Z této statistiky je zjevno, že stát zaměstnává z převážné většiny buď zaměstnance nedosahující existenčního minima anebo pouze je nepatrně převyšující, a že na slušně placené zaměstnance zbývá část pouze zcela nepatrná. Jak je to možné? Prostě z toho důvodu, že platy státních zaměstnanců až na některé výjimky v nejnižších posicích, nebyly po převratu, jak se běžně říká, valorisovány, t. j. nebyly přizpůsobeny znehodnocené měně a panujícím cenám životních potřeb. Jejich výše zůstala pod zlatou paritou a pod cenovou hladinou. Je opravdu nyní velmi zajímavé přečísti si důvodovou zprávu k platovému zákonu č. 103 z roku 1926 a srovnat mnohé argumenty tam přednesené (jistě že samotným tehdejším ministrem financí dr Englišem) s dnešními poměry. Tak na př. čteme tam výslovně: "Ani rozpočet ani složení státních výdajů a příjmů nemohlo býti považováno za poměrně definitivní, pokud nebyla naše měna trvale a právně stabilisována. To se stalo zákonem o zřízení cedulové banky. Je trvale rozhodnuto o tom, že setrváme při dnešní peněžní jednotce, a právně jest vyloučena každá tendence deflační a inflační!"

To bylo napsáno téměř před 7 léty a dnes vidíme, že není tomu tak a že deflační proces se nezastavil, nýbrž naopak je na stalém postupu, ovšem pouze pokud jde o mzdy a platy a nikoli též ceny. Je sice pravda, že některé ceny u výrobků na př. v zemědělství klesly, nikoli však táž v detailu a stejně je tomu i s jinými produkty. Sám dr Engliš právě před rokem v známém článku novoročním přimlouval se za snížení t. zv. hospodářských čísel, jež prý jsou předimensována, stejně psal i dr Brdlík, bohužel snížení to vybíjí se téměř výhradně na účet státních i soukromých zaměstnanců, kde však o nějakém předimensování platů nemůže býti ani řeči. Toto poslední potvrzuje dr Engliš ve zmíněné již důvodové zprávě k platovému zákonu č. 103, kde praví:

"Jestliže se nyní definitivně upravuje rozpočet podle měny a taktéž i platový systém, jest na snadě otázka, podle které hladiny se mají platy veřejných zaměstnanců upraviti. Na první pohled zdá se samozřejmým, že to má býti hladina cenová, která měřena cenou životní míry, jest v průměru asi devateronásobná. Leč při bedlivějším rozboru se ukazuje koeficient cenový jako nemožný a přesahující únosnost obyvatelstva, proto i nespravedlivý. Hodnota našich peněz měřená zlatem či poměrem k zlatým měnám, ukazuje koeficient poklesu asi 61 a zdá se, že tomuto koeficientu přibližně odpovídá i průměrný vzestup důchodů veškerého obyvatelstva. Lze předpokládati, že průměrný vzestup peněžních důchodů byl okrouhle asi sedmeronásobný. Rozdíl mezi koeficientem měnovým a důchodovým na straně jedné a koeficientem cenovým na straně druhé (7: 9) jest udavatelem poválečné drahoty, která nespočívá jen v absolutních cenách o sobě, nýbrž v poměru cen životní míry k průměrnému vzestupu důchodů. Kdybychom měli devateronásobné důchody a devateronásobné platy, nebylo by drahoty skutečné a drahota byla by jen optickou. Rozdíl mezi dnešní hladinou důchodovou a hladinou cenovou jako udavatelem drahoty vyplývá ze zmenšené produktivity národního hospodářství po válce oproti poměrům mírovým a jest způsoben všemi složkami tvořícími národní produkt, složkami osobními i věcnými, jejichž další rozbor nespadá do rámce tohoto odůvodnění. Teoreticky správné posouzení národohospodářských poměrů vzniklých po válce, nikoliv však správné pokud jde o skutečnost. Svrchu uvedený argument pro devalvaci platů státním zaměstnancům, mohl by se vyjádřiti méně učeněji sice, avšak srozumitelněji takto: Válkou jsme všichni zchudli, poněvadž tu bylo zničeno množství produktivních statků a hospodářských hodnot, jež nutno nyní nahradit. K tomuto cíli musí každý přispět určitou hřivnou a proto nikdo nemá práva dožadovati se předválečné životní úrovně. - Je tomu ve skutečnosti tak? Přispěl každý svou hřivnou k restauraci válkou zničených hodnot? Kdyby byl každý tak učinil, jako to musil učiniti veřejný zaměstnanec, který 12 let byl placen sotva podle měnového koeficientu a kdyby produkce byla podle toho upravila ceny životních potřeb, t. j. spokojila se s menším ziskem, stát by dnes tonul ve zlatě.

Nemám v úmyslu dokazovati opak toho, co tvrdí důvodová zpráva, vždyť stačí pouze poukázati na ohromné daňové nedoplatky, ačkoliv konjunktura po válce byla neobyčejně vypjatou, dále na skvělý náš vývoz, na znamenitou zemědělskou produkci po válce a pod., krátce řečeno, nechci dokazovati, kdo přinášel větší či menší oběti, to vše jsou známé věci, o nichž není třeba ztráceti slov, chci pouze konstatovat, že sama důvodová zpráva oficielně prohlašuje, že veřejní zaměstnanci nebyli a nejsou placeni podle cenového koeficientu, tudíž podle cen, nýbrž o dva body méně a že se tudíž jejich bývalá předválečná životní míra snížila. Uvážíme-li však, že ani před válkou jejich situace nebyla nikterak záviděníhodnou, vždyť i tu byly stálé boje za úpravu (vzpomeňme na 10letý zápas za služební pragmatiku a časový postup, na pasivní resistenci a pod.) uvážíme-li dále, jaké bídě a strastem byli vydáni na pospas za války, jak prodávali efekty, aby si opatřili nejnutnější potraviny, jak se nesmírně zadlužili, uvážíme-li to vše nepředpojatě, známe za to, že žíti 16 let pod snesitelnou životní úroveň, je vskutku nadlidskou zkouškou, kterou prodlužovati dále, bylo by přímým nebezpečím pro stát.

Důvodová zpráva mluví o devítinásobném průměrném koeficientu cenovém, což dnes už neodpovídá skutečnosti (bylo to před 6 léty), vzhledem k několikerému zvýšení nájemného a také i všeobecnému zvýšení cenové hladiny i když ne snad značné, přece však tam, kde nutno počítati s každou korunou, dosti citelné, takže dnes můžeme bez nadsázky počítati průměrně s desetinásobkem cenového indexu. Nuže, kdyby mělo dojíti k valorisaci platů podle cenového indexu, jak se toho zaměstnanci domáhají, bylo by platové schema takovéto:

Podle bývalých hodnostních tříd a podle stavu z r. 1914 činilo by služné tyto částky:

Kromě toho byl tu aktivní přídavek, po případě funkční, jenž byl vyměřen pro Vídeň jakožto hlavní město (dnes je to Praha) takto:

Funkční přídavky pro IV. hodn. třídu pohybovaly se mezi 20.000 až 13.000 Kč, pro III. hodn. třídu mezi 30.000 až 50.000 Kč. Výchovné nebylo.

Činil by tudíž plat úředníků v Praze, kdyby mělo dojíti k valorisaci podle stavu z roku 1914 a podle cenového koeficientu, tyto částky: