Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1368.

Usnesení poslanecké sněmovny

o návrhu poslanců Kleina, Teplanského, Tučného, Petra, Tauba, Kohlera, inž. dr. Touška a druhů 

zákona o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích) (tisk 2720).

Zákon ze dne.............................................

o pracovním poměru soukromých úředníků; obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích).

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Na které zaměstnance se vztahuje zákon.

§ 1.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí, pokud z dalších jeho předpisů neplyne nic jiného, pro pracovní poměr osob

a) které při provozování obchodu jsou ustanoveny, aby převážně konaly buď kupecké služby (obchodní pomocníci) nebo služby vyšší, nikoliv kupecké;

b) které jsou ustanoveny ke službám vyššího druhu v báňských podnicích podrobených obecnému zákonu hornímu;

c) které na základě smlouvy o práci jako obchodní cestující, zástupci nebo jednatelé pracují jménem a na účet svých zaměstnavatelů;

d) které jsou ustanoveny, aby převážně konaly buď kupecké služby nebo služby vyšší, nikoliv kupecké v podnicích a závodech, pro které platí živnostenský řád (zákon), jakož i ve všech jiných podnicích, ústavech a závodech, třebas nevýdělečných, provozovaných veřejnými nebo soukromými podnikateli nebo příslušníky svobodných povolání, na příklad

1. v úvěrních ústavech, spořitelnách, záložnách, výdělkových a hospodářských společenstvech (družstvech), zastavárnách, zaopatřovacích a rentových ústavech, jakož i ve svazech řečených ústavů;

2. v pojišťovnách bez rozdílu, zdali provozují soukromé obchody pojišťovací nebo slouží účelům veřejnoprávního pojištění, jakož i v jejich svazech;

3. v redakci, správě nebo v prodeji periodického tiskopisu;

4. v kancelářích advokátů, notářů a patentních zástupců;

5. u civilních inženýrů, neautorisovaných architektů a u civilních geometrů (oprávněných zeměměřičů);

6. v tabákových trafikách a loterních sběrnách;

7. u obchodních dohodců, u soukromých zprostředkovatelen obchodů a poptaváren;

e) které jsou ustanoveny, aby převážně konaly služby vyššího druhu u jiných osob fysických nebo u osob právnických (spolků, nadací atd.) a podobných sdružení.

(2) Ustanovení tohoto zákona nevztahují se však na pracovní poměr osob, které konají jen výjimečně nebo přechodně služby uvedené v odstavci 1, jsouce zjednány smlouvou k pracím převážně podřadným, nebo které konají služby uvedené v odstavci 1 jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.

(3) Pro posouzení otázky, zda zaměstnanec je podroben tomuto zákonu, jest rozhodující pouze skutečná povaha jeho prací.

§ 2.

(1) Zaměstnanci státu nebo jiných veřejnoprávních korporací, veřejných ústavů, vyjímajíc veřejné ústavy uvedené v § 1, odst. 1, písm. d), č. 2, veřejných fondů, jakož i ústavů a fondů jim, náležejících nebo jimi spravovaných jsou podrobeni tomuto zákonu, jen pokud tak určí vláda nařízením.

(2) Zaměstnanci.podniků a závodů, náležejících osobám uvedeným v odstavci 1 nebo jimi spravovaných, jsou za podmínek stanovených v § 1 podrobeni tomuto zákonu, spočívá-li jejich pracovní poměr na soukromoprávní smlouvě; výjimky určí vláda nařízením.

§ 3.

Ustanovení tohoto zákona neplatí o zaměstnancích drah všeho druhu pro veřejnou dopravu, pokud se ho nedovolávají zákony o nich platné, dále o zaměstnancích podniků zemědělských a lesních, pokud nejsou obchodními pomocníky, a konečně o učních, na které se vztahují předpisy živnostenského řádu (zákona).

§ 4.

Smlouva o práci.

(1) Druh, způsob a rozsah prací a plat za ně, jakož i podrobné pracovní podmínky mohou býti ujednány smlouvou ať písemnou, ať ústní.

(2) Náleží-li smluvní strany ke sdružením zaměstnavatelů a zaměstnanců, která uzavřela smlouvu hromadnou, j sou podmínky určené touto hromadnou smlouvou, pokud není ujednáno něco jiného, obsahem smlouvy jednotlivé.

(3) Není-li o tom ani v jednotlivé, ani v hromadné smlouvě ustanovení, určují se druh, způsob a rozsah prací a plat za ně místním zvykem platným pro podnik, ve kterém zaměstnanec pracuje; není-li ani místních zvyklostí, jest konati práce přiměřené poměrům a rozsahu podniku a za ně dáti též takový plat.

§ 5.

Potvrzení o smlouvě.

(1) Zaměstnavatel vydá zaměstnanci do čtrnácti dnů po nastoupení práce potvrzení o podstatných právech a povinnostech, plynoucích z ujednané smlouvy o práci; potvrzení musí obsahovati alespoň ustanovení o výši platu (§ 9), o výpovědní lhůtě a o zaměstnání.

(2) Nevyhoví-li zaměstnavatel v ustanovené lhůtě této povinnosti, může se zaměstnanec kdykoliv na něj obrátiti, aby mu potvrzení bylo vydáno.

(3) Potvrzení podepsané jen zaměstnavatelem je prosto kolkových poplatků. Tím se však nemění ustanovení zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 295 Sb. z. a n., o poplatku ze služebních smluv.

§ 6.

Osobní představení.

Zaměstnanci, který se osobně představil nebo přišel ujednat smlouvu o práci, přísluší náhrada hotových výdajů s tím nezbytně souvisících, nechť byla s ním smlouva ujednána čili nic, jestliže byl zaměstnavatelem výslovně vyzván, aby se dostavil, a nebyla-li náhrada výslovně vyloučena.

Nastoupení práce.

§ 7.

(1) Bylo-li výslovně jako podmínka smluveno, že zaměstnanec nastoupí v den přesně stanovený anebo do dne takto stanoveného, může zaměstnavatel odstoupiti od smlouvy, nenastoupí-li zaměstnanec z jakéhokoliv důvodu v tento den anebo do tohoto dne. Připadá-li na tento den neděle, svátek nebo památný den zákonem uznaný, nastoupí zaměstnanec následujícího dne všedního.

(2) Jinak může zaměstnavatel odstoupiti od smlouvy, nenastoupí-li zaměstnanec ve smluvený den, nejsa zdržen nezaviněnou a neodvratnou překážkou; nebo zpozdí-li se pro takovou překážku nastoupení o více než o čtrnáct dnů. Zaměstnanec je však povinen oznámiti bez zbytečného odkladu takovou překážku zaměstnavateli, jinak smlouva zaniká.

(3) Zaměstnavatel může i před nastoupením zaměstnance do práce kdykoliv odstoupiti od smlouvy, doví-li se dodatečně o důvodu, který ho opravňuje rozvázati pracovní poměr bez výpovědi.

(4) Zaměstnanec může odstoupiti od smlouvy dříve, než nastoupil práci, doví-li se dodatečně o důvodu, který ho opravňuje rozvázati pracovní poměr bez výpovědi. Dále může odstoupiti, zpozdí-li se nastoupeni práce zaměstnavatelovým zaviněním anebo pro událost postihnuvší zaměstnavatele o více než o čtrnáct dnů.

(5) Kdo odstoupí od smlouvy, musí to oznámiti, udávaje důvod, druhé straně nejdéle do pěti dnů od doby, jejíž uplynutí opravňuje k odstoupení, nebo od nabytí vědomosti o události, která ho opravňuje odstoupiti, ale každým způsobem dříve, než zaměstnanec skutečně nastoupí, jinak nemůže již z tohoto důvodu odstoupiti.

§ 8.

(1) Nastoupí-li zaměstnanec práci přes to, že se zpozdilo její nastoupení zaměstnavatelovým zaviněním nebo pro událost postihnuvší zaměstnavatele, náleží mu plat (§ 9) ode dne, kterého měl podle smlouvy nastoupiti.

