Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1931.
III. volební období.	4. zasedání.

 

Tisk 437.

Zpráva

l. úsíavně-právního výboru

lI. rozpočtového výboru

k vládnímu návrhu (tisk 254) zákona o řízení nesporném.

I.

I. ústavně-právní výbor senátu uvažoval, jaké důvody vyžadují, aby všeobecná ustanovení pro řízení nesporné byla vydána samostatně, a proč nelze čekati na úpravu oněch zvláštních druhů řízení nesporného, které se řídí všeobecnými ustanoveními nesporného patentu z r. 1854, a shledal, že důvody uváděné vládou pro tento postup jsou správné. Sjednocení všeobecného řízení ve věcech nesporných bude základem pro další práce sjednocovací a budou moci býti záhy předloženy osnovy těch zákonů, které nepředpokládají revidovaný občanský zákoník.

Nesporné soudnictví již nyní obsahuje tolik a tak různorodé činnosti zasahující do všech oborů života, že právem i proto je možno pomýšleti, aby všeobecná ustanovení byla úplně osamostatněna jako společný základ pro všechny úpravy speciální. Tyto budou 'pak obsahovati jen úchylky odůvodněné povahou zvláštního řízení. Jen ty, které budou obsahovati i právo materiemi, není vhodno slučovati se všeobecným zákonem o řízení.

Nutno jest, aby agenda poručenská na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla co nejdříve vybudována tak jako v zemích ostatních. Proto jest potřebí, aby byla přenesena na soudy a aby byl zjednán stejný podklad všeobecný, jaký dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi zcela schází. Zkušenosti dosud učiněné s agendou poručenskou a opatrovnickou v zemi Slovenské a Podkarpatoruské svědčí přes četné obtíže, jež bylo od r. 1923 překonati, že není už překážky, aby došlo ke spojení s agendou soudní. Vše vychází z myšlenky, že rozhodování ve věcech péče o mládež, zvláště pokud jde o nucená ochranná opatření, nucenou výchovu, má zůstati i v zemi české a Moravskoslezské soudům. Ovšem je činěn pokus vybudovati na pevném podkladě spolupráci sdružení péčí o mládež s poručenskými soudy tak, aby tyto mohly zdárně splniti úkoly na ně nově přenášené. Tím by se ovšem staly postradatelnými zvláštní úřady péče o mládež, jaké v některých státech cizích byly zřízeny. Teprve úplné vybudování této organisace ukáže, zda naděje skládané v tento postup se osvědčí. Ale zatím jiné lepší cesty není. Jestliže tím soudům přibude další práce, snažíme se jim uleviti jinak, zvláště zákonem o soudních aktuárech.

Také mládež na Slovensku a Podkarpatské Rusi potřebuje pevné ruky pomocné jako v zemích české a Moravskoslezské, a prudčí životní tempo způsobené zindustrializováním přineslo by snad ještě větší újmy než v zemích mimoslovenských.

Nedostatek, že na Slovensku není všeobecně platných norem pro řízení nesporné, by byl čím dále citelnějším, právě proto, že vlivem poměrů hospodářských a sociálních dochází k rozmnožení úkolů soudů na tomto poli soudnictví. V prvých letech republiky zvláště zákony o pozemkové reformě přinesly mnoho práce náležející k oboru soudnictví nesporného, nyní pak zase přibyly četné úkoly soudní péče o mládež. Z poslední doby zvláště provedení zákona o dohledu na děti v cizí péči a na děti nemanželské (vlád. nař. č. 29/30 Sb. z. a n.), zákon o trestním soudnictví nad mládeží, pokud jde o t. zv. ochrannou výchovu, a konečně právě připravovaný samostatný zákon o ochranné výchově. Nelze pochybovati, že toto stálé rozmnožování úkolů bez pevného podkladu zákonem upraveného řízení způsobilo by značné obtíže.

II. Vývojová linie soudnictví nesporného je veliká. Nesporné soudnictví týká se četných úseků lidského života. Od soudnictví ve věcech pozůstalostních a od činnosti soudů pro uspořádání poměrů rodinných, zvláště poměrů mezi rodiči a dětmi, pak činnosti verifikační, upravené v patentu nesporném, táhne vývoj přes ustanovení obchodního práva o vedení rejstříků firem a družstev a přes knihovní právo k souvislým institucím souvisícím s držbou práva majetkového; činnost ve věcech vy-vlastnění pro různé účely hospodářské, cesty nezbytné, obnova a určení hranic, umoření listin, až k rozhodování o důležitých aktech souvisících s reformou pozemkovou z let poválečných a rozhodování ve věcech nájemních podle zákonů o ochraně nájemníků.

Nemenší jest vývoj na poli osobních a rodinných práv: prohlašování za mrtva, zbavení svéprávnosti, rozhodování o výživném pro nemanželské dítě, z části rozvod a rozluka, dozor na děti v cizí péči a na děti nemanželské, ochranná výchova atd., to vše jsou jen ukázky a hlavní body činnosti - nesporných soudců. Ve všech těchto oborech, pokud se tak již nestalo, musí dojíti k sjednocení a je žádoucno, aby se to stalo co nejdříve. Nesrovnalosti v právu musily by působiti obtíže tím spíše, čím těsnější bude spojení se zemí českou a Moravskoslezskou.

Ústavně-právní výbor senátu posuzoval osnovu s tohoto hlediska a uznal, že osnova právě v tomto směru je důležitým základem pro sjednocení života právního.

III. Osnova vytýká odchylky od zákona v řízení sporném, ale v některých oborech má býti užito obdobně ustanovení řízení sporného. Kdyby mělo býti řízení nesporné upraveno do všech podrobností zcela samostatně, bylo by zákonodárství zatíženo několika sty nových paragrafů, ne na prospěch věci. Z větší části šlo by o ustanovení stejná a bylo by třeba zvláštního a namáhavého srovnávání, v čem je rozdíl. Občanstvu, studujícím práva a soudům nepřineslo by to užitku.

Také cizí zákonodárství neodchylují se od tohoto osvědčeného vzoru. Zvláště zesnulý prof. Dr. Ott, přední znalec řízení civilního, upozorňoval, že toto obdobné používání ustanovení nových zákonů o řízení sporném může zcela dobře vyhověti, a že je třeba jen pevněji zjednati souhlas obou druhů řízení. Pokud je to nutné, děje se tak právě touto osnovou. Rozmanitá činnost nesporného soudce, jak na ni bylo shora ukázáno, vyžaduje však jisté volnosti, která by mohla býti jinak podrobnými předpisy specielními znesnadňována, a také proto jest obdobné užívání předpisů zákona o řízení sporném výhodnější.

IV. Vzhledem k úpravě dosavadní v §§ 1-19 nesp. pat. má osnova některé normy nové. Vyžádala si toho praxe sama, a úvaha, jak zapadnou do této úpravy všeobecné příští úpravy zvláštní.

Novoty jsou zvláště:

1. Všeobecná norma o příslušnosti, povahy subsidiární a legislativní pomůcka pro speciální úpravy příští, aby nebylo třeba upravovati příslušnost zvláště (§ 2),

2. stanovení pojmu účastníka řízení (§ 6),

3. základní ustanovení o nákladech řízení (§ 11),

4. připuštění důvěrníka k jednání (§ 22),

5. ustanovení o řešení otázek praejudiciálních, které má učiniti konec dosavadní nejistotě právní v tomto směru (§ 25),

6. některé domněnky právní o následcích nečinnosti účastníků (§ 26),

7. vytčení pojmu osob přezvědných (128),

8. ustanovení o náhradě nákladu za dostavení se k soudu jako svědkům (§ 28),

9. připuštění výslechu účastníků jako prostředku průvodního a to i přísežného výslechu (§ 28),

10. nová úprava řízení opravného, zvláště stanovením důvodů zmatečnosti, (§ 41).

V. Zachovává se zásada vyhledávací ukládající soudu za povinnost, aby si opatřil z úřední moci vědomost o všech okolnostech a poměrech pro rozhodnutí důležitých, a jeví se smysl pro poměry těch, kdož potřebují ochrany právní. Není to nová zásada, je to jen prohloubení dosavadních zákonných ustanovení.

Účastníku, který nemá právního zástupce, má býti dán návod a poučení, podání jím nesprávně upravené nemá býti účastníku odmítáno pro nedostatek formelních náležitostí, ale ani pro nedostatek náležitostí věcných, dokud mu nebyla dána příležitost, aby podání opravil a doplnil. To je služba občanstvu, která se žádá od soudu. Nobile officium iudicis. Občanstvo čím dále více přichází do styku se soudem ve věcech nesporných, žádají se od něho poplatky, které má zapraviti zpravidla ihned a je proto účelné, aby jeho podání nebyla mařena nedostatečnou znalostí ustanovení právních. Nedostatek odpůrce, který je pravidlem, dovoluje, aby tato míra služby občanstvu byla větší než ve sporu. Není řečeno, že tato ochota má jíti tak daleko, aby dělal soud účastníku právního zástupce, ale nemůže býti tak malá, aby se odpírala jednoduchá informace. úleva občanstvu obráží se i v zásadě, že výslech účastníka má se díti zpravidla ústně, pokud není v zájmu jeho samého, aby se mohl vyjádřiti stručně písemně. Právě zde bude také dána příležitost dáti straně návod a poučení.

V § 27 je dbáno, aby účastníci byli uvarování nákladů za cestu k soudu v odlehlém okrese soudním.

§ 28 chrání osoby přezvědné, jednak ustanovením, že při výslechu jich platí výhody dané svědkům, jednak jim přiznává náhradu za dostavení se k soudu.

V § 31 je.zdůrazněno, že rozhodnutí ve věcech nesporných má nejen vyhovovati zákonu, ale býti i účelné v mezích zákona, hověti zájmům účastníků, s čímž pak souvisí i ustanovení § 42, že lze podati rekurs na nepřiměřenost nebo nevhodnost učiněného opatření.

Není zvláště v osnově po této stránce vytčeno, ale rozumí se podle poukazu na zákon o řízení sporném, že i nesporný soudce má se v každém stadiu řízení pokusiti, aby různé zájmy účastníků vyrovnával nebo k jich narovnání a dohodě přispěl, a aby měl před očima cíl nesporného soudce, ne tak rozhodovati jako spíše uspořádati poměry právní, aby byly základem právní bezpečnosti a klidného soužití občanstva.

Pamatováno jest i na zájmy těch, kdož požívají zvláštní ochrany zákona, t. j. poručenců a opatrovanců. Obráží se to zvláště v péči předepsané § 17, aby opomenutím zákonného zástupce neztrpěli poručenci a opatrovanci újmy, v § 32, že pokud nenabyly osoby třetí práv, je možné usnesení měniti, ukázala-li se dodatečně jeho nepřiměřenost nebo nevhodnost, v § 45, že soud první stolice může rozhodnutí druhé stolice zadržeti a předložiti k rozhodnutí nejvyššímu soudu, jestliže je obava z nenahraditelné újmy pro ty, kdož požívají zvláštní zákonné ochrany, v § 43 že jest připuštěno rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivější, jestliže soud první stolice dopustil se nezákonitosti, která by přivodila újmu osobám, o něž jest dle zákona zvláště pečovati.

VI. Subkomitét ústavně-právního výboru projednal osnovu v řadě schůzí za účasti experta univ. prof. Dra Hory a provedl v osnově četné změny.

Název zákona byl změněn. Nezdálo se vhodným, aby, když patent z r. 1854 je zván zákonem o řízení mimosporném, tento zákon měl název stejný a odlišoval se snad jen citací roku vydání. V pravdě jde jen o základní ustanovení řízení nesporného, a proto se doporučuje toto pojmenování.

V § 1 bylo dbáno, aby rozdělením ve dva odstavce bylo jasněji vyznačeno, že jde o dvě normy: prvou, dle níž nelze užili ustanovení zákona, jestliže ani ze znění ani ze smyslu zákonných předpisů nelze odvoditi, že věc má býti projednána v řízení nesporném a druhou, týkající se poměru k ustanovením zákonů zvláštních (na př. zákona p zbavení svéprávnosti, o amortisaci listin atd.).

Při tom byla vynechána slova "z úřední moci nebo na návrh", a to proto, že je předmětem zvl. normy § 16, že řízení se koná z moci úřední nebo na návrh, lépe řečeno všude tam z moci úřední, kde zvláštní ustanovení nežádají návrhu.

V § 2 provedl ústavně-právní výbor podle usnesení subkomitétu změnu: kdežto vládní návrh určuje příslušnost podle bydliště účastníka navrhovatele, a při řízení z moci úřední podle bydliště toho, v jehož zájmu se řízení koná, ústavně-právní výbor uznal za správnější v prvém případě normu opačnou: řízení má se konati tam, kde má bydliště ten, proti němuž návrh směřuje. Zde totiž je zpravidla i v nesporném řízení středisko poměrů, jež sluší upraviti.

Kde by tato norma nevyhovovala, bylo by ovšem nutno dáti normu speciální. Zdůrazniti třeba, že na úpravě příslušnosti v dosavadních zákonech zvláštních se ničeho nemění, protože je tu ustanovení § 1, odst. 2, které poukazuje na jich zachování. Je to jen subsidiární norma pro případy, kde by takové zvi. normy nebylo. Také se ušetří nutnost dávati ji při každém zákonu speciálním. Doplňkem § 2 je ovšem ustanovení § 117 jur. normy, protože všechny reální úkony náležejí okresnímu soudu, v jehož obvodě věc leží, a je tedy na př. takovým úkonem i úprava hranic podle II. dílčí novely.

K § 3. Paragraf tento byl nově stylisován vzhledem na zákon ze dne 8. července 1930, č. 130 Sb. z. a n. Při tom bylo pamatována, aby textace naznačovala, že ovšem samosoudce nerozhoduje, jde-li o stolici druhou nebo třetí, nýbrž že zde rozhodují senáty.

V § 12 byla textace upravena podle § 13 doplněním, že jde též o právo činiti návrhy.

V § 13 byla škrtnuta slova "neb vyjádření", aby nebylo a contr. usuzováno, že advokát zmocněnec za stranu nemůže nikdy se vyjádřiti do protokolu, ač je toho mnohdy zapotřebí, nemá-li býti vyjádření znovu a znovu doplňováno (viz také § 18).

V § 18, odst. 2, byla vynechána poslední věta jako zbytečná.

Při § 25 uvažoval subkomitét ústavně-právního výboru, zda by slušelo řešiti i otázku vázanosti nesporného soudce rozhodnutím soudu nebo správního úřadu o předurčující otázce. Ale po vyslechnutí názoru zástupce vlády i experta prof. Dra Hory dospěl k názoru, že by se to nedoporučovalo. Mínění v literatuře a judikatuře není v té příčině téměř vůbec rozdílné (pokud jde o vázanost rozhodnutím správního úřadu, platí ovšem četné výhrady, vztahující se jednak na příslušnost, jednak na zkoumání ev. vadnosti řízení), také z části je podobná norma v posledním polském civilním řádě z r. 1930 pokud jde o rozhodnutí soudů, avšak, jestliže zákon o nesporném řízení je konstruován tak, že jde jen o odchylky od zásad civilního řádu soudního, a když není zvláštní příčiny pro obor nesporného soudnictví stanoviti zásadu jinou, je vhodnější řešení této otázky ponechati civilnímu soudnímu řádu.

Byl však doplněn § 21 v odst. 2 normou, která umožňuje opatření, že nebudou poměry změněny. Dodatek ten je v souladu s dosavadním právem.

V § 28 byla. prvá věta odst. 1 rozdělena, aby smysl byl jasnější. Při tom z rozpravy vyšlo najevo, že nejsou ani vhodná slova "před soudem", protože osoby přezvědné mohou býti slyšeny, jak již důvodová zpráva vládního návrhu přiznává, i mimo soud, Jde-li o to určiti pojem osob přezvědných, nehodí se, aby výslech osob přezvědných mimo soud z pojmu toho byl vylučován. Ovšem pak má soud povinnost postarati se, aby osoba přezvědná byla

1 mimo soud napomenuta, by učinila vyjádření podle nejlepšího vědomí a svědomí a musí se osobě přezvědné dostati i zde poučení také o tom, kdy vyjadřovati se nemusí, jak káže druhá věta tohoto odstavce. Odstavec poslední byl přeřazen za odstavec druhý, protože se týká právě osob přezvědných.

V § 29 vynechal ústavně-právní výbor podle návrhu subkomitétu slova "z úřední moci", jsa názoru, že to, co je zde ustanoveno pro řízení ve věcech oficiosních, může také platiti ve věcech návrhových, pokud jsou zde potřebné návrhy, aby tak byl zamezen rozdíl co do rychlosti řízení mezi věcmi, které se konají z moci úřední a věcmi návrhovými.

V § 39, odst. 2, bylo znění věty prvé obsahově přizpůsobeno znění §§ 32 a 36, kde také podobná výhrada není činěna jen ve prospěch účastníka, ale vůbec pro osoby třetí.

