Důležité je dále ustanovení, že nový zaměstnavatel ručí společně s předešlým za platy dospělé v posledním roce.

Za jakési zhoršení možno pokládati ustanovení obsažené v § 26, a to po té stránce, že dostane-li zaměstnanec výpověď z místa, má nárok na plnou, zákonem stanovenou dovolenou jen tehdy, jestliže byl ve službě aspoň šest měsíců, jinak obdrží pouze alikvotní část, ačkoliv by v tomto případě měl míti nárok na nezkrácenou dovolenou. Samozřejmě, že k osnově byla podána celá řada pozměňovacích návrhů, a to za jednání v oné svrchu uvedené smíšené komisi a i též za projednávání předlohy v poslanecké sněmovně v podvýboru sociálně politického výboru.

Dlužno vřele litovati, že nedošlo pro odpor zaměstnavatelské skupiny např. k vyřešení otázky zákonného nároku na remuneraci a že o remuneraci děje se pouze nesmělá zmínka v § 16. Dále, že nedošlo k dohodě o odbytném a konečně, že se také nepřihlíželo k započítání předchozí praxe pro výměru dovolených, výpovědních lhůt a p.

Je však na místě, aby bylo konstatována, že četná, ustanovení v nové osnově jsou jasněji a přesněji vyjádřena než v dosud platném zákoně a že i to nutno označiti výhodou a pokrokem. Je to na př.: Ustanovení o nastoupení práce (§ 7), dále případy, kdy buď zaměstnanec nebo zaměstnavatel odstoupí od smlouvy a eventuelní náhrada za odstup (§ 8). Dále jasná přináší ustanovení týkající se překážek v práci pokud jde o překážky soukromé a veřejnoprávní (§§ 22 a 23). Dále jsou tu daleko přesnější ustanovení než dosud ve věci skončení pracovního poměru (§§ 30 až 35), a rovněž pokud jde o právní následky plynoucí z předčasného zrušení téhož (§§ 36 až 40). Vyklizení bytu při skončení pracovního poměru (§ 41) je rovněž výhodněji precisováno, zejména pokud jde o osoby nemocné a šestinedělky. Také § 43, kde se jedná o vyhledávání nového místa, je příznivěji stylisován.

Leč i přes tyto příznivé změny, zbyla ještě řada změn a otázek nevyřešených nebo pouze zpola vyřízených.

Pro historii bojů a zápasů o nový služební řád pro soukromé zaměstnance nutno se zmíniti alespoň o některých nejdůležitějších připomínkách. K tomu cíli slouží

Připomínky

k zákonu o pracovním poměru soukromých úředníků; obchodních pomocníků a jiných

zaměstnanců v podobném postavení, zpracované při společné schůzi soukromozaměstnaneckých organisací v ČOD sdružených, konané 22. listopadu 1933 v Praze.

K §u1

Navrhuje se toto znění:

"Předpisy tohoto zákona platí pro služební poměr osob na něž se vztahuje zákon č. 26 ze dne 21. února 1929 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách."

Protože však zemědělští úředníci chtějí si zachovati svůj specielní zákon z r. 1914

a toto jest též zásadním stanoviskem agrární strany, pro její případný protest proti hořejší stylisaci, je možná tato druhá alternativa:

K §u 1 odstavci d): nechť zní takto:

"d) které jsou stanoveny, aby převážně konaly buď kupecké služby, neb služby vyšší, nikoliv kupecké v podnicích a závodech, pro které platí živn. řád (zákon a na něž vztahuje se zákon č. 26 ze dne 21. února 1929 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, jakož i ve všech jiných podnicích, ústavech a závodech, provozovaných veřejnými nebo soukromými podnikateli neb příslušníky svobodných povolání, ať jsou rázu výdělečného nebo nevýdělečného, jakož i u osob jednotliveckých (fysických) na příklad:........

K §u 4.

Vypustiti možnost ústního ujednání služební smlouvy.

K §u 5.

Konec první věty budiž změněn takto:

... o výpovědní lhůtě, způsobu zaměstnání a délce pracovní doby.

K §u 9.

Navrhuje se upravení odst. 1 takto:

"Platem podle tohoto zákona jest úhrnný zaměstnancův příjem, kterým může býti pevné peněžité služné, provise, podíl na zisku nebo jiné peněžité nebo naturální požitky, mimo odměny za práci přes čas, která musí býti honorována zvláště."

K § u 13.

Vypustiti slova "bez spravedlivého důvodu".

K §u 15.

Odstavec 3 doplniti takto:

Zaměstnanec má právo nahlédnouti do obchodních knih a dokladů pokud jest toho třeba, aby mohl zkoumati správnost vyúčtování.

K §u 21.

Žádá se toto znění:

"Pro překážku ve službě způsobenou nemocí, porodem nebo úrazem jím nezaviněným (§ 12), nebo byla-li s ním zavedena léčebná péče, nesmí býti zaměstnanec ze zaměstnání propuštěn."

K §u 16.

Tuto stylisaci:

"Zaměstnanec má nárok na remuneraci ve výši hrubého měsíčního příjmu. Remunerace přísluší i tehdy, byl-li pracovní poměr zrušen před dospělostí nároku, částkou, která odpovídá poměru služebního období, za které se remunerace (odměna) poskytuje k strávené služební době."

K §u 24.

V odst. 1. doplniti slova v závorce takto:

"(svědek, porotce, přísedící pracovního nebo pojišťovacího soudu)".

V odst. 3. škrtnouti poslední slova "bez výpovědi".

K §u 31.

V odst. 2. lit. c) navrhuje se tato změna: "Trval-li pak v den výpovědi již déle než 20 let; lze pracovní poměr zrušiti výpovědí šestiměsíční, ale pracovní poměr končí jen koncem pololetí."

Odstavec 3. budiž celý škrtnut.

K §u 34.

V odst. 1. nahraditi slovo "nevěrný" slovem "nepoctivý".

Slova: "pro které se jeví býti nehodným důvěry zaměstnavatelovy" vyškrtnouti a opraviti konec odstavce takto: