Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1245.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Všechny osoby, nastupující do vojenské presenční služby nebo do vojenského výcviku náhradní zálohy, jsou povinny podrobiti se očkování proti neštovicím.

(2) Témuž očkování jsou povinni se podrobiti příslušníci zálohy a náhradní zálohy, nastupující do výjimečné činné služby v míru podle § 27 branného zákona, stanoví-li to ministerstvo národní obrany.

§ 2.

Osoby, které konají vojenskou presenční službu, vojenský výcvik nebo výjimečnou činnou službu v míru podle § 27 branného zákona, jsou povinny podrobiti se očkováni proti břišnímu tyfu a paratyfům v rozsahu, který stanoví ministerstvo národní obrany.

§ 3.

(1) Očkování proti neštovicím, břišnímu tyfu a paratyfům jsou povinny podrobiti se podle předpisů vydaných ministerstvem národní obrany též vojenské osoby z povolání, nebyly-li očkovány již podle ustanovení §§ 1 a 2.

(2) Ministerstvo národní obrany stanoví, v jakém rozsahu a v kterých lhůtách jsou osoby uvedené v odstavci 1 povinny podrobiti se opětování očkování proti nemocem vypočteným v předcházejícím odstavci.

(3) To, co platí o vojenských osobách z povolání, platí i o déle sloužících.

§ 4.

Je-li vojsko v míru ohroženo jinými nakažlivými nemocmi než neštovicemi, břišním tyfem anebo paratyfy a jsou-li známy vyzkoušené metody ochranného očkování proti nim, může ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podrobiti všechny vojenské osoby v činné službě očkování proti těmto nemocem.

§ 5.

Za mobilisace a ve válce jsou povinny podrobiti se očkování vojenské osoby v činné službě, osoby vykonávající zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, občanské osoby přidělené k službě armádě v poli, osoby vykonávající válečné úkony, občanští zaměstnanci vojenské správy a váleční zajatci, a to proti všem nemocem, kterými by mohli býti ohroženi a proti kterým jsou známy úspěšné metody očkování. Vojenská správa nařídí tato očkování v míře, kterou dovolí válečné operace a učiní již v míru přípravy k tomu potřebné.

§ 6.

Ustanovení §§ 3, 4 a 5 se vztahují i na příslušníky četnictva, při čemž místo příslušnosti ministerstva národní obrany nastupuje příslušnost ministerstva vnitra; tato změna příslušnosti však neplatí, jde-li o příslušníky četnictva, kteří jsou podle příslušných zákonných ustanovení vojenskými osobami v činné službě.

§ 7.

Osoby podléhající vojenské nebo četnické kázeňské pravomoci, které přestoupí povinnost, podrobiti se očkování podle tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných, potrestají se podle příslušných předpisů kázeňských, není-li jejich čin přísněji trestný. Osoby nepodléhající takové pravomoci budou potrestány pro přestoupení uvedené povinnosti okresními úřady peněžitou pokutou do 5000 Kč nebo vězením (v zemi Slovenské a Podkarpatoruské uzamčením) do 14 dní. Při nedobytnosti bude pokuta podle míry zavinění přeměněna ve vězení (uzamčení) do 14 dní.

§ 8.

Náklady vznikající z provádění očkování podle tohoto zákona budou hrazeny státem.

§ 9.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři národní obrany a vnitra v dohodě s ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Všeobecné poznámky. Účelem tohoto zákona je:

1. chrániti příslušníky branné moci před nakažlivými nemocmi a před smrtí a vrátiti vojáka po vykonání branné povinnosti bez škody jeho rodině a jeho občanskému povolání,

2. usnadniti vojenské správě konání jejích úkolů v míru, zejména výcviku vojáků, a zabrániti epidemiím anebo značnějšímu počtu nakažlivých nemocí, které by splnění tohoto úkolu překážely,

3. umožniti opatření, aby branná moc nebyla za války decimována nakažlivými nemocmi a aby epidemie nerušily válečných operací.

Potřeba ochranného očkování je odůvodněna zejména tím, že vojsko je jak v míru, tak za války větší měrou vydáno možnosti nákazy než občanské obyvatelstvo. V míru usnadňuje šíření nakažlivých nemocí společné bydlení a věk presenčně sloužícího vojáka, který je ještě proti četným nákazám méně odolný než osoby starší. Je pak dostatečně známo z válečných dějin, že téměř všechny války byly provázeny epidemiemi, které někdy měly dokonce i vliv na výsledek válečného konfliktu; je ještě v čerstvé paměti, jaké nesnáze působily válčícím stranám nakažlivé nemoci v armádách za světové války a jak jimi bylo ohroženo též občanské obyvatelstvo v zápolí.

Nelze ani zcela odmítnouti nebezpečí t. zv. bakteriologické války. Vyslovují se sice pochyby o možnosti použití mikrobiálních kultur jako bojového prostředku a o jeho účelnosti, jsou však doklady toho, že jeden ze států, zúčastněných ve světové válce, takové pokusy činil, a již to, že v ”Ženevském protokole” ze 17. července 1925 byl rozšířen zákaz chemické války, který byl vysloven washingtonskou smlouvou z r. 1922, též na válku bakteriologickou, ukazuje, že možnost boje bakteriemi není zcela mimo diskusi. V daném případě by se arci dovedla napadená strana i proti této zbrani brániti; běží však o to, aby bylo o možnost obrany co nejlépe postaráno, a jedním z nejdůležitějších obranných prostředků proti některým nákazám je právě očkování.

K § 1.

Není třeba široce rozebírati známý a vědecky četnými statistikami doložený fakt, že očkování proti neštovicím zbavilo kulturní země této hrozné metly. Zejména v tomto století se ukázalo, že státy, které mají řádné zákony o povinném očkování proti neštovicím, v nichž se tyto zákony důsledně provádějí (a k nimž patří též Českoslavensko), zůstávají téměř úplně ušetřeny neštoviční nákazy, kdežto jiné, v kterých není povinnost očkování zákonem vyslovena nebo kde se zákon neprovádí dosti přísně, trpí stále neštovicemi.

Zákonem z 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n., zaujala legislativa našeho státu kladné stanovisko k očkování proti neštovicím. Tímto zákonem je postaráno o očkování dětí v 1., 7. a 14. roce života.

Avšak toto očkování ještě nezaručuje spolehlivou imunitu po celý život. Podle zkušeností uveřejněných v odborné literatuře, zvláště v době světové války a po ní, nastává vrchol imunity krátce po očkování, pak jí zvolna ubývá, a to u různých osob různě rychle. Vysoký stupeň imunity trvá, nehledíc k malému počtu osob, asi 5 let, značný stupeň ještě dalších 10 let; 30 let po očkování je chráněnost již velmi nespolehlivá. Je tedy přes to, že povinnosti očkování jsou podrobeny všechny osoby v dětském věku, mezi námi mnoho osob s nepatrným stupněm imunity nebo vůbec neimunních, a jestliže se již po 10 let v obyvatelstvu našeho státu neštovice větší měrou nevyskytují, je to jen proto, že šíření této nákazy stojí v cestě imunita převážné většiny obyvatelstva. Avšak pro vojsko, které je vydáno zvýšenému nebezpečí nákazy, nelze se spokojiti očkováním vykonaným v dětském věku, nýbrž je třeba, aby každý voják byl imunní úplně. Očkováním získává voják chráněnost nejen pro dobu své presenční služby, nýbrž imunitu menšího stupně i pro pozdější služební cvičení a pro případ války.

V některých státech je stanovena zákony povinnost všeho obyvatelstva dáti se přeočkovati ve věku 20 nebo 21 let; tak ve Francii zákonem z 15. února 1902, v SSSR zákonem z 18. října 1924, v Uruguayi zákonem z 6. června 1923, též v Bulharsku, čímž je dán zároveň podklad k očkování vojáků.

Očkováním u vojska budou též zachyceny osoby, které do té doby vůbec očkovány nebyly, buď proto, že v dětském věku nebyly očkovány pro svůj nepříznivý zdravotní stav, nebo z nedbalosti rodičů nebo přehlédnutím příslušných administrativních orgánů; těchto branců do nastoupení do vojenské služby neočkovaných je asi 2 %.

Povinné očkování proti neštovicím branců, kteří nastupují do presenční služby, je zavedeno ve všech evropských armádách i čelnějších mimoevropských, a to ve většině z nich již od počátku 19. století. Bylo tedy očkování branců proti neštovicím v době zřízení Československé republiky již věc vžilá a samozřejmá; v tomto stavu však nastala změna vydáním zákona z 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n. účinnost tohoto zákona nebyla totiž dosud vyhlášena pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou, a mezi osobami, které očkovací povinnosti podléhají a jsou v § 4 vypočteny, není zmínky o nastupujících brancích. Bylo by tedy přes to, že se očkování nastupujících branců stalo již právní zvyklostí, možno z toho, že zákon č. 412/1919 Sb. z. a n. vymezuje přesně, kdo je očkování podroben, a o nastupujících brancích v něm zmínky není, odvozovati, že branci nejsou povinni očkování se podrobiti. Tento stav by mohl vésti k odpírání očkování.

§ 8 zák. č. 412/1919 Sb. z. a n. poskytuje možnost, aby osoby, jež svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nebezpečí nákazy neštoviční, byly povinny podrobiti se očkování nebo přeočkování před nastoupením do svého zaměsnání; tato zaměstnání je třeba označiti nařízením. Za takové zaměstnání bylo by lze vládním nařízením označiti též službu vojenskou. Ježto však zákon č. 412/ 1919 Sb. z. a n. dosud neplatí v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, a právní řád tam dnes ještě platný neposkytuje dostatečného podkladu k úpravě věci formou vládního nařízení, navrhuje se úprava věci formou zákona.

Co se týče zákonného podkladu k očkování vojáků proti neštovicím v jiných státech, je nehledíc k výše uvedeným státům, kde zákony ukládají přeočkování všeho obyvatelstva ve věku 20-21 let, v některých státech povinnost vojáků podrobiti se očkování stanovena v zákonech týkajících se všeho obyvatelstva, tak ve Švédsku v zákoně z 2. června 1916, novelisovaném zákonem ze 7. května 1926, v Brasilii v zákoně z 31. října 1904, v Turecku v zákoně z 30. září 1915. V ostatních armádách se očkuje vojsko jen na základě ministerských nařízení.

Slovy ”do výjimečné činné služby v míru” se rozumí služba příslušníků zálohy a náhradní zálohy za mimořádných opatření podle § 27 branného zákona z 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., ve znění vyhlášky ministra národní obrany č. 30/1934 Sb. z. a n. Očkování této skupiny se ponechává úvaze ministerstva národní obrany, protože nelze odhadnouti všechny okolnosti, za kterých může dojíti k těmto mimořádným opatřením.

K § 2.

Ochranné očkování proti tyfu nenabylo posud tak všeobecného rozšíření jako očkování proti neštovicím a povinnému očkování v cizích státech jsou, jak se zdá, podrobeni jen vojáci. Kdežto očkování proti neštovicím se koná ve větší míře již od počátku 19. století, spadají první začátky očkování proti tyfu do devadesátých let řečeného století. Velikou jeho důležitost ukázala teprve světová válka. Ohromné ztráty, které v armádách hned na podzim 1914 způsobil břišní tyf a paratyfy, a příznivé zkušenosti, které byly s očkováním již před válkou učiněny, a to zejména v armádě Spojených států severoamerických, pohnuly všechny válčící státy k tomu, že již během 1. roku války podrobily svá vojska očkování proti břišnímu tyfu a paratyfům, které se pak častěji během války opakovalo. Po světové válce většina zúčastněných armád (britská, francouzská, italská, belgická, polská, severoamerická, sovětská) podržely všeobecné pravidelné očkování vojáků i v době míru, jiné státy je během posledních let zavedly. Nyní, pokud je ministerstvu národní obrany známo, očkuje se proti tyfu ve vojsku kromě jmenovaných států též v Německu, Jugoslavii, Rumunsku a Španělsku, možno tedy říci, že ochranné očkování proti tyfu v armádách se nyní praktikuje téměř všeobecně.

Nehledíc k příkladům v cizině, je třeba si dáti otázku, je-li též v naší branné moci očkování proti tyfu nutné, a tu je třeba zdůrazniti, že Československo je jedním ze států touto nemocí nejvíce postižených.

Podle publikace ”Statistique de maladies à déclaration obligatoire” (vydala 1930 Spoleènost národů) zemřelo v r. 1928 břišním tyfem na 1 milion obyvatelů:

Také v naší branné moci se vyskytoval břišní tyf přes všechna profylaktická opatření dosti často, a to v letech 1922-1930 ročně 123-159 případů této nemoci a 13-26 úmrtí, což by přepočteno na 1 milion vojáků, činilo 1023-1214 onemocnění a 117-199 úmrtí ročně.

Tato čísla ukazují potřebu dalších opatření proti tyfu v armádě, t. j. očkování a zejména jsou dokladem toho, že voják je více vydán nebezpečí nákazy než průměrně jiný občan.

Ministerstvo národní obrany váhalo delší dobu se zavedením povinného očkování proti tyfu, a to z těchto důvodů:

1. očkování proti tyfu nemá tak pronikavého účinku jako očkování proti neštovicím a vyskytují se případy nemoci, ano i úmrtí u osob očkovaných, jen jejich počet v poměru k onemocněním a úmrtím osob neočkovaných je značně menší;

2. imunita získaná očkováním proti tyfu trvá mnohem kratší dobu než imunita získaná očkováním proti neštovicím a činí průměrně jen 3/4 roku;

3. očkování působí u některých osob značnější nepříjemné vedlejší účinky než očkování proti neštovicím (horečku, bolest hlavy, bolestivost očkovaného mísa, zvracení, kožní vyrážky a p.).

Konečně se ministerstva národní obrany po dalších příznivých zprávách z ciziny odhodlalo k zavedení očkování a nařídilo v letech 1930 a 1931 na zkoušku všeobecné očkování vojáků proti tyfu a po dobrých zkušenostech z r. 1932 bylo každoroční všeobecné očkování zavedeno jako stálé opatření. Očkuje se v dubnu a počátkem května se zřetelem k tomu, že se břišní tyf vyskytuje mnohem četněji v létě a na podzim, než v zimě a na jaře. Výsledky ukazují tento přehled onemocnění a úmrtí tyfem a paratyfem v době od 16. května do 15. listopadu každého roku: