Má-li soud první stolice za to, že z rozhodnutí druhé stolice v řízení, kterým je upravena péče o osoby požívající zvláštní zákonné ochrany, vzešla by chráněnci nenahraditelná újma, jest oprávněn vyhotovení usnesení zadržeti a předložiti věc k rozhodnutí nejvyššímu soudu.

(1) Bylo-li usnesení první stolice vyšším soudem změněno nebo zrušeno, může býti z rozhodnutí druhé stolice podán rekurs k nejvyššímu soudu z důvodů, ze kterých lze si stěžovati k soudu druhé stolice. Nepřípustny však jsou rekursy na rozhodnutí druhé stolice v otázce nákladů řízení nebo znalečného.

(2) Bylo-li usnesení první stolice vyšším soudem potvrzeno, může býti podán rekurs k nejvyššímu soudu jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost.

(3) Jinak platí předchozí ustanovení o rekursu.

Shledá-li nejvyšší soud, že rekurs proti usnesení soudu druhé stolice byl podán svévolně nebo jen pro průtah věci, budiž stěžovateli nebo podle okolností jeho právnímu zástupci uložen trest pro svévoli podle ustanovení zákona o řízení sporném, platných pro řízení dovolací.

Pokud není v tomto oddělení ustanoveno jinak, platí předpisy oddělení čtvrtého i v řízení opravném.

(1) Usnesení vydaná v řízení nesporném mohou býti vykonána, není-li to zvláštními zákony vyloučeno, i před tím, než usnesení nabylo právní moci, leč by soud pokládal za vhodné vyčkati pravoplatnosti. Avšak usnesení o povinnosti k náhradě nákladů podle § 11 mohou býti vykonána teprve po pravoplatnosti.

(2) Rekurs má účinek odkládací, avšak soud, proti jehož usnesení je podán rekurs, může naříditi okamžitý výkon, bylo-li by jinak nebezpečí v prodlení pro zájem účastníka nebo naléhavý zájem veřejný, nebo může naříditi potřebná zajišťovací opatření. To učiní k návrhu, šlo-li by však o usnesení, vydané k výkonu péče o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, z moci úřední.

(3) Také soud rekursní může před rozhodnutím o rekursu naříditi případná zajišťovací opatření.

(4) Proti usnesením nařizujícím výkon nebo opatření zajišťovací, není opravného prostředku.

(5) Odkladný účinek rekursu je vyloučen, jde-li o opatření trestní.

(6) Proti účastníkům, kteří se nepodrobí rozhodnutím soudu, budiž užito na návrh, a koná-li se řízení z úřední moci, i bez návrhu opatření donucovacích, jakých je možno použíti podle exekučního řádu. Zvoleny buďtež k tomu cíli prostředky, které jsou v jednotlivém případě nejzpůsobilejší. Soud může podle okolností naříditi exekuci z úřední moci nebo ustanoviti opatrovníka, aby učinil potřebné návrhy nebo vykonal potřené úkony. O útratách exekučního řízení platí ustanovení exekučního řádu.

Kromě protokolů o poradách a hlasování soudců mohou účastníci nahlížeti do spisů, které se týkají jejich věci, také mohou svým nákladem dáti si poříditi jejich opisy a výpisy z nich. Se svolením účastníků mohou také třetí osoby nahlédnouti do spisů a vyžádati si opisy. Jestliže účastníci nesvolili, může to přednosta soudu dovoliti třetí osobě jen, osvědčila-li právní nebo vědecký zájem.

Peněžité tresty a pokuty uložené v řízení nesporném připadají státu.

(1) Ustanovení §§ 1-19 zákona ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech právních, se zrušují. Pokud je v zákonech nebo nařízeních poukázáno na tyto předpisy, nastupují na jejich místo obdobná ustanovení tohoto zákona.

(2) V zemích Slovenské a Podkarpatoruské budiž užito tohoto zákona tam, kde je zákonem uloženo soudu jednati v řízení nesporném. Předpisy upravující tamtéž zvláštní případy řízení nesporného dotčeny nejsou.

Je-li podle jiných zákonných předpisů v řízení nesporném připuštěn rozklad, nastupuje místo něho rekurs podle tohoto zákona.

Na místo řízení sporného nastupuje v zemích Slovenské a Podkarpatoruské řízení nesporné, jde-li o prodloužení nezletilosti nebo o zrušení prodloužení toho podle §§ 702-717 zák. čl. I/1911 o občanském řízení soudním, o postavení pod opatrovnictví a jeho zrušení podle §§ 718-729 zák. čl. I/1911 nebo o odporování zrušení výkonu moci otcovské podle §§ 730 a 731 zák. čl. I/1911. Věcně příslušný v těchto věcech jest okresní soud. Nedotčena zůstávají z těchto ustanovení zák. čl. I/1911 ta, jež nesouvisejí s povahou řízení sporného, dosud v těchto věcech platného.

(1) Ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, budou řádné soudy v zemích Slovenské a Podkarpatoruské vykonávati pravomoc i ve věcech, náležejících podle zákona ze dne 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n., o prozatímní úpravě poručenské a opatrovnické agendy na Slovensku a Podkarpatské Rusi, do působnosti poručenských (sirotčích) úřadů.

(2) V první stolici budou vykonávati soudnictví to soudy okresní, ve druhé stolici soudy krajské, ve třetí soud nejvyšší.

(3) Působnost, kterou dosud vykonávaly mimo opravné řízení poručenské (sirotčí) úřady druhé stolice, přechází na krajské soudy.

(4) Působnost poručenského (sirotčího) úřadu třetí stolice podle § 6 zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 391 Sb. z, a n., kterým se mění některá ustanovení o poručenstvu a opatrovnictví, přechází na vrchní soudy. Přikázati poručenskou (opatrovnickou) věc z obvodu jednoho vrchního soudu do obvodu jiného vrchního soudu náleží nejvyššímu soudu.

(5) Působnost v poručenských a opatrovnických věcech, vyhrazená v zák. čl. XX/1877, o úpravě poručenských a opatrovnických věcí, a v ustanovení pozdějších ministru vnitra, náleží ministru spravedlnosti.

(1) Soudy vykonávajíce pravomoc podle § 55 jednají v řízení nesporném.

(2) Konceptní úředníci, kteří jsou ustanoveni u poručenských (sirotčích) úřadů a nemají způsobilosti k úřadu soudcovskému (§ 36 vládního nařízení ze dne 9. listopadu 1922, č. 326 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o prozatímní úpravě poručenské a opatrovnické agendy na Slovensku a Podkarpatské Rusi), budou přikázáni okresním soudem, na které budou podle tohoto zákona věci poručenské a opatrovnické přeneseny, a mohou tu býti pověřeni samostatným vyřizováním věcí poručenských a opatrovnických podle čl. VIII. zákona ze dne 8. června 1923, č. 123 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení zákonů o soudní příslušnosti, soudním řízení v občanských věcech, o exekučním řízení, o pozůstalostním řízení a o poručenských věcech.

(3) Zrušena jsou ustanovení §§ 171, odst. 1.-5., 172, 174-200, 203, 204, 212-218 zák. čl. XX/1877. Dále se zrušují zákon č. 246/1922 Sb. z. a n. s vládním nařízením č. 326/1922 Sb. z. a n. a ustanovení §§ 2-4 zákona č. 391/1922 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení o poručenstvu a opatrovnictví. Účetní a pokladní službu pro sirotčí pokladny, pokud nedošlo k jejich likvidaci podle § 9 zákona č. 391/1922 Sb. z. a n. a vládního nařízení ze dne 15. prosince 1925, č. 261 Sb. z. a n., o likvidaci sirotčích pokladen na Slovensku a Podkarpatské Rusi, budou vykonávati až do nové úpravy nadále berní úřady a účtárny u finančních ředitelstev.

(4) O spojení několika obcí k ustanovení společného veřejného poručníka, ustanovení jeho sídla a určení poměru, v jakém mají jednotlivé spojené obce přispívati k nákladům podle § 173 zák. čl. XX/1877, náleží rozhodnouti okresnímu úřadu.

(5) Vláda upraví dosavadní spolupůsobnost obcí ve věcech poručenských a opatrovnických podle zák. čl. XX/1877 a ustanovení pozdějších, přihlížejíc k organisaci podle § 55 tohoto zákona, vládním nařízením.

(1) Ustanovení § 117 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) bude zníti takto: Výkon všech reálních úkonů, jako zejména ohledání a znaleckého nálezu, inventury, odhadu, dražby, zavedení správce, přísluší, pokud o jednotlivých úkonech nebo určitých řízeních není ustanoveno něco jiného, okresním soudům.

(2) §§ 83-86 zákona ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z., jímž se vydávají předpisy o obsazení, vnitřním zařízení a jednacím řádu soudů (zákon o organisaci soudů), se zrušují.

(1) Náhradou za ustanovení naznačená v § 4 buď užito v zemích Slovenské a Podkarpatoruské obdobně příslušných ustanovení zák. čl. I/1911 a zákonů jej doplňujících a pozměňujících. Při tom však budiž přihlíženo k zásadám tohoto zákona.

(2) Shledá-li soud v zemích Slovenské nebo Podkarpatoruské, u něhož byla věc zahájena, že je jiný soud příslušný, vysloví svou nepříslušnost v každém období řízení z úřední moci nebo na návrh a, je-li mu podle povahy případu možno určiti příslušný soud, postoupí věc příslušnému soudu. O tomto odkazovacím usnesení, jež budiž učiněno bez předchozího ústního jednání, buďte strany zpraveny. Soud, který vyřknul svou nepříslušnost nevydav odkazovacího usnesení, může až do doby, kdy onen výrok nabude právní moci, učiniti všechna opatření, jichž jest třeba, k zjištění veřejných zájmů nebo k zajištění zájmů stran nebo účelu řízení.

(1) Tento zákon platí i pro pokračování v řízení ve věcech již projednávaných. V případech § 54 platí o řízení, ve kterém jest v den účinnosti tohoto zákona již ustanoveno ústní jednání, předpisy dosavadní.

(2) Lhůty běžící v den účinnosti tohoto zákona buďte počítány podle dosavadních zákonných ustanovení.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1931.

(2) Provésti jej ukládá se ministru spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Všeobecné zásady řízení nesporného pro země Českou a Moravskoslezskou jsou dány dosud v §§ 1-19 zákona o soudním řízení v nesporných věcech právních, cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. Ovšem byla ustanovení ta dotčena zákonodárstvím pozdějším, zvláště zákony souvisejícími s novými zákony procesními, jurisdikční normou a zákonem o organisaci soudů.

V zemích Slovenské a Podkarpatoruské není dosud vůbec všeobecného zákona o řízení nesporném. Je tam jen třeba řada zvláštních zákonů, upravujících řízení ve věcech nesporných, na př. zákon o řízení pozůstalostním, zák. čl. XVI/1894, o řízení ve věcech obchodních a směnečných, nař. ministerstva spravedlnosti č. 68.300/1914 J. M., o vyvlastnění, zák. čl. XLI/1881 atd.

Nedostatek takovéto všeobecné úpravy je citelný. Objevil se již, když zákonodárstvím naší republiky byly jisté věci přikázány do oboru řízení nesporného. Buďtež zde uvedeny: zákon č. 252/1921 Sb. z. a n., jímž se upravují ustanovení o prohlášení za mrtva, zákon č. 320/1919 Sb. z. a n., kterým se mění právo manželské, zákony a vládní nařízení o ochraně nájemníků (vlád. nař. č. 83/1918, č. 62/1919 Sb. z. a n., 175/1920 Sb. z. a n. a pak zákony č. 275/1920, 448/21, 130/22, 83/23, 85/24, 45/25, 44/28 a 33/29 Sb. z. a n.), dále zákony a nařízení o opatření a zajištění budov, bytů a místností (vlád. nař. č. 38/19 Sb. z. a n., zákon č. 592/19 Sb. z. a n., vlád. nař. č. 656/1920, 100/21 Sb. z. a n., zákony č. 225/22, 87/23, 296/24, 235/26, 118/28, 332/19, 304/1921 Sb. z. a n., dále vládní nařízení č. 223/19, 674/19 Sb. z, a n., zákony č. 180/20, 118/24 Sb. z. a n.), zákony o podpoře stavebního ruchu (čís. 100/21, 45/22, 35/23, 58/24, 44/27, 43/28 Sb. z. a n.), o pozemkové reformě (č. 318/19, 247/20, 311/20, 166/21, 593/19, 313/21, 240/21, 81/20, 118/20, 166/20, 329/20, 220/22, 77/22, 179/24), nařízení Nár. shrom. č. 33/18 Sb. z. a n. o odvětných opatřeních za příčinou válečných událostí a vládní nařízení č. 14/20 Sb. z. a n., zákon č. 438/19 Sb. z. a n. o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace, zákon č. 121/21, upravující starší smlouvy o těžbě dříví.

Ve všech těch to případech bylo nutno všeobecné zásady řízení nesporného jako v zemích Slovenské a Podkarpatoruské známé předpokládati. Někdy byly stěžejní zásady řízení (zvláště zásada vyšetřovací) stručně vyjádřeny. Obtíže plynoucí z nedostatku norem platných pro země ty jsou značné, a musela jim čeliti judikatura i soudu nejvyššího (viz plen. rozhodnutí ze dne 14. března. 1921, R III 41/21, č. 85 úř. sb.).

Tím je již vysvětleno, proč vláda předkládá Národnímu shromáždění osnovu zákona upravujícího všeobecné řízení ve věcech nesporných.

Jsou však i jiné důvody, které vodou k tomu, aby byl zákon ten podán samostatně. Zákon o řízení nesporném nemůže obsáhnouti všechny specielní úpravy. Jestliže shora uvedený zákon, cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., upravil spolu řízení ve věcech pozůstalostních, poručenských a opatrovnických (část, druhá i třetí), ve věcech péče o svěřenství (část čtvrtá), o osvojení, legitimaci a propuštění z moci otcovské (část pátá), dobrovolném odhadu a dražbě (část šestá), soudním vysvědčení, ověření opisu a podpisu (část sedmá), mělo to důvod historický. Specielní části zákona opíraly se v celku o jednotný zákon občanský; toliko ustanovení VI. a VII. části měla povahu jinou. Od té doby však došlo k velikému rozvoji nesporného soudnictví v zákonech specielních. Příkladem buďtež jmenovány: zákon z 18. února 1878, č. 30 ř. z., o vyvlastnění pro stavbu železnic a provozování jízdy, o prohlášení za mrtvého (zákon ze 16. února 1883, č. 20 ř. z. se zákonem z 31. března 1918, č. 128 ř. z.), o propůjčení cest nezbytných ze 7. července 1896, č. 140 ř. z., o umořování listin (cís. nař. z 31. srpna 1915, č. 257 ř. z.), řád o zbavení svéprávnosti (cís. nař. z 28. června. 1916, č. 207 ř. z.) a j. Všechny tyto zákony obsahují i právo materielní, a není vhodné vytrhávati z nich předpisy upravující právo formelní. Také je vhodno, jak se stalo i ve státech jiných, také základy organisace péče o mládež spolu s úpravou o spolupůsobení soudů ve věcech těch shrnouti v jednotný zákon péče o mládež. Myšlenka takového jednotného zákona péče o mládež byla u nás příznivě přijata všemi činiteli praktické péče o mládež.

Vše to mluví pro to, aby předpisy o řízení zvláštním zůstaly v zákonech specielních.

Mimo to úprava řízení pozůstalostního zabírajícího velkou část řízení nesporného musí sečkati, až budou položeny jednotné základy práva hmotného novým občanským zákoníkem.

Z těchto důvodu je vhodno všeobecná ustanovení o řízení nesporném vydati jako samostatný zákon.

Konečně je nutno i pomýšleti na to, aby provisorní úprava poručenstva a opatrovnictva, která se stala zákonem z 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n., a podle níž byly v zemích Slovenské a Podkarpatoruské zřízeny zvláštní poručenské úřady, byla nahrazena úpravou, která odpovídá organisaci v zemích České a Moravskoslezské. Již z důvodů organisačních je nutno přičleniti agendu tu k agendě soudní. Myšlenka odejmouti soudům agendu poručenskou a opatrovnickou, která se tu a tam vynořila, nebyla příznivě přijata, ani praktiky. Provedení jí by předpokládalo, nehledíc k tomu, že by soudy úplně vyřaditi vůbec nebylo dobře možné (zbavení moci otcovské, prodloužení moci otcovské, zbavení svéprávnosti a j.), zřízení zvláštních úřadů, na něž při dnešním zatížení státu pomýšleti nelze. I tento důvod padá tedy na váhu.

Systematika zákona odpovídá rozdělení látky ustálenému ve vědě.

První část jedná o rozsahu působnosti zákona, část druhá zahrnuje v osmi odděleních vlastní materii.

Oddělení části druhé jsou: Prvé o podmětech nesporného řízení, soudech, účastnících, zmocněncích, tlumočnících, druhé o nákladech nesporného řízení a o právu chudých, třetí o styku účastníků se soudem, čtvrté o řízení v první stolici, páté o opravných prostředcích, šesté o výkonu usnesení, sedmé o spisech a osmé o použití trestů peněžitých pokut.

Ustanovení přechodná a ustanovení o účinnosti a provedení zákona jsou obsažena v části třetí. Spolu se navrhují ustanovení úzce související s úpravou všeobecného řízení: převod agendy poručenské a opatrovnické v zemích Slovenské a Podkarpatoruské na soudy, převod některých druhů řízení v zemích Slovenské a Podkarpatoruské z řízení sporného do nesporného a jiné.

Co se tkne techniky zákona, bylo nutno pamatovati předem na to, jak bude upravena působnost soudů procesními zákony o soudnictví ve věcech občanských. Je jednotné mínění, že by se nedoporučovalo v příštích zákonech základní normy o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních dávati do zákonů speciálních. I nadále má zůstati společná jurisdikční norma. To činí vhodným, aby ani do zákona o řízení nesporném nebyly zařazovány ony předpisy, které již dnes jsou obsaženy v jurisdikční normě. Ovšem v zemích Slovenské a Podkarpatoruské jurisdikční norma dosud neplatí, všeobecných takových ustanovení tam není. Podobná ustanovení jsou však v zák. čl. I/1911 a možno jich užíti obdobně. Nebylo by vhodno různost práva v zemích Slovenské a Podkarpatoruské stupňovati ještě tím, že by ustanovení jurisdikční normy byla převedena na země Slovenskou a Podkarpatoruskou tak, že by platila částečně jiná ustanovení pro řízení sporné a jiná pro řízení nesporné (viz § 58).

Nebylo také možno vyhnouti se poukazům na zákon o řízení sporném. Bylo by sice zásadně možno dáti do zákona o řízení nesporném ustanovení obdobná, ale šlo by namnoze o prosté opakování. Opakování doslovné bylo by nutno tím spíše, že každá byť sebe menší odchylka, pokud jí naléhavě není potřebí, vyvolává v praxi obtíže. Je daleko účelnější, jestliže to, co může býti společné různým druhům řízení, také společným zůstane. Také jiná zákonodárství moderní se od tohoto postupu neodchylují.

Vedle toho byla zjednodušena stavba zákona tím, že některé tyto poukazy byly nahrazeny všeobecným ustanovením podobným onomu, jaké je v řádu exekučním (§ 78 ex. řádu z 27. května 1896, č. 79 ř. z.), že, pokud není v zákoně nic jiného ustanoveno, má býti obdobně šetřeno ustanovení zákonů o řízení sporném co do stran, zmocněnců, práva chudých, řízení, ústního jednání, důkazů a usnesení (viz u § 34).

Co se tkne jednotlivostí, budiž uvedeno:

§ 1 týká se rozsahu působnosti zákona. Řízení ve věcech nesporných má místo jen tam, kde zvláštní zákon nařizuje jednati v řízení nesporném. Bylo by sice velmi lákavé chtíti zameziti spory o tom, v jakém řízení má se jednati v případech, kdy zákonodárstvím, otázka ta výslovně řešena není, avšak všeobecné ustanovení takové vůbec není možno, protože by se jím dosáhlo účinků zákonodárcem nechtěných. Jiný význam má ustanovení § 1 v tom, že všeobecná ustanovení tohoto zákona platí jen potud, pokud není ustanoveno něco jiného ve zvláštních zákonech. Jak již shora podotknuto, je možno do tohoto zákona zavdati jen všeobecná ustanovení, průměrem hodící se pro každé řízení ve věcech nesporných. Z důvodu toho není také potřebí v oněch nesporných věcech na ustanoveních, která dnes platí v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, zatím ničeho měniti. Řízení v zemích Slovenské a Podkarpatoruské je upraveno někdy nařízením, na př. nař. č. 68.300/1914 J. M., o úpravě nesporného řízení ve věcech obchodních a směnečných, a min. nař. z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z. (knihovní řád) a j.

K § 2. Všeobecný kompetenční předpis dosud scházel. Je vhodný. Netřeba pak ve specielních zákonech, kdekoliv by nebylo třeba ustanovení odchylného, dávati předpis zvláštní. Obavy, že by předpis ten, pokud jde o řízení prováděné na návrh, způsobil zatížení pro účastníky tím, že by místní příslušnost přesunoval v neprospěch účastníků, proti nimž návrh čelí, není. Tu bude vždy již podle povahy věci dáti předpisy specielní.

Pro smluvenou příslušnost není zde žádného místa. Výslovně to ustanovovati není třeba.

V § 3 jsou ustanovení o obsazení soudů. Při tom bylo vhodno dáti sem některá ustanovení, která jsou dosud obsažena v zákoně organisačním, protože lépe se hodí do zákona upravujícího řízení. Organisační zákon bude se pak moci obmeziti na ustanovení všeobecná, platná pro všechny druhy řízení.

Ustanovení těchto je potřebí, i když bude pro zemi Českou a Moravskoslezskou ve věcech řízení nesporného odstraněno rozhodování kollegiátní a zavedeno důsledně řízení a rozhodování samosoudcem sborového soudu určeným v ročním rozvrhu prací, tisk 1685-II, 2046-II posl. sněm., č. 2 senátu Národního shromáždění. Jednak platí tento zákon také pro řízení ve stolicích opravných, jednak není odstraněno kollegiátní rozhodování všeobecně v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. V § 30 zák. čl. LIV/1912 je ustanoveno, kdy ve věcech tam uvedených má rozhodnutí náležeti senátu a ne samosoudci. Jde o zákony specielní, jichž pozdější jednotná úprava v celém státě přivodí také jednotnou kompetenci.

V § 6 bylo stanoviti pojem účastníka řízení nesporného, jak jest utvořen teorií i praxí. Zákon o nesporném řízení č. 208-1854 ř. z. mluví jen někde, ne důsledně o stranách. Pro rozlišení od řízení sporného je vhodno přidržeti se ustálené terminologie.

Vytčení pojmu toho zdá se důvodné, když k němu se váže ustanovení, jehož nedodržení je důvodem rekursu pro zmatečnost, totiž, že nebyl účastník ve věci slyšen (srov. § 41). Nejvyšší soud pak schválil co do pojmu účastníka stanovisko osnovy zdůrazňuje, že "spolehlivým znakem může býti jedině hmotně-právní poměr určité osoby k tomu, co jest předmětem nesporného řízení, jehož výsledkem mohou býti její vlastní zájmy dotčeny, což je také v osnově vyjádřeno".

Nejvyšší soud také schválil, aby slovy "přímo dotčen" byl okruh osob, které jsou dotčeny rozhodnutím jako výsledkem nesporného řízení, zúžen, aby tak bylo zamezeno nesmírné rozšiřování okruhu účastníků.

Nelze vůbec dohlédnouti, až kam by in concreto mohlo vésti rozšíření pojmu účastníka na osoby i jen nepřímo dotčené. Tím by bylo řízení jen znesnadňováno a prodlužováno. Proto osnova na obmezení tomto trvá. Rozšíření kruhu účastníků na osoby nepřímo dotčené znemožnilo by vůbec stanoviti nedostatek slyšení účastníků jako důvod zmatečnosti, protože mnohdy by ani nebylo možno bez obtíží všechny osoby nepřímo dotčené do řízení první stolice vtáhnouti.

Pod slovem "rozhodnutí" dlužno i jinde v zákoně rozuměti i opatření, t. j. vyřízení, při nichž těžisko záleží v úpravě nějakého právního stavu.

K § 7. Zde nebylo možno, jak bylo navrhováno, stanoviti, že i účastníci nesvéprávní mohou, kde je to podle povahy nebo účelu nesporného řízení nutné nebo vhodné, činiti sami prohlášení nebo návrhy a podávati opravné prostředky. Důvod zmatečnosti podle § 41 f) stal by se tím zcela nejistý. Zde není místo pro takovou normu, má ona význam jen pro určité druhy řízení, jako na př. pro řízení ve věcech poručenských, kde se již z části vyskytuje (srv. § 185, odst. 2. nesp. řízení, zák. č. 208/54 ř. z. a § 138 zák. čl. XX/1877).

K § 8. Ustanovení obdobné dosavadnímu § 5 nesp. řízení, podle něhož může soud uložiti stranám, které opětovně obtěžují soud vadnými nebo nepřípustnými žádostmi, aby svá písemná podání daly sepsati advokátem, nebylo převzato. Není jeho ani v jiných zákonech o právu formelním a lze se proto bez něho obejíti, ač bezprostřední příčiny k obavám zneužívání není.

Ustanovení § 8 o účastnících platí, rozumí se, i pro zákonného zástupce.

K § 9. Kdo může býti právním zástupcem v řízení nesporném, nebylo třeba zvlášť ustanovovati. Ustanovují to advokátní a notářské řády. Není třeba zvláště vytýkati, že účastníku požívajícímu práva chudých nelze podle odst. 2. ukládati, aby si ustanovil právního zástupce.

K § 11. Ustanovení § 11 znamená změnu. S jednoduchým ustanovením, že účastníci nesou náklady sami, se nevystačí, je třeba dáti ustanovení alespoň pro ony případy, kdy zjevně bezdůvodnými návrhy nebo hrubým zaviněním některého z účastníků byly způsobeny náklady, jež ostatním účastníkům spravedlivě ukládati nelze. Takové náklady mohou býti náklady, které byly způsobeny zjevně neodůvodněnými žádostmi, odporem nebo stížností, předčasným dovoláním se pomoci soudu, zaviněným zmeškáním stání nebo roku k ústnímu jednání. V podstatě lepší úprava stala se již v zákoně o zbavení svéprávnosti (§§ 58-64 cís. nař. z 28. června 1916, č. 207 ř. z.). Z části bylo jí použito zde.

Předposlední dva odstavce shodují se s tím, co je ustanoveno v řízení sporném (srov. § 49 c. ř. s., dále § 435 Opp.). O tom, jak se skládá záloha, jsou předpisy v jednacím řádě soudním.

K § 12. Navrhováno bylo, aby účastníku znajícímu právo chudých byl dán úřední zástupce. Nezdá se, že by to vůbec bylo proveditelné. Zatížení advokátů i notářů bezplatným zastupováním a obhajováním je již velmi značné. Ustanovení o tom, že lze všechny žádosti a vyjádření i u soudů sborových dáti do protokolu a to, je-li věc projednávána u soudu jiného než u soudu bydliště nebo pobytu účastníkova, u tohoto, dovolují rovněž postrádati zastupování chudých. Témuž účelu slouží ustanovení, že soud má účastníku nezastoupenému právním zástupcem vyjíti vstříc návodem a poučením (§ 17).

K § 13. Jestliže posavadní ustanovení dovolovalo, aby u sborových soudů byly podávány návrhy a učiněna vyjádření do protokolu jen za uvážení vhodných okolností a podle navrženého ustanovení, jde-li o věci jednoduché, netřeba se obávati podstatného rozšíření, které by vedlo k obtížím, protože agenda nesporná sborových soudů bude po úpravě hlavních oborů nesporného soudnictví celkem malá.

Vedle toho ustanovuje jednací řád soudní, kdy mohou býti sdělení stran nebo jiných účastníků zjištěna ve spisech pouhým záznamem (bez protokolu) (viz § 30).

K § 14. Všeobecné náležitosti podání v řízení sporném jsou stanoveny t. č. v §§ 75, 76 zákona z 1. srpna 1895, č. 113 ř. zák., o soudním řízení v právních věcech občanských (civilní řád soudní) a v § 136 zák. čl. I/1911.

K § 15. Ustanovení toto je zase převzato ze zákona o organisaci soudů, kamž se svojí povahou nehodí.

K § 16 a násl. Na hlavních zásadách řízení nesporného: všestranně vyčerpávající slyšení, vyšetření skutkového stavu a vedení z moci úřední, písemnost a ne bezprostřednost, vyloučení veřejnosti, nemá býti celkem ničeho měněno.

K § 17. K poučení zde uvedenému náleží také poučení o právních následcích jednání nebo opomenutí účastníků, zvláště také o povinnosti nésti náklady podle § 11, odst. 5.

K § 18. Zásada písemnosti není dotčena tím, že výslech účastníků má se konati zpravidla ústně, bylo tak již dosud nařízeno pro obor řízení poručenského a opatrovnického ve příčině všech jednání v těchto věcech (§ 185 nesp. pat.). Ústnost je vhodnější právě pro tento úkol - výslech účastníků -, protože zaručuje lépe výsledek, jehož má býti dosaženo, důvod týž, jaký byl pro stejnou zásadu vyslovenou pro řízení ve věcech poručenských. Není zapotřebí výslovně ustanovovati, že výslech účastníků neznamená, že by vyjádření jednoho účastníka spolu slyšeného muselo býti dáno k vyjádření druhému účastníku.