K § 19. Vlivem § 34 budou i ohledně doručování osobám exteritoriálním platiti všeobecná ustanovení zákona o řízení sporném.

Co do lhůt budou platiti podle všeobecného ustanovení § 34 ustanovení zákona o řízení sporném. Pokud pak jde o země Slovenskou a Podkarpatoruskou, došlo ke změně zákonných ustanovení o počítání lhůt zákonem ze dne 27. dubna 1923, č. 100 a vlád. nař. ze 14. června 1923, č. 120 Sb. z. a n., jimi došlo k unifikaci se stavem platným v zemích mimoslovenských.

K § 21. Netřeba podotýkati, že ustanovení obdobná, která jsou dnes v zákoně z 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a. n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákonů v soudním řízení ve věcech občanských a v řízení exekučním, byla jen prozatímní do definitivního umístění v příslušných zákonech o řízení soudním. Některých zde uvedených zvláštních úprav v zemích Slovenské a Podkarpatoruské sice není, ale, protože lze v tom směru očekávati, že dojde k unifikaci v občanském zákoně, nebylo třeba rozlišovati. Nebylo třeba zvláště, snad v uvozovacím zákoně, vytýkati, že ustanovení o prohlášení věcí konkursních a vyrovnacích feriálními v zákoně č. 23/28 Sb. z. a n. není zrušeno. Zařazení jich tamže mezi věci řízení nesporného stalo se jen nedopatřením.

K § 22. Přibrání důvěrníků podle § 22 není průlomem do zásady vyloučení veřejnosti; jednání zůstává neveřejné. Účelem jeho je účastníku i tam, kde nechce anebo nemůže si vzíti zástupce právního, umožniti, aby se se svým důvěrníkem event. mohl poraditi o tom, jak se zachovati ve vážných otázkách, převážně majetkoprávního rázu. To může býti příbuzný a pod., což má zvláště na venkově praktickou cenu. Ustanovení o nepřipuštění známých pokoutníků dovolí překaziti každý pokus o zneužití tohoto ustanovení.

K § 25. § 2, č. 7 zákona o nesporném řízení ustanovuje, že "pokud závisí opatření o věcech nesporného soudnictví na objasnění skutkových okolností, které mohou býti vysvětleny jen řádným průvodním řízením, má soud ihned zahájiti právní jednání nebo zúčastněné odkázati na pořad práva": Ustanovení toto zavdalo častěji příčinu k pochybnostem, i u teoretiků právních byl mu dáván různý význam, také judikatura nebyla v této věci úplně jednotná.

Řešení navržené osnovou došlo schválení nejvyšším soudem. Řeší-li nesporný soudce takovéto předurčující otázky, rozhoduje o nich toliko ve svých důvodech, nikoli konečně v tom smyslu, co jest právem, a pouze pro své opatření neb rozhodnutí, pro které je vždy příslušný. Není žádné příčiny nutiti nesporného soudce, aby jde-li o otázky skutkové, odkázal na pořad práva. Forma projednání v procesu a v řízení nesporném jest ovšem různá, ale v tom, že řízení nesporné je ovládáno zásadou vyšetřovací, že v tomto řízení mohou svědci a znalci býti vyslýcháni, po případě přísežně, a že všichni účastníci, jejichž právní zájmy mohou býti výsledkem jednání dotčeny, musí býti vyslechnuti pod následky zmatečnosti, jest opět záruka důkladného vyšetření a zjištění objektivní pravdy. Je proto vhodnější dáti nespornému soudci volnost, aby konkrétně podle zásady účelnosti posoudil, zda vystačí s prostředky, jež mu dává řízení nesporné neb má-li vyžádati rozhodnutí sporného soudce, pokud není ovšem zvláštního ustanovení pro ten neb onen obor nesporného soudnictví, jež káže přímo účastníky odkázati na řízení sporné. (Tak je tomu na př. podle § 125 nesp. pat. při střetnutí se přihlášek dědických). Znění ustanovení toho praví jasně, že platí jen pro otázky předurčující, ne tedy tam, kde žádné předurčující otázky sporné není, ale sporným jest mezi účastníky přímo to, co je předmětem rozhodnutí soudce nesporného (na př., zda lze dáti výpověď podle zákona o ochraně nájemníků a pod.).

