Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.
III. volební období.	4. zasedání.

 

Tisk 433.

Interpelace:

1. sen. Nedvěda, Hakena a soudr. ministru vnitra o protizákonném, fašistickém věznění Mikoly Slusarčuka

2. sen. Jokla, Polacha a soudr, na p. ministra vnitra stran násilného jednání četnictva, staženého v Bruntále, proti stávkujícím textilním dělníkům

3. sen. dr Hellera a soudr. na p. ministra vnitra a p. ministra pošt a telegrafů stran censurního zákazu přednášky v rozhlase při brněnském německém vysílání

4. sen. Hakena a soudr. vládě o návrhu zákona o jízdě motorovými vozidly

433/1.

Interpelace

senátorů Nedvěda, Hakena a soudruhů

ministru vnitra

o protizákonném, fašistickém věznění Mikoly Slusarčuka.

Mikola Slusarčuk, narozený v Polsku, žijící tamtéž po 20 roků, přišel v r. 1921 do Československé republiky. Ubytoval se v Praze IV., Nový Svět č. 76. V době jeho pobytu v Praze zažádal si jeho otec o sovětské státní příslušenství, které mu bylo přiznáno. Plnoletý syn Mikola svého otce ve státním příslušenství nenásledoval. Ministerstvo zahraničí žádalo od něho nějaký průkaz pro povolení pobytu. Na polském konsulátě žádný průkaz obdržeti nemohl a obrátil se na sovětský konsulát, který mu vydal prozatímní průkaz; předložil ho policejnímu řiditelství, aby mu bylo dáno povolení k pobytu v ČSR. Tuto žádost podal v r. 1928.

Policejní řiditelství na to mu sdělilo, že jeho žádosti bude vyhověno, aby se však dostavil osobně. Příštího dne ráno přišli však policejní agenti do bytu Slusarčuka, provedli domovní prohlídku, při níž nebylo nic závadného' nalezeno. Byl zatčen, dopraven na policejní řiditelství k Dr. Jakubcovi a ten mu sdělil, že je vyhoštěn z ČSR. Proti tomu výměru podal odvolání, jehož vyřízení mu nebylo ani ještě v r. 1930 intimováno.

V červenci r. 1930 byl bez zaměstnání. 23. července šel po Václavském náměstí a tu se k němu připojil nějaký ruský emigrant, patrně provokatér, který mu sdělil, že jede zpět do Sov. Svazu, hleděl získat jeho důvěry a pozval ho na pivo k Šenflokovům. Tam nenápadně mu podstrčil do kapsy staré ruské mince zabalené v kapesníku.

Příštího dne o 5. hodině ranní přišlí k němu do bytu policejní agenti a ptali se, kde má šaty, které měl včera na sobě. Když jim je ukázal, sáhli ihned do kapes a vytáhli onen kapesník s ruskými mincemi. Byl prohlášen za zatčena, dopraven opět na policejní řiditelství, kde mu bylo sděleno, že je na něho učiněno trestní oznámení pro podvod' a byl předán k okresnímu soudu do vyšetřovací vazby, U okresního soudu byl ve vazbě od 24. července do 29. srpna 1930, načež byl propuštěn, aniž by žaloba byla podána. Po 14 dnech šel opět na policejní ředitelství, jelikož při prvém zatčení mu byly odebrány jeho dokumenty, hlásil se u Dr. Jakubce, ten však dal ihned vyplniti zatykač a odvést ho do policejní věznice, kde byl držen 7 dní, na to opět předán k okresnímu soudu, kde byl držen další měsíc ve vazbě. Pak mu bylo sděleno, že jest propuštěn, že žádná žaloba na něho podána nebude, ale policejní řiditelství žádá, aby tam byl předán. Z policejního řiditelství za několik dnů byl odveden na polský konsulát, kde bylo slíbeno, že jeho státní příslušnost bude zjištěna, Toto vyšetřování trvalo přes 3 měsíce a po celou tu dobu byl stále vězněn, až konečně polský konsulát se vyjádřil, že Slusarčuk není polským státním příslušníkem a žádné dokumenty mu nevydal.

Nyní je Slusarčuk již déle než 5 měsíců v městské věznici tzv. Fišpance a bylo mu sděleno, že bude propuštěn teprve tehdy, až bude míti nějaké papíry o své státní příslušnosti.

Podepsaní táží se pana ministra vnitra:

1. Jest panu ministru tento případ znám?

2. Jsou panu ministru známy tyto policejní provokaterské methody, kterými pracuje za tím účelem, aby mohla porušovat právo asylu uznávané všemi moderními státy?

3.Jest pan ministr ochoten tento případ dáti přísně vyšetřiti a všechny vinníky přísně potrestati?

4, Jest pan ministr ochoten nařídit, aby Slusarčuk byl ihned propuštěn, a aby mu byly vydány dokumenty zaručující mu jako člověku bez státního příslušenství pobyt v Československé republice?

5. Co hodlá pan ministr učiniti, aby policejní úřady pro příště nemohly takovéto policajtské, provokaterské, fašistické methody používat?

V Praze, dne 2. dubna 1931.

Nedvěd, Haken,

Mikulíček, Mezö, Pilz, Kindl, Stejskalová, Kello, Fidlík, Schwamberger, Langr.

Překlad ad 433/2.

Interpelace

senátorů H. Jokla, J. Polacha a soudr.

na pana ministra vnitra

stran násilného jednání četnictva, staženého v Bruntále, proti stávkujícím textilním dělníkům.

Přes 10 neděl stávkuje v Bruntále 3.000 textilních dělníků. Všeobecně je známo, že příčinou tohoto přiostření protiv je v prvé řadě ostré, diktátorské vystupování zahraničního tajemníka podnikatelů, jenž úřaduje v Bruntále. Přes dlouhé trvání stávky zachovávali stávkující vzorný klid a pořádek. Ukázalo se, že několik málo udavších se příhod bylo nepatrného významu, čehož nejlepším důkazem jest, že všichni stávkující byli soudem, k němuž byli četnictvem dodáni, osvobozeni, a že jen jediný byl odsouzen k pokutě 30 Kč. Muselo-li vzbuditi již nepříjemnou pozornost, že četnické velitelství umístěno bylo v továrních místnostech největšího štváče mezi podnikateli, pana Marburga, pak mohla již jednou býti zjištěna zaujatost četnictva, která se projevila v naprosto bezdůvodném, násilném postupu proti stávkujícím, do čehož si bylo svého času stěžováno. Na to snažilo se četnictvo postupovati trochu méně příkře proti stávkujícím.

V poslední době byla nyní v Bruntále rozšířena pověst, že v závodě Marburgově zaměstnáno jest daleko přes 200 stávkokazů. Dne 17. března chtělo se pak několik stávkujících přesvědčiti, je-li něco pravdy na této pověsti. Za tím účelem odebrali se k závodu Marburgovu, aby viděli, kolik lidí po skončení práce opustí závod. Když se tito stávkující ubírali z dělnického domova k závodu Marburgovu, byli zpozorováni četnickou hlídkou, která použila telefonu z městské elektrárny a alarmovala četnictvo nalézající se v závodě Marburgově, Když prvních 5 stávkujících bylo ještě na cestě k závodu Marburgovu, přiběhla jim poklusem vstříc rojnice asi 25-30 četníků pod vedením štábního kapitána, a tito volali na dělníky, aby se vrátili a ihned opustili ulici. Dříve však nežli si polekaní dělníci jen uvědomili situaci, co se zde vlastně děje, přeběhla četnická rojnice přes tyto osamocené dělníky a srazila je k zemi.

Jeden z dělníků, jménem Heřman Englisch, byl četnictvem tak zčiněn, že krvácel z ran, způsobených úderem, a že mu oděv i s košilí byl s těla stržen přímo v cárech, a byl pak dvěma četníky přinesen do tkalcovny firmy Marburg. Pak to šlo proti všem lidem, kteří přicházeli ulicí. V ulici zvané Schwarzbachstrasse, ve které se to všechno odehrávalo, byli tamní obyvatelé křikem lidí vyburcováni a přilákáni k oknům Mezi těmito lidmi nalézala se žena, jejíž syn byl rovněž na ulici a která na něho volala, aby vešel do domu, aby se mu nic nestalo. Toto zvolání matky na syna považovalo četnictvo za vměšování do úředního výkonu, Mladý muž, který se ničeho proti četnictvu nedopustil, byl jím uchopen, zbit a sražen nazpět a také matce bylo vyhrožováno, že se jí zítra povede také tak. Pak vniklo četnictvo do dělnického domova, dělníci, kteří v sále dělnického domova hledali záchranu, byli na schodech sraženi V jednom případě chytil četník dělníka za nohu, takže dělník upadl a dlužno považovati jen za zázrak, že se tento muž nezabil.

Zástupcové dělnictva (Ullmann a Fischer) žádali od četnictva, aby se zraněným dělníkům dostalo ihned pomoci a aby nebyli dopraveni do vězení, nýbrž do nemocnice. Tu četnictvo odpovědělo, že přece žádných zraněných není a jsou-li někteří, jsou si přece ti lidé tím sami vinni.

Jak láskyplně ochraňují celníci stávkokaze! Není vzácností, že jsou stávkokazové, kteří se nalézají v doprovodu četníků a na stávkující volají spílajíce a vysmívajíce se jim, a poznamená-li některý stávkující jen něco proti tomu, bývá zatčen.

Téhož dne stálo několik dělníků před místností stávkového výboru, dělnickým domovem, když na protější straně ulice mladík, asi 21 roků starý, jménem Pitsch, byl z práce doprovázen četnictvem, a přes doprovod četnictva volal Pitsch na stávkující, kteří stáli na druhé straně ulice: ťNu, pojďte sem, máte-li chuť, viďte, nyní si netroufáteŤ. Celníci neučinili toho nejmenšího, aby zabránili těmto provokativním výkřikům tohoto stávkokaze.

Několik stávkokazů, kteří přijeli z venku drahou a četnictvem byli přijati, šlo v doprovodu četníků přes všechny koleje dráhy do závodu Macholdova, ležícího naproti dráze. To viděli dělnici a rozmlouvali mezi sebou o tom, což se projevilo ve formě, zdali je ve městě několik tříd civilistů a občanů, poněvadž se na jedné straně, zakazuje choditi přes koleje dráhy a na druhé straně to beze všeho je dovoleno.

Není také žádnou vzácností, že četnictvo se stávkokazy, kteří v závodě Marburgově nocují, ve všední dny a (také v neděli ve volném čase navštěvuje s dívkami hostince, aby se tam bavilo a tančilo. Tímto jednáním se dělnictvo stále více dráždí, a tak také z několika případů vychází na jevo, že četnictvo neopomíjí ničeho, aby vyvolávalo konflikty s dělnictvem.

Následuje několik protokolů, které sepsány byly ihned po událostech dne 17. března s očitými svědky:

Protokol.

Paní Augusta Steffan-ová viděla v 6 hodin večer z okna svého bytu, jak v ulici zvané Schwarzbachgasse několik četníků hnalo před sebou houf lidí a bilo do nich gumovými obušky. Příčina byla mi naprosto neznámá. Viděla jsem na vlastní očí, jak několik dělníků chtělo před četníky uprchnouti do naší zahrady. Dělník Englisch, který jako poslední této skupiny chtěl do naší zahrady, byl ze zadu uchopen celníkem. Ačkoli jsem neslyšela, že by ten neb onen dělník byl četníky provokoval, tloukl jeden, četník do Englische jako zběsilý. Během této scény přicházel můj 17letý syn z města a chtěl do svého bytu. Jistý četník zatarasil mu cestu a na mé zvolání: ťBertíku, pojď dovnitřŤ chtěl jistý četník udeřiti mého syna gumovým obuškem, Volala jsem na četníka, že je to veliké bezpráví, děti, které chtějí domů, zpracovávati jednoduše gumovým obuškem. Na toto zvolání odpověděl mi četník: ťNu, vy také ještě přijdete na řaduŤ.

Protokol.

Pavel Englisch šel v 6 hodin večer ulicí zvanou Schwarzbachgasse směrem k Mexiku a byl u odbočky zvané Wächterhausgasse četníkem zadržen na dalším pochodu. Ten se tázal, odkud jsem a co zde dělám. Odpověděl jsem, že jdu za svou ženou, která šla asi 20 kroků přede mnou. Na to odpověděl četník, že tomu nevěří a vyzval mne, abych se ihned vrátil. Na mou odpověď, že jen čekám na svou ženu, uchopil mne četník a uhodil ze zadu pažbou pušky, ačkoli jsem nekladl žádný odpor a šel klidně svou cestou, Když jsem vyšel z dělnického domova, viděl jsem shromáždění lidí a šel jsem k němu. Když jsme nějakou chvíli stáli, přicházeli ze závodu Marburgovi lidé tam právě zaměstnaní kolem dělnického domova. Na pouhou poznámku k jednomu z těchto dělníků, že jeho jednání není správné, byl ten, kdo to zvolal, celníkem ihned zadržen a tázán po svém nacionále. Zadržený běžel do dělnického domova a ježto za ním šel četník, šel jsem také dovnitř domu a viděl jsem tam dělníka Bauera již vrávorajícího a křičícího ležeti na schodech. Za mnou samým následoval zase četník, který mne beze všeho důvodu tloukl gumovým obuškem. Běžel jsem dále a jen tak mohl jsem ujíti dalšímu bití.

Protokol.

Josef Kutscher, dělník v Miloticích č. 90, byl za příčinou vyřízení soukromé záležitosti v Bruntále a meškal o 6. hodině večerní v dělnickém domově jako host. Měl jsem své kolo opřeno na přední straně u vchodu o zeď a chtěl jsem právě nastoupiti cestu domů, když jsem zpozoroval shromáždění před dělnickým domovem a na ulici, jakož i několik četníků. Ježto jsem se pro sběh lidí nemohl dostati hned na ulici, setrval jsem krátkou dobu u svého kola a slyšel jsem, jak dělník Bauer dělníkům, kteří se vraceli domů ze závodu Marburgova, vytýkal nesprávnost jejich jednání. Na tento výkřik byl Bauer tázán od jistého četníka po svém nacionále. Ze strachu běžel Bauer ke vchodu do dělnického domova a jistý četník ho pronásledoval. Viděl jsem pak, jak četník tloukl Bauera a slyšel jsem hlasitý bolestný křik Bauerův.

Protokol.

Walter Riedel, dělník v Bruntále, šel o 6. hodině večerní s jedním přítelem ulicí zvanou Schwarzbachgasse směrem k továrně Marbugově. Na Marburgově mostě zadržel mne protijdoucí četník a tázal se, kam chci. Na mou odpověď nechali mne jíti. Sotva jsem popošel 10 kroků, byl jsem svědkem brutálního postupu četníků proti dělníkům, stojícím na udici. Celníci bušili pobuřujícím způsobem do dělníků, kteří neběželi dosti rychle. Mladistvý dělník Josef Riedel byl četníky tak zbit, že na jeho zádech byly krvavé pruhy, Když ulice směrem k městu byla vyčištěna, vrátil jsem se a šel jsem zpět k dělnickému domovu. Tam viděl jsem sběh lidí a na cestě k němu slyšel jsem již z daleka bolestné výkřiky tlučeného dělníka Bauera. Celníci vytáhli Bauera za límec kabátu z dělnického domova a chystali se pustiti se gumovými obušky do přítomných tam dělníků.

Protokol.

Pavla Englisch-ová vypovídá: Šly jsme ve ³/₄6 ulicí zvanou Schwarzbachgasse na procházku. Naším cílem bylo Mexiko. U Marburgova mostu přišlo nám vstříc několik četníků a zabránili nám jíti dále. Ježto jsem ztratila část svého podpatku, nemohla jsem, jak se to snad žádalo, běžeti, nýbrž šla jsem mírným tempem směrem k městu. Na pouhou poznámku ke svým přítelkyním, že nemohu tak rychle.s sebou, chtěl za námi přicházející celník použili gumového obušku. Také poznamenal jistý četník zcela zbytečně, že nedoslává-li se mi vychování, mám se za to poděkovali svému otci.

Protokol.

Egon Vogt šel s dvěma kolegy o 6, hodině večerní na procházku ulicí zvanou Schwarzbachgasse a byl svědkem, jak četnictvo tlouklo gumovým obuškem dělníka Heřmana Englische. Ježto jsem tuto scénu pozoroval ze zcela krátké vzdálenosti, nemohl jsem potlačiti své podivení nad takovýmto brutálním jednáním a sám vzdálil jsem se úprkem, abych nemusel zakusiti něco podobného.

Protokol.

August Gross, dělník v Bruntále, šel o 6. hodině večerní na procházku, a když jsem došel až k t. zv. Lednici, zpozorovali jsem, jak četníci hnali lidi před sebou gumovými obušky. Byl jsem očitým svědkem, jak několik lidí uprchlo do sousední zahrady a jak byli četníky nejbrutálnějším způsobem biti. Při této příležitosti roztrhli četníci jistému dělníkovi kabát na rukávě a dělník Heřman Englisch, již do krve zbit, byl dále zpracovávám gumovými obušky a odveden do závodu Marburgova. Šel jsem na to na ulici k dělnickému domovu a zpozoroval sběh lidí před ním a viděl jsem, jak četnictvo podniklo útok má dělnický domov. Šel jsem klidně sám kolem dělnického domova a když jsem byl asi 30 kroků vzdálen od! dělnického domova, ohrožovali mne dva četníci od zadu strkáním gumovými obušky a měl jsem ihned zmizeti.

Protokol.

Josef Wagner, Berta Gruner-ová a Rudolf Schmidt, všichni bytem v Bruntále, stáli v době od ³/₄6 do 6 hodin na stupních schodiště dělnického domova, když k nám přišel pan Bauer, městský dělník, a řekl, že četníci by se měli starati o něco jiného. V tom okamžiku šel kolem jistý obzvláště tlustý celník v průvodu 3-4 jiných četníků. Přišli k nám, vyzvali nás, abychom vyklidili resp. opustili místo. Šli jsme ihned do dělnického domova, četníci nás sledovali na schodiště. Tlustý četník tázal se městského dělníka Bauera, jak se jmenuje. Bauer však otázku neslyšel a chtěl po schodech nahoru. V tom okamžiku dostal od popsaného již četníka rámu gumovým obuškem, takže se Bauer shroutil na schodech, Když Bauer ležel na schodech, byl jmenovaným celníkem vícekrát uhozen gumovým obuškem, jiným setníkem, vyzdvižen a odvlečen, kdežto jiný četník šel po schodech dále nahoru a tloukl gumovým obuškem do přítomných tam dělníků, kteří ještě vůbec neopustili dělnický domov.

Protokol.

