August Gross, Arbeiterin Freudenthal, ging in der 6. Abendstunde spazieren und ťals ich bis zu dem sogenannten Eiskeller kam, bemerkte ich, wie Gendarmen die Leute mit den Gummiknüppeln vor sich hertrieben. Ich war Augenzeuge, wie sich einige Leute in einen angrenzenden Garten flüchteten und wie sie von der Gendarmerie in der brutalsten Weise geschlagen wurden. Bei dieser Gelegenheit wurde von der Gendarmerie den einen Arbeiter der Rock am Ärmel zerrissen und der Arbeiter Englisch Hermann, bereits blutig geschlagen, weiters mit den Gummiknüppeln bearbeitet und im den Betrieb Marburg abgeführt. Ich ging darauf auf der Straße zum Arbeiterheim und bemerkte eine Ansammlung von Leuten vor diesem und sah, wie die Gendarmerie Sturm auf das Arbeiterheim machte. Ich ging ruhig allein beim Arbeiterheim vorüber und als ich. zirka 30 Schritte vom Arbeiterheim entfernt war, bedrohten mich 2 Gendarmen von rückwärts durch Stoßen mit den Gummiknüppeln und sollte sofort verschwinden.

. Wagner Josef, Grüner Berta und Schmidt Rudolf, alle wohnhaft in Freudenthal, standen in der Zeit von ³/₄6 bis 6 Uhr auf den Stufen des Stiegenhauses vom Arbeiterheim, als Herr Bauer, städt. Arbeiter, zu uns kam und sagte, ťdie Gendarmen sollten sich um etwas anderes kümmernŤ. In dem Augenblick kam ein besonders dicker Gendarm in Begleitung von 3 bis 4 anderen Gendarmen vorüber. Sie kamen auf uns zu, forderten uns auf den Platz zu räumen, resp. zu verlassen, Wir sind sofort ins Arbeiterheim gegangen, die Gendarmen folgten uns ins Stiegenhaus nach. Der dikke Gendarm frug den städt. Arbeiter Bauer, wie er heiße, Bauer jedoch hat die Frage nicht gehört und wollte über die Stiege hinauf. In diesem Augenblick erhielt er einen Schlag mit dem Gummiknüppel von dem schon beschriebenen Gendarm, sodaß Bauer auf der Stiege zusammengebrochen ist. Als Bauer auf der Stiege lag, wurde er von dem genannten Gendarm ziemlich oft mit dem Gummiknüppel geschlagen, von einem anderen Gendarmen hochgerissen und fortgeschleppt, während ein anderer Gendarm weiter auf die Stiege hinaufging und die dort befindlichen Arbeiter, die noch gar nicht das Arbeiterheim verlassen hatten, mit dem Gummiknüppel einschlug.

Karl Arbter, wohnhaft in Freudenthal, Bahnhofstraße No. 37, gibt an:

Es wurde in letzter Zeit das Gerücht verbreitet, daß in, den Betrieb Marburg weit über 200 Leute in Arbeit gehen sollen. Ich wollte mich überzeugen, ob wirklich soviele Leute aus der Arbeit gehen. Als ich mit meinen 5 Kollegen zum Betrieb kam, waren keine Zivilisten dort. Als wir auf der Straße stehen blieben, kam zuerst der Portier Moschner und nach ihm der Fabrikant Marburg heraus. Sie sprachen miteinander und gingen dann in den Betrieb hinein. Nach einigen Minuten kamen zirka 20 Gendarmen unter Führung eines Stabskapitäns, marschierten bis zur Brücke, lösten sich in Schwarmlinien auf und der Stabskapitän rief uns 5 Leuten zu: ťIm Namen der Republik fordere ich sie auf, zurückzugehen.Ť Ich betone ausdrücklich, daß wir alle 5 der Aufforderung sofort Folge leisteten und zurückgingen. Das Tempo unsers Zurückgehens war aber der Gendarmerie scheinbar zu langsam, mich hat ein außergewöhnlich dicker Gendarm von hinten dauernd auf die Füße getreten, was mich furchtbar schmerzte. Auf einmal erhielt ich von hinten einen Stoß und einen Schlag mit dem Gummiknüttel auf die rechte Schulter. Bis zu diesem Augenblick waren wir 5 Leute vollständig allein vor dem zirka 20 Mann starken Gendarmeriekordons, Nach diesen Schlag fingen wir an zu laufen. Wir liefen in der Schwarzbachgasse weiter und trafen nach zirka 200 Schritten auf eine Anzahl von Leuten, von denen wir aber niemanden kannten. Auf einmal hörten wir ein Schreien und haben gesehen, wie 3 Gendarmen den Arbeiter Englisch Hermann aus den Vorgarten eines Hauses herausschleppten und ihn mit den Gummiknütteln fürchterlich geschlagen haben. Ich habe auch gesehen, wie von der linken Hand des Englisch das Blut herabgelaufen ist. Auch sah ich, wie in diesen. Augenblick die anderen. Gendarmen wie sinnlos und wütend auf die auf der Straße befindlichen Zivilisten hineingeschlagen haben.

Stein Marie, Hauptfleisch Gertrud und Pomp Elisabeth, alle wohnhaft in Freudenthal, geben als Zeugen. folgendes zu Protokoll:

Wir 3 sind hinter den 2 Gendarmen, die den Englisch Hermann fortschleppten, nachgegangen und kamen bis knapp vor das Fabrikstor der Fabrik Marburg. Schon auf dem Wege durch die Schwarzbachgasse über die Marburgbrücke, wurde Englisch von beiden Gendarmen dauernd geschlagen und herumgestoßen,

Beim Fabrikstor stand Herr Benno Marburg inmitten einer großen Anzahl Arbeitern und Arbeiterinnen, welche die Eskorte des Englisch mit großem Geheul, Schreien und Gelächter empfangen haben, Englisch, der stark blutete und von dem die Kleider in Fetzen vom Leibe hingen, wurde von. den beiden Gendarmen unter die Streikbrecher hineingestoßen, von diesen aber wieder zurück auf die Gendarmen gestoßen, Dieser Vorfall wiederholte sich öfters und wurde Englisch stets von den Gendarmen mit den Gummiknütteln geschlagen, wobei der Fabrikant Benno Marburg und die Streikbrecher dies mit Gelächter und Zurufen begleiteten. Die Gendarmerie hat nicht das Geringste unternommen, den Englisch von den Streikbrechern zu schützen, sondern im Gegenteil, durch fortwährendes Hineinstoßen des Englisch unter die Leute, den Angriffen dieser ausgesetzt.

Als der zweite Arbeiter, Stein Alfred, ebenfalls von einem Gendarmen gebracht wurde, hat der Fabrikant Benno Marburg verspottend zugerufen: ťFrau Stein, Sie können sich jetzt ihren Schwager holen,Ť

Verletzungsanzeige.

Herr Josef Riedel, Weber in Freudenthal, 27 Jahre alt, wurde von dem Gefertigten heute 8 Uhr abends ärztlich untersucht.

Die Untersuchung ergibt das Vorhandensein von etwa 10 frischen streifenförmigen, 2-3 cm breiten, bis 10 cm langen, hellrotgefärbten, druckschmerzhaften Blutunterlaufungen der Haut (ťStriemenŤ) und zw. über der Streckseite des linken Ellbogen-gelenkes, über der Beugeseite des linken Oberarmes, einiger solcher ťStriemenŤ über der linken Schulter, über der linken und rechten Schultergräte und entlang der Wirbelsäule im Bereiche des 3. bis 5. Brustwirbels.

Die Verletzungen sollen nach Angabe des Verletzten heute gegen 6 Uhr abends durch wiederholt geführte Schläge mit einem Gummiknüttel zugefügt worden sein.

Der Grad und allfällige Folgezustände der Verletzungen sind derzeit noch unbestimmbar.

Freudenthal, 17, März 1931.

Dr. Josef Klement.

Wir fragen den Herrn Minister: Billigt er es, daß die Kanzlei des Gendarmeriekommandos in Freudenthal in dem Fabriksgebäude des größten Scharfmachers untergebracht wird?

Billigt er es, daß unter dem Schütze der Gendarmerie die streikenden Arbeiter von den Streikbrechern und dem noblen Herrn Marburg, dem Fabrikebesitzer, ungestraft verhöhnt werden dürfen?

Ist er gewillt, sowohl die schuldtragenden Gendarmen, sowie auch ihren Kommandanten, die den ganzen Zwischenfall vom Zaune gebrochen haben, zur Verantwortung zu ziehen?

Ist er geneigt, den verursachten Schaden jeder Art wieder gut zu machen?

Prag, am 21. März 1931.

Dne 18. března t. r. měl senátor prof. Polach míti při brněnském německém vysílání přednášku do rozhlasu za příčinou 60. výročí pařížské komuny. Krátce před přednáškou byl však sen. Polach vyrozuměn, že Radiojournal vzal přednášku s programu, ježto z pražské ústředny obdržel následující, bez důvodu sdělený pokyn: ťPřednáška J. Polacha: Pařížská komuna, určená pro německé vysílání dne 18. t. m., nehodí se k přednášce v rozhlase, i žádáme vás tudíž, abyste tuto přednášku nahradili jinou.Ť Znění přednášky je toto:

Pařížská komuna.

Johann Polach.

Dne 18. března 1931, tedy dnešního dne, uplyne 60 roků od památného dne, kdy v Paříži zřízena byla vláda komuny. Trvala sice celkem jen 72 dnů a její konec patří k nejtragičtějším kapitolám v dějinách francouzského a mezinárodního socialismu. Dne 28, května 1871 zemřeli poslední obhájci komuny a již dva dny později, dne 30. května, vyšla Marxova adresa ke generální radě Internacionály o občanské válce ve Francii. Co Karel Marx pod bezprostředním dojmem konečných událostí napsal ke konci své adresy, komunu oceňující, budí ještě dnes, ježto historicky kritické stanovisko a úsudek o tehdejších skutečnostech jsou objektivnější, ve všech socialistických srdcích bolestný ohlas. ťPaříž dělníků se svojí komunouŤ praví se tam ťbude věčně oslavována jako slavná předzvěst nové společnosti. Její mučedníci jsou uloženi ve velkém srdci dělnické třídy. Její ničitele přibily dějiny již nyní na pranýř, s něhož je sejmouti jsou všechny modlitby jejich popů bezmocný.Ť

V následujícím buďtež především krátce na paměť uvedeny nejdůležitější skutečnosti z toho, co předcházelo a z dějin pařížské komuny. Na den 19. července 1870 připadá vyhlášení války v německo-francouzské válce Na začátku měsíce září jsou Francouzi rozhodujícím způsobem poraženi. Vnitropolitické účinky ve Francii jsou povstání v Paříží, pád císařství, vyhlášení republiky, jmenování prozatímní vlády zemské obrany. Na to obklíčení Paříže. Koncem ledna 1871 kapituluje Paříž. Počíná vyjednávání o příměří, dine 8. února konají se volby do národního shromáždění. Výsledkem jejich je sice monarchistická většina, ale tato není jednotnou. Reakcionář Thiers stává se presidentem republiky! národní shromáždění zasedá nejdříve v Bordeaux, pak ve Versailles. Začíná. vyjednávání o mír, Podmínky míru ze dne 26. února - vydání Elsaska-Lotrinska a 5 miliard franků válečné náhrady - budí v celé Francii pobouření, zostřují protivu mezi Paříží a Versailles a dávají vládě ve Versailles vzrůstati žádost, pařížské proletáře a maloměšťáky jako nositele odporu proti ponižujícím mírovým podmínkám učiniti bezbrannými. Pokus o odzbrojení Paříže, učiněný po přijetí mírových podmínek a po vyklizení města nepřítelem, se nezdařil. Pařížská národní garda, skládající se z proletářských a radikálních živlů, bránila se s úspěchem. Kapitulační smlouva ze dne 28. ledna uznala vlastnický nárok národní gardy na její zbraně, a vojsko, jež Thiers vyslal, aby provedlo odzbrojení, přešlo k Pařížanům. Národní gardy zmocnily se radnice, vztyčily rudý prapor a prohlásily Paříž za autonomní obec. To byl čin 18. března. Z národní gardy vytvořen byl ústřední výbor, který se ustavil jako provisorní vláda. Myšlenky zřízení diktatury byla komuna vzdálena, Naopak, pospíšila si, aby moc vrátila do rukou svrchovaného lidu v Paříži. Paříž měla se ustaviti jako samostatný stát, měla míti vlastní vojsko, svou vlastní soudní a finanční svrchovanost. Stálé vojsko mělo býti odstraněno a na jeho místo mělo nastoupiti ozbrojení všeho občanstva. Také starší ještě myšlenka byla spolu propagována. Myšlenka spolku velkých měst Francie, kterýžto spolek označoval za svůj úkol zabrániti potlačování městského živlu venkovem. Proti této myšlence t. zv. komunalistů, totiž měšťácky smýšlejících účastníků komuny, stáli komunisté, kteří svůj zájem obraceli ke změně sociálních poměrů, k reformě vlastnického řádu ve smyslu socialismu. Boj mezi oběma směry tvoří obsah krátkých dějin pařížské komuny a určil její tragický osud. Již 8 dní po vítězství národní gardy nad Thiersovou soldateskou, dne 26. března, byla za plného zachování demokratických forem zvolena obecní správa pařížská a ve složení, volbami daném, ponechána až do svého konce. Dne 28. března vyhlásil pařížský proletariát komunu, Správa komuny sestávala z 90 členů. Nebyli to nikterak samí proletáři, neboť vedle 25 dělníků nalézali se úředníci, lékaři, advokáti, žurnalisté, Také politické složení komuny nebylo nikterak jednotné. Vedle členů Internacionály, vedle blanquistů a proudhonistů seděli měšťáčtí republikáni a zklamaní národní vlastenci, Zajisté bylo by bývalo tvůrcům komuny možno, svým zásahem dosíci jiného složení, Zdali tu byla možnost zříditi proletářskou diktaturu - že k tomu zde nebylo vůle, bylo přece již dříve řečeno - zdali takováto diktatura se hodila do dějinného vývoje tehdejšího, jest otázkou. Že vítězové z 18. března této vůle neměli, dokazuje také vypsání a rychlé provedení volby. Naproti tomu pomýšleli komunardi ihned na to, aby zásady o vládě a správě, jež zastupovali, rozšířili přes hranice Paříže na francouzská města. Tomu ovšem nejvíce bránilo presidentství Thiersovo. Dne 3. dubna pokusili se nositelé komuny svrhnouti vládu. Tento pokus se nezdařil. Táhli proti Versailles, byli odraženi a vůdce Flourens padl. Dne 18. dubna vydala komuna manifest, jenž znamenal její program a jehož povaha je vyznačena formulí ťpokračující zespolečnění soukromého majetku.Ť Ovšem nedošlo již ke zkoumání a projednávání problémů, v tomto programu naznačených. Neboť již dne 21. května začalo dobývání Paříže. Do posledních dmu májových spadá poražení komuny. Vojenský aparát, obhájce komuny, byl přílišnou námahou a nouzí oslaben, naproti tomu mělo versailleské vojsko, jež počátkem dubna čítalo jen 46.000 mužů, v polovině května tím, že Bismarck vrátil 60.000 zajatců, přes 100.000 mužů. Jest historicky významno, ale také pro spravedlivé kritické stanovisko významno, konstatovati skutečnost, že vítězství versailleské vlády, vítězství reakcionářského Thierse nad revolucionářskou komunou umožněno bylo teprve pomocí německých válečných zajatců, které Bismarck za tím účelem propustil.

Nejkrutějším, nejkrvavějším způsobem mstilo se nyní měšťáctvo na nositelích povstání proti němu směřujícího, socialistickými živly vedeného. Thiers prohlásil ťnebudu míti slitování.Ť Nejinak než president republiky zachovalo se národní shromáždění, které složeno jsouc ze zástupců všech měšťáckých vrstev schvalovalo a legalisovalo jakékoli ukrutenství, spáchané na hrdinech komuny. Státní zástupcové projednávali na rozkaz vlády každé vybízení ke smíření a milosti jako vzpouru. Také ťleviceŤ národního shromáždění, republikáni, souhlasila s apoštoly bílé hrůzy, vykonavateli krvavé pomsty, nechávala vrahům bojovníků komuny volnou ruku. Dne 28. května vzdali se ve Vincennes poslední komunardi. Paul Louis odhaduje ve svých ťDějinách socialismu ve FranciiŤ úhrnný počet obětí na 107.000, z nichž na barikádách padlo 20.000 anebo byli zastřeleni po bojích. K tomu přistupuje veliký počet těch, kteří bylí válečnými soudy odsouzeni ke krutým trestům v žaláři nebo vyhnanství. Tyto strašně kruté činy, jež měly svou hlavní příčinu v touze vítězného měšťáctva, pomstíti se za zřízení komuny, jež ve své bezměrnosti v dějinách revolucí jsou smutným, ojedinělým případem, pohnuly reakcionářské historiky komuny a jimi ovlivněné reakcionářské politiky k vylíčení především událostí ze dne 18. března, jež se uchyluje od pravdy. Utrhačné tvrzemi o ukrutnostech, kterých prý se 'dopouštěl ústřední výbor pařížské komuny, a které nyní po porážce komuny měly býti pomstěny, jest ubohým pokusem ospravedlniti vlastní ukrutnost, jejíž původem bylo záští proti socialistickému idealismu účastníků komuny, Karel Marx praví právem, že se komuna vyvarovala výstředností v občanských válkách obvyklých. Hanobitelé komuny uvádějí vždy zastřelení generálů Lecomte a Thomase a zastřelení biskupa pařížského Darbory-ho, zajatého jako rukojmí. Oba generálové zastřeleni byli svými vlastními vojsky, kterým kázali stříleti na bezbranné ženy a děti, a kterým generálové spílali, poněvadž odepřela takovouto zbabělou podlost. K zastřelení arcibiskupa však došlo dne 29. května, když již v Paříži řádili kati Thiarsovy. A právem praví Marx ve své knize ťObčanská válka ve FranciiŤ, že ťskutečným vrahem arcibiskupa Darbory-ho je ThiersŤ. Komuna nabídla totiž vydání arcibiskupa proti propuštění zajatého Blanqui-ho, Tuto nabídku Thiers zamítl. Chladnou krutou pomsta vítězné reakce nejlépe značí to, že se ještě v lednu 1873 na rovině Sartory u Paříže konaly popravy bojovníků komuny.

Jinou otázkou, kterou také dnes ještě, po 60 letech, dlužno se zabývati, jest otázka dějinného významu pařížské komuny, otázka jejího významu pro socialismus, Marx praví v třetím oddíle ťObčanské válkyŤ, ťže byla vládou. dělnické třídy, výsledkem boje výrobní třídy proti třídě přivlastňující, konečně objevenou politickou formou, pod kterou bylo lze provésti hospodářské osvobození dělnické třídy.Ť Důkazy tohoto svého názoru spatřuje Marx v dekretu komuny, který odstraňuje stálé vojsko a na jeho místě zavádí všeobecné ozbrojení lidu, v dekretu, který policii zbavuje všech politických funkcí a proměňuje ji v nástroj zodpovědný komuně, v dekretech, které zrušují moc popů, duševní to nástroj potlačení, zrušují a vyvlastňují církve jako majetné korporace, návštěvu všech vyučovacích ústavů činí bezplatnou, vyučování samo zbavují vměšování státu a církve, a konečně v dekretu, jenž ustanovením o volitelnosti a sesaditelnosti všech úředníků měl odstraniti státní byrokracii. Ovšem nalézá se tento názor o ťuškrcení státuŤ jakožto formy, ve které se mělo uskutečniti hospodářské osvobození dělnické třídy, a nalézá se tudíž také vyplývající z toho historického ocenění komuny v rozporu s názory ťKomunistického manifestuŤ, prvého to programu socialistické internacionály, jenž nechtěl měšťácký kapitalistický stát nikterak uškrtiti, nýbrž cestou získávání organisované politické moci znenáhla rozpouštěti. Pod dojmem osudu pařížské komuny, s výslovným poukazem na tento osud, praví Engels ve druhé předmluvě ke ťKomunistickému manifestuŤ dne 24. června 1872; ťOproti obrovskému vývoji velkého průmyslu v posledních. 25 letech a oproti pokračující s ním stranické organisaci dělnické třídy, oproti praktickým zkušenostem únorové revoluce a ještě více pařížské komuny, kdy proletariát po prvé měl po 2 měsíce politickou moc ve svých rukou, je dnes tento program místy zastaralý Zejména podala komuna důkaz, že dělnická třída nemůže se jednoduše zmocniti hotového státního stroje a uvésti jej do pohybu pro svoje účely.Ť Sesílen je tento rozpor mezi oceněním komuny v Marxově ťObčanské válce ve Francii a předmluvou ke ťKomunistickému manifestuŤ ještě výtkou, kterou Marx činil demokratické svědomitosti ústředního výboru komuny. ťMísto aby se bylo pochodovalo proti tehdy úplně bezbranným Versailles, dovolilo se straně pořádku ještě jednou zkoušeti svou sílu u volebního osudí, když dne 26. března byla volena komuna. Toho dne vyměňovali mužové pořádku ve volebních místnostech blahovolná slova smíření se svými jen příliš velkomyslnými vítězi, současně ve svých srdcích mručíce slavný slib, že jednou vezmou krvavou pomstuŤ. Také ve svých dopisech svému příteli dr Kugelmannovi, které teprve 20 roků po Marxově smrti byly uveřejněny v časopise ťNeue ZeitŤ, prohlásil za chybu, že pařížská národní garda nepochodovala proti Versailles a že se ústřední komitét vzdal své moci příliš brzy, aby učinil místo komuně. Dne 12. dubna 1871, tedy ještě v době trvání pařížské komuny, píše Marx Kugelmannovi: ťJaká pružnost, jaká historická iniciativa, jaká obětavost v těchto Pařížanech. Po šestiměsíčním vyhladovění a zničení vnitřní zradou ještě více nežli vnějším nepřítelem pozdvihují se pod bajonety, jakoby nikdy nebyla bývala válka mezi Francií a Německem a jakoby nepřítel ještě nestál před branami Paříže, Dějiny nemají příkladu podobné velikosti. Podlehne-li, není na tom nic vinno nežli jejich dobromyslnost. Mělo se hned jíti na Versailles. Pravý okamžik byl zmeškán pro vrtochy svědomí. Nechtěli zahájiti občanskou válku, jakoby Thiers nebyl již zahájil občanskou válku svým pokusem o odzbrojení Paříže. Druhá chyba: Ústřední komitét vzdal se příliš brzo své mocí. Budiž tomu jakkoli, toto nynější povstání v Paříži je nejslavnějším činem naší strany od červnového povstání. Srovnávejme s těmito dobyvateli nebes v Paříži otroky nebes německé, pruské, svaté římské říše s jejími posmrtnými maškarádami, které čpějí kasárnami, kostelem, kobylkářstvím a především šosáctvím.Ť

Tyto posudky Marxovy jsou podle všeho zajisté více projevem pochopitelné, rozhořčené nálady, na kterou působí rozhorlení nad ukrutnostmi vítězné protirevoluce, než projevem jeho obyčejně chladně kritického, všechny momenty uvažujícího, historického smyslu. Byl by pochod proti Versailles skutečně dovedl zabrániti osudu komuny? Lissigaray ve svých ťDějinách komunyŤ vyvrací na základě své přesné znalosti všech okolností tento názor Marxův. Konečný zánik komuny bylo by sotva bývalo lze oddáliti, jistě však nikoli odvrátiti. Ti, kdož se přiznávali k programu komuny v Paříži, byli zcela nepatrná menšina veškerého francouzského obyvatelstva, Za odpůrci pařížské komuny stála - o tom volby do národního shromáždění nenechaly pochybnosti - většina francouzského obyvatelstva všech tříd a vrstev. Za nimi stál zbytek armády, který se nalézal v pruském zajetí a po přijetí mírových podmínek byl propuštěn. Za nimi stála pruská armáda s Bismarckem, který by jistě nebyl měl zájmu na tom, aby rozdmýchal nacionalistickou revoluci ve Francii a nedal uzráti plodům vítězství. A co se týče trvanlivosti pařížské ústavy komuny, tož Marx sám ještě na podzim r. 1870 měl za to, že musí varovati před komunou jakožto aktem zoufalství. Od země, ve které se nedostávalo všech podmínek pro socialistickou organisaci hospodářského života, nemohl Karel Marx ovšem vážně očekávati, že ústava obléhaného hlavního města, zrozená z válečného a nouzového stavu, byla by pákou pro poražení hospodářských základů, na kterých spočívá existence tříd a tím třídní panstvím Co Engels o rok později ve druhé předmluvě ke Komunistickému manifestu praví o nemožnosti zmocniti se jednoduše hotového státního stroje, jest jistě řečeno také jménem Marxovým a je výslovné odůvodněno zkušenostmi, jež byly učiněny s pařížskou komunou.

Historickému úsudku o utopismu pařížské komuny, vyslovenému v předmluvě k Manifestu, připojuje se ve svém kritickém stanovisku, pokud takové zaujímá, socialismus doby následující. Pařížská komuna - nikoli její mučedníci - upadla v zapomenutí. Teprve bolševismus se svým oslavováním násilí a s prohlašováním jeto.za jedinou methodu pro převedení z kapitalistického do socialistického útvaru společnosti spatřuje v pařížské komuně jakýsi druh předchůdce sovětské ústavy. Lenin (Stát a revoluce) míní, že Marx ve svém spise o občanské válce ve Francii přímo sepsal systém proletářské revoluce, Pokus pařížské komuny o zlomení ústřední moci byl prý podniknut vzorným způsobem. Obzvláště uvádí v této souvislosti sloučení výkonné a zákonodárné moci, Ještě dále jde v positivním ocenění komuny Trocký, (Terorismus a komunismus). Je to protějšek ke stejnojmennému, velmi instruktivnímu spisu Karla Kautsky-ho, Kdežto Lenin diktaturu proletariátu vykládá ještě jako jistý druh důsledné proletářské demokracie, také nezamlčuje Marxovo varování před experimentem komuny na podzim r. 1870, praví ťstratég bolševismuŤ, učiniv demokratickou zaostalost bojovníků komuny a jejich vůdců zodpovědnou za shroucení komuny, že srůsti dělníci ukázali, že jsou schopni zmocniti se také válečného nástroje, Spatřujeme zde obrovský krok ku předu ve srovnání s komunou, to není žádné odřeknutí se komuny. Neboť tradice komuny neleží naprosto v její bezmocnosti, to je pokračováním jejího díla. Komuna byla slabá. Zasazujeme katanům komuny ránu za ranou. Mstíme komunu a provedeme svou pomstu do konce.Ť

Od doby, kdy vyšla kniha Trockého, uplynula léta, obohacen byl obraz zkušeností o mnohé, co jen příliš jasně dává poznávati prázdnotu velkých slov Trockého. Není zde místo k tomu, ukázati všechny omyly - snad bylo by správnější mluviti o vědomém překrucování - které leží v tom, klademe-li vedle sebe rovnoběžně pařížskou komunu s bolševickou revolucí, Skoro každá stránka obou povstání je různá. ťPomstaŤ, kterou si proletariát zjedná na vrazích komuny - nebyli by to více oni sami, nýbrž jejich druhé potomstvo - bude záležeti ve splnění jeho dějinných úloh, v uskutečnění vznešených socialistických myšlenek, Toto znamená zároveň splnění toho, co chtěla nejuvědomělejší část bojovníků komuny, k čemuž se však ještě nedostávalo zralosti věcí a síly vědomé vůle.

Mučedníci komuny, slavní hlasatelé nové společnosti, budou v srdcích dělnické třídy žíti dále, když tato přistoupí k tomu, aby učinila pravdou to, co v krvavých dinech pařížské komuny bylo smělým, utopistickým pokusem a nevyzrálou nadějí.

Poukazujeme k tomu, že již jednou v rozhlasové přednášce prof. dr Blocha v Brně o abstinenci škrtnuto bylo několik vět s odůvodněním, že by se zájemci alkoholního průmyslu mohli cítiti dotčenými.

Dne 25. března t. r. byla bez jakéhokoliv odůvodnění znemožněna rozhlasová přednáška redaktora Leopolda Goldschmidta v Praze o nezaměstnanosti v německých krajinách republiky.

Z hromadění těchto zákazů nutno souditi na tendenci, zabraňovati přednáškám sociálně-politického obsahu a zbavovati tak rozhlas jakékoli poučné povahy a činiti z něho, podnik naprosto mělké zábavy. Jde-li o rozhlasové přednášky zástupců podnikatelů, jedná se ovšem liberálněji.

Postup rozhlasové censury zdá se nám naprosto neslučitelným s demokratickou povahou státu a mimo to jednostranným, pročež se tážeme pánů ministrů, zdali jsou ochotni tyto nepřístojnosti odstraniti.

V Praze, dne 25. března 1931