Že odkaz takový je vyloučen, jde-li o pouhé otázky právní, bylo uznáno již dříve judikaturou.

Není třeba zvlášť uváděti, že nařizují-li zvláštní předpisy při odkázání na pořad práva pečovati a to, aby až do rozhodnutí sporu byla dána jistota nebo se nezměnil stav věcí, předpisy ty nadále platí.

V § 26 jsou připuštěny některé domněnky, které se v praxi ukázaly praktickými. Bylo jich, jak ukazuje i judikatura nejvyššího soudu, již dosud používáno. Druhý případ tam uvedený je nutný proto, poněvadž jinak je třeba pro ukončení věci účastníka nutiti k dostavení se k soudu, aby se vyjádřil o tom, zda má býti v řízení pokračováno (srv. na př. zákon o umořování listin, cís. nař. č. 257/1915 ř. z.). Nejvyšší soud uzákonění domněnek zde vyslovených doporučil maje za to, že to může míti praktický význam pro účelné vedení nesporného řízení.

K § 27. Se zásadou, že soud v nesporném řízení je povinen vyšetřiti všechny pro rozhodnutí rozhodné skutečnosti z úřední moci, souvisí, že po případě musí účastníky donutiti k dostavení se. Předpis o tom byl v zákoně o organisaci soudů (§ 87). Umístění jeho bylo zase jen nouzové. Prostředkem podle něho je pohrůžka pokutou, uvalení pokuty, její zdvojnásobení a konečně předvedení soudním zřízencem. Není zvláštního důvodu odchylovati se od prostředků donucovacích podle ustanovení platných pro donucení svědka. Předvedení však je obmezeno a může se státi jen soudním zřízencem.

Předpis odst. 2. vztahující se na ustanovení zákona v řízení sporném o svědcích platí také o osobách exteritoriálních, pro jichž výslech jako svědků jsou odlišná ustanovení.

K § 28. Rozlišení mezi svědky a osobami přezvědnými pozůstávající v domácím i cizím právu je vhodno ponechati. Osoby přezvědné mohou býti vyslechnuty i mimo soud. Jsou vyslýchány bez formálností předepsaných při výslechu svědků nepřísežně.

Následky výpovědi osob přezvědných vědomě nesprávné jsou arci jiné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské a jiné v zemích České a Moravskoslezské, protože podle § 215 a 218 zák. čl. V/1878 není v zemích Slovenské a Podkarpatoruské trestná křivá výpověď nepřísežná s výjimkou případů, že byla výpověď ta potvrzena slavnostním ujištěním nebo odvoláním se na vlastní svědomí.

Nejvyšší soud zdůraznil potřebu, aby zákon sám určil, kdo má býti slyšen jako svědek a kdo jako přezvědná osoba, poukazuje na trestní následky nepravdivé svědecké výpovědi, a na předpisy, které osoby nesmějí býti vyslýchány jako svědci a které mají právo odepříti svědeckou výpověď. Navrhl pak obmezení pojmu přezvědných osob na osoby, jež nejsou slyšeny soudem o minulých skutečnostech, ale mohou svou výpovědí přispěti soudu k posouzení nutnosti nebo vhodnosti navrhovaného nebo zamýšleného opatření. Proti tomu nutno uvážiti, že v nesporném řízení potřebuje soud začasté ne pouze prováděti důkazy, ale také opatřiti si informace. Kdyby všechny osoby, které mají vypovídati o minulých skutečnostech, měly býti vyslýchány jako svědci, znamenalo by to zbytečné zatížení soudu formálními výslechy. Příkladem buď uvedeno, že na př. v pozůstalostním řízení soud vyslýchá o tom, zda zůstavitel snad zanechal poslední pořízení, v poručenském řízení informuje se o tom, zda není třeba dítě umístiti jinde atd. Zde všude týče se výslech i skutečností, ale ne takových, jež je třeba dokazovati formálním výslechem svědeckým. Kdy musí soud použíti výslechu svědeckého, musí býti zůstaveno jeho rozhodnutí, jež event. je vázáno zákonem. Ovšem ale pak je vhodno z důvodů uvedených nejvyšším soudem postarati se o to, aby předpisy platné pro řízení ve věcech sporných a nepřípustnosti svědectví nebo o právu odepříti svědectví byly stejně zachovány při výslechu osob přezvědných. Jestliže již nyní bylo judikaturou v nesporném řízení uznáno právo soudu žádati, aby osoby přezvědné k soudu se dostavily a zde vypovídaly, nutno zjistiti, že předpisy o výslechu svědků v těchto směrech nemohou býti obcházeny na škodu osob vyslýchaných tím, že by byly slyšeny jako osoby přezvědné.

Ustanovení 1. věty, odst. 3. odpovídá z části ustanovení dosavadnímu. Nebylo, jak také bylo navrhováno, vynecháno, protože někdy může býti i pro účastníka pohodlnější a rychlejší dáti si pravost soukromé listiny co do podpisů osob ji vydávajících ověřiti, než aby byla konána šetření úřední o pravosti podpisu. Soud užije tohoto ustanovení účelně.

Uvažováno bylo o tom, zda je v nesporném řízení přísežný výslech účastníků vyloučiti. Někde je již dnes připuštěn (srv. § 1, odst. 2. cís. nař. ze dne 31. srpna 1915, č. 257 ř. z., o umořování listin). Zdá se pak, že nejen tam, kde jde o rozhodování o nárocích povahy nesporné, ale i, a to zvláště tam, kde jde o rozhodování o nárocích v podstatě své sporných, odkázaných do řízení nesporného, není vhodno odnímati soudci prostředek pro zjištění pravdy, jehož může užíti v řízení sporném, ovšem jako tam jen podpůrně, není-li po rukou důkazů jiných. Vlivem § 34 osnovy bude i tu použíti zákonných ustanovení o tom, kterého účastníka je vzíti do přísahy.

Výslovné ustanovení o nároku osob přezvědných, svědků a znalců v řízení nesporném na náhradu nezbytných nákladů dosud scházelo (viz i § 34 ohledně svědků a znalců).

K § 31. V řízení nesporném není doposud stanovena všeobecná povinnost poučiti účastníky o prostředcích opravných, jaká je pod následkem, že jinak doručení nelze pokládati za řádné, předepsána v řízení správním. V řízení nesporném je však poučení to tím spíše vhodné, že rozhoduje se z největší části o soukromých právech účastníků, nezastoupených zástupcem právním.

K § 32. Podle platného práva nemůže soudce měniti rozhodnutí vydaná v řízení nesporném, leč, jde-li o podstatnou změnu skutkového základu (causa superveniens). S tím souvisí ovšem úprava řízení opravného. Stížnost není zde ohraničena lhůtou potud, že vyšší soud může připustiti stížnost i po uplynutí zákonné doby, pokud lze tak učiniti bez újmy práv osob třetích a napraviti tak nedostatek správného rozhodnutí první stolice ještě později. V některých jiných zákonodárstvech je však upravena věc jinak. Připouští se změna rozhodnutí v první stolici, aby škoda, která by hrozila z rozhodnutí nesprávného, jehož nesprávnost či nevhodnost teprve později vyšla na jevo, byla odvrácena. Podobná úprava zdá se vhodnější alespoň, pokud jde o opatření učiněné v provádění zákonné péče a osoby požívající zvláštní ochrany zákonné. Soudce není nucen, prováděje tuto péči, sám pobízeti účastníky, na př. poručníka, aby se chopil stížnosti. Vyloučí-li se z možnosti takové změny věci jiné, zvláště věci, v nichž je třeba k zahájení návrhu a obmezí-li se možnost změny na případy, v nichž z učiněného opatření osoby třetí nenabyly práv, netřeba se obávati, že by volnost změny vedla k účinkům nepříznivým. Možnost změny pro podstatnou změnu skutkového základu zůstává arci vedle toho. Také nejvyšší soud projevil mínění, že tím, že nesporný soud jest jinak svým usnesením vázán a že změny jeho usnesení lze se domáhati toliko rekursem, zjedná se větší autorita rozhodnutí a stabilita upraveného poměru. Nezdálo se zapotřebí ustanoviti zde výslovně, že proti opatřením učiněným od soudu ve věcech nesporného soudnictví bez výhrady právního projednání nemůže býti právní rozepře zahájena, protože je to patrné již z ustanovení o výkonu usnesení.

K § 33. Ze stylisace je patrno, že vůči osobám, které nebyly ani vyrozuměny, nemá usnesení právní moci, protože mohou usnesení napadnouti opravným prostředkem.

K § 34. Shrnutí poukazů na ustanovení zákona o řízení sporném dovoluje, aby nebyly na jednotlivých místech poukazy zvláštní, jakých by jinak bylo třeba: v §§ 8 a 9 o tom, kdo může být obecným zmocněncem a kdy může soud naříditi ověření plné moci, v § 12 o právu chudých, v § 19 o doručování (i osobám exteritoriálním), v § 20 o počítání lhůt a obnově předešlého stavu, § 21 o soudních prázdninách, § 22 o moci soudu k zachování pořádku při rocích a ústních jednáních, § 28 o svědečném a znalečném, § 29 o dokazování, § 32 o odůvodňování usnesení, opravě chyb psacích nebo početních a jiných nesprávností v usnesení.

K § 35 a násl. Úprava dosavadní: i rozklad a na odmítnutí jeho stížnost (rekurs) znamená zbytečné zatížení. Jestliže je dána možnost, aby soudce první stolice rekursu sám vyhověl, a ta je dána i podle dnešního právního stavu - viz § 11, odst. 2. nesp. pat. - je zbytečno vsunouti do řízení opravného další článek, rozklad, byť i jen fakultativní. Řízení se tím mnohdy zbytečně prodlužuje a zdražuje. Nehledíc k řízení u správních úřadů byla taková jednodušší úprava zvolena na př. již v řádu konkursním, srv. § 176, odst. 3., konk. ř. (cís. nař. ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. zák.). Také nejvyšší soud pokládá rozklad jako samostatný opravný prostředek za zbytečný.

Ustanovení odst. 2. má význam hledíc k některým ustanovením zákona o řízení sporném, na něž § 34 odkazuje.

K § 36. Ustanovení o tom, kdy je možno podati rekurs i po uplynutí lhůty předepsané pro rekursy, bylo ponecháno zákonům specielním. Již shora bylo uvedeno, že všeobecné ustanovení takové není vhodné. Do jisté míry souvisí to s povinností dáti účastníkům řádné poučení o prostředcích opravných a částečně i s možností soudu první stolice usnesení jim vydané změniti. Je-li poučení takové skutečně dáno, je zbytečno připouštěti rekurs i po uplynutí lhůty. Nejvyšší soud schválil ve svém posudku o osnově, že tím předejde se tomu, aby bylo možno dosáhnouti změn úpravy na rekurs třeba až po delší době podaný, což se neodporučuje v zájmu právní bezpečnosti. Odchylka může býti v řízení ve věcech poručenských, kde může býti důležito, aby poručenec a opatrovanec dosáhnuvší svéprávnosti nebo nový zákonný zástupce mohl si stěžovati do opatření učiněných za působnosti dřívějšího zákonného zástupce. Protože však pro obor řízení nesporného není zvláštní žaloby pro zmatečnost jako v řízení sporném, je na místě, aby v oněch případech, kdy je možno podati žalobu pro zmatečnost, buď že se účastnil soudce vyloučený, nebo že účastník nebyl v řízení vůbec nebo potřebuje-li zákonného zástupce, takovým zastoupen, byla poskytnuta náhrada a to tak, že je možno podati z týchž důvodů rekurs, ovšem z důvodů dříve uvedených jen potud, pokud osoby třetí nenabyly z jednání práv. Dále jíti se nedoporučuje z důvodů, které byly uvedeny shora. Mínění, že není třeba připouštěti rekursu po uplynutí lhůty ve věcech řízení, jímž se vykonává péče o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, sdíleti nelze. Poukaz na ustanovení § 32 nestačí. Vždyť ustanovení to nezabezpečuje, že dokud nebude návrh na změnu rozhodnutí projednán, bude výkon usnesení odložen.

K § 38. Co se tkne podání rekursu, bylo doplněno dosavadní ustanovení o padávání stížností u první stolice tak, že jest vyšší stolice povinna postoupiti rekursy podané přímo u ní ihned soudu nižší stolice. Účastníku nemusí tím vzejíti žádná újma, jestliže dojde rekurs ještě v zákonné lhůtě, byl-li však poučen nesprávně, platí § 31, odst. 6.

K § 39. žádati, aby rekursy nepřípustné nebo opožděné byly vždy předkládány vyššímu soudu, není zvláštního důvodu. K soudu v řízení nesporném je třeba míti nejméně stejnou důvěru jako k soudu jednajícímu ve věcech sporných.

K § 41. Úprava řízení opravného je do té míry nová, že jsou výslovně uvedeny důvody zmatečnosti.

V řízení nesporném jsou ovšem důsledky prohlášení některého úkonu zmatečným daleko větší než v řízení sporném. Právě pro zásadní rozdíl: v řízení sporném se určuje, co je právem mezi stranami, v řízení nesporném, co tvoří právní poměry nebo zajišťuje. Následky zmatenosti jsou tu nedozírné, na př., ustanovil-li by soudce vyloučený poručníka, jsou neplatné i úkony poručníkem provedené, protože není zákonným zástupcem; ten, kdo byl prohlášen zletilým s prominutím let, je nezletilým, jeho právní úkony jsou neplatny tam, kde je třeba k nim svéprávnosti, atd. Dlužno proto všeobecně přisvědčiti zásadě, že zmatečnost je třeba obmeziti pod zorným úhlem, aby nebyla ohrožena bezpečnost obchodu právního, spoléhajícího na platnost.

Beze všeho dlužno přiznati zmatečnost, není-li soud náležitě obsazen; vada je podstatná a jde ke kořenu soudnictví.

Není důvodu také měniti něčeho na dnešním uspořádání, podle něhož (§ 42 j. n.) je zmatečností, jestliže byla věc, odňatá pořadu práva a náležející do oboru působnosti úřadů správních, projednána soudem, ať se tak stala v řízení sporném či nesporném. Přesné oddělení soudnictví od správy podle ústavní listiny (§ 96 úst. listiny) činí to nutným.

Podobně se má věc, byla-li věc náležející řízení spornému projednána v řízení nesporném. Věc by mohla býti povážliva jen tehdy, kdyby byla připuštěna stížnost beze všeho obmezení časového. Z důvodů dříve uvedených bylo by povážlivé přiznati soudu možnost i po dlouhé době zrušiti opatření jím učiněné proto, že věc náležela na pořad práva. I když by nenabyly ještě osoby třetí práv, bylo by povážlivé, aby to, co účastníky, nepoučivšími včas opravných prostředků, bylo vzato za základ uspořádání právních poměrů, mohlo býti po dlouhé době zvrtnuto. Rozdíl je patrný: v řízení sporném je uplatnění tohoto zmatku vázáno lhůtou (žaloba pro zmatečnost z důvodu toho připuštěna není), kdežto by zde při připuštění stížnosti bez ohledu na uplynutí lhůty mělo býti přihlíženo ke zmatku daleko později. Pro takový rozdíl nebylo by důvodu.

Zmíniti se třeba o tom, zda lze za zmatek prohlásiti i nedostatek procesní způsobilosti, zvláště nedostatek potřebného zákonného zastoupení. S poukazem na zásadu § 2, odst. 2. pat., byl dosud zmatek ten pro obor řízení nesporného uznán. Dlužno souhlasiti i pro nynější úpravu. Totéž platí o nedostatku potřebného zvláštního zmocnění.

Dále je několik zmatečností vyplývajících z porušení předpisů o řízení. Je to v prvé řadě naprostý nedostatek slyšení účastníků. Nelze souhlasiti s názorem někdy projevovaným, že postavení účastníků v nesporném řízení je podřízené. Případy dříve uvedené svědčí o opaku.

Jestliže sem bylo zařazeno jako zmatečnost, že konečné rozhodnutí trpí odporem nebo je tak nedostatečné, že bezpečně je přezkoumati nelze, má to důvody stejné jako v řízení sporném. Totéž platí o důvodu zmatečnosti, že se vede jednání současně u soudu nebo že táž věc byla dříve platně rozhodnuta soudem.

Jak je viděti ze srovnání s § 477 c. ř. s., schází z důvodů zmatku jen důvod uvedený pod č. 7 (vyloučení veřejnosti), č. 8 (porušení ústního řízení), z bodu č. 9 případ tam uvedený, že znění rozhodnutí je tak nedostatečné, že jako přezkoumání nemůže býti bezpečně vykonáno, nebo že pro rozhodnutí nejsou uvedeny žádné důvody.

Prvé dva případy souvisejí s opačnými zásadami nesporného řízení. Nepřipuštění důvěrníků (§ 22) nemůže býti takovým důvodem, protože nejde o vadu podstatnou, bránící řádnému jednání a rozhodnutí.

Nedostatek důvodů nemůže býti důvodem zmatečnosti, protože odůvodnění vůbec je předepsáno jen tehdy, není-li vyhověno návrhům účastníků.

V otázce, ke kterým důvodům je přihlédnouti z moci úřední, bylo dosud zaujímáno stanovisko kladné ve příčině všech zde uvedených důvodů zmatečnosti, odůvodňováno to tím, že povinností soudu je z úřední moci starati se o platné řízení, dále že tomu nasvědčuje i ustanovení § 16 nesp. pat. o stížnosti k nejvyššímu soudu pro zmatečnost. Jestliže stejná zásada platí i pro řízení sporné, není důvodu od stanoviska toho se pro obor řízení nesporného odchylovati.

K § 46. Jistá úchylka od stylisace § 16 nesp. pat. je v tom, že osnova nevylučuje mimořádný revisní rekurs, který se dovolává jen nezákonitostí, kdežto § 16 nesp. pat. připouští dovolání se nejvyššího soudu v tomto případě jen pro zřejmý rozpor se zákonem. Nejvyšší soud ve svém posudku sice plaidoval pro to, aby v zájmu kontinuity práva na textaci ničeho nebylo měněno, ale připustil, že nelze přesně určiti hranici mezi nezákonností a zřejmou nezákonností, ba že možno říci, že jí vůbec není, že lze rozeznávati jenom mezi pochybnými a nepochybnými otázkami právními a že jest účelem dovolacího rekursu, aby vyvolal rozhodnutí nejvyššího soudu právě v otázkách pochybných, tedy tam, kde nezákonnost rozhodnutí nižších soudů není zřejmá. Ujistil také, že podle toho postupuje a nerozeznává mezi zákonností a zřejmou nezákonností naříkaných rozhodnutí, ale mezi podstatností a zřejmou bezpodstatností právních vývodů stěžovatelových. S tímto stanoviskem, jež nutno uznati za správné, se ovšem nesrovnává dnešní znění zákona, jež umožňuje, aby nejvyšší soud právě v pochybných otázkách právních uznal na nepřípustnost revisního rekursu s odůvodněním, že zřejmá nezákonitost je tu jen tehdy, odporuje-li rozhodnutí výslovnému a nepochybnému ustanovení zákonnému a že zřejmá nezákonnost předpokládá hrubé očividné porušení zákona.

Rozšíření mimořádného dovolacího rekursu nemusí v praxi při uvedeném již dosavadním postupu nejvyššího soudu znamenati žádného nového zatížení nejvyššího soudu; jsou-li právní dedukce stěžovatelovy zřejmě neodůvodněné, má nejvyšší soud nicméně možnost vyvrátiti je stručně způsobem dosavadním.

K § 49. V oboru řízení nesporného jde velmi často o opatření, na jichž včasném provedení je i zájem veřejný. Proto nutno nevázati vykonatelnost na pravoplatnost. Státi se to může buďto tak, že rekursu je zásadně přiznán odkladný účinek, avšak soud může naříditi okamžitý výkon, vzešlo-li by jinak z prodlení nebezpečí újmy nebo opačně, že odkladný účinek je zásadně odepřen, avšak soud může naříditi odklad výkonu, nevznikne-li z odkladu nepoměrná újma a byl-li by bez něho účel rekursu zmařen. Osnova v souhlasu s dosavadním stavem (§ 12 nesp. pat.) rozhoduje se pro způsob prvý. Vysloviti zvlášť zásadu, že bylo-li rozhodnutí nebo opatření, jímž někdo nabyl způsobilosti nebo oprávnění k právním jednáním, zrušeno vyšším soudem, nemá to vlivu na právní jednání mezi tím vykonané, nebylo třeba. Podává se to z pojmu působnosti usnesení.

K odst. 6. Zde bylo třeba jasněji vyjádřiti, že jde jen o prostředky přípustné podle exekučního řádu a že je třeba dbáti zásady úměrnosti mezi prostředkem a účelem. Nejvyšší soud potvrdil ve svém posudku, že s prostředky exekučního řádu se dobře vystačí a že není potřebí dvojice donucovacích prostředků, jak tomu bylo dosud podle § 19 pat. Vhodno bylo také výslovně říci, že o útratách exekuce platí ustanovení exekučního řádu.

K § 51. Hlavní díl péče soudu prováděné řízením nesporným tvoří péče o poručence a opatrovance. Náklady státem na péči tu věnované jsou značné.

K § 52. Pod ustanovení odst. 2. náleží na př. i nařízení uh. min. sprav. č. 68300/1914 J. M. o úpravě nesporného řízení ve věcech obchodních a směnečných. Tyto specielní předpisy nejsou novým zákonem nahrazeny, ale jen doplněny.

K § 53. Není důvodu ponechati rozklad ani v případech takových zvl. zákonných předpisů (srv. § 39, odst. 2.).

K § 54. V těchto věcech platí v zemích české a Moravskoslezské řízení nesporné a osvědčilo se. V zemích Slovenské a Podkarpatoruské platí řízení sporné, ale, jak viděti z praxe, formy řízení sporného nedosahují účele a staly se namnoze jen prázdnou formalitou.

K § 55. Bylo nutno, jak zpředu uvedeno, učiniti konec nedostatečné organisaci. Je-li rozhodnuto, že poručenské a opatrovnické věci zůstanou u soudu (a k vedení jich použije se vedle soudců zvlášť vycvičených sil kanceláře soudní - konceptních pomocníků), není více žádného důvodu nechávati poručenské úřady mimo soudní organisaci. Vadí to i administrativě soudní, nelze-li využíti celého zařízení soudu. Při tom budou právě tak jako v zemích české a Moravskoslezské věci poručenské a opatrovnické vedeny u všech okresních soudů, kdežto dosud obvody některých poručenských úřadů shrnovaly více obvodů okresních soudů. Podle § 37 vlád. nař. č. 326/22 Sb. z. a n. byl ministr spravedlnosti zmocněn, aby z úvěru pro náklady s vedením této agendy spojené povolil za tuto mimořádnou činnost odměny. Zmocnění toho bylo použito.

Odst. 5. je třeba proto, že celý zákon č. 246/22 Sb. z. a n. a vl. nař. č. 326/22 Sb. z. a n. je podle § 56, odst. 3. zrušován a scházel by tedy jinak základ pro výkon zvláštních funkcí podle zák. čl. XX/1877, náležejících ministru vnitra.

K § 56. Konceptních úředníků pro poručenskou agendu bez soudcovské kvalifikace je v zemích Slovenské a Podkarpatoruské jen 10. Navržený způsob jich upotřebení odpovídá v celku dosavadnímu jich upotřebení a není třeba uvažovati o tom, aby byli jmenováni soudci s obmezeným oborem působnosti. Ustanovení obdobné předpisu § 33, odst. 3. a 4. nař. č. 326/22 je třeba zachovati, dokud není rozhodnuto o konečné úpravě sirotčích pokladen podle připravené osnovy zákona o reorganisování sirotčích pokladen, k čemuž se podotýká, že likvidace sirotčích pokladen, podle § 9 zák. č. 391/22 Sb. z. a n. úplně provedena není.

Ustanovení § 1 zák. čl. 391/22 Sb. z. a n. o místní příslušnosti a § 5 téhož zákona o přenesení věci nebo péče o osobu nebo majetek na jiný soud bylo třeba zachovati. Ustanovení §§ 3 a 4 téhož zákona stala se bezpředmětnými, byvše nahrazena všeobecně platnými normami podle § 58 osnovy a §§ 51 a 52 zák. čl. I/1911 o civilním procesním řádě.

Odstavce 4. a 5. mají za účel doplniti nedostatek souvislosti s nynější organisací. Dosavadní úprava spolupůsobnosti korporací samosprávných podle nařízení ministerstva vnitra z 12. listopadu 1902, č. 129.000 B. M., nemůže ovšem vyhovovati.

K § 57. Zrušení ustanovení o příslušnosti soudů krajských k projednávání pozůstalosti a vedení poručenstev a opatrovnictev podle čl. VIII, č. 2. uvoz. zák. k jurisdikční normě a § 105 j. n. jakož i § 110 téhož zákona je navrženo již pod č. t. 1685-II, 2046-II posl. sněm., č. 2 senátu. Zbývá podle námětu nejvyššího soudu odstraniti i výjimečnou působnost krajských soudů podle § 117 j. n.

Z ustanovení uvedených v odst. 2. je zrušeno ustanovení § 84 bez náhrady. Také nejvyšší soud projevil mínění, že předpis ten je zbytečný, poněvadž se ho ani při nynějším obsazení soudů neužívá. Tím méně je ho třeba, když v zemích mimoslovenských v I. stolici u soudů krajských vyřizování agendy nesporné náleží samosoudci.

K § 58. Ustanovení naznačená v § 4 jsou, pokud jde o země Slovenskou a Podkarpatoruskou, obsažena v zák. čl. I/1911 o obč. řízení soudním. S ustanoveními těmi se vystačí. Nebylo by vhodno pro poměrně krátký čas různost práva tam platného stupňovati ještě tím, že by jen pro obor řízení nesporného byly tam převedeny předpisy jurisdikční normy platící v zemích České a Moravskoslezské.

Pokud prováděním zákona vzejde nový náklad vlivem ustanovení o svědečném (§ 28), najde úhradu jednak v úsporách, které vzejdou připojením poručenských úřadů k soudům, jednak v rozpočtu řádném.

Náklady ty nebudou značně, protože případy, kdy je nutno vyslýchati svědky a osoby přezvědné v řízení nesporném u soudů, nejsou příliš časté.

Vláda doporučuje, aby tento návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách k projednání výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému.

V Praze, dne 12. června 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Neissner v. r.