V celku však obrat hospodářský daleko lépe osvětluje poměr obou sporných zásad v pojištění než je tomu v dobách poměrně klidného průběhu hospodářství. I kdyby sebe dále pronikly tendence sociálního a obligatorního ev. monopolického pojištění, zůstává sféra zlepšovací vždy vyhrazena pojištění soukromému. Osobní nadlepšení nad standard lze dosáhnouti jen soukromým pojištěním. Vyhnout se ev. zeslabení požitků v důsledku zhroucení hospodářských cifer v depresi lze zase jen soukromým pojištěním. Pojištění soukromé má tedy pro obor pojištění životního charakter doplňující, úzce závislý na osobních potřebách vyššího standardu a vyššího zajištění. Co se týče pak pojištění obchodního, škodového, to již samo celou individualistickou povahou obchodu není vhodné pro obligatornost.

Z toho doplňujícího, čistě osobního charakteru soukromého pojištění vyplývá i logicky, že to jest sféra, jež dosti těžko, posuzujeme-li účelově, ekonomicky, může být podřízena nějakému monopolickému vedení. Jde o obor, jenž jest vyvolán mnohoznačnými naprosto nesouměřitelnými zájmy osobními. Ve všech podmínkách jest zde nejednota. Není zde na-. prosto toho sjednocujícího momentu v nízkém životním standardu a v zajištění těch nenutnějších nároků životních, jenž vyvolává obligatorní monopolické instituce pojištění sociálního. Zde jde o osobní sféru nadlepšovací, o sféru nadstandardu. Zájmy státní čistě účelově, ne mocenský posuzováno - jsou zde tangovány jen, pokud se týče všeobecných norem kriminelních a obchodně právních ev. finančních. Pokud nejde než o tyto, jest tato sféra nevhodná a nežádoucí pro monopol se stanoviska čistě ideologického.

Čistě účelově a prakticky individuální oblast zájmová, o kterou jde, musí být zpracována tou prudší intensivností akvisiční, jíž může vyvinout jen konkurenční zájem. A nelze u nás říci, že by oblast životního obchodního pojištění byla již dostatečně zpracována. Právem se statistickým srovnáním s cizinou ukazuje na nižší číslice tohoto pojištění připadající na hlavu u nás. Naše statistika ukazuje tyto průměrné částky pojištěné připadající na 1 pojistku u domácích pojišťoven: podle stavu na konci roku 1927 Kč 9849, r. 1928 Kč 10.910, r. 1929 Kč 11.714, r. 1930 Kč 12.328, r. 1931 Kč 12.813, u cizozemských pojišťoven u nás pracujících jest průměr podstatně více než dvojnásobný: r. 1927 Kč 23.002, r. 1928 Kč 24.681, r. 1929 Kč 24.984, r. 1930 Kč 27.50, r. 1931 Kč 28.340 Tyto výsledky ukazují speciálně u domácích ústavů velmi nízký průměr, který by musel být značně zvýšen, aby pojištění soukromé mělo mít opravdu ten nadlepšovací význam pro životní standard, jaký mu ideologicky náleží. Oblast ležící k zpracování jest tedy velmi rozsáhlá.

Pro svobodný charakter pojištění, jež by chtělo a mohlo zmocniti se těchto všech nevyužitých možností, mluví také to, že nepůjde jen o akvisiční energii, nýbrž také o určité nové cesty v pojištění, jež by se přizpůsobily podmínkám, jež připravila zkušenost z krize. Tato krise jednak ukázala, jak nejisté jest uložení majetku do akcií a jiných cenných papírů. Tím naučila zase si vážiti mnohem zajištěnějšího kapitalisování ve formě pojistek, kde otřesy kapitálové hodnoty, pokud nejde o změny v hodnotě peněžních kursů a pokud solidita ústavů jest nedotčena, nenastávají. V tomto směru nejde o nový směr. Jiná však jest věc, pokud se týče vlastního zajištění důchodů. Tento směr není podstatně až na výjimky u nás vžitý v soukromém pojištění, ač jest hlavním obsahem pojištění sociálního. Zkušenosti s pensijním pojištěním však silně vyzdvihují potřebu, aby soukromé pojištění podle zahraničních, zvláště anglických vzorů, se dalo také touto cestou, a sice v obojím možném směru, jak co se týče zajištění příštích důchodů samotných pojistníků tak v zajištění důchodů jich descendentů nebo závislých osob.

Z těchto problémů největší část nesouvisí se základním tematem, jež se vine úvahou, resp. Antitesa ,,monopol - svoboda" zde nic neřeší. Některé však přece. Tak hned problém reserv a jich umístění. Velmi důležité slovo o způsobu uložení mají zákonné předpisy ev. politika státní, jež předpisy o umístění určité části rezerv na př. v papírech státních sleduje tendence ke zvýšení poptávky po těchto papírech. V ostatním směru je politika ústavů volná. Jest pravda, že politika monopolických ústavů může v tom směru více než u jiných být vedena administrativními směrnicemi snad zajistiti větší míru jistoty. Ale jest oficiální politika zárukou proti zamrzlým úvěrům? Jest schopna zajistiti kapitálový trh plynulý?Jest schopna chrániti tento trh a ústavy, jež na něm umístily své reservy, před těžkými kursovými ztrátami? To jsou všechno otázky; na něž zkušenosti z poslední doby a téměř ze všech států odpovídají negativně. Nelze dát oficiálně žádné absolutní záruky za plnou bezpečnost umístěných reserv. A nelze-li to, pak ten zásah ztrácí úplně smyslu. Pak svobodná politika ústavů, jež volně podle uvážení umísťují své reservy, nesleduje sic nadřízených směrnic, musí být zodpovědnější, ale může býti také výnosnější. Pak ovšem má důležité důsledky pro zlevnění pojištění dotyčného ústavu, jenž konkurenčně může postupovat účinněji.

Pokud se týče měnového problému, jest titulní antitese tangována potud, pokud vůbec může umísťovací politika ústavu zajistit svým pojištěncům řádnou likvidaci pojišťovacích závazků a škod. Otřesy měnové obyčejně nezhoršují, nýbrž spíše zlepšují likvidnost, pokud závazky znějí na nominální měnu, že při tom trpí reální síla měnových závazků, kupní síla odškodného, o tom nemůže býti pochyby. Obratné umístění rezerv ve vhodných realitách může ovšem velmi posílit vnitřní sílu těchto reserv v případě znehodnocování měny. Ústav se posiluje, zatím co pojištěnci utrpí ztráty v znehodnocení svých pojistek. V tomto směru nezáleží na celkové organisaci pojištění, nýbrž všechno závisí na politice státu a na jeho smyslu pro udržení ne snad pouze nezměněné zlaté hodnoty nebo kupní síly, nýbrž aspoň udržení takové valuty, jež vcelku neochuzuje domácí hospodářství, zvyšujíc při tom jeho likvidnost. Se stanoviska ústavů pojišťovacích jest zde nejnebezpečnější problém v zajištění u cizozemských ústavů. Na jedné straně, když se znehodnotila cizí měna, v níž se provádí zajištění, může to ulehčit závazky, ale také zmenšit hodnotu cizích zajištění, na druhé straně, když se znehodnocuje domácí měna, může to ztížit placení zajišťovacích platů při současném zvětšení významu cizího zajišťovacího odškodného. Tyto otázky při neustávajících zmatcích měnových stále časově vymykají se svojí neobyčejnou kausálností z možností řešení zásadního. Se stanoviska ochrany pojištěnce jest každý měnový zmatek zlem, jeho zájmem může být jen stabilita meziměnových kursů. Naproti tomu praví univ. profesor Weyr ve stati nadepsané "Stát a soukromé pojišťovny" toto:

V nejnovější době projevuje se u nás z určité strany tendence po utužení vlivu veřejné moci a státní na soukromé pojišťovny jejich hospodaření. Nelze říci, že by tato tendence neodpovídala povšechně duchu naší doby, neboť ve všech směrech opouští moderní stát zásady starého liberalismu, tj. ideál pokud možná velké svobody občanů, jenž předpokládá arciť občany rozumné, rozšafné, kteří dbají sami svých zájmů. Stačí v tom směru poukázati na př. na vývoj našeho živnostenského práva od původního liberalistického živnostenského řádu z r. 1859 až po naše doby. Tyto doby jsou vůbec charakterisovány tím, že se pokud možno vše upravuje a na vše státní mocí dozírá, čímž se pocit odpovědnosti jednotlivce za jeho vlastní osud neustále omezuje a zároveň odpovědnost celku, t.j. státu, zvyšuje. Není snad druhého oboru, ve kterém by se tento právě zmíněný vývoj od původního liberalismu (individualismu) ke kolektivismu zračil výrazněji než právě pojišťovnictví. Kdežto totiž v době vydání ob. občanského zákoníka (1811) stačily pouhé krátké 4 paragrafy (§§ 1288-1291) k úpravě celé materie a bylo považováno za samozřejmé, že při uzavírání "odvážné" (aleatorní) smlouvy, jakou jest pojišťovací smlouva obč. zákonníka, musí se každý starati sám o sebe a nésti případné důsledky své lehkomyslnosti a - krátkozrakosti, tvoří dnešní úprava pojišťovnictví obsáhlou výseč celého právního řádu. O zájmu veřejnosti na této materii svědčí zejména celý velký obor tzv. sociálního, t.j. nuceného nebo veřejného pojišťování, při němž iniciativa přešla úplně z ruky soukromníka na veřejnost (státní právní řád); zde nelze již vůbec mluviti o nějaké smlouvě a dokonce ne o aleatorní. Avšak i soukromé, t.j. dobrovolné pojišťování musilo si dáti líbiti dalekosáhlou reglementaci se strany právního řádu. Původní 4 chudičké paragrafy obč. zákona a neméně chudá ustanovení našeho obchodního zákona o pojišťovacím právu byly za světové války doplněny rozsáhlým zákonem o pojišťovací smlouvě (zákon ze dne 23. prosince 1917 č. 501 ř. z.) a po stránce veřejné správy podrobeny byly pojišťovny dalekosáhlému dozoru státnímu, tzv. pojišťovacím regulativem (nařízení ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z.)

Spor o tom, zdali se spíše doporučuje pokud možná dalekosáhlá a přísná reglementace

všech životních poměrů státní moci, tj. právním řádem, nebo spíše liberalistické heslo laissez faire, laisez passer, které předpokládá občany samostatné, prozíravé a odpovědné za své jednání, nelze ryze logickými důvody rozhodnouti, poněvadž jde při tom konec konců o světový názor. Jisto jest, že dnešní doba přeje více povšechné, do všech jednotlivostí jdoucí reglementaci všech životních poměrů státem. Nikdo nechce nésti samostatnou odpovědnost za sebe, a všichni volají po státní pomoci a odpovědnosti. Tak stává se nakonec stát odpovědným za všecko, co by se občanům mohlo státi. Občan si přeje na př. aby se stát o to postaral, že nepřijde ke škodě, když uzavře tu či onu smlouvu, ať trhovou nebo jinou. Stát se má starat o to, aby si všichni soukromí podnikatelé, ať jsou to banky, pojišťovny, spořitelny nebo jiné obchodní podniky, vedli řádně, nestane-li se tak v jednotlivých případech, bude poškozeným občanem volám k odpovědnosti on. Takováto tendence v zákonodárství, je-li provedena do všech důsledků, vede na konec k sestátnění všeho života, k soustavě tzv. státního kapitalismu a hospodářského kolektivismu.

Kromě toho prof. Weyr píše též v uvedené stati o předloze o pojistné smlouvě, kterou právě tak jako vládní osnova nazývá provisorní, poněvadž neřeší celkové pojišťovací právo, nyní touto předlohou vyřizují se veškeré otázky týkající se soukromého pojišťovnictví a že je to zásah značný, ne-li dalekosáhlý. Není sporu, že tu jde o jistou reglementaci a jestliže prof. Weyr praví, že nepokládá dnešní dobu za dosti vhodnou k tomu, aby byly na poli soukromého pojišťovnictví činěny odvážné pokusy, zejména aby se reglementací vylučovala nebo omezovala volná soutěž mezi jednotlivými pojišťovnami, není daleko od pravdy, leč politické a hospodářské poměry ukázaly se býti silnějšími než vědecké a teoretické úvahy.

Pokud jde o materielní revisi soukromých pojišťoven vládními orgány, řeší předloha věc tak, že soustřeďuje dosavadní předpisy o státním dozoru a také je účelně doplňuje. Zejména zavádí se jako novum, že budou pojišťovny nyní podrobeny nejméně každý třetí rok zvláštní revisi, kterou provede odborný úředník ministerstva vnitra.

Konečně scházela našemu pojišťovacímu právu trestní ustanovení, kterážto mezera se nyní odstraňuje. Předloha rozeznává těžší provinění (přečiny), které vypočítává taxativně a jež se stíhají soudně a pak přestupky, jež se trestají správními okresními úřady. Poněvadž však chystaný zákon o trestním správním právu a řízení není dosud projednán, bylo třeba vyňati některá jeho ustanovení a použíti jich v této předloze, což svědčí o tom, jak nesystematicky postupujeme při budování našeho nového právního řádu.

Konečně jsou tu přechodná ustanovení, týkající se úlev z ustanovení 7 o zajištění povinné výše zabezpečovacího fondu. Zabezpečovacích fondů není třeba u malých pojišťovacích spolků, zejména pokud se zabývají pojišťováním dobytčím a elementárním. Toliko předloze s hlediska vládního a poslanecké sněmovny.

Leč povinností zákonodárce je vyslechnouti také i druhou stranu podle správné zásady Audiatur e altera pars a proto zpravodaj předkládá námitky oněch pojišťoven, jež se cítí právem či neprávem vládní osnovou dotčeny.

Námitky tyto jsou:

Osnova, o niž jde, obsahuje celkem troje ustanovení a to:

1. zřízení tak zvaných fondů prémiových rezerv a sice fondu A pro pojištění životní a fondu B pro pojištění věcné,

2. různá ustanovení o státním dozoru a

3. ustanovení trestní.

K skupině 1. třeba poznamenati, že předpisy o obou fondech nejsou v soukromoprávním ohledu ničím jiným než utvořením zvláštních podstat s konkursním právem přednostním a v administrativně právním ohledu ničím jiným, než komplikovanějšími a těžkopádnějšími změnami dosud platných ustanovení v pojišťovacím regulativu pro výpočet krytí prémiových reserv v pojištění životním a v pojištění věcném.

Převládá téměř jednohlasné mínění jak v teorii tak i v praksi, že není účelné tvořiti takovéto zvláštní podstaty a přednostní práva konkursní a to v hospodářském životě vůbec a obzvláště v oboru pojišťovacím. Porady ve sněmovně o osnově zákona o smlouvě pojistné daly dosti příčin k diskusím o této otázce a jest též známo, že možnost úpadku pojišťovny mohla by býti daleko spíše urychlena než znemožněna podobnými předpisy a že by v daném případě pojištěnci neměli z toho nic nebo velice málo. Nynější osnova zhoršuje celou věc ještě více než odstavec 4. par. 21 osnovy zákona o smlouvě pojistné, neboť stanoví dokonce dvě kategorie privilegovaných v případě konkursu a k tomu ještě každou se zvláštní podstatou. Postižených touto podstatou jest tedy stále méně a méně, za to privilegovaných stále více, kdežto jest jasno, že lze utvořiti jenom privilegia pro poměrně malé skupiny z celkového počtu oprávněných, aby tato privilegia se nezvrátila v krutou nespravedlnost a znemožnila v případě mobility sanaci bez konkursu.

Nehledíme-li k této konkursní výsadě, pak je ustanovení o fondech zcela zbytečné a škodlivé, neboť i nyní vykazují se v bilancích pojišťoven a kontrolují se dozorčím úřadem výpočty prémiových rezerv a jejich krytí ku konci obchodního roku a jest protismyslné požadovati, aby hospodářské podniky, jakými pojišťovny jsou, bilancovaly ne jednou do roka, nýbrž denně. To jest obzvláště protismyslné u pojišťoven, jejichž provoz je aleatorní a osnova se přímo obává svých vlastních předpisů, poněvadž nahlíží, že alespoň v pojištění věcném by se mohlo jeviti upotřebení fondu nutným pro výplaty škod, že totéž se snadno může státi v pojištění životním; ba dokonce i ve větší míře, než má osnova na mysli, poněvadž nepomýšlelo se na hospodářské krize a znehodnocení majetkových hodnot a na to, že právě v takové době pojištěnci budou klásti větší hmotné požadavky na pojišťovny. Nikdo nebude moci zodpověděti otázku, jak mají realisovati pojišťovny v době krize za snížených kursů cenných papírů a při nemožnosti odprodeje realit nebo hypoték při tak ztrnulém hospodaření své hodnoty, aby vyplácely pojištěncům půjčky na pojistky a odkupy. V Německu na příklad se ukázalo, že v roce 1931 nemohly pojišťovny za těchto podmínek fakticky vypláceti.

2. Předpisy osnovy o státním dozoru jsou voleny velice nešťastně a zhoršují nynější právní stav i tehdy, jsme-li toho názoru, že státní správa má pojišťovny stále kontrolovati a vésti téměř jejich obchod, což jak známo jest zcela pochybené. I laikovi jest to jasné, přečte-li si ony 3 paragrafy starého pojišťovacího regulativu, které mají pozbýti platnost a mají býti nahrazeny novou osnovou. Jest třeba přečísti tyto 3 paragrafy: 27, 38 a 39. § 27 stanoví, že státní dozor má kontrolovati výpočet prémiových rezerv, uložení kapitálu a sestavení bilance. V § 38 jest určeno, že státní dozor v každékoliv době revisemi nebo jiným způsobem musí míti vždy možnost nahlédnouti do všech knih a pomůcek společnosti. V § 39 uvádí se přesně, co vše při revisích u pojišťoven domácích i cizozemských má býti kontrolováno.

Uplatňuje-li dozorčí úřad ustanovení těchto 3 paragrafů, pak vlastně je generálním

ředitelstvím všech pojišťoven ve státě. Také § 30 pojišťovacího regulativu vypočítává přesně, které ukládání kapitálu jest pro prémiové reservy přípustné a tento výpočet, který jest v nové osnově ještě zúžen, uvaluje na státní správu odpovědnost za ukládání jmění pojišťoven, což není ani správné ani žádoucí a jistě by neodpovídalo názorům veřejnosti, kdyby přihlížela k možným důsledkům těchto předpisů.

Předpisy nové osnovy mohly by míti pouze ten smysl, že by na dozorčí úřad uvalily závazky k zvlášť sekantnímu provádění těchto předpisů a mohlo by se snadno státi, že by dozorčí úřad mohl býti přinucen bud' neprováděti správně tyto předpisy nebo zničiti pojišťovny.

3. Třetí část osnovy zvyšuje toto nebezpečí, neboť žádný rozumný člen správy pojišťovnu nechtěl by převzíti odpovědnost, aby snad byl trestán. nýbrž každý se buď vyhne veškeré činnosti nebo obrátí se v případě nebezpečí na státní úřad a uvalí na něj odpovědnost za to, co má nebo nemá udělati.

V jiných hospodářských odvětvích získalo se dosti špatných zkušeností obzvláště proto, poněvadž takové zákony mohou nejspíše znepokojiti veřejnost a přiměti ji k vybírání vkladů. Je zbytečné přivoditi stejné poměry v pojišťovnictví, které dosud bylo ušetřeno následků krize.

Konečně třeba ještě podotknouti, že státní dozor nemá zvyšovati svou odpovědnost za prémiové sazby a nemá přivoditi nebo umožniti kartelování pojišťoven pod státní odpovědností, nemá-li býti brzděn vývoj pojišťovnictví nebo přivoděno zestátnění.

Tyto námitky kryjí se celkem s vědeckými posudky těchto universitních profesorů: dr. J. Sedláčka, dr. K. Kizlinka, dr. Weyra, dr. M. Zimmermanna, dr. C. Čechráka, dr. L. Vošty.

Kromě toho budiž také objektivně poukázáno na přílišnou krátkost lhůt stanovených zákonem, neboť na př. bude menší pojišťovně asi velmi zatěžko opatřiti do 14 dnů rovnocennou náhradu půjde-li o hypotéku (§ 10) atd., atd.

Budiž dále konstatováno, že poslanecká sněmovna ještě vládní předlohu zpřísnila, neboť na př. zvýšila povinnou výši fondu F z navržených 40% na 50%, aniž by v svojí zprávě uvedla, co ji k tomu vedlo.

Ústavně-právní výbor velmi zevrubně pojednal o předloze a usnesl se neměniti ničeho, ačkoliv byla předložena celá řada opravných návrhů a nelze říci, že neoprávněných. Také byla přednesena řada námitek. Přítomný ministr vnitra rozptýlil některé námitky a žádal, aby z naléhavých důvodů osnova byla přijata, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna a ujistil přímo slavnostně, že se tímto zákonem nemíní vybudovati nějaký lex specialis a že ministerstvo vnitra bude postupovati stejně spravedlivě, blahovolně a liberálně vůči všem pojišťovnám, ať domácím ať cizozemským, ať velkým nebo malým a že zejména pokud jde o lhůty, chce zavésti praxi pokud možno nejpříznivější.

Upozornil důrazně, že by ten, kdo by mařil zákon, přejímal velkou zodpovědnost vzhledem k nejisté finanční situaci panující v některých státech, jejichž pojišťovny mají zde v tuzemsku svoje sídlo.

Toto prohlášení ministra, jehož důležitosti a závažnosti nelze upříti oprávněnost, zapůsobilo, že bylo usneseno osnovu neměniti. Bylo pouze usneseno, aby některé nedostatky, po případě nejasnosti byly vysvětleny ve zprávě zpravodajově. Zprávy docházející z Německa nejsou příznivé.

Tak k § 2, odstavec 1 bylo konstatováno, že vypočtení pojistných rezerv, jež se stane odpovědným pojistným technikem podle zásad schválených ministerstvem vnitra, díti se bude tím způsobem, že zásady budou přirozeně jednotné a budou platit pro všechny nebo jednotlivé pojišťovny stejně.

K témuž § 2, odstavec 2.bylo konstatováno, že slovy "alespoň 50" nemíní se snad, že ministerstvo vnitra může libovolné určovati tuto kvótu. Tím se chce říci, že povinná výše tohoto fondu musí činiti nejméně 50%, t. j. krytí nesmí klesnouti pod 50%, může však činiti více, jestliže pojišťovna chce tento fond dotovati větší sumou, jdoucí nad 50 %.

K § 3, odstavec 2 bylo konstatováno, že "naléhavými důvody", pro něž ministerstvo vnitra může naříditi odhad povinné výše fondu i k jinému určitému dni druhé poloviny účetního roku, nutno rozuměti okolnost, kdyby po předložení bilance, což se má státi po 6 měsících, shledal se eventuelní decouvert pojistných prémií.

K § 4 budiž připomenuto, že ocenění čsl. státních dluhopisů díti se bude jako dosud, t.j., jak to ustanovuje dosavadní pojišťovací regulativ.

Pokud jde o ustanovení v jednotlivých paragrafech, kde je ministerstvu vnitra ponecháno na vůli stanoviti lhůty a kde tyto lhůty nejsou přesně cifrou vyjádřeny, prohlašuje ministr vnitra, že postup bude vždy rozumný a blahovolný.

K §§ 3, 6, 7, 8, 10 a 11 zjišťuje se, že uvedené lhůty k doplnění fondů zřejmě ani přibližně nedostačují a že tedy v praksi budou povolována dalekosáhlá prodloužení. Taktéž bude muset býti hojně použito ustanovení § 10, odst. 8 o přechodném vyjmutí jednotlivých majetkových předmětů z fondů.

§ 9, odst. 3. (poslední věta) náleží obzvláště k takovým ustanovením zákona, které ústavně-právní výbor jen vzhledem k uloženému urychlenému projednávání nemohl změniti, toto ustanovení je tak všeobecné a neurčité, že ohrožuje právní jistotu všech téměř opatření pojišťovny ve věcech správy jmění.

Ustanovení § 13 o cizozemských pojišťovnách propůjčuje volnému uvážení správního úřadu takové možnosti, že doslovné jeho použití by odporovalo ustálené praksi Nejvyššího správního soudu.

Obzvláště neurčitý je předpis § 16, odst. 4 o provádění opatření, nařízených na základě vykonaných revisí, v němž není blíže určen obsah těchto opatření a lhůt k jejích provedení.

Mezi předpisy § 15 je obzvláště pochybný předposlední bod odstavce (2), jehož tendencí je utvoření prémiového kartelu pod vedením ministerstva vnitra, což zajisté není zájmem pojistníků.

Ustanovení § 15, odst. 1 a § 17 o vládních komisařích přesahují právě tak, jako ustanovení trestní (§§ 18 - 21) předpisy bankovního zákona, ačkoliv obdobné předpisy tohoto zákona se vztahují pouze na ústavy sanované státními penězi, čemuž tak není u pojišťoven. I tyto předpisy vyžaduji dalekosáhlého precisování, aby neznemožnily veškerou činnost a iniciativu pojišťoven a veškerou hospodářskou odpovědnost jejich orgánů, což by bylo osudné pro toto odvětví, hospodářské krizi nejlépe odolávající.

Ústavně-právní výbor senátu zaznamenává prohlášení ministerstva vnitra, učiněné ve schůzi výboru, že totiž nesmí vésti dalekosáhlé a rigorosní předpisy tohoto zákona k ohrožení existence některé pojišťovny nebo k tomu, aby byla v pokračování svého provozu rušena. V tomto směru připojuje se ústavně-právní výbor senátu v plné míře k vývodům a zjištěním, uvedeným v důvodové zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny k oddílu VI. tohoto zákona. Souhlasně s ústavně-právním výborem poslanecké sněmovny prohlašuje ústavně-právní výbor senátu za nezbytné pro pojistníky i pojišťovny, poskytnouti všem pojišťovnám dostačující přechodná ustanovení, aby se všechny pojišťovny mohly - přes těžké hospodářské poměry - přizpůsobiti předpisům zákona a aby zvláště poskytlo ministerstvo vnitra všem pojišťovnám v plné míře lhůty, stanovené v §§ 7 a 23 a obdobné lhůty, předvídané v ostatních ustanoveních tohoto zákona.

Ústavně-právní výbor senátu připojuje se zcela ústavně-právnímu výboru poslanecké sněmovny v zjištění, že mezistátní úmluvy samozřejmě nejsou tímto zákonem nijak dotčeny.

Pokud jde o §§ 23 a 26 nutno respektovati tyto námitky.

Zákon stihne pojišťovny zcela nepřipravené; nikdo nepomýšlel a nemohl pomýšleti na to, že právě v hospodářsky těžkých dobách budou vydány předpisy takové přísnosti, v jaké ani přibližně nikde jinde neexistují. Pojišťovny nemohou beztak svým správním aparátem dostáti svým úkolům, vzrostlým několikanásobně hospodářskou krisí, jen aby udržely své pojistné stavy a zamezily přílišným stornům, které by mohly býti zkázou pro pojišťovny i pojištěnce. Není proto možno, aby se pojišťovny během několika málo měsíců zařídily jen podle mnohých čistě formálních, jim zákonem uložených povinností a obzvláště podle předpisů ohledně fondů a výkazu jmění fondu. Daleko méně ještě mohou pojišťovny vyhověti finančním požadavkům ohledně krytí fondů, leda že by byla stanovena přechodná lhůta několika let.

Musí tedy býti stanoveno v § 26, že povinná výše zabezpečovacího fondu má býti zjištěna po prvé nejdříve ke dni 31. prosince 1935.

Dále musí býti stanoveno v § 23, že pojišťovny mají nárok k novému zjištění výše fondu požadovati čtyřletou lhůtu za předpokladů v §7 stanoveným. V daleko vyšší míře než u §§ 6 a 7 jeví se zde nutnost, aby pojišťovny měly pevný nárok právní na tuto čtyřletou lhůtu pro prvé zjištění a krytí fondu a že tato lhůta nesmí záviseti na volném uvážení dozorčího úřadu.

Nemělo by smyslu stanoviti tímto zákonem požadavky, jimž pojišťovny nemohou vyhověti a vyvolati tak poměry, které by ohrožovaly pojištěnce i pojišťovny.

Konečně je třeba v § 26 ponechati v platnosti ujednání na základě mezistátních úmluv, jimiž byly jednotlivým pojišťovnám uloženy dalekosáhlé závazky a zajištěna práva stran umořováni těchto závazků v dlouhé řadě let, poněvadž by jinak nikdy nebyly pojišťovny tyto závazky převzaly.

Pokud jde o ustanovení trestní, nutno poznamenat, že v původní osnově bylo pamatováno na podmíněný odklad trestu, toto ustanovení bylo poslaneckou sněmovnou vyloučeno, poněvadž při přečinech bude postupováno podle trestního práva, kde podmíněný trest je možný, kdežto u přestupků bude se jednat o tresty správní, kde odklad není možný.

V § 21, kde mluví se o vedoucích úřednících pobočného nebo některého samostatného oddělení pojišťovny, bylo zdůrazněno, že oddělením nerozumí se agentury.

Dále bylo zdůrazněno, že trest bude uložen pouze členům správního nebo dozorčího

orgánu, vedoucím úředníkům, pojistnému technikovi nebo likvidátorovi, tudíž vždy osobě nikoli pojišťovně.

Ústavně-právní výbor doporučuje slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna a jak je otištěna v sen. tisku č. 1360.

V Praze, dne 10. července 1934.

Dr. Veselý v. r.,
místopředseda.

Pánek v. r.,
zpravodaj.