Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.
III. volební období.
2. zasedání.
Tisk 254.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne..................................................................
o řízení nesporném.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část první.
§ 1.
Rozsah působnosti.
Ustanovení tohoto zákona platí jen, připouští-li zákon postupovati z úřední moci nebo na návrh v soudním řízení nesporném, a jen, není-li o věcech tímto zákonem upravených ustanoveno v jiných zákonných předpisech něco jiného.
Část druhá.
Oddělení první.
O podmětech nesporného řízení.
Soudy.
§ 2.
Příslušnost.
(1) Vykonávati soudnictví ve věcech nesporných jsou výlučně povolány řádné soudy.
(2) Pokud není upravena příslušnost soudů jinak, je k provedení řízení v prvé stolici příslušný okresní soud, v jehož obvodě má účastník, žádající za zahájení řízení, svůj obecný soud ve sporech; koná-li se řízení z úřední moci, je příslušný okresní soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud ten, v jehož zájmu se řízení koná.
(3) Je-li podle ustanovení předchozího odstavce dána příslušnost několika soudů, rozhoduje mezi nimi předstižení.
§ 3.
Obsazení soudů.
(1) Ustanovení o obsazení soudů ve třech stolicích jsou obsažena v zákonech zvláštních.
Samosoudci.
(2) Kdy u sborového soudu náleží vykonávati soudnictví v nesporných věcech samosoudci a kdy senátu, jest ustanoveno v zákonech zvláštních.
U sborových soudů.
(3) Náleží-li vykonávati soudnictví to senátu, může býti vykonáváno buď senátem stálým, složeným z oněch členů sborového soudu, k hlasování oprávněných, kteří jsou pověřeni vyřizováním věcí nesporných (zpravodajové ve věcech nesporných) anebo může býti presidentem soudu ustanoven zvláštní senát případ od případu, sestávající z jiných členů sborového soudu k hlasování oprávněných.
Zpravodajové.
(4) Zpravodajové v nesporných věcech připravují tyto věci pro usnesení senátu a pokud není třeba, aby se o nich usnášel senát, vyřizují je samostatně. Roky a ústní jednáni konají se, pokud není zvláštními zákony ustanoveno jinak, jen před zpravodajem.
§ 4.
Všeobecné předpisy o soudech.
Ustanovení o instančním pořadu soudů, o tom, jak se zakládá obecný soud a jak dlouho trvá příslušnost, o výjimečném určení příslušnosti nejvyšším soudem, o obmezení příslušnosti na okres soudní, o vyloučení tuzemské soudní pravomoci nad osobami exteritoriálními, cizími konsuly a osobami jim na roveň postavenými, o zkoumání příslušnosti, o právní pomoci, o sporech o příslušnost mezi soudy tuzemskými navzájem nebo mezi těmito soudy a soudy nebo úřady cizozemskými, o delegaci, o vyloučení a odmítnutí soudců a jiných orgánů soudních, o poradě a hlasování, o kanceláři soudní a výkonných orgánech, jsou dána v zákoně o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma).
§ 5.
Veřejní notáři a kancelář soudní.
Které úkony nesporného řízení mohou býti přeneseny na veřejné notáře nebo na kancelář soudní, je ustanoveno v zákonech zvláštních.
Účastníci.
§ 6.
Kdo je účastníkem.
Účastníkem nesporného řízení je, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí.
§ 7.
Způsobilost jednati před soudem.
(1) Způsobilost jednati samostatně před soudem v nesporném řízení mají zpravidla jen osoby svéprávné. Osoby nesvéprávné musí býti zpravidla zastoupeny zákonným zástupcem.
(2) Kdy mohou i účastníci nesvéprávní činiti sami prohlášení nebo návrhy, jakož i podávati opravné prostředky, jest ustanoveno v zákonech zvláštních.
Zmocněnci.
§ 8.
Způsobilost býti zmocněncem.
(1) Účastníci mohou jednati sami nebo zmocněncem. O oprávnění advokátů a veřejných notářů, vystupovati jako zmocněnci ve věcech nesporných, jsou dána ustanovení v advokátním a notářském řádu.
(2) Není-li účastník schopen, aby se srozumitelně vyjádřil, může mu soud uložiti, aby si ustanovil zmocněnce.
§ 9.
Plná moc.
(1) Plná moc budiž při prvém úkonu před soudem prokázána listinou nebo prohlášena ústně do protokolu. Rozsah, účinek a trvání její řídí se obsahem plné moci a soukromým právem.
(2) Není-li zmocněnec schopen srozumitelně se vyjádřiti nebo jednati, budiž účastník poukázán, aby jednal sám nebo ustanovil si zmocněnce jiného, po případě právního zástupce.
(3) I když jsou účastníci zastoupeni zmocněnci, mohou býti vyzváni, aby se dostavili k soudu osobně.
Tlumočník.
§ 10.
Pokud je třeba přibrati k jednání tlumočníka, ustanovují zvláštní předpisy. Nežádají-li toho účastníci, netřeba tlumočníka bráti do přísahy.
Oddělení druhé.
O nákladech nesporného řízení a právu chudých.
§ 11.
a) Je-li řízení podmíněno návrhem.
(1) Pokud zahájení řízení je podmíněno předchozím návrhem, jdou náklady řízení na vrub účastníka, v jehož zájmu bylo řízení provedeno. Navrhovateli může býti uloženo, aby složil předem dostatečnou zálohu; neučiní-li tak, netřeba o návrhu jednati.
b) V ostatních případech.
(2) Ve všech ostatních případech buďtež náklady, pokud musí býti zapraveny předem a nejde o osobní útraty (odst. 3., č. 2), založeny státem. Skončilo-li řízení bezvýsledně, zůstávají náklady k tíži státu, jinak jdou na vrub účastníků. Soud může však uložiti náhradu těchto nákladů zcela neb částečně tomu, kdo dal k řízení podnět, bylo-li neb musilo-li mu býti známo, že jeho podnět není odůvodněn.
Co se rozumí náklady.
(3) Náklady po rozumu odst. 1. a 2. jsou:
1. Zvláštní náklady, které vznikly soudu provedením řízení nebo některé jeho části, jako cestovné, hotová vydání a diety soudním orgánům, svědečné, znalečné, doručné, poselné, inserční a poštovní poplatky, náklady na zřízení opatrovníka nebo společného zmocněnce,
2. osobní útraty účastníků, t. j. cestovní útraty a náhrada za ztrátu času, bylo-li nutno, aby účastník přišel osobně k soudu. Na náhradu nákladů právního zastupování nemá zastoupený s výhradou ustanovení odst. 5. nároku.
Je-li několik zavázaných.
(4) Je-li podle odst. 1. nebo 2. několik osob povinno zapraviti náklady, jsou zavázány za ně rukou nerozdílnou. Avšak náklady, které vzešly z provedení jednotlivých úkonů, vykonaných v zájmu jenom některého účastníka, jdou na jeho vrub. Soud může také určiti povinnost náhrady jinak, hledě k zájmu jednotlivých účastníků.
Povinnost nahraditi způsobené náklady.
(5) Soud může na návrh uložiti účastníku, aby nahradil zcela nebo z části náklady řízení, které způsobil jinému účastníku zřejmě bezdůvodně nebo hrubým zaviněním, a to i náklady právního zastoupení. Návrh takový musí býti učiněn do 15 dnů po tom, kdy byl účastník zpraven o ukončení řízení.
Povinnost zákonných zástupců, advokátů a jiných zmocněnců k náhradě nákladů.
(6) Zákonným zástupcům, advokátům a jiným zmocněncům může soud k návrhu nebo z úřední moci uložiti, aby nesli nebo nahradili ty náklady, které způsobili svým hrubým zaviněním. To platí zejména o nákladech způsobených zbytečnou rozvláčností ve spisech nebo tím, že do spisů pojaty jsou údaje k věci nepatřící. Před rozhodnutím slyšen buď zúčastněný zástupce anebo zmocněnec. Nebude-li usnesení pojato do rozhodnutí o věci hlavní, budiž učiněno zvláštním usnesením. Když usnesení toto nabude právní moci, je vykonatelno na jmění těchto osob.
Povinnost soudu k náhradě nákladů.
(7) O tom, kdy může býti uložena náhrada nákladů soudu, jehož rozhodnutí bylo vyšší stolicí zrušeno, platí obdobně ustanovení zákona o řízení sporném.
§ 12.
Právo chudých.
Účastník požívající práva chudých, nemá práva žádati, aby mu byl ustanoven zástupce chudých, může však podávati žádosti neb učiniti vyjádření ústně do protokolu i u sborového soudu a je-li věc projednávána u jiného soudu než soudu jeho bydliště nebo pobytu, také u okresního soudu svého bydliště nebo pobytu.
Oddělení třetí.
Styk účastníků se soudem.
§ 13.
Žádosti a návrhy.
Účastníci nezastoupení právním zástupcem mohou podávati žádosti, činiti návrhy neb vyjádření u okresních soudů písemně nebo ústně do protokolu, u sborových soudů zpravidla písemně a jen, jde-li o věci jednoduché, také ústně do protokolu.
§ 14.
Písemná podání.
(1) Písemná podání vyhovujtež povšechně obecným náležitostem podání v řízení sporném. Ustanovení, platná pro podání telegrafická v řízení sporném, platí i v řízení nesporném.
(2) Co platí o obecných náležitostech podání, vztahuje se obdobně na náležitosti protokolu podání nahrazujícího.
§ 15.
Podání obsahu urážlivého.
(1) Osobám, které ve svých podáních uráží soud, účastníky, zmocněnce, svědky, osoby přezvědné nebo znalce, může soud uložiti pořádkový trest podle ustanovení zákona o řízení sporném.
(2) Ze stejných důvodů může býti uložen pořádkový trest i právnímu zástupci, jenž podání podepsal.
Oddělení čtvrté.
Řízení v první stolici.
§ 16.
Jak se zahajuje.
Neustanovuje-li zákon nebo nevyplývá-li z povahy věci samé, že je třeba návrhu účastníkova, zahajuje soud řízení z úřední moci.
§ 17.
Zvláštní povinnosti soudu.
Soud je povinen účastníku právním zástupcem nezastoupenému vyjíti co nejvíce vstříc poučením a návodem. Podání jím nesprávně upravené nebudiž, není-li jinak ustanoveno, odmítáno proto, že nemá předepsaných náležitostí, dokud mu nebylo dáno poučení a poskytnuta mu možnost upraviti podání tak, aby odpovídalo zákonu. Také budiž dbáno toho, aby účastníkům nebyla působena škoda pochybovačností a úzkostlivostí. Jde-li o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, buď hleděno k tomu, aby opomenutím zákonných zástupců neutrpěly újmy.
§ 18.
Slyšení účastníků.
(1) Ústního jednání je třeba jen tam, kde je zákon zvlášť nařizuje.
(2) Všem účastníkům budiž dána příležitost, aby se o věci vyjádřili, a to zpravidla ústně. Je-li věc jednoduchá nebo byl-li by náklad spojený s dostavením se k soudu nepoměrný, může soud sděliti účastníku stav věci písemně a vyzvati jej, aby se vyjádřil k věci buď do protokolu nebo písemně. Jinak není třeba šetřiti ústnosti řízení.
§ 19.
Doručování.
(1) Do vlastních rukou účastníka nebo zmocněnce jest doručiti vyřízení jen, nařizuje-li to zákon, doručují-li se prvopisy důležitých listin nebo z jiných důležitých důvodů.
(2) Mělo-li by státi se doručení podle zákona o řízení sporném veřejnou vyhláškou, lze je nahraditi tam, kde by náklady byly nepoměrné, vyhláškou v obci. Není-li zákonem jinak stanoveno, určí místo a způsob vyhlášky soud.
§ 20.
Věci pilné.
Věci pilné je soud povinen provésti, je-li nebezpečí v prodlení, i v neděli, ve svátek nebo v památný den.
§ 21.
Soudní prázdniny.
(1) Soudní prázdniny nemají vlivu na tyto věci řízení nesporného:
1. Věci knih pozemkových, horních a železničních,
2. věci obchodního, společenstevního a lodního rejstříku,
3. věci poručenské a opatrovnické,
4. řízení o zbavení svéprávnosti,
5. řízení o umoření listin,
6. řízení o návrhu na zřízení cesty nezbytné a na úpravu hranic,
7. úkony osvědčovací.
(2) Přednosta soudu nebo předseda senátu, jemuž je věc přikázána, prohlásí kromě toho na návrh aneb z úřední moci za prázdninovou také jinou věc v řízení nesporném, která vyžaduje urychleného vyřízení, aby zúčastněným osobám nevznikla újma, nebo vyžadují-li toho zájmy veřejné nebo zájem soudní služby.
(3) Proti usnesení přednosty soudu (předsedy senátu) není opravného prostředku.
§ 22.
Neveřejnost jednání.
Řízení je neveřejné. Účastníkům je však volno přibrati si k jednání nejvýše dvě osoby jako své důvěrníky. Osoby známé soudu jako pokoutníci nemohou býti přibrány za důvěrníky. Proti tomu, že bylo odepřeno přibrati osobu takovou za důvěrníka, není samostatného opravného prostředku.
§ 23.
Vyhledávací činnost soudu.
Soud je povinen vyšetřiti z úřední moci všechny okolnosti a poměry důležité pro rozhodnutí. Vyslechne k tomu cíli všechny účastníky, podle potřeby i jiné osoby, vyžádá si vysvětlení úřadů a jest oprávněn užíti všech prostředků průvodních podle zákona o řízení sporném. Při tom není obmezen na skutečnosti tvrzené účastníky.
§ 24.
Povinnost soudu při právních jednáních.
(1) Soud je povinen dbáti, aby nebylo ujednáno právní jednání bez těch, jichž slyšení nebo svolení je třeba k jeho platnosti.
(2) Ujednává-li soud mezi účastníky smlouvy, pokud je to vůbec přípustné, buďtež účastníci poučeni o smyslu a právních následcích jednání. Soud je také povinen přesvědčiti se, je-li pravá vůle účastníků smlouvu ujednati.
§ 25.
Otázky předurčující.
(1) Závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím zjištění práva nebo právního poměru, může o tomto právu nebo právním poměru býti v nesporném řízení rozhodnuto a to, i když toto právo nebo právní poměr jsou mezi účastníky sporny, ale jen s účinky pro toto řízení.
(2) Závisí-li rozhodnutí o předurčující otázce podle odst. 1. na zjištění sporné skutečnosti, může soud k návrhu nebo z úřední moci účastníky odkázati na řízení sporné nebo podle povahy věci na řízení správní.
§ 26.
Nedostavení se účastníků.
Jako následek nedostavení se účastníka k jednáni nelze ustanoviti, že budou pokládány určité skutečnosti za pravdivé. Je-li však účastník vyzván, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může býti připojeno, že nevyjádři-li se do určité lhůty, má se za to, že s návrhem souhlasí, a je-li vyzván, aby učinil další návrhy potřebné k ukončení věci, může býti připojeno, že neučiní-li návrhu do určené mu lhůty, má se za to, že souhlasí, aby řízení bylo zastaveno.
§ 27.
Povinnost osobního dostavení se.
(1) Účastníky bydlící v obvodu jiného soudu může soud obeslati, aby se osobně dostavili, jen tehdy, může li se tím dosáhnouti urychlení řízení a může li se účastník dostaviti bez značných obtíží.
(2) Osoby, které neuposlechnou nařízení, aby se dostavily k soudu, mohou býti k tomu donuceny podle ustanovení zákona o řízení sporném, daných pro donucení svědků dostaviti se k soudu. Předvedení může se státi jen v nutných případech a jen soudním zřízencem.
§ 28.
Svědci a osoby přezvědné.
(1) Svědky a znalce vyslýchá soud zpravidla nepřísežně, jest však oprávněn vyslechnouti je přísežně, uzná-li to za nutné, aby byla zjištěna pravda.
(2) Osoby, jež jsou slyšeny před soudem, aby svou výpovědí přispěly k posouzení nutnosti nebo vhodnosti navrhovaného nebo zamýšleného opatření aniž by vypovídaly o minulých skutečnostech jsoucích předmětem dokazování (osoby přezvědné), buďtež napomenuty, aby vypovídaly podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ustanovení o nepřípustnosti a odepření svědectví platí obdobně o výslechu osob přezvědných.
Pravost listiny.
(3) Pokládá-li to soud za potřebné, může pro zjištění pravosti soukromé listiny naříditi, aby podpisy na ní byly soudně nebo veřejným notářem ověřeny. Čeho je třeba k ověření listin vydaných v cizozemsku, je ustanoveno zvláštními předpisy. Není-li takových předpisů, stačí k důkazu pravosti listiny vydané cizozemským soudem, úřadem neb osobou, která je v cizozemsku nadána veřejnou věrou, ověření příslušným zastupitelským úřadem republiky Československé anebo, vyžadují-li toho zvláštní okolnosti případu, ministerstvem zahraničních věcí.
Přísežný výslech účastníků.
(4) Přísežný výslech účastníků je přípustný jen tehdy, nemůže-li soud jinými průvodními prostředky zjednati si spolehlivý základ pro své rozhodnutí.
Svědečné.
(5) Na svědečné mají nárok i osoby přezvědné, jsou-li vyslýchány u soudu.
§ 29.
Lhůty k ukončení řízení.
Je-li soud povinen naléhati z úřední moci na ukončení věci, určí účastníkům přiměřené lhůty k splnění daných příkazů a když marně prošly, použije zákonných prostředků donucovacích.
§ 30.
Protokol.
(1) O jednání v řízení nesporném buď sepsán protokol, jejž účastníci podepíší. Jiné osoby ústně vyslechnuté stvrdí podpisem správnost protokolu o jejich výpovědi. Jestliže by se účastník nebo jiná osoba vyslechnutá vzdálila před protokolováním nebo odepřela protokol podepsati, budiž to i s důvody jí přednesenými uvedeno v protokolu nebo v dodatku k němu. V kterých případech je možno spokojiti se záznamem, ustanovuje jednací řád soudů.
(2) V protokole budiž uveden vedle místa a času jednání jakož i osob přítomných krátce ale výstižně obsah jednání a provedených důkazů, jde-li o ústní jednání, také běh jeho a za jednání učiněné, navrhovatelem před rozhodnutím neodvolané návrhy, konečně rozhodnutí soudu ústně prohlášené a poučení o opravných prostředcích (§ 31, odst. 6.).
(3) Protokol může býti sepsán soudcem samým nebo přísežným zapisovatelem.
§ 31.
Rozhodnutí soudu.
(1) Při svém rozhodnutí oceňuje soud výsledky provedených důkazů podle volného uvážení. Soud dbejž toho, aby rozhodnutí jeho odpovídalo v mezích zákona i oprávněným zájmům účastníků.
(2) Ukládá-li se účastníkům nějaká povinnost, buď jim určena pro splnění přiměřená lhůta.
(3) Rozhodnutí stane se usnesením a budiž přítomným účastníkům, pokud je to možno, ústně oznámeno a kromě toho i písemně doručeno, žádají-li to nebo přísluší-li jim proti usnesení rekurs anebo právo vésti ihned podle něho exekuci.
(4) Nepřítomným účastníkům budiž usnesení nejen v případech uvedených v odst. 3.,
ale i všude tam, kde toho řízení jednání vyžaduje, doručeno písemně.
(5) Usnesení písemně doručené počíná působiti proti účastníkům ode dne jeho doručení; nemá-li dojíti k písemnému doručení, počíná usnesení působiti ode dne jeho prohlášení.
(6) Nejsou-li účastníci zastoupeni právním zástupcem, buďtež vždy poučeni, zda lze použíti opravných prostředků, do které lhůty a u kterého soudu. Poučení ústní musí býti zapsáno do protokolu a doručuje-li se usnesení písemně, musí býti pojato do vyhotovení usnesení. Nebylo-li poučení dáno nebo bylo-li nesprávné, nemůže usnesení nabýti účinnosti proti účastníku, jenž o daném opravném prostředku řádně poučen nebyl, před uplynutím 90 dnů ode dne doručení tohoto usnesení.
§ 32.
Vázanost soudu.
Usnesením účastníku doručeným, pokud se týče prohlášeným, je soud vázán, leč by šlo o usnesení, učiněné v provádění péče o osoby, jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, jehož nesprávnost nebo nevhodnost dodatečně se ukázala, a jen, nenabyly-li osoby třetí z něho práv.
§ 33.
Právní moc.
(1) Rozhodnutí, jež nelze již napadnouti opravným prostředkem, mají naproti účastníkům řízení účinky právní moci.
(2) Kdy může přes to účastník nastupovati pořadem práva, je ustanoveno v zákonech zvláštních.
§ 34.
O použití zákona o řízení sporném.
Není-li v tomto zákoně ustanoveno jinak, budiž užito v nesporném řízení obdobně ustanovení zákona o řízení sporném co do stran, zmocněnců, práva chudých, řízení, ústního jednání, důkazů a usnesení.
Oddělení páté.
Opravné prostředky.
§ 35.
Kdy je rekurs přípustný.
(1) Proti usnesením v řízení nesporném je přípustný rekurs, pokud není zvláštním zákonným ustanovením vyloučen.
(2) Tam, kde není proti některému usnesení dovolen samostatný rekurs, mohou účastníci stěžovati si na takové usnesení rekursem, který podají proti nejbližšímu rozhodnutí, jež lze samostatně bráti v odpor.
§ 36.
Lhůta.
(1) Lhůta k podání rekursu činí 15 dnů; lhůtu tu prodloužiti nelze.
(2) I po uplynutí této lhůty lze však podati rekurs opírající se o to:
a) že se rozhodnutí účastnil soudce vyloučený nebo
b) že účastník nebyl v řízení vůbec zastoupen nebo potřebuje-li zákonného zástupce, nebyl zastoupen takovým zástupcem, ačli nebylo jednání dodatečně schváleno, a ve všech těchto případech [a) a b)] jen, nenabyly-li třetí osoby z rozhodnutí práv.
(3) Ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže důvod vylučovací nebo nedostatek zákonného zastoupení byl v řízení bez úspěchu uplatněn.
(4) Kromě toho lze podati rekurs i po uplynutí lhůty ustanovené v odstavci 1. v řízení, jímž se vykonává péče o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, nenabyly-li třetí osoby z rozhodnutí práv. Ve kterých jiných věcech řízení nesporného lze kromě toho podati rekurs po uplynutí lhůty, ustanovují zákony zvláštní.
§ 37.
Kdo je k rekursu oprávněn.
K rekursu jest oprávněn, kdo jest účastníkem řízení a pokládá se za zkrácena usnesením. Může-li se rozhodnutí státi jen na návrh určitého účastníka a byl-li návrh zamítnut, jest oprávněn k rekursu jen navrhovatel. Kdy mají právo rekursu i nejbližší příbuzní, určité veřejné korporace nebo sdružení zákonem uznaná, je ustanoveno v zákonech zvláštních.
§ 38.
Kde se rekurs podává.
(1) Rekursy buďte podány u soudu první stolice. Rekursy podané u vyšší soudní stolice buďte z úřední moci ihned postoupeny soudu první stolice. Za den podání pokládá se den, kdy rekurs došel soudu první stolice.
(2) Rekurs může býti dán i ústně do protokolu. Podpisu advokátova není třeba.
§ 39.
Vyřízení rekursu soudem první stolice:
a) odmítnutím.
(1) Soud první stolice, u něhož byl rekurs podán, odmítniž jej usnesením, je-li rekurs podán opožděně anebo je-li podán proti usnesení, proti němuž je podle zákona rekurs vyloučen.
b) vyhověním.
(2) Soud první stolice může rekursu sám vyhověti, může-li jeho usnesení býti změněno bez újmy pro některého účastníka. Bylo-li takto původní usnesení změněno, buď všem účastníkům doručeno vyhotovení nového usnesení, proti němuž mají rekurs.
c) předložením vyššímu soudu.
(3) Jinak předloží soud první stolice rekurs neprodleně vyššímu soudu se všemi spisy a s potřebným snad vysvětlením.
§ 40.
Obsah rekursu.
(1) V rekursu mohou býti uváděny nové skutečnosti a průvody.
(2) Rekurs může býti podán pro zmatečnost nebo z důvodů jiných.
§ 41.
Důvody zmatečnosti.
(1) Důvody zmatečnosti jsou všeobecné a zvláštní.
(2) Všeobecné důvody zmatečnosti jsou:
a) že se rozhodnutí účastnil soudce, který byl podle zákona vyloučen z vykonávání úřadu v této věci nebo soudce, jehož odmítnutí bylo soudem uznáno za oprávněné,
b) že soud nebyl řádně obsazen,
c) že bylo rozhodnuto o věci, o níž náleží rozhodovati správním úřadům,
d) že mělo býti podle zákona rozhodnuto sporným řízením,
e) že soud nepřihlédnul k tomu, že se věc současně projednává u soudu nebo že táž věc byla dříve platně rozhodnuta soudem,
f) že neměl účastník způsobilosti k jednání, nebyl v řízení vůbec zastoupen, nebo potřebuje-li zákonného zástupce, nebyl zastoupen takovým zástupcem anebo že zástupce neměl potřebného zvláštního zmocnění,
g) že byla porušena zásada o nutnosti slyšeti účastníky před rozhodnutím,
h) že konečné rozhodnutí trpí odporem nebo je tak nedostatečné, že bezpečně je ani přezkoumati nelze.
(3) Zvláštní důvody zmatečnosti pocházejí z porušení oněch ustanovení zákonů zvláštních, jež zachovati je přikázáno pod zmatečností.
(4) K důvodům zmatečnosti je hleděti z moci úřední.
§ 42.
Jiné rekursní důvody.
Jako jiné důvody rekursu lze uplatňovati zejména nepříslušnost, neúplnost řízení nebo rozhodnutí, nezákonnost, rozpor se spisy, vadné ocenění výsledků řízení a nepřiměřenost nebo nevhodnost učiněného rozhodnutí.
§ 43.
Rozhodnutí rekursního soudu.
(1) Rekursní soud doplniv po případě řízení, rozhodne o rekursu písemně usnesením, jež odůvodní, a to zpravidla ve věci samé.
(2) Shledá-li některý důvod zmatečnosti, zruší rozhodnutí prvé stolice a učiní další opatření podle povahy zmatečnosti.
(3) Zrušil-li rekursní soud usnesení první stolice a je-li nutno ve věci znovu rozhodnouti, může býti uloženo soudu první stolice, aby toto nové rozhodnutí učinil, doplniv po případě řízení.
(4) Rozhodnutí opravné stolice nemůže býti pro stěžovatele nepříznivější než jest usnesení jím napadené, leč by šlo o nezákonnost porušením vížících předpisů nebo takovou, která by způsobila újmu osobám, o něž třeba zvláště pečovati.
§ 44.
(1) Rozhodnutí o rekursu buď účastníkům doručeno.
(2) Soud první stolice je vázán právním názorem stolice opravné.