(2) Odstoupí-li však zaměstnavatel od smlouvy dříve, než zaměstnanec, nastoupí práci, nemaje zákonného důvodu, nebo dá-li svým zaviněným chováním zaměstnanci důležitý důvod, aby před nastoupením práce od smlouvy odstoupil, je povinen nahraditi zaměstnanci

a) byl-li pracovní poměr smluven na zkoušku, plat za smluvenou zkušební dobu, nejméně však za jeden měsíc;

b) byl-li pracovní poměr smluven na určitý čas nepřesahující tří měsíců, plat za celou smluvenou dobu, přesahuje-li však smluvená doba tři měsíce, plat za tři měsíce;

c) byl-li smluven pracovní poměr na neurčitý čas, plat, který náleží ode dne, kterého měl zaměstnanec podle smlouvy nastoupiti, až do doby, kdy by se byl skončil pracovní poměr, byv toho dne řádně vypověděn.

(3) Ustanovením odstavce 2 a 3 nejsou omezeny nároky na náhradu další škody snad povstalé, musí si však zaměstnanec do této náhrady dáti započítati plat, kterého nabyl jiným zaměstnáním nebo nabýti úmyslně zameškal,

(4) Nenastoupil-li zaměstnanec nebo odstoupil-li od smlouvy nemaje zákonného důvodu, anebo dal-li svým zaviněným chováním důležitý důvod zaměstnavateli, že odstoupil od smlouvy, příslušejí zaměstnavateli obdobně tatáž práva a nároky jako v případě § 36.

Jestliže obě strany zavinily, že byla smlouva zrušena, rozhodne soud, hledě k jakosti a stupni zavinění každé z nich, podle volného uvážení, zda přísluší náhrada a v jaké výši.

(5) Nároky na náhradu zanikají, jestliže nebyly výslovně uznány nebo soudně vymáhány do šesti měsíců ode dne, kdy měla býti služba nastoupena.

§ 9.

Plat.

(1) Platem podle tohoto zákona jest úhrn zaměstnancových požitků, kterými mohou býti pevné peněžité služné, provize, podíl na zisku, zvláštní odměna (§ 16) nebo jiné peněžité nebo naturální požitky.

(2) Nároky na požitky zaměstnancovy uvedené v odstavci 1 se promlčují, pokud podle jiných ustanovení nezaniknou dříve, ve třech letech ode dne splatnosti.

§ 10.

Pevné služné.

Pevné peněžité služné třeba vypláceti nejpozději na konci každého kalendářního měsíce. Úmluva, že má býti placeno po delších obdobích, jest neplatná.

Provize a jiné podobné odměny.

§ 11.

(1) Bylo-li umluveno, že zaměstnanec obdrží provizi nebo jinou podobnou odměnu za obchody, které zprostředkuje nebo ujedná, přísluší mu, není-li vyjednáno něco jiného, provise nebo odměna obvyklá pro toto odvětví v místě závodu, pro který je činný.

(2) Za obchod ujednaný za zaměstnavatele zaměstnancem pověřeným jen zprostředkovati obchody nepřísluší provize, ledaže zaměstnavatel obchod schválil buď výslovně nebo tím, že jej neodmítl ihned, jak mu byl zaměstnancem řádně ohlášen, anebo že ujednání plní.

(3) Není-li jinak umluveno, přísluší zaměstnanci provize také z obchodů, které byly za jeho pracovního poměru ujednány bez jeho přímé součinnosti mezi zákazníkem jemu přiděleným anebo jím získaným a zaměstnavatelem.

(4) Byl-li zaměstnanec ustanoven výslovně za jediného zaměstnavatelova zástupce pro určitý obvod (obvodový zástupce), přísluší mu, není-li jinak vyjednáno, provize také z obchodů, které byly v tomto obvodu za jeho pracovního poměru ujednány bez jeho přímé součinnosti.

(5) Nebyl-li obchod zaměstnancem ujednaný nebo zprostředkovaný proveden, nebo nebylo-li druhou smluvní stranou plněno zcela nebo částečně pro zaměstnavatelovo chování, pro které nebyly důležité důvody z osoby druhé smluvní strany, může zaměstnanec požadovati plnou provizi podle předchozích ustanovení.

§ 12.

(1) Není-li jinak ujednáno, nabude zaměstnanec práva na provizi při prodejích, dodávkách a pracích, jakmile zakázka byla zaměstnavatelem správně vyřízena a druhou stranou bez oprávněných námitek přijata; při jiných obchodech, jakmile byly právoplatně uzavřeny.

(2) Při výpočtu provize hledí se k slevě poskytnuté zaměstnavatelem z ujednané ceny jen tehdy, je-li v tomto odvětví nebo podle všeobecných zaměstnavatelových podmínek obvyklá nebo zavdal-li zaměstnanec sám důvod ke slevě.

(3) Provize jsou splatné a zúčtují se, není-li jinak ujednáno, koncem každého kalendářního čtvrtletí. Při zúčtování v období delším než jeden měsíc je zaměstnanci poskytnouti na vydělanou provizi přiměřené měsíční zálohy. Skončí-li se pracovní poměr před dobou zúčtování, je provize, na kterou zaměstnanec nabyl podle odstavce 1 práva, splatna dnem, kdy se poměr skončí, další se pak zúčtují podle vzniku nároku koncem každého kalendářního čtvrtletí. Náleží-li provize ze smluv sjednaných s postupným plněním, je po skončení pracovního poměru splatna po každém plnění z této smlouvy vždy v kalendářních lhůtách čtvrtletních.

(4) Zaměstnavatel je povinen vydati na žádost zaměstnance výpis z obchodních knih o všech obchodech jím ujednaných nebo zprostředkovaných, ale jen potud, pokud zaměstnanec výpisu potřebuje pro vyúčtování provise; tím nejsou dotčeny jiné zákonné předpisy, podle kterých se může zaměstnanec domáhati předložení obchodních knih.

§ 13.

Znemožní-li zaměstnavatel proti smlouvě zaměstnanci, aby vydělal provise nebo denní platy (diety) ve smluveném rozsahu nebo v rozsahu, v jakém se jich mohl nadíti podle ujednaných smluv, přísluší zaměstnanci za ně přiměřená náhrada.

§ 14.

(1) Zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel svěřil ujednávati nebo zprostředkovati obchody, nesmí bez zaměstnavatelova svolení od jiné osoby pro sebe nebo pro jiného si dáti slíbiti nebo přijmouti provisi nebo jakoukoli odměnu za to, že obchod ujedná nebo zprostředkuje nebo že jej neujedná nebo nezprostředkuje.

(2) Zaměstnavatel může se domáhati, aby mu zaměstnanec vydal provisi nebo odměnu neprávem přijatou, nepozbývaje tím nároku na náhradu skutečné škody, která mu snad kromě toho povstala.

(3) Tento nárok zanikne, nevymáhá-li je zaměstnavatel soudně do šesti měsíců po tom; kdy se dověděl o zaměstnancově jednání, nejpozději však ve třech letech po tom, kdy provise nebo odměna byla zaměstnanci dána.

§ 15.

Podíl na zisku.

(1) Záleží-li zaměstnancův plat podle smlouvy zcela nebo částečně v podílu na zisku ze všech nebo z určitých obchodů nebo má-li býti jinak podle smlouvy rozhodným pro výši platu zisk z provozování podniku nebo závodu, zúčtuje se za uplynulý obchodní rek podle účetní uzávěrky, není-li jinak ujednáno. Zaměstnavatel je povinen podíl na zisku vyúčtovati zaměstnanci bez průtahu po schválení nebo vyhotovení účetní uzávěrky za obchodní rok, a není-li jinak umluveno, vyplatiti mu podíl na zisku.

(2) Netrval-li pracovní poměr po celý rok, přísluší zaměstnanci při jeho skončení poměrná částka podle doby, po kterou pracovní poměr trval.

(3) Zaměstnanec má právo nahlédnouti do obchodních knih, pokud je toho třeba, aby mohl zkoumati správnost vyúčtování.

§ 16.

Remunerace a podobné odměny.

Má-li zaměstnanec nárok na periodickou remuneraci nebo na jinou zvláštní odměnu, přísluší mu z ní, když byl pracovní poměr zrušen před dospělostí nároku, částka, která odpovídá poměru pracovního období, za něž se odměna poskytuje, k době, po kterou v tomto období pracovní poměr trval.

§ 17.

Jiné požitky.

(1) Vládním nařízením může býti po slyšení příslušných zájmových organisací zaměstnavatelů a zaměstnanců zapověděno pro podniky určitého druhu nebo pro určitá místa nebo pro určité obvody, aby byly zaměstnancům poskytovány na srážku platu obytné místnosti, strava nebo prostředky spotřeby.

