Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1372.

Tento návrh prodělal vskutku Odysseovu cestu. Již v roce 1920 podal v poslanecké sněmovně posl. Tučný a spol. návrh, aby byl vydán nový zákon "o obchodních pomocnících a jiných zřízencích", později pak podávala v téže sněmovně řada podobných návrhů, jež byly více méně obdobou rakouského Spolkového zákona z 11. května 1921 o "Služební smlouvě soukromých zaměstnanců". Také v senátě bylo tomu podobně: Leč všechny tyto a podobné návrhy zůstaly vládou i sněmovnami nepovšimnuty, jak se tak konečně děje s převážnou většinou iniciativních návrhů; což je však zvláštní a specifickou kapitolou čsl. parlamentarismu vůbec. Teprve v r. 1924 požadavek soukromozaměstnaneckého světa, aby byl vydán nový, moderní a duchu doby a do základu válkou změněným poměrům odpovídající zákon, jenž aby upravil, pozměnila novým poměrům přizpůsobil jejich povinnosti a práva vytýčena dosud platným zákonem z 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o Služební smlouvě obchodních pomocníků, (t. zv. zákon o obchodních pomocnících), nabývá poněkud konkrétnějších forem. Tohoto roku domáhá se podepsaný zpravodaj, aby bylo prodlouženo ustanovení a t. zv. kvartálních výpovědních lhůtách pro soukromé zaměstnance, vydané na základě zmocňovacího zákona z r. 1920, kterýmžto zákonem byla vláda zmocněna upravovati některé hospodářské věci a poměry vzniklé válečnými a poválečnými poměry, pouhým vládním nařízením. Vláda také použila daného zmocnění k tomu, že v době tehdejší krise prodloužila soukromozaměstnaneckým zákonem stanovené pravidelné měsíční výpovědní, lhůty a čtvrtletní a to ještě s jinými příznivějšími obměnami, avšak výhody tyto časově omezila. Zmíněného roku 1924 ku konci letního zasedání vnesl zpravodaj znovu tuto otázku do senátu zvláštním návrhem, o němž bylo podle zvyku jednáno předem v tehdejší vládní koalici a to za přítomnosti bývalého ministerského předsedy dr Švehly a tehdejšího ministra spravedlnosti dr. Dolanského, do jehož kompetence spadá tato otázka. Posléze uvedený ministr zamítl požadavek obnovy mimořádného nařízení ve věci prodloužení kvartálních výpovědí s odůvodněním, že již neexistuje oprávněného důvodu pro použití zmocňovacího opatření, neboť prý již nelze mluviti o mimořádnosti poměrů způsobených válkou a poválečnou dobou a že se ocitáme již úplně v době a hospodářských poměrech normálních. Při tom však konstatoval, že plně uznává, aby nikoli pouze otázka výpovědních lhůt, nýbrž veškerá látka týkající se soukromozaměstnaneckého práva byla revidována a nově upravena novým zákonem, jenž by však byl projednán obvyklou cestou ústavní a výslovně přislíbil, že do podzimu připraví ve svém resortu příslušnou osnovu. Slib svůj také opakoval deputaci zaměstnaneckých organisací, která se do senátu za tímto účelem dostavila. Slibu svému také dostál tím, že dal zpracovati kostru vládního návrhu o zaměstnancích ve vyšších službách soukromých a dal ji do připomínkového řízení. A tím t. j. rokem 1924 počíná se cesta tohoto referentského návrhu, cesta, která byla vším jiným než rovnou a která byla plnou překážek, nástrah a kterou jsem, domnívám se, správně označil Odysseou. Také trvala plných deset let. Zpočátku vznikl kompetenční konflikt, které totiž ministerstvo je oprávněno podati tuto osnovu. Zda spravedlnosti, či sociální péče, či obchodu, či vnitra a p. Pochopitelně, že i připomínky nesly se stejným tónem, o jakou skupinu tu šlo, zda zaměstnavatelskou či zaměstnaneckou a jaké zájmy hájí to či ono ministerstvo. Konečně připomínkové řízení i kompetence ministerstev je také zvláštní kapitolou čsl. státní správy. Přirozeně, že ani organisace nelenily, podávajíce buď svoje vlastní návrhy nebo vlastní připomínky k referentskému návrhu formou petic nebo memorand. Tak se zdá, že doba desíti let je již jaksi předurčena pro vyřizování zaměstnaneckých požadavků, neboť již dosavadní zákon o obchodních pomocnících prodělával podobnou desítiletou Odysseu, vždyť rakouská vláda již v roce 1901 podává příslušný návrh, který teprve v roce 1910 stává se zákonem. Do roku 1910 soukromozaměstnanecké právo opírá se, vlastně nalézá jakési prvky v obchodním zákoníku a živnostenském řádě, původem z let padesátých a šedesátých a také v zákoníku občanském, starém více jak jedno století. Rakouská vláda uznala, že mohutný rozvoj obchodu a průmyslu a všech ostatních příbuzných odvětví jako je finančnictví, peněžnictví, doprava, pojišťování, zemědělství a p. vyžaduje, aby personál obstarávající tyto tak důležité složky našeho hospodářského života byl ve svém postavení vybaven služební smlouvou, která by přesně stipulovala jeho povinnosti a práva a tak zvláštním zákonem upravila jeho poměr a vztah k zaměstnavateli. Neměl tudíž zákon o obchodních pomocnících míti pouze charakter sociální, nýbrž i politický, aby totiž rozvoj svrchu uvedených odvětví děl se pokud možno v klidu a bez mzdových a jiných otřesů. A nyní si představme, jaký ohromný proces prodělává nyní, v době přítomné, veškeré soukromé hospodářství a podnikání a jak důvody, které vedly rakouskou vládu více jak před 30 lety k vydání zákona o služebním poměru soukromého zaměstnance, platí dnes dvojnásob a že tudíž převratná změna hospodářského života a snad bude dovoleno říci, dokonce i struktury výrobního a distribučního a systému, vyžaduje také změnu v úřednickém právu a jeho přiměřené přizpůsobení těmto téměř do základu změněným poměrům.

Již ta okolnost, že do zákona o obchodních pomocnících během doby a vývojem poměrů, spadaly také zaměstnanecké kategorie, které s obchodem a obchodními pomocníky v užším smyslu slova nemají pranic společného a že mimo toho vznikaly v poslední době a to opětně vývojem poměrů, nové kategorie, jichž poměr služební nebyl buď vůbec upraven nebo dělo se tak via facti pouhou aplikací dosavadního zákona,nasvědčuje tomu jakou je naléhavá potřeba, aby platný zákon byl změněn jak pokud jde o název zákona tak i jeho obsah.

Ten tam je starý patriarchální poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdy pro zaměstnance služební doba byla pouze přechodnou etapou, aby po ní stal se samostatným, dnes z největší části stává se služba povoláním trvalým asi tak jako služba veřejná a proto existuje-li pro veřejné zaměstnance služební pragmatika, je úplně na místě, aby také pro zaměstnance soukromé vybudován byl nový zákon o jeho právech a povinnostech, tudíž také služební pragmatika.

Kromě toho budiž konstatováno, že v popřevratové době některé kategorie dosáhly vzájemnými úmluvami se zaměstnavateli řadu výhod, jež přesahují rámec zákonem stanovených práv, pak tu jsou ještě i jiná ochranná opatření ve prospěch zaměstnanců na př. nároky demobilisovaných a p. Také nutno zdůraznit, že na Slovensku rakouský zákon z r. 1910 neplatí a že se unifikace neprovedla. Na Slovensku a Podk. Rusi opírá se úřednické právo o některá ustanovení uherského obchodního zákona a živnostenského zákona a pak o §§ 1151 až 1154 obč. zák. rakouského, které novelisací staly se tam také závaznými.

Nuže, po dlouhé době, když pro odpor některých kruhů, zejména zaměstnavatelských organisací, jež stále prohlašovaly, že dosavadní zákon stačí a že není zastaralý, dochází ku kroku, jenž možno v našich poměrech označiti málo obvyklým. Když se stále objevovaly nové překážky, dávají někteří členové sociálně-politického výboru v poslanecké sněmovně, zejména zpravodaj podnět v tom směru, že v dohodě s ministerstvem spravedlnosti, předsedou poslanecké sněmovny a předsedou soc.-pol. výboru svoláni byli zástupci zaměstnavatelských i zaměstnaneckých odborových organisací za tím účelem, aby vzájemným jednáním docíleno bylo dohody o novém zákonu.

Tak vznikla odborná komise pro zpracování nového zákona o soukromých zaměstnancích, která měla svoji ustavující schůzi dne 2. dubna 1931. Předsedou odborné komise byl ministr m. sl. dr. R. Hotowetz, místopředsedy poslanec dr. Hodač a zpravodaj. Ke komisi náleželi dále: Za Konfederaci čsl. zaměstnavatelských organisací pp. dr. Bohumil Sottner, dr. Zd. Paičl, dr. Jos. Antropius, JUC. Fr. Potužil, dr. Jan Diviš, dr. Rud. Fernegg, dr. Fr. Katzer, dr. Jindřich Hatlák, dr. Ervín Hexner, dr. J. Lepař, dr. Ervín Mayer.

Organisace zaměstnanecké zastupovali Lidový svaz čsl. soukromých zaměstnanců - Jan Holub, Ústřední sdružení úředníků, učitelů a zřízenců republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu - Ing. Frant. Junek, Karel Škvor, Odbor soukromých úředníků čsl. národní demokracie - Stanislav Čása, Václav Hons, O. S. Č. - Florian Bergmann, Adolf Brumlík, Paul Kollin, Odborové ústředí, československý svaz úřednických a zřízeneckých organisací - František Kislinger, Jan Žížala, Střed odborových organisací soukromého úřednictva a obchodního pomocnictva - Josef Bílý, František Hinz, Karel Krása, Československou obec úřednickou - Antonín Jirout, Gesamtverband der deutschen Angestelltengewerkschaften - Franz Ritter, Gewerkschaft der Angestellten - dr. Franz Král.

Komise absolvovala více jak 150 schůzí. Je těžko vyznačiti všechny peripetie při jednání o tomto zákoně, naděje se střídala s beznadějí do poslední chvíle, což je pochopitelno, neboť zaměstnanecké organisace snažily se docíliti pokud možno pro ně nejpříznivějších změn, kdežto zaměstnavatelské přirozeně činily pravý opak. Předchozí vlády chovaly se dosti reservovaně, o čemž svědčí návrh zpravodaje z počátku tohoto volebního období tohoto znění:

Senát Národního shromáždění republiky Československé usnesl se takto:

Vládě se ukládá, aby co nejdříve předložila k ústavnímu projednávání osnovu zákona o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách.

Všeobecně se uznává, že dosavadní zákon o t. zv. obchodních pomocnících, kterým se za bývalého Rakouska upravily právní poměry nejen obchodních pomocníků, nýbrž všech úředníků a zaměstnanců soukromých ve vyšších službách, je naprosto nedostatečným a nikterak neodpovídá požadavkům dnešní doby. K tomuto poznání dospělo se ve vládních kruzích již bezmála před šesti lety, když při příležitosti nepoužití zmocňovacího zákona, ve věci prodloužení výpovědních lhůt prohlásil tehdejší ministr spravedlnosti dr. Dolanský, že nejpozději do podzimu r. 1924 předloží osnovu nového zákona o t. zv. obchodních pomocnících. Ministr dostál svému slovu pouze potud, že skutečně do uvedeného termínu dal vypracovati příslušný návrh, vlastně pouhou studii příští vládní osnovy, kterýžto návrh zaslal různým interesentům k posouzení. A od podzimu roku 1924 počíná v pravém toho smyslu slova Odyssea jmenované předlohy o níž dnes po šesti letech nikdo bezpečně neví kde je, v čí rukou se nalézá a tím méně co se s ní zamýšlí učinit. Nejdříve vynikl tu kompetenční spor různých ministerstev, které z nich je oprávněno návrh předložiti a když byl konečně po delší době šťastně odklizen, nastala osudná cesta t. zv. připomínkového řízení nejen po všech ministerstvech, nýbrž také po obchodních komorách a různých jiných zájmových ústřednách, aniž by se za tak poměrně neobvykle dlouhou dobu dospělo k jakémusi cíli. Vinu za tento neodůvodněný průtah svaluje jeden úřad na druhý, ačkoliv při trochu dobré vůle překážky ať již by byly jakéhokoliv druhu, mohly býti odstraněny za dobu šesti, zdůrazňujeme šesti let.

Nevíme, zda-li podobný způsob vyřizovati zaměstnanecké otázky, zejména naléhavé, uznané a slíbené (návrh ministerstva. spravedlnosti je toho dokladem) přispívá k zvýšení autority vládní a parlamentu. Také okolnost, že zákon o obchodních pomocnících roku 1910 platí pouze v historických zemích, kdežto na Slovensku a Podkarp. Rusi je v platnosti zvláštní zákon z r. 1922. č. 34, padá jistě na váhu a to po stránce žádoucí unifikace. Již z těchto málo slov vysvítá, jak bylo by žádoucno, aby otázka nového zákona o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách byla neprodleně řešena.

Navrhujeme, aby návrh byl přikázán iniciativnímu a sociálně-politickému výboru.

Jako klasický doklad svízelnosti jednání předkládám zápis o předporadě zaměstnanecké skupiny, konané v dubnu 1933, kdy vlastně byl návrh již dohodnut a kterýžto zápis podává svědectví jak se zaměstnanecké organisace houževnatě snažily zlepšiti referentský návrh ministerstva spravedlnosti, jenž byl podkladem obapolného jednání.

Poslanec Klein referoval o jednání s dr. Sottnerem jemuž přednesl opravené návrhy; na nichž se zaměstnanecká skupina usnesla ve svých posledních poradách. Dr. Sotner označil tyto změny návrhů za změny materielní, které již nemohou býti projednávány, vzhledem k tomu, že návrh zákona byl již několikráte definitivně projednáván a nyní že jde již o změny redakčního rázu. Kdybychom na projednání těchto návrhů trvali musela by skupina zaměstnavatelská přijíti také s vlastními návrhy. Sděluje též, že skupina zaměstnavatelská koná současně předporadu, o těchto našich návrzích.

Tajemník A. Jirout za Čsl. Obec Úřednickou učinil prohlášení asi v tomto smyslu: Sociálně politická komise Č. O. Ú. projednávala v posledních dnech až dosud opravený elaborát návrhu zákona; vzhledem k tomu, že od počátku jednání, které bylo zahájeno již před 2 roky, změnila se velmi podstatně situace pro soukromé zaměstnance, je návrh zákona i s docílenými opravami velmi nedostatečný. Proto organisace, která je zastupuje, by mohla dáti souhlas k návrhu zákona tehdy, kdyby byly splněny tyto požadavky:

1. § 1 zákona budiž shodný s § 1 pensijního zákona.

