(4) Kde se v jiných zákonech mluví o soudech živnostenských, rozuměti jest od účinnosti tohoto zákona soudy pracovní.

Dnem, kdy nabude tento zákon účinnosti, pozbudou platnosti veškerá jiná ustanovení o předmětech tímto zákonem upravených; zejména pozbudou platnosti: zákon o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z., § 39, č. 2 uv. zák. k obch. zákonu ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. z. z r. 1863, § 41 zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., o obchodních pomocnících, § 16 zákona o úpravě právních poměrů domovníků ze dne 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., pak ustanovení o příslušnosti a o řízení ve sporech mezi zaměstnavateli a zaměstnanci obsažená v řádech čeledních ze dne 21. srpna 1857, č. 42 čes. z. z., ze dne 7. dubna 1866, č. 11 čes. z. z., ze dne 2. května 1886, č. 53 mor. z. z. a ze dne 22. září 1899, č. 59 slez. z. z., dále v min. nař. ze dne 7. prosince 1856, č. 224 ř. z., dále v § 24 zákona ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920, o úpravě pracovních a námezdních poměrů práce domácké, pokud jde o rozhodování sporů mezi jednotlivými zaměstnavateli a jednotlivými zaměstnanci, v min. nař. ze dne 15. března 1860, č. 73 ř. z., v zák. čl. XIII/1876, II/1898, XLI/1899, XLII/1899, XXVII/1900, XXVIII/ 1900, XXIX/1900, XLV/1907, v živnostenském zákonu pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 3. března 1920, č. 19 Úradných Novin, ze dne 14. října 1920, č. 64 Úradných Novin, ze dne 24. listopadu 1920, č. 75 Úradných Novin a ze dne 28. září 1923, č. 3/23 Úradných Novin.

Zákon tento provede ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Rozhodování o soukromoprávních sporech z poměrů pracovních, služebních a učebních upraveno jest v Československé republice způsobem velmi rozmanitým. Jako ve všem ostatním československém právu, padá i tu především na váhu dualita vzniklá tím, že zákonem z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., zachováno bylo v platnosti právo dosavadní - tedy na území práva dříve rakouského právo toto, na území ostatním pak právo dříve uherské. Ale i na obou těchto územích jsou různosti ve příčině rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních pro jednotlivé obory práce a služby velmi značné. Ve většině případů náleží rozhodování tu i tam soudům, ale v některých oborech dosud jest vyhrazeno rozhodování o sporech z poměrů námezdních úřadům administrativním, ač se to vlastně příčí duchu ustanovení §§ 94-96 ústavní listiny.

Na území práva rakouského, v zemi České a Moravskoslezské přikazuje § 49, č. 6 jurisdikční normy spory ze služebních a námezdních poměrů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řádným soudům okresním; ustanovení toto ovšem platí jen potud, pokud pro jednotlivé obory pracovní není jinak ustanoveno v předpisech, které byly při zavedení nových procesních zákonů v platnosti zachovány anebo později byly vydány. Ze sporů pravomoci řádných soudů odňatých nutno zmíniti se především o oněch, které přikázány jsou soudům živnostenským zřízeným podle zákona z 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z.; jsou to zejména námezdní spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podnicích podléhajících řádu živnostenskému a mezi zaměstnanci téhož podniku navzájem. Značně rozšířena byla působnost živnostenských soudů zákonem o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., jehož §em 41 změněn byl užší předpis §u 5, písm. d) zákona o soudech živnostenských z r. 1896 a ustanovení §u 39 uv. z. k obchodnímu zákonu ve spojení s § 51, č. 2 jurisdikční normy o příslušnosti obchodních soudů k rozhodování o sporech mezi principály a prokuristy, obchodními zmocněnci a pomocníky, stalo se tím téměř bezvýznamným. Vedle toho upravují příslušnost k řešení sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli přerůzné zákony a nařízení s platností zákonnou, jako zejména: zákony o závodních radách v hornictví a o rozhodčím soudu hornickém z 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n., a z 3. července 1924, č. 170 Sb. z. a n., pak zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce z 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n., z r. 1920 (§ 24 a násl.), zákon o závodních výborech z 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. (§ 3), zákona o právních poměrech domovníků z 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., zákona z 28. července 1902, č. 156 ř. z., upravující řešení sporů mezi správami železnic a dělníky pomocnými (§ 45), nařízení ze dne 7. října 1856, čís. 224 ř. z. o sporech mezi zaměstnavateli a čeledí a nařízení z 15. března 1860, č. 75 ř. z. o sporech mezi polními a lesními hospodáři a jejich dělníky a nádeníky.

V zemi Slovenské a Podkarpatoruské patří spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli zásadně před okresní soudy (§ 1, č. 2 e) zák. čl. I/1911). Řada zvláštních ustanovení však přikazuje i tam spory toho druhu orgánům jiným. Tak zák. čl. XIII z r. 1876 o úpravě poměrů služebních osob v domácnosti, zák. čl. XLV z r. 1907 o právních poměrech mezi hospodáři a jejich čeledí (§ 62). Tyto zákony přikazují rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z poměrů jimi upravených před úřady administrativní a připouštějí opravné prostředky k administrativním úřadům druhé stolice a dále k ministerstvu. Vedle ustanovení těchto platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi o příslušnosti a rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řada předpisů dalších, uvedených zejména v § 44.

Účelem předložené osnovy jest všecky tyto rozmanité předpisy sjednotiti ustanovením, že zásadně patří rozhodování veškerých sporů z poměru pracovního, služebního a učebního před soudy pracovní, po př. zvláštní oddělení soudů okresních a, kde jich není, řádným soudům okresním.

Jednotná ustanovení o příslušnosti k rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních a jednotná úprava řízení ve sporech těchto jsou v zájmu obou stran, zaměstnanců i zaměstnavatelů. Oběma stranám jde a musí jíti o to, aby spory mezi nimi vznikající rozhodovány byly rychle, spolehlivě a s náklady pokud možno nejmenšími. Všem těmto požadavkům vyhovuje osnova v plné míře. Výjimka stanovena pro spory zaměstnanců v hornictví, proti jejichž dnešnímu způsobu řešení nejsou stížnosti, dále pro spory zaměstnanců státu a státních podniků a to pro zvláštní povahu těchto služebních a pracovních poměrů. V platnosti zachovává se i dosavadní působnost závodních výborů a rozhodčích komisí zřízených podle zákona o závodních výborech. Rovněž zachováno v platnosti ustanovení § 122, odst. 2. živn. ř. a § 208, odst. 2. živn. zák. o fakultativním rozhodování pracovních sporů rozhodčími výbory živnostenských společenstev a o obligatorním rozhodování těchto sporů labskými soudy plavebními; působnost těchto posledních soudů zakládá se na mezinárodní smlouvě, kterou jednostranně měniti nelze.

Důsledkem rozšíření působnosti na veškeré pracovní, služební a učební poměry, pro něž vyslovila se valná většina slyšených interesentů, bylo nutno změniti dosavadní název soudů živnostenských, jichž působnost dosud vztahovala se toliko na podniky podléhající živnostenskému řádu. Název "soudy pracovní" pokládán za nejširší a proto nejpřiléhavější.

Pokud jde o včasnost osnovy zákona o zavedení soudů pracovních i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, mínění se rozcházela. S jedné strany bylo navrhováno, aby od zavedení soudů civilních, v nichž by zúčastněn byl element laický, bylo tam upuštěno vůbec, po př., aby změna zákona o živnostenských soudech odložena byla až do jednotné úpravy civilního řízení soudního v celém státu, s jiné strany navrhováno, aby sice i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské bylo zásadně soudnictví živnostenské (pracovní) zavedeno, ale by působnost zákona byla tam odložena na dobu pozdější. Převážná většina slyšených korporací vyslovila se však pro to, aby živnostenské soudnictví (pracovní) bylo zavedeno v zemi Slovenské a Podkarpatoruské a sice ihned. Odkládati novou úpravu živnostenského soudnictví na území mimoslovenském nelze zejména z toho důvodu, že nutno jest v nejbližší době vydati nově předpisy o dosazování přísedících živnostenských soudů. Téměř jednomyslni jsou všichni interesenti v tom, že dosavadní způsob volby přísedících jest neudržitelný a že nutno ustanovení o volbách přísedících nahraditi jinými, odpovídajícími změněným poměrům. A poněvadž přísedících u některých soudů se již nedostává a provésti volby podle dosavadních předpisů pokládáno jest za nemožné, nezbývá, nežli přikročiti k vydání ustanovení nových, která by nové obsazení přísedících živnostenských soudů co nejdříve umožnila.

O otázce dosazování přísedících vyslovila se pak jen malá menšina slyšených korporací (organisací zaměstnanců i zaměstnavatelů) pro zachování voleb, ostatní souhlasí v tom, že volba přísedících vhodna není. Jmenování na návrh organisací zaměstnanců i zaměstnavatelů vyhovuje praktické potřebě mnohem lépe nežli volba, zejména z toho důvodu, že jest při něm možný lepší výběr osob, a pak padá na váhu i to, že tento způsob dosazování přísedících jest nepoměrně snáze proveditelný a levnější, nežli volby, jež zpravidla spojeny jsou s rozruchem veřejnosti, který při dosazování přísedících soudů jistě není žádoucí. Vliv zaměstnanců a zaměstnavatelů na jmenování přísedících zůstává zachován tím, že děje se jmenování na návrh příslušných organisací. V zákoně samém není možno ovšem ustanoviti, které organisace mají býti o návrhu na jmenování přísedících slyšeny; poměry organisační podléhají častým změnám, změna zákona spojena jest vždy se značnými potížemi a nebývá proto, nežli vyhraditi řešení otázky této provádění zákona.

Jmenováním přísedících pověřují se presidenti vrchních soudů. Zaručeno bude tak, že jmenování bude provedeno nestranně; pochybnosti, které byly vyslovovány proti tomu, aby jmenováním byli pověřeni - jak se navrhovalo - někteří ministři, odpadnou.

Obdobným způsobem, jak navrhuje se v osnově, řešena byla otázka dosazování přísedících živnostenských soudů v Rakousku; tam podle zákona z 5. dubna 1922, č. 229/BGBL., - jímž byla působnost živnostenských soudů rovněž velmi podstatně rozšířena, takže jim nyní náleží rozhodovati téměř veškeré spory z poměru pracovního, služebního a námezdního, - rovněž dána přednost jmenování přísedících před dosavadní jejich volbou. Jmenovací právo přísluší tam ministrům obchodu a sociální péče na návrh komor obchodních a komor dělnických, pokud pak jde o obory v komorách těchto nezastoupené, po slyšení důležitějších odborových organisací.

Dosazování přísedících pracovních soudů jmenováním zavedeno bylo i v Německu novým zákonem o pracovních soudech z 23. prosince 1926 (§ 20).

Další závažná změna dosavadního práva v osnově navržená týká se zastupováni stran v řízení před pracovními soudy. Kdežto podle zákona z r. 1896 jest zastupování advokáty úplně vyloučeno, ponechává osnova stranám při volbě zástupce větší volnost. Strany mohou se dáti zastupovati podle návrhu (§ 23) kteroukoliv svéprávnou osobou, která jest schopna před soudem jednati. Obmezeny jsou strany ve směru tomto jedině potud, že ve sporech o nejmenší hodnoty jest vyloučeno zastoupení advokáty; tímto ustanovením má býti čeleno tomu, aby spory o nejmenší částky nebyly zdražovány. Pro změnu dosavadních ustanovení o zastupování stran vyslovila se valná většina interesentů z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a nelze snahám jejich upříti oprávnění vzhledem na značné rozšíření kompetence soudů pracovních proti soudům živnostenským.

Pokud jde o řízení před pracovními soudy, byl osnově z části vzorem zákon o soudech živnostenských z r. 1896. Poněvadž však nový zákon platiti má i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, kde nejsou známa ustanovení o řízení ve věcech nepatrných, podle nichž se koná řízení před soudy živnostenskými, nezbylo, nežli ustanovení, na něž se dosavadní zákon prostě odvolává, pojati přímo do zákona a přihlížeti při tom jednak ke zvláštnostem procesního práva platného v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, jednak ke zvláštní povaze sporů z pracovních poměrů.

Proti dosavadnímu právu navržena závažná změna, pokud jde o řízení opravné. Kdežto totiž podle zákona o soudech živnostenských rozhoduje o odvoláních z rozsudků studu první stolice s konečnou platností sborový soud první stolice, připouští §§ 34 a 35 osnovy proti rozhodnutí sborového soudu první stolice ještě další opravný prostředek, dovolání (revisi) na nejvyšší soud. Stalo se tak na návrhy vyšlé z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a na podnět samotného nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že příslušnost soudů pracovních oproti soudům živnostenským velmi podstatně se rozšiřuje, za kteréhožto stavu jest nutno, aby pro jednotnost judikatury soustředěno bylo v nejvyšší stolici rozhodování v rukou jediných. Stejně jako v řízení před soudy řádnými, stanovena hranice přípustnosti dovolání v případě, že rozhodnutím soudu odvolacího byl rozsudek I. stolice potvrzen, částkou 2000 Kč.

Pokud jde o opravné prostředky, navržena proti zákonu o soudech živnostenských změna i potud, že nebylo přejato dosavadní ustanovení § 32, podle kterého nelze rozhodnutí živnostenského soudu odporovati žalobou o zmatečnosti a žalobou o obnovu řízení. Obmezení toto věcně odůvodniti nelze a vzhledem na rozšíření kompetence pracovních soudů jest neudržitelné.

Novým jest v osnově i ustanovení § 39 o smírčí činnosti pracovních soudů. Ustanovení toto pojato bylo do osnovy na podnět vyšlý z řad zaměstnaneckých. Původně zamýšleno bylo jíti ve směru tomto ještě dále a přiznati pracovním soudům i právo hromadný spor, vedený na obou stranách odborovými organisacemi, rozhodnouti rozhodčím nálezem, pakli by ke smíru nedošlo. Proti tomuto ustanovení vysloveny byly však ze řad zaměstnavatelských námitky a žádáno, aby celé ustanovení o smírčí i rozhodčí činnosti pracovních soudů v hromadných sporech bylo vypuštěno. Námitkám těmto vyhověno bylo potud, že vypuštěno ustanovení prvního návrhu zákona o rozhodčí činnosti pracovních soudů, ponecháno však ustanovení o jejich činnosti smírčí. Že by tím zájmy kterékoliv skupiny mohly býti poškozeny i jen měrou sebe menší, jest vyloučeno proto, že k vyrovnání hromadného sporu pracovním soudem může dojíti jen, když obě strany s tím budou souhlasiti. Aby pak vyrovnání sporu mělo vůbec nějaký praktický význam, nezbývá nežli dodati mu váhy ustanovením, že po určitou dobu posuzují se právní poměry mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kteří jsou příslušníky organisací předloživších hromadný spor pracovnímu soudu, podle ustanovení uzavřeného smíru. Ze smírčí funkce pracovních soudů vyňaty jsou podniky zemědělské na podnět vyšlý z kruhů zemědělských vzhledem k tomu, že pracovní poměry v tomto oboru jsou zpravidla upraveny pro obvody celých zemí na základě směrnic celozemských a že by úpravy parcielní mohly na zemědělskou výrobu působiti rušivě.

K jednotlivým ustanovením osnovy budiž ještě připomenuto:

K §§ 1 až 4: Pracovní soudy nebo zvláštní oddělení okresních soudů pro spory z poměru pracovního, služebního a učebního zřízená podle § 4, odst. 2., jsou výlučně příslušny k rozhodování veškerých sporů z poměrů právě jmenovaných vzniklých, pokud ovšem nejsou podle § 1, odst. 2. z pravomoci pracovních soudů vyňaty. Ve třetím odstavci §u 1 připouští se, aby úmluvou obsaženou v kolektivní smlouvě byla příslušnost pracovního soudu vyloučena a přenesena rozhodnutí na rozhodce. Stalo se tak z toho důvodu, že v některých oborech jest opatření takové obvyklé a nepovažováno za účelno podobné úmluvě v budoucnosti brániti. "Jinými hromadnými úpravami" rozuměti dlužno zejména ujednání o směrnicích pro úpravu pracovního poměru v zemědělství.

Podle dosavadního ustanovení §u 6 zákona o živnostenských soudech jsou povinny obce, pro něž zřízen jest živnostenský soud, opatřiti místnosti, otop, osvětlení a ostatní věcné náklady živnostenských soudů a vedle toho obstarávati pro ně i doručování; toliko ostatní náklady, tedy náklady osobní, nese stát. V osnově navrhuje se naproti tomu, aby stát převzal veškeré náklady pracovního soudnictví v úvaze, že jde tu o funkci, náležející podle ústavní listiny státu (§§ 94, 95 úst. listiny) a že nelze proto rozumně požadovati, aby náklad na výkon funkce ústavou republiky státu přikázané nesly obce, pro které pracovní soud byl zřízen. V praxi nedalo by se ostatně ani dobře rozeznávati mezi náklady, které hraditi má obec a náklady, které nese stát, při zvláštních odděleních okresních soudů zřízených podle § 4, odst. 2. Zvláštní oddělení okresních soudů bude nutno vždy umístiti v soudní budově, jejíž některé místnosti budou jak od okresního soudu, tak od zvláštního oddělení pro pracovní soudnictví používány společně (podatelna a zejména jednací síně). Měla-li by se zásada v § 6 zákona o živnostenských soudech ustanovená uplatniti i v takových případech, takže by na př. při líčení pracovního oddělení nesla náklady otopu a osvětlení obec, kdežto při líčeních ostatních by vytápěl a osvětloval jednací síň stát, vedlo by to ke komplikacím nemožným, oddělené účtování obojích nákladů při ostatních věcných potřebách (potřeby psací, nábytek atd.) by agendu ztěžovalo a tím i zdražovalo. Ostatně věcné náklady obcemi dosud pro živnostenské soudy hrazené jsou poměrně nízké; když byly posledně zjišťovány, činily u všech živnostenských soudů za rok celkem 127.617 Kč 09 h.

Rozšířením soudnictví živnostenského (pracovního) se sice náklady tyto zvýší, v žádném případě nebudou ale celkem činiti více nežli částku dvojnásobnou; to tím spíše, když vývoj jistě půjde tou cestou, že zřizována budou především zvláštní oddělení soudů okresních a ke zřízení pracovních soudů samostatných dojde jen v případech nejřidčích tam, kde by agenda zvláštních oddělení okresních soudů pro pracovní soudnictví byla tak rozsáhlá, že by bylo zřízení samostatného soudu nezbytně nutno.

A co platí o věcných nákladech, platí i o doručování, které mnohem lépe a hospodárněji prováděti možno státní poštou, která za ně bude vybírati při zásilkách určených stranám v občanském soudnictví předepsané poplatky, nežli při doručování orgány obecními, které se v praxi neosvědčuje.

Výpočet rozepří obsažený v § 2 jest toliko demonstrativní; nebylo by ho proto v zákoně vůbec nutno uváděti. Přes to ale do osnovy byl pojat ve znění téměř shodném s §em 4 zákona o živnostenských soudech; praktickou cenu má potud, že jest vodítkem pro strany právo hledající i pro soudy samy. Pokud jde o pojem "provise" (§ 2, písm. a)) nutno vzhledem k vyskytnuvším se pochybnostem připomenouti, že nejde tu o zaopatřovací plat horníků, nýbrž o požitky zaměstnanců zejména v obchodu (provisních agentů) a to bez rozdílu, zdali jde o osoby pracující výhradně pro jediného zaměstnavatele anebo pro několik zaměstnavatelů. Ustanovení § 2, písm. e) netýká se sporů, které náležejí podle zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. před obligatorní rozhodčí soudy tímto zákonem zřízené.

Ustanovení §u 3 liší se od dosavadního §u 23 zák. o živnostenských soudech v tom, že připouští, aby podle volby žalobcovy mohl býti spor zahájen i u obecného sudiště žalovaného. Má tím býti čeleno nesnázím, které se při podávání žalob v praxi vyskytují za platnosti předpisů dosavadních. Poslední odstavec §u 23 zákona o živnostenských soudech zařazen do osnovy jako 1. odst. § 22.

Zvláštní oddělení pro spory z poměru pracovního (§ 4, odst. 2.) budou zřízena u všech okresních soudů, u kterých jsou splněny podmínky ustanovené v zákoně. Kdyby snad u některého soudu agenda zvláštního pracovního oddělení personál jemu přidělený, soudce i síly kancelářské, plně nezaměstnala, mohou jim samozřejmě býti uloženy i práce jiné.

§ 5 obsahuje ustanovení obdobná předpisům §u 7 zákona o živnostenských soudech až na ustanovení třetího odstavce §u 7 zákona o živnostenských soudech o volbě přísedících, která nahrazena ustanovením § 6 osnovy o jmenování přísedících, o němž byla již svrchu řeč.

Ustanovení §§ 7 a 8 osnovy převzata jsou v celku z §§ 8 a 9 zákona o živnostenských soudech až na to, že rozhodování o odmítnutí úřadu přísedícího přeneseno na předsedu pracovního soudu na místě sborového soudu první stolice, v uvážení, že není účelno, aby otázkami tak jednoduchými vedle předsedy pracovního soudu, který by v každém případě musil potřebná šetření provésti, zabýval se ještě sborový soud. Aby však zaručeno bylo, že předseda soudu pracovního bude rozhodovati správně, vyhrazena účastníkům všeobecným ustanovením §u 18 stížnost k soudu sborovému.

§§ 9 a 10 odpovídají v celku osvědčeným ustanovením §u 11 zákona o živnostenských soudech.

§ 12. Funkční období přísedících ustanoveno jako dosud na čtyři roky. Bylo navrhováno, aby zkráceno bylo na tři i jen dva roky; kratší funkční období však sotva by se osvědčilo, mělo by v zápětí velmi časté střídání, které není žádoucí. Stejně nelze považovati za účelné prodloužení funkčního období na dobu delší, než čtyři roky.

Ustanovení §u 13 odpovídá v celku předpisu §u 16 zákona o živnostenských soudech s tou změnou, že vypuštěno ustanovení o přeměně trestu peněžitého ve vazbu. I tu přísluší účastníkům stížnost podle §u 18. Také § 14 shoduje se v ostatním celkem se zákonem o soudech živnostenských (§§ 17 a 18); při recepci však bylo nutno přihlížeti ke změně způsobu dosazování přísedících v úřad; stejně jest tomu i v ustanoveních §§ 15 a 16, kteráž odpovídají obdobným ustanovením §§ 19 a 20 zákona o živnostenských soudech.

V §u 17 vyhověno bylo přáním projeveným z kruhů zemědělských, aby i pro spory zaměstnanců zemědělských, stejně jako je tomu již dnes při obchodních zaměstnancích, byla zřízena zvláštní oddělení.

V §u 18 obsažena jsou všeobecná ustanovení o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným podle ustanovení oddílu I. Lhůta k podání rekursu jest tu kratší, nežli v §u 36, poněvadž jde vesměs o rozhodnutí, která netýkají se věci hlavní, a není účelno, aby delší lhůtou k opravným prostředkům proti takovým rozhodnutím bylo řízení protahováno.

Pokud jde o řízení, ustanoveno v §u 19, že platí o něm v zásadě předpisy civilního řádu soudního o řízení před soudy okresními. Samozřejmě bude se používati v zemi Slovenské a Podkarpatoruské předpisu civilního řádu soudního, vydaného zák. čl. I. z r. 1911, na území mimoslovenském pak civilního řádu soudního z r. 1895. Ustanovení toto liší se od dosavadního §u 22 zákona o živnostenských soudech potud, že dle něho platí o řízení před soudy živnostenskými s některými úchylkami předpisy civilního řádu soudního o řízení ve věcech nepatrných. Stav tento má zůstati zachován i pro budoucnost pro spory o hodnoty nejnižší. Poněvadž pak - jak již bylo naznačeno v poznámkách všeobecných - civilnímu řádu soudnímu platnému v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jest řízení ve věcech nepatrných neznámo, bylo nutno, má-li býti zjednodušená forma řízení zachována a zavedena i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, ustanoviti, že platí zásady o řízení před soudy okresními a doplniti ustanovení toto výslovným uvedením oněch zvláštností, kterým se právě řízení před soudy pracovními má lišiti od řádného řízení před okresními soudy. Platí to zejména o ustanoveních §§ 20, 21 a 28. Proti ustanovení §u 19 bylo namítáno, že civilní řád soudní platný v zemi Slovenské a Podkarpatoruské nezná ani žádného zvláštního řízení před soudy okresními. To jest ale pravda jen potud, že nejsou ustanovení ta shrnuta ve zvláštním oddílu, jako jest tomu v civilním řádu soudním platném pro území mimoslovenské; civilní řád soudní slovenský však obsahuje na různých místech řadu ustanovení, která řízení před okresními soudy upravují v celku způsobem obdobným, jako jest tomu v civilním řádě soudním rakouském, ano sám se také ustanovení o řízení před soudy okresními dovolává způsobem zcela stejným, jako se stalo v § 19 osnovy (srv. § 661, odst. 4. c. ř. s. uh.). Lze proto právem použíti stejného ustanovení i zde.

V §u 21 bylo vyhověno požadavkům kruhů zaměstnaneckých i zaměstnavatelských, aby rozsudek pracovního soudu doručován byl stranám z povinnosti úřední i když strany byly přítomny při jeho vyhlášení.

V §u 28, odst.1. přijaty důvody odvolací ve věcech, kde hodnota předmětu nepřesahuje částku 300 Kč z ustanovení civilního řádu soudního z r. 1895 o odvolání ve věcech nepatrných (§ 477, č. 1-7) a přizpůsobeny povaze řízení před pracovními soudy. Při stanovení cenové hranice 300 Kč bylo přihlíženo k ustanovení zákona z 8. června 1923, č. 123 Sb. z. a n.

Ustanovení §u 28 i další k nim se vztahující ustanovení §u 31 recipována byla z §u 30 zákona o živnostenských soudech.

Lhůta odvolací v §u 29, dovolací v §u 34 i lhůta ku stížnosti v §u 36 navržena patnáctidenní, proti 14denní lhůtě obvyklé dosud v řízení ve věcech občanských na území práva dříve rakouského. Stalo se to vzhledem na poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde zavedeny byly jednotné patnáctidenní lhůty k opravným prostředkům v řízení soudním (civilní řád soudní) i administrativním. Zaváděti tam jedině pro řízení ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního kratší lhůty, nežli jsou všude jinde obvykly, se nedoporučuje; vedlo by to jistě ke zmatkům a v četných případech ku ztrátě opravného prostředku. Naproti tomu ale prodloužení lhůty o jeden den na území ostatním stranám ku škodě býti nemůže. Navržené ustanovení odpovídá ve směru tomto vládou schváleným směrnicím pro techniku legislativní. Pokud jde o řízení opravné samo, souhlasí ustanovení §§ 30 až 36 v celku s předpisy zákona o soudech živnostenských (§§ 30, 31 a 32), která se v praxi osvědčila, až na to, že v §§ 34 a 35 připuštěno i dovolání, o němž již svrchu byla řeč.

Předpisy o exekuci (§ 37) přejaty z práva dosavadního (§ 33 zák. o soudech živnostenských a čl. IX., novely z 1. června 1914, č. 118 ř. z.).

Ustanovením § 41 o poplatcích v řízení před pracovními soudy nastává proti dosavadnímu stavu upravenému poplatkovou novelou z 15. září 1915, č. 279 ř. z. změna potud, že poplatkové osvobození dosud ve skrovné ovšem míře přiznané soudům živnostenským se zachovává a rozšiřuje na spory až do 500 Kč v úvaze, že cís. nařízením č. 279/1915 stanovena hranice 100 Kč pro úlevu poplatkovou, dnešním poměrům měnovým daleko neodpovídá. Ve sporech o hodnoty vyšší platiti mají poplatkové předpisy pro řádné soudy. V případech, kde by strany poplatků platiti nemohly, lze zjednati odpomoci povolením práva chudých za všeobecných podmínek platných podle civilního řádu soudního (§ 19).

Ustanovení §u 42 odpovídá dosavadnímu § 37 zákona o živnostenských soudech modifikovanému ovšem vzhledem na novou úpravu kompetence pracovních soudů v § 1.

K §u 44. Výpočet ustanovení, která vydáním nového zákona pozbudou účinnosti, jest demonstrativní. Nový zákon nastoupí na místo veškerých ustanovení, která upravují příslušnost ku rozhodování sporů z poměrů v §u 1 jmenovaných, i řízení o nich.

Náklad na soudnictví z pracovního poměru bude hrazen v rámci rozpočtu ministerstva spravedlnosti. Pro první rok po případě jeho část vzhledem k rozšíření kompetence oproti soudům živnostenským a zavedením pracovního soudnictví i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské lze očekávati stoupnutí osobních i věcných nákladů asi o 50%.

Vláda doporučuje, aby tato osnova byla přikázána v obou sněmovnách Národního shromáždění výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému k podání zprávy v době co nejkratší.

V Praze, dne 5. prosince 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.