§ 41 lit. f) byl doplněn ustanovením, podle něhož je možno dodatečné schválení jednání, podobně jako je tomu v civilním řádě soud.

V § 42, třebaže jde o výpočet demonstrativní, bylo připojeno, že také nesprávné právní posouzení může býti důvodem rekursním. Jde o důvod nejméně rovnocenný ostatním, jež jsou zde uvedeny.

V § 43, odst. 4, zdálo se ústavně-právnímu výboru vhodnější pojem ius cogens opsati tak, jak to činí § 196 c. ř. s. slovy leč by šlo o porušení takových předpisů, jichž zachování nelze se účinně vzdáti."

V § 45 bylo v souhlase s dosavadním právem (§ 15 nesp. pat.) znění rozšířeno tak, že platí zásada tam vytknutá všeobecně pro každé řízení, jde-li o osoby, které jsou pod zvláštní ochranou zákona a ne jen pro řízení ve věcech poručenských a opatrovnických.

Subkomitét ústavně-právního výboru jednal také o námětu doplniti osnovu usnesením o obnově.

Povaha nesporného řízení arci vylučuje, aby ustanovení podobné ustanovením c. ř. s. platilo neobmezeně, právě proto, že mohly již osoby třetí nabýti z rozhodnutí práv, a proto bude tím počet případů, kdy by mohlo býti žádáno o obnovu, značně ob-mezen. Avšak nelze vyloučiti možnost, že přece podobné ustanovení bude vhodno. Prof. Dr. Ott mínil ve svém díle o nesporném řízení, že zvláště, pokud jde o průvody nově na jevo vyšlé, bude možno často použíti s úspěchem rekursu i po uplynutí -rekursní lhůty. Avšak osnova právě tuto možnost podati rekurs po lhůtě "rekursní v souhlasu s posudkem nejvyššího soudu vylučuje. Proto pokládá ústavně-právní výbor senátu souhlasně s posudkem experta prof. Dra Hory za vhodno doplniti osnovu podobným ustanovením a to tak, že zase bude možno užíti obdobných předpisů zákona o řízení sporném. Stalo se tak v novém § 49.

V § 50 (dříve § 49) bylo v odst. 3 připojeno obmezení, "jde-li o opatření pro zachovám pořádku při jednání", protože i podle c. ř. s. jsou ihned vykonatelná jen trestní opatření vydaná při výkonu moci soudcovské k udržení kázně.

Na návrh experta prof. Dra Hory bylo také doplněno ustanovení odst. 6 ve dvojím směru.

Zpravidla bude sice možno vystačiti s exekučními prostředky podle exekučních zákonů, jak také předpokládal nejvyšší soud, avšak mohlo by se přece státi, že by ustanovení ta nebyla veskrze vhodná, právě pro onu rozmanitost činnosti. soudní ve věcech nesporných, která se týká nejrůznějších oborů, jak bylo nahoře ukázáno. Jestliže již § 19 nesp. pat. dovolil všeobecně, aby bylo užito přiměřených donucovacích opatření, lze ku prosazení rozhodnutí soudů připustiti vedle prostředků označených v exekučních zákonech také ještě jiné vhodné prostředky.

Druhý doplněk připouští, aby exekuci bylo možno žádat nejen u soudu, který rozhodnutí vydal, nýbrž i u exekučního soudu (viz posl. odst. § 4 ex. ř.). Pochybnost, která by jinak mohla vzniknouti, bude tímto dodatkem vyloučena.

Znění ustanovení § 53 bylo změněno. Jsou totiž některé zákony, které vedle rozkladu připouštějí stížnost k určitému vyššímu soudu, na př. zákon o adopci. Kdyby nyní bylo ustanoveno, že tam, kde je připuštěn rozklad, nastupuje místo něho rekurs podle tohoto zákona, bylo by asi ustanovení to vykládáno tak, že jsou v takovém případě dvě stížnosti: jedna k, soudu příslušnému dle tohoto zákona a druhá k onomu vyššímu, který je určen ve zvláštním zákoně. Proto je vhodnější stylisace navržená ústavně-právním výborem.

Doplněk tohoto paragrafu je odůvodněn tím, že mohlo by se jinak státi, že v praxi by se v konkrétním případě zapomnělo, že vedle všeobecné patnáctidenní lhůty rekursní platí případná lhůta 14denní, stanovená zvláštními zákony. To by mohlo vésti k újmě pro účastníky.

Při § 55 (dříve § 54) bylo uváženo, že ustanovení §§ 730 a 731 zák. čl. I/1911, že lze odporovati zrušení moci otcovské před soudem, pozbyla významu pro budoucnost tím, že nebude to už poručenský úřad, který bude takový výrok činiti, nýbrž poručenský soud. Jen pro přechodnou dobu je třeba ustanovení, který soud bude rozhodovat o odporu proti zrušení výkonu moci otcovské. Proto byla v § 55 (dříve 54) slova "o odporování zrušení výkonu moci otcovské podle §§ 730 a 731 zák. čl. I/1911" vypuštěna. Ustanovení těchto paragrafů jsou uvedena v § 57, odst. 3, jako zrušená a přechodné ustanovení je dáno v novém odstavci § 60.

Také byla v § 55 vhodněji upravena věta druhá tak, že se spoluurčuje příslušnost místní.

V § 57, odst. 1 bude třeba přihlédnouti, že se právě projednává zákon o použití úředníků vyšší pomocné soudní služby u soudů a poručenských úřadů, jímž se čl. VIII. zákona z 8. června 1923, č. 123 Sb. z. a n. zrušuje.

Ústavně-právní výbor vyslechl také námět na doplnění tohoto paragrafu ustanovením, které má umožniti, aby Okresní péče o mládež v zemi Slovenské a Podkarpatoruské byly postaveny, pokud jde o výkon jich funkcí, na stejný právní základ jako v zemi české a Moravskoslezské. V těchto totiž zemích jsou jádrem Okresních péčí o mládež generální poručenstva podle § 208 vš. obč. zák. Na Slovensku obě. zákon neplatí ani tam podobného ustanovení není. Je tam ovšem ustanovení o veřejných poručnících (sirotčích otcích), avšak provedení těchto ustanovení naráží na obtíže, neustanovila-li obec řádného veřejného poručníka. Okresní péče o mládež jsou právě na Slovensku nově organizovány a budou moci, jak lze očekávati, rozvinouti podobnou činnost jako okresní péče v zemi české a Moravskoslezské. Doplněk navržený dovolí, aby bez zvláštního zákona mohly Okresní péče o mládež v zemi Slovenské a Podkarpatoruské vykonávati v podstatě stejné úkoly jako generální poručenstva Okresních péčí v zemi české a Moravskoslezské. Znění jeho přimyká se ke znění § 208 vš. obč. zák.

V § 58 (dříve § 57) byl text doplněn v souhlasu s dosavadním zněním § 117 jur. normy tak, že jde o okresní soud, v jehož obvodě věc leží.

Ustanovení § 61 určuje dobu účinnosti tak, aby poručenské soudy na Slovensku a Podkarpatské Rusi mohly vykonati všechny přípravy k převzetí agendy od úřadů poručenských.

Jak již dříve bylo řečeno, ponechává se konstrukce osnovy, podle níž co nejvíce používá se obdoby zákonných ustanovení o řízení sporném.

V § 43, odst. 2, nebylo třeba ani toho. Jaké další opatření učiní rekursní soud vedle zrušení, nutno ponechati jeho úvaze hledíc k důvodu zmatečnosti.

V odst. 3 nejde o zmatečnost, ale o zrušení z důvodů jiných, na př., že není věc náležitě probrána, takže pro rozhodnutí schází dostatečný základ.

Konečně ovšem byla celá osnova přezkoumána po stránce jazykové správnosti a byla provedena, jak vidno ze srovnání vládního návrhu se zněním, jež přijal Ústavně-právní výbor podle,návrhu subkomitétu, nová úprava.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby senát Národního shromáždění československého schválil vládní návrh zákona o základních ustanoveních soudního řízení nesporného dle znění ústavně-právním výborem upraveného, jak je dole otištěno.

V Praze, dne 25. března 1931.

Dr Witt v. r	Dr Veselý v. r.,
předseda	zpravodaj.

II.

Rozpočtový výbor, vzhledem k tomu, že provádění zákona vyžádá si většího nákladu řečního asi 200.000 Kč, jenž letos je hrazen dosavadními rozpočtovými položkami a pro příští rok bude pojat do nového rozpočtu, návrhu je schválení této předlohy podle znění, upraveného ústavně-právním'výborem.

V Praze, dne 22. dubna 1931.

Vilém Votruba v. r	Dr J. Karas v. r.,
místopředseda	zpravodaj.

Zákon

ze dne..............................................

o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.

Národní shromážděni republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

ČÁST PRVNÍ.

§ 1.

Rozsah působnosti zákona.

(1) Ustanovení tohoto zákona budiž užito jen, má-li býti podle zákonných předpisů postupováno v soudním řízení nesporném,

(2) účinnosti nepozbývají ustanovení zvláštních zákonných předpisů o věcech, o nichž jedná tento zákon.

ČÁST DRUHÁ.

Oddělení první.

O podmětech nesporného řízení.

Soudy.

§ 2.

Příslušnost.

(1) Soudnictví ve věcech nesporných vykonávají jen řádné soudy.

(2) Pokud není příslušnost soudů upravena jinak, je pro řízení v prvé stolici příslušný okresní soud, v jehož obvodě má obecný soud ve sporech osoba, proti níž čelí návrh na zahájení řízení, nebo, je-li jich několik, jedna z nich. Není-li takové osoby, nebo koná-li se řízení z úřední moci, je příslušný okresní soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud ten, v jehož zájmu se řízení koná.

(3) Bylo-li by podle ustanovení předchozího odstavce příslušno několik soudů, rozhoduje mezi nimi předstižení.

§ 3.

Obsazení sborových soudů.

(1) Vyřizovati věci řízení nesporného náleží u krajských soudů, rozhodují-li ve stolici prvé, členu soudu, určenému v ročním rozvrhu práce, jako samosoudci, pokud není zvlášť ustanoveno, že soudnictví v nesporných věcech je vyhrazeno senátu.

(2) Ve stolici druhé a třeli rozhodují senáty. t

(3) Věci vyhrazené senátu připravuje zpravodaj. Roky a ústní jednání konají se, pokud není zvláštními zákony ustanoveno jinak, jen před zpravodajem.

§ 4.

Všeobecné předpisy o soudech.

Ustanovení o instančním pořadu soudů, o tom, jak se zakládá obecný soud a jak dlouho trvá příslušnost, o výjimečném určení příslušnosti nejvyšším soudem, o obmezení příslušnosti na okres soudní, o vyloučení tuzemské soudní pravomoci nad osobami exteritoriálními, cizími konsuly a osobami jim na roven postavenými, o zkoumání příslušnosti, o právní pomoci, o sporech o příslušnost mezi soudy tuzemskými navzájem nebo mezi těmito soudy a soudy nebo úřady cizozemskými, o delegaci, o vyloučení a odmítnutí soudců a jiných orgánů soudních, o poradě a hlasování, o kanceláři soudní a výkonných orgánech, jsou dána v zákoně o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma).

§ 5.

Pomocné orgány soudní.

Které úkony nesporného řízení mohou býti přeneseny na veřejné notáře, na kancelář soudní nebo na jiné pomocné orgány, jest ustanoveno v zákonech zvláštních.

Účastníci.

§ 6.

Kdo jest účastníkem.

Účastníkem nesporného řízení je, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí.

§ 7.

Způsobilost jednati před soudem.

(1) Jednati samostatně před soudem v nesporném řízení jsou způsobilé zpravidla jen osoby svéprávné.

(2) Osoby nesvéprávné musí býti zpravidla zastoupeny zákonným zástupcem. Kdy mohou činiti samy prohlášení nebo návrhy, nebo podávati opravné prostředky, jest ustanoveno v zákonech zvláštních.

Zmocněnci.

§ 8.

Způsobilost býti zmocněncem.

(1) účastníci mohou jednati sami nebo zmocněncem. O oprávnění advokátů a veřejných notářů, vystupovati jako zmocněnci ve věcech nesporných, jsou dána ustanovení v advokátním a notářském řádě.

(2) Není-li účastník s to, aby se srozumitelně vyjádřil, může mu soud uložiti, aby si ustanovil zmocněnce.

§ 9.

Plná moc.

(1) Plná moc budiž při prvém úkonu před soudem prokázána listinou nebo prohlášena ústně do protokolu. Rozsah, účinek a trvání její řídí se obsahem plné moci a soukromým právem.

(2) Není-li zmocněnec schopen srozumitelně se vyjádřiti nebo jednati, budiž účastníkovi uloženo, aby jednal sám nebo si ustanovil zmocněnce jiného, podle okolností právního zástupce.

(3) I když jsou účastníci zastoupeni zmocněnci, mohou býti vyzváni, aby se dostavili k soudu osobně.

§ 10.

Tlumočník.

Má-li býti podle zvláštního ustanovení k jednání přibrán tlumočník, který není stále ustanoven, není třeba, nežádají-li toho účastníci, vzíti ho do přísahy.

Oddělení druhé.

O nákladech nesporného řízení a právu chudých.

§11.

a) Je-li řízení podmíněno návrhem.

(1) Je-li zahájení řízení podmíněno návrhem, jdou náklady řízení na vrub účastníka, v jehož zájmu se řízení koná. Navrhovateli může býti uloženo, aby složil dostatečnou zálohu; neučiní-li toho, netřeba o návrhu jednati.

b) V ostatních případech.

(2) Ve všech ostatních případech buďtež náklady, pokud musí býti zapraveny napřed a nejde o osobní útraty (odst. 3., č. 2), založeny státem. Skončilo-li řízení marně, ponese náklady stát, jinak jdou na vrub účastníků. Soud může však uložiti náhradu těchto nákladů zcela neb částečně tomu, kdo dal k řízení podnět, bylo-li neb musilo-li mu býti známo, že jeho podnět není odůvodněn.

Co jsou náklady.

(3) Náklady po rozumu odst. 1. a 2. jsou:

1. zvláštní náklady, které vznikly soudu provedením řízení nebo některé jeho části, jako cestovné, hotová vydání a diety soudním orgánům, svědečné, znalečné, doručné, poselné, inserční a poštovní poplatky, náklady na zřízení opatrovníka nebo společného zmocněnce.

2. osobní útraty účastníků, t. j. cestovní útraty a náhrada za ztrátu času, bylo-li nutno, aby účastník přišel osobně k soudu. Na náhradu nákladů právního zastupování nemá zastoupený nároku vyjímaje případ uvedený v odst. 5.

Je-li několik zavázaných.

(4) Je-li podle odst. 1. nebo 2. několik osob.povinno zapraviti náklady, jsou zavázány za ně rukou nedílnou. Avšak náklady, které vzešly z jednotlivých úkonů, vykonaných v zájmu jenom některého účastníka, jdou na jeho vrub. Soud může také určiti povinnost náhrady jinak, hledě na různý zájem jednotlivých účastníků.

Povinnost nahraditi způsobené náklady.

(5) Soud může na návrh uložiti účastníku, aby nahradil zcela nebo z části náklady řízení, které způsobil jinému účastníku zřejmě bezdůvodně nebo hrubým zaviněním, a to i náklady právního zastoupení. Takový návrh musí býti učiněn do 15 dnů po tom, kdy byl účastník zpraven o ukončení řízení.

Povinnost zákonných zástupců, advokátů a jiných zmocněnců k náhradě nákladů.

(6) Zákonným zástupcům, advokátům a jiným zmocněncům může soud na návrh nebo z úřední moci uložiti, aby nesli nebo nahradili náklady, které způsobili svým hrubým zaviněním. To platí zejména o nákladech způsobených zbytečnou rozvláčností ve spisech nebo tím, že do spisů byly pojaty údaje zřejmě k věci nepatřící. Před rozhodnutím buď slyšen zúčastněný zástupce anebo zmocněnec. Nebude-li usnesení pojato do rozhodnutí o věci hlavní, budiž učiněno zvlášť. Když toto usnesení nabude právní moci, je vykonatelné na jmění těchto osob.

Povinnost soudu k náhradě nákladů.

(7) O tom, kdy může býti uložena náhrada nákladů soudu, jehož rozhodnutí bylo.vyšší stolicí zrušeno, platí obdobně ustanovení zákona o řízení sporném.

§ 12.

Právo chudých.

Účastník požívající práva chudých, nemá práva žádati, aby mu byl ustanoven zástupce chudých, může však podávati žádosti, činiti návrhy nebo vyjádření ústně do protokolu také u sborového soudu a je-li věc projednávána u jiného soudu než u soudu jeho bydliště nebo pobytu, také u okresního soudu svého bydliště nebo pobytu.