(2) Poskytuje-li zaměstnavatel byt nebo stravu jako naturální požitky, je povinen to

činiti tak, aby vyhovovaly zdraví, mravnosti a náboženskému přesvědčení zaměstnance.

(3) Naturální požitky buďtež poskytovány v obdobích v místě obvyklých a okolnostem přiměřených.

(4) Není-li jinak umluveno, počítá se pro náhradu hodnota bytu a jiných naturálních požitků podle průměrných místních cen.

§ 18.

Zálohy na plat.

Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na jeden běžný plat, zaúčtuje se záloha při nejbližších výplatách podle příslušné úmluvy. Jde-li o zálohu větší, platí o splacení zálohy úmluva o tom sjednaná.

Překážky v práci.

a) Nemoc, úraz a pod.

§ 19.

1) Nemůže-li zaměstnanec konati práce pro nemoc nebo pro úraz, kterých si nezpůsobil ani úmyslně ani hrubou nedbalostí, podrží právo na plat až do šesti neděl.

(2) Tato lhůta se prodlužuje u zaměstnance, jehož pracovní poměr v témž podniku, třebas v různých zaměstnáních ve smyslu tohoto zákona, v den onemocnění trval už nepřetržitě deset let, o čtrnáct dnů, a za každých následujících pak pět let o jeden týden.

(3) Právo podle odstavce 1 přísluší ženám v případě porodu, byly-li v témž podniku alespoň dva roky nepřetržitě zaměstnány ve smyslu tohoto zákona.

§ 20.

(1) Zaměstnanec je povinen co možná bez zbytečného odkladu oznámiti nebo dáti oznámiti zaměstnavateli, nemůže-li konati práce pro nemoc nebo pro úraz, a žádá-li to zaměstnavatel, předložiti mu podle možnosti lékařské potvrzení příslušné nemocenské pojišťovny, po kterou asi dobu bude k práci nezpůsobilý. Zaměstnavatel může v přiměřených obdobích žádati opětně tento průkaz.

(2) Zaměstnavatel jest oprávněn vyžádati si od nemocného zaměstnance nebo od jeho zástupce předměty, které zaměstnanci svěřil.

§ 21.

Pro překážku v práci, způsobenou nemocí, porodem nebo úrazem. jím nezaviněným (§ 19), nesmí býti zaměstnanec předčasně propuštěn, ledaže překážka trvá o čtrnáct dnů déle, než přísluší zaměstnanci plat. Byla-li mu za této překážky dána výpověď, má zaměstnanec přes to nárok na plat po dobu určenou v § 19, třebas pracovní poměr se skončil dříve.

§ 22.

b) Soukromé překážky.

(1) Zaměstnanec podrží po čtrnáctidenním zaměstnání právo na plat, je-li mu bez jeho zavinění nemožno konati práce pro důležité soukromé překážky, týkající se jeho osoby, po čas podle povahy překážky poměrně krátký.

(2) Nemohl-li zaměstnanec konati práce přes tři dny, může mu zaměstnavatel odpočítati z platu částku připadající na dobu přes tři dny.

(3) Zaměstnanec je však povinen oznámiti zaměstnavateli předem nebo bez zbytečného odkladu nastalou překážku.

(4) Nekonal-li zaměstnanec z takových důvodů práci přes čtrnáct dnů v kalendářním roce, může mu zaměstnavatel započítati dobu přesahující čtrnáct dnů do nejbližší dovolené; nekonal-li práci z takovýchto důvodů v kalendářním roce přes třicet dnů, může zaměstnavatel pracovní poměř ihned zrušiti.

§ 23.

c) Veřejnoprávní překážky.

(1) Nemůže-li zaměstnanec konati práce po čas poměrně krátký, plně veřejnoprávní povinnosti, které podle zákonných předpisů nemůže odmítnouti (zejména jako svědek nebo porotce), podrží svůj plat.

(2) Zaměstnanec je však povinen oznámiti zaměstnavateli předem nebo bez zbytečného odkladu nastalou překážku a udati, je-li to možno, dobu, po kterou bude trvati.

(3) Pro takovou překážku v práci nemůže býti pracovní poměr zrušen bez výpovědi.

§ 24.

d) Branná povinnost.

(1) Nemůže-li zaměstnanec konati práce pro plnění své branné povinnosti, kromě presenční služby a jiné činné služby trvající přes šest měsíců, podrží své peněžité pažitky po jeden měsíc, trval-li pracovní poměr podle tohoto zákona v témže podniku nepřetržitě alespoň rok.

(2) Jinak platí ustanovení zákona ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních).

§ 25.

e) Zánik práva na plat.

Zaměstnancovo právo na plat podle §§ 19 až 24 zaniká, skončí-li se pracovní poměr uplynutím doby, na kterou byl ujednán, anebo výpovědí danou před tím, než nastala překážka. Rovněž zaniká, byl-li zaměstnanec právem propuštěn z důvodu opravňujícího zaměstnavatele rozvázati pracovní poměr bez výpovědi.

Dovolená.

§ 26.

(1) Trvá-li pracovní poměr podle tohoto zákona v témž podniku nepřetržitě alespoň šest měsíců, náleží zaměstnanci každého kalendářního roku dovolená pro zotavenou, za které mu příslušejí všechny peněžité požitky, a je-li ujednáno, i naturální, pokud jich může užívati. Za stravu a jiné zaopatření, jichž nemohl užíti, s výjimkou bytu, světla a otopu, náleží mu na požádání náhrada v penězích (§ 17, odst. 4).

(2) Dovolená činí, trvá-li pracovní poměr zaměstnance v témže podniku, třebas v různých zaměstnáních ve smyslu tohoto zákona, ne více než pět let, dva týdny, trvá-li přes pět let, tři týdny, a trvá-li přes patnáct let, čtyři týdny.

(3) Do této dovolené nezapočítává se doba, po kterou zaměstnanec nemohl konati práce pro nemoc, úraz, veřejnoprávní překážky a brannou povinnost a po kterou nepozbývá práva na plat, jakož i čtrnáctidenní doba podle § 22, odst. 4.

(4) Dovolená budiž pokud možno nepřetržitá. Není-li v podniku více zaměstnanců, na které se vztahuje tento zákon, než tři, nebo vyžaduje-li to nerušené provozování, může býti dovolená poskytnuta po vzájemné dohodě ve dvou obdobích přibližně stejných. Dovolená budiž včas určena, při čemž sluší pokud možno přihlížeti k zaměstnancovým potřebám i k tomu, aby dovolená připadla na dobu vhodnou podle provozovacích poměrů podniku.

(5) Dá-li zaměstnanec sám před nastoupením dovolené výpověď, má právo na poměrnou část dovolené, odpovídající trvání pracovního poměru v kalendářním roce, za který se dovolená poskytuje.

(6) Dostane-li zaměstnanec před nastoupením dovolené výpověď, má právo na celou dovolenou, byl-li v kalendářním roce alespoň půl roku v pracovním poměru. Trval-li pracovní poměr v kalendářním roce méně než šest měsíců, přísluší zaměstnanci za každý měsíc poměrný díl dovolené, odpovídající jedné dvanáctině.

(7) Zruší-li zaměstnanec před nastoupením dovolené pracovní poměr z důležitého důvodu, má právo na náhradu v penězích za dobu dovolené, která by mu příslušela, vzhledem k trvání pracovního poměru, podle odstavce předcházejícího. Zruší-li zaměstnavatel pracovní poměr z důležitého důvodu zaviněného zaměstnancem, nemá zaměstnanec právo na dovolenou ani na náhradu v penězích.

(8) Zruší-li zaměstnanec pracovní poměr po využití dovolené před uplynutím kalendářního roku, za který se dovolená poskytuje, nemaje k tomu důležitého důvodu, nebo je-li pro puštěn z důležitého důvodu, může zaměstnavatel požadovati náhradu v penězích za poměrnou část dovolené, připadající na zbývající část roku. Zaměstnanec je povinen dáti si započítati tuto částku na poslední výplatu služného.

§ 27.

(1) Nevyužil-li zaměstnanec dovolené v příslušném kalendářním roce nebo před skončením pracovního poměru, pozbývá na ni práva. Nevyužil-li však dovolené na žádost zaměstnavatele, přísluší mu náhradní dovolená téhož trvání v pozdější době téhož raku anebo náhrada v penězích.

(2) Byl-li skončen pracovní poměr dříve, než zaměstnanec využil náhradní dovolené, náleží mu za ni náhrada v penězích.