Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení 1, odst. 2. Podle § 28, posl. odst. zákona na ochranu republiky je vyloučeno, aby při ukládání trestu za vraždu spáchanou na ústavních činitelích (§ 7 cit. zák.) soud uložil místo trestu smrti trest mírnější než doživotní ztrátu svobody. Toto ustanovení mělo dosud význam jen pro bývalé právo uherské, neboť toliko ono připouštělo změnu trestu smrti v trest na svobodě. Poněvadž osnova nyní přípustnost takového zmírnění rozšiřuje na celé území republiky a též na obor vojenského trestního práva, je nutno rozšířiti stejně také účinnost dosavadního § 28, odst. 4 zák. na ochr. republiky.

§ 2.

Tím, že osnova připouští, aby soud, již v rozsudku změnil trest smrti v trest na svobodě, nastává také přípustnost podmíněného propuštění z takového trestu podle 10 zák. č. 562/1919 Sb. z. a n., jakož i možnost přeložení trestance do přechodného trestního ústavu podle § 16 cit. zák. u dočasných trestů po odbytí dvou třetin trestu, u doživotních trestů po uplynutí patnácti let (při přeložení do přechodného trestního ústavu po uplynutí deseti let). Při úpravě navržené osnovou mohla by proto vzniknouti nesrovnalost, že doživotní trest by mohl býti podle dosavadního práva ukončen podmíněným propuštěním dříve nežli dočasný trest na př. dvacetipěti let. Touto vadou je ostatně stižen již platný zákon, připouštěje u doživotních trestanců přeložení do přechodného trestního ústavu již po deseti letech, tedy po uplynutí kratší doby, než jaké je k tomu potřebí u dočasných trestů delších než patnáct let. Účelem § 2, odst. 1 je proto především odstraniti tyto nesrovnalosti. Vedle toho třeba však také u činů tak závažných, na které soud uložil trest doživotní ztráty svobody, ať již na místě trestu smrti, či přímo podle zákonné trestní sazby, i při stanovení podmínek podmíněného propuštění a přeložení do přechodného trestního ústavu uplatniti ve větší míře požadavek spravedlivé odplaty a dostatečné ochrany společnosti. Proto osnova vyžaduje k podmíněnému propuštění z doživotního trestu a k přeložení do přechodného trestního ústavu z takového trestu uplynutí stejné doby, jaké je třeba k propuštění nebo přeložení z trestu třicetiletého, tedy uplynutí dvaceti let.

Pochybným bylo dosud, zda ustanovení zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. o podmíněném propuštění z trestu a o přeložení do přechodného trestního ústavu má býti užito též na tresty na svobodě, ve které byl trest smrti změněn rozhodnutím presidenta republiky. V praxi bylo to dosud slovným výkladem § 10 cit. zák. vylučováno. Aby tyto pochybnosti byly odstraněny, ustanovuje osnova v § 2, odst. 2 výslovně, že uvedená ustanovení zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. mají budoucně platiti i pro tresty na svobodě, ve které byl trest smrti změněn rozhodnutím presidenta republiky. Presidentu republiky vyhrazuje se však právo, aby ve svém rozhodnutí stanovil jinak a propuštění z trestu, jakož i přeložení do přechodného trestního ústavu učinil závislým na novém aktu milosti.

§§ 3 až 6.

Odůvodnění procesních ustanovení obsažených v §§ 3 až 6 třeba předeslati, že o trestných činech, na které zákon stanoví trest smrti, přísluší podle našeho práva rozhodovati: a) zpravidla soudům porotním, b) v případě dočasného zastavení působnosti porot podle zákona č. 268/1920 Sb. z. a n. šestičlenným senátům krajských soudů, c) státnímu soudu, d) a konečně, pokud jde o zločiny podle zák. čl. XIX/1915 krajskému soudu v sídle vrchního soudu, a to při urychleném řízení v době války pětičlennému senátu.

Rozhodnouti o tom, zda jsou tu podmínky změny trestu smrti v trest na svobodě, a v kladném případě určiti přiměřený trest na svobodě náleží ve všech uvedených případech podle obecných ustanovení trestních řádů soudu, neboť jde o otázku souvisící s ukládáním trestu. To platí i pro řízení porotní, neboť podle doslovu § 322 býv. rak. tr. ř. a § 9 zák. čl. XIII/1914 nejde tu o zjišťování polehčujících okolností v zákoně jmenovitě uvedených a nelze tudíž zjišťovati, zda tu jsou skutečnosti, odůvodňující užití § 1 osnovy, dodatečnou (vedlejší) otázkou na porotu.

Přes tuto obecnou zásadu, uznanou oběma platnými trestními řády, je mezi nimi přece podstatný rozdíl. Kdežto podle býv. rak. trestního řádu rozhoduje o zmíněných otázkách porotní soud sám, mají býti podle býv. uh. tr. řádu přibráni k rozhodování o trestu dva zástupcové poroty, zvolení porotou samou. V takto zesíleném porotním soudě zúčastní se oba zástupcové poroty rozhodování o trestu se stejnými právy, jaké mají členové porotního soudního sboru (§§ 18 a 25 nov. o por. soudech).

Osnova nepokládá za účelné rozšířiti vliv poroty na ukládání trestu tak, jak to činí býv. uh. trestní řád. Přes to však nepodceňuje význam, jaký může míti seznání názoru poroty jak při uložení přiměřeného trestu, tak i při eventuelním rozhodování, zda vinníku odsouzenému k trestu smrti má býti udělena milost. Proto ukládá osnova soudu, aby při neveřejné poradě o rozsudku dříve než se začne hlasovati o trestu, vyslechl také názor dvou zástupců, které si porota sama ze sebe zvolí. Touto úpravou jsou ovšem dotčena ustanovení §§ 18 a 25 nov. o soudech porotních, a to potud, že rozhodování o trestu, který se má uložit osobě uznané vinnou zločinem hrdelním, se zástupcové poroty nezúčastní s hlasem rozhodujícím, nýbrž toliko s hlasem poradním.

Při úpravě opravných prostředků a řízení o nich (§§ 4 až 6) řídila se osnova těmito zásadami:

1. Rozhodování o otázce, zda soud právem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě, stejně jako o otázce přiměřenosti uloženého náhradního trestu na svobodě má býti v zájmu jednotnosti praxe soustředěno u jedné stolice, a to u soudu nejvyššího, při čemž jest dbáti toho, aby systém opravných prostředků podle obou platných trestních řádů nebyl bez potřeby rušen.

2. O tom, zda soud právem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě, má býti opravnou stolicí rozhodováno v ústním veřejném líčení, aby stranám byla poskytnuta možnost o tom se ústně před opravnou stolicí vysloviti.

3. Ta okolnost, že obviněný v opravném prostředku proti rozsudku, odsuzujícímu jej k trestu smrti, neodporoval tomu, že trest smrti byl mu uložen neprávem, nemá mu býti na újmu. Opravná stolice má býti povinna k této vadě rozsudku, sběhnuvší se v neprospěch obviněného, přihlížeti z povinnosti úřední.

Z těchto zásad vyplynula navržená úprava, která tu okolnost, že soud neprávem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě, označuje jako materielní důvod zmatečnosti rozsudku, o němž platí totéž, co ustanovují trestní řády o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 281, č. 11, § 344, č. 12 býv. rak. tr. ř. a § 385, č. 2 býv. uh. tr. ř., naproti tomu však proti výměře náhradního trestu na svobodě poskytuje opravný prostředek odvolání. Různý systém obou trestních řádů měl tu však za následek některá ustanovení zvláštní, a to podle toho, před kterým soudem se řízení v první stolici konalo.

A. Řízení před soudy porotními.

Platnými trestními řády je vyřešena otázka opravného prostředku v případě, že by soud na místo trestu smrti uložil trest kratší než patnáct let nebo trest jiného druhu než těžký žalář nebo káznici. Takové porušení zákona zakládalo by zmatečnost podle § 344, č. 12 býv. rak. tr. ř. a § 385, č. 2 býv. uh., tr. ř.

Odporovati nepřiměřenosti uloženého trestu na svobodě lze podle osnovy i v řízení porotním odvoláním. Tím je dotčeno ustanovení § 381 býv. uh. tr. ř., které odvolání proti rozsudku porotního soudu dosud vylučovalo. To však nebude míti za následek žádné procesní komplikace, ježto podle § 5, odst. 2 osnovy má o tomto odvolání rozhodovati vždy nejvyšší soud, tedy týž soud, který je povolán rozhodovati o zmateční stížnosti proti rozsudku porotního soudu.

V zemi České a Moravskoslezské bude míti úprava navržená osnovou za následek tu změnu, že také tu bude náležeti rozhodování o odvolání proti nepřiměřenosti uloženého trestu na svobodě nejvyššímu soudu na místě soudu vrchního. Bylo-li proti rozsudku podáno odvolání i z jiného důvodu (§§ 283, 345 býv. rak. tr. ř.), bez rozdílu, zda touž či jinou osobou, má nejvyšší soud rozhodnouti také o tomto odvolání.

O odvolání má nejvyšší soud rozhodnouti po slyšení generálního prokurátora v neveřejném sedění. Tím je upraveno též řízení o tomto opravném prostředku u nejvyššího soudu.

B. Řízení před soudy krajskými.

Třeba rozlišovati, zda řízení v první stolici se konalo před krajským soudem podle býv. rakouského či uherského trestního řádu.

1. Konalo-li se trestní řízení podle býv. rakouského trestního řádu, bude zmateční stížnost opravným prostředkem proti tomu, že soud neprávem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě (§ 4, odst. 1 osnovy), nebo že při dovolené jinak změně překročil její přípustné meze (§ 281, č. 11 býv. rak. tr. ř.). Odvolání bude pak opravným prostředkem proti tomu, že v mezích přípustné změny uložil soud trest nepřiměřený. O odchylném uspořádání řízení o tomto odvolání platí totéž, co bylo řečeno sbor a u soudů porotních.

2. Složitější úpravy vyžaduje opravné řízení, konalo-li se v řízení v první stolici podle býv. uherského trestního řádu. To proto, že tento trestní řád zná v řízení před soudy krajskými opravný systém tří stolic. Tohoto systému nebylo možno nijak se dotknouti. bude tudíž možno proti rozsudku krajského soudu podati odvolání z těchto důvodů:

a) Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 4, odst. 1 osnovy proto, že soud neprávem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě;

b) z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 385, č. 2 býv. uh. tr. ř. proto, že soud nezachoval při dovolené změně trestu smrti hranice stanovené zákonem;

c) že náhradní trest na svobodě uložený na místo trestu smrti není přiměřený.

O tomto odvolání rozhodne vrchní soud podle obecných ustanovení trestního řádu. Toliko v tam případě, kdy proti rozsudku krajského soudu bylo vzneseno odvolání jen z toho důvodu, že uložený náhradní trest na svobodě není přiměřený, rozhodne o odvolání přímo nejvyšší soud.

Ze všech uvedených důvodů může býti užito opravného prostředku těž proti rozhodnutí vrchního soudu, jenž rozhodl o odvolání proti rozsudku krajského soudu. Rozdíl je tu jen v tom, že důvody uvedené shora pod a) a b) třeba uplatňovati zmateční stížností, důvod uvedený pod c) opět odvoláním.

C. Řízení před soudem státním.

Zvláštní ustanovení § 22 zákona o státním soudě, podle něhož je přípustná proti rozsudku státního soudu toliko dovolací stížnost, zůstalo osnovou nedotčeno. Poněvadž však padle § 4, odst. 2 osnovy platí o důvodech zmatečnosti uvedených v § 4, odst. 1 totéž, co ustanovuje zákon o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 281, č. 11 býv. rak. tr. ř., bude možno dovolací stížností odporovati též tomu, že státní soud neprávem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě. Poněvadž však zákon o státním soudě odvolání proti výroku o trestu nepřipouští, nebude možno odporovati jeho rozsudku ani odvoláním z důvodu uvedeného v § 5 osnovy, což je jistě v duchu uvedeného zákona.

Ustanovení § 6 opakuje toliko zásadu obsaženou již v §§ 290, 295 býv. rak. tr. ř. a v § 387 býv. uh. tr. ř., platném podle § 31 zák. čl. XIII/1914 také pro řízením o zmateční stížnosti. Opakuje-li osnova přes to tuto zásadu, činí tak jen proto, aby při výkladu, přidržujícím se doslovu platných zákonných ustanovení, nemohlo dojíti k nežádoucím nesrovnalostem, kdyžto podle osnovy je opravným prostředkem proti výroku o trestu zmateční stížnost neb odvolání podle toho, zda opravný prostředek směřuje proti tomu, že soud neprávem změnil nebo nezměnil trest smrti v trest na svobodě, nebo toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu na svobodě.

§ 7.

Platné trestní řády ukládají soudu v případě, že obviněný byl odsouzen k trestu smrti, aby z úřední povinnosti se usnesl o tam, zda odsouzený má býti doporučen milosti, a aby v kladném případě se vyjádřil o tam, jaký trest považuje za přiměřený, kdyby se odsouzenému milosti dostalo (§ 341 býv. rak. tr. ř., platný podle čl. VII uvoz. ust. i pro soudy krajské jako soudy výjimečné, §§ 496 až 500 býv. uh. tr. ř.). Tato ustanovení nejsou zbytečnými ani při úpravě navržené osnovou, jak o tom svědčí ta okolnost, že toto zařízení nalézáme i v býv. právu uherském přes to, že podle něho již dosud bylo přípustné, aby soud sám změnil trest smrti v trest na svobodě.

§ 8.

S účelem a povahou stanného práva nesnášejí se ustanovení §§ 1, 3 až 6 osnovy a nemají proto v řízení před stannými soudy platiti. Pokud jde o ustanovení § 7, snaží se osnova i tu vyrovnati rozdíly mezi oběma trestními řády. Podle § 445 býv. rak. tr. ř. a § 446 voj. tr. ř. má býti trest smrti, uložený stanným soudem, během určité krátké lhůty vykonán. Žádosti za milost nemají odkladného účinku a povinného usnášení stanného soudu a tam, má-li býti odsouzený doporučen milosti, není. Naproti tomu podle § 40 nař. 9550/1915 J. M. (uh. min. sprav.), zachovaného v platnosti v čl. I, č. 3 zákona č. 168/1922 Sb. z. a n., má v zemi Slovenské a Podkarpatoruské stanný soud, uloží-li trest smrti, rozhodnouti nejprve o tom, zda doporučuje odsouzeného milosti, a v kladném případě má předložiti spisy se svým návrhem přímo ministru spravedlnosti. Podle návrhu osnovy nemá ustanovení § 7 ve stanném řízení zpravidla platiti. Avšak tomu, kdo vyhlásil stanné právo, vyhrazuje se právo, aby zároveň s vyhlášením stanného práva, nebo i později vyhlásil též platnost § 7 osnovy pro řízení stanné. Stane-li se tak, nesmí býti trest smrti vykonán dříve než bylo rozhodnuto, že se odsouzenému milost neudílí. Stanný soud má však v zájmu urychlení řízení předložiti spisy se svým návrhem přímo ministru spravedlnosti. Tím není ovšem řečeno, že by president republiky neměl práva uděliti milost i tehdy, když platnost § 7 pro stanné řízení nebyla vyhlášena; udělení milosti projeví však v takovém případě svůj účinek jedině tehdy, dojde-li rozhodnutí o tom stanného soudu včas.

§ 9.

Předložená osnova má platiti s určitými odchylkami také v řízení před soudy vojenskými.

Vojenské trestní právo rozeznává mezi trestem smrti provazem a trestem smrti zastřelením. Trest smrti provazem jest zaveden na nejtěžší zločiny obecné a pak na takové zločiny vojenské, které v sobě obsahují podstatné znaky obecných zločinů hrdelních; trest smrti zastřelením na některé závažné zločiny vojenské. Trest smrti provazem nemůže býti změněn soudním výrokem v trest na svobodě; naproti tomu trest smrti zastřelením může býti soudem změněn podle § 309, odst. 1, č. 1 voj. tr. ř. v žalář nebo těžký žalář, ne kratší než tři roky. Poněvadž nejnižší mez trestu na svobodě, ve který může býti v právě uvedeném případě trest smrti změněn, jest nižší než ona, kterou stanoví § 1 osnovy, navrhuje se jako první odchylka, aby § 1 se nevztahoval na případy uvedené v § 309, odst. 1, č. 1 voj. tr. ř.

Další odchylka týká se úpravy opravných prostředků a řízení o nich. Vojenský trestní řád, připouštěje změnu trestu smrti zastřelením v trest na svobodě, poskytl již v § 333 odvolání jako opravný prostředek proti tomu, že nalézací soud neprávem přeměnil nebo nepřeměnil trest smrti zastřelením v trest na svobodě, jakož i proti tomu, že trest na svobodě, ve který byl trest smrti změněn, je příliš mírný, a zmateční stížnost z důvodu v § 358, č. 11 voj. tr. ř., kdyby nalézací soud vykročil z mezí přípustné změny trestu. Poněvadž osnova připouští, aby v řízení před vojenskými soudy byl i trest smrti provazem změněn v trest na svobodě, doporučuje se, aby opravné prostředky v obou případech byly upraveny jednotně. O odvoláních proti rozsudkům divisních soudů ― a o takové tu vždy jde ― rozhoduje ve vojenském soudním řízení vždy přímo nejvyšší vojenský soud. Proto není také třeba, aby v řízení před soudy vojenskými uplatnila se ona konstrukce opravného řízení, jak ji navrhuje osnova pro občanské trestní soudy přihlížejíc k odchylné úpravě opravného řízení před těmito soudy. Tím je odůvodněna druhá odchylka, týkající se opravných prostředků a řízení před soudy vojenskými. Podotknouti však třeba, že na rozdíl od platného práva bude možné podati před vojenskými soudy proti výroku o trestu odvolání ve prospěch obžalovaného i tehdy, když nalézací soud již změnil trest smrti v trest na svobodě, avšak odvolatel považuje tento trest za nepřiměřeně přísný.

Třetí odchylka navržená v tomto paragrafu plyne z odchylné organisace vojenského trestního soudnictví.

§§ 10 a 11.

Ustanovení, jichž zrušení se navrhuje, jsou vesměs nahrazena novými ustanoveními osnovy.

Dotčena jsou tímto zákonem i ustanovení první věty § 52 tr. zák. a § 122 voj. tr. zák. Zrušena však tato ustanovení nemohla býti proto, že se týkají i takových případů, kdy tu sice budou polehčující okolnosti, nikoli však tak závažné, aby odůvodnily změnu trestu smrti v trest na svobodě. Pro tyto případy zůstávají ona ustanovení i nadále v platnosti.

Zmínky zasluhuje přechodné ustanovení § 11, odst. 1, týkající se doživotních trestů uložených pravoplatně před účinností tohoto zákona. Toto ustanovení spočívá na všeobecné zásadě trestního práva, že přísnější nové zákony nemají působiti zpět.

Provedení tohoto zákona nebude vyžadovati ani žádných nových nákladů.

V Praze, dne 12. května 1933.

Předseda vlády:
J. Malypetr v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Meissner v. r.