Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1933.

III. volební období.

8. zasedání.

Tisk 1040.

ze dne .......................................................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(¹) Jsou-li polehčující okolnosti tak závažné, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný, změní jej soud v přiměřený trest těžkého žaláře (káznice); v takovém případě může soud uložiti trest doživotní nebo trest mezi patnácti až třiceti lety.

(²) Byl-li na osobách a za okolností uvedených v § 7 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., spáchán zločin vraždy, může soud změniti trest smrti toliko v doživotní těžký žalář (káznici).

§ 2.

(¹) K podmíněnému propuštění z trestu doživotního a k přeložení do přechodného trestního ústavu z trestu doživotního vyžaduje se uplynutí stejné doby jako u dočasného trestu třicetiletého.

(²) O podmíněném propuštění z trestu na svobodě, ve který byl změněn trest smrti rozhodnutím presidenta republiky, a o přeložení do přechodného trestního ústavu z takového trestu platí obecná zákonná ustanovení o podmíněném propuštění z trestu a o přeložení do přechodného trestního ústavu, ačli v rozhodnutí, jímž byl trest smrti změněn v trest na svobodě, se neustanovuje jinak.

§ 3.

(¹) V řízení před soudy porotními rozhodne o tom, jsou-li tu podmínky změny trestu smrti v trest na svobodě, porotní soudní sbor.

(²) K poradě o tom a o trestu, který se má uložiti obviněnému uznanému vinným zločinem, na který zákon stanoví trest smrti, přibere porotní soudní sbor dva zástupce poroty; zástupcové poroty však o těchto otázkách nehlasují.

(³) K tomu konci zvolí porota ze sebe ihned, jakmile uzná obviněného vinným zločinem, na který zákon stanoví trest smrti, dva zástupce. Oba zástupcové volí se najednou. Za zvoleny se pokládají ti, kdo na sebe soustředili největší počet hlasů; při rovnosti hlasů rozhodne los.

§ 4.

(¹) Důvodem zmatečnosti rozsudku je také, že

1. soud změnil trest smrti v trest na svobodě, ačkoliv tu není tak závažných polehčujících okolností, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný,

2. soud nezměnil trest smrti v trest na svobodě, ačkoliv tu jsou tak závažné polehčující okolnosti, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný.

(²) O důvodech zmatečnosti uvedených v odstavci 1 platí, co ustanovují zákony o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 281, č. 11, § 344, č. 12 býv. rak. tr. ř. a v § 385, č. 2 býv. uh. tr. ř.

§ 5.

(¹) Odvoláním lze odporovati rozsudku také z toho důvodu, že trest na svobodě uložený na místě trestu smrti není přiměřený. To platí i tehdy, když v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jde o rozsudek soudu porotního nebo soudu vrchního.

(²) O odvolání z důvodu uvedeného v odstavci 1 rozhodne nejvyšší soud, vyslechna generálního prokurátora, a to v sedění neveřejném.

(³) Bylo-li proti rozsudku podáno odvolání také z jiného důvodu, než který je uveden v odstavci 1, rozhodne nejvyšší soud také o tomto odvolání. Jde-li však v takovém případě o rozsudek krajského soudu v zemi Slovenské nebo Podkarpatoruské, rozhodne o odvolání vrchní soud.

§ 6.

Jestliže soud rozhodující o opravném prostředku podaném z důvodů, uvedených v § 4, odst. 1 nebo v § 5, odst. 1., sníží trest ve prospěch jednoho obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, má postupovati z úřední povinnosti tak, jakoby i tento spoluobviněný podal opravný prostředek proti výroku o trestu.

§ 7.

(¹) Trest smrti nesmí býti vykonán, dokud nebylo rozhodnuto, že se odsouzenému milost neudílí.

(²) Byl-li obviněný odsouzen k trestu smrti, usnese se soud hned po prohlášení rozsudku v neveřejném sedění, vyslechna veřejného žalobce, o tom, zda doporučuje odsouzeného milosti, jakož i o tam, jaký trest by byl přiměřený, kdyby se mu jí dostalo. Byl-li rozsudek ukládající trest smrti vynesen teprve vrchním soudem, náleží činiti usnesení tomuto soudu samému po slyšení vrchního prokurátora.

(³) Protokol sepsaný o tomto sedění předloží předseda i se spisy nejvyššímu soudu, i když proti rozsudku nebyl podán opravný prostředek. Nejvyšší soud zašle spisy, když rozsudek ukládající trest smrti nabyl právní moci, ministru spravedlnosti a připojí svůj posudek, na němž se usnese v neveřejném sedění vyslechna generálního prokurátora. To se stane též, uložil-li trest smrti teprve nejvyšší soud. Ministr spravedlnosti předloží spisy se svým návrhem presidentu republiky.

(⁴) Rozhodoval-li o opravném prostředku proti rozsudku ukládajícímu trest smrti také vrchní soud, připojí také tento soud svůj posudek, na němž se usnese v neveřejném sedění vyslechna vrchního prokurátora.

§ 8.

Ustanovení §§ 1, 3 až 6 tohoto zákona nelze užíti v řízení před soudy stannými. Ustanovení § 7 platí v řízení před těmito soudy jen tehdy, když to bylo zároveň s prohlášením stanného práva nebo později vyhlášeno; usnesení stanného soudu budiž v takovém případě předloženo s návrhem ihned přímo ministru spravedlnosti.

§ 9.

Ustanovení tohoto zákona platí v řízení před vojenskými soudy s těmito odchylkami:

1. § 1 se nevztahuje na případy uvedené v § 309, odst. 1, č. 1 vojenského trestního řádu (zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z., a zák. čl. XXXIII/1912);

2. výroku, jímž byl uložen trest smrti nebo jímž byl trest smrti změněn v trest na svobodě (§ 1 tohoto zákona a § 309, odst. 1, č. 1 voj. tr. ř.) lze čeliti, není-li dán důvod zmatečnosti uvedený v § 358, č. 11 voj. tr. ř., odvoláním, v němž lze uplatňovati důvody uvedené v § 4, odst. 1 a v § 5, odst. 1; jinak platí o tomto odvolání, co ustanovuje třetí titul devatenácté hlavy vojenského trestního řádu;

3. na místo nejvyššího soudu a generálního prokurátora nastupuje v případě § 7, odst. 3 nejvyšší vojenský soud a generální vojenský prokurátor a na místo ministra spravedlnosti (§ 7, odst. 3, § 8) ministr národní obrany.

§ 10.

Zrušují se:

§§ 91 a 92 trestního zákona čl. V/1878, pokud jednají o změně trestu smrti,

§§ 10 a 16 zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, pokud stanoví jinou dobu, jejíhož vplynutí je třeba k podmíněnému propuštění z trestu doživotního a k přeložení do přechodného trestního ústavu z trestu doživotního, než tento zákon,

§ 28, odst. 4 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n.,

§ 341 býv. rak. tr. ř., §§ 496 až 500 býv. uh. tr. ř. a § 313, § 356, odst. 3, § 375, odst. 3 a § 383 voj. tr. ř. se změnami a doplňky podle čl. V a XLVIII zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 89 Sb. z. a n., jímž se prozatímně mění některá ustanovení vojenského trestního řádu.

§ 11.

(¹) Tento zákon nabude účinnosti za patnáct dnů po vyhlášení a budiž ho užito i na tresty na svobodě již vykonávané. Pokud však pro podmíněné propuštění z trestu a pro přeložení do přechodného trestního ústavu z doživotních trestů, které byly pravoplatně uloženy přede dnem účinnosti tohoto zákona, platila ustanovení mírnější, budiž užito ustanovení dosavadních.

(²) Zákon tento provedou ministři spravedlnosti a národní obrany.

Předložená osnova vytkla si za úkol sjednocení jedné z otázek trestního práva, upravené v obou právních oblastech Československé republiky naprosto odlišně, totiž otázky ukládání trestu smrti. Toto sjednocení děje se na podkladě práva platného v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, poněvadž zákonná úprava této otázky se tu prakticky osvědčila a hoví lépe právnímu citu než dosavadní úprava na ostatním území republiky. Přiklonivši se k zásadám býv. práva uherského, nemohla arci osnova přijati je beze změny ve všech podrobnostech. Musila dbáti také toho, aby přes formálně jednotnou úpravu této ozvláštní otázky v rámci jinak rozdílného právního řádu nedošla přece k materielním nesrovnalostem, a nemohla se též při úpravě podrobností uzavříti požadavkům účelnosti.

Zákonné vyřešení této otázky ve směru sjednocení rozdílných předpisů je naléhavým, ježto jde o jednu z nejvážnějších otázek trestního práva a podstatné rozdíly zákonů platných v Československé republice nelze dále vyrovnávati výkonem práva milosti.

Podrobnému odůvodnění osnovy třeba předeslati vylíčení platného právního stavu a obtíží, které se staví v cestu širší unifikaci této otázky.

Trest smrti je stanoven dosud, nehledíc na případy práva stanného, na tyto trestné činy:

a) Zločin vraždy dokonané podle § 134 tr. z. a to pro pachatele, zjednatele a přímého účastníka (§ 136 tr. z.);

b) zločin loupežného zabití pro všechny, kdož k usmrcení spolupůsobili (§ 141 tr. z.);

c) zločin veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku (§ 85 tr. z.), když jím byla způsobena smrt člověka a pachatel to mohl předvídati (§ 86 tr. z.);

d) zločin veřejného násilí zlomyslným jednáním neb opominutím za okolností zvláště nebezpečných (§ 87 tr. z.), když jím byla způsobena smrt člověka a pachatel to mohl předvídati (§ 88 tr. z.);

e) zločin žhářství (§ 166 tr. z.), když oheň vyšel a někdo tím přišel o život, jak žhář mohl předvídati, nebo když požár byl způsoben zvláštním srocením směřujícím k pustošení [§ 167, lit. a) tr. z.];

f) zločin podle § 4 zákona o třaskavinách č. 134/1885 ř. z. (v autentickém znění podle přílohy zákona na ochranu republiky), jehož se dopustí, kdo úmyslně vydá v nebezpečí majetek, zdraví nebo život jiného tím, že užije třaskavin jako trhacího prostředku, měl-li čin za následek smrt člověka a vinník mohl takový výsledek předvídati.

a) Zločin vraždy podle § 278 tr. z., a to pro pachatele a návodce (§ 71 tr. z.);

b) zločin podle § 4 zákona a třaskavinách (viz shora), jehož platnost byla rozšířena v § 43 zák. na ochr. rep. také na Slovensko a Podkarpatskou Rus;

c) zločin úmyslného neplnění smluvní povinnosti pro účely branné moci, vojenských nemocnic a pod., a úplatných pletich veřejných úředníků při uvedených dodávkových smlouvách, byl-li čin spáchán v době války a byla-li jeho následkem vojenská zdatnost členů ozbrojené moci stojících v boji s nepřítelem oslabena tak, že padl za oběť lidský život a pachatel mohl tento následek předvídati (§ 1, § 2 č. 6, §§ 5 až 7, § 8 odst. 2 zák. čl. XIX/1915).

Práva dříve uherské dovoluje, aby soud sám změnil trest smrti v trest na svobodě.

Podle § 91 uh. tr. z. má soud uložiti místo trestu smrti trest doživotní káznice, mají-li polehčující okolnosti převahu. Jsou-li však polehčující okolnosti takové váhy nebo v takovém počtu, že aby i trest doživotní káznice se jevil nepřiměřeně těžký, může soud padle § 92 uh. tr. z. trest mimořádně zmírniti v trest káznice nikoliv pod patnáct let. Připomenouti třeba, že patnáct let je podle § 22 uh. tr. z. zároveň nejvyšší výměrou dočasného trestu káznice.

Naproti tomu vylučuje trestní zákon z r. 1852 v § 52 změnu zákonného trestu smrti v trest na svobodě.

Pro osoby mladší než dvacet, avšak starší než osmnáct let stanoví oba platné zákony (§ 52 tr. z., § 36 zák. čl. XXXVI/1908) na místě trestu smrti přímo trest na svobodě, který může býti opět zmírněn. Zvláštní ustanovení o trestání těchto osob při útocích na život ústavních činitelů obsahuje § 7, odst. 5 zák. na ochr. rep. Pro osoby mladší než osmnáct let, avšak starší než dvanáct let platí konečně společná a jednotná zvláštní ustanovení § 1, odst. 3 a § 8, odst. 4 zákona o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 Sb. z. a n.

Z tohoto nástinu je patrné, že trestní právo platné na území republiky odchyluje se podstatně ve dvou směrech:

1. Počet zločinů, na něž zákon ustanovuje trest smrti, je různý.

2. Právo dříve uherské připouští, aby soud změnil trest smrti v trest na svobodě, právo dříve rakouské to vylučuje.

Poněvadž účelem této novely jest sjednocení práva, bylo nutné nejprve uvažovati o tom, zda mohou býti odstraněny rozdíly, pokud jde o trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti.

Po podrobném prozkoumání skutkových podstat a trestních sazeb nelze než dospěti k závěru že takové sjednocení by nebylo možné ani pokud jde o zločiny, na které oba trestní zákony stanoví trest smrti, ani pokud jde o zločiny, na které je stanoven trest smrti toliko podle jednoho z nich. Nebylo by to možné bez úplného přepracování skutkových podstat a trestních sazeb nejen těchto zločinů, nýbrž i zločinů s nimi souvisejících, a což zvláště padá na váhu, beze změn základních a všeobecných ustanovení o trestnosti pokusu a účastenství a o použití práva zmírňovacího.

Vražda je zločinem, na nějž oba trestní zákony aspoň pro pachatele a návodce ukládají trest smrti. Vražda jest prakticky též nejčastějším zločinem, na nějž se trest smrti ukládá. Slušelo by tudíž uvážiti zejména, zda právě u vraždy je sjednocení obou trestních zákonů možné.

Již pojem vraždy není však v obojím právu stejný. Podle práva dříve rakouského je vraždou každé úmyslné usmrcení jiného člověka, podle práva dříve uherského toliko usmrcení v úmyslu napřed uváženém. Úmyslné usmrcení bez takového předem uváženého úmyslu kvalifikuje uherský trestní zákon jako úmyslné zabití, trestné káznicí od deseti do patnácti let, v kvalifikovaných případech doživotní káznicí, a mírněji opět trestné, když pachatel jednal ve velkém rozčilení. Ba i zločin, který podle bývalého rakouského práva je kvalifikován jako loupežná vražda a je trestný smrtí, je podle uherského trestního práva aspoň v určitých případech kvalifikován toliko jako loupež, trestná doživotní káznicí.

K těmto rozdílům přistupují ještě další. Trest smrti může býti podle býv. uherského práva zmírněn podle ustanovení o právu zmírňovacím, jak o něm byla dříve řeč, a musí býti zmírněn podle všeobecných ustanovení o trestnosti pokusu a o trestnosti pomocníků. Naproti tomu podle býv. rak. práva nemůže býti trest smrti zmírněn a také tresty na svobodě mohou býti zmírněny ve zcela jiném měřítku než podle uherského trestního zákona. Pro pokus a účastenství na vraždě neplatí podle býv. rak. trestního zákona ustanovení všeobecná, nýbrž zákon stanoví sám určité trestní sazby jej pro tento zločin platné.

Uvésti všechny tyto rozdíly v soulad bez porušení celého systému trestních zákonů je legislativně technicky téměř nemožné.

Nezbývá tedy, než vzdáti se právě u zločinu, na který je v obou trestních zákonech stanoven trest smrti, pokusu sjednotiti obojí práva také pokud jde o skutkovou podstatu tohoto zločinu a trestnost pokusu a účastenství.

Avšak i pokud jde o trestné činy, u nichž se oba trestní zákony různí, nebylo možné pokusiti se o sjednocení, protože i tu by takové sjednocení vyžadovalo nejen úpravy skutkových podstat a trestních sazeb, nýbrž zásahu do všeobecných ustanovení trestního práva.

Sjednocení nebylo by dosaženo zejména ani tehdy, kdyby trest smrti byl u těchto zločinů prostě nahrazen trestem doživotní ztráty svobody. Jako příklad stačí uvésti zločiny žhářství. Na kvalifikované případy žhářství ustanovuje býv. rak. trestní zákon ve shora uvedených případech trest smrti.

V obdobných, nikoliv však úplně stejných případech stanoví býv. uher. trestní zákon trest doživotní káznice. Kdyby trest smrti byl v býv. rak. trestním zákoně nahrazen trestem doživotního těžkého žaláře, připustilo by se tím také jeho zmírnění až na tři roky těžkého žaláře, kdežto podle býv. uh. trestního zákona může býti trest doživotní káznice zmírněn toliko v káznici nejméně deseti let. Vznikly by tudíž rozdíly, které by byly prakticky daleko větší než ony, jaké tu budou i tehdy, připustí-li se změna trestu smrti v trest na svobodě podle předložené osnovy.

Nelze-li v rámci této osnovy odstraniti rozdíly obou platných trestních zákonů pokud jde o zločiny, na které je ustanoven trest smrti, je možno odstraniti aspoň druhý, prakticky daleko citelnější rozdíl v otázce přípustnosti změny trestu smrti v trest na svobodě.

Nemůže býti o tom sporu, že nemožnost změniti trest smrti v trest na svobodě podle býv. rak. trestního zákona jinak než cestou milosti nehoví již dávno vytříbenému právnímu cítění. Příčí se stejně trestati surovou loupežnou vraždu, spáchanou obecně nebezpečným zločincem, a vraždu nemanželského dítěte, spáchanou v bídě, zoufalství a hanbě opuštěnou matkou. Nejlepším toho důkazem je zjev, že porota často uzná raději na nevinu obžalovaného, než by ho vydala nebezpečí trestu na hrdle. Je proto obecným přesvědčením, že vyloučení změny trestu smrti v trest na svobodě nemůže býti dále zachováno. Naléhavou jeví se pak změna trestního zákona proto, že nelze již dále u tohoto nejtěžšího trestu naprostou odlišnost zákonné úpravy vyrovnávati výkonem práva milosti, jak se dosud dálo.

V letech 1924 až 1932, t. j. za posledních devět let rozhodoval president republiky ve 230 případech osob odsouzených občanskými soudy k trestu smrti o tom, má-li užíti práva milosti čili nic. Z těchto 230 osob připadá na osoby odsouzené k trestu smrti soudy v zemi České a Moravskoslezské 225, v zemi Slovenské a Podkarpatoruské 5.

Tento rozdíl mezi počtem osob odsouzených k trestu smrti v obou uvedených oblastech lze vysvětliti jedině tím, že na úmyslné zabití právo druhdy uherské trest smrti vůbec neukládá a že v oněch případech vraždy, v nichž převažovaly okolnosti polehčující, byl podle téhož práva uložen na místě trestu smrti trest káznice přímo soudem. Neměl-li se tento nápadný a povážlivý rozdíl mezi ukládanými tresty projeviti citelně v praxi, bylo nutné při výkonu práva milosti přihlédnouti vždy též k tomu, jak by týž čin, za který byl uložen podle práva dříve rakouského trest smrti, byl posuzován podle práva dříve uherského. Výkonu práva milosti připadla tu tedy funkce vyrovnávati rozdíly mezi oběma trestními zákony. Taková unifikační funkce nemůže však právu milosti trvale příslušeti a je nutné změniti zákon sám.

V podrobnostech budiž na odůvodnění navrhované úpravy uvedeno toto:

§ 1.

Chtějíc docíliti jednotného řešení, vzala osnova za základ ustanovení §§ 91 a 92 uh. tr. z., jak se o nich stala již shora zmínka. Nikoliv však beze změny. Podle uherského trestního zákona má soudce, jsou-li tu podmínky změny trestu smrti v trest na svobodě, výběr toliko mezi dvěma tresty, trestem doživotním a trestem patnáctiletým. Jistě jsou však myslitelné případy, kdy patnáctiletý trest by byl nepřiměřeně nízký, trest doživotní však zase nepřiměřeně přísný. Nutno umožniti soudu, aby mohl ukládati i těžší dočasné tresty na svobodě. Tu však je i rozpětí pěti let, které je mezi nejvyšším dočasným trestem podle práva dříve uherského (podle § 22 uh. tr. z. patnáct let) a podle práva dříve rakouského (podle § 17 tr. z. dvacet let) ještě příliš úzké pro uložení přiměřeného trestu. Proto osnova stanoví, že při ukládání dočasného trestu na svobodě na místě trestu smrti (ale jen v těchto případech) nemá býti soud vázán na uvedená maxima dočasného trestu těžkého žaláře (káznice), a že může uložiti trest mezi patnácti až třiceti lety. Slovy jsou-li polehčující okolnosti tak závažné snaží se osnova naznačiti, že nemá rozhodovati početnost, jako spíše váha a význam polehčujících okolností.