2. Pro všechny druhy výpovědi budiž přiznán kvartál.

3. Ze zákona budiž vypuštěna všechna ustanovení, která dávají možnost vedlejší dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádá, aby stejné stanovisko zaujmuli zástupci ostatních organisací a aby byly předneseny v nejbližší schůzi, komitétu. Když by zástupci zaměstnavatelů jak se dá očekávati tyto návrhy neakceptovali, budiž vyžádán odklad v jednání, aby mohlo býti jednáno cestou politickou o dosažení žádaných ustanovení. Další odůvodnění k tomuto stanovisku přednesl tajemník R. Hanzal. Tajemník Žížala poukazuje na to, jakým způsobem a za jak těžkých okolností byly vymáhány korektury návrhu zpracovaném ministerstvem spravedlnosti. Zaměstnavatelé šli hned s počátku do jednání s podmínkou, že § 1 nebude rozšiřován do hloubky. Přesto však v návrhu zákona docíleny byly podstatné změny proti dnešnímu stavu, které mají pro zaměstnance také určitou cenu. Zaměstnanci jsou již netrpěliví, zákon se jim slibuje již dlouhá léta, proto je nutno jim něco konkrétního přinésti. V podobném smyslu promluvil kolega Holub a Čása. Poslanec Klein uvedl, že stejné požadavky jako Č. O. Ú. mají i ostatní organisace, jde však o to, najíti takový způsob, abychom zaměstnavatele donutili k přijetí těchto požadavků. Zástupci všech organisací snažili se nejvíce aby mohli docíliti dalších zlepšení; nepodařilo-li se jim to, není to vinou jejich, nýbrž celkových našich poměrů. Nevěří, že cestou politickou by bylo možno docíliti v brzké době něco výhodnějšího. Komise byla ustavena na zásadě úplné solidarity a společné zodpovědnosti všech organisací. Kdyby nyní jen 1 složka projevila nesouhlas s výsledkem jednání znamená to úplné rozejití se soukromozaměstnaneckého komitétu a zmaření dosavadní práce. Pak bychom byli tam, kde jsme byli před 2 roky. Jestliže se nepodaří prosaditi přednesené požadavky Č. O. Ú. vystupuje z jednání, pak také jedině ona sama ponese zodpovědnost za výsledky, které rozejitím se komise před dokončením svého úkolu vzniknou. Stanovisko Č. O. Ú. však zástupcům zaměstnavatelským přednese. Po další rozpravě bylo dohodnuto, že nebude od skupiny zaměstnavatelské zatím žádán odklad jednání, nýbrž že se bude v jednání pokračovati, abychom poznali jaké další ústupky chtějí učiniti. Tím bylo jednání skončeno.

Není proto divu, jestliže jednání odborné komise trvalo přes 2 1/2 roku, než mohl býti definitivně dohodnutý elaborát předložen vládě, která jej, což nutno s díky kvitovat, akceptovala. Poté byla v soc. pol. výboru poslanecké sněmovny zvolena subkomise, která ještě elaborát ten zevrubně prozkoumala a definitivně připravila ke konečnému ústavnímu projednání.

Nuže, nyní třeba zjistiti v čem spočívají změny proti dnešnímu stavu.

Již samotný název zákona byl předmětem bojů, než docíleno bylo pojmenování jak je uvádí osnova. Téměř každá odborová organisace, pokud byla požádána o posudek navrhovala jiné, odlišné znění zákona. A což teprve § 1 předlohy, v němž jde o rozsah zákona, t. j. vymeziti na které zaměstnance platí zákon. Pochopitelně nejsvízelnější partie zákona, neboť šlo o to zachytiti všechny kategorie, které má osnova na mysli a to nynější a eventuelně i nové - budoucí, jež by vznikly vývojem, aniž by se sáhlo k taxativnímu vypočítávání jednotlivých kategorií a podniků, což skrývá v sobě možnost eventuelního opomenutí. Samozřejmě, že se tu návrhy různily a při bedlivém prozkoumání nutno říci, že žádný z nich a ani osnova sama neposkytuje plně záruky, že nedojde ku sporům o zařadění té či oné kategorie a že nebude třeba dovolávati se rozhodnutí judikatury. Přílišná mnohočlennost hospodářského podnikání ani této záruky poskytnouti nemůže. Proto se také osnova přidržela celkem dosavadního rámce zákona, kde kriteriem jsou jisté objektivní znaky zaměstnání než výpočet jednotlivých kategorií. Osnova vymycuje z vládního návrhu, aby pro posouzení příslušnosti k zákonu měla rozhodovati smlouva a nikoli jak je tomu podle dosavadní judikatury výkon zaměstnancův, tudíž skutečnost, neboť v opačném případě bylo by možno obcházeti zákon nesprávným pojmenování výkonu.

Dlužno litovati, že oprávněná přání organisací obchodních cestujících, aby jich pracovní poměr byl definitivně a kladně vyřešen, nedosáhla v této osnově žádoucího vyjasnění, leč ustanovení § 1, odst. 1., lit. c) je vhodným kriteriem pro dávno hledanou hranici mezi zaměstnancem a samostatně výdělečně činným obchodním zástupcem. Bude jen třeba, aby zvláštním zákonem anebo jiným opatřením byla tato hranice vyčerpávajícím znakem služebního poměru. Organisace vyslovily politování nad tím, že se komisi nepodařilo vyřešení této otázky zvláštní kapitolou, jak ji vypracovala Unie obchodních cestujících a zástupců při Jednotném svazu soukromých zaměstnanců. Odborná komise nenamítá ovšem nic proti zvláštnímu zákonu upravujícímu pracovní poměry obchodních cestujících a zástupců. Zvláštní porada konaná v ministerstva spravedlnosti věnovala této situaci svoji pozornost a bylo dohodnuto, aby takový návrh zákona, byl vypracován a sice tak, aby byl doplňujícím zákonem osnovy, kterou ústavně právě projednáváme.

Také § 2 činil jisté obtíže. Jde tu o zaměstnance státu a jiných veřejnoprávních korporací (vyjímaje pojišťovny), jakož i zaměstnance veřejných fondů a ústavů. Samozřejmě, že zákon vylučuje zaměstnance, jichž služební poměr je upraven služební pragmatikou nebo jiným podobným služebním řádem vydaným buď státem, nebo státním podnikem nebo některým jiným veřejným nuceným svazkem, avšak jsou také smluvní zaměstnanci státní nebo státního podniku, jichž poměr není upraven řádem aniž by patřili do tohoto zákona. Tento poměr není v budoucnosti udržitelný a proto vláda učiní tak nařízením.

Stejně stane se tak i u zaměstnanců podniků a závodů státních nebo jiných veřejných fondů a ústavů, ačkoliv nutno zdůraznit, že tito zaměstnanci dnes do soukromozaměstnaneckého zákona spadají. Vláda slibuje, že příslušná nařízení nevydá bez předchozího slyšení odborových organisací.

Pokud jde o učně, jež vylučuje z osnovy § 3, žádají odborové organisace, aby dohodnutá látka o této kategorii vzata byla za poklad pro zvláštní zákon o učních.

Další zlepšení projevuje se v § 5, kde zaměstnavatel musí zaměstnanci vydati do 14 dnů potvrzení o smlouvě, kdežto dnes se písemná smlouva nepožadovala.

V § 6 je zlepšení v tom smyslu, že zaměstnavatel zaplatí zaměstnanci cestovní výlohy, jestliže ho vyzval k osobnímu představení i když smlouva s ním neuzavřel.

Důležitá zněna je v § 9, kde je přesná definice platu, což dnešní zákon postrádal. Jistá zlepšení nutno spatřovati také v §§ 11-14, kde se jedná o provisi. Tak byly na př. termíny pro výplatu provisí zkráceny na kalendářní čtvrtletí, ježto zaměstnanci na tom záleží, aby peníz nutný k výživě obdržel dříve (recitováno z rakouského zákona z r. 1921) i v detailních obchodech pak na měsíc (převzato z návrhu posl. Tučného). A i jiné změny nastaly v této partii. Úplně nová ustanovení obsahuje § 17, podle kterého může se vládním nařízením zakázati, aby zaměstnancům určitých podniků nebo v určitých obvodech poskytovány na srážku z platu obytné místnosti, strava nebo jiné předměty spotřeb. Také pokud jde o hygienu naturálních bytů, dále ocenění naturálních požitků a p. pojednává tento paragraf.

Také nové ustanovení nalézáme v § 18 o zálohách na plat.

V §§ 19 až 25, které pojednávají o překážkách v práci nalézáme mnoho změn proti dnešnímu stavu. Osnova je roztříďuje na tyto skupiny: nemoc, úraz a p., dále soukromé překážky, dále veřejnoprávní překážky a konečně branná povinnost. Pro případ nezaviněné nemoci nebo úrazu podrží zaměstnanec nárok na plat až do 6 neděl, lhůta ta se prodlužuje při 10leté službě o dalších 14 dnů a za každých následujících 5 let vždy o jeden týden, kdežto podle dosud platného zákona měl nárok na úplatu po čas, který platil jako výpovědní lhůta tudíž od 14 dnů až do 6 měsíců, byl však povinen nahraditi náklady spojené se zastupováním. Také právo na plat ženám v případě porodu až do 6 neděl, jsou-li v témže podniku zaměstnány alespoň 2 leta je novum. (Také nevdaným).

Pro případ nemoci, úrazu, porodu nemůže býti zaměstnanec předčasně propuštěn, leda že překážka trvá o 14 dnů déle, než přísluší zaměstnanci plat. Byla-li mu dána za této překážky výpověď, má přes to zaměstnanec nárok na plat po dobu stanovenou v § 19, tudíž i když se pracovní poměr skončí dříve, což je rovněž novou výhodou.

Pokud jde o partii "dovolené" (§§ 26 a 27) setkáváme se zde nejen se zlepšením ve smyslu zvýšení o týden, ale i s jinými ustanoveními, jež přesněji a jasněji vymezují a určuji toto zaměstnancovo právo na placenou dovolenou. Tak na př. dá-li zaměstnanec sám výpověď před nastoupením dovolené má nárok na poměrnou část dovolené odpovídající odsloužené době v kalendářním roce, kdežto dostane-li výpověď, má nárok na celou dovolenou, jestliže byl alespoň 6 měsíců v pracovním poměru, byl-li méně, přísluší mu za každý měsíc poměrný díl dovolené odpovídající jedné dvanáctině.

Nejdůležitější a nejpracnější partií této osnovy byla otázka výpovědních lhůt, odbytného a p.

A je to také pochopitelné, vždyť tu jde o nejvážnější okamžik zaměstnancův o pozbytí chleba a hledání nového. Není divu, jestliže se při projednávání této části osnovy střetly zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů nejprudčeji a že jednání přes tu chvíli hrozilo rozbitím. Leč zdravý rozum zvítězil, došlo i v této věci ke kompromisu, který konec konců přece přináší jisté zlepšení dosavadního stavu. Budiž důrazně připomenuto, že na př. na Slovensku a Podk. Rusi vypovídají se zaměstnanci podle uherských zákonů (unifikace v tomto směru s vašim zákonodárstvím nebyla provedena) s lhůtou 14 denní a u nás že byly výpovědní lhůty značně zkráceny, že nebylo obnoveno nařízení o kvartálních výpovědních lhůtách zrušené již 1. květnem 1923, a že výpovědní lhůty klesly na 1měsíční lhůtu. A nyní porovnejme výši dovolených stanovenou touto osnovou, která automaticky reguluje a zvyšuje dovolenou pro tisíce zaměstnanců a kromě toho odstraňuje se tu zneužívání zkušební doby jak je to dnes možné, neboť osnova ustanovuje, že jednou odsloužená služební doba nesmí býti opakována, což umožňoval dnešní zákon a tím též každodenní vypovídání z práce. Také dnešní ustanovení o pracovním poměru na čas přechodné potřeby se zlepšuje tím že se tento poměr dovoluje pouze do 3 měsíců a že může býti v třetím měsíci rozvázán 14 denní, výpovědí, jinak trvá-li déle, pokládán je za poměr normální, t. j. platí na něj zákonné výpovědní lhůty.

§ 31 nového zákona stanoví tyto výpovědní lhůty: Ruší dnešní jednoměsíční výpovědní lhůtu, která se mohla uděliti každého 1. a 15. v měsíci a stanoví jako nejkratší 6tinedělní zásadně kvartální u zaměstnanců v pracovním poměru do 15ti let, 3měsíční kvartální u zaměstnanců s pracovním poměrem delším než 15 let, 5timěsíční ke konci kalendářního měsíce u zaměstnanců s pracovním poměrem delším 20 let. U zaměstnanců, kteří nejsou ještě více jak 5 let v pracovním poměru, možno úmluvou stanoviti, že kvartální 6tinedělní mění se na nekvartální ke konci kalendářního měsíce. Podobnou úmluvu lze ujednati u výpovědní lhůty 3měsíční bez ohledu na délku pracovního poměru. To znamená, že se také odstraňuje i v těch nejhorších případech dnešní stav, že na místo možnosti uděliti výpověď 24krát do roka, nastupuje možnost udílení výpovědí pouze 12krát do roka, při čemž veliká skupina zaměstnanců má nyní zaručenou kvartální výpověď, nemluvě o 5timěsíční výpovědní lhůtě, která sama o sobě je velkým pokrokem. Pokud jde o zvykové právo na Slovensku a Podk. Rusi, pokud by šlo o příznivější termíny jen nepatrných skupin, prominentních vedoucích zaměstnanců, je pamatováno v přechodných opatřeních v § 56.

Vůbec možno říci, že tato partie osnovy označená tituly: "Skončení pracovního poměru" a "Právní následky předčasného zrušení pracovního poměru" je velmi bedlivě a pečlivě propracována a že přináší zaměstnancům výhody, jež třeba, zejména v této těžké době, ocenit. Také ustanovení v § 38 pokud jde o obnovení služebního poměru po předčasné nebo nesprávně dané výpovědi, jakož i že žádná ze stran není povinna obnoviti pracovní poměr zrušený předčasně nebo nesprávně danou výpovědí druhou stranou, čímž ale nepozbývá nároků na náhradu i když odepřel poměr obnoviti, jsou pozoruhodná nova.

V § 42 je novum v tom smyslu, že při vyúčtování se zaměstnavatelem, má zaměstnanec právo nahlédnouti do knih a dokladů, pokud se týče účtů z jeho činnosti.

V § 45 je přesnější ustanovení pokud jde o zneužívání a možnou zpronevěru kaucí (služebních záruk), jakož i ochranu těchto v případech, žádá-li zaměstnavatel náhradu eventuelní škody.

V § 47 mluví se o soutěžní doložce, kterážto novinka je celkem bezvýznamnou.

Také v § 51 setkáváme se s pozoruhodným novým ustanovením, podle něhož změna majitele a také i případný pacht nemění služební poměr zaměstnavatele, ledaže by došlo k obapolné dohodě, že však v prvním měsíci nové správy může býti tou či onou stranou služební poměr v zákonné lhůtě rozvázán. Dostane-li však zaměstnanec výpověď, odpovídá mu dřívější zaměstnavatel za škodu, jestliže pracovní poměr byl zrušen dříve než jak bylo smluveno. Dá-li však zaměstnanec výpověď sám, platí to jen tehdy, jestliže zaměstnanec odchází proto, že se podstatně změnily jeho služební a pracovní poměr, úkony nebo jsou-li tu důležité důvody plynoucí z osoby nového zaměstnavatele.