Senát Národního shromáždění R. Čs r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 728.

1. sen. Nedvěda a soudr. ministru veřejných prací ohledně neslušného chování ministerského rady dra Kurze z V. odboru ministerstva veřejných prací při návštěvě deputace severočeských horníků v ministerstvu.

2. sen. dra Korlátha a druhov ministrovi vnútra a predsedovi vlády vo veci protizákonného postupu vo verejnej správe Podkarpatskej Rusi.

3. sen. Füssyho a druhov ministrovi financií o protizákonnom zdanení traktorov, užívaných v zemedelstve.

4. sen. Merty Pichla, dr Miloty a druhů vládě republiky Československé ve věci pozemkové reformy na Podkarpatské Rusi.

5. sen. Lokoty a soudr. ministrovi spravedlnosti, že v časopise ”Karpatska Pravda” ze dne 6. března 1932 byl zabaven článek, ve kterém se popisují......... ve Vrchovinských obcích.

Dne 12. dubna uvedli poslanci Štětka, Hruška a senátor Nedvěd sedmičlennou deputaci stávkového výboru severočeských horníků do ministerstva veřejných prací. Deputace byla telefonicky hlášena panu osobnímu tajemníku pana ministra Vrbickému a bylo jí oznámeno, aby se hlásila v V. odboru u ministerského rady dra Kurze. Deputace se dostavila do ministerstva o 11. hod. 15 minutách dopoledne a dala se znovu ohlásiti u ministerského rady dra Kurze jedním ze zřízenců. Asi za čtvrt hodiny šel kolem deputace vrchní oficiál ministerstva veřejných prací Sagmar, který poslance Štětku osobně zná, a tázal se ho, co si přeje. Když dostal odpověď nabídl se sám, že znovu deputaci ohlásí. Za několik minut se vrátil a sdělil všem členům deputace, že pan ministerský rada dr Kurz má nějaké jednání, ale že bude deputaci k disposici za 20 minut, nejdéle za půl hodiny. Deputace klidně čekala, několikráte se tázala a bylo jí vždy řečeno, že jednání dosud trvá. Když již bylo 2 hod. a 5 minut odpoledne, znovu se deputace dotazovala na ministerského radu dr Kurze a dostala za odpověď, že ministerský rada dr Kurz již odešel domů. Samozřejmě, že toto neslušné, nezdvořilé a nezodpovědné jednání ministerského rady dr Kurze vyvolalo u všech účastníků, deputace ten nejhorší dojem o poměrech a způsobech v ministerstvu veřejných prací. Deputace také své rozhořčení dala otevřeně na jevo a prohlásila, že zpraví severočeské horníky o tom, jak s ní bylo na ministerstvu jednáno, aby si sami učinili o tomto jednání úsudek a vyvodili z něho důsledky.

Podepsaní táží se pana ministra veřejných prací:

Je mu tento neslýchaný případ neslušnosti a nezdvořilosti, ba přímé provokace pana ministerského rady dr Kurze znám?

Je pan ministr ochoten tento případ přísně vyšetřiti a pana ministerského radu dr Kurze poučiti, že takto nesmí jednat žádný úředník se členy Národního shromáždění a s dělnickými deputacemi volenými dělnictvem?

Je pan ministr ochoten pana ministerského radu dr Kurze disciplinárně potrestat a podati zprávu podepsaným o jeho potrestání?

Je pan ministr ochoten učiniti okamžitě opatření, aby pro příště takovéto hrubství se strany úředníků ministerstva veřejných prací bylo zamezeno?

V Praze, dne 13. dubna 1932.

Stejskalová, Langer, Hlávka, Kello, Fidlík, Mikulíček, Kindl, Haken, Mezö, Lokota, Pilz, Douda

Ohľadne Podkarpatskej Rusi je tu vždy dôvod, aby boly vznášané sťažnosti pre protizákonnosti, ba protiústavné jednania tuná páchané.

Avšak protiústavné zneužívania, páchané v obore verejnej správy »autonomnej« Podkarpatskej Rusi nabývajú už takých rozmerov, že je to už neudržiteľné a nesnesiteľné, a preto som nútený poslať pánu ministrovi vnútra a pánu predsedovi vlády túto interpeláciu a žiadať o naliehavú odpoveď.

Vláda už v r. 1923 svojím nariadením č. 171 pokusila sa presadiť do Podkarpatskej Rusi zákon č. 243/1922 o verejnej správe na Slovensku.

Proti tomuto bezzákonnému nariadeniu podal obvodný jednateľ našej strany, p. Aladár Vozáry sťažnosť; najvyšší správny súd tejto sťažnosti vyhovel a svojim rozhodnutím č. 10956/1924 prehlásil, že nariadenie to je bezzákonné.

Vláda sa z toho nepoučila, lež zvrhla sa k ešte väčšiemu porušeniu zákona.

Na miesto aby sa dovtípila, že Podkarpatská Rus podľa smluvy zo Saint-Germain-en-Laye »pripojila« sa k republike Československej preto, lebo táto sa zaviazala, že jej poskytne najďalekosiahlejšiu autonomiu vo veciach školských, náboženských a administratívnych, a tak nemá práva autonomiu v týchto veciach zahatiť ani dočasne, lebo ináč spáše porušenie smluvy a poruší sama svoj vlastný ústavný zákon č. 121/1920, do ktorého recipovala z tej smluvy najďalekosiahlejšie práva Podkarpatskej Rusi a v jehož 1. článku vyslovila:

»Zákony, ktoré odporujú ústavnej listine a jej súčiastkam a zákonom ju pozmeňujúcim alebo doplňujúcim, sú neplatné.«

Ďalej, že

»Ústavná listina o jej časti môžu byť menené a doplňované len zákonami, ktoré sú označené ako zákony ústavné.«

A napokon v článku II vyslovuje, že

»Ústavný súd rozhoduje, zda zákony republiky Československej a zemské zákony Podkarpatskej Rusi vyhovujú zásadám hlavy I.«

Na miesto toho chcela zákonom pozbaviť platnosti Podkarpatskej Rusi týkajúce sa časti smluvy saint-germainskej a ústavného zákona.

Povinnosťou vlády bolo by bývalo, aby buďto ponechala v platnosti v Podkarpatskej Rusi administratívu prevádzanú dosiaľ podľa zák. čl. XXI, XXII, XXIII z r. 1886 a XX z r. 1901, ktorú tunajší ľud dobre znal a za správnu, demokratickú a v pravde autonomnú pokladal, alebo, keby za každú cenu bola chcela ab ovo demonštrovať svoju smluvnú a ústavnú povinnosť, vtedy by bola mohla uplatňovať tu len ustanovenia, ktoré by autonomné práva tohoto územia ešte ďalekosiahlejšie uskutočňovaly než opravdu autonomické zákony dosavádné, a to dočasne dotiaľ, dokiaľ by ich sojm čo najďalekosiahlejšie nebol stanovil.

Pod papierovým titulom dočasnosti – 12mesačný prieťah predsa nemôže byť kvalifikovaný za dočasný – vložiť definitivné putá na práva smluvne i ústavne obligatórné, ako to tam vláda presadila bez autonomného zaistenia úradníkmi zo slovenskej administratívy tam dosadenými, k tomu práva nemala, a keďže tak učinila dopustila sa porušenia smluvy a ústavného zákona.

Po zrušení bezzákonného nariadenia č. 171/1923 najvyššim správnym súdom, odhodlala sa vláda k tomu, že obsah toho nariadenia vtesnala do zákona č. 62/1925 a týmto zákonom zamyšľala potlačiť najďalekosiahlejšiu autonomnú správu, zabezpečenú pre Podkarpatskú Rus.

Keďže zákon č. 62/1925 a ním na Podkarpatskú Rus rozšírený, na Slovensko sa vzťahujúci zákon č. 243/1922, absolutne odporujú najširšej autonomie administratívy, danej Podkarpatskej Rusi záväzne v ústavnej listine č. 121/1920, nelzä zákony tie na Podkarpatskú Rus aplikovať a sú ony na základe článku I ústavného zákona neplatné.

Zistenie toho je úkolom ústavného súdu, ktorý na základe § 9 zákona č. 162/1920 rozhoduje o protiústavnosti niektorého zákona len na návrh

1. najvyššieho súdu,

2. najvyššieho správneho súdu,

3. súdu volebného,

4. poslaneckej snemovne,

5. senátu a

6. zemského snemu Podkarpatskej Rusi.

Keďže v dobe vynesenia toho zákona, ba ani v r. 1925, v dobe vynesenia zákona č. 62. nebolo a ešte ani dnes nieto v Podkarpatskej Rusi sojmu, ktorý by bol ku sťažnosti oprávnený, preto R. Vozáry Aladár na základe petičného práva, obsaženého v § 115 ústavného zákona podal zovrubne odôvodnenú žiadosť poštovým doporučeným dopisom dňa 29. augusta 1925 na najvyšší správny súd, ktorý na túto jeho sťažnosť vyslovil bezzákonnosť nariadenia č. 171/1923, a požiadal ho, aby navrhnul ústavnému súdu konštatovanie protiústavnosti a neplatnosti protiústavného zákona č. 62/1925, vyneseného na miesto toho bezzákonného nariadenia, a ráčil postúpiť jemu túto žiadosť.

Toto petičné právo, zaistené ústavným zákonom, poskytuje nielen možnosť peticie, ale involvuje v sebe pre dožiadaný úrad i záväzok, aby túto petíciu tiež vybavil.

Poneváč však R. Vozáry Aladár na svoju žiadosť ani od najvyššieho správneho súdu ani od ústavného súdu do dnešného dňa odpovedi, vybavenia neobdržal, obraciam sa na veľavážených pánov p. ministra vnútra a p. predsedu vlády s týmto dotazom a prosbou:

Či máte vedomosť o negligovaní ústavne zaisteného petičného práva, praktikovanom úradmi zamlčaním?

A preto žiadam Vás, aby ste to vzali na vedomie a následkom toho láskave zakročili, by najvyšší správny súd na základe peticie, podanej poštou doporučene R. Vozáry Aladárom dňa 29. augusta 1925, učinil – jestliže sa tak ešte nestalo – rozklad u ústavného súdu na zistenie protiústavnosti a vyslovenie neplatnosti zákona č. 62/1925, jestliže však už bol podaný rozklad najvyšším správnym súdom, vtedy žiadam o zákrok, aby ústavný súd toto rozhodnutie s urýchlením učinil.

V Prahe, dňa 30. marca 1932.

Dr Korláth,

dr Szilassy, Füssy, dr Grosschmid, Richtcr, Böhm, Tichi, Eichhorn, Teschner, dr Jesser, Wenzel, Köhler.

Beadják Korláth Endre dr és társai.

P. Ruszra vonatkozólag mindenkor fenforog ok arra, hogy az itten gyakorolt törvényellenesség, sőt alkotmánytörvényellenesség miatt panász emeltessék.

De az »autonom« p. ruszi közigazgatás körében üzött alkotmányjogi visszaélések immár olyan mérveket öltenek, hogy az már tarthatatlan és türhetetlen és e miatt kénytelen vagyok a t. belügyminiszter és miniszterelnök urhoz az alábbi interpellatiót intézni és arra sürgős válaszát kérni:

A kormány még 1923. évben 171. sz. rendeletével megkisérelte a Szlovenszkó közigazgatási rendjéte alkototott 243/1922. sz. törvényt átültetni P. Ruszra.

Ezen törvénytelen rendelet ellen pártunk körzetének az ügyvezetője, R. Vozáry Aladár ur panasszal élt és a legfelsőbb közigazgatási biróság ennek helyt adva 10.956/1924. sz. döntésével a rendeletet törvénytelennek mondotta ki.

A kormány ezen nem okult, hanem ezután még nagyobb törvénysértésre vetemedett.

Ahelyett, hogy ráeszmélt volna arra, hogy P. Rusz – a saint-germain-en-layei szerződés szerint – azért »csatlakozott« a Csehszlovák köztársasághoz, mert ez őt nyelvi, oktatási, vallási és közigazgatási ügyeiben a legmesszebb menő autonómiával kötelezte magát felruházni, igy nem áll jogában ez ügyekben az autonómiát még ideiglenesen sem elgáncsolni, mert különben szerződésszegést követ el és a saját 121/1920. sz. alkotmánytörvényét sérti meg, amelybe P. Rusz e legmesszebb menő autonómikus jogait a szerződésből átvette és amelynek I. cikkében kimondotta hogy:

»Oly törvények, melyek az alkotmányokirattal, annak alkatrészeivel és az azt megváltoztató és kiegészitő törvényekkel ellenkeznek, érvénytelenek«,

Továbbá, hogy:

»Az alkotmányokirat és annak részci csak oly törvények által változtathatók meg, vagy egészithetők ki, melyek alkotmánytörvényekként jelöltetnek meg.«

És végre II. cikkében kimondja, hogy:

»Az alkotmánybiróság dönt a fölött, vajjon a csehszlovák köztársaság törvényei és P. Rusz tartományi törvényei az I. fejezet alapelveinek megfelelnek e.«

E helyett törvénnyel akarta hatályon kivül helyezni a saint-germain szerződés és az alkotmánytörvény P. Ruszra vonatkozó részeit.

Kötelességében állott volna a kormánynak, hogy P. Ruszban vagy hagyja meg az eddig az 1886: XXI., XXII., XXIII. tcikkek és az 1901: XX. tcikk alapján gyakorolt közigazgatást, melyet az itteni nép jól ismert, jónak, demokratikusnak és igazán autonómikusnak tartott, vagy ha mindenáron szerződési és alkotmányokirati kötelezettségit már ab ovo becsületesen demon strálni akarta volna: akkor csak olyan intézkedést létesithetett volna itt, mely e terület autonóm jogait még az itt érvényben volt, megszokott és valóban autonómikus törvényeknél is messzebb menően igyekszik megvalósitani addig is ideiglenesen, mig azokat a szojim a legmesszebbmenően meg nem állapitja.

Ideiglenes papircim alatt azonban olyan véglegesnek szánt – 12 évi huzás már csak nem minősitheto ideiglenesnek – béklyót rakni a szerződésileg és alkotmányokiratilag kötelezett jogokra, amit a szlovenszkói közigazgatásba beültetett állami tisztviselőkkel oda – autonómikus biztositás hiányában – plántált, ide nem volt joga átplántálni és mert ezt tette, szerződésszegést és alkotmánytörvényellenességet követett el.

Ugyanis a 171/1923. sz. töryétytelen rendelet legfelsőbb közigazgatási birósági megsemnisitése után fogta magát a kormány és az e rendeletben foglaltakat a 62/1925. sz. törvénybe préselte be és e törvénnyel gondolta véglegesen elgáncsolni P. Rusznak biztositott legmeszszebbmenő autonómikus közigazgatását.

Miután a 62/1925. sz. törvény és az ezzel P. Ruszra átültetett Szlovenszkóra vonatkozó 243/1922. sz. törvény a 121/1920. sz. alkotmányokiratban P. Rusz részére kötelezett legmesszebb menő közigazgatási autonómiával merőben ellenkeznek, e törvények P. Ruszra nem vonatkoztathatók és az alkotmánytörvény I. cikke alapján érvénytelenek.

Ennek megállapitása az alkotmánybiróság feladata, amely a 162/1920. sz. törvény 9. §-a alapján csak

1. a legeflsőbb biróságnak,

2. a legfelsőbb közigazgatási biróságnak,

3. a választási biróságnak.

4. a képviselőháznak,

5. a szenátusnak és

6. P. Rusz tartománygyülésének az előter jesztésére dönt valamey törvény alkotmányellenessége felett.

Miután e törvény hozatalakor, sőt még 1925.-ben a 62. sz. törzény hozatalakor sem volt és még ma nincs meg P. Ruszban a panaszemelésre jogosult szojim, azért az alkotmanytörvény 115. §-ában foglalt kérvényezési jognál fogva R. Vozáry Aladár még 1925 augusztus 29.-én ajánlottan postára adott körülméuyesen indokolt kérvénnyel fordult a legfelsőbb közigazgatási birósághoz, mely az ő panaszára a 171/1923. sz. rendeletet törvénytelennek mondotta ki és kérte, hogy az e törvénytelen rendelet helyett hozott alkotmánytörvényellenes 62/1925. sz. törvénynek ilyenként való megállapitása és érvénytelennek kimondása iránt az alkotmánybirósághoz előterjesztést tenni és ehhez kérvényét oda áttenni sziveskedjék.

Ezen alkotmánytörvényileg biztositott kérvenyezési jog nemcsak a kérvényezés lehetőségét nyujtja, hanem a kérelem elintézésének a kötelezettségét is magában foglalja a megkérvényezett hatóság részéről.

Miután pedig mindmáig sem a legfelsőbb közigazgatási biróságtól, sem az alkotmánybiróságtól R. Vozáry Aladár kérvényére választ, elintézést nem kapott; azzal a kérdéssel és kéréssel fordulok a t. belügyminiszter és miniszterelnök urhoz:

Van e tudomása az alkotmánytörvényben biztositott kérvényezési jognak a hatóság részéről gyakorlatba vett hallgatással való semmibe vevéséről?

Kérem ennél fogva ennek tudomásul vételét és ennek folytán szives intézkedését az iránt, hogy a legfelsőbb közigazgatási biróság a hozzá R. Vozáry Aladár által 1925. augusztus 29.-én ajánlott postai küldeményben felterjesztett kérvény alapján – ha eddig nem tette meg – az alkotmánybirósághoz tegye meg az előterjesztést a 62/1925. sz. törvény alkotmányellenességének megállapitása és érvénytelennek kimondása iránt, ha pedig az előterjesztést már megtette a t. legfelsőbb közigazgatási biróság akkor intézkedést kérek arra, hogy az alkotmánybiróság a döntést mielőbb meghozza.

Prága, 1932. március 30.-á

Dr Korláth,

dr Szilassy, Füssy dr Grosschmid, Richter, Böhm, Tichi, Eichhorn, Teschner, dr Jesser, Wenzel, Köhler.

V § 8 zákona č. 116/1927 o silničnom fonde je vyslovené, že z motorových vozidiel, slúžiacich k doprave po silniciach verejných, treba platiť daň podľa tohoto zákona. V § 9, odst. 4. tohože zákona je stanovené, že dane sú zprostené traktory v zemedelstve užívané, pokiaľ jazdia len medzi hospodárskymi budovami a pozemkami, na ktorých poplatník hospodári. K týmto jasným a srozumiteľným ustanoveniam zákona nepridáva prevádzacie nariadenie č. 144 žiadneho zvláštneho predpisu a tedy pri výklade zákona odkázaní sme jedine na osnovu zákona.

Z titulu a celej štruktúry zákona je patrné, že zákonodarstvo zamyšľalo zdaniť daňou z motorovych vozidiel iba tie vozidlá, ktoré užívajú, zodierajú a ničia cesty verejné, tedy silnice štátné a bývalé cesty župné, aby majitelia tých vozidiel takto prispievali svojou daňou na udržovacie a opravovacie náklady použivaných silníc. Tomuto názoru nasvedčuje tiež ustanovenie citovaného §u 9, odst. 4, ktoré je toho smyslu, že traktor zemedelský silnic štátnych a vôbec ciest verejných menej používa a preto sa dane zprosťuje.

Tieto jasné a naprosto srozumitelné ustanovenia zákona vykladajú však finančné úrady – neznámo, zda na vyšší pokyn – celkom ináč, mýlne a na škodu majiteľov zemědelských traktorov a zdaňujú i traktory, ktorými prevádza majiteľ buďto oranie alebo mlátenie za mzdu, alebo ktorými dopravuje drevo alebo iné zbožie výlučne po súkromých cestách lesných a poľných, avšak všetky tieto práce za mzdu konané prevádza vždy na pozemkoch súkromých, na cestách súkromých, verejnosti neprístupných a nepoužíva silníc verejných. Majitelia traktorov, vykonávajúci svojimi traktory námezdnú prácu tiež pre osoby cudzie, pokladali, spoliehajúc v moci zákona, svoje traktory za daneprosté, lebo verejných silníc buďto vôbec nie, alebo len vo veľmi nepatrnej miere užívali, ako to i zákon vyslovuje: »len medzi hospodárskymi budovami a tými pozemky, ktoré poplatníci sami obrábajú,« svoje traktory preto právom neprihlásili ku zdaneniu a daň z traktorov ani neplatili. Finančné úrady však, ktoré sú iného, protizákonného názoru, nielen že daň z traktorov vydobyly na týchto osobách, ale zaviedly proti nim i trestné pokračovanie pre zatajovanie daní a často i peňažnými tresty 10.000 Kč presahujúcimi stihaly gazdov naprosto nevinných.

Správnosť horeuvedeného výkladu zákona je dokázaná i zásadným rozhodnutím najvyššieho správneho súdu č. 1931-3303, ktorým v dôsledku istého konkrétneho prípadu bolo vyslovené, že traktor v zemedelstve užívaný je daneprostý i vtedy, vykonáva-li ním jeho majiteľ námezdnú prácu pre osoby cudzie, pritom však neužíva ciest verejných, keďže podľa § 8 zákona treba platiť daň len z tých motorových vozidiel, ktoré vykonávajú dopravu po cestách verejných.

Zmienený rozsudok správneho súdu je už 2 mesiace známy a je takmer nemožné, že by štátna finančná správa nebola sa o ňom dozvedela, veď súd doručil rozsudok i žalovanému ministerstvu financií. Veľké masy bezprávne zdanených a mimo toho naprosto nespravedlivo trestaných majiteľov traktorov zemedelských očakávaly právom, že ministerstvo financií na základe toho rozhodnutia správneho súdu uloží finančným úradom I. stolice, aby protizákonné vymáhanie dane z traktorov aspoň nabudúce zastavily. Dobré mravy nezbytne si vyžadujú, aby finančná správa bezodkladne vrátila súčastneným nespravodlivé pokuty alebo zaknihovala ich v ich daňových účtoch na prospech daní iných. Nič z toho sa nestalo, ba naopak.

Mám bezpečnú vedomosť o tom, že úradníci niektorých finančných úradov I. stolice dozvediac sa o tomto rozhodnutí žiadali od generálneho finančného riaditeľstva pokyny, ako majú nabudúce traktory zdaňovať, lebo nepokladali za srovnateľné so svojim svedomím, aby vybierali dane bez zákonného podkladu. Vyšší pokyn došiel obratom pošty a ten i naďalej trvá na protizákonnom stanovisku, a tak vedúci berných úradov, váhajúc dostať sa do rozporu so svojími nadriadenými úrady, vybierajú ďalej daň, ktorú sami uznávajú za bezzákonnú.

Mám vedomosť o tom, že ministerstvá vo všetkých tých prípádoch, kde spor pred správnym súdom prehraly, chápajú obligatornú moc rozhodnutia správneho súdu voči správnym úradom tak, že táto závázná moc vzťahuje sa iba na konkrétny prípad, o ktorom súd rozhodoval. Avšak vieme i to, že správne úrady po smutne preslulom právnom rozhodnutí správneho súdu, vynesenom v r. 1924 vo veci domovskej príslušnosti, rad radom podrobovaly revizii domovské listy obcami vystavené a celé tisíce ich anihilovaly, »len aby zákon nebol porušený«. Produkcia bežencov rozmohla sa na základe zásadného rozhodnutia správneho súdu, ktoré rozhodnutie bolo pre úrady priaznivé. Opravdu elementárnym požiadavkom demokratickej rovnoprávnosti by bolo, aby teraz ministerstvo financií vydalo bez odkladu nariadenie na ochranu zákona a aby nečakalo, až veľa tisíc majiteľov traktorov prejde cestou správneho súdnictva, čo znamená čakaciu dobu troch rokov. Zvlášte dôležitého významu by bolo takéto nariadenie dnes, kedy zemedelci ani svoje legálné dane nie sú vstave platiť proste preto, lebo niet peňazí. Daň z traktorov, vymáhaná bez zákonného podkladu, vo veľkej miere prispieva však tiež ku zchátraniu bernej morálky, a podpísaní musia to, čo vo svojich preslovoch už toľkokrát zdôraznili, znova opakovať, že totiž s nápravou bernej morálky musí štátna finančná správa začat konečne sama na sebe a k tomuto počiatku naskytuje sa teraz najlepšia príležitosť, aby totiž ministerstvo financií kajúcne napravilo omyl, ktorého sa dopustilo nespravodlivým vymáhaním dane z traktorov.

Na základe uvedeného tážeme sa pana ministra financií:

1. Či máte vedomosť o tom, že podriadené Vám finančné úrady vymáhajú bezzákonne daň z traktorov tiež od jednotlivcov, ktorí svojimi zemedelskými traktory vykonávajú síce námezdné práce pre iných, verejnych ciest však nepoužívajú?

2. Či hodláte so zreteľom na zásady položené v rozhodnutí správneho súdu č. 3303-1931 vydať pre subalterné finančné úrady inštrukciu toho smyslu, aby ony rešpektovaly zákonom zabezpečené daňové zprostenie zemedelských traktorov v duchu rozsudku správneho súdu?

3. Či ste ochotný vydať pre berné úrady inštrukciu toho smyslu, aby berné úrady bez odkladu vrátily súčastneným daň z traktorov, vybranú v minulosti bez zákonného podkladu, ako aj penažné tresty, uložené prestupkovými rozsudky finančnými, založenými zrejmo na právnom omyle, alebo aby ich zaúčtovaly na berných účtoch súčastnených osôb v prospech iných daňových dlhov?

V Prahe, dňa 14. aprila 1932.

dr Korláth, dr Szilassy, Richter, dr Grosschmid, Böhm, Wenzel, Tichi, Teschner, dr Jesser, Eichhorn, Köhler.

Az utalapról szóló 1927. évi 116. számu törvény 8. paragrafusa kimondja azt, hogy ama motoros járómüvek után, amelyek közutakon való szállítás lebonyolítására szolgálnak, a jelen törvény szerinti adót kell fizetni. Ugyanennek a törvénynek a 9. paragrafusa, a negyedik bekezdésben megállapítja azt, hogy adómentesek a mezőgazdaságokban használt traktorok amennyiben csak a gazdasági épületek s ama földek között járnak, amelyek az adófizető gazdálkodik. A törvény eme világos, érthető rendelkezéseihez a 144. számu végrehajtási rendelet semmi különös intézkedést nem füz s igy a törvény magyarázatánál egyedül a törvéy szövegére vagyunk utalva.