Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

7. zasedání.

Tisk 966.

Neobyčejně značný pokles státních příjmů způsobený hospodářskou krisí uvedl státní rozpočet mimo rovnováhu a klesající tendence těchto příjmů, kterou nutno čekati, staví státní správu před nutnost, zabezpečiti v zájmu hospodářského a sociálního klidu tuto rovnováhu všemi možnými prostředky. Státní rozpočet se v letech hospodářské konjunktury samočinně rozvinul do šíře daňové únosnosti obyvatelstva neúměrné; tento stav nebyl pociťován tak zvláště těžce v době hospodářského rozmachu a stal se tíživým teprve rostoucí nynější krisí. Jako každý rozvážný hospodář musí však i stát přizpůsobiti svá vydání, ať již jsou jakéhokoliv druhu, svým příjmům, toho času značně omezeným jak přímo jejich poklesem, tak nepřímo nově vznikajícími výdaji. Uvésti státní rozpočet do rovnováhy, tj. přizpůsobiti jej dnešním poměrům a hospodářským číslům, není arciť možno bez úměrných obětí všech vrstev obyvatelstva. Byly provedeny rozsáhlé škrty na věcných výdajích rozpočtových, avšak tyto škrty mají své meze v nutnosti věcných potřeb a také v důsledcích, které ze zmenšování jejich plyne (zejména zvýšení nezaměstnanosti), což mohlo by znamenati zvýšení jiných sociálních výdajů po případě snížení státních příjmů. Je ovšem také třeba zvýšiti daně a dávky již zavedené a zavésti nové daně, postihující obyvatelstvo. Než vše to nestačí k zabezpečení rozpočtové rovnováhy a musí se žádati oběti i od stavu státních zaměstnanců, jehož základním zájmem je, aby kolísající rovnováha rozpočtu nepřivodila poruchy v hospodářských zejména měnových poměrech toho rázu, že hodnota pevných platů především těchto zaměstnanců utrpěla vážnější újmy; na to musí zejména sociálně-politický výbor se svého odborného sociálně-politického hlediska vzíti zvláště zřetel.

Proto sociálně-politický výbor senátu vzal usnesení poslanecké sněmovny za podklad svého jednání, zejména v úvaze, že srážky platů jsou omezeny na dobu dvou roků a bylo by možno před uplynutím účinností ustanovení o srážkách učiniti nové zákonné opatření na jejich zrušení, kdyby to umožňoval dobrý stav státních financí, zejména bezpečná rovnováha rozpočtu.

Na podkladě provedené rozpravy navrhuje sociálně-politický výbor slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění usnesení poslanecké sněmovny, obsaženém v sen. tisku č. 960.

V Praze, dne 22. prosince 1932.

Koukal v. r.,
předseda.

Dr Řehák v. r.,
zpravodaj.

Tato předloha je jedním z nejbolestnějších opatření, k jakému saháme v poslední době k záchraně rovnováhy rozpočtu a tím i naší měny. Je předlohou ryze fiskální, správněji řečeno, ochranou a záchranou a nesleduje žádného jiného cíle než jak právě řečeno, tudíž není jejím cílem ani trvalé rozmnožení příjmů státních ani trvalé snížení státních výdajů. Je důsledkem hospodářské krise, která přece není naším výmyslem, nýbrž zjevem světovým, zachvacujícím bezpodmínečně všechny evropské státy a i mimoevropské, a každý nezaujatý sledovatel dnešních poměrů při nejmenším musí připustit, že náš stát jakožto stát eminentně exportní nemohl zůstat imunním a že byl krisí postižen právě jako jiné země a jestliže odolával snad poněkud více a déle než jinde, svědčí to o jeho velké vnitřní síle a poměrně dobrém předchozím hospodaření. Jen zásadně nedobrý člověk neuznal by tento fakt, i když je přece na výsost zjevno, že nepracuje-li bez mála milion rukou, musí se to i v nejvzornějším a nejlépe dotovaném státním hospodářství projevit jednak poklesem příjmů a jednak zvýšením výdajů. Poklesem příjmů, neboť stojí-li výroba a obchod, a klesá-li konsum, nemá kdo platit daně a zvýšením výdajů na nezaměstnané, neboť je nelze, nemají-li práci a výdělek, nechat pomřít hlady. Na jedné straně stát mnohem méně přijímá než dříve a než jak si rozpočetl a na straně druhé daleko více vydává, a tak vznikal deficit a to již od roku 1930, s počátku nikoli značný, v poslední době však dostupující již hrozivé výše více jak půl třetí miliardy. S počátku byl kryt předchozími úsporami, později sahalo se ku krátkodobým a přechodným půjčkám, z čehož vznikalo pokladniční manko, pak se počalo se zvyšováním příjmů formou daní a dávek a na konec ještě také ohromnými škrty ve státních výdajích. Nikdo netušil ještě v lednu či únoru roku 1931, že dojde k světové finanční katastrofě, o čemž nejlepší svědectví podává naše první francouzská půjčka, kterou jsme chtěli konvertovat náš americký dluh a která byla některými kruhy zamítána jako předčasná a nenutná, až s ní sešlo následkem pádu vídeňské kreditky a také poklesu libry a dolaru. Nikdo nemá práva prohlašovat, že to či ono předvídal nebo předpovídal, když opak je pravdou a když nezvratným faktem, vlastně dokladem naší naprosté bezstarostnosti a omluvitelné nevědomosti toho, co na krátko se dostavilo, je, že jsme ještě na rok 1930 povolili výplatu tak zv. 13. platu a provedli zrovnoprávnění pensistů. A již za pouhý rok sáhli jsme na polovinu vánočního přídavku, letos pak již na celý a pokud jde o pensisty, zastavujeme zrovnoprávnění IV. etapy na 2 roky. Ven z řady, kdo chce tvrdit, že tohle vše předvídal, zejména, že předvídal nikoli snad pouhou přechodnou krisi, nebo snad, i když citelné zeslabení konjunktury, nýbrž úplné zhroucení celého evropského hospodářství, projevující se v omezení vzájemného vývozu a dovozu na minimum a v devisových opatřeních a i celních, jež svojí strohostí a přísností připomínají hradby a brány středověkých měst!

Tušili jsme, že po velkém vypjetí a neobyčejném rozmachu světového hospodářství dostaví se ochablost, nikoli však pád a rozvrat, neboť v opačném případě je jisto, že bychom se byli jinak připravili a snad také i jinde. Nebyli jsme překvapeni, vlastně přepadeni světovou deroutou pouze my, nýbrž celý svět, neboť i tam, na př. v Anglii, Francii a Americe, byli by se státníci a finančníci (a těm přece nelze upříti vědomosti a rozhled, když to již upíráme našim) jinak přepravili a byli by jistě sáhli k preventivním opatřením, aby, když již nezamezili, alespoň zmírnili dalekosáhlé události, jaké se se svými strašnými důsledky dostavily a překvapily svět jako potopa. A k tomu přidružily se ještě i světové události politické, jejichž výsledek je nebývalý chaos v myšlenkách a názorech na uspořádání poválečných věcí, vzájemná nedůvěra, dále tvoření se nových konstelací (z bývalých přátel stávají se nepřátelé nebo při nejmenším odpůrci a naopak), dále válečné dluhy, závazky, zbrojení a odzbrojení, revise mírových smluv atd., krátce hospodářský rozvrat se doplňuje politickým nebo opačně a pouze nevidomý i nevědomý nemohl by nevidět a nerozpoznat, že v hospodářských věcech asi sotva nastane obrat k lepšímu dokud nebude předcházeti vyřízení alespoň nejnaléhavějších otázek světové politiky, zejména pokud jde o dluhy, reparace, mírové smlouvy a zbrojení.

To jsou konec konců všeobecně známé věci, o nichž je přesvědčen i laik nezabývající se veřejnými otázkami a tím spíše jsou známy, vlastně měly by býti známy inteligentní vrstvě občanstva, k jaké patří také i státní zaměstnanci a proto pouze jednotlivci nemající dostatek dobré vůle mohou je přezírati a počínati si tak, jako by náš stát, ačkoli je v srdci Evropy, zůstal úplně ušetřen od náporů a vlnobití dosud nebývalé krise, a jako by byl uvnitř tak silným a odolným, že by mohl pokračovati ve svém státním hospodářství ve stejných rozměrech, i když mu mizí téměř celý zahraniční obchod, jenž tvořil přece značnou část pramenů příjmových zdrojů a tím i blahobytu. A i kdyby zde bylo tolik vnitřních sil, jež by snad stačily na udržení veřejného hospodářství v dosavadních dimensích, bylo by je třeba uvolnit, čili jinak řečeno, musili bychom přestavět dosavadní strukturu výrobního procesu, jenž je zařízen z ohromné části na export, což ovšem by se nedalo způsobiti v krátké době, dalo-li by se to ovšem provésti vůbec, o čemž lze vážně pochybovat.

Z důvodů, jež jsou zde předestřeny a jež nikým a ničím nedají se vyvrátit, zbývalo nám pouze dvojí: buď zůstat při dnešní měně, t. j. držet korunu na stejné výši, nebo se od ní odpoutat, t. j. způsobit znehodnocení její nynější kupní síly a přivodit tak eventuálně i její úplný pád. Čili setrvat na t. zv. deflaci, nebo jak se vyjadřuje dr Engliš snižování hospodářských čísel a to důsledně všech, ať jde o ceny či mzdy a platy, nebo přejít k t. zv. inflaci, jež znamená neoprávněné a tudíž protizákonné rozmnožování oběživa, jež sice nepotřebuje soukromá potřeba v důsledku soukromohospodářských obchodů (úvěr), zato však stát, jenž následkem poklesů svých příjmů, chtěje výdaje udržeti na dosavadní výši jako v době dobré konjunktury, dává tisknouti bankovky, jež se tím všeobecně znehodnocují; objevuje se tak jejich disažio a klesá jejich kupní síla, což se projevuje v stoupání cenové hladiny. I to jsou celkem známé věci, o nichž je zbytečno psát, ačkoliv je nesporno, že i v těchto věcech panuje u nás jakýsi myšlenkový chaos a to i v řadách státních zaměstnanců, jedno je však každému nad slunce jasnější:

Buď udržíme korunu nebo ne. Udržíme-li korunu na dnešní výši, bude to vyžadovat značných obětí, a to i se strany státních zaměstnanců, ovšem bude tu dobrý, hodnotný peníz, za nějž se něco koupí; v opačném případě můžeme míti peněz jako tříštěk, avšak bezcenných, nehodnotných, za něž si koupíme málo nebo nic. Máme na vybranou. Nemusím ani podotýkat, že státním zaměstnancům musí jíti v nejvlastnějším zájmu o to, aby koruna za všech okolností zůstala tím, čím je, totiž dobrým, hodnotným penízem, neboť jeho plat je jediným, co má! Výrobcům a konečně i jiným, na koruně tak mnoho nezáleží, neboť snížením měny snížily by se dluhy a pohledávky, mzdy a platy a naproti tomu zvýšily ceny. Tím nebudiž řečeno, že by snad všichni producenti stáli o pokles koruny; rozhodně by však nikdy netrpěli tolik, jako ti, kdož jsou odkázáni jedině na mzdy a platy a eventuálně drahotní přídavky. To jsou konečně známé věci, které jsme prožili v dobách naší inflace.

Nuže, co drží korunu? Jsou to tři věci, řekl bych jakési její tři pilíře, o něž se opírá, a to: zásoba zlata a devis, obchodní a platební bilance a rozpočtová rovnováha. Zásoba zlata se nemění, zato zásoba devis se ztenčuje, neboť kupujeme v cizině nutné suroviny, ale také zbytečné věci (řekl jsem: Kdo pojídá banán nebo pomeranč, hýbe korunou!); obchodní bilance jest v posledních měsících pasivní, čili více z ciziny dovážíme než tam vyvážíme, což ovšem není naší vinou, neboť všechny státy se téměř neprodyšně uzavírají, takže konce této politiky nelze vůbec dohlédnout. Tyto dva pilíře naší koruny jsou silně nalomeny a je nutno všemožně je podpírat a tak zbývá už jen pilíř třetí, to jest rovnováha našeho státního rozpočtu. Státní výdaje musejí se přizpůsobit příjmům anebo opačně. To je také jediné, co máme v ruce a do čeho nám hospodářské poměry v cizině přímo zasahovat nemohou. Jako v rodině, tak i ve státě možno vydávat jen to, co se příjme, nebo - dělat dluhy.

Když jsme loni dělali rozpočet na rok 1932, nikdo netušil, že přijdou tak zlé časy a že přijdou tak rychle, a proto jsme dali do rozpočtu více státních příjmů než občanstvo může skutečně zaplatit a více výdajů než stát podle svých příjmů může skutečně vydat. Zbývalo by tudíž dělat dluhy, kdo má nám však půjčit? Cizina? Vzpomeňme si na francouzskou půjčku. Domácí kapitál? K tomu je třeba důvěry a té tu mnoho není. Snad se teprve obnoví bankovním zákonem a konečně, máme vystřílet všechen prach najednou? A pak, na běžné výdaje nelze se trvale dlužit, to by vedlo k bankrotu. Dlužit se mohu pouze na to, co se mi vrátí! Nuže, nezbývá než přizpůsobit výdaje příjmům nebo opačně, t. j. buď škrtit výdaje nebo zvyšovat příjmy novými daněmi a dávkami, anebo dělat obojí. A také to děláme.

Já bych ta opatření rozdělil na tři etapy. Když loni na podzim, po odhlasování rozpočtu na r. 1932 se seznalo, že příjmy v důsledku rostoucí krise klesají a že rovnováha se neudrží, přišel ministr financí s plánem, jak by bylo možno ji zachovat; vláda, vlastně politické strany, mu schválily pouze část. Na straně státních příjmů zvýšila se daň důchodová zvláštní přirážkou, pouze však nepatrnou, která se dokonce zastavila u příjmu nad 100 tisíc Kč, a dále se zvýšila daň ze zápalek. Na straně státních výdajů provedly se škrty na personálu zavedením 5 proc. interkaláře, nejmenováním, nepovyšováním, nepřijímáním, nepensionováním zaměstnanců, dále nevyplacením části nebo zcela vánočního přídavku a přímým snížením základních platů a pensí v 1 a 2 platové stupnici úřednické. Sotva se to provedlo, ukázala se potřeba nových opatření (francouzská půjčka stále nešla) a jestliže se měly neztenčeně vyplácet platy a konečně i jiné státní závazky, musilo dojíti k nové etapě, druhé podle pořadí. Státní příjmy rozmnoženy o zvýšenou daň z obratu a o nové ceny kuřiva. Výdaje pak sníženy novými škrty ve věcných nákladech, naproti tomu však státní výdaje rozmnoženy o obrovské sumy, vyplácené nezaměstnaným. Než došla francouzská půjčka a než došlo ke zmíněným opatřením, státní pokladna byla v krisi, o níž ví jen několik zasvěcenců. Leč krise šla svou cestou dále a rostla, rostla kvadraticky. Je-li z řádného konsumu vyřazeno 600.000 dělníků a úředníků, statisíce zemědělců, stojí-li továrny a obchody, kdo má platit daně? Naproti tomu všichni postižení volají: Státe dej, pomoz! A stát, místo aby mohl vydatně pomáhat, musí škrtit výdaje, neboť nemá žádných reserv a úspor. Poslední reserva padla na 13. plat a úpravu pensí. To jsme ještě netušili, co přijde a co nás čeká. A když stát natáhne ruku k občanstvu a zvolá: Pomáhejte také vy mně! - každý se zdráhá. To je konečně lidské, že nikdo se nevzdává rád toho, co má a že když se jedná o úspory, jeden ukazuje na druhého. V čem jsou však téměř všichni za jedno, až na zcela nepatrné výjimky, je, že máme drahou státní správu a že zde v prvé řadě musíme šetřit.

A tak dochází k třetí etapě, v níž saháme k opatřením dosud nejbolestnějším a nejtrapnějším: k úplnému sistování vánočního přídavku a k přímým srážkám z platů státních zaměstnanců i když pouze přechodně na 2 leta. Není to sice poprvé, kdy saháme na jejich příjmy, stalo se tak již zákonem č. 394 ex 1922 (restrikcí drahotního přídavku, obnovením placení důchodové daně, obnovením placení pensijního příspěvku, a to po etapách), dosud však nedošlo k tak pronikavému opatření jako nyní.

Srážky z platů veřejných zaměstnanců není však jediným opatřením, jež na ně dolehne, jsou to ještě i značné škrty, ve věcných nákladech, kde jsou rovněž obsaženy různé výhody buď peněžní nebo věcné, jež zmizí buď úplně nebo částečně.

Pokud jde o škrty ve věcných nákladech, nutno poznamenati toto:

Je asi sotva příčiny k nějaké obzvláštní radosti, že se i po této stránce seškrtal rozpočet a jak bude třeba přikročit ještě i k dalším redukcím, tak jakoby snad ušetřené částky, vlastně vyškrtané částky, bývaly přicházely v předchozích letech nazmar nebo jakoby je příslušný ministr dával do kapsy. Vždyť ty částky někdo dostal, někdo na nich měl podíl a kdo to byl ten někdo? Především celá řada zaměstnanců provisorních formou mezd, platů, odměn, naturálních požitků, odměn za mimořádné výkony, vícepráci, tudíž ti nejmenší z nejmenších, dále ten někdo byl živnostník, řemeslník, dodavatel, obchodník, krátce všeobecně řečeno: práci a nikoli hmotě, věci, ubyde 1 miliarda, a to se snad již pocítí. Tudíž žádný jásot, spíše smutek, že největší konsument v republice, stát snižuje svoje obvyklé věcné výdaje o celou jednu miliardu! Až se budou hlásit postižení o svoje dotace, ať k tomu či onomu účelu, kulturnímu, školskému, zdravotnímu, sociálnímu, až ti druzí se budou hlásit o obvyklou práci, zadávku, dodávku a pod., a až se jim odpoví: nemáme, pak se teprve projeví strašlivý dosah škrtů a pak teprve se bude psát, proč to či ono se škrtlo a proč se neškrtlo druhé a jiné.

I tímto nepřímým způsobem budou státní zaměstnanci značně postiženi, což se teprve později projeví, i když nutno uznat, že v zájmu udržení rozpočtové rovnováhy a tím i koruny stát se tak musí. Na druhé straně nutno připustit, že ve věcech nákladech bylo zahrnuto mnoho, snad až příliš mnoho zbytečných, po výtce luxusních výdajů, jež zatěžovaly náš rozpočet a tím i poplatnictvo. Zpočátku se mělo zato, že škrty ve věcných nákladech docílí se rovnováhy a že nebude třeba sahat na platy a také vládní činitelé se podobným způsobem vyjadřovali a dokonce vyžádali si od organisací státně-zaměstnaneckých návrhy na úspory v rozpočtu, aby platová restrikce nemusila být provedena nebo pouze částečně.

Jak povědomo přišlo ministerstvo financí v měsíci září s návrhem na personální úspory v částce asi 1100 milionů, jež by se docílily lineálním snížením platů o 15 %.

Kromě toho měly býti věcné náklady sníženy asi o nových 150 milionů Kč, to by bylo v době, kdy nebyl znám přesně ještě skutečný deficit. Tento byl znám teprve později, když t. zv. rozpočtová sedma počala zevrubně zabývati se rozpočtem na r. 1933 a když zjistila, že na př. deficit státních drah je daleko o mnoho set milionů vyšší než jak se původně předpokládalo. Bylo totiž konstatováno, že preliminář příjmů státních drah, sestavený v únoru letošního roku na podkladě příjmů z roku předchozího, t. j. z r. 1931 (jiného podkladu tu přece ještě nebylo, vždyť na státním rozpočtu počíná se vždy pracovat již z jara), že tento preliminář příjmů byl úplně rozvrácen skutečně dosaženými příjmy v letních měsících a že byl o mnoho set milionů vyšší než se ve skutečnosti přijalo. Tím vznikl nový značný schodek a kromě toho neustálé stoupání výdajů na nezaměstnané způsobilo poruchy v prelimináři mimořádných výdajů a samozřejmě i nečekaný pokles výnosu z daní a dávek v důsledku stále stoupající krise, způsobilo, že deficit na rok 1933 objevil se v hrozivé výši 21 miliardy a že kromě toho pokladniční manko za běžný rok 1932 vzrostl téměř na 11 miliardy. I nejpronikavějším snížením věcných výdajů na straně jedné a novým zatížením poplatnictva formou zvýšených daní a dávek na straně druhé, nebylo možno dosíci nezbytné rovnováhy. V důsledcích snížení věcných vydání jak na státního zaměstnance, tak i konsum, byla již učiněna zmínka a samozřejmě, že i zvyšování státních příjmů formou nových nebo zvýšených daní neobejde se bez účinku na pokles důchodů veřejných zaměstnanců a tím veškerého konsumu vůbec. Jelikož všechna tato opatření, jichž důsledky budou velmi nepříjemné, nestačila k zamezení deficitu, bylo nutno přikročiti k jiné ještě, a přiznejme si, k nejbolestnější operaci, t. j. k dočasnému snížení příjmů státních zaměstnanců a to formou srážek z platů a konečně ještě i jinými opatřeními, jež by ulehčily situaci státní pokladny.

Je především nutno zjistit, zdali opatření to je oprávněné či nikoli. Odmysleme si deficit státní pokladny, a vše co s tím souvisí a přihlédněme k výši platů, tudíž odměny poskytované státním zaměstnancům za jejich výkony.

V posouzení toho je třeba této úřední statistiky: