Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 723.

I.

Blahodárný vliv kapitálu, používaného obezřele a rozumně, přináší společnosti i státu veliké výhody a dobrodiní. »Šťastný stát, jehož občané pilně pracují a šetří.«

Kapitál, nashromážděný prací a šetrností milionů občanů – neboť thesaurisace kapitálu dávno již opuštěna – bývá z největší části sbírán peněžními ústavy, jako reservoiry, které pak zprostředkují jej ke zúrodnění průmyslu, k zařízením ve státě a k provedení velkých úkolů.

Tyto peněžní ústavy fungují tedy pouze jako zprostředkovatelé mezi tvůrcem kapitálu a mezi jeho upotřebitelem.

Poměry však způsobily, že tento zprostředkovatel velmi často neplnil tento svůj původní úkol a hleděl sám zmocniti se ovoce kapitálu, a tvůrce i upotřebitele jeho připraviti o největší díl výsledku jejich práce, neboť nepřirozeně drahá režie ústavů peněžních pohltila největší část výnosu rozpůjčených kapitálů a snaha po velkých ziscích nad to sváděla k transakcím velice riskantním.

K tomu přistoupily pak válečné a poválečné poměry, které přivodily veliké přesuny kapitálů a veliké převraty a neklid v hospodářských poměrech. Tyto okolnosti přirozené způsobily, že mnozí podnikatelé-dlužníci ústavů finančních, kteří normálně by byli užitečně a výnosně použili zapůjčených jim kapitálů, stávali se insolventními.

Mnohé banky nad to, aby shrábly i zisky podnikatelské, samy pouštěly se do podniků výrobních a obchodních, které buď neschopností a sobeckostí vedoucích osob, buď hospodářskými převraty poválečnými přivodily velké ztráty kapitálů a mnohé banky na kraj záhuby.

Nad to časté převraty valutové, inflace a deflace svými důsledky v první řadě zasáhly ústavy peněžní. Rovněž i znehodnocení válečných půjček rakouských neobešlo se pro ústavy peněžní bez velkých otřesů. Důsledek takových krisí v peněžnictví projevoval své účinky v nejširších kruzích společnosti: vkladatelé a akcionáři byli zbaveni svých úspor a uvrhnuti v nouzi; podnikatelé připraveni o provozovací kapitál a nemohouce bez něho obstáti, zastavovali výrobu. Tím stát přicházel o daně a dělnictvo o práci. Přispívalo to nad to ke vzrůstu nezaměstnanosti.

Když tato krise peněžních ústavů (částečně zaviněná, částečně nezaviněná) počala jeviti tyto své nepříznivé účinky, ovládlo přesvědčení, že je v zájmu veřejném z veřejných prostředků přispěti k jejímu zmírnění, když nemožno bylo ji plně odstraniti. Zpočátku dělá se to vložením větších peněžních částek na mírný úrok nebo dokonce bezúročně do ohrožených ústavů, aby zabráněno bylo úplnému jich zhroucení.

Když však počet takových ohrožených ústavů rostl, bylo patrno, že záchrana jejich nemůže býti dávána výlučně na bedra státu, ale že je nutno, aby v první řadě i peněžní ústavy jako celek hleděly si navzájem pomáhati, neboť často vzájemná konkurence je ničila. Myšlenka tato přivodila dva zákony v r. 1924, a sice zákon ze dne 10. října 1924, č. 237, jímž měl býti vytvořen Zvláštní fond pro zmírnění ztrát z poválečných poměrů, do něhož aby přispívaly jednak všecky ústavy peněžní ročně částkou svých zisků a jednak i stát ročním příspěvkem 50 mil. Kč.

Druhý zákon z téhož dne, č. 238, měl vytvořiti jiný Všeobecný fond peněžních ústavů, do něhož měly přispívati peněžní ústavy jistou částkou (1 1/2 %) z úroků, které odváděly vkladatelům ze svěřených jim vkladů a z něhož by ohrožené ústavy dostaly pomoc. Zde náklad nesli jen vkladatelé.

Již tehdy zavládlo však přesvědčení, že veliká část krise peněž. ústavů tkví v nich samých, jejich zařízení, v jejich vedení a proto současně vydán další – třetí zákon z téhož dne, pod č. 239, jenž zákonnou úpravou vkladních knížek měl chrániti důvěřivé vkladatele před jejich zneužitím peněžním ústavem; nad to upravil vnitřní organisaci akciových bank, ztíživ jejich obor působnosti, aby brzdil nesvědomité nakládání se svěřenými jim vklady, podrobiv je zároveň specielní revisi odborné; konečně zavedl tresty na lstivé jednání vedoucích osob. Těmito zákony měla se zvýšiti bezpečnost vkladů a zdokonaliti organisace peněžnictví a tak zvýšiti důvěru střádalů k takovým ústavům.

Avšak 7letá zkušenost – doma i v cizině nabytá – ukazovala, že ani těmito zákony nedocílí se žádoucích výsledků, neboť časté byly případy, kdy peněžní ústav octl se na pokraji zkázy, avšak vedoucí její osobnosti zanechávaly nebo vykazovaly úžasné zbohatnutí, jak na př. výsledky pozemkové reformy každému ukazují. Dokazovalo to, že kořen zla z veliké části tkví v mravním poklesu nepoctivosti, ba hyenismu, vůdčích osob, které bank využívaly ke svému obohacení, zabezpečujíce si jednak pevnými smlouvami nepřiměřené platy a odměny a jednak výnosných obchodů banky zabírajíce pro sebe. Obojí pak – vedle povšechné krise hospodářské – vedlo k tomu, že vkladatelé i akcionáři bývali zkracováni a podnikatelům nemohlo se dostati oplodňujícího kapitálu buď vůbec anebo jen za nesnesitelného břemene vysokého úroku. Touto výší úroku však přiváděl zdražování výrobků průmyslových i stavebních, neboť tento úrok byl zakalkulován do ceny výrobku.

Tento vývin nutně vyžaduje dalších kroků k úpravě našeho peněžnictví. Vláda přichází tu s novým zákonem, jenž dále stavě na myšlence oněch zákonů z r. 1924, využitkuje nabytých zkušeností z jejich provádění a sahá k radikálnímu řešení problému tím, že určí zodpovědnými vedoucí osoby za činnost peněžních ústavů. Zodpovědnost má ráz peněžní a trestní současně. Zákonem tím vytvořuje se nová kapitola trestního práva.

Důvodová zpráva se utěšuje, že »osnova tato již jednou pro vždy zabezpečí naše banky před poruchami, pramenícími z nesvědomitého nebo neodborného jich vedení a tak pro veškeru další budoucnost vyřešiti s úspěchem otázku bez vadného financování podnikatelských složek našeho národohospodářského celku, a že cele se zahojí všecky rány našeho peněžnictví.«

Kruhy bankovní zase naopak se obávají, že přílišná zodpovědnost, která se ukládá vedoucím osobám, způsobí, že tyto budou se báti bráti na sebe nebezpečí, plynoucí z povolení úvěru a z nejistoty podnikání a že kapitály zůstanou nevyužity a při tom podnikatelství bude bez prostředků. Zákonem tím prý se socialisují banky a kapitál a zabíjí se podnikavost přílišným reglementarismem.

Doufejme, že pravda bude uprostřed a tím docílí se již pěkný krok na sanaci našeho peněžnictví.

Předložená osnova zákona má formu novelisace oněch tří zákonů z r. 1924; forma ta ztěžuje velice orientaci v něm, a bude míti za následek, že širší veřejnost těžce jej ovládne. Neobvyklá je délka jednotlivých článků a jejich různý obsah.

Sestává ze 6 dílů:

Hlava první (čl. I-VI) novelisuje onen první zákon z r. 1924, č. 237, o Zvláštním fondu; provádí reorganisaci kuratoria tohoto fondu, rozmnožujíc počet členů jeho i náhradníků a dávajíc odvolání členů těch ve volné uvážení vlády (čl. I). Dále se tu přesněji určuje základna pro fondové příspěvky peněžních ústavů nevýdělečných (co sluší rozuměti čistým ziskem, čl. II). Aby se posílily prostředky fondu, který bude moci, ba musiti, provésti ještě dodatečnou sanaci mnohých podniků (čl. VI), zvyšuje se příspěvky bank zásadně o 1/2% s jistou progressí u těch bank, které obdržely popovu z fondu při první sanační akci (čl. IV) a konečně nově dává se záruka za státní roční příspěvek až do výše 20 mil. Kč vedle dosavadních ročních 50,000.000 Kč (čl. IV).

Hlava druhá (čl. VII-XII) jest zase novelou ke druhému zákonu z r. 1924, č. 238, o Všeobecném fondu. I zde se reorganisuje kuratorium fondu (čl. VIII) a rozhodčího výboru (čl. XII), současně přeřazují se spořitelny nekomunální ku spořitelnám komunálním (čl. VII), jak si to přál slavný senát již při projednávání zákona v r. 1924 (resoluce ze dne 10. října 1924).

I zde se zvyšují příspěvky členů fondu a to na dvojnásobnou výši 3%ní (čl. IX).

Novinkou zde je stanovená úprava uspokojování vkladatelů ústavu, který likviduje s podporou z tohoto fondu; úprava tato věnuje zvláštní zřetel zájmům nuzných vkladatelů a zároveň přispívá k potírání honby za vyšší úrok (čl. XI).

Obě tyto hlavy vládní předlohy poslanecká sněmovna měnila někde pouze stylisticky.

Hlava třetí, obsahující čl. XIII až XXXIV, provádí obsáhlou a pronikavou novelisaci zákona č. 239 z r. 1924 o vkladních knížkách (listech) akciových bankách a o revisi bankovních ústavů. Hlava tato podrobena byla častým změnám v poslanecké sněmovně.

Ohledně úpravy oprávnění přijímati vklady na vkladní knížky nutno upozorniti, že zákon výslovně zakazuje přijímati vklady na vkladní knížky bez skutečného vkladu peněžního a že peněžní ústavy musí napříště vykazovati ve vkladních knížkách plnou úrokovou sazbu i veškery srážky, a výsledkem pak čistou sazbu úrokovou (čl. XIII). Ustanovení toto má přispívati k potírání nekalé soutěže vkladové.

Čl. XIV, XV a XVI odchylně od dosavadního stavu upravují otázku, za jakých podmínek lze vydávati vkladní knížky; tato ustanovení směřují hlavně k tomu, aby se zabrzdilo překotné zakládání družstevních záložen. Na druhé straně však změněná tato ustanovení zavádějí u družstevního úvěrnictví tu významnou novotu, že revisní svazy nemají napříště býti vyloučeny ze vkladových obchodů. Podotknouti sluší, že poslanecká sněmovna právě v těchto článcích provedla značné změny na vládní předloze, zmírnivši podmínky, za kterých smějí nová úvěrní družstva přijímati vklady na vkladní knížky, a pojavši sem i komanditní společnosti na akcie.

Dosavadní ručení členů představenstva bank a peněžních společností s ručením obmezeným za vklady na vkladní knížky se zvyšuje a rozšiřuje i na ředitele těchto ústavů (čl. XV, odst. 4); toto ručení má principielně býti i nadále poměrné; skutečnou novotou však jest, že se má zakládati přímo na zákoně a nikoli na zvláštním zavazovacím prohlášení, jak tomu bylo až dosud. Podle vládní předlohy nebylo toto ručení časově obmezeno; poslanecká sněmovna je obmezila na 6 let.

Podstatnou novotou, kterou zavádí tento zákon ve čl. XVII jest, že koncesní systém, který platí pro zřizování a organisační změny akciových bank v zemích historických, se rozšiřuje i na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde dosud platí v té příčině systém normativní.

Dosavadní zákaz, aby banky obchodovaly se členy dozorčí rady, rozšiřuje se i na vedoucí úředníky banky, k nimž se počítají i tak řečení stále úřadující členové správní rady, jakož i ostatní zaměstnanci banky i s příslušníky rodin těchto osob (čl. XVIII).

Již starý zákon podrobuje určité obchody, které podle okolnosti případu jeví se s hlediska řádného hospodářství banky povážlivými, schválení dozorčí rady (čl. XIX). Předloha počet případů těchto rozšiřuje, jmenovitě vyhrazuje takovému schválení obchody s koncernovými podniky banky.

Vládní nařízení, kterým budou vydány zásady jednacího řádu bank a řádu dozorčího (čl. XXI, odst. 3) – dosud se tak dálo vnitřními výnosy ministerstva financí – může zmírniti vylíčená obmezení zákona co do obchodování bank (čl. XIX, bod C na konci). Tato obmezení ostatně poslanecká sněmovna dosti podstatně oproti vládní předloze zmírnila.

Další podstatnou novotou novely této jest, že zákon stanoví náležitosti, za kterých se někdo smí státi členem představenstva akciové banky nebo její dozorčí rady anebo jejím vrchním úředníkem a likvidátorem (čl. XX a XXII). V té příčině se uplatňuje též novota, teprve poslaneckou sněmovnou sem vsunutá, že členství v představenstvu akciové banky, z funkce zmocněnce tohoto představenstva, vedoucího úředníka a likvidátora se vylučují vůbec členové Národního shromáždění (čl. XX, bod f). Tito mohou býti tudíž pouze členy dozorčí rady.

Nový zákon má zjednati dozorčí radě postavení v některých členech představenstva rovnocenné, ne-li přímo nadřízené (mnohá místa) a proto nově buduje právo menšiny akcionářů při volbách do dozorčí rady a to, – což jest proti nynějšímu systému ochrany práv menšin v kapitálových associacích novotou! – na základě zájmu podnikového (čl. XII, odst. 4).

Vzhledem k novému rozšíření působnosti dozorčí rady reformuje se též kontrolní oddělení banky (čl. XXIV), jako orgán, dozorčí radě spolupodřízený a jsoucí pod její ochranou.

Působnost dozorčí rady rozšiřuje se zejména i v tom směru, že jí má býti vyhrazeno schvalovati služební smlouvy s funkcionáři banky (čl. XXVII) a rozhodovati o výši odměn za správní radovství a za jiné takové vedlejší funkce.

Nezdravé a veřejností tolik odsuzované kumulaci takových vedlejších funkcí má býti bráněno zákazem, že jich nikdo nesmí míti více než 15 (čl. XX, odst. 2), pro zaměstnance banky snižuje se tento nejvýš přípustný počet vedlejších funkcí na 10 (čl. XXVII, odst. 5), s tím dalším obmezením, že tantiemy z těchto funkcí mají patřiti bance a musejí zůstati jí zachovány alespoň z poloviny.

Jednou ze základních intencí nového zákona jest usměrniti požitky vedoucích funkcionářů a postaviti je na rozumný základ, který by byl v souhlasu se skutečnou hospodářskou nosností banky. Proto mají se všeobecně zameziti dlouhodobé služební smlouvy s vedoucími funkcionáři bank (čl. XXVII, odst. 1 – vládní předloha byla ještě přísnější!) a má se umožniti snížení nepřiměřeně vysokých jejich služebních požitků v případě, že akciový kapitál banky poklesl více než o 20% (čl. XXVII, § 17 b, odst. 1 a 2).

Rozhodujícím orgánem je zde zvláštní rozhodčí soud u příslušného krajského obchodního soudu (týž §, odst. 3-12).

Zvláštní pozornosti zaslouží, jak nový zákon hledí provésti reorganisaci revisí nad bankami (čl. XXVIII-XXXII).

V tom směru uplatňuje osnova především zásadu, že povinnými členy revisní Jednoty, která jest po zákonu povinna revidovati banku, musí býti napříště veškeré akciové banky a veškeré peněžní společnosti s ručením obmezeným (čl. XXVIII, odst. 1), kdežto dosud takové povinné členství se týká jen těch, které přijímají vklady na vkladní knížky.

Dále se provádí pronikavá reorganisace právě zmíněné revisní Jednoty; ta byla dosud zbudována na principu autonomním; nyní však bude tento revisní orgán pod náležitým vlivem státní správy, specielně ministerstva financí, jemuž se vyhrazuje přímý vliv na výběr revisorů a na výkon jejich služby (čl. XXXI).

Článek XXXIII buduje zvláštní trestní právo pro funkcionáře akciových bank a jiných peněžních ústavů. Článek ten obsahuje celkem 15 paragrafů, dlouhých, které s podrobnou kasuistikou a detailností prohlašují určitá jednání za trestná; trestání přísluší někde správním úřadům, někde soudům, a tresty jsou buď jen peněžité nebo peněžité a na svobodě. Zvláště významným jest § 35 a), který po vzoru §§ 361 a 362 trest. zákona slovenského směřuje proti nepoctivému hospodaření v peněžních ústavech. Poslanecká sněmovna provedla důkladnou redakci tohoto ustanovení a mnohých jiných paragrafů, vesměs zmírňujíc trestnost, takže nelze se již obávati, že by obsah tohoto článku mohl nepříznivě působiti na solidní vývoj úvěrování.

Rovněž zvláštní pozornosti zaslouží ustanovení sem vsunutého §u 30 a), které hledí posíliti postavení revisních orgánů a svazů vůči revidovanému ústavu nuceným vymáháním provedení revisních nálezů.

Hlava čtvrtá (čl. XXXV-XLI) jest jaksi doplňkem zákonů o Zvláštním a Všeobecném fondu. Sem zařaděná ustanovení směřují k tomu, aby sanovaným ústavům se umožnilo zmenšiti počet přebytečných vedoucích funkcionářů bez nepoměrných finančních obětí (čl. XXXV, odst. 3); pro tato opatření stanovila vládní předloha lhůtu pěti let, kterou poslanecká sněmovna vzhledem k žádoucí stabilitě služebních poměrů v bance zkrátila na 3 léta.

Dále tato ustanovení usilují o to, aby sanační břímě bylo také rozvrženo nejen na vedoucí funkcionáře (čl. XXXVI) i jejich manželky, ale i na akcionáře, nedovolujíce (čl. XXXVII), aby byly vypláceny dividendy a tantiemy, ale naopak ukládajíce jim, aby z budoucích výtěžků v první řadě splácely kapitál, jehož se jim dostalo z veřejných prostředků.

Konečně přicházejí zde ustanovení (čl. XXXVIII až XL), která mají vládě umožniti dočasnou socialisaci čili znárodnění některého ústavu, nahrazujíc společenské orgány sanovaného ústavu svými lidmi pomocí jmenování důvěrníků nebo dokonce správního i dozorčího výboru.

Další finanční podpora z prostředků státních má ministru financí umožniti zmocnění článku XLI.

Hlava pátá (články XLII-XLVII) obsahuje především ustanovení, upravující poměr nového zákona k zákonům již platným a přechodná ustanovení k hlavě první a druhé nového zákona (čl. XLIII), třetí (čl. XLIV) a čtvrté (čl. XLV). Dále zde přicházejí ustanovení, zmocňující vládu k vydání prováděcího nařízení ke čl. XVII (koncesování bank a poboček) a k vyhlášení novelovaných zákonů č. 238 a 239 z r. 1924 v jejich novém, úplném znění.

Tuto část zákona rozmnožila poslanecká sněmovna o nové ustanovení, kterým se mají akciovým bankám dočasně poskytnouti právní (nikoli daňové) úlevy při snižování akciového kapitálu, hlavně zničením zásob vlastních akcií (čl. XLVI).

Ve hlavě šesté, která obsahuje články XLVIII-LV, setkáváme se s řadou celkem nesourodých ustanovení. Jsou tu ustanovení, která mají účelem, aby zásadu o zrušitelnosti služebních smluv funkcionářů akciových bank a o možnosti snížiti služební požitky těmto funkcionářům mohly se uplatniti i u všech jiných akciových společností a peněžních ústavů (články XLVIII a XLIX).

Dále jsou tu ustanovení, která mají splniti dávné sociálně-politické požadavky zaměstnanectva peněžních ústavu, jednak v otázce specielní úhrady a samostatné správy pensijních fondů (čl. L), jednak v otázce zavedení závodních výborů i do peněžních ústavů (čl. LI).

K těmto druží se též ustanovení, jimiž se zmocňuje vláda, aby upravila obchodování t. zv. bankéřských podniků (čl. LII) pro něž platí i trestnost čl. XXXII, aby dala spolehlivý základ právní pro vybudování úvěrové evidence Národní bankou (čl. LIII) a konečně, aby vyvolala v život poradní sbor ve věcech peněžnictví (čl. LIV), který svým rázem se ve mnohém podobá svého času projektované Peněžní radě a má míti hlavně cílem zasáhnouti úpravně do tvorby úvěrových sazeb, nikoliv však – jak zákon výslovně stanoví – s porušením zásad diskontní politiky cedulové banky, nýbrž naopak na podporu jejích akcií.

Všecka ustanovení předlohy této podrobil ústavně-právní výbor podrobnému zkoumání ve čtyřech schůzích, a uvážil všecky okolnosti, které mluví pro i proti jednotlivým ustanovením jejím.

Naprosto uznána nutnost časové úpravy našeho peněžnictví. Předloha jeví se jako výsledek různých názorů, a jako kompromisní dílo přirozeně vydáno je kritice těch, jejichž názory nedošly uplatnění.

S tohoto hlediska nutno dívati se na jednotlivá její ustanovení. Závažnější názory ústavně-právního výboru uvedeny jsou aspoň v následujícím.

Článek ten dává vládě volnost, bez udání důvodů odvolati člena kuratoria fondu Zvláštního i Všeobecného. Oproti zákonům z r. 1924, kdy odvolán mohl býti člen pouze tehdy, jestliže porušuje nebo zanedbává hrubě své povinnosti (zejména mlčelivosti). Novela dává vládě velikou volnost a ústavně-právní výbor vyslovil jednomyslně přání, aby odvolání dálo se jen z důvodů vnitřní služby fondu, a nikoli snad z důvodů politických.

Obě dvě první hlavy zákona zvýšením příspěvků mají opatřiti větší prostředky příslušným fondům, aby ve smyslu čl. VI bylo možno ještě dodatečně, a ve smyslu čl. XI, odst. 2, vydatnější podpory, až do 80% dáti těm, kdo toho více potřebují.

Skupinami věřitelů zatíženého ústavu ve smyslu tohoto čl. XI nelze rozuměti skupiny v technickém smyslu čl. VII (§ 5 zákona č. 238 z r. 1924), nýbrž skupiny věřitelů dle jejich majetkového a sociálního postavení, pro něž i menší ztráta vkladu znamená hospodářsky citelnou ztrátu.

Nárok na náhradu škody ve 4. odst. čl. XI nekryje se s rozsahem ručení podle čl. XV; jeho obsah je větší.

Ústavně-právní výbor je přesvědčen, že pod zákaz podle čl. XIII, odst. 2., věty druhé nespadají vkladní knížky, které byly vydány na podkladě hotovosti, opatřené náležitě krytým úvěrem od ústavu, jenž vystavil tuto vkladní knížku.

Ustanovení toto postihne funkcionáře míst, kde je pouze jediná banka (pobočka) dosti tíživě, vylučujíc mnoho osob z funkčních míst banky. Ve větších místech, kde je více bank, je možný obchodní styk mezi funkcionáři jedné banky s bankou jinou, tedy toto ustanovení, zakazující styk s vlastní bankou, není již tak tíživé.

K pojmu »zmocněnce představenstva«, jehož užívá § 8 a odst. 1., konstatuje ústavně-právní výbor, že za takového zmocněnce lze považovati toliko osobu, na kterou představenstvo přenáší část působnosti, která mu je přiznána stanovami. Není tedy zmocněncem představenstva osoba, která je představenstvem anebo jiným k tomu povolaným orgánem banky pověřena, aby zastupovala banku. Podle toho není zákonné překážky, aby advokátovi, který je členem Národního shromáždění, bylo představenstvem svěřeno zastupování banky před soudy a pod.

Spolupachatelem ve smyslu tohoto paragrafu nemůže býti vkladatel-majitel knížky, neboť ustanovení o knížkách nepřípustných vydáno jest právě na ochranu vkladů peněžních.

Ustanovení o správnosti dat bilančních zabezpečiti má veřejnost před klamáním o pravém stavu banky.

Ustanovení tohoto článku, dané na ochranu bank, mohla by se lehko zvrátiti na trýzeň zaměstnanců. Neboť banky by mohly používati volně oprávnění jim podle tohoto článku daného a vypovídaly by služební poměry, po případě neprodlužovaly by služební smlouvy zaměstnanců, jichž úpravy služebního poměru se tento článek týká, a kteří v důsledku svého slabého hospodářského postavení zasluhují sociální ochrany.

Proto příslušnou resolucí vyzýváme ministerstvo financí a ministerstvo sociální péče, aby dbaly toho, by banky nepřispívaly ještě ke zvýšení nezaměstnanosti.

Ustanovení odst. 4. o závazku zaměstnanců banky vůbec vrátiti poloviny odměn přijatých za členství ve správních neb dozorčích orgánech podniků, ve kterých banku zastupovali, stanoví přesně obsah jejich závazků. Co nad to ukládají odstavce 1.-3. tohoto článku těchto zaměstnanců se již netýče.