Jde-li o umoření dluhopisu státního, vykonává Ředitelství státního dluhu v Praze, pokud nebylo ustanoveno jinak, všechna práva a povinnosti náležející podle předcházejících ustanovení osobě zavázané. Jde-li o umoření jiné listiny, z níž jest zavázán československý stát, vykonává tato práva a povinnosti úřad poukazující; není-li tu tohoto úřadu, vykonává je úřad, který zastupoval stát při právním jednání a není-li úřad ten znám, příslušný úřad povolaný k zastupování státu.

(1) Kdo ztratil zástavní lístek, má ihned ústně nebo písemně učiniti zastavárně oznámení o ztrátě, udávaje své jméno a bydliště a prokázati, že byla ztráta ohlášena také místnímu úřadu policejnímu; dále musí označiti čas, kdy věc byla dána do zástavy a na jakou dobu, jakož i částku zápůjčky a přesně popsati zástavu.

(2) Souhlasí-li popis s uloženou zástavou a udaná data zástavního lístku s knihami zastavárny, budiž ztráta zástavního lístku poznamenána v knihách a straně vydán záznamní list.

(3) Na základě záznamního listu může býti zástavní smlouva prodloužena. Nebyl-li původní zástavní lístek nalezen do roka ode dne oznámení ztráty (odstavec 1), může býti zástava vydána, vrátí-li osoba, již se lístek ztratil, záznamní list a zapraví-li zapůjčenou částku, úroky a jiné příslušenství, leda že zástava již propadla a byla prodána. Jestli zástava již propadla a byla prodána, náleží jí jen přebytek snad docílený.

(4) Před uplynutím roku (odstavec 3) může zástava nebo přebytek snad docílený býti vydán jen, bude-li zároveň odevzdán původní zástavní lístek a záznamní list.

(1) Po uplynutí 15 dnů ode dne dospělosti jest majitel zástavního listu oprávněn zástavu vyplatiti, jestliže nebyla ještě prodána a jestliže vrátí záznamní list a složí u zastavárny odhadní hodnotu zástavy k zajištění možných nároků majitele zástavního lístku.

(2) Nebyl-li odevzdán původní zástavní lístek do roka ode dne vydání záznamního listu, jest jistotu vrátiti bez náhrady úroků.

§ 24.

(1) Strana, která nemůže vyhověti podmínkám potřebným k nabytí záznamního listu (§ 22.) nebo které se ztratil záznamní list, může si vymoci umoření ztraceného zástavního lístku nebo záznamního listu.

(2) Jakmile byl zastavárně doručen vyzývací edikt (§ 9.), má navrhovatel prodloužiti zástavní smlouvu, chce-li zameziti, aby zástava nepropadla a nebyla prodána. Neprodloužil-li ji, má po pravoplatném umoření zástavního lístku nebo záznamního listu jen právo na přebytek snad docílený.

(1) Nedotčena zůstávají ustanovení a umoření směnek, šeků a jiných listin, jichž umoření se řídí ustanoveními §§ 73. až 75. zákona směnečného. Pokud v těchto ustanoveních není zvláštních předpisů, budiž použito přiměřeně tohoto zákona.

(2) Nedotčena zůstávají dále ustanovení § 23. zákona ze dne 23. září 1930, č. 143 Sb. z. a n., o poštovní spořitelně.

Jiné dosud platné předpisy o umořování listin pozbývají účinnosti. Zejména pozbývají účinnosti ustanovení čl. VI zákona ze dne 28. října 1865, č. 110 ř. z., o ústavech státnímu dohledu podléhajících, jež se zabývají úvěrními obchody, zákona ze dne 3. května 1868, č. 36 ř. z., jímž se upravuje příslušnost a řízení o umořování cenných papírů vydaných soukromníky, §§ 10. až 12. nařízení ministerstev obchodu, vnitra, financí a spravedlnosti ze dne 24. dubna 1885, č. 49 ř. z., o provozování zastavárenské živnosti, § 115. jurisdikční normy, ustanovení cís. nařízení ze dne 31. srpna 1915, č. 257 ř. z., o umořování listin, § 9., odst. 3 zákona ze dne 23. prosince 1917, č. 501 ř. z., o pojišťovací smlouvě, § 13. vládního nařízení ze dne 12. května 1919, č. 246 Sb. z. a n., o organisaci Bankovního úřadu ministerstva financí, o statutu Bankovního výboru při ministerstvu financí, a obchodech Bankovního úřadu ministerstva financí, dále o převzetí a vyúčtování lombardu a pokladničních poukázek, vyúčtování žirových účtů Rakousko-uherské banky a o převzetí zaměstnanců této banky § 11. zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., kterým se upravují právní poměry spořitelen, a § 69. zákona ze dne 14.dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové cedulové bance, dále ustanovení § 14. zák. čl. XIV/1881, o zápůjčkách na ruční zástavy, §§ 1. až 36., 39., § 42., odst. 1 písm. c), druhá část (po středníku) odstavce 2 a § 43. odst. 1 písm. d.) zák. čl. XXXIII/1881, o umořování a promlčení cenných papírů, jež jsou předmětem veřejného obchodu, §§ 749., až 754., býv. uh. civilního řádu soudního, § 5. odst. 1 zák. čl. LIV/1912, jímž se uvádí zák. čl. I/1911 o civilním řádu soudním, a ustanovení § 1. nařízení ministra republiky Československé pro správu Slovenska ze dne 19. června 1919, č. 107/1919 Úradných Novin, o příslušnosti soudů v jistých případech, pokud se vztahují na umořování listin upravené tímto zákonem.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí i pro umořovací řízení zahájená přede dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, pokud o nich předepsaný edikt vyzývací ještě není uveřejněn. Ustanovení. třetí věty § 11., odst. 3 o skončení ohlašovací lhůty platí i tehdy, když edikt vyzývací byl již uveřejněn.

(2) Jde li o umoření kuponů, zastaví se, pokud ohlašovací lhůta ještě neuplynula, dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, řízení před tímto dnem o nich zahájené i tehdy, když byl předepsaný edikt vyzývací již uveřejněn.

Zákon tento nabývá účinnosti prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci vyhlášení.

Zákon tento provedou ministři spravedlnosti, financí a vnitra.

Nejednotnost práva v republice Československé se jeví citelně i při úpravě řízení umořovacího. K rozdílům, vyplývajícím již z dvojího právního řádu, přidružuje se ještě různost ustanovení, jimiž je upraveno umoření různých druhů listin, a zvláště způsob, jímž jest řešena otázka soudní příslušnosti k tomuto řízení.

Jednotně jest upraveno jen umoření směnek (§§ 73. až 75. směn. zák.), zástavních obilních listů (§ 12. č. 7 zák. č. 107/ 1933 Sb. z. a n.) a listů vydaných veřejnými obilními skladišti (§ 33. cit. zák.). V důsledku sjednocení práva směnečného došlo ke shodné úpravě řízení i při umoření kupeckých poukázek (čl. 305 všeob. obchod. zák., resp. § 298. uh. obchod. zák.) a větším dílem i při umoření šeků (§ 21. zák. č. 84/1906 ř. z., resp. §§ 20. a 21. zák. čl. LVIII/1908) a listů vydaných veřejnými skladišti (§ 39. zák. č. 64/1889 ř. z., resp. § 452. uh. obchod. zák.). Umoření kupeckých zavazovacích listů řídí se jen v oblasti práva býv. rakouského ustanoveními směnečného zákona (čl. 305 všeob. obchod. zák.), kdežto v oblasti práva býv. uherského platí pro umoření těchto listů předpisy §§ 749. až 754. uh. c. ř. s. Zato v zemi Slovenské a Podkarpatoruské řídí se umoření zástavních lístků ustanoveními zákona směnečného (§ 14. zák. čl. XIV/1881), kdežto v zemi České a Moravskoslezské platí pro jejich umoření předpisy §§ 10. až 12. zákona ze dne 24. dubna 1885, č. 49 ř. z. Jednotně jest ještě upraveno umoření vkladních knížek poštovní spořitelny (§ 23. zák. č. 143/1930 Sb. z. a n.).

V oblasti práva býv. rakouského platí pro umoření všech ostatních listin řízení upravené cís. nařízením č. 257/1915 ř. z.

V oblasti práva býv. uherského platí pro umoření cenných papírů, jež jsou předmětem veřejného obchodu, předpisy §§ 1. až 36., 39., 42., odst. 1 písm. c), dále druhá část (po středníku) odstavec 2, 43, odst. 1, písm. d) zák. čl. XXXIII/1881 a pro umoření všech ostatních listin, dosud neuvedených předpisů §§ 749. až 754. býv. uh. c. ř. s.

Ustanovení o soudní příslušnosti k umořovacímu řízení jsou roztříštěna v řadě zákonů.

V obou právních oblastech je jednotně upravena jen předpisy § 13. vládního nařízení ze dne 12. května 1919, č. 246 Sb. z. a n., o organisaci Bankovního úřadu, § 69. zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové cedulové bance, § 73. směn. zák. pro umoření směnek a s výjimkou šeků též pro listiny, jichž umoření se řídí ustanoveními směnečného zákona, a konečně pro umoření obilních zástavních listů (§12., č. 7 zák. č. 107/1933 Sb. z. a n. ).

V oblasti práva býv. rakouského je příslušnost k tomuto řízení upravena §em 115. jur. normy, článkem VI. zákona ze dne 28. října 1865, č. 110. ř. z. o ústavech státnímu dohledu podléhajících, jež se zabývají úvěrními obchody, §em 2. zákona ze dne 3. května 1868, č. 36 ř. z. o příslušnosti k umořovacímu řízení cenných papírů vystavených soukromníky, §em 21., odst. 1 zákona ze dne 3. dubna 1906, č. 84 ř. z. o šeku a §em 9. odst. 3 zákona ze dne 23. prosince 1917, č. 501 ř. z. o pojišťovací smlouvě.

V zemi Slovenské a Podkarpatoruské jest příslušnost k umořovacímu řízení upravena §em 749. býv. uh. c. ř. s., §em 14. odst. 1 zák. čl. XIV/1881 o zápůjčkách na ruční zástavy. §em 20. zák. čl. LVIII/1908 o šeku, §em 2. odst. 2 zák. čl. XXXIII/1881 o umoření a promlčení cenných papírů, jež jsou předmětem veřejného obchodu. Před 28. říjnem 1918 byla podle § 2. odst. 2 posléze cit. zák. a podle § 7. odst. 2 zák. čl. LIV/1912 k umoření státních dluhopisů příslušna král. sedrie budapeštská. Ve smyslu § 1. nařízení ministra pro správu Slovenska ze dne 19. června 1919, č. 107/1919 Úr. nov. pro zemi Slovenskou příslušná sedrie (nyní krajský soud) v Bratislavě; pro zemi Podkarpatoruskou zmíněné nařízení nemůže přicházeti v úvahu, takže se tam jeví v tomto směru citelná mezera.

Roztříštěnost těchto předpisů a jí způsobené pochybnosti si vynucují, aby příslušnost pro umořování listin byla upravena jednotně. Ale ani tím nebylo by zamýšleného účelu zcela dosaženo, zůstal-li by postup umořovacího řízení v každé části státního území různý. Je zapotřebí, aby i tento byl jednotně upraven a to tím spíše, že v zemích Slovenské a Podkarpatoruské jsou dosavadní ustanovení i v této příčině nejednotna a nepřehledna. Konečně jeví se nutným některá ustanovení po vzoru zákonodárstev cizích států nahraditi jinými, potřebám hospodářského života lépe hovícími.

V otázce, jak má býti umořovací postup nově upraven, stačí srovnati úpravu v oblasti býv. práva rakouského, jež je ve své podstatě jednoduchá a přece dostatečně spolehlivá, s úpravou v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. Zvláště řízení předepsané zák. čl. XXXIII/1881 je těžkopádnější, vyžaduje dlouhé doby s ediktální lhůtou tříletou (§ 11.), je složitější i nákladnější. Srovnání to vede k tomu, aby byly vzaty za základ nové úpravy umořovacího postupu osvědčené předpisy, platné v oblasti práva dříve rakouského. Při tom bylo však přihlíženo i k úpravě podle zák. čl. XXXIII/1881 (§§ 5. a 21. č. 5 a 7).

K jednotlivým ustanovením osnovy jest uvésti zvláště:

K § 1: Nejeví se nutným zvláště zdůrazniti, že předpisy, jež připouštějí umoření určitých listin, zůstávají nedotčeny. Není-li totiž vyloučeno umoření určité listiny, je již tím samým ve smyslu § 1. osnovy její umoření připuštěno bez ohledu na to, zda to je v zákoně výslovně stanoveno, čili nic.

K § 2. odst. 2 písm. b): Umoření jest vyloučeno z důvodu toho, že lhůta k uplatnění nároků na výhru jest zpravidla kratší než každá lhůta ohlašovací a řízení umořovací nejeví se proto účelným. Majitel ztraceného losu třídní loterie může dosíci výplaty výhry podle § 37. předpisů pro zřizování a vedení prodejen čsl. třídní loterie.

Odst. 2. písm. c): Umořování kuponů je ve většině evropských států vyloučeno, zejména v Německu (§ 799. obč. zák.), kde je přípustná pouze výplata jich po uplynutí promlčecí lhůty bez umořovacího řízení, obdobně ustanovení § 15. cís. nař. 257/1915 ř. z. s odchylkou, že se nežádá předložení hlavní listiny (§ 804. něm. obč. zák.). V republice Polské vylučuje též čl. 13 zákona ze dne 26. července 1919, č. 406 ve znění zák. ze dne 18. října 1921, č. 637 Dz. U. R. P. kupony většiny papírů doručiteli svědčící z umořovacího řízení. Právo francouzské, které vlastníku ztraceného nebo zničeného au porteur papíru uveřejněním odporu vlastníkova (zákon ze dne 15. června 1872 ve znění zák. ze dne 8. února 1902 a nařízení ze dne 8. května 1902 o odporu u cenných papírů svědčících doručiteli "Oppositions sur les titres au porteur" (skýtá podobnou ochranu jako umoření, u kuponů zná též jen výplatu jejich bez uveřejnění odporu a bez soudního řízení (čl. 2 posl. odst.). Právo švýcarské (§ 857. oblig. práva) zná též výplatu kuponů po uplynutí promlčecí lhůty bez umořovacího řízení, soudce může ovšem před dospělostí kuponu naříditi i složení částky, na kterou kupon zní. Umoření kuponů není však přípustné ani v našem státě v oblasti dříve práva uherského (§ 21. č. 5 uh. zák. čl. XXXIII/1881), ani v Maďarsku. Právu anglickému, americkému, jugoslávskému a belgickému je instituce soudního umoření listin vůbec neznáma a italské právo (čl. 56 it. obchod. zák.) zná soudní umoření au porteur papírů jen v případě zničení takového papíru.

Z odborných kruhů bylo poukázáno na to, že umoření kuponů mnohdy nevede k cíli, ježto zákaz výplaty z technických důvodů na ně neplatí, pročež ve většině případů dochází k výplatě jejich během umořovacího řízení. Proto bylo tu zkoumati, zda jsou tu dostatečné důvody, jež opravňují zásah do zásady všeobecné permisivity právního řádu. Je tu uvážiti, zda efekt, který se docílí připuštěním umořování kuponů, jest úměrný nevýhodám tímto způsobeným. Zatížení soudů na jedné straně a velmi nepatrný či žádný prospěch pro obecenstvo - ba naopak ve většině případů ještě výlohy - zejména když nutno každý kupon zvlášť umořovati, musí jistě vésti k přesvědčení o nutnosti zásahu do shora řečené zásady permisivity. Umořování kuponů mohlo by jen tenkráte míti plný účinek, kdyby bylo možno provésti zákaz výplaty i u kuponů. To by však předpokládalo možnost evidence umořovaných kuponů již při jejich vyplácení, což jest a zůstane technicky neproveditelným. Z těchto důvodů osnova též nepřipouští umořování kuponů, spokojujíc se s jejich výplatou po uplynutí promlčecí lhůty bez umořovacího řízení (§ 19.).

Odst. 2 písm. d): Vyloučení amortisace jeví se odůvodněným povahou těchto listin.

Odst. 2 písm. e): Aby se předešlo zbytečným návrhům, bylo výslovně stanoveno, že se vylučuje umoření dluhopisů cizích států. Umořování dluhopisů těchto znamenalo by zasáhnutí do výsostných práv cizích států a sotva by se dalo bez souhlasu státu toho provésti na základě vnitrozemského zákona s účinkem pro státy ty. Za takové papíry nelze však pokládati státní dluhopisy vystavené býv. státem rakouským nebo uherským, pokud nebyly převzaty jiným státem nástupnickým a pokud vůbec mohou býti převzaty republikou československou, ježto umoření těchto dluhopisů může míti právní následky v tuzemsku vzhledem k tomu, že Československo je za určitých předpokladů přejímá (viz výnos ministerstva spravedlnosti č. 25/1925 Věst.).

Odst. 2 písm. f): Papíry v cizině vystavené vůbec vylučovati z umoření tuzemskými soudy nejevilo se vhodným, jelikož umoření listin těch může míti pro zdejší státní příslušníky právní následky v tuzemsku; tomu tak bude, jde-li na př. o dlužní úpis v cizině vystavený, kterého má nebo může býti použito v tuzemsku nebo jestliže vůbec závazky v listině stanovené mají býti splněny v tuzemsku.

K § 3. Při úpravě soudní příslušnosti k umořovacímu řízení nevychází osnova ani z úpravy platné v území práva býv. rakouského, ani z úpravy platné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, nýbrž volí úpravu zcela novou.

Osnova především přikazuje umoření listin okresním soudům, nerozlišujíc mezi různými druhy listin. Není věcného důvodu, pro který by musil býti pro umoření listin příslušný sborový soud, když i tam rozhoduje samosoudce § 7. odst. 3 jur. n. ve znění č1. IV č. 1 novely o úlevách soudům a řízení samo je v podstatě jednoduché. Také v zemích Slovenské a Podkarpatoruské přijata již nyní věcná příslušnost okresního soudu (§ 749. uh. c. ř. s.). Amortisace cenných papírů je u sborových soudů stejně přikázána samosoudci (§ 8. nař. č. 68 300/1914 I. M.). Tím padá i důvod zachování působnosti této soudům kausálním. Pro umoření směnek a listin jim na roveň postavených s výjimkou šeků (§ 21. odst. 1 zák. č. 84/1906 ř. z., § 5. odst. 2 zák. č1. LIV/1912) - platí též věcná příslušnost okresního soudu (§ 73. zákona směnečného).

Jako důvod místní příslušnosti stanoveno nejprve místo, kde byla listina, o jejíž umoření jde, vystavena. Je-li více míst vystavení, jest každým z nich dán důvod příslušnosti. V místě vystavení listiny budou zejména také vedeny úvěrní knihy o státních dluhopisech a úvěrních papírech jim na roveň postavených (srv. § 115. odst. 1 jur. n.). Dále sotva dojde ke změně dosavadního stavu u cenných papírů vydaných soukromníky, ježto místo vystavení jejich se zpravidla shoduje se sídlem hlavního nebo odštěpného závodu, jež bylo dosud směrodatné pro určení příslušnosti. Příslušnost tato v zásadě se srovnává s příslušností podle § 2. odst. 2 zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného a jest jen přizpůsobena předmětu umořovacího řízení. Ohled na navrhovatele nemůže býti rozhodujícím již proto, že i s výstavcem listiny nutno během řízení vejíti ve styk, takže bude třeba začasté spíše vzíti ohled na výstavce než na navrhovatele; z téhož důvodu nebyl volen za důvod příslušnosti obecný soud navrhovatelův, jenž mimo to se i mění. Ostatně bude velmi často zejména při soukromých listinách (dlužních úpisech) stranou hospodářsky slabší - právě výstavce listiny. Konečně ohled na osobu, jež by snad listinu našla, nemůže býti rozhodný, tato okolnost je velmi nahodilá; při řádné publikaci vyzývacího ediktu lze se o něm stejně dověděti tu i tam a úřední vyhláška je také stejně přístupna na obou místech.

Odst. 2: Obecný soud navrhovatelův přichází v úvahu jen tehdy, když místo vystavení na listině není uvedeno, nebo je-li mimo území našeho státu. Pro umoření pojistek je směrodatný soud navrhovatelův bez zřetele na místo vystavení stejně jako pro žaloby z pojišťovacího poměru proti pojistníkovi obecný soud tohoto, ježto důvody této výlučné příslušnosti platí i zde.

Odst. 3: Tato podpůrná příslušnost platí, není-li dán důvod příslušnosti stanovené v odst. 2.

Odst. 4: Příslušnost k umoření listin vystavených Národní bankou Československou bylo nutno zvláště upraviti, ježto z důvodu vhodnosti dlužno i umoření listin vystavených filiálkami tohoto ústavu soustřediti u soudu v sídle jeho ústředí, kterým jest podle § 54. zák. č. 347/1920 Sb. z. a n. Praha.

Osnova v souhlase se zákonem směnečným používá slov "vystavyti", "výstavce" a "vystavení", jde-li o zřízení listiny a slova "vydati" používá jen tehdy, když jde o užší technický smysl tohoto slova t. j. o emisi, jako na př. v § 11. [1 písm. a), 2, a 3].

K § 4: Vzhledem k tomu, že se navrhovateli ukládá povinnost určité skutečnosti osvědčiti (§ 6. odst. 1) a vzhledem k ustanovením § 34. zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. a § 274. odst. 1 věty první (368. odst. 2. uh.), c. ř. s. bylo výslovně vytčeno, že přísežný výslech účastníků je zde přípustný. Připustilo jej již cís. nařízení č. 257/1915 ř. z. (§ 1. odst. 2) a to podle sdělení býv. rak. ministerstva spravedlnosti (Věst. r. 1915, str. 312) z toho důvodu, aby bylo zabráněno zneužívání amortisačního návrhu.