K § 5 (3): Ustanovení o nepřípustnosti návrhu dalšího žadatele po zahájení řízení opírá se o stálou judikaturu a nešetření tohoto ustanovení jest důvodem zmatečnosti podle § 41. odst. 2 písm. e) zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.

K §. 6. odst. 1 č. 2: Vzhledem k tomu, že § 6. osnovy je všeobecný a vztahuje se

tedy i na cenné papíry, nebylo lze zde vystačiti s předpisem odpovídajícím § 749. uh. c. ř. s.

o podstaném toliko obsahu a o všem tom, čeho je zapotřebí k rozpoznání listiny. Proto bylo nutno do osnovy převzíti aspoň nejnutnější údaje z těch, jež byly žádány §em 5. zák. čl. XXXIII/1881 a jež odpovídají i obdobným předpisům práva dříve rakouského, aspoň potud, pokud jeví se býti nezbytně potřebnými k individualisaci listiny, jež má býti umořena a bez kterých údajů nebylo by umoření této ani možným.

Odst. 2: Zde jsou udány znaky listiny, které jest uvésti zpravidla jen dle možnosti; je-li však toho k individualisaci té které listiny zapotřebí, aby uveden byl některý z těchto znaků, jako na př. u IV. státní půjčky úroková míra nebo u jiných listin doba vystavení nebo doba dospělosti, jest navrhovatel povinen uvésti i tento znak listiny stejně jako znaky udané v odst. 1.

K § 7 (5): Zamítnutí nevylučuje podání nového návrhu, což nebylo třeba zvláště vytýkati; plyne to z povahy řízení nesporného i ze srovnání s § 5. (3.).

K § 9 (2): Osnova v souhlasu se zák. č. 18/1869 ř. z. o právech a řízení při knihovním dělení nemovitostí (§ 2.) používá výrazu "vyzývací řízení" jež tu jde především o řízení soudní, a to o vyzvání [§ 9. odst. 2 písm. e) osnovy], stejně jako u zákonů č. 92/1874 (§ 18.), 97/1874 (§ 18.) a 98/1874 (§ 18.) ř. z., kdežto lhůta ohlašovací týká se činnosti účastníků. Do osnovy nebylo pojato upozornění konformní (§ 751. odst. 1. zák. č1. I/1911 (uh. c. ř. s.), podle něhož zavázaná osoba může plniti uložením částky, na kterou listina zní, do soudního uschování, ježto není pochybnosti o tom, že, zavázaná osoba jest k tomu oprávněna.

K §10. odst. 1 písm. c): Podle §§ 2. a 3. vyhlášky vlády ze dne 30. prosince 1919, č. 4/1920 Sb. z. a n., dlužno edikt v každém případě uveřejniti v úředním listě republiky Československé; vedle toho podle § 5. cit. vyhlášky podle povahy věci i v úředním listě pro zemi Slovenskou "Úradné Noviny", jakož i v úředním listě pro zemi Podkarpatoruskou. Ohlašovací lhůta běží však v tomto případě ode dne, kdy byl edikt uveřejněn v Úředním listě republiky Československé [§ 11. odst. 1 písm. b)].

Odst. 2: Opakované uveřejnění v listech bylo učiněno závislým na hodnotě listiny nebo zvláštních okolnostech případu. Při tom vzalo v úvahu, že vzhledem k nepatrnosti inserčního poplatku (2 až 4 Kč za insert v Ústředním oznamovateli) nemají výlohy a inserci spojené valného významu. O nákladech uveřejňování platí ustanovení § 11. odst. 1 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. po rozumu § 14. odst. 1 písm. e) osnovy.

0dst. 3: Uzákoněna má býti dosavadní praxe soudní, jež při umořování vkladních knížek upouštěla od uveřejňování výpisu z vyzývacího ediktu v Ústředním oznamovateli a zároveň po vzoru práva rakouského (nař. spolk. ministerstva spravedlnosti ze dne 6. května 1922, čís. 265 spolk. z.), má býti rozšířena na legitimační papíry zde uvedené. Zde bylo použito výrazu "výpis z ediktu". Podle § 2. vl. nář.č. 406/1919 Sb. z. a n. uveřejňuje se v každém sobotním čísle Ústředního oznamovatele seznam nově hlášených ztrát cenných papírů tam uvedených a v prvním sobotním, čísle každého měsíce úplný seznam cenných papírů, jichž umořovací řízení ještě trvá. Ustanovení druhé věty pojato do zákona, aby tu byl zákonný podklad pro novou úpravu poplatků za uveřejňování ediktů v oznamovateli.

K § 11: Co do úpravy ohlašovací lhůty zejména délky a počítání její se kodifikace evropských států velice rozcházejí. Podle práva, platného v zemi České a Moravsko-slezské (§ 8. cís. nař. č. 257/1915 ř. z.) nesmí ohlašovací lhůta u papírů oběžných skončiti dříve, nežli uplyne rok ode dne splatnosti posledního vydaného kuponu, dospěje-li však pohledávka z listiny dříve, než uplyne rok ode dne splatnosti této pohledávky; kdežto podle práva platného v zemi Slovenské a Podkarpatoruské (§ 11. zák. čl. XXXIII/1881) počítá se ohlašovací lhůta zpravidla od splatnosti posledního vydaného kuponu, nebyly-li však k listině vydány kupony nebo dospěje-li pohledávka z listiny dříve od splatnosti pohledávky z listiny. Důsledkem tohoto ustanovení, jež má, na zřeteli zejména zájmy poctivého nabyvatele, ohlašovací lhůta ve většině případů se značně prodlužuje a při umoření cenných papírů slosovatelných může činiti 11 až 21 let, nebyl-li papír vylosován dříve.

Tímto prodloužením lhůty jest ovšem postavení dřívějšího majitele listiny, totiž navrhovatele umořovacího řízení, velmi stíženo; po uplynutí tak dlouhé doby jest mu téměř znemožněno ve vindikačním sporu, k němuž dochází po přihlášce majitele listiny, prokázati jeho obmyslnost nebo hrubou nedbalost. Švýcarské právo (čl. 851 oblig. práva švýc.) proto při počítání ohlašovací lhůty vůbec nepřihlíží ke splatnosti pohledávky z listiny nebo posledního vydaného kuponu a ohlašovací lhůta, jež činí nejméně tři roky, počítá se vždy ode dne prvního uveřejnění ediktů bez zřetele na splatnost pohledávky nebo kuponů. Sdělením politického departementu spolkového v Bernu bylo zjištěno, že toto ustanovení v praxi se dobře osvědčilo a že se uvažuje o zkrácení ohlašovací lhůty; podle poslední redakce osnovy obl. práva švýc. (čl. 962.) jest tato zkrácena na dobu šest měsíců.

Stejně ani italská osnova obchodního zákona (čl. 538), která zná oznámení ztráty nebo zničení listiny jejímu výstávci s jejím uveřejněním v Úředním listě a s účinkem zákazu výplaty, nepřihlíží při počítání ohlašovací lhůty, jež činí jen 30 dnů, ke splatnosti pohledávky.

Německé právo (§§ 1003. až 1023. c. ř. s. něm.) zaujímá v otázce této kompromisní stanovisko. Přihlíží totiž při počítání ohlašovací lhůty ke splatnosti posledního vydaného kuponu jen potud, pokud nastala do čtyř let po ztrátě (§ 1011. cit. zák.), a tato lhůta nesmí přesahovati dobu jednoho roku (§ 1015. cit. zák.); navrhovatel má ovšem, před vydáním umořovacího nálezu předložiti potvrzení, že kupony za uvedené čtyři roky a později dospělé nebyly předloženy k výplatě jinou osobou než navrhovatelem umořovacího řízení (§ 1011. odst. 2 cit zák.).

V Polsku byla pro oblast dříve práva německého ponechána v platnosti zmíněná již ustanovení §§ 1008. až 1023. c. ř. š. něm. a pro oblast dříve práva rakouského ustanovení čís. nařízení ze dne 31. srpna 1915, č. 257 ř. z., ve znění nařízení presidenta republiky polské ze dne 24. února 1928, č. 181 Dz. U. R. P. Jen pro oblast práva dříve ruského byl vydán zákon ze dne 26. července 1919, č. 406 Dz. U. R. P. o ztracených cenných papírech majiteli svědčících. Zákon tento stanovil, že ohlašovací lhůta nesmí býti kratší než dvouletá a nesmí přesahovati doby čtyř let a že lhůta (po vzoru práva švýcarského) má býti vždy počítána od prvního uveřejnění ediktu bez zřetele na splatnost kuponů neb kapitálu.

Právo francouzské (zmíněný již zákon ze dne 15. června 1872 ve znění zákona, ze dne 8. února 1902 a nařízení ze dne 8. května 1902 o odporu u cenných papírů doručiteli svědčících "Oppositións sur les titres au porteur") zná místo umoření papíru, jak již bylo shora řečeno, uveřejňování odporu vlastníkova. Uveřejnění odporu má za následek nejenom zákaz výplaty (čl. 2 odst. 6 cit. z.), nýbrž i neplatnost pozdějšího zcizení papíru vůči vlastníku jeho a přípustnost vindikace papíru proti každému, kdo ho nabyl později, třebas i bona fide a nabyvateli nezbývá než postih na prodávajícího a sensala ("agent de change"), jehož prostřednictvím došlo ke koupi (čl. 12 cit. z.). Po uplynutí roku od odporu může bývalý majitel papíru, nebyla-li činěna námitka, si vymoci, vyplacení dospělých kuponů i kapitálu na kauci (čl. 3 cit. z.). V Rumunském právu (zákon ze dne 18. ledna 1883) setkáváme se po této stránce s úpravou obdobnou právu francouzskému.

Při počítání ohlašovací lhůty při umořování oběžných papírů podle právních řádů zde uvedených se přihlíží více k zájmům bývalého majitele listiny, než k tomu přihlíželo právo dosud u nás platné. Z toho důvodu bylo uvažováno o způsobu, jímž by bylo lze uvésti v soulad zájmy navrhovatele umořovacího řízení se zájmy poctivého nabyvatele listiny, zejména o zkrácení lhůty ohlašovací. Byly však projeveny obavy, že zkrácení této lhůty bez zřetele na splatnost kuponů, pokud se týče pohledávky z listiny, mohlo by býti na újmu bezpečnosti obchodu s cennými papíry; zároveň bylo poukázáno na to, že odchylku od této zásady bylo by lze připustiti jen tenkráte, když navrhovatel ztratil jen hlavní listinu (plášť) nebo když kupony umořované listiny se nepředkládají k výplatě, ježto z faktu posléze uvedeného lze usuzovati, že listina je zničena anebo alespoň to, že se nedostala do rukou jiné osoby, pročež není ani důvodu odhlašovací lhůtu prodlužovati do splatnosti posledního vydaného kuponu. Nelze ovšem tak usuzovati, když se nevyskytla příležitost k předkládání kuponů, když na př. dividenda se nevyplácí a z toho důvodu podle dikce § 1288. osnovy všeob. zák. obč. nárok z kuponů nemohl býti proveden. Osnova z těchto důvodů ponechává s touto odůvodněnou odchylkou zásadu vyslovenou v druhé větě odst. 2 § 8. cís. nař. č. 257/1915 ř. z. a zároveň ji rozšiřuje na listiny svědčící doručiteli, ke které kupony nebyly (odst. 2), čímž se vyplňuje mezera, která byla pociťována při umořování cenných papírů, slosovatelných k nimž kupony nebyly vydány. Za to však v souhlasu s ustanovením § 11. zák. č. 302/1920 Sb. z. a n. a § 1. odst. 3 zák. č. 239/1924 ve znění čl. XIII zák. č. 54/1932 Sb. z. a n. vyjmula z této kategorie vkladní knížky a zároveň i pojistky, depositní listy, zástavní lístky a záznamní listy, jež podle § 24. odst. 1 osnovy mohou též býti předmětem umořovacího řízení a pro něž platí vesměs ohlašovací lhůta šestiměsíční podle odst. 1 písm. b).

K § 12. (1): Osnova zvolila místo přetržení promlčecí lhůty, jakožto následek zahájení umořovacího řízení, její stavení. Podle práva materiálního přetrhuje se promlčení zpravidla jen uznáním nároku anebo jeho uplatněním u soudu. V obou těchto případech výhoda, jež měla býti dlužníkovi, hledíc k prošlé části promlčecí lhůty, poskytnutá, pozbyla svého opráv- nění (důvod její spočívá v tom, že projitím delší doby dlužníkovi vznikají potíže opatřiti si důkazy potřebné k obhajobě a že věřitel otálí s uplatňováním nároků). Jinak promlčení se pouze staví; zejména je-li věřiteli znemožněno uplatniti svůj nárok. Sem patří i návrh na zahájení umořovacího řízení, jejž samozřejmě nelze ztotožňovati s uplatněním nároku; návrh tento činí věřitel právě z toho důvodu, že ztrátou anebo zničením listiny je mu to znemožněno. V těchto případech jde jen o to, aby nenastalo promlčení dokud trvá onen stav, pokud se týče řízení umořovací. K tomu není však zapotřebí a není to ani ničím odůvodněno, aby celá promlčecí lhůta po odklizení oné překážky začala běžeti znovu. Znamenalo by to kromobyčejné prodloužení vázanosti dlužníka, k níž nezavdal příčiny a který zpravidla nenese vinu na tom, že věřiteli se listina ztratila nebo zničila. Odkazem na § 5. odst. 2 jest vyjádřeno, že promlčení staví se jen tehdy, týká-li se návrh předmětu způsobilého umořovacího řízení (§§ 1. a 2.).je-li navrhovatel oprávněn k podání návrhu (§ 5. odst.) a byl-li podán návrh u příslušného soudu (§ 5. odst. 2). Předpis osnovy shoduje se i s ustanovením § 84. zákona směnečného, jenž spojuje s "pravoplatným zavedením umořovacího řízení" účinek stavení promlčení. Podotýká se ještě, že u státních dluhopisů uvedených v zákoně ze dne 28. března 1875, č. 49 ř. z. přetrhuje se promlčení místo žalobou předložením dluhopisu u příslušné státní pokladny za účelem poznámky normované v § 4. zákona z 2. července 1868, č. 88 ř. z. a podáním žádosti na příslušný úřad o přepis dluhopisu nebo o výplatu úroku.

Odst. 2: Zákaz výplaty nevztahuje se na výplatu kuponů vůbec, tedy netoliko na kupony dluhopisů státních (ježto hledíc k velikému jejich množství šetření tohoto zákazu hned po jejich dospělosti by naráželo na značné technické potíže); zákaz tento týká se však výměny a přepisu cenných papírů; ježto hledíc k menšímu počtu jich se zde takové potíže nevyskytují.

Odst. 3 až 5: Sem bylo pojato ustanovení o povinnosti zavázané osoby zadržeti předloženou listinu postiženou zákazem výplaty, aby se předešlo dalšímu jejímu zneužívání, jakož i o další povinnosti této osoby oznámiti soudu, zda bylo na základě listiny plněno a konečně ustanovení o důsledku opomenutí tohoto oznámení. Tím odpadla potřeba druhého dotazu na osobu zavázanou. Není pochybnosti, že u Ředitelství státního dluhu a jeho pomocných orgánů lze předpokládati takovou evidenci zákazů výplaty a oznámení ztráty, že budou moci podati včas a bezpečně zprávu o každé změně nebo přihlášce. U zavázaných osob soukromých nebo při ústavech rázu spíše soukromého byl by nejlepší pobídkou, aby dbaly této povinnosti, jich vlastní zájem, ježto jinak by se vydaly nebezpečí, že soud prohlásí listinu za umořenou [§ 14. odst. 1 písm. d) a § 15. odst. 1] z čehož by jim mohly vzejíti materiální újmy (§ 17.). Druhý dotaz byl by do jisté míry nahrazen sdělením opětovného návrhu (§ 15. odst. 1). Ostatně není tu důvodu ke zvláštním obavám již proto, že soud může před rozhodnutím vykonati další šetření (§ 15. odst. 2), může tedy znovu se dotázati, má-li v tomto ohledu nějaké pochybnosti.