Dále nutno počítati i s tím, že některé předpisy druhé části osnovy ukáží se nevhodnými pro určitou kategorii vozidel, na něž se podle ustanovení §§ 1-5 má tato část vztahovati. to možno říci již nyní o kolech s pomocným motorem, jež bude asi putno vyjmouti z platnosti některých předpisů druhé části zákona. Z toho důvodu jest účelno vyhraditi vládě možnost; aby podobné opatření v případě potřeby mohla učiniti vládním nařízením. V žádném případě nesmí však toto vyjmutí týkati se ustanovení § 88 o úrazovém pojištění osob zaměstnaných při provozu takových vozidel na podkladě služebního nebo pracovního poměru.

K § 6.

Ustanovení toto obsahuje formální předpoklad pro připuštění motorového vozidla (§§ 1, 2 a 5) k jízdě, totiž zápis téhož do rejstříku československých motorových vozidel, jemuž musí předcházeti vyzkoušení vozidla. Pokud jde o zkoušení vozidla, ponechává se dosavadní stav, dle něhož může býti zkoušeno bud' jednotlivé vozidlo anebo určitý typ vozidla, v kterémžto posledním případě pak pro zápis určitého vozidla do rejstříku postačí průkaz, že vozidlo se shoduje se schváleným již typem. Průkazem tím má nadále býti soudně nebo notářsky ověřený opis úředního výměru o schválení typu vozidla a potvrzení o tom, že vozidlo se shoduje s typem již schváleným, jež má vydávati výrobce, případně jeho: zástupce. Poněvadž tomuto potvrzení přiznává se tu jistá průkazní moc, bylo nutno při cizozemských vozidlech zajistiti úřadu vliv na výběr osob, jež pro tato vozidla budou ona potvrzení vydávati. Proto bylo právo to, jakož i související s ním právo žádací o schválení typu vozidla cizozemského původu, přiznáno jen osobám, jež, jakožto osoby důvěryhodné, budou k tomu zemským úřadem autorisovány.

Aby bylo umožněno vyzkoušení motorových vozidel, jakož i aby byla umožněna dosavadní praxe obchodníků automobily a automobilových továren používati t. zv. továrních značek, bylo nutno učiniti pro tyto dva případy výjimku z požadavku, že vozidlo musí býti zapsáno do rejstříku československých motorových vozidel.

Je samozřejmo, že, jakmile byly na vozidle provedeny takové změny, že jde již vlastně o nový typ vozidla, musí se toto vozidlo podrobiti nové zkoušce (odstavec 7).

K § 7.

§ 7 stanoví odkazem na předpis § 3 požadavky, jimž musí vyhovovati vozidlo, aby mohlo býti při zkoušce podle § 6, odst. 3 uznáno způsobilým. Poněvadž tyto požadavky jsou v § 3 uvedeny zcela všeobecně, zmocňuje se cti zároveň vláda, aby technické podrobnosti, jež podléhají změnám v důsledku pokroku techniky a nemohou tedy býti stanoveny zákonem, vydala vládním nařízením.

U motorových vozidel určených k dopravě osob po živnostensku, zejména u autobusů, jest nutno při posuzování jejich způsobilosti přihlížeti ještě k další. okolnosti, totiž že tato vozidla jsou používána k veřejné dopravě, z kteréžto okolnosti může vyplynouti potřeba, aby pro tato vozidla byly předepsány ještě zvláštní podmínky, jichž vyžaduje bezpečnost osob dopravovaných. Aby možnost podobného postupu byla způsobem nepochybným zachována, pojato bylo do zákona výslovné ustanovení od tavte 2.

Z téhož důvodu jest nutno podrobiti vozidla ta, periodickým zkouškám za účelem zjištění, zda stále vyhovují předepsaným podmínkám a jsou řádně udržována, poněvadž putno zajistiti, aby důvěra obecenstva, svěřujícího se veřejnému dopravnímu prostředku, nebyla zklamána.

K § 8.

Zjištění způsobilosti vozidla před připuštěním k jízdě není samo o sobě ještě plnou zárukou, že veřejná bezpečnost nebude jízdou tohoto vozidla ohrožena; je nutno ještě učiniti opatření, aby vozidlo zůstávalo stále způsobilým a aby, jakmile se stalo nezpůsobilým, bylo z jízdy vyloučeno. Podrobovati motorová vozidla periodickým zkouškám není, výjimkou případu zmíněného v § 7, odst., k dosažení tohoto cíle nutno, a bylo by spojeno se značným novým zatížením státní administrativy a s výdaji; jest proto ad tohoto řešení upustiti a spokojiti se s tím, jednak že se ukládá držiteli povinnost udržovati vozidlo v řádném stavu; odhlásiti nezpůsobilé vozidlo u rejstříkového úřadu a nepoužívati. takového vozidla k jízdě, a že zanedbání těchto povinností stíhá se jako přestupek podle hlavy XV. tohoto zákona, jednak že se připouští možnost namátkových zkoušek při odůvodněné domněnce, že vozidlo není již více způsobilé. Okresním úřadům přiznává se pak právo, aby vozidlo, o něm se zjistí, že již, nevyhovuje předepsaným požadavkům, z provozu vyloučily.

Z důvodu pořádku, aby rejstřík čsl. motorových vozidel obsahoval jen vozidla, jichž se skutečně k jízdě používá, ukládá se w odstavci druhém držitelům motorových vozidel povinnost ohlásiti úřadu rej stři vedoucímu skutečnosti odůvodňující výmaz vozidla z rejstříku.

K § 9.

Důvody evidenční a požadavek, aby bylo možno zjistiti vozidlo a jeho vlastníka nebo řidiče, je-li toho z jakýchkoli důvodů třeba, vedly k předpisu, že každé vozidlo musí býti při jízdě opatřeno na místě, kde jest dobře viditelna, domácí značkou rejstříkovou, jež mu byla přidělena při zápisu do rejstříku.

Poněvadž by nebylo účelno, aby výrobci motorových vozidel a obchodníci jimi měli všechna vozidla, jež mají na skladě, zapsána v rejstříku, neboť jich dosud neužívají k jízdě bylo nutno zachovati dosavadní praxi, dle níž přidělí se těmto podnikům jistý počet značek, jež nejsou vázány na určitá vozidla a jichž pak tyto podniky používají k označení vozidel při jízdách zkušebních nebo při předvádění vozidel nebo dopravě jich zákazníkům.

Poněvadž povinnost zápisu do rejstříku týká se jen vozidel, jichž se používá k jízdě, nutno počítati i s případem, že někdo může držeti motorové vozidlo, jež nemusí býti zapsáno v rejstříku, ježto jeho držitel ho z jakéhokoli důvodu k jízdě nepoužívá. Poněvadž pak i tahové vozidlo podléhá předpisům o klasifikaci motorových vozidel pro účely vojenské, bylo nutno učiniti opatření, aby toto vozidlo mohlo býti k této klasifikaci předvedeno.

K § 10.

Aby v případech, kdy je toho z důvodu jakéhokoli veřejného zájmu nutno, mohla býti zjištěna identita motorového vozidla, jakož i základní jeho vlastnosti, stanoví se zde, že okolnosti pro toto zjištění nezbytně nutné musí býti vyznačeny přímo na vozidle samém, při čemž ponechává se nařizovací cestě stanoviti způsob tohoto vyznačení. Jest samozřejmo, že výrobní serie chassis musí býti uvedena jen tehdy, vyskytuje li se v daném případě.

K § 11.

Jde zde o zařízení resp. předměty, jež musí býti na každém motorovém vozidle, aby řidič mohl při jízdě splniti povinností uložené mu ustanovením oddílu VII. tohoto zákona, jež však nelze pokládati za nezbytné součásti motorového vozidla a jež nespadají tedy pod všeobecná ustanovení § 3, případně § 7. Bylo proto nutno stanoviti zde výslovně požadavek, aby motorová vozidla byly těmito zařízeními opatřena. úprava tato odpovídá dosavadnímu právnímu stavu. Poněvadž není vyloučeno, že bezpečnost dopravy a zvláště též ochrana bezpečnosti a zdraví osob na vozidle, řidiče v to počítajíc, bude vyžadovati předepsání ještě dalších zařízení, zmocňuje se vláda, aby mohla tak učiniti vládním nařízením.

K § 12.

Bezpečnost života a zdraví třetích osob vyžaduje vzhledem k charakteru jízdy motorovými vozidly, aby k řízení těchto vozidel byly připuštěny toliko osoby, jež podávají dostatečnou záruku, že veřejná bezpečnost nebude jízdou ohrožena. V tomto směru jest nutno, aby řidič ovládal dokonale řízení vozidla a aby měl všechny k tomu nutné vlastnosti jak fysické, tak psychické, aby byl dokonale obeznámen s platnými předpisy v tomto oboru vydanými, aby měl aspoň takové znalosti řídících a brzdících. mechanismů vozidla, jichž jest k řízení tohoto vozídla nevyhnutelně třeba, a aby byl spolehlivý. Spolehlivostí míní se zde ovšem zvláštní spolehlivost se zřetelem k řízení motorového vozidla a nikoliv snad zachovalost v běžném slova smyslu. Není tedy. vyloučeno, že osoba, která není zachovalá, poněvadž se dopustila činu trestného soudem, bude spolehlivou ve smyslu tohoto zákona (ku př. jde-li o zločin na cti utrhání), a naopak osoba, která je zachovalá, nebude spolehlivou, jelikož ku př. byla, potrestána administrativními úřady pro přestupky, z nichž jest souditi, že u této osoby nelze očekávati řádná plnění povinností řidičských (hrubé přestupky silničního řádu).

Z účele tohoto ustanovení, jímž jest jen ochrana veřejné bezpečnosti, plyne, že tu nelze jako podmínky povolení říditi motorová vozidla klásti požadavky, jichž není nutně třeba k dosažení tohoto účele a jež sledují cíle jiné, jakož i že nelze zde činiti rozdíl mezi řidiči amatéry a řidiči z povolání, jelikož veřejná bezpečnost může býti v konkrétních případech oběma jen stejně ohrožována.

Toliko u řidičů motorových vozidel používaných k veřejné dopravě osoba úplatu je dán předpoklad pro to, aby byli posuzováni jinak, než řidiči ostatní, jelikož u přichází v úvahu nový moment, totiž okolnost, že. jde o veřejný dopravní prostředek. Tato okolnost odůvodňuje zvýšený veřejný zájem na zdatnosti těchto řidičů a z toho plynouti přísnější požadavky pro dosažení oprávněni říditi tato vozidla. Bylo proto do zákona pojato ustanovení odstavce 4, dle něhož se pro tuto kategorii řidičů požaduje vyšší věk (24 roky) a tříletá praxe řidičská, a mohou býti nařízením stanoveny přísnější požadavky tělesné a duševní způsobilosti, než jaké jsou předepsány pro řidiče ostatní.

Pokud jde o všeobecné podmínky tělesné a duševní způsobilosti, ponechává se.. podrobnější stanovení jich cestě nařizovací a předepisuje se zde toliko minimální věk 18 roků, a to v souhlase s čl. 6. Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly z r. 1926. Tělesnou a duševní způsobilost jest prokázati vysvědčením úředního lékaře. Předepsati zákonem obligatorní zjišťování této způsobilosti psychotechnickou zkouškou, jak bylo s některých stran požadováno, nepokládá vláda ani za nutné ani za vhodné, neboť při dnešním stadiu vývoje psychotechniky bylo. by velmi nesnadno stanoviti minimální požadavky psychotechnické, až by tím celé řadě uchazečů nebyla, ne dosti odůvodněně, odňata možnost nabýti řídičského oprávnění. Nelze přehlédnouti, že ani úmluva o letectví z r. 1919 ani Mezinárodní komise pro letectví nestanovily psychotechnickou zkoušku jako podmínku pro dosažení průkazu způsobilosti pro daleko nebezpečnější, zodpovědnější a větší požadavky na osobní vlastnosti kladoucí činnost pilotskou. Leč í důvody čistě praktické. mluví proti. zavedení povinných psychotechnických zkoušek. Byla-li by uznána nutnost těchto zkoušek z důvodů veřejné bezpečnosti, musily by býti předepsány pro -všechny řidiče bez rozdílu; ku konání jich jest však třeba zvláštních zařízení a školených psychotechniků, což by notně vedlo k centralisaci těchto zkoušek. Tím by ovšem dosažení průkazu způsobilosti k řízení motorových vozidel bylo spojeno s dalšími značnými výlohami pro uchazeče a se značným průtahem vzhledem k velikému počtu uchazečů o tento průkaz. Zřizování dostatečného počtu ústavů psychotechnických, jež by byly s to hlásící se kandidáty vyzkoušeti, vyžadovalo by značného nákladu, jenž dle názoru vlády nebyl by dosti odůvodněn. Pokud pak jde o řidiče motorových vozidel používaných k veřejné dopravě osob,. dává všeobecné znění odstavce 4 dostatečný podklad pro to, aby, ukáže-li se toho snad v budoucnu potřeba, byly pro způsobilost této kategorie řidiče předepsány nařízením i takové požadavky fysické způsobilosti, jež lze zjistiti jen psychotechnickými zkouškami, a tím zavésti pro tuto kategorii obligatorní psychotechnické zkoušky.

Odborná způsobilost má, jako dosud, býti prokázána úřední zkouškou, jíž se má zjistiti nejen praktická znalost řízení vozidla, nýbrž i některé znalosti theoretické, zejména znalost předpisů, jež tu přicházejí v úvahu. Podrobné předpisy o tom, jaké znalosti mají býti požadovány při zkoušce a o provádění této zkoušky mají býti podle odstavce 6 vydány vládním nařízením.

Při vydání těchto předpisů bude přihlédnuto, pokud to účel těchto předpisů vyžaduj e a připouští, k požadavku, aby byla zvýšena odborná úroveň řidičů a aby provádění zkoušek bylo upraveno tak, aby podávaly dostatečnou záruku způsobilosti řidiče.

Ze zásadního předpisu, že motorové vozidlo smí říditi jen osoba, která obdržela k tomu úřední povolení, bylo nutno učiniti výjimku za tím účelem, aby byl umožněn výcvik řidičů a jich zkoušení. Aby veřejná bezpečnost byla i při těchto jízdách dostatečně chráněna, stanoví se v odstavci 1, že takové učební resp. zkušební jízdy smí se konati jen za účasti a dozoru osoby oprávněné vyučovati jízdě motorovými vozidly, na níž při tom přechází veškerá zodpovědnost za řízení vozidla. Další výjimka se shora zmíněné zásady je putna vzhledem k ustanovení posledního odstavce čl. 7 Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly z r. 1926, dle něhož mají býti ve všech smluvních státech uznány bez nové zkoušky mezinárodní jízdní výkazy; vydané jinými smluvními státy, ovšem jen pro jízdy mezinárodní. O této výjimce jedná však ustanovení § 13, odst. 2 a oddílu VI. této části zákal á, jež obsahuje i další výjimky. Bylo proto nutno vysloviti, že zásada odstavce prvního platí jen, pokud není dále něco jiného stanoveno. Odchylky od této zásady mohou býti ustanoveny i na základě § 13, odst. 1 zákona.

K § 13.

Toto ustanovení obsahuje, jak již bylo řečeno u § 12, některé výjimky ze zásady stanovené v § 12, odst. 1. Předpis odstavce prvého má za účel učiniti zákon pružným pro případ, že by se v budoucnu ukázala potřeba přiznati jisté výhody při udělování řidičského oprávnění bud' osobám, které sloužily jako vojenští řidiči, nebo jež absolvovaly veřejná učiliště, na nichž se též školí řidiči, nebo konečně kdyby československo bylo na základě sjednaných mezinárodních smluv mezinárodně zavázáno uznati průkazy vydané v cizině. Odstavec 2 pak provádí jeden takový mezinárodní závazek, plynoucí z čl. 7, poslední odstavec Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly z 24. dubna 1926; činí tak ovšem jen pokud jde o řízení vozidel československých. Pokud pak se týče vozidel cizozemských, jest tento závazek proveden oddílem VI. této části zákona.

K § 15.

Důvody ochrany veřejné bezpečnosti, jež vedly k předepsání jistých podmínek pro dosažení oprávnění říditi motorové vozidlo, vyžadují též, aby toto oprávnění mohlo býti odňato, zjistí-li se dodatečně, že řidič nevyhovuje předepsaným podmínkám (ať již se stal dodatečně nezpůsobilým nebo byl jím již v době udělení oprávnění, takže úřad byl. uveden v omyl).

To platí samozřejmě i o požadavku spolehlivosti. Zákon uvádí pak výslovně dvě okolnosti, z nichž jest. souditi na nedostatek spolehlivosti, totiž řízení vozidla ve stavu opilosti, jež znamená ohrožení veřejné bezpečnosti velmi vážného rázu, a pak potrestání pro činy zde zmíněné. Každé potrestání pro tyto činy nebude ovšem míti za následek ztrátu oprávnění, nýbrž jenom takové, při němž z okolností případu jest patrno, že pachatel není již více spolehlivým řidičem. Spolehlivost míní se tu ovšem v tom smyslu, jak vyloženo u § 12.

Poněvadž i tělesná a duševní způsobilost řidiče může po nabytí oprávnění doznati změn, platí to, co uvedeno shora v odstavci 1, i pro tento případ. Aby úřad měl možnost přesvědčiti se o tom, zda tento předpoklad oprávnění říditi motorová vozidla dosud trvá, bylo nutno pojmouti sem ustanovení odstavců 3 a 4 o příležitostných zdravotních prohlídkách. Od zavedení periodických prohlídek všech osob majících řidičské oprávnění bylo upuštěno, jednak proto, že nebyly pokládány za nutné, jednak z důvodů administrativních. Toliko u řidičů motorových vozidel používaných k veřejné dopravě okolnost, že se jim svěřují lidské životy i majetek právě v důvěře ve veřejný dopravní podnik, odůvodňuje požadavek, aby byla zde větší záruka, že tělesná a duševní způsobilost těchto řidičů stále trvá. Z toho důvodu se stanoví pro tyto osoby zásadně povinnost podrobovati se periodickým zdravotním prohlídkám, jichž podrobnější úprava ponechává se cestě nařizovací.

Odnětí oprávnění nevylučuje ovšem jeho znovunabytí, jakmile podmínky pro nabytí budou opět splněny.

K § 16.

Rejstřík motorových vozidel má poskytovati pokud možno úplný přehled a evidenci motorových vozidel používaných k jízdě na veřejných silnicích a cestách, jakož i jejich držitelů, a to pro účele dopravní policie, správy finanční, správy vojenské a konečně k účelům národohospodářským. Z těchto účelů vyplynula nutnost zápisů, zde zmíněných, jichž je třeba k řádné evidenci. Vzhledem k povaze věci nelze pak vésti rejstřík centrálně a rozpadá se tedy ve více rejstříků dílčích, vedených u jednotlivých politických úřadů prvé instance.

Úřední osvědčení o zápisu motorového vozidla do rejstříku jest též průkazem o připuštění vozidla k jízdě na veřejných silnicích a cestách, čímž odpadá požadavek, aby řidič vozidla měl při jízdě u sebe stále úřední vysvědčení o způsobilostí vozidla, resp. potvrzení zmíněná v § 6, odst. 6, což bylo dosud velmi těžce pociťováno. Z tohoto důvodu jest však nutno, aby osvědčení o zápisu do rejstříku obsahovalo všechna data nutná k identifikaci vozidla.

Aby se zajistilo, že rejstřík bujte vždy podávati pravý obraz o skutečnostech, jež tvoří předmět jeho zápisu, stanoví se povinnost držitele vozidla, oznamovati tyto skutečnosti neb jich změny.

K §§17 a 18.

Zájmy veřejné vyžadují též toho, aby i osoby, jimž bylo uděleno povolení říditi motorová vozidla, jakož i některé jejich poměry byly vedeny v evidenci. Za tím účelem zřizuje se rejstřík řidičů motorových vozidel, jenž se rovněž rozpadá na větší počet rejstříků dílčích, vedených u politických úřadů I. instance.

Pokud jde o okolnosti, jež mají tvořiti předmět zápisů do tohoto rejstříku, nepotřebují okolnosti uvedené v odst. 2 sub. a) - d) žádného vysvětlení. Zápis trestů děje se pak proto, aby mohla býti posouzena spolehlivost, a, pokud nejde o soudní tresty, též za tím účelem, aby při provádění § 15 mohlo býti zjištěno, kdy jde o opětné potrestání. Správní úřady budou povinny z úřední moci postarati se též o záznam zahlazení následků trestných činů, v rejstříku zaznamenaných (§ 6 zák. č. 111/1928 Sb. z. a n.).

Podobně, jako u rejstříku čsl. motorových vozidel, bylo nutno i, zde stanoviti povinnost řidičů oznamován změny skutečností, tvořících předmět zápisu do rejstříku. Tresty budou z úřední povinnosti ohlašovati úřady resp. soudy, jež je vynesly. Podmínečná odsouzení nebudou však soudy sdělována a nebudou tedy ani zapisována.

Poněvadž pak může se zejména z důvodů administrativních ukázati nutnou i celková evidence těchto řidičů,, zmocňuje se vláda, aby zřídila nařizovací cestou ústřední rejstřík československých řidičů motorových vozidel.

K § 19.

Rejstříky, zmíněné v §§ 16 a 17, jakož i ústřední rejstřík zmíněný v § 18, odst. 4, mají tvořiti úplný přehled a evidenci nejdůležitějších poměrů majících vztah k motorovým vozidlům. Vedení takové evidence jest nutné především z důvodů veřejných, avšak v jistých případech mají i osoby soukromé odůvodněný, zájem na tom, aby si mohly opatřiti věrohodné informace o některých skutečnostech, jež tvoří předmět zápisů těchto rejstříků. To neplatí ovšem o všech zápisech, neboť do rejstříků jsou zapisovány skutečnosti, u nichž bylo by těžko podobný zájem soukromých osob dostatečně odůvodniti, nebo dokonce i skutečnosti, jež z důvodů vyšších nejsou určeny pro veřejnost.

Z těchto úvah vyplynul text § 19, jímž zavádí se jistý druh omezené veřejnosti zmíněných záznamů a jímž má býti vyhověno odůvodněným potřebám publika i naléhavým zájmům státním.

K §§ 20 až 24.

Mezinárodní, úmluva o jízdě motorovými vozidly z r. 1926 stanoví podmínky, za kterých smluvní státy připustí jízdu motorových vozidel druhých smluvních států ve své výsostní oblasti. Bylo tedy především nutno zajistiti, že československá motorová vozidla a jich řidiči budou při jízdách do cizozemska tyto podmínky zachovávati, a za tím účelem byla do zákona pojata ustanovení §§ 20 až 24, odpovídající v celku zmíněné úmluvě.

Ve shodě s čl. 4 a čl. 7 zmíněné mezinárodní úmluvy a ve shodě s dosavadním staveny kdy vydáváním těchto průkazů jest pověřen Autoklub republiky Československé, stanoví se v §§ 20 a 21, že vláda může usnesením pověřiti vydáváním mezinárodních průkazů spolek, jenž svojí vážností, činností a mezinárodním postavením zaručuje řádný postup při tom.

Aby pak bylo umožněno stanoviti nařizovací cestou odchylky od těchto všeobecných podmínek pro jízdu československých motorových. vozidel do ciziny, sjednané snad jinými mezinárodními smlouvami (ku př. jízda hasičských motorových vozidel k ohni do pohraničního území druhého státu, jež bývá upravována v smlouvách o pohraničním styku), byla do zákona pojata ustanovení. třetích odstavců §§ 20 a 21.