(4) Zaměstnanec nemůže se zříci dovolené. Výkup nároku na dovolenou peněžitým anebo naturálním odškodněním je nepřípustný.

V závodech a ústavech smějí býti zaměstnány jen osoby, které dokončily 18. rok věku.

Tyto buďtež před nastoupením svého zaměstnání lékařsky prohlédnuty, při čemž se prohlídka má vztahovati na tělesnou odolnost proti škodlivým účinkům radia. Osoby, které při této prohlídce uznány byly za neschopné k práci v závodech a ústavech, nesmějí býti zaměstnávány.

Neschopnost k povolání vzniklá emanací radia budiž jako úraz v podniku odškodněna podle ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělníků.

(1) Osobám pojištěným podle zákona ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., které spadají pod ustanovení tohoto zákona, příslušejí pojistné dávky stanovené v zákoně č. 242/1922 v dvojnásobné výši. Příspěvky potřebné k úhradě těchto větších dávek (přídavkové příspěvky) nese zplna zaměstnavatel.

(2) Přestoupí-li osoba podle zákona 242/1922 pojištěná do jiného zaměstnání pojištěním povinného, budiž premiová reserva zvýšená o přídavkové příspěvky převedena na nového nositele pojištění.

(3) Osoby pojištěné podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 8. listopadu 1928, č. 184 Sb. z. a n., jsou, pokud jsou zaměstnány v závodech a ústavech uvedených v § 1, odst. 1, u ústřední sociální pojišťovny na dávky uvedené v §§ 106-122 citovaného zákona pojištěny ve výměře dvojnásobné. Ústřední sociální pojišťovna stanoví zvláštní podmínky pojištění a sazby pojistných příspěvků, může k provedení tohoto pojištění zříditi zvláštní oddělení. Všechna tato opatření potřebují schválení ministerstva sociální péče. Pokud příspěvky převyšují míru stanovenou v § 158 zákona (přídavkové příspěvky), nese je zplna zaměstnavatel. Státní příspěvek zvyšuje se v tom poměru, v jakém dávky podle tohoto ustanovení převyšují dávky podle zákona č. 221/1924 ve znění zákona č. 184/1928.

(4) Osoby pojištěné podle zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., jsou podle § 122 tohoto zákona pojištěny na pojistné dávky ve výměře dvojnásobné. Přídavkové příspěvky platí zplna zaměstnavatel.

(5) Při přestoupení osob uvedených v odst. 3 a 4 do jiného pojištění platí obdobně ustanovení odstavce 2.

Přestupky tohoto zákona, pokud netvoří skutkovou podstatu činu soudně trestného, trestají báňské (živnostenské) úřady peněžitou pokutou až do 10.000 Kč anebo vězením až do tří měsíců.

Na úhradu nákladu spojeného s prováděním tohoto zákona budiž do rozpočtu ministerstva veřejných prací resp. sociální péče (§ 15, odst. 3) každoročně vložena přiměřená částka.

Provésti tento zákon náleží ministrům veřejných prací, sociální péče, veřejného zdravotnictví a obchodu, průmyslu a živností.

Tento zákon nabude platnosti dva měsíce po vyhlášení.

Nepoměrně vysoká úmrtnost a množství onemocnění pří státním dobývání uranové rudy v Jáchymově je zjevem, oproti kterému zodpovědní činitelé přes všechny snahy Unie horníků, parlamentních činitelů a lékařů stáli příliš dlouho nečinně. Již v roce 1928 odevzdala Unie horníků ústředním úřadům obšírný pamětní spis, z něhož vyjímáme většinu následujících dat:

U revírní bratrské pokladny ve Falknově bylo podle stavu ze dne 31. prosince 1927 pojištěno celkem 9831 osob, z nichž na hornický podnik v Jáchymově připadalo 309 osob. Z nemocenské statistiky tohoto ústavu sociálního pojištění vysvítá, že roku 1927 zemřelo 14 členů bratrské pokladny na plicní nemoce a tuberkulosu, z toho 3, tedy 21.4% z řad jáchymovských horníků, ačkoli tito činí jen 3.14% pojištěnců.

Roku 1928 zemřeli na rakovinu plic 2 jáchymovští horníci po 15 resp. 18 služebních letech, roku 1929 9 dělníků po 13 až 22 služebních letech, roku 1930 dosud 5 dělníků po 14 až 24 služebních letech.

Ve srovnání s úmrtností v jiných hornických podnicích, které již samy sebou patří k obzvláště nebezpečným pracovním místům, jeví se tento obraz:

Na 100 členů bratrské pokladny připadá do roka 0.49 případů úmrtí, v Jáchymově však 1.29 případů úmrtí. Průměrný věk úmrtnosti činí u všech členů bratrské pokladny 43 roky, v Jáchymově naproti tomu 37 let. Přeložení na provisi děje se u bratrské pokladny průměrně po 20 letech, 5 měsících, v jáchymovských dolech však již po 15 letech, 2 měsících.

Ale nejen úmrtnost a invalidita je v jáchymovských dolech hrozivě veliká, také onemocnění jsou mnohem častější nežli v jiných podnicích. Roku 1928 bylo u 299 členů 349 onemocnění, roku 1929 u 289 členů 487 onemocnění.

Z 1.000 členů revírní bratrské pokladny ve Falknově bylo stále ve stavu nemocných:

Ale také všeobecná zdravotní statistika vede ke stejným výsledkům. V zemi České připadá z 1.000 případů úmrtí 16 na rakovinu plic, v okresu jáchymovském však 25.

Příčinu této neobyčejné úmrtnosti a častého onemocnění spatřovali lékaři po dlouhou dobu v tuberkulose plic, způsobené skalním prachem. Je zásluhou odborného lékaře pro radiovou therapii dr Maxe Heinera, že svým bádáním obrátil pozornost vědecké veřejnosti a zodpovědných činitelů k tomu, že nejde o vyslovenou tuberkulosu plic, nýbrž o nemoc zcela zvláštního druhu, kterou způsobuje emanace radia. Dr. Heiner shrnul výsledek svého bádání již v únoru 1927 ve vědeckém elaborátu. K podobným závěrům dospěl také šéflékař falknovské bratrské pokladny dr Quido Nitzl. Zvláštní cenu pro prozkoumání tohoto ještě ne zcela objasněného příznaku nemoci mají práce živnostenského hygienika prof. dr Julia Löwy, který v pamětním spise ze dne 1. května 1929 ze srovnání s příznaky nemoci v dolech ve Schneebergu v Sasku přichází k závěru, že v obou případech jde o onemocnění na způsob rakoviny, způsobené emanací radia. Tento názor došel také svého potvrzení v poradě čelných lékařů dne 16. ledna 1930, kterou svolalo ministerstvo zdravotnictví. Již na mezinárodním sjezdu pro nemoce z povolání, který se konal v dubnu 1929 v Lyoně, byla na popud prof. Löwy jáchymovská rakovina plic uznána za nemoc z povolání.

Tyto vědecké výzkumy podávají tedy jednak nutnost dalšího zkoumání vražedné nemoci, vyžadují však na druhé straně již nyní použití zvláštních ochranných opatření, která jsou s to, aby ničivým účinkům rakoviny plic čelila alespoň způsobem omezujícím. Na požadavky, které lékaři kladli na základě svého bádání, budiž zde se zcela obzvláštním důrazem poukázáno.

Dr. Heiner navrhoval již ve svém elaborátu z února 1927:

»V místnostech s radioaktivním vzduchem nesmí se nikdo zdržovati déle, nežli bezpodmínečně třeba; tyto místnosti nutno vždy dobře větrati eventuelně nutno pečovati o vydatnou umělou ventilaci.

Dále dlužno dbáti toho, že mimo lokální ochranná opatření denní pracovní doba s radiem resp. v radioaktivním vzduchu nesmí přesahovati 7 hodin, že v neděli a mimo to jeden půlden každého týdne poskytnouti je volno za účelem zotavení ve volné přírodě a každoročně dovolenou dvakrát po 14 dnech anebo po dobu jednoho měsíce. Kde takovéto rozdělení není možné, mají se osoby, zaměstnané s radiem resp. v radioaktivním vzduchu, každého druhého, nejdéle třetího měsíce měniti.

U saisonních podniků stačí zpravidla volné neděle, jestliže se po saisoně poskytne alespoň jednoměsíční dovolená a pak se pracuje nejvýše polodenně s radiem resp. v radioaktivním vzduchu. Mimo to musí se u osob zaměstnaných s radiem resp. v radioaktivním vzduchu provésti a zaznamenati třikrát do roka přesná zkouška krve, podle jejíhož výsledku lze posouditi, zdali provedená ochranná opatření byla dostatečná. Lze-li přes to konstatovati vzrůstající poškozování, dlužno činnost dotyčných osob v radioaktivních závodech zastaviti.

I když trvalé zaměstnání v radioaktivním vzduchu vede k těžkému poškození, tož možno přece těmito opatřeními dosíci toho, že poškození na zdraví nevystupuje silnější měrou než u jiného povolání, oč pečovati je zajisté povinností každého státu.

Ostatně poškození radiem, která ještě netrvají příliš dlouho, znenáhla zase mizí, ale pak je zapotřebí alespoň 4-6 týdnů vyhýbati se radiu a radioaktivnímu vzduchu.«

Ve svém již zmíněném dobrozdání prohlašuje prof. dr Löwy:

»Návrhy na zabránění poškození radiem, které učinil obzvláště dr Heiner, ale také dr Nitzl, jsou dokonalé a shodují se také s návrhy, které učinil Mezinárodní úřad práce v Ženevě v časopise »Hygiène du Travail«, který sám vydává.«

V témže časopise (č. 128, str. 6) doporučuje dr Williams:

»Prohlídku krve a krevního tlaku v pravidelných intervalech u osob, které se zaměstnávají s radiem.

Úplnou lékařskou prohlídku u všech zaměstnanců v pravidelných obdobích.

Lékařskou prohlídku před přijetím do závodu incl. prohlídky krve.

Během manipulace s radiem použití všech možných ochranných zařízení, stínidel, olovněných krabic pro transport, pinzet při manipulaci atd.

Přiměřenou ventilaci místností, ve kterých se pracuje s radiem.

Poučení personálu o nutnosti vystavovati se radiovým paprskům pokud možno krátce a nezůstávati v blízkosti radia déle nežli zapotřebí.

Při balení a vybalování radia, při přijímání nebo vypravení zboží, při přípravě a pořádání krabic a jiných předmětů zredukovati na minimum dobu vystavení účinkům radiových paprsků.

Omezení pracovní doby dělníků, kteří jsou vydáni paprskům, na 5 dní v týdnu, v té formě, že dva volné dni v týdnu následují bezprostředně za sebou, aniž by se započítávaly do roční dovolené nebo platily jako zdravotní dovolená.

Povolení třicetidenní dovolené do roka v té formě, že se dovolená rozdělí na dva díly a tak vždy po šesti měsících jsou dva týdny volné. Doporučuje se ztráviti dva volné dny v týdnu a roční dovolenou na čerstvém vzduchu.«

Co se může státi, aby sociálně-politickými a sociálně-hygienickými opatřeními alespoň v mezích lidského vědění a možnosti byla zjednána pomoc, je tedy svědomitými výzkumy objasněno. Bohužel však dlužno říci, že všechny snahy, požadavky zde uvedené přiblížiti k uskutečnění, nevedly dosud k zjevným výsledkům.

Dne 19. července 1928 odevzdala Unie horníků ústředním úřadům, zejména ministerstvu veřejných prací, již shora zmíněný pamětní spis, ve kterém se s veškerým důrazem kladou tyto požadavky:

»1. Zkrácení pracovní doby,

2. mnoho pobytu na světle a na slunci,

3. podstatné zvýšení placené dovolené na zotavenou, nejméně dvakrát 4 týdny v roce,

4. zvýšení životní míry vydatným zvýšením mzdy.«

Těmto požadavkům však, ačkoli by s valné části administrativními opatřeními správy státních dolů mohly býti splněny a ačkoli poslanec Pohl při každé příležitosti, zejména při rozpočtových poradách jejich uskutečnění urgoval, nebylo nikterak vyhověno.

Dne 25. června 1930 usnesl se zdravotní výbor poslanecké sněmovny na návrh poslankyně Blatny takto:

»Vláda se vybízí, aby bezodkladně provedla přiměřená administrativní opatření resp. pokud administrativní úprava nedostačuje, aby předložila potřebné osnovy zákonů k parlamentnímu projednání, kterými se k potírání účinků bronchiální rakoviny, která postihuje dělníky ve státních dolech v Jáchymově, uskutečňují následující požadavky:

1. obnovení odňatých drahotních přídavků dělníkům;

2. přeložení dělníků po 15leté služební době na provisi;

3. zkrácení pracovní doby;

4. poskytnutí delší dovolené na zotavenou;

5. stálá lékařská prohlídka krve dělníků zaměstnaných v radiových dolech a v továrně;

6. přiměřená technická zařízení k řádnému větrání dolů.

Tím uznala parlamentní korporace oprávněnost požadavků vznášených na ochranu života a zdraví dělníků pracujících s radiem. Ale ani toto usnesení nemělo konkretních výsledků.

Navrhovatelé cítí se povinnými předloženým návrhem, který se přísně drží výsledků vědeckého bádání, apelovati na svědomí všech zodpovědných činitelů, jsou přesvědčeni, že se zákonodárné korporace nemohou vymknouti nutnosti, aby odpomohly poměrům, které na základě osobního pozorování v časopise »Glück auf« ze dne 27. listopadu 1930 líčeny jsou takto:

»Žádná ústa nejsou tak výmluvná a žádná barva dosti výrazná, aby mohla tak úchvatně vylíčiti, aby u nezúčastněných mohla se vzbuditi jen přibližná představa o zaměstnání horníků v Jáchymově. Tito lidé, kteří hluboko uvnitř v horách ze skal dobývají drahocenou rudu, nejsou podobni horníkům v dolech na hnědé a kamenné uhlí. Obličej a pracovní oděv pokryty jsou silnou bílou vrstvou prachu. Je-li práce u vrtacích kladiv ve štolách s přívodem čerstvého vzduchu následkem obrovského vyvinování prachu již trýzní, pak je práce v t. zv. slepých štolách přímo strašná. A přece, jako na příklad u štoly Edelleut, pracuje se v mnohých takovýchto slepých uličkách. Když jsme od hlavní štoly po úzkém žebříku vylezli 20 a více metrů nahoru nebo dolů, cítíme při vstupu do slepých štol, vedoucích k novým místům, na vzdálenost 70-80 m, jak jemný skoro neprůhledný kamenný prach brání dýchání. Čím blíže k místu, tím neprůhlednějším je prach a tím těžší dýchání. 10 m před místem slabý červený plamének a teprve zcela blízko od místa rýsuje se postava havíře znatelně z mračna prachu. Považuje se to prostě za nemožné, aby zde lidé bez přívodu čerstvého vzduchu mohli po celé hodiny vydržeti, a jednoduše za nepochopitelné, že člověk v tomto mračnu prachu pracující koná ještě tělesně namáhavou práci. Elektrickými vrtacími kladivy se zpracovává kámen a ten se pak uvolňuje trháním. Vrtací kladiva, která jsou těžká 17-20 kg, musí dělníci po celou dobu vrtání držeti. Těla obou havířů jsou tím vydána nepřetržitému silnému otřásání, které obzvláště při vrtání stropu je velmi silné. Zdali jest odpomoc? Přívod čerstvého vzduchu zlepšuje sice odsávání kamenného prachu, jeho tvoření však nezabraňuje. Masky proti prachu, jež dělníci nosí, jsou po půlhodinovém používání prachem tak zanešeny, že dýchání ještě více zabraňují a prakticky nepřinášejí žádné úlevy. »Pracovati na kladivu« se tomu říká, když dělník při obsluze elektrického vrtacího kladiva po celé hodiny musí nechat roztřásati své tělo. Táže-li se kdo těchto lidí po služebních letech, dozví se, že jsou 8-10 roků »u kladiva« a že jsou úplně »hotovi«. V poslední době konaly se pokusy, aby se omezilo tvoření prachu, které ovšem nutno označiti jako nedostačující. Vrtání s kropením anebo se splachováním vodou (tlaková voda) neznamená žádné odstranění tvoření prachu. Tvoření prachu se sice poněkud omezí, ale kropení vodou selhává při vrtání stropních děr úplně. Tam se tedy prach vyvíjí dále, mimo to však bývají dělníci úplně promočeni. Manipulace s vrtacímí kladivy se splachováním anebo s kropením vodou vyžaduje ovšem více času, takže výkon musí nezbytně zůstati daleko za dřívějším výkonem. Menší výkon však znamená pro horníka menší mzdu, takže tato malá profylakční opatření jdou na útraty horníků, neboť i ve státních dolech věnuje se hlavní pozornost »metru«. Jistý dělník, byv dotázán po ceně kropení, dává tuto zdrcující odpověď: »Pro mne to již nemá ceny, ještě rok a jsem hotov.«

Věru, kdo spatří tyto postavy s jejich zaprášenými, jako stěna bledými obličeji, nemůže se zbaviti tohoto dojmu. Zdrcen tolikerou bídou, člověk se odvrací.

Aby jiným přinesli léčení, pracují zde lidé za nejnepříznivějších okolností za nepatrnou mzdu s vědomím, že po několika letech práce zasvěceni jsou smrti.

A přece tato strašlivá práce není ještě to nejhorší. K této práci, nervy drásající, prostupující dýchací orgány a plíce kamenným prachem, přistupuje ještě neviditelný nepřítel horníků, radiová emanace. Lidé to jsou, kteří v Jáchymově musí pracovati za těchto poměrů! Lidé, kteří volají o pomoc a vysvobození!

Bude věcí parlamentu pečovati o to, aby tento výkřik nezanikl neslyšen.

K § 1. I když účinky radiové emanace jsou přirozeně nejstrašlivější při práci v dolech, projevují se přece také všude, kde se radium zpracovává nebo kde se ho používá. Rozšíření navržených ochranných opatření na všechny podniky a ústavy, ve kterých se přiházívá radiová emanace a její škodlivé účinky, je tudíž odůvodněno.

K § 2. Nutnost zříditi centralisovaný dozor netřeba zvláště odůvodňovati. Zejména je třeba zřízením odborně složené komise zabezpečiti nejen věcné provádění zákona, nýbrž opatřiti také předpoklady pro další bádání o radiové nemoci.

K §§ 3-7. Tato ustanovení vyplývají důsledně z lékařských posudků.

K § 8. Nutnost naříditi alespoň vydatné zvýšení mzdové úrovně vyplývá nejen z potřeby osob zaměstnaných v radiových podnicích, aby měly náležité živobytí, nýbrž vyplývá také ze skutečnosti, že životní úroveň těchto dělníků také absolutně je příliš nízká.

V prvním čtvrtletí 1928 činila podle uvedeného pamětního spisu »Unie horníků« průměrná týdenní mzda se všemi přídavky v revíru průměrně 223.60 Kč, v jáchymovských dolech 221.41 Kč, k čemuž ještě přistupuje, že dělníci zaměstnaní v uhelných dolech dostávají deputátní uhlí, jáchymovští dělníci však nikoli. Poněvadž podle schematu někdejší mostecké paritní komise náklady na výživu čtyřčlenné rodiny podle cen ze dne 30. června 1928 činily v Jáchymově 226.68 Kč (v Karlových Varech jen 218.49 Kč), výplývá z toho zcela jasně, že mzdy jsou nedostatečné.

K §§ 9 a 10. Nutnost zkrátiti pracovní dobu a prodloužiti dovolené vyplývá z lékařských posudků, při čemž návrh nejde ještě až k nejvyšší hranici požadavků tam uplatňovaných.

K § 11. Při zákazu zaměstnávati mladistvé dělníky bylo by věcně odůvodněno zvýšiti ještě značně hranici stáří. Jen s ohledem na smutné hospodářské poměry, které nutí mladé lidi, aby se co možno nejdříve věnovali nějakému povolání, a poněvadž dnes pracují v radiových dolech také 16 a 17letí lidé, spokojili se navrhovatelé hranicí 18 let.

K § 12. Poskytování náhrady za nemoci z povolání jako za podnikové úrazy je všeobecným, sociálně-politickým požadavkem, kterému již v mnohých státech bylo vyhověno. Pokud jde zvláště o radiovou nemoc, byla v Německu nařízením ze dne 12. května 1925 pojata mezi ty nemoci z povolání, které podléhají úrazovému pojištění. Ačkoli ministerstvo sociální péče se zabývá vypracováním zákona o náhradě za nemoci z povolání, pokládali navrhovatelé přes to pro úplnost a poněvadž je nejisto, kdy bude elaborát ministerstva sociální péče uzákoněn, za nutné pojmouti ustanovení § 12 do svého návrhu.

K § 13. Bylo již poukázáno k tomu, že invalidita u osob zaměstnaných v radiových podnicích nastává neobyčejně brzo. To má v zápětí, že důchody sociálního pojištění jsou v těchto případech ještě nižší než tomu je všeobecně při nedostatečnosti pojistných dávek. To však lze napraviti jen vhodným přídavkovým pojištěním, pro něž je vzorem § 122 zákona o pensijním pojištění.

K § 14. Hmotný náklad, který vyplývá z provádění předloženého návrhu, je vzhledem k nepatrnému počtu postižených osob poměrně nepatrný a může tudíž býti uhrazen v rámci normálního rozpočtu ministerstev, která přicházejí v úvahu.

V ohledu formálním navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému, aby jej pokud možno rychle projednal.

V Praze, dne 12. prosince 1930.

dr Heller, Beutel, Stark, Just, Löw, Niessner, Polach, Jokl, Reyzl.