Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1931.

III. volební období.

5. zasedání.

Tisk 662.

Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění usnesl se na tomto zákoně:

ze dne......,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Aby ve správě a v hospodářství státu a v podnicích a fondech státem spravovaných docílilo se pokud možno největších úspor, zejména pokud jde o počet zaměstnanců, provede se reorganisace vnitřní administrativy, dále zjednodušení a reforma úřadování a úředních výkonů a to ve všech odborech a odvětvích státní správy, státních podniků a fondů. Za tím účelem dosadí se u všech ústředních úřadů nebo u úřadů těmto na roveň postavených zvláštní komise pro zjednodušení a zhospodárnění správy, dále dosadí se u ministerského předsednictva k témuž cíli, avšak s právem kontroly, vrchní komise pro zjednodušení a zhospodárnění státní správy.

§ 2.

Členy komisí pro zjednodušení a zhospodárnění správy a jejich náhradníky jmenuje ministr nebo přednosta příslušného ústředního úřadu, podniku nebo fondu, u něhož je komise dosazena:

1. Z odborníků vlastního personálu a to tak, aby pokud možno zastoupeny byly všechny kategorie zaměstnanectva a

2. z jiných mimoúředních odborníků na poli veřejné správy, ukáže-li se tohoto potřeba.

Podobně stanoví jejich počet, jenž se řídí potřebou a velikostí resortu. Při zvláště velikých odborech se značnou agendou mohou býti k spolupráci přizváni též experti nebo dopisující členové.

Zřízením komise je pověřen referent, kterého spolu s jeho náměstkem jmenuje ministr nebo přednosta příslušného služebního místa, u něhož je komise dosazena.

Členy vrchní komise pro zjednodušení a zhospodárnění správy jmenuje k návrhu ministerské rady president republiky:

1. Z členů komisí pro zjednodušení a zhospodárnění správy při jednotlivých úředních úřadech dosazených podle předchozího odstavce a

2. z členů Národního shromáždění. Jejich počet je omezen na 20 a tolikéž náhradníků a jest takto složen:

10 členů a stejný počet náhradníků připadá na členy komisí pro zjednodušení a zhospodárnění státní správy, při čemž budiž přihlíženo, aby byly zastoupeny resorty s rozvětvenou agendou a 10 členů a tolikéž náhradníků připadá na členy Národního shromáždění a to na poslaneckou sněmovnu 5 a na senát rovněž 5 členů.

§ 3.

Funkční doba členů u obou komisí je 3letá, členové vrchní komise, pokud jsou příslušníky Národního shromáždění, mohou se zúčastniti prací, i když pozbyli mandátu. Náhradníci nastupují za členy, kteří trvale nebo přechodně nemohou své funkce vykonávati.

§ 4.

Předsedu i místopředsedu, jakož i příslušný počet referentů, ukáže-li se toho potřeba, jmenuje ministr nebo přednosta služebního místa, u něhož je komise dosazena. V menších resortech stačí pouze referent.

Předsedu, místopředsedu a referenty vrchní komise jmenuje k návrhu vlády president republiky.

Předseda nebo jeho zástupce svolává a řídí schůze, referenti podávají zprávu o návrzích podaných členy komise nebo experty. Návrhy nutno podávati písemně do rukou předsedy nebo jeho zástupce, jenž je přidělí referentu s udáním lhůty, do které musí býti podána zpráva.

Komise konají schůze podle potřeby, nejméně však jednou za 14 dní.

Funkce členů je čestná, členové mají však nárok na náhradu výloh skutečně vzešlých se schůzemi nebo mimořádnými pracemi.

Podrobnější jednací řád o jednání v komisích vydá se nařízením vlády.

§ 5.

Úkolem komisí pro zjednodušení a zhospodárnění státní správy je vyříditi program stanovený v § 2 zákona čís. 286 z r. 1924 o úsporných opatřeních ve veřejné správě, jehož cílem je docíliti úspor jak v osobních, tak i věcných nákladech. Budou se tudíž komise zabývati především otázkami týkajícími se přestavby vnitřní služby, zjednodušením dosavadního úřadování a úředních výkonů, decentralisací zodpovědnosti a působnosti vyšších instancí a přenesením těchto na instance nižší a to ve všech směrech dotyčné správy, tudíž jak ve službě konceptní, tak i technické, účetní, výkonné i kancelářské.

Vrchní komisi přísluší právo kontroly, zdali a jak jednotlivé komise pracují, ku kterémuž cíli jsou komise povinny podávati vrchní komisi nejméně jednou do měsíce zprávu o svojí činnosti.

Dále se bude vrchní komise zabývati reorganisací státní správy ve směru všeobecném, dále zrušováním nebo slučováním úřadů, a konečně zjednodušením a zhospodárněním úřadování a úředních výkonů ve všech odvětvích služebních, tudíž: konceptní, technické, účetní, výkonné a kancelářské, pokud se otázky ty dotýkati budou všech nebo společně několika resortů.

Usnesení komisí předkládají se ministrovi nebo přednostovi úřadu, u něhož je komise dosazena, usnesení vrchní komise pak ministerské radě k rozhodnutí.

Usnesení některé z komisí, jež se dotýkají záležitostí nebo úředních výkonů společných všem nebo několika resortům, nutno předložiti vrchní komisi k posouzení a schválení.

§ 6.

Ministři podávají periodicky zprávu o činnosti komisí v obou zákonodárných sborech, o činnosti vrchní komise pak ministerský předseda nebo jeho zástupce.

Ministři jsou osobně zodpovědní za urychlený postup reformních prací.

§ 7.

Práce komisí i vrchní komise musí býti ukončeny do 3 let po vyhlášení tohoto zákona.

§ 8.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej všichni ministři.

Návrh, který předkládáme, je vlastně znovu obnoveným návrhem, podaným námi již v r. 1921 a obnoveným v r. 1925 o prvém rozpuštění N. S. Přiznáváme, že neměli jsme v úmyslu opakovati náš projekt na dosazení komise pro reformu státní správy a zjednodušení úřadování po třetí a teprve nedávný stesk ministrů financí dr Engliše a dr Trapla, pronesený při příležitosti předložení státních rozpočtů na leta 1930 - 1931 a 1932 ve věci státní administrativy a nutnosti její ekonomisace, pohnul nás k tomu, abychom poznovu, opakujeme již po třetí, přišli s návrhem, jehož cílem je zřízení zvláštní odborné komise, která by se konečně po 13letém trvání republiky důkladně a odborně zabývala rekonstrukcí naší státní administrativy a to ve všech jejích odborech a samozřejmě také dokonalým zjednodušením úřadování a všech úředních výkonů, aby dospělo se k tomu, po čemž touží ministr financí a my všichni s ním: k ekonomisaci, t. j. zhospodárnění nákladné státní režie.

Snad bude nyní, kdy nejpovolanější osoba - strážce našeho státního pokladu - hrozí se cifer osobního nákladu a prohlašuje, že státním zaměstnancům, jejichž finanční krisi plně uznává, nejen nemůže zlepšiti platy do té doby, dokud se neprovede pronikavá ekonomisace správy, nýbrž dokonce je musí snižovat, snad nyní bude v politických kruzích lepší pochopení pro náš návrh, a snad se konečně dočkáme toho, že bude alespoň dosazen orgán, jenž by se touto otázkou vážně zabýval. Samozřejmě že jednotlivec sám o sobě nemůže vykonati podobné veliké dílo, i kdyby byla vůle nejlepší, neboť je vázán při úředních výkonech předpisy, jež o své vůli nesmí měniti, a proto také apel ministra financí na úřednictvo, že každý v okruhu své působnosti musí se o zlevnění správy přičiniti, aby mohl býti jednou lépe placen, vyzněl by úplně na prázdno, kdyby tu nebyl orgán, jenž by jednotným způsobem, pro všechny úřady závazným, a tudíž i pro jednotlivce, pronikavě nezjednodušil předpisy, úřední výkony, neprovedl novou distribuci práce, jasně a přesně nevytýčil kompetenci jednotlivých úřadů, náležitě nerozdělil zodpovědnost vedoucích úředníků a neprovedl její dokonalou decentralisaci, nezjednodušil instanční cesty, neodlehčil jednotlivým úřadům přetíženým zbytečnou nebo méně důležitou agendou, nesloučil některé úřady, krátce neprovedl dokonalou a nejvýš potřebnou přestavbu státní administrace. V republice není občana, jenž by si nestěžoval na pomalost úředního aparátu, na jeho nedochvilnost a mnohdy i nepřesnost, a tak není úředníka, jenž by nežaloval na těžkopádnost a přílišnou komplikovanost úřadování a jenž by se nevyslovoval o nutnosti reformy a zjednodušení úředního nebo služebního pochodu. Bohužel, posud zůstává pouze při těchto stížnostech a nářcích, ačkoli nelze popříti, že tu a tam došlo k jistým lokálním reformám, naproti tomu však došlo jinde k změnám ve směru opačném, t. j. místo k zjednodušení ještě k větší složitosti, takže dnes můžeme směle říci, že máme celkem správu nadbytečně obsažnou, složitou a tudíž neúměrně nákladnou. Dále nutno otevřeně říci, že až na zcela nepatrné výjimky, a to ještě spíše rázu formálního než věcného, řídíme se téměř ve všech odvětvích v zásadě starým rakouským úředním postupem, jenž na svoji dobu byl snad dobrým, pohodlným, jenž se však naprosto nehodí více do našich do základů změněných poměrů, kde stát po válce vedle ryzí administrace převzal také docela jiné úkoly a funkce. Zmiňujeme-li se o rakouském postupu, nečiníme tak s příhanou, neboť vše nebylo nejhorší (vždyť tu byla tradice staletá) a také po převratu nebylo vyhnutí, poněvadž vybudovati svoji vlastní administrativu čistě československou nebylo lze za rok ani za dva, avšak přípravy k ní mohly býti již vykonány. K tomu cíli směřoval také náš návrh z r. 1921, kdy jsme žádali dosazení komise pro reformu správy, když rok před tím zvláštním zákonem zřízená komise úsporná úplně ustala fungovati a nefunguje dodnes. Návrh náš probíhal řadu měsíců jednotlivými ministerstvy a pokud jsme zjistili, téměř všechna vyslovila se pro dosazení podobné komise a také některé ústředny připínaly svoje vlastní doplňovací návrhy a poznatky, takže byla naděje, že k sestavení komise dojde; také ústavně-právní výbor senátu N. S. v několika sezeních zabýval se naším návrhem, bohužel, později projevila se k věci taková netečnost, že návrh zapadl a v druhém zasedání senátu úplně byl potlačen. Snad nyní po výstražných slovech ministra financí dr Engliše a po jeho volání po ekonomisaci správy najde návrh náš vřelejšího přijetí a snad se nyní vážně počneme zabývat státní administrací. Konečně promarněná leta na tomto poli nedají se přivolat a nám nezbývá než říci si, že jsme od r. 1921, když jsme zřízení komise zamýšleli, mnoho užitečného mohli vykonat, zejména nahromadit příslušný materiál, statistická data, podněty a náměty ze všech oborů veřejné správy, a nejen to, nýbrž i od velkých soukromých podniků, dále od vynikajících pracovníků a odborníků ze všech odvětví lidské práce a působnosti. Zatím jsme pouze provedli mechanickou restrikci státního personálu v letech 1924 a 1925, která dle doznání ministra financí nepřinesla žádoucích úspor, tudíž zlevnění režie, nýbrž naopak zvýšila pensijní etát a místy i citlivě zabrzdila úřední pochod. Avšak ani zákonem čís. 286/1924 zamýšlená komise pro zlevnění a zúspornění správních úkolů nebyla zřízena, takže vyhýbání se reformě správy zdá se býti nejvýš podivným. Buď máme v administrativě všechno v pořádku a pak výkřik ministra financí po ekonomisaci správy sledoval jiný účel, anebo jeho stesk byl upřímně míněn a pak dopouštíme se neomluvitelného činu, jestliže i s přípravnými pracemi k reformě oddalujeme. Pak ale také známé heslo: »Méně, avšak lépe placené úřednictvo« je pouhou frází, neboť dnes máme takový počet úřednictva, kolik jej naše administrativa nezbytně vyžaduje, ano můžeme směle říci, že jej máme v některých odvětvích správy dokonce i méně, o čemž svědčí stálé stesky na nedostatek personálu a kdybychom nechtěli reformovat a zjednodušovat, pak o ekonomisaci nemůže býti ani řeči a pak také výrok ministra financí, že docílením úspor umožní se zlepšení platů, patřil by ke slibům ad calendas graecas. Z toho by však plynuly ještě jiné důsledky. Výmluva, že státním zaměstnancům nelze pro nedostatek finančních prostředků zlepšit platy, naopak, že je nutno snižovat, byla by skutečně pouhou výmluvou, s kterou by se nedalo stále operovat a konečně by se k zvýšení platů sáhnouti muselo.

V Evropě není snad jediného státu, který by po ukončení světové války nebyl přikročil k rekonstrukci státní správy, aby ji jednak zjednodušil a tím také zlevnil, neboť válkou bylo vše vyšinuto z normálních vyježděných kolejí, vždyť správy zabývaly se otázkami dříve neznámými: zásobováním lidu potravinami, šatstvem, prádlem, válečnými podporami, půjčkami, výrobou střeliva a různých jiných vojenských potřeb, což vše vyžadovalo nových sil a nových zdrojů příjmů. Ačkoli po válce docházelo k likvidaci těchto válečných opatření, přece z nich mnoho zůstalo nebo bylo jinak nahrazeno, na př. péčí o válečné poškozence a pod. Také i otázka válečníků (u nás legionářů) padala v administrativě na váhu a bylo ji takořka všude nutno řešit, krátce, jak jsme již pravili, státní správa stála po válce před dříve neznámými úkoly a jestliže neměla rozrůst do nekonečna, bylo třeba určitých brzd, jež by svedly administraci státu do normálních kolejí a tím ji zlevnily, zjednodušily a část občanstva přivedly zpět k původnímu jeho povolání. Jaké brzdy bylo použito v Československu, je známo, byl to onen nešťastný restrikční zákon č. 286/1927, jímž se nedocílilo praničeho, ačkoli dle doslechu byl sem importován ze země, kde bylo sáhnuto nejen k radikální restrikci personálu, nýbrž i k radikální přestavbě celé správy, totiž z Italie.

Již v r. 1921, tudíž právě v době, kdy i my jsme přišli s našim návrhem, byla v Italii zřízena 16členná parlamentní komise pro reformu správy a to 8 členů z poslanecké sněmovny a 8 členů ze senátu, jejíž úkolem bylo do 3 měsíců předložiti návrhy na zjednodušení správy, restrikci personálu, zvýšení výkonnosti zaměstnanců a rekonstrukci administrativního organismu. Komisi předsedal senátor Cassis a tato navrhla, aby za účelem dosažení svrchu uvedených úkolů byly dány vládě plné moci. Vláda byla zmocněna zjednodušiti správní a účetní službu, sjednotiti různá správní odvětví, zejména pokud šlo o kontrolu, decentralisovati zodpovědnost a působnost různých vyšších úřadů přenesením na instance nižší, jmenovitě autonomní, dále rušiti různé úřady, služební odvětví a pod. Prováděním těchto úkolů současně s restrikcí personálu pověřena byla komise pěti ministrů a její usnesení byla publikována královskými dekrety po předchozím schválení a dobrozdání zvláštní parlamentní komise, složené ze 7 poslanců a 7 senátorů. O všech těchto opatřeních podávala se zpráva v parlamentě. Od 13. srpna 1921 do 31. ledna 1922, tudíž za 5 měsíců zmíněná komise pěti ministrů vydala celkem 96 královských dekretů, týkajících se reformy správy. To vše však nestačilo a vláda Mussoliniho, která zatím ujala se vedení státu, dala si koncem roku 1922 odhlasovati v parlamentě nové plné moci s platností zákona ve věci reformy správy, zejména pokud by šlo o daňový systém a redukci státních funkcí. Důsledek tohoto zmocňovacího zákona byl, že Mussolini do základů přestavěl úřednický organismus, dav mu podklad služebním řádem (pragmatikou) a novými platy. Celá řada ministerstev byla zrušena, i veřejné práce, sociální péče, ministerstvo pokladu, ministerstvo nových získaných území a i jiné podřízenější úřady, jako různé poradní sbory, úřady generálních tajemníků, dále bylo do základů zjednodušeno soudnictví vydáním nového řádu, novou příslušností a pod. Agenda zrušených úřadů byla rozdělena do různých jiných ministerstev. Na této pronikavé reformě pracovala vláda do roku 1924, tudíž asi 18 měsíců a když o tom podávala zprávu parlamentu, všeobecně překvapila její obsažnost, dokonalost a propracovanost! Nám, vzdáleným pozorovatelům, zdál se tehdy postup italské vlády snad příkrým a místy i bezohledným, zejména pokud šlo o restrikci personálu, ačkoliv v příslušném nařízení bylo výslovně stanoveno, že ze státní služby propouštějí se pouze ti, kteří nehodí se ke službě ze zdravotních důvodů nebo vykazují nepatrnou výkonnost, popřípadě nejsou jinak schopni. Této poslední okolnosti bylo zejména použito při zaměstnancích neovládajících státní jazyk (převzatých z nových krajů, zejména Němců a i Slovanů).

Také Anglie provedla po válce pronikavý řez do státní administrace zřízením t. zv. úsporné komise, nadané velikými právy. Komise tato nezjednodušila ani tak správu, jako spíše neúprosně zrušovala různé úřady vyvolané v život válkou. Tato úsporná komise anglická tanula zejména na mysli zemřelému dr Rašínovi, když odůvodňoval návrh na zřízení podobné komise u nás. Kdežto ve Velké Britanii instituce ta dokonale provedla svůj úkol, u nás po několika schůzích a několika nepatrných nábězích neslavně zašla. Jednou z hlavních příčin neúspěchů u nás ve věcech zjednodušení správy je jednak nepochopení občanstva, které jedním dechem dovede kritisovat zdlouhavost, nákladnost a komplikovanost správy, současně však vyvolávat protesty proti rušení různých úřadů, které v důsledku reformy stávají se zbytečnými, a jednak také naše až do nemožnosti vypjaté stranictví, které místo, aby poučovalo, ještě podobným nezdravým sklonům hoví.

V Anglii bylo by prostě nemožným, aby veřejnost zasahovala rušivě do úkonů podobné úsporné komise, neboť instinktivně vystihla, že tu jde o obecné blaho, a že docílené úspory připadnou všem. U nás se také všeobecně volá po úsporách a kde kdo dává rady, ovšem nikoliv u sebe, u svého stavu, nýbrž vždy u toho druhého.

Vedle zmíněných států byla to však Francie, která provedla značnou reformu správy a to ve všech odvětvích, a zajímavým je, že učinila tak způsobem demokratickým, t. j. parlamentárním, aniž bylo by třeba sahati k formám diktátorským, jako se tak stalo ve státech jiných. Francie je vůbec klasickou zemí reforem správních, vzpomeňme na dokonale provedenou politickou reformu státní administrace v dobách veliké revoluce a na její velkolepou přestavbu způsobenou Napoleonem I. To byl vzor moderní správy, jenž sloužil mnohým státům evropským a slouží dodnes. Vzorná samospráva v dokonalém souladu se správou státu, výborné soudnictví, finance, vojsko, četnictvo, vše v dobrém pořádku a přece po válce dochází k pronikavým změnám. Ptáte se po důvodech? Úspory a jedině úspory. Bylo by zbytečným uváděti na paměť, v jakém stavu přecházela Francie z válečného stavu do mírového. Devastovaná území, ohromná armáda, jejíž přechod do civilního poměru děl se zvolna, ohromné dluhy, strašlivá veřejná břemena, armáda civilních zaměstnanců pracující ve válečném průmyslu, armáda válečných poškozenců, krátce chaos. K tomu všemu druží se pokles francouzského franku, jemuž hrozí bezmála osud německé marky, což vyvolává krisi za krisí četných ministerstev, která přicházejí s různými sanačními návrhy. Jeden padá za druhým a teprve vláda Poincaréova přichází se sanačním plánem, podle něhož hrozivá finanční krise nemá se pouze řešiti obvyklými finančně-technickými prostředky, nýbrž spása rozpočtové rovnováhy a znemožnění (vlastně zastavení) inflace je možná pouze pronikavými úsporami ve státních výdajích, což možno způsobiti jedině dokonalou reformou správy. A když dne 28. července 1926 Poincaré přednáší Chambre dé députés svůj program a předkládá návrh zákona, jímž žádá dodatečný úvěr na zbytek roku a současně zmocnění k zjednodušení reformní správy za účelem docílení úspor (réalisation d économies). Francie až na nepatrné výjimky tleská a schvaluje vládní opatření. Vláda byla tehdy zmocněna, aby pouhými dekrety rušila různé úřady, ústavy a služby a po příp., aby je slučovala, kde se toho ukáže nutnost. K restrikci personálu mělo dojíti tím způsobem, že za zaměstnance odcházející do pense, po příp. za zemřelé neměly býti přijímány nové síly, tudíž zmenšení počtu personálu po nastalém zjednodušení správy mělo se díti přirozenými úbytky a nikoli násilnou redukcí, jako u nás nebo v Italii.

Ministerský předseda Poincaré prosadil tu vlastně svoji starou myšlenku, neboť již v r. 1922 navrhl president republiky zřízení 8členné komise pro studium reformy veřejné správy, v jejímž čele byl Louis Marin, poslanec t. zv. národního bloku. Zaznamenati sluší, že Poincaré nezačal u nižších zaměstnanců, nýbrž u nejvyšších, neboť do svého kabinetu nepřibral vůbec žádných státních podtajemníků, jako se tak dělo až dosud. V důsledku svrchu uvedeného zmocnění došlo k pronikavé reorganisaci v soudnictví (zmenšen počet sborových soudů prvé instance, dále počet věznic a trestních okresů, změněna příslušnost a pod.), dále pokud šlo o politickou správu změněn počet správních okresů (arrondissement), zrušeno 106 podprefektur a 70 generálních tajemníků prefektur.

Kromě této úpravy došlo ještě k četným změnám v organisaci četnických sborů (na př. sloučení námořního četnictva s pozemním, jízdního s pěším), dále zrušení četných remontních stanic a konečně i v jiných oborech veřejné správy. Samozřejmě, že podobné dalekosáhlé reformy měly v zápětí četné protesty postižených obcí a úředníků, avšak zlevnily správu tak, že koncem r. 1929 mohl francouzský parlament odhlasovati státním zaměstnancům slušné zvýšení platů. Také v Německu (a v různých spolkových státech) došlo k reformám, což ovšem jako u poraženého státu vyvoláno bylo poměry.

Ve Spojených Státech Severoamerických byly rovněž provedeny četné reformy, o nichž se nezmiňujeme blíže a to pro značnou různost povahy tamější veřejné správy, s níž se naše správa srovnávati nedá. Pouze nutno podotknouti, že v Americe se racionalisuje a normalisuje vše: soukromé podnikání i státní správa. Poněvadž naše správa a to nikoli pouze státní, nýbrž i státních podniků a ústavů je vlastně téměř do písmeny pokračováním bývalé správy rakouské, nutno se poněkud podrobněji zmíniti o jejím vývoji a reformních snahách.

Reforma státní správy a s touto spojené zjednodušení úředního aparátu nebo podle nejnovějšího pojmenování ekonomisace správy není ani u nás novou otázkou. Rakouské vlády zabývaly se jí již od let 80tých, bohužel nedošlo se nikdy k positivnímu výsledku, neb alespoň k takovému, jenž by byl přivodil pronikavou nápravu. V soudnictví došlo k reformám a také v berní a poštovní službě. Zejména v této poslední došlo asi v r. 1898 ke značnému a vydatnému zjednodušení úředních výkonů, t. zv. úhrnným listováním, čímž se uspořilo mnoho času a personálu. Jinak vždy se naráželo na politické obtíže. Pravidelně se dosadila t. zv. císařská komise, složená z úředních a mimoúředních znalců, která sice dala různé podněty a návrhy na zjednodušení, k realisaci však málo kdy došlo. Poslední podobná císařská komise byla dosazena k návrhu prof. Redlicha v r. 1911, kdy vydal tehdejší ministerský předseda příslušný statut a jmenoval 23 členy komise navržené zmíněným profesorem a poslancem Redlichem. Ovšem tehdy šlo výlučně o reorganisaci politické správy a samosprávy a úpravu poměrů mezi správou státní a autonomní. Vůbec se v Rakousku pravidelně rozuměla reformou správy toliko reorganisace veřejné správy, ačkoliv i v jiných odvětvích jevila se rovněž potřeba reforem a zjednodušení zastaralých předpisů, služebních výkonů a systémů a to jak ve službě konceptní, tak i účetní a kancelářské, krátce systému, jenž se všeobecně označuje jako psavost a písaření.