Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1365.

K předloze této dal iniciativu senát, když totiž projednávaje vládní návrh zákona o pojistné smlouvě vyslovil sice zásadu, že zákon ten má býti pouze prozatímní úpravou, spočívající na normách, stanovených zákonem z r. 1917, přes to však změnil § 21 vládní osnovy v ten smysl, že ku třem odstavcům přičinil čtvrtý o změně konkursního práva a v důvodové zprávě vyslovil požadavek, aby v osnově zákona o pojišťovnách pamatováno bylo na zřízení zvláštního prémiového reservního fondu při životním pojištění pro uspokojení zákonných nároků pojistníka v případě uvalení konkursu na majetek pojišťovny a tento požadavek vyjádřil resolucí, jež byla vlastně logickým doplňkem zmíněného čtvrtého odstavce v § 21.

Není sporu, že tento doplněk materielně do zákona o pojistné smlouvě nepatřil a proto jej také poslanecká sněmovna právem eliminovala, odvolávajíc se na to, že patří do druhé vládní předlohy o zabezpečení nároků pojistníků. Vůbec možno říci, že zbytečné se předkládaly dvě předlohy a že zcela dobře obě mohly představovati jeden zákon, neboť tvoří vlastně celek a že by bylo žádoucí, aby pro zjednodušení administrativy a soudnictví právní normy stejné nebo příbuzné povahy se slučovaly a soustřeďovaly v jediném zákoně. Jedinou omluvou v tomto případě je časový rozdíl v podání obou osnov, která však padá, poněvadž projednávání spadá již do jedné doby a stejně nelze zamlčeti, jak je neekonomické a protismyslné, jestliže tyto dvě materielně i právně související předlohy, projednávaly se každá zvlášť v jiném zákonodárném sboru.

Nuže, co se chce tímto zákonem docíliti? Již název to ukazuje: jde jednak o zabezpečení nároků pojistníků v soukromém pojištění a jednak o státní dozor na pojišťovny. Dříve než zodpovíme otázku, nutno v krátkosti zopakovati nynější právní stav.

Zakládání a hospodaření pojišťoven je u nás upraveno tzv. pojišťovacím regulativem z r. 1896. Tento regulativ byl po převratu pozměněn řadou norem, a to nařízením ze dne 28. prosince 1918, č. 142 (odklad účinnosti předpisů nařízení ze dne 29. prosince 1917, č. 521, jímž se stanoví některé změny pojišťovacího regulativu), nařízením ze dne 10. června 1919, č. 321 (jímž se mění, popřípadě doplňují některá ustanovení pojišťovacího regulativu), nařízením ze dne 9. prosince 1919, č. 652 (odložení účinnosti některých předpisů zákona o pojišťovací smlouvě), nařízením ze dne 3. září 1920, č. 505 (jímž se mění § 5 pojišťovacího regulativu) a nařízením ze dne 21. června 1921, č. 238 (jímž se doplňují předpisy pojišťovacího regulativu o uložení jmění pojišťoven). Žádný z těchto pozdějších předpisů netýká se revise pojišťoven, takže o této věci platí nadále ustanovení § 27 původního pojišťovacího regulativu, které zní: Die Geschäftsgebarung der Versicherungsanstalten unterliegt der Staatsaufsicht im Sinne der bestehenden Gesetze und nach Malßgabe der gegenwärtigen Verordnung. Die Staatsaufsicht hot sich im allgemeinen auf die genaue Beobachtung der gesetzlichen und statutarischen Vorschriften, sowie auf jene Umstände zu erstrecken, von welchen die jederzeitige Erfiüllbarkeit der künftigen Verpflichtungen der Anstalt bedingt wird, Die Staatsaufsicht hot doher insbesondere die richtige Berechnung der Prämienreserve, die vorschriftsmäßige Anlage der Capitalien, sowie die richtige, vollständige und möglichst klare Darstellung aller Gebarungs- und Vermögensverhältnisse im Rechnungsabschlusse und Rechenschaftsberichte nach den folgenden Grundsätzen zu überwachen:...

Pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi platí zákon ze dne 15. února 1922, č. 65, jehož článek I. zní:

"Dokud nebude věc jinak zákonem upravena, jest na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ku zřízení pojišťovacích ústavů zapotřebí zvláštního státního povolení.

Udílení povolení přísluší ministru vnitra v dohodě s ministry financí, průmyslu, obchodu a živností a spravedlnosti, popřípadě s ostatními příslušnými ministry.

Vláda zmocňuje se, aby podle obdoby ministerského nařízení ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z. (pojišťovacího regulativu), vydala nařízením předpisy o zakládání, zařízení a hospodaření pojišťoven na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a o státním dozoru na ně, nehledíc k tomu, byly-li zřízeny před vydáním tohoto zákona či později.

Tím se mění §§ 453 a další zák. čl. XXXVII. z. r. 1875.

Na základě tohoto zákona bylo vydáno nařízení ze dne 19. října 1922, č. 307, obsahující pojišťovací regulativ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jeho §§ 38 a 39 zní takto:

Hospodaření pojišťoven jest podrobeno státnímu dozoru, který vykonává ministerstvo vnitra. Pojišťovny jsou vázány podati orgánům státního dozoru v každé době všechny pomůcky a vysvětlení, kterých žádají vykonávajíce státní právo dohlédací, a dovoliti jim k tomu účelu, aby nahlédli do knih společnosti, účtů atd.

Hospodaření všech pojišťoven bude občas prozkoumáno odbornými technickými úředníky ministerstva vnitra.

Takovéto prohlídky se mají vztahovati u domácích pojišťoven k celému hospodaření, zejména však na veškeré položky rozvahy.

Při prohlídce hospodaření cizozemských pojišťovacích společností budiž vzhledem k jejich zdejšímu obchodování postupováno týmž způsobem jako při domácích pojišťovnách, mimo to má býti, pokud možná, prohlídka také rozšířena na veškerý obchod. Potřebné výkazy, týkající se celého obchodu buďtež, je-li jich potřebí, vyžádány na centrále.

Jedno je jisto, že totiž ve zmíněném pojišťovacím regulativu setkáváme se třemi mezerami, a to, že v nich schází

Jakým způsobem hodlá předloha čeliti těmto nedostatkům? Pokud jde o otázku přednostní úhrady pojištěnců z prémiové reservy, nutno především vysvětlit, co nutno rozumět prémiovou reservou. To není nějaká zvláštní jistota pro pojistky, nýbrž je to část čistých prémií, jimž v pojišťovně připadá stejný úkol jako asi vkladům ve spořitelnách. Prémiová reserva se tvoří tím, že při pojištění proti úmrtí platí se po celou pojistnou dobu stejná prémie; ačkoliv přibývajícími lety pojištěnce přibývá i risiko úmrtnosti, takže podle zásady, že souhrn čistých prémií jednoho pojišťovacího období má se rovnati souhrnu pojištěných částek, platilo by se v pozdějších letech méně, než kolik činí ono pojišťovací risiko. To se vyrovná tím, že první léta odvádí se na prémiích více než činí risiko a později zase méně.

Tento počáteční větší příjem než činí risiko musí pojišťovna zajistiti pro budoucí léta a hradí z něho ony částky, jež se nedostávají později na vyrovnání čisté prémie a možného risika. Tyto zadržené části z prémií tvoří prémiovou reservu. Pochopitelně, že řádné hospodářství pojišťovny spočívá téměř výhradně na řádném hospodaření s prémiemi a poněvadž prémiová reserva je součástí čistých prémií, nutno této věnovati obzvláštní pozornost. Prémiová reserva padá hlavně na váhu při pojištění životním a také i úrazovém, kdežto v pojištění živelním je její úkol minimální. Podle našeho práva musí býti prémiová reserva každoročně vypočítána pojistným znalcem na základě pojistně-matematických propočtů a výpočet ten podléhá úřednímu schválení. Poněvadž se u nás nesmí odpočítati zprostředkovací provise od prémie, je naše pojistné právo přísnější než jinde v cizině. Pouze nové pojišťovny mají jisté výhody pokud jde o amortizaci organizačních výloh. Prémiová reserva musí býti vykázána v bilanci a musí býti zúčtována odděleně od ostatních druhů pojištění.

Kdežto běžné prostředky pojišťovny mohou býti uloženy rovnoběžně a nepodléhají zvláštní úřední kontrole, prémiové reservy musí býti uloženy zcela bezpečně a podle našeho práva je také stanoveno, jak a v čem se toto uložení má státi.

1. V pupilárních cenných papírech tuzemských,

2. v půjčkách státních,

3. v realitách tuzemských s výnosem,

4. pupilárních hypothekách,

5. v spořitelnách,

6. v eskontu směnek, které by akceptovala Národní banka,

7. v zápůjčkách na vlastní pojistky,

8. v lombardu pupilárních cenných papírů,

9. v zápůjčkách společenstvům,

10. v zápůjčkách pojistníkům,

11. v uložení peněz u akreditovaných peněžních ústavů.

Naše právo však neurčuje, že prémiová reserva má býti oddělena od ostatního jmění pojišťovny, že dále není předepsán zvláštní fond pro zabezpečení nároků pojištěnců a že konečně kapitálové uložení prémiové reservy nezapisuje se do zvláštního rejstříku jak je tomu na př. v Německu.

Nuže, tato předloha předepisuje soukromým pojišťovnám tuzemským i cizozemským, pokud jsou u nás připuštěny k provozu, zřizovati k zabezpečení nároků svých, pojistníků zvláštní zabezpečovací fondy a to odděleně pro pojišťovací odbor životní a pro pojišťovací odbor úrazový a škodový.

Živelní pojištění ovšem pouze některé je z této povinnosti vyloučeno, stejně i pojištění zcela krátkodobé (méně 1 roku).

O každém ze zmíněných dvou fondů nutno vésti samostatný účet a jeho jmění spravovati zvláště.Také výše každého z těchto fondů je stanovena tímto zákonem, jakož i způsob, jakým se tvoří a konečně jaké druhy jmění jsou připuštěny ku tvoření fondů. Jednotlivé součástky jmění přikazují se fondu zápisem do zvláštního rejstříku zabezpečovacího fondu. Jmění fondů slouží k zabezpečení nároků pojištěnců a může býti na ně vedena exekuce pouze z tohoto titulu. Pojišťovna nemůže volně disponovati jměním zapsaným v zabezpečovacím rejstříku.

Jmění každého fondu musí býti chováno odděleně od ostatního jmění pojišťovny a místo úschovy jakož i její způsob musí býti oznámen ministerstvu vnitra.

Nakládati jměním fondu cizozemské u nás v provozu jsoucí pojišťovny může pouze zvláštní obchodní zastupitelstvo, jehož členy mohou býti pouze občané tohoto státu. Tím se má předejíti možnosti, aby naši pojištěnci nebyli eventuelně poškozovány, na účet pojištěnců cizozemských.

A nyní o další mezeře v našem dosavadním pojišťovacím právu, t. j. o konkursním řízení proti jmění pojišťovny.

Jak bylo již řečeno, při projednávání zákona o smlouvě pojistné bylo ústavně právním výborem senátu navrženo, aby v případu konkursu pojistitelova, hodnoty, sloužící ku krytí prémiové reservy a transferu pojistného při pojištění životním, tvořily zvláštní konkurzní masu, tudíž zvláštní oddělené jmění. Poslyšme co o této věci. píše univ. prof. dr. Sedláček.

Myšlenka, aby prémiová reserva tvořila oddělené jmění, v konkursu pojistitelově, vznikla také v Německu. Zamlouvá se na prvý pohled: Kde je pojišťovna nejcitlivější? Právě v uložení prémiových reserv, neboť tyto jsou vystaveny risiku dlouhodobých závazků. Běžné hospodaření je v pojišťovnictví daleko méně vystaveno otřesům. V prostředcích pojišťoven převažují prémiové reservy značným způsobem. Oddělí-li se prémiová reserva od ostatního jmění pojišťovny, bude to v konkursu pojišťovny míti jen ten význam, že budou konkursy dva: jeden obecný a druhý prémiové reservy. Spíše jest se obávati, že konkurs životní pojišťovny vznikne deficitem kapitálové úhrady prémiové reservy, než že vznikne deficitem běžného hospodaření. Znamená pak toto ustanovení, že se tím budí zdání větší jistoty kde není. Jistota a to naprostá jistota dosavadního našeho pojišťovnictví spočívá v jeho solidnosti, v úplně otevřeném účtování a přesném úředním dozoru. Kdyby měla životní pojišťovna upadnouti do konkursu, pak by se konkursní řízení zdražilo a to, že by byly konkursy dva, a pojistníci byli by na tom hůře než jsou nyní. Vezmeme-li si za příklad země, kde tato oddělení prémiové rezervy je provedeno, musíme si býti vědomi toho, že ustanovení toto nezabránilo těžkým ztrátám pojištěnců. Tak jako nikomu nenapadlo, aby vkladatelé spořitelny měli přednostní právo na ukájení ze vkladů, poněvadž by z toho vkladatelé neměli žádných výhod, tak i nemá oddělení prémiových reserv žádných výhod pro pojištěnce. Při srovnávání nutno zkoumati, zda a v jaké míře je Zilhnerova metoda dovolena, neboť jen pak je možno hodnoty právního ustanovení přivésti na stejnou základnu. Je možno, že jinde oddělení prémiové reservy je odůvodněno celou hospodářskou strukturou pojišťovny, ale u nás důvodu toho není. Je lépe, ponecháme-li pojišťovny stejné struktury jako doposud, než bychom, budíce zdání nových záruk, bořili to, co jest základem - solidní strukturu našeho pojišťovnictví.

Z toho všeho plyne, že reformní návrhy jsou sice dobře myšlené, ale nedávají pojištěncům žádné jistoty, naopak svými náklady hrozí, že zatíží pojištěnce novými dávkami. Shledáme-li, že naše pojišťovnictví přestálo bez nejmenší ztráty světovou válku, poválečnou inflaci, pak stabilizaci (též deflaci zvanou), že pojišťovny nebylo třeba sanovati, ale že naopak půjčovaly státu peníze v dobách nejhorších, vidíme, že se systém dosavadní úplně osvědčil a že není třeba zaváděti nové věci, které neznamenají prakticky nic, než podstatně zdražení pojištění, neboť pak by se hrubá prémie při stejné ryzí prémii musela zvětšiti, což by pojištěnce velmi nepříjemně se dotklo a mělo by za následek ochabnutí celého obchodu pojišťovacího.

Naproti tomu vládní důvodová správa praví, že podle dosavadního práva neměl pojistník žádného nároku vůči pojišťovně, když byl na ní uvalen konkurs před pojistnou příhodou. Byl tudíž na tom hůře než kterýkoli jiný věřitel pojišťovny. Že tato věc nebyla spravedlivou a správnou, je nabíledni, a že bylo tu třeba jisté remedury, je mimo diskusi. Návrh zákona odpomáhá tomuto nedostatku tím, že tvoří ze zabezpečovacího fondu zvláštní, konkursní podstatu, která je v prvé řadě určena ke spokojenosti nároků pojistníků.

A nyní nutno přikročiti k zodpovědění druhé hlavní otázky, t. j. jakým způsobem je postaráno v předloze o materielní revisi pojišťoven dohlédacím úřadem.

Univ. prof. Zimmermann v "Moderním Státě" rozepisuje se o věci asi takto:

V právu pojišťovacím existuje těsná souvislost mezi předpisy práva soukromého a práva veřejného. Svéráz pojišťovací smlouvy a nutnost chrániti zájmy individuelní proti technicky obratnějším a hmotně silnějším pojišťovacím společnostem vedly k vytvoření specielního odvětví správního práva pojišťovacího, kde stát vystupuje nejenom výhradně na ochranu slabší strany - jednotlivců, nýbrž i celého hospodářského systému, pro který je velmi důležitá otázka, jak je spravováno jmění pojišťoven (kolem 5 miliard v Československu) a existuje-li rovnováha mezi cílem, pro které hromadí se kapitál pojišťoven, a faktickým použitím těchto finančních prostředků.

Se stanoviska právního má otázka státní kontroly dvě stránky. Mohou býti analysovány dogmaticky platné normy jako element státního právního řádu, může však povstati i problém de lege ferenda - práva žádoucího. Jde-li však o první nebo druhou otázku, vždycky je zapotřebí jasně formulovati princip jednotnosti a uzavřenosti státní právní soustavy, která zásadně tvoří organický celek a která může býti pozměněna jenom v souvislosti s revisí a novelisací jiných hierarchicky vyšších normativních předpisů. Ve skutečnosti není žádného jiného právního odvětví, které by bylo tak úzce spjato s celou hospodářskou státní soustavou, jako právo pojišťovací.

Se stanoviska platného práva stejně jako i de lege ferenda přichází pro evropské státy v úvahu především dvě poslední soustavy (publicity a materielní státní kontroly).

Pokud jde o právo československé, stojí na stanovisku materielní nebo věcné kontroly a ve smyslu ochrany zájmů pojistníků poskytuje velmi efektivní záruky. V tomto smyslu pojišťovací regulativ ze dne 5. března 1896 a celá řada novel, stejně jako i nová redakce regulativu (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus) ze dne 19. října 1922 (Sb. z. a n. číslo 307) dávají uspokojivou odpověď na otázku úpravy státní kontroly. Stojí-li československý zákonodárce na stanovisku koncesním a upravuje-li velmi detailně problém, aby vzájemné pojišťovny mohly dostáti svým závazkům, ponechává pod platností obecných předpisů konkursního řádu otázku o konkursu (a vyrovnání) pojišťoven. Nyní projevuje se určitá tendence k tomu, aby postavení akciových pojišťoven bylo upraveno v případě konkursu a vyrovnání speciálními normami. Po převratu byla podle předpisů platného práva zrušena omezení o provozování smíšeného pojišťování pojišťovnami (nař. ze dne 3. září 1920, Sb. z. n. č. 505). Není-li však v tuzemsku pro pojišťovny omezení ve smyslu provozování jenom určitého druhu obchodu nedostatek speciální zákonodárná úpravy konkursu a vyrovnání pojišťoven, vede k tomu, že není žádného privilegovaného postavení pro životní pojištěnce, jak je tomu v jiných evropských státech. Nedostatek této úpravy znamená zavržení diferenciální zásady ve smyslu zabezpečení přednostního práva životních pojistníků. Bude-li však tato ochrana provedena, bude to znamenati vytvoření nepříznivých podmínek pro menší a slabší pojišťovny (akciové), které budou nuceny voliti mezi pojištěním škodovým a životním (čím opět bude zeslabena konkurence pojišťoven na tuzemském území, nepřímo budou poškozeny zájmy pojistníků a konečně bude upevněno postavení větších a silnějších akciových a vzájemných pojišťoven).

Předpisy práva československého se vztahují především na otázku vzniku pojišťoven. Státní orgány mají zkoumati a schváliti obecné pojišťovací podmínky u pojišťoven na život i výpočty čistého pojistného, číselné podklady netto a brutto prémií, prémiových reserv, tarify pojistného a podle nařízení ze dne 29. prosince 1917, čís. 521 a ze dne 28. prosince 1918, č. 102 Sb. z. a n. zvláštní podmínky mohou býti schváleny, když nejsou v rozporu s obecnými pojišťovacími podmínkami nebo když jde jenom o doplňky nebo o podmínky pro pojistníky příznivější. Konečně velmi důležitým je i právo státních orgánů, zkoumati majetkové a osobní poměry proponentů.

Státní kontrola se realisuje velmi efektivně během činnosti pojišťoven (je velmi přísná - podle výrazu J. Macha, vrch. insp. pojišť. služby techn. v min. vnitra).

Ve smyslu praktickém jsou důležité předpisy, podle kterých ministerstvo vnitra fakticky upravilo dozor nad pojišťovnami. Podle těchto předpisů pojišťovny na území československém byly vyzvány, aby předložily stanovy, roční zprávy (účetní závěrku) a cizozemské pojišťovny výkaz majetkových hodnot, které měly koncem posledního účetního roku v tuzemsku a zároveň oznámení změn, které nastaly od té doby a které se týkají podstaty majetku (srov. nařízení ze dne 10. června 1919, čís. 321 Sb. z. a n.). - Jde o přísné a efektivní právní předpisy, které zabezpečují v Československu státní kontrolu v míře skoro stejné jako i v jiných evropských státech. Regulativem byly jasně prohlášeny důvody pro zřízení státní kontroly. Šlo o to, "aby zabezpečena byla stálá splnitelnost závazků pojišťovnami převzatých a aby byly chráněny zájmy pojištěnců..." Přes to, že tyto normy byly v platnosti skoro čtyřicet roků, byly a zůstaly skoro vyčerpávajícím systémem státní kontroly a právě proto nebylo zapotřebí provedení podstatných změn ani v nové redakci regulativu, platné pro Slovensko a Podkarpatskou Rus (vládní nařízení ze dne 19. října r. 1922, číslo 307 Sb. z. a n.) ani v rakouském zákoně ze dne 7. března 1921.

Ve smyslu positivního práva a práva žádoucího, existují v Evropě tři hlavní nebo typické systémy státní kontroly anglická, francouzská a švýcarsko-německá. Porovnání těchto různých úprav ve smyslu de lege-ferenda nemůže dáti žádných uspokojivých výsledků, protože podmínky hospodářského a právního vývoje těchto států byly úplně odlišny. Možno jen podotknouti, že mechanické napodobení jedné nebo druhé variace státní kontroly nemůže býti nijak ospravedlněno, zvlášť vzhledem k tomu, že převzetí cizích normativních předpisů znamená nejenom formální změnu právní úpravy, nýbrž i porušení rovnováhy a svobody obchodů, které existuji v přítomnosti a zaručuje příznivější postavení pro pojistníky. Zesílená správní reglementace a omezená autonomie pojišťoven nevede vždycky ku kladným výsledkům, nýbrž může vyvolati jak tomu bylo v Německu a je tomu v Polsku - velmi nepříznivé účinky pro pojištění v jeho celkovém významu.

Systém československý realisuje státní kontrolu ve formě věcné a efektivní, zamítá zásady anglického liberalismu, nerecipuje však řád detailní a často i malicherné německé reglementace. Ze stanoviska státního hospodářství o zájmu pojistníků, pro které zvlášť důležitým je princip svobody konkurence mezi pojišťovnami, soustava československá má své nesporné přednosti a není žádných důvodů pro zesílení zásady státní reglementace. De lege-ferenda není specielních motivů pro zvětšení odpovědnosti u státních orgánů ve věcech pojišťovacích. Stát československý nemusí napodobiti Německo nebo Švýcarsko, protože má specifické podmínky vlastního hospodářského a politického života.

Při projednání otázek může však povstati problém ochrany pojistníků a nejenom v měřítku státním, nýbrž i mezinárodním. Každý stát: A, B, C, D, E, F atd. je ve smyslu právním a hospodářském uzavřeným celkem. Metodologicky bylo by nesprávné, různé normy a právní instituce ze státu A mechanicky přenášeti do státu B nebo C, avšak i ve smyslu právním i hospodářském tyto státní celky jsou elementy vyššího sjednocení evropského nebo světového. Otázky pojišťovacího práva mají povahu a stránku nejen vnitrostátní, nýbrž i mezinárodní. Nejde jenom o určité skutkové okolnosti, osvětové rozšíření, na příklad amerických životních pojišťoven, nebo o mezinárodní význam (zvlášť před světovou válkou) německých zajišťoven, nýbrž o nové problémy: o ochranu pojistníků ve smyslu měnovém, o vytvoření, podmínek, které by předcházely nebo alespoň mohly zeslabiti důsledky inflačních a deflačních katastrof. Stačí poukázati na Německo, kde existovala velmi intensivní státní kontrola a které disponovalo jenom v sboru životního pojištění kapitálem 6 miliard marek ve zlatě v roce 1914, což bylo plodem činnosti pojišťoven celého století, během však dvou let v důsledku zhroucení měny od r. 1922 nebo 1924 zbylo z toho jen 148 milionů marek. Systém přísné státní reglementace jen zvětšil dosah této katastrofy jedinečné v dějinách pojišťoven, nemohl však tomu nijak zabrániti.

Pojišťovací operace mají svéráznou právní povahu nejenom v tom smyslu, že jde o smlouvu odvážnou, nýbrž i v tom, že plnění této smlouvy závisí na určitých skutkových okolnostech, které obyčejně se realisují během delšího časového období. Jde o svéráznou sázku na budoucnost; nejen ve smyslu individuelním, nýbrž i ve smyslu hospodářském a politickém, jde o předpoklad ve smyslu rebus sic stantibus a počítá se s matematickou určitostí na vzestupnou tendenci, nikoli na tendenci klesající, nebo na zjevy ničivé. V tomto případě ochrana pojistníků je zvlášť důležitá a tato ochrana může býti poskytnuta nikoli kartelisací pojišťoven, nebo zajišťovacími smlouvami v lůně jednoho státu, nýbrž jenom v mezinárodním měřítku, spoluprací většího počtu států a jejich pojišťoven.

Zde budiž zejména upozorněno na to, co praví Prof. Zimmermann, že, bude-li provedena ochrana, znamená to vytvoření nepříznivých podmínek pro menší a finančně slabší pojišťovny. A skutečně také některé podobné pojišťovny brání se proti této předloze a vyslovují obavu, že se tu vlastně tvoří jakýsi soukromý monopol pro větší a bohatší pojišťovny, zejména akciové. Tuto tendenci, i když značně skrytou, nelze tak úplně popříti. I o tom se názory různí, tak např. univ. prof. dr. Čechrák vyslovuje se o věci takto:

Problém monopolu nebo svobody jest starým sporem, jenž neproniká jen v oboru pojišťovnictví, nýbrž v hospodářství vůbec. Tam, kde dosud byl řešen dalekosáhleji nebo do všech důsledků, nebylo to děláno ani tak z důvodů hospodářských nebo pro přesvědčivost argumentů hospodářských, nýbrž proto, že ten či onen politický směr, jenž se dostal k moci, byl dosti silný nebo fanatický, aby šel do důsledků. Proti takovým mocenským, spíše iracionálním momentům není žádného argumentu.

Jestliže tuto otázku si dáváme u nás, tedy proto, že máme ještě v hlavních rysech udrženu demokracii, že tedy se stanoviska politického jsme chráněni proti diktátorskému, čistě mocenskému, hospodářskou účelnost přehlížejícímu rozhodování. V podstatě ani při monopolických koncentracích nejde obyčejně u nás o útvary, u nichž by byla úplně potlačena soukromá autonomie, nýbrž spíše o útvary, ať kartelové nebo syndikátní, kde kapitálovou nebo úřední protekcí dávají se určitá přednostní oprávnění nebo zvýhodněné situace tomu neb onomu jinak soukromými zřeteli vedenému podniku nebo skupině. Naše monopolické zasahování do soukromého hospodaření má obyčejně tento charakter zvýhodnění politickou protekcí. Spíše než monopolismus je to protekcionismus. Svoboda hospodářská to však již není a svobodná konkurence také ne. Jsme přímo prosáklí tímto protekčním intervencionismem politickým v oblasti hospodářství.

Typickým příkladem pojištění monopolického jest pojištění sociální. Není zde ovšem pravé konkurence s pojištěním svobodným potud, že toto pojištění se vztahuje na vrstvy, jež by nikdy anebo jen poměrně vzácněji vstupovaly do pojištění soukromého. Pojištění soukromé žádá určitý vyšší životní standard a vyšší důchody. Jeho charakter úzce závisí na těch vrstvách, jež mají příležitost dosáhnouti těchto důchodů, a to jsou skupiny podnikatelské a vyšší, lépe placené skupiny zaměstnanecké. I tam však, kde tyto skupiny zaměstnanecké již částečně jsou odškodňovány pojištěním sociálním nebo pensijními požitky, i tam není nevýznamné pro ně pojištění soukromé. Jen to jim může zajistit v případě odpočinku standard vyšší, kdežto pojištění obligatorní, jak poslední skutečnosti z oblasti veřejných pensí ukazují, má tendenci ukrýt jen ty minimální nároky, nivelizované minimum. Dosáhnout něco nad to možno jen zvláštním dobrovolným pojištěním. To platí ovšem pro otázku životního pojištění. Co se týče pojištění škod, to pak ještě více souvisí s podnikatelským systémem. Až na několik málo skupin pojišťovacích má toto pojištění význam především obchodní. Také jest v úzké korelaci s vývojem obchodu. Na př. naše statistika o tomto pojištění vykazuje v letech deprese od roku 1930 značně klesající cifry. Klesl objem obchodu a klesají také čísla tohoto pojištění. Toto pojištění do určité míry jest zvlášť citlivé pro výchvěvy obchodní, takže lze je srovnati s citlivými cenami. Něco docela jiného platí v této souvislosti o pojištění životním, které neprojevuje podstatného obratu v tendenci. Zde není té úzké korelace a poklesem konjunkturním, naopak spíše zdůrazněný moment risika v otřesech konjunkturních varuje a pobízí k životnímu pojištění. Jiná jest otázka, zda hospodářská situace umožňuje vyhovět všem podmínkám převzatým. V špatné konjunktuře rostou odkupy stornem, rostou půjčky na pojistky. Po té stránce situace pojištění i životního se zhoršuje.