Československá republika byla samozřejmě nucena převzíti po převratu všechen ten administrativní inventář bývalé monarchie a mohla teprve postupem doby přikročiti k změnám, ne-li k úplně novému vybudování úředního pochodu a postupu. Že v prvých letech republiky k pronikavým změnám v oboru státní administrativy dojíti nemohlo, je samozřejmým, byly tu jiné práce a jiné starosti. Vždyť sama otázka umístění úřadů, jmenovitě ústředních, byla jednou z nejbolavějších a přirozeně také nedostatek zapracovaného úřednictva, zejména vedoucího, padá tu také na váhu. Je třeba připomenouti si oněch počátků samostatnosti našich úřadů. Přes noc byla přerušena staletá tradice a spojitost s hlavou státu - Vídní, odkud vycházela veškerá nařízení, veškeré pokyny, krátce byl dirigován veškerý státní aparát a přes to nutno doznati, že ústrojí v novém státě ani na okamžik se nezastavilo. Dík obrovské a nedoceněné práci úřednictva a veškerého personálu ve všech odvětvích správy. Vídeň byla mozkem starého ústrojí, kamž sbíhaly se nervy ze všech zemí, jež byly údy bývalé říše. A doslovně přes noc toto spojení bylo přerušeno, jak snadno mohl vzniknouti chaos nebýti pohotovosti a zdatnosti úřednictva a zřízenců, jež beze sporu projevili tolik dobré vůle a lásky, jaké bychom stěží nalezli v jiných státech. Dnes se nám ony počáteční obtíže zdají již jako pouhý sen, kdo však je prodělal z vlastní zkušenosti a kdo si připomenul, že tu nebylo mnohdy ani místností, nábytku, pomůcek, tiskopisů a jiných věcných potřeb, krátce, že mnohé ministerstvo a mnohý úřad začal bez nadsázky s holýma rukama, musí se pokloniti před tehdy vykonanou prací. Těmto lidem, kteří odcházejí dnes do výslužby nebo vymírají, mělo se dostat medailí, neboť provedli revoluci v úřadech a provedli ji bez obětí. Vzpomeňme, jak na př. začal svoji působnost poštovní šekový úřad (aby peníze neplynuly do Vídně) na zahradě a ve škole u sv. Jindřicha, kde zaměstnanci pracovali na stolech vypůjčených kdesi z hostince. Že v podobné situaci, kde jsme zařizovali vlastní stát a pořizovali vlastní fundus instruktus a kde především jednalo se udržet kontinuitu v úředním provozu, staly se jisté chyby a nedopatření, zejména po stránce personální, nikdo nepopírá, avšak soudný a rozumný člověk je pochopí a omluví. Jestliže proto v některých úřadech po válce z obavy, aby nedošlo k poruchám, přijat byl větší počet personálu nežli vyžadovala pozdější potřeba, jest jistě omluvitelno, vždyť scházela zkušenost, přehled i prakse. Jestliže nastalo tu a tam přepersonalisování, ovšem velmi sporadické a dnes už vůbec nikde neexistující, kdo by se tu divil, vždyť scházel tehdy prostě čas k nějakému uvažování a delšímu rozmýšlení, zde nebylo možno dlouho počítat, kolik kde je třeba personálu, nýbrž okamžitě jednat a tvořit. Nám šlo přece především o to, co nejrychleji dát naší administrativě alespoň pevnou kostru, jakýsi základ, vždyť nebylo možným a myslitelným, abychom byli otáleli s vybudováním našich úřadů a čekali snad, až co ukáže nám prakse nebo nějaká systemisace. Zapomnělo se již, jak na př. obsazovali jsme úřady na Slovensku? Podle toho, jak postupovala naše armáda, telegrafovali zástupci civilních úřadů, na př. poštovní nebo železniční správy, do centrálních úřadů dopravních: pošlete ihned tolik a tolik úředníků a zřízenců. Mohly ústřední úřady teprve počítat, přemýšlet, mnoho-li bude tam skutečně třeba personálu, jaký počet bude nutno systemisovat a pod.? Zajisté nikoli, nýbrž musily ihned jednat, aby kola provozu se nezastavila. Anebo jak se přijímal personál do nově zakládaného šekového úřadu? Šmahem, kdo přišel, byl prostě přijat, neboť úřad musil býti doslovně přes noc ze země vydupán. Dr Rašín naléhal na to z pochopitelných finančních důvodů, chtěl míti prostě k disposici státní banku. Kde tu byl čas přemýšlet o systemisaci, nebo jak se často tendenčně tvrdí, že prý pro přijetí do státní služby stačila pouhá politická legitimace a nikoli skutečná potřeba! Nikdo se po podobných věcech neptal, neboť na to nebylo prostě času a pak po převratu nával do úřadů nebyl nijak značný. Podobné výmysly nutno uvésti na pravou míru a poukázati každého, kdo jimi operuje, aby si vzpomněl, jaký chaos panoval po převratu a že ti, kdož se zúčastnili prvních prací při tvoření naší administrativy, nikterak nezasluhují, aby nyní, když věci jsou v pořádku, podobným způsobem se o nich mluvilo a to místo povinných díků.

V r. 1921, tudíž před 10 lety, podávajíce návrh na zjednodušení správy, který bohužel ještě dnes musíme obnovovat, napsali jsme:

Dnes (v r. 1921) máme ovšem již jakýsi přehled, pravíme jakýsi, neboť o úplném a konečném přehledu ohledně skutečně nutného počtu personálu nemůže býti řeči a proto mohli bychom již přejíti k detailním pracem. Také není na místě výtka, kterou tak často slýcháváme nebo čteme, že v úřadech a podnicích pracuje se ještě podle starého rakouského způsobu, krátce, že jsme převzali celý ten těžkopádný, zastaralý, tolikráte námi i Němci kritisovaný byrokratický aparát, co však nutno vytknouti vládám a správě, jest ta okolnost, že až na nepatrné výjimky úřadování bylo ještě více rozšířeno a zkomplikováno a že posud až opětně na zcela nepatrné výjimky nedošlo ani k vážným přípravám, aby tento zastaralý systém byl nahrazen systémem vlastním, tudíž moderním, zejména však jednoduchým a účelným. Nikde nelze pozorovati ani náběh k nějaké reformě nebo zjednodušení, naopak zdá se, jako bychom se byli do rakouského systému tak zamilovali, že nelze se od něho vůbec odloučit a že máme v úmyslu ponechati jej i na dále v platnosti. A přece byl rakouský systém úřadování, zejména způsob vyřizování spisů, dále instanční pochod a postup nejkomplikovanějším na celém kontinentě, což bývalo předmětem zasloužené kritiky nejen snad pouze s naší strany, nýbrž i těch, kteří tento systém vybudovali a udržovali, t. j. u samotných Němců. Známý vídeňský spisovatel Heřman Bahr napsal o tom celou knihu: »Austriaca«, kde sžíravým způsobem tepe těžkopádnost a stupidnost byrokratického aparátu. A dále jsme napsali, nebudiž zapomínáno, již v roce 1921: »Není proto zjevem právě lichotivým, jestliže jsme se posud nerozhodli vážně a energicky tento nás nedůstojný systém odstraniti, ačkoli vstupujeme již do čtvrtého roku naší státní samostatnosti. Účelem tohoto návrhu (z r. 1921) jest, dáti podnět ke zřízení komise, jež by se neprodleně zabývala otázkou reformy správy a zjednodušením úředních výkonů. «

Jakých slov kritiky máme užíti dnes, jestliže ani po deseti létech a vezmeme-li konečně zákon 286/1924 (restrikční, kde bylo vládě uloženo zříditi podobnou komisi) ani po sedmi letech nedošlo posud k vyřízení této otázky, ano ani námět k tomu se žádné strany nebyl dán! Jsme tak nemohoucí, nemáme snad dostatek dobrých odborníků v úřadech nebo i mimo úřad, že pokládáme nutným lpěti na bývalém systému administrace, proti němuž mluví a píše kde kdo? Že je třeba nápravy, zejména pokud jde o finanční stránku v naší správě, bylo uznáno již v r. 1920 zřízením t. zv. úsporné komise, jejíž úkolem bylo zjednati všestrannou a účelnou spořivost ve správě a hospodářství státu, zemí, žup a zejména též ve státních podnicích. Tato komise, mimochodem řečeno, posud nezrušená a pouze odpočívající, měla míti neobyčejnou pravomoc, neboť měla zkoumati, zda vydání nevybočují z rozpočtů, jsou-li tu pro ně doklady a pod., zda tato vydání jsou hospodárná a úměrná k finanční síle státu a berní schopnosti poplatnictva, zda věcný náklad je v náležitém poměru k úkolům dotyčného podniku nebo oboru, zda stav zaměstnanců odpovídá potřebě, zda při jejích jmenování a povyšování dbáno je zákonných předpisů a zda věcného i osobního nákladu bylo skutečně použito v rámci rozpočtů a nikoli k účelům jiným.

Jak bylo již na jiném místě řečeno, řečená úsporná komise po zcela krátkém trvání pro více osobní než jiné důvody přerušila svoji působnost a poněvadž později ukázala se potřeba jakési kontroly nad hospodařením v jednotlivých resortech, neboť nelze upříti, že setkávali jsme se s četnými výstřelky (vyšší úřednictvo bylo tu i tam povyšováno do vyšších hodnostních tříd téměř každoročně a i dříve, a i jiné nepřístojnosti v nepovolených anebo neoznámených výdajích byly konstatovány: sociální péče, národní obrana a i jiné), sáhlo se k prostředkům v jiných státech neobvyklým. Ministerstvo financí převzalo téměř výhradně kontrolu všech výdajů a obáváme se vysloviti jiné pojmenování, které však často slýcháme i z úst ministrů, že totiž je to jakási kuratela, dále ve věcech jmenování úřednictva je to ministerské presidium, jež provádí bezohlednou kontrolu jmenovacích návrhů a konečně nejvyšší kontrolní úřad, který měl by k tomu ústavně plnou oprávněnost, kdyby byl náležitě vybaven.

A tak seznáváme, že parlament sám a dobrovolně zřekl se tu nejvyššího svého práva: kontroly státního hospodářství, tím že úspornou komisi (název není dosti vhodný) vyřadil ze svých funkcí, právo to přešlo usnesením ministerské rady na byrokracii, tudíž na exekutivu, která podle toho nyní kontroluje sama sebe. Projednávání rozpočtu jednou za rok není vlastně přesně vzato kontrolou, neboť ve spleti rozpočtových čísel málo kdo se vyzná a pak přehled o detailním hospodaření úplně tu uniká. Při rozpočtu se mnoho mluví, pronáší se tu mnoho výtek, stesků a přání, pravidelně tytéž každý rok, a tak vše zůstává nezměněno, a mění-li se, děje se tak zřídka k popudu parlamentu.

Úsporná komise není naší myšlenkou, je anglického původu (na jiném místě činíme o ní již zmínku), neboť hned po válce byla tam zřízena podobná komise k návrhu plukovníka Gibbse. Byl to 18členný parlamentní výbor, jehož úkolem bylo kontrolovati státní výdaje. V Anglii totiž trvá již stará prakse zřizovati pro případné řešení složitějších otázek zákonodárné politiky tak řečené »royal commissions«, jež stojíce více nebo méně opodál všedního shonu politického života, zkoumají s důkladností přímo soudního šetření, jak věci se ve skutečnosti mají a navrhují pak, co by se mělo změniti a v jakém směru.

Tyto královské komise zabývají se stále otázkami veřejné správy a není pochyby, že bývalé rakouské císařské komise byly pouhou kopií anglických komisí a také naše úsporná komise byla nesporně jejich odrazem. Rozdíl spočíval pouze v tom, že úkolem anglických královských komisí bylo zpravidla prozkoumati jediný problém, přesně ohraničený, kdežto naše bývalá úsporná komise uložila si pensum tak obsáhlé a rozvětvené, že by byla sotva dosáhla svého účele. Vždyť měla se zabývati převážně otázkami finančními, zdali výdaje nevybočují z rámce povoleného rozpočtu, zdali jich bylo použito účelně a úsporně a konečně zdali počet zaměstnanců v tom kterém oboru státní správy odpovídá dané potřebě a pod. Není sporu, že vykonávajíc tento choulostivý úkol, byla by narážela na stálé překážky a také narazila (koupě »Košíku« pro pozemkový úřad, automobily a pod). V úsporné komisi nesměl zasedati ani jediný člen N. S., pokud byl veřejným zaměstnancem, z obavy, že by úspory brzdil a přece se komise i bez této »přítěže« neslavně rozešla. Při budování úsporné komise zapomnělo se však na hlavní věc, totiž, že skutečné úspory mohly by vzniknouti jedině tehdy, bude-li zde orgán, jenž by se zabýval také technickou stránkou vnitřního úřadování, dále otázkami pracovní ekonomie a neméně též otázkou zaměstnanectva samotného, totiž, zdali účelnou změnou vnitřní struktury v tom kterém odvětví nedalo by se docíliti přiměřeného snížení počtu zaměstnaneckého personálu. Z tohoto důvodu předložili jsme náš návrh v r. 1921 s posláním, jak jsme byli právě uvedli.

Je zajímavé, jak jsme tehdy před 12 lety v našem návrhu předpověděli restrikci. Napsali jsme: Má-li se za to, že bude možno provésti restrikci jaksi mechanicky, že by se prostě řeklo, tam a tam musí se uspořiti takové a takové % personálu, aniž by této restrikci předcházelo důkladné a pronikavé zjednodušení úředních výkonů, tudíž reforma ve všech odvětvích správy a samozřejmě také i v podnicích státem spravovaných, byl by to zásadní omyl, jenž by sotva vedl k cíli. Bez předchozího zjednodušení a reformy, krátce před předcházejícím odstraněním zastaralého, moderní době a dnešním potřebám nevyhovujícího byrokratického aparátu a zavedením účelné pracovní ekonomie, není možno provésti takové snížení počtu personálu, aby to státní pokladna skutečně pocítila. Snad pro prvý okamžik dalo by se docíliti jakýchsi úspor tím, že by se propustil ze služeb smluvní personál a veškeré volné pracovní síly, tudíž síly, jejichž poměr ke státu není trvalý, jaké by to však mělo následky v budoucnosti? Kdyby zůstalo vše při starém, t. j. způsob úřadování by se nezměnil, musila by se značně zvýšiti výkonnost zbývajícího personálu jednak tím, že by musil zdolati větší agendu a jednak také tím, že by se zvýšil počet pracovních hodin, čili srozumitelněji řečeno, přidalo by se mu práce a ubralo odpočinku. Nesmí se zapomínati, že definitivní personál, který tu zbyl za Rakouska a jenž tvoří jádro našeho nejlepšího, nejzdatnějšího a nejspolehlivějšího úřednictva, je po výtce již fysicky starším, neboť po dobu války nebyl vůbec doplňován, dále je sešlým válečnými poměry, neboť byl po 4 léta přetěžován přímo nadlidskými výkony a nejbídněji odměňován, takže trpěl hlad (Vídeň nás přece chtěla vyhladovět), tento personál by sotva bez újmy svého zdraví snesl, aby se mu ukládala zvýšená práce a zkracovala doba odpočinku. To by přivodilo předčasnou invaliditu a mortalitu u velké části personálu, čímž by byl zatížen nepřiměřeně pensijní etát. Stát by tu měl dvojí škodu: Musil by platiti pense a zaopatřovací důchody a ztrácel by dobrý a spolehlivý personál. Co by ušetřil dnes, ztratil by dvojnásob zítra. Počínal by si jako pachtýř, jenž vápnem vymrskává půdu, nestaraje se o jejího majitele. Avšak stát není tu pouze pro dnešek a proto nemůže se říditi heslem: Après nous le déluge.

Budiž připomenuto, že máme tu na mysli úřady a úřednictvo ve svém celku a že tím není řečeno, že i mezi starším personálem jsou nehodné výjimky, vyhýbající se svým povinnostem. Tomu je podobně všude ve všech vrstvách.

Bohužel, naše tehdejší slova splnila se úplně, vše bylo provedeno tak, jak jsme předpověděli. Provedla se mechanická restrikce personálu, bez zřetele ke skutečné potřebě; počet se snížil o 10%, t. j. celkem asi o 30 000 osob, aniž by předcházela reforma, neb alespoň jakési částečné zjednodušení úřadování, a výsledek? Pensijní etát byl značně zvýšen, nehledě ani k tomu, co se vyplatilo dobrovolně odcházejícím hotově jednou pro vždy, v úřadech služba počala váznout a za krátkou dobu tu a tam bylo třeba přijímati personál nový, a dnes dokonce u železnice sahá se k reaktivování předčasně pensionovaných. Restrikční zákon byl skutečně nešťastným, neboť nejen že nedocílilo se žádoucích úspor, nýbrž i otřáslo se povážlivě právní jistotou zabezpečující definitivnímu zaměstnanci stálost existence! Starší, spolehlivý a dobrý personál (až na výjimky) byl dán do pense a nový byl přijímán. A dnes všeobecně slyšíme stesky na váznoucí pochod a postup v úřadech, na zdlouhavé vyřizování žádostí a podání, všude, ať vezmeme kterýkoliv obor správy nebo státní podnik, stížnost na stížnost na nedostatek personálu, čímž vznikají často nenahraditelné škody občanstvu a státu (vezměme jen opožděné daňové předpisy). A kromě toho máme ještě o 18 tisíc zaměstnanců více.

Stále se ještě mluví o hypertrofii zaměstnanců v některých úřadech, ačkoli podobné hlasy slyšíme již zřídka, kdežto před léty byly na denním pořádku. Vyvraceli jsme je stále a stále a poukazovali k tomu, že náš administrativní aparát musí tento počet míti, má-li přesně dochvilně plnit svoje úkoly a že ke snížení počtu personálu může dojíti teprve tehdy, bude-li zjednodušen. Bohužel, našeho varovného hlasu (nutno si přečísti náš návrh z r. 1921, tisk 1105) nebylo dbáno a tak v důsledku zcela falešných představ o personálních stavech jednotlivých resortů, zejména železnice a pošty, jakož i v důsledku falešných a přemrštěných zpráv ve veřejnosti a v politických kruzích, dochází koncem r. 1924 k restrikci 10% všech zaměstnanců, k restrikci čistě mechanické, nepromyšlené a bez ohledu, zdali resort ten či onen ji snese nebo ne. Marně jsme již v roce 1921 v našem návrhu dokazovali, že není de facto hypertrofie a že je-li tu a tam, je to zjev přechodný, vzniklý válečnými a poválečnými poměry, a že během doby samozřejmě zmizí. Konstatovali jsme tehdy na základě úředních dat, dodaných nám ministerskou radou, že republika nezaměstnává větší počet zaměstnanců než bývalé Rakousko, pokud jde o území naší republiky, uveřejnili jsme v tomto návrhu srovnávací tabelu všech státních zaměstnanců v republice Československé, dle stavu 1. ledna 1921, a státních zaměstnanců v bývalém Rakousku, pokud se týče území našeho státu dle stavu v r. 1918, tudíž před převratem, kde důkaz ten byl podepřen oficielními ciframi.

Podle této statistiky byl stav k 1. lednu 1921 následující:

Rakousko vykazuje počet pouze 196 764 osob, kdežto republika 275 606 osob, takže byla tu diference 78 842 osob, jež by republika měla na víc. V počtu 196 764 není však zahrnuta armáda provisorních zaměstnanců, které Rakousko v evidenci nevedlo, zejména dělnictvo na drahách a výpomocné síly. Tak na př. počet dělníků v československém železničním provozu činil v r. 1921 94 550 osob (dnes je značně nižší, neboť velká část byla jmenována definitivními zaměstnanci), kdežto v počtu v bývalé rakouské železniční správě není dělnictvo vůbec zahrnuto. Podobně je tomu také i ve správě poštovní, kde tisíce venkovských poštovních zřízenců nebylo rakouskou poštovní správou vedeno v evidenci, kdežto čsl. poštovní správa je zpragmatisovala a uvádí je ve svojí statistice. A tak je tomu bezmála ve všech resortech správy státní i státních podniků.

V našem počtu 300 700 osob (dle stavu 1921) jsou zahrnuty všechny pracovní síly, definitivní i provisorní, dělníci, výpomocné síly a smluvní personál, kdežto v rakouském počtu 215 839 (včetně vojenské gážisty) jsou obsaženy výhradně síly definitivní bez dělníků a provisorního personálu a také bez personálu, který byl zaměstnán na Slovensku, poněvadž data z této země nebyla po ruce. Samozřejmě že i tyto cifry nebyly vždy spolehlivé a že teprve oficielní statistika, vydaná státním statistickým úřadem v r. 1925, podává přesný a přehledný obraz skutečného počtu zaměstnanců ve všech státních úřadech a podnicích. Statistika ta je všeobecně známa a i ta podává důkaz, že republika oproti bývalému Rakousku nezaměstnává větší počet zaměstnanců, a je-li tomu tak v tom či onom resortu, je to důsledek přirozeného vývoje a pak také, že jsme v novém státě zakládali centrální úřady a j.

Nesmí se tudíž mluviti, že ČSR. má poměrně více personálu než bývalé Rakousko na stejném území. Tak se to tradovalo a ještě dnes, i když sporadicky, setkáváme se s podobným názorem, aniž by se klidně a věcně uvažovalo, proč tu a tam vykazujeme vyšší cifry, vlastně proč jsme je vykazovali po převratu.

Konstatovali jsme, že po převratu přihlásilo se do našich služeb množství příslušníků ČSR, kteří byli zaměstnáni v jiných zemích bývalého Rakouska, které jsme buď převzali nebo musili v důsledku mírových smluv do našich služeb převzíti. Dále jsme uvedli, že bylo nutno přihlížeti k legionářům, invalidům a konečně bylo třeba také obsaditi úřady na Slovensku, což vše pohltilo rovněž množství personálu. Dále jsme zřizovali ústřední úřady, jakých tu vůbec nebylo: 17 ministerstev, kancelář presidenta, Národní shromáždění, nejvyšší správní soud, nejvyšší kontrolní úřad, státní pozemkový úřad, státní úřad statistický, revisní odbor ministerstva financí, dále jsme postátnili politickou správu, a to vše jak je samozřejmo, vyžadovalo značný počet úřednictva. Krátce úřednická Vídeň přestěhovala se do Prahy a odtud onen vzrůst počtu zaměstnanců.

Počítáme-li v ČSR okrouhle 14 milionů obyvatel připadá průměrně na 10 tisíc obyvatel 200 státních (veřejných) zaměstnanců, t. j. úředníků, profesorů, oficiantů, zřízenců, výpomocných sil, dělníků a pod. Srovnejme tento počet s jinými státy, pokud máme po ruce příslušnou statistiku. Ministerstvo vnitra vydalo v bývalém Rakousku podobnou statistiku jako přílohu k předloze zákona o služební pragmatice (r. 1911) a tu shledáváme, že na 10 tisíc obyvatel podle stavu z r. 1914, tudíž před 20 lety, připadalo:

Tento počet se ještě za posledních 20 let značně zvýšil, vždyť v bývalém Rakousku v období 1900 - 1910 zvýšil se průměrně o 20 %, takže by dnes připadalo na 10 tisíc obyvatel, když bychom počítali s 20%ním přírůstkem, 194 úředníků a zřízenců, tudíž téměř asi tolik, kolik připadá dnes v Československu. Rozdíl 6. osob v náš neprospěch (máme o 6 osob více). To jest celkem asi 10 tisíc zaměstnanců více, než by vykazovalo Rakousko, nutno přičísti na vrub zaostalé Haliče, Bukoviny a Bosny a alpských zemí, které přirozeně nepotřebovaly tolik personálu pro svoji nepatrnou hustotu obyvatelstva a méně pokročilou kulturu, jako země České. Srovnáme-li tudíž počet státního personálu v ČSR s ostatními státy a jmenovitě s bývalou rakousko - uherskou říší a přihlížíme-li ke kulturní, obchodní a průmyslové vyspělosti našeho obyvatelstva, jehož potřeby jsou přece zcela jiné než byly ještě před 20 lety a konečně stále stoupají, není možno de facto mluviti o hypertrofii personálu v našich úřadech a docela už ne o tom, že máme snad poměrně více zaměstnanců než bývalé Rakousko (tu a tam se mluví, že dokonce absolutně). Zmínili jsme se o kulturní, obchodní a průmyslové vyspělosti obyvatelstva v republice. Není třeba dokazovat, že i hospodářské a sociální poměry vyžadují vzrůst veřejných zaměstnanců. Čím vyšší kultura, čím vyvinutější obchod a průmysl, tím vyšší požadavky, jež občanstvo klade na státní administrativu.