Možností odvolati návrh až do okamžiku, kdy se začal prohlašovati rozsudek I. stolice, docílí se konečně toho, aby i za trestního řízení nebylo smírné narovnání věci vyloučeno, a to i v případech, když by viník, nejsa s to veškerou škodu ihned nahraditi, nemohl si beztrestnost zajistiti účinnou lítostí podle §8, odst. 3. osnovy.
Po stránce formální doporučuje vláda, aby tento návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.
V Praze, dne 27. března 1930.
Předseda vlády:
Udržal v.r.
Ministr spravedlnosti:
Dr.Meissner v.r.