V r. 1931 a 1932 nebylo očkováno všechno mužstvo, nýbrž neočkováni zůstali zejména příslušníci zálohy a nováčci. V této skupině bylo:

Vidíme tedy, že kdežto ve skupině, která r. 1931 a 1932 nebyla očkována, nemocnost a úmrtnost břišním tyfem se v těchto letech proti pětiletému průměru nezmenšila, klesla v r. 1932 nemocnost ve skupině, která byla v 1931 a 1932 očkována, ze 74,6 pětiletého průměru na 20 a úmrtnost ze 7 na 0.

V r. 1931 byl výsledek očkování méně dobrý než v r. 1932, přece však patrný. Bylo to způsobeno volbou méně účinné očkovací látky.

V r. 1932 připadlo 24,9 nemocných tyfem (paratyfem) na 100.000 očkovaných a 62,5 na 100.000 neočkovaných, třebaže záložníci jsou svým věkem méně disponováni k onemocnění tyfem než vojáci, kteří konají presenční službu. K tomu třeba ještě dodati, že v r. 1932 průměrně trvala horečka u nemocných, kteří předtím byli očkováni, 18 dní, kdežto u neočkovaných 30,3 dne. Jeví se tedy účinek očkování nejen v snížené nemocnosti a úmrtnosti, nýbrž i lehčím průběhem nemoci u těch, kteří přes očkování onemocnějí. Konečně se výsledek očkování jeví též v tom, že se v r. 1931 a 1932 nevyskytla u vojska žádná epidemie břišního tyfu, kdežto v minulých letech byly pozorovány téměř každoročně epidemie, byť i jen menšího rozsahu. Tyfová epidemie znamená nejen ohrožení zdraví a života vojáků, nýbrž je též velikou poruchou vojenského výcviku dotčeného vojenského útvaru a působí značné výdaje.

Dosavadní pozorování v r. 1933 opravňuje k naději, že výsledky v tomto roce budou ještě příznivější než v r. 1932.

Význam očkování proti tyfu v míru záleží též v tom, že osoby, které byly již v míru očkovány, budou očkování, jež v čas války bude nezbytným, lépe snášeti a jejich výkonnost v nejbližších dnech po očkování bude méně trpěti.

Při očkování proti tyfu se zpravidla očkuje zároveň proti paratyfům, t. j. vstřikuje se podkožně směs očkovacích látek proti tyfu, paratyfu A a paratyfu B. Jsou to nemoci břišnímu tyfu příbuzné, méně časté než tyf, ale bývají někdy za tyf pokládány. Důležitost simultánního očkování proti tyfu a paratyfům je patrná ze zkušenosti německé armády ze světové války, kdežto ostatní válčící státy užívaly smíšené očkovací látky tyfo-paratyfové, měla německá armáda jen očkovací látku proti tyfu; počínajíc očkováním pak tyfu rapidně ubývalo, kdežto paratyfu přibývalo, takže ve 4. roce války měly německé armády více případů paratyfu než tyfu.

V cizích státech se povinnost vojáka, podrobiti se očkování proti tyfu, zakládá jen na ministerských nařízeních; jedinou výjimkou je Francie, kde je tato věc upravena zákonem z 27. března 1914, který stanoví 1. povinné očkování pro osoby aktivní vojenské služby; 2. je-li třeba, může ministr národní obrany na návrh ředitele zdravotnické služby naříditi i očkování záložníků, povolaných na cvičení.

U nás na rozdíl od očkování proti neštovicím vyskytly se při očkování proti tyfu případy, že vojáci odpírali dáti se očkovati, aniž bylo lze osoby toto očkování odpírající k němu účinně nutiti pro nedostatek bezpečného právního podkladu, na jehož základě by byl rozkaz voj. představeného podrobiti se očkování pro podřízenou vojenskou osobu závazný. Tyto případy jsou též jednou z hlavních příčin, proč ministerstvo národní obrany předkládá vládě návrh tohoto zákona.

Mezi obsahem § 1 a 2 je rozdíl, že očkování proti neštovicím je závazné pro všechny osoby, nastupující do vojenské služby, kdežto § 2 dává ministerstvu národní obrany možnost, upustiti od očkování některých skupin. Na př. podle nyní platných výnosů MNO. (VV. 1932, č. 6, č1. 54 a VV. 1933, č. 7, čl. 41) neočkuje se proti tyfu náhradní záloha, protože její výcvik spadá do roční doby, v které se tyf málo vyskytuje, a krátká (12nedělní) doba výcviku by byla očkováním citelně rušena. § 2 dává též ministerstvu národní obrany možnost, aby v budoucnosti upustilo od očkování v některých posádkách, kde nebezpečí tyfu není; zmínka o vojenském výcviku náhradní zálohy se v zákoně však přes to uvádí, aby i osoby do tohoto výcviku nastupující mohly býti podrobeny tomuto očkování, ukázala-li by se toho potřeba.

Konečně je rozdíl mezi oběma paragrafy v tom, že proti neštovicím je třeba zásadně očkovati hned po nastoupení do služby, kdežto volba doby očkování proti tyfu se řídí sezonním vyskytováním této nemoci (největší počet případů a epidemií připadá na konec srpna, září a počátek října) a krátkou dobou trvání imunity.

K § 3.

Vojenskými osobami z povolání jsou nyní důstojníci a rotmistři z povolání; stejným způsobem však třeba pro obor navrhovaného zákona nakládati s déle sloužícími (§ 19 branného zákona ve znění zákona č. 153/1927 Sb. z. a n.).

Zákon č. 412/1919 Sb. z. a n. neukládá dospělým osobám povinnost podrobiti se očkování proti neštovicím. Poněvadž trvání imunity získané očkováním podle § 1, lze oceniti na 5-15 let, nejvýše na 30 let, a vojenské osoby z povolání i déle sloužící je nutno považovati za vydané zvýšenému nebezpečí nákazy, je třeba pomýšleti na jejich přeočkování během služební doby. Dosud je pro ně předepsáno předpisem S-I-3 přeočkování každých 5 let. V budoucnosti bude snad možno tuto lhůtu prodloužiti, ubude-li nebezpečí neštovic v Evropě vůbec. Je však třeba nechati v té věci ministerstvu národní obrany jakousi volnost, aby mohlo na příklad naříditi již v míru nové přeočkování v době válečného nebezpečí.

Nebezpečí břišního tyfu věkem ubývá, ohroženy jsou zejména osoby mladší než 30 let. Protože vyšší stupeň imunity, získané očkováním proti tyfu, trvá ani ne rok, je třeba pomýšleti na každoroční opakování u mladších osob, a to nejméně po 3 leta. Bude výsledkem dalších zkušeností, jak bude třeba tuto věc upraviti, a proto tento paragraf ponechává podrobnou úpravu ministerstvu národní obrany. Důležité je, že § 3 poskytuje možnost, aby již v míru v případě válečného nebezpečí ministerstvo národní obrany nařídilo, aby přeočkování proti tyfu byly podrobeny všechny vojenské osoby z povolání a déle sloužící, protože za mobilisace a války budou vojenští gážisté z povolání a déle sloužící určitě více tyfem ohroženi než v míru.

K § 4.

Vedle očkování proti neštovicím je známo jako velmi účinné očkování proti záškrtu, dále se užívá též očkování proti spále, proti meningokokové nákaze (strnutí šije), úplavicí, choleře a moru; vědecká badání se zabývají ještě hledáním očkovacích látek proti jiným nákazám a jsou již částečně na slibné cestě. Vojenská správa nezamýšlí podrobiti vojáky očkováni proti záškrtu a spále, poněvadž pro značné rozšíření těchto nemocí v našem státě jsou osoby ve věku 20 let proti nim již z převážné většiny imunní. Ve Francii však byl vydán zákon z 18. prosince 1931, kterým se ministerstvo národní obrany zmocňuje, aby nařídilo očkování vojáků proti záškrtu v posádkách, kde se toho ukáže potřeba. V Dánsku je povinné očkování válečného námořnictva proti meningokokové nákaze (ztrnutí šije). Po značném rozšíření meningokokové nákazy v r. 1920 v našem vojsku, která tehdy způsobila 31 úmrtí vojáků, nařídilo ministerstvo národní obrany v r. 1927 a 1928 očkování proti ztrnutí šije v nejvíce ohrožených posádkách; očkováno bylo r. 1927 14.000 mužů, r. 1928 pak 6.600. V roce 1932 bylo očkováno v menším rozsahu v jedné posádce země Podkarpatoruské proti úplavici.

§ 4 dává tedy možnost ministerstvu národní obrany zakročiti rychle, kdyby se ukázala potřeba očkování též proti jiným nemocem než proti neštovicím, břišnímu tyfu a paratyfům a využití k ochraně zdraví a života vojáků nových objevů, které snad budou v příštích letech učiněny. Potřebný souhlas ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, které si může vyžádati, bude-li to pokládati za nutné, posudek státní zdravotní rady, zaručuje, že bude postupováno podle uznaných vědeckých zásad.

K § 5.

Z toho, co bylo vylíčeno, je již dostatečně patrné, jaký význam má potírání nakažlivých nemocí ve válce; běží tu nejen o potlačení zhoubného vlivu epidemií na výsledek války a o zachránění života četným vojákům, nýbrž též o ochranu obyvatelstva v zápolí před zavlečením nakažlivých nemocí z pole demobilisovanými vojáky, odsunutými raněnými, dovolenci a jinými osobami. Není možno již v míru zjistiti, proti kterým nákazám bude třeba ve válce očkovati; rovněž stanovení termínů a rozsahu očkování je třeba přenechati příslušným vojenským činitelům, aby očkováním nebyly rušeny důležité válečné operace.

Okruh osob, na něž lze za války rozšířiti povinnost podrobiti se očkování, třeba vzhledem k povaze věci rozšířiti i na osoby nevojenské, které jakkoli přicházejí do užšího styku s armádou; tyto osoby jsou v § 5 zákona vypočteny. Nutnost, aby i tyto osoby byly imunisovány, vyplývá ze zkušenosti ze světové války, podle nichž občanské osoby ve svazku armád, zejména zařaděné ve vozatajských útvarech a v etapě, byly vydány ještě většímu nebezpečí nakažlivých nemocí než bojové útvary samy. Také v zajateckých táborech je třeba energického boje proti různým nákazám.

§ 5 se týče všech nakažlivých nemocí, které lze podle stavu vědy tlumiti ochranným očkováním. Rčení ”v míře, kterou dovolí válečné operace” je nutné, aby byl stanoven stupeň odpovědnosti.

K § 6.

Účelem tohoto ustanovení je rozšířiti ustanovení navrženého zákona, pokud jednají o očkování vojenských osob z povolání, na příslušníky četnictva, poněvadž jejich postavení je v celku shodné s postavením vojenských osob z povolání. Příslušné předpisy o očkování četnictva nebude ovšem vydávati ministerstvo národní obrany, nýbrž ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy. Jestliže se však příslušníci četnictva stanou podle příslušných zákonných ustanovení [§§ 5 a 6 zákona o četnictvu, §§ 27 a 28 branného zákona a § 1, odst. 1, písm. b) a 3 branných předpisů č. 141/1927 Sb. z. a n.] vojenskými osobami v činné službě, nebude tato kompetenční výjimka platiti, nýbrž o takových příslušnících četnictva bude platiti všeobecně to, co platí o ostatních vojenských osobách v činné službě.

K § 7.

Není zapotřebí, aby navržená osnova zákona trestní ustanovení pro osoby podléhající vojenské a četnické kázeňské pravomoci teprve zaváděla; u těchto osob je nepodrobení se povinnému očkování trestné kázeňsky jednak podle § 2, odst. 1, písm. a) voj. kázeňského a kárného zákona č. 154/ 1923 Sb. z. a n., jednak podle příslušných kázeňských předpisů pro četnictvo platných, a bude-li toto nepodrobení v sobě obsahovati zároveň neuposlechnutí konkrétního rozkazu, nastoupí soudní trest buď pro porušení subordinace (u osob zařaděných do branné moci nebo do četnictva nebo u válečných zajatců), nebo pro přečin proti povinnostem veřejného úřadu anebo služby (u ostatních osob podléhajících vojenské soudní pravomoci). Postačí, když po té stránce navržený zákon prostě na příslušná vojenská a četnická kázeňská ustanovení odkáže.

Naproti tomu u osob, které vojenské kázeňské pravomoci nepodléhají vůbec anebo jí nepodléhají v takovém rozsahu, aby bylo lze do něho zahrnouti i provinění proti povinnosti podrobiti se očkování, třeba do osnovy zákona pojati příslušné ustanovení trestní, podle něhož by právě uvedené osoby, nepodrobí-li se povinnému očkování, byly trestány za přestupek stíhaný okresními úřady.

K § 8.

Aby nebylo pochybností o tom, zda snad náklady vznikající z provádění tohoto zákona nebude musiti hraditi osoba očkováním povinná, uvádí § 8 výslovně, že tyto náklady bude hraditi stát; pokud jde o osoby četnické, které nejsou vojenskými osobami v činné službě, budou tyto náklady hrazeny z rozpočtu ministerstva vnitra, pokud pak jde o osoby ostatní, jichž se zákon týče, z rozpočtu vojenské správy.

Při tom se poznamenává, pokud jde o náklady postihující rozpočet vojenské správy, že navržený zákon si nevyžádá zvýšení rozpočtu, protože výdaje za očkování proti neštovicím a tyfu, které bylo prováděno již nyní v rozsahu zamýšleném v návrhu zákona, jsou preliminovány v kapitole 5. státního rozpočtu, titul 2, § 11, položka 6. Výdaje za možné mimořádné očkování podle § 4 zákona hradila by vojenská správa, pokud by výše uvedený rozpočtový úvěr nestačil, úsporami v mezích řádných výdajů věcných citovaného rozpočtového paragrafu, kterých by získala odsunutím méně nutných opatření.

K § 9.

Očkování ve vojsku jednak je upraveno již nyní příslušnými vojenskými předpisy, jednak bude provedeno novým vydáním předpisu S-I-3 ”Ochrana před nakažlivými nemocmi v čs. vojsku”. Tyto předpisy se vydávají v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy; je- jich úkolem je přesně stanoviti metody a techniku očkování, evidenci očkovaných a zejména kontraindikace, čímž se má dosíci, aby možné škody z očkování byly stlačeny na nejmenší míru. Tyto předpisy budou zároveň prováděcími předpisy k navrhovanému zákonu.

Pro příslušníky četnictva vydá příslušné předpisy ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Očkování vojenských osob proti různým nakažlivým nemocem má význam též pro ochranu občanského obyvatelstva před nákazami; jednak se tím zabraňuje zavlékání nákazy z vojska mezi obyvatelstvo, jednak se rozmnožuje počet imunních osob v obyvatelstvu vůbec a tím se kladou meze šíření nákaz. Toho dokladem jsou statistická pozorování v Německu (Abel), kde před světovou válkou umíralo břišním tyfem mnohem více mužů než žen, kde se však po válce tento poměr obrátil, protože většina mužů, ve věku břišního tyfu podrobeném, byla ve válce proimunisována.

V Praze dne 23. března 1934.

Předseda vlády:
J. Malypetr v. r.

Ministr národní obrany:
Bradáč v. r.