Karel Arbter, bytem v Bruntále, Nádražní třída č. 37 udává:

V poslední době šířila se pověst, že prý do závodu Marburgova chodí daleko přes 200 lidí do práce. Chtěl jsem se přesvědčiti, zdali skutečně tolik lidí chodí z práce. Když jsem se svými pěti kolegy přišel k závodu, nebylo tam žádných civilistů. Když jsme zůstali státi na ulici, vyšel nejdříve vrátný Moschner a po něm továrník Marburg. Mluvili spolu a vešlí pak do závodu. Po několika minutách přišlo asi 20 četníků za vedení štábního kapitána, šli až k mostu, rozvinuli se v rojnici a štábní kapitán volal na nás pět lidí: ťJménem republiky vás vyzývám, abyste se vrátiliŤ. Zdůrazňuji výslovně, že nás všech pět tomuto vyzváni ihned vyhovělo a že jsme se vraceli. Tempo našeho návratu bylo však četníkům patrně příliš pomalé, mně jistý neobyčejně tlustý četník šlapal ze zadu pořád na nohy, což mne hrozně bolelo. Najednou dostal jsem ze zadu úhoz a ránu gumovým obuškem na pravé rameno, Až do toho okamžiku bylo mas pět lidí úplně samo před četnickým kordonem, asi 20 mužů silným. Po této ráně počali jsme běžeti. Běželi jsme v ulici zvané Schwarzbachgasse dále a narazili asi po 200 kroků na několik lidí, z nichž jsme však nikoho neznali. Najednou uslyšeli jsme křik a viděli, jak tři četníci vlekli dělníka Heřmana Englische ze zahrady před domem a tloukli ho hrozně gumovými obušky, Viděl jsem také, jak s levé ruky Englischovy stékala larev. Také jsem viděl, jak v tomto okamžiku ostatní četníci jako beze smyslů a zuřivé tloukli do civilistů, kteří se nalézali na ulici.

Protokol.

Marie Stein-ová, Gertruda Hauptfleisch-ová a Alžběta Pomp-ová, všechny bytem v Bruntále, udávají svědecky do protokolu toto:

My tři šly jsme za dvěma četníky, kteří odvlékali Heřmana Englische a přišli až těsně před tovární vrata továrny Marburgovy, Již na cestě ulicí zvanou Schwarzbachgasse přes Marburgův most oba četníci Englische pořád bili a strkali sem a tam.

Před továrními vraty stál pan Benno Marburg uprostřed velikého počtu dělníků a dělnic, kteří eskortování Englische uvítali s velkým povykem, křikem a smíchem. Englisch, který silně krvácel a s něhož visely šaty v cárech, byl oběma četníky vražen mezi stávkokaze, od nich však zase vystrčen zpět na četníky. To se opakovalo častěji a byl při tom Englisch od četníků pokaždé bit gumovými obušky, při čemž továrník Benno Marburg a stávkokazové to doprovázeli smíchem a výkřiky. Četnictvo nepodniklo toho nejmenšího, aby Englische chránilo před stávkokazy, nýbrž naopak neustálým vrážením Englische mezí lidi vydávalo ho jejich útokům.

Když druhý dělník, Alfred Stein, byl rovněž přiveden četníkem, volal továrník Benno Marburg výsměšně: ťPaní Steinová, můžete si nyní jíti pro svého švakraŤ

Oznámení o poranění.

Pan Josef Riedel, tkadlec v Bruntále, 27 roků stár, byl dnes v 8 hodin večer podepsaným lékařsky prohlédnut,

Prohlídka ukazuje asi 10 čerstvých, pruhovitých, 2-3 cm širokých, až 10 cm dlouhých, světle červeně zbarvených, na tlak bolestivých krevních podlitin kůže (ťpruhůŤ), a to na zevní straně levého lokte, na vnitřní straně levého nadloktí, několik takových ťpruhůŤ na levé lopatce, na levém a pravém hřebeni lopatky a podél páteře ve výši III. až V. hrudního obratle.

Tato poranění byla prý podle udání zraněného způsobena dnes k 6. hodině večerní opětovnými údery gumovým obuškem.

Stupeň a celkový následný stav poranění nelze dosud určiti.

V Bruntále, dne 17. března 1931.

Dr. Josef Klement v. r.

Tážeme se pana ministra:

Schvaluje to, že se kancelář četnického velitelství v Bruntále umísťuje v tovární budově největšího štváče?

Schvaluje to, že se pod ochranou četnictva stávkokazové a vznešený pan Marburg, majitel továrny, beztrestně smějí vysmívati stávkujícím dělníkům?

Jest ochoten vzíti k zodpovědnosti jak provinilé celníky, tak také jejich velitele, kteří celou příhodu svévolně vyvolali?

Jest ochoten nahraditi jakéhokoli druhu způsobenou škodu?

V Praze, dne 21. března 1931.

Jokl, Polach,

dr Heller, Jarolim, Reyzl, Beutel, Palme, Just, Stark, Niessner, dr Holitscher.

433/2 (původní znění).

Interpellation

der Senatoren Hans Jokl, Johann Polach und Genossen

an den Herrn Minister des Innern

betreifend das gewalttätige Vorgehen der in Freudenthal zusammengezogenen Gendarmerie gegen die streikenden Textilarbeiter.

Über 10 Wochen stehen in Freudenthal 3000 Textilarbeiter im Streik, Allgemein ist bekannt, daß diese Zuspitzung der Gegensätze in erster Linie auf das scharfmacherische, diktatorische Auftreten des in Freudenthal amtierenden-ausländischen Unternehmersekretärs zurückzuführen ist. Trotz der langen Streikdauerhaben sich die Streikenden in musterhafter Ruhe und Ordnung gehalten. Die wenigen vorgekommenen Zwischenfälle haben sich als geringfügiger Natur erwiesen, wofür der beste Beweis ist, daß alle von der Gendarmerie dem Gericht überstellten Streikenden von diesem freigesprochen und mir einer zu 30 Kronen Geldstrafe verurteilt wurde. Mußte es schon unangenehm auffallen, daß das Gendarmeriekommando in den Fabriksräumen des größten Scharfmachers unter den Unternehmern, Herrn Marburg, untergebracht wurde, so konnte bereits einmal eine Voreingenommenheit der Gendarmerie festgestellt wenden, die sich in dem völlig grundlosen, gewalttätigen Vorgehen gegen. Streikende ausdruckte, worüber seinerzeit Beschwerde geführt wurde. Darauf befleißigte sich die Gendarmerie eines etwas weniger schroffen Vorgehens gegen die Streikenden.

In der letzten Zeit wurde nun in Freudenthal das Gerücht verbreitet, daß im Betrieb Marburg weit über 200 Streikbrecher beschäftigt sind. Am 17. März wollten sich nun einige Streikende überzeugen, ob au dem Gerücht was dran ist. Zu diesem Zweck begaben sie sich zum Betrieb Marburg, um zu sehen, wieviel Leute nach Arbeitsschluß den Betrieb verlassen. Als sich dies3 Streikenden vom Arbeiterheim weg auf den Weg zum Betrieb Marburg begaben, wurden sie von einer Gendarmeriepatrouille beobachtet, welche vom städtischen Elektrizitätswerk aus das Telefon benützte und in dem Betrieb Marburg die dort befindliche Gendarmerie alarmierte. Als die erstem 5 Streikenden noch auf dem Weg zum Betrieb Marburg waren, kam ihnen im Laufschritt eine Schwarmlinie von zirka 25 bis 30 Gendarmen unter Führung eines Stabskapitäns entgegen und diese riefen den Arbeitern zu, umzukehren und, die Straße sofort zu verlassen. Bevor jedoch die erschrockenen Arbeiter sich nur der Situation bewußt wurden, was eigentlich da los sei, wurden diese alleinstehenden. Arbeiter von der Gendarmerieschwarmlinie überrannt und niedergeknüppelt.

Einer der Arbeiter, namens Englisch Hermann, wurde von der Gendarmerie derart behandelt, daß er aus Schlagwunden blutete und ihm die Kleider samt dem Hemd buchstäblich in Fetzen vom Körper gerissen wurden, und von 2 Gendarmen dann in den Webereibetrieb der Fa. Marburg gebracht. Dann ging es gegen alle die Straße kommenden Menschen. In der Schwarzbachstraße, in der sich dies alles abspielte, wurden von dem Schreien der Leute die dort Wohnenden aufgeschreckt und an die Fenster gelockt. Unter diesen Leuten befand sich eine Frau, deren Sohn ebenfalls auf der Straße war und die ihm zurief, herein zu kommen, damit ihm nichts geschehe. Dieser Zuruf der Mutter an den Sohn wurde seitens der Gendarmerie als eine Einmengung in die Amtshandlung betrachtet. Der junge Mann, der gar keinen Verstoß gegen die Gendarmerie gemacht hatte, wurde von derselben erfaßt, geschlagen und zurückgeschleudert und auch der Mutter wurde gedroht, daß es ihr morgen auch so ergehe. Dann drang die Gendarmerie in das Arbeiterheim ein, Arbeiter die im Saale des Arbeiterheimes Rettung suchten, wurden auf der Stiege niedergeschlagen. In einem Falle hatte ein Gendarm einen Arbeiter am Fuße erfaßt, sodaß der Arbeiter zu Fall kam und es nur einem Wunder zuzuschreiben ist, daß dieser Mann sich nicht totgeschlaben hat.

Die Vertreter der Arbeiterschaft (Ullmann und Fischer) forderten von der Gendarmerie, daß den verletzten Arbeitern sofort Hilfe zu teil werden soll und daß sie nicht in den Arrest, sondern ins Spital gebracht werden sollen. Da wurde von der Gendarmerie geantwortet, es sind ja keine Verwundeten und wenn welche sind, sind sich ja die Leute selber schuld.

Wie liebevoll betreuen die Gendarmen die Streikbrecher! Es ist keine Seltenheit, daß es Streikbrecher gibt, die sich in Begleitung von Gendarmen befinden und den Streikenden Beschimpfungen und Verhöhnungen zurufen und wenn ein Streikender nur eine Gegenbemerkung macht, wird er verhaftet.

An diesem Tage standen mehrere Arbeiter vor ihrem Streiklokal, Arbeiterheim, als auf der entgengesetzten Straßenseite ein junger Bursche, vielleicht 21 Jahre alt, namens Pitsch, von der Gendarmerie aus der Arbeit gegleitet wurde und trotz der Begleitung der Gendarmerie hat Pitsch den auf der anderen! Seite der Straße stehenden Streikenden zugerufen.; ťNa kommt herüber, wenn ihr Schneid habt, gelt jetzt traut ihr euch nichtŤ! Die Gendarmen haben nicht das Geringsite unternommen um diese provokatorischen Zurufe dieses Streikbrechers zu dämmen.

Eine Anzahl Streikbrecher, die von auswärts mit der Bahn gekommen waren und von der Gendarmerie in Empfang genommen wurden, gingen in Begleitung mit den Gendarmen über die gesamten Bahnschienen in den der Bahn gegenüberliegenden Betrieb Machold. Dies wurde von den Arbeitern gesehen und unter ihnen besprochen, daß in der Form zum Ausdruck kam, ob es denn in dar" Stadt mehrere Klassen von Zivilisten und Bürgern gebe, weil auf der einen Seite das Überschreiten der Bahnschienen verboten und auf der anderen Seite ohneweiters gestattet ist.

Es ist auch keine Seltenheit, daß Gendarmerie mit Streikbrechern, die im Betrieb Marburg nächtigen, an Wochentagen und auch an Sonntagen in ihrer freien Zeit, mit Mädchen Gastlokale besuchen, um sich dort zu unterhalten und zu tanzen. Durch dieses Vorgehen wird die Arbeiterschaft immer mehr gereizt und so geht auch aus mehreren Fällen hervor, daß die Gendarmerie nichts unterläßt, Konflikte zwischen der Arbeiterschaft und ihr herbeizuführen.

Nachstehend eine Anzahl Protokolle, die sofort nach den Vorfällen am 17. März mit Augenzeugen aufgenommen wurden:

Protokoll.

Frau Auguste Steffan sah in der sechsten Abendstunde von ihrem Wohnfenster aus, wie in der Schwarzbachgasse mehrere Gendarmen einen Haufen Leute vor sich hertrieben und mit den Gummiknüppeln auf dieselben einschlugen. Der Grund war mir vollkommen unbekannt. Ich war Augenzeuge, wie mehrere Arbeiter sich vor den. Gendarmen in unseren Garten flüchteten wollte. Der Arbeiter Englisch, der als letzter dieser Gruppe in unseren Garten wollte, wunde von einen Gendarm von hinten gepackt. Trotzdem ich nicht hörte, daß der eine oder andere Arbeiter die Gendarmen provoziert hätten, schlug ein Gendarm wie toll auf Englisch ein. Während dieser Prügelszene kam mein 17jähriger Sohn aus der Stadt und wollte in seine Wohnung. Ein Gendarm verstellte ihn den Weg und auf meinen Zuruf: ťBertel, komm reinŤ wollte ein Gendarm auf meinen Sohn mit dem Gummiknüppel losschlagen. Ich rief den Gendarm zu, daß es ein großes Unrecht sei, Kinder, die nach Hause wollen, einfach mit dem Gummiknüppel zu bearbeiten. Auf diesen Zuruf erwiderte mir der Gendarm: ťNa, sie kommen auch noch dran!Ť

Protokoll.

Paul Englisch ging in der sechsten Abendstunde in der Schwarzbachgasse gegen Mexiko und wurde bei der Abzweigung Wächterhausgasse von einen Gendarmen, am Weitergehen, gehindert. Derselbe fragte, woher ich sei und was ich da mache. Ich erwiderte, daß ich meiner Frau nachgehe, die zirka 20 Schritte vor mir ging. Darauf erwiderte der Gendarm, daß er das nicht glaube und forderte mich auf, sofort umzukehren. Auf meine Erwiderung, daß ich nur auf meine Frau warte, wurde ich vom Gendarmen gepackt und mit dem Gewehrkolben von hinten gestoßen, trotzdem ich keinerlei Widerstand leistete und ruhig meiner Wege ging. Als ich aus dem Arbeitenheim kam, sah ich eine Ansammlung von. Leuten und "ging auf diese zu. Als wir eine Weile standen, kamen aus dem Betrieb Marburg derzeit dort Beschäftigte beim Arbeiterheim vorüber. Auf die bloße Bemerkung gegen einen dieser Arbeiter, daß seinŤ Handlungsweise nicht korrekt ist, wurde der Zwischenrufer sofort von einem Gendarmen angehalten und das Nationale abverlangt. Der Angehaltene lief ins Arbeiterheim und nachdem ein Gendarm folgte, ging ich auch ins Innere des Hauses und sah dort den Arbeiter Bauer bereits taumelnd und Schreiend auf der Stiege liegen. Mir selbst folgte wieder ein. Gendarm, der mich grundlos mit dem Gummiknüppel schlug. Ich lief weiter und konnte nur so einer weiteren Verprügelung entgehen.

Protokoll.

Josef Kutscher, Arbeiter in Milkendorf No. 90, war gelegentlich einer privaten Erledigung in Freudenthal und befand sich in der sechsten Abendstunde im Arbeiterheim als Gast. Ich hatte mein Fahrrad an der Vorderseite bei der Eingangstür an die Mauer gelehnt und wollte eben den Heimweg antreten, als ich eine Ansammlung vor dem Arbeiterheim und auf der Straße, sowie mehrere Gendarmen bemerkte. Nachdem ich infolge der Ansammlung nicht gleich auf die Straße gelangen konnte, verweilte ich kurze Zeit bei meinem Fahrrad und hörte, wieder Arbeiter Bauer den aus dem Betrieb Marburg heimkehrenden Arbeitern die Unkorrektheit ihrer Handlungsweise vorhielt. Auf diesen Zwischenruf hin würde Bauer von einem Gendarmen um sein Nationale gefragt. Aus Furcht lief Bauer zum Eingang ins Arbeiterheim und ein Gendarm verfolgte ihn. Ich sah nun, wie der Gendarm auf Bauer einschlug und hörte das laute Schmerzensgeschrei des Bauer.

Protokoll.

Walter Riedel, Arbeiter in Freudenthal, ging in der sechsten Abendstunde mit einem Freunde in der Schwarzbachgasse gegen die Fabrik Marburg. Auf der Marburgbrücke wurde ich von entgegenkommenden Gendarmen aufgehalten und gefragt, wohin ich wolle. Auf meine Antwort ließ man, mich passieren. Kaum 10 Schritte gegangen, wurde ich Zeuge der brutalsten Vorgangsweise der Gendarmerie auf der Straße stehenden Arbeitern gegenüber. Die Gendarmen schlugen in der empörensten Weise auf die nicht schnell genug laufenden Arbeiter ein. Der jugendliche Arbeiter Riedel Josef wurde von den Gendarmen derart geschlagen, daß sein Rücken Wütige Striemen aufwies. Nachdem die Straße gegen die Stadt zu gesäubert war, kehrte ich um und ging zum Arbeiterheim zurück. Dortselbst sah ich eine Ansammlung von Menschen und darauf zugehend hörte ich schon von weiten die Schmerzensschreie des geschlagenen Arbeiters Bauer. Die Gendarmen zerrten Bauer am Rockkragen aus dem Arbeiterheim heraus und machten Miene auf die dort anwesenden Arbeiter mit den Gummiknüppeln loszuschlagen.

Protokoll.

Paula Englisch sagt: Wir gingen um dreiviertel sechs Uhr in der Schwarzbachgasse spazieren. Unser Ziel war Mexiko. Bei der Marburgbrücke kamen uns einige Gendarmen entgegen und verhinderten uns am Weitergehen. Nachdem ich einen Teil meines Schuhabsatzes verloren, konnte ich nicht, wie es vielleicht gewünscht wurde, laufen, sondern ging in mäßigen Tempo gegen die Stadt. Auf die bloße Bemerkung meinen Freundinnen gegenüber, daß ich nicht so schnell mitkann, wollte ein hinter uns kommender Gendarm vom Gummiknüppel Gebrauch machen. Auch bemerkte ein Gendarm in vollkommen überflüßiger Weise: ťDaß ich, wenn es mir an Erziehung mangeln sollte, ich mich dafür bei meinem Vater bedanken solle.Ť

Protokoll.

Egon Vogt ging mit 2 Kollegen in der sechsten Abendstunde auf der Schwarzbachgasse spazieren und war Zeuge des SchlagenŤ mit Gummiknüppel seitens der Gendarmerie gegen den Arbeiter Englisch Hermann. Nachdem ich auf ganz kurze Entfernung diese Prügelszenen beobachtet hatte, konnte ich meine Verwunderung über eine derart brutale Behandlung nicht unterdrücken und ich selbst entfernte mich im Laufschritt, um nicht Ähnliches erleiden zu müssen.