Auf diese Art würden die berechtigten Interessen des Schuldners gewahrt, ohne daß den Gläubigern die Hereinbringung ihrer Forderung allgemein unmöglich gemacht würde.

Es wäre auch zu erwägen, ob nicht höhere Einkommen in einem größeren Verhältnis als bisher dem Zugriff der Gläubiger freigemacht werden sollen und Einkommen, welche eine zu bestimmende Höchtsgrenze übersteigen, der Pfäradung in vollem Umfange unterliegen sollen, wie dies z. B. in § 289 c) der österr. Ex.-Ord. normiert ist, nach welchem Einkommen, welche 4000 Schilling jährlich übersteigen, der Exekution ohne Beschränkung unterliegen.

Eine befriedigende Auswirkung des Gesetzes Nr. 4/1931 wird erst dann zu erwarten sein, wenn auch eine durchgreifende Neuregelung des Exekutionsrechtes im Sinne der vorstehenden Anregungen erfolgt.

Aus diesem Grunde wird der Antrag gestellt, die Regierung möge ehestens dem Senate eimen bezüglichen Gesetzentwurf vorlegen.

In formaler Beziehung wird beantragt, diesen Amtrag dem Rechtsausschusse zur Beratung zuzuweisen.

Prag, am 19. April 1932.

Dr. Hilgenreiner, Dr. Medinger, Böhr, Dr. Buday, Hancko, F. Scholz, Dr. Feierfeil, Dr. Jesser, Ďurčanský, Dr. Krčméry.

Tisk 734.

Vláda se vybízí, aby předložila parlamentu osnovu zákona, kterým se mění a doplňují ustanovení zákona č. 314/1920 ve znění zákona č. 177/1924 o exekuci na platy a výslužné zaměstnanců a jejich pozůstalých.

Platná ustanovení o exekuci na platy ze služebních poměrů neodpovídají dnešním poměrům, a to jednak proto, že úprava platů jak ve veřejných, tak v soukromých službách doznala podstatných změn, jednak však také proto, že se platná ustanovení v praxi ukázala býti nedostatečnými.

1.) Zákon 314/1920 resp. 177/1924 ustanovuje, že ze služebních platů může býti exekucí zabavena jen jedna třetina, vždy však jen potud, aby dlužníkovi zůstal alespoň roční příjem 6.000 Kč. Pro zákonité pohledávky výživného může býti exekuce vedena na dvě třetiny platu, musí však 3.000 Kč zůstati volné. Podle § 3 citovaného zákona drahotní a rodinné přídavky zabaveny býti nemohou.

Drahotní a rodinné přídavky tvořily však v době, kdy citovaný zákon vstoupil v platnost, podstatnou součást platů jak u veřejných zaměstnanců tak také u osob pracujících v soukromých službách. Poněvadž však platovým zákonem z r. 1926 drahotní přídavky veřejných zaměstnanců úplně odpadly, rodinné přídavky podstatně byly zmenšeny, poněvadž také v soukromých služebních smlouvách drahotní přídavky jako zvláštní součást odměny většinou byly odstraněny, změnil se úplně základ, na kterém spočíval výpočet existenčního minima, z exekuce vyňatého.

Kde v soukromých služebních smlouvách drahotní přídavky ještě existují, jako na příklad u některých kolektivních smluv průmyslu textilního, způsobují velkou nerovnost v účincích zákona.

Příklad:

Podle platového zákona 394/22 činily nejnižší požitky státních zaměstnanců:

plat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  4.908 Kč

pracovní přídavek v Praze . . . .  1 404 Kč      6.312 Kč

drahotní přídavek VIII. rod. třídy . . . . . . . . . .6.624. Kč

                                                                     12.936 Kč

Zabavitelné byly jen požitky per 6.312 Kč, a to při obyčejných pohledávkách do 6.000 Kč, při zákonitých pohledávkách výživného až do 3.000 Kč, kdežto drahotní přídavek zůstal nedotčen.

Zůstalo tudíž dlužníkovi při zabavení pro obyčejné pohledávky . . . . . . .12.624 Kč

při zabavení pro zákonité pohledávky výživného . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.624 Kč.

Podle platového zákona z r. 1926 činí požitky stejné služební kategorie 12.900 Kč.

Může mu býti zabaveno:

pro obyčejné pohledávky . . . . . . . . . . . . . . . . 4.300 Kč

pro zákonité pohledávky výživného . . . . . . . . . 8.600 Kč

a zůstává dlužníkovi v takovém případě 8.600 Kč, ve druhém případě 4.300 Kč.

Příklad 2:

Na základě kollektivní smlouvy libereckého textilního průmyslu 
činí roční příjem přadláka . . . . .. 5.617,60 Kč
s drahotním přídavkem per . . . . 3.824,96 Kč
                                                   9.442,6 Kč.

Vzhledem k tom, že drahotní přídavek je vyňat z exekuce, nemůže pro obyčejné pohledávky dojíti k zabavení vůbec. Pro privilegované pohledávky může býti zabaveno 2617,60 Kč, a zůstává dlužníkovi 6.824,96 Kč.

Jestliže se však drahotní přídavky nepočítají zvlášť, pak zůstává dlužníkovi 
v prvém případě . . . . . . . . . . .6.128,- Kč
ve druhém případě jen . . . . . . 3.000.- Kč.

Tím, že v jednotlivých platových a mzdových systémech jsou drahotní přídavky odstraněny, v jiných naproti tomu byly zachovány, nastává nerovnost, kterou nutno odstraniti reformou zákona, nemají-li tu býti dvě kategorie těch, kdož berou mzdu, s různým právem.

Podobně mají se věci s příbytečným (bytovým equivalentem), který podle § 3, odst 3 Sb. č. 314 možno zabaviti jen ve prospěch pohledávek z nájemného. Tento předpis, který obzvláště je myšlen jako výhoda pronajímatele, mohl by míti vnitřní odůvodnění jen tehdy, kdyby všichni, kdož berou služné a mzdu, brali příbytečné. Tomu však tak není, obzvláště nepovažuje nejvyšší soud místní přídavek státních zaměstnanců za příbytečné (rozhodnutí ze dne 17. prosince 1925 R II. 367/25 SOG. 5568). Toto se tedy při výpočtu zabavitelné částky požitků započítává. Ustanovení § 3 Sb. z. č. 314/20, odst. 3, obsahuje tudíž výsadu ve prospěch určité kategorie lidí, kteří berou mzdu, kteráž oproti ostatním je bezprávím a měla by tudíž rovněž býti odstraněna (rozhodnutí ze dne 26. února 1924 RV I 1649/23 SOG. 3534). Jestliže se pronajímateli má poskytnouti přednostní právo na určitou část požitků, pak musí se to státi všeobecně.

Z těchto důvodů měla by při reformě zákona výhoda § 3 s výjimkou, zmíněnou v II. oddílu pod bodem 1, odpadnouti úplně. Účelu, jejž zákon spojuje s 2. odstavcem §u 3, mělo by se vyhověti jiným způsobem, ke kterému se vrátíme v oddílu II.

Platná ustanovení nepodávají žádného vysvětlení o tom jak se má vypočítati výživné,

1.) nejsou-li požitky stále stejnoměrné.

To platí obzvláště:

a) u sezonních dělníků (rozhodnutí ze dne 6. března 1931, R I 26/31 SOG. 10.598),

b) u číšníků a jiných zaměstnanců v hostinské a hotelové živnosti, u řidičů automobilů a pod., kteří mzdu za své služební výkony berou ve formě přídavku za obsluhu, jenž se co do své výše stále mění;

c) u agentů na provisi, pokud provise tvoří součást skutečných požitků nebo samostatný služební požitek;

d) konečně však také u akordních dělníků, u kterých výše jejich dočasné mzdy velmi často závisí od stupně zaměstnanosti podnikatele, a

e) u zkráceně pracujících a občas nezaměstnaných.

2.) Přes různá rozhodnutí nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. dubna 1924, R II 141/24 SOG. 3758, ze dne 27. ledna 1926, R I 1910/25 SOG. 5699) je také neujasněna otázka, zda-li a jakou měrou dlužno při výpočtu přihlížeti také k jistým mimořádným požitkům, které se neplatí pravidelně, nýbrž jen při určitých příležitostech anebo ze zvláštních důvodů, jako na př. všechny druhy remunerací, provisí z obratu, peníze za práci přes čas a pod.

3) Naléhavě nutným by bylo také zákonem upraviti otázku, které druhy srážek se mají při výpočtu zabavitelné části mzdy započítati a které nepadají v úvahu. Sem patří srážky za nemocenské, starobní a invalidní pojištění, úrazové a pensijní pojištění, pensijní příspěvky, srážky na daň z příjmu a různé jiné.

4) Zvláštní úpravy vyžaduje také případ, ve kterém má dlužník různé požitky. V rozhodnutí ze dne 23. září 1925 R I 708/25 SOG. 5299 vyslovil nejvyšší soud, že požitky, které aktivně sloužící dlužník bere jako plat a odpočivné požitky, které zároveň bere jako pensionovaný veřejný zaměstnanec, dlužno pro výpočet existenčního minima sečítati. Tato zásada měla by býti stanovena pro všechny druhy dvojího příjmu, tedy na př. pro případ, když dlužník má vedle příjmů ze své hlavní úřední činnosti ještě služební požitky ze svého vedlejšího zaměstnání, a nebo když vedle odpočivného dostává pracovní mzdu nebo služné z některého neveřejného zaměstnání nebo koná-li služby pro několik zaměstnavatelů nebo bere-li provise od několika zaměstnavatelů a pod. (rozhodnutí ze dne 13. října 1926 R I 899/26 SOG. 6364).

Potíž záleží zde hlavně v tom, že požitky nutno zabaviti u několika poddlužníků a že žádný z nich nezná přesné výše ostatních požitků a nemůže tudíž provésti spolehlivý výpočet.

5.) Také nesmírně důležitá otázka započtení naturálních požitků do služného postrádá dosud jasné zákonité úpravy. Podle rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. července 1925 R I 619/23 SOG. 2828 a ze dne 23. ledna 1924 Rv II 555/23 SOG. 3426 dlužno sice naturální požitky započítati do zabavitelné části mzdy, avšak musí návrh výslovně také směřovati k zabavení těchto požitků (rozhodnutí ze dne 29. ledna 1925 Rv I 1918/24 SOG. 4622). Nikde však nenalézá se ustanovení o tom, jakou částkou mají se jednotlivé naturální požitky započítati. Oceňuje-li se skutečná hodnota na př. stravy a bytu správně, může se obzvláště při exekucích ve prospěch přednostních pohledávek nezřídka přihoditi, že převyšuje zákonité existenční minimum 250 Kč měsíčně a že poddlužník věřiteli musí vydati plnou mzdu peněžitou. To znamená pro zaměstnance zcela nespravedlivou tvrdost. O částce, kterou se má oceniti hodnota naturálních požitků, vzniká také nezřídka různost mínění mezi poddlužníkem a exekučními stranami, která vede k nákladným procesům. Zákonitá úprava všech otázek s tím souvisejících jeví se tudíž bezpodmínečně nutnou.

Bylo by se domáhati toho,

a) aby naturální požitky, které jsou určeny k tomu, aby je zaměstnanec bezprostředně spotřeboval, na př. strava, byt, služební oděv, exekuci vůbec nepodléhaly, jak to také je stanoveno v § 289 a) rakouského exekučního řádu;

b) aby jiné naturální požitky, na př. deputáty, naproti tomu v mezích zákonem přípustných byly zabavitelny;

c) aby vedle naturálních požitků, označených pod a), určitá část peněžité mzdy byla z exekuce vyňata;

d) aby ocenění naturálních požitků bylo zákonem upraveno, asi v ten způsob, aby směrodatnými byly ty částky, které stanoveny jsou ve vyhláškách politických úřadů II. stolice, vydaných na základě § 11 zákona ze dne 9. října 1924 Sb. č. 221.

V pochybných případech, jak jsou v tomto oddílu příkladmo uvedeny, bude však výpočet části požitků, exekuci podléhající, způsobovati vždy obtíže. Těm lze čeliti jen tím způsobem, že exekuční soud má na základě návrhu věřitelů, dlužníka nebo poddlužníka stanoviti zabavitelnou část mzdy způsobem pro všechny zúčastněné závazným. Rozhodnutí mělo by se státi usnesením na základě výslechu zúčastněných, po případě ústního jednání. I když při tomto rozhodování dlužno volnému uvážení soudcovu ponechati pole dosti široké, tož přece bude zákon muset stanoviti jisté směrnice, podle kterých se má exekuční soud říditi. Rozhodnutím exekučního soudu sprošťuje se poddlužník zodpovědnosti za správnost svého výpočtu a vyvarováno bude všem procesům.

Nyní přísluší jen dlužníkovi právo navrhnouti zastavení neb omezení exekuce podle § 39, č. 2 ex. ř. Mimo to má stát jako poddlužník práva jemu v § 295 odst. 2 ex. ř. přiznaná. Tato ustanovení však nestačí a bylo by je tudíž způsobem shora uvedeným doplniti resp. pozměniti.

Nutnost stanoviti předmět exekuce, na který věřitelé v případě nutnosti mohou sáhnouti, není tu však jen u osob, které jako úředníci, zřízenci, dělníci atd. berou plat, mzdu, odpočivné a pod., nýbrž také vůči takovým dlužníkům, kteří nejsou v žádném mzdovém poměru, ale mají pravidelný peněžitý příjem který je určen k úhradě jejich životních potřeb. V těchto případech nedostává se dosud buď vůbec žádné zákonité úpravy nebo je tato úprava pro věřitele nebo pro dlužníka nebo pro oba nedostačující.

Buďtež zde uvedeny některé příklady:

1.) Pohledávky na poskytování výživy, ať již se zakládají na zákoně, smlouvě, právním nároku, posledním pořízení a pod., dlužno nyní posuzovati nikoli podle zákona Sb. č. 314/20, nýbrž podle §§ 291 resp. 290 ex. ř. (rozhodnutí ze dne 13. srpna 1924 R I 673/24 SOG. 4090). Podle toho zůstává příjemci výživy při exekuci pro obyčejné pohledávky volno 1800 Kč (nařízení ze dne 30. listopadu 1917 č. 461 ř. z.) a pro pohledávky na výživu jen částka 500 Kč ročně. Pokud jde většinou o osoby, které se svou výživou jsou poukázány jen na tyto alimentace, je nespravedlivo stanoviti minimum ještě níže než u osob beroucích mzdu.

2.) Pohledávky, které mají obchodní jednatelé z provisí.

Podle prakse rozhodování nejvyššího soudu jsou takovéto pohledávky z provisí zabavitelny jen tehdy, vydělal-li je již dlužník. Na budoucí pohledávky toho druhu možno podle zákona Sb. č. 314/20 vésti exekuci jen tehdy, tvoří-li provise část odměny poskytované jednateli jakožto zaměstnanci nebo samostatný služební příjem (rozhodnutí ze dne 7. září 1927 R I 689/27 SOG. 7293, ze dne 13. září 1927 R I 740/27 SOG. 7312, ze dne 13. září 1927 R I 770/27 SOG, 7313, ze dne 3. října 1927 R I 841/27 SOG. 7378).

To je pro obě strany neuspokojivé. Pro dlužníka, poněvadž mu již vydělané provise, bez ohledu na jeho existenci, mohou býti zabaveny, čemuž při nedoplatcích mzdy tak není (rozhodnutí ze dne 8. dubna 1925 R I 267/27 SOG. 4895), pro věřitele, poněvadž nemůže zachytiti budoucí platy na provisích, ačkoli tyto právě tak jako služné tvoří pravidelný zdroj příjmů dlužníkových.

3.) Platy osob mužstva, obzvláště déle sloužících vojínů. Tito jsou prý podle dobrozdání nejvyššího soudu, uveřejněného ve Věstníku ministerstva spravedlnosti, ročník 1928, sešit 10, sdělení 92, na stanovisku, že přes ustanovení § 6 Sb. z. 314/20, ve znění zák. sb. 177/24, nebyl dosud zrušen § 3 zákona ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., podle kterého platy mužstva jsou z exekuce úplně vyňaty. Proti správnosti tohoto názoru bylo by možno leccos namítnouti.

Při reformě zákona Sb. 314 bude tuto času nepřiměřenou výsadu výslovně odstraniti, poněvadž také osoby mužstva a obzvláště déle sloužící vojíni všeobecným omezením exekučním mohou býti dostatečně chráněni.

4.) Provise trafik z tabáku a kolků (rozhodnutí z 3. října 1927 R II 326/27 SOG. 7379).

Reforma exekučního práva bude tudíž muset upraviti nejen exekuci na služební požitky, nýbrž také na jiné druhy požitků.

Při stanovení nejspodnější hranice příjmu exekuci nepodléhajícího nutno vzíti zřetel k tomu, aby jednak existence toho, kdo bere mzdu, byla zachována, aby však na druhé straně tato hranice byla držána tak nízko, aby věřitelům nebyl znemožňován jakýkoli zásah do příjmů dlužníkových.

Pouhým zvýšením příjmů exekuci nepodléhajících na dvojnásobek, jak to žádá návrh předložený poslanecké sněmovně, nedosáhlo by se spravedlivé úpravy. Mělo by to v zápětí, že by se vyživovací příspěvky asi pro polovinu oprávněných staly nedobytnými, a že by tím způsobena byla nedozírná bída pro nemanželské děti a pro děti z rozvedených a rozloučených manželství.

Všeobecné zvýšení nejspodnější hranice nejeví se vůbec nutným. Ovšem však nutno míti na zřeteli, že životní potřeby jednotlivých osob, které berou dvojí mzdu a plat, nejsou stejnoměrné. Výše potřeby závisí především od stavu rodiny, je nejnižší u toho, kdo má pečovati jen o sebe sama a zvyšuje se počtem členů rodiny. Kdežto svobodný člověk s ročním příjmem Kč 6000 anebo Kč 500 měsíčně může ještě zcela dobře vystačiti, je to u otce rodiny s nezaopatřenými dětmi již mnohem obtížnější. Tomuto je naprosto nemožno vystačiti, byl-li pro pohledávku výživného exekvován a zůstal-li mu příjem ročních 3000 Kč anebo měsíčně 250 Kč.

Reforma měla by tudíž směřovati k tomu, aby podle počtu členů rodiny, o něž dlužník ze svého pracovního příjmu musí pečovati, ježto vlastního příjmu nemají a vzhledem ke svému stáří nebo z jiných důvodů míti nemohou, existeční minimum přiměřenými přirážkami bylo zvýšeno.

Podobná ustanovení nalézají se v německém nařízení o zabavení mzdy. Podle toho zvyšuje se nezabavitelná část příjmů za každou osobu, jíž dlužník musí poskytovati výživu, o 1/6, nejvýše o 2/3.

Jak daleko v jednotlivém případě má jíti toto zvýšení, měl by stanoviti exekuční soud na základě návrhu některého ze zúčastněných buď po jejich výslechu nebo po ústním jednání.

Tímto způsobem byly by oprávněné zájmy dlužníkovy chráněny, aniž by se věřitelům všeobecně znemožňovalo dobývání jejich pohledávek.

Bylo by také vzíti v úvahu, zda-li by vyšší příjmy neměly býti zásahu věřitelů uvolněny ve větším poměru než dosud, a zda by příjmy, které přesahují stanovenou nejvyšší hranici, neměly podléhati zabavení v plném rozsahu, jak to je na př. stanoveno § 289 c) rak. ex. ř., podle kterého příjmy, které převyšují 4000 šilinků ročně, podléhají exekuci bez omezení. Uspokojivé účinky zákona č. 4/1931 bude možno očekávati teprve tehdy, až dojde také k pronikavé nové úpravě exekučního práva ve smyslu předcházejících námětů. Z tohoto důvodu podáváme

aby vláda co nejdříve předložila senátu v této věci osnovu zákona.

V ohledu formálním se navrhuje, aby tento návrh byl přikázán výboru ústavně-právnímu k projednání.

V Praze, dne 19. dubna 1932.

dr Hilgenreiner, dr Medinger, Böhr, dr Buday, Hancko, F. Scholz, dr Feierfeil, dr Jesser, Ďurčanský, dr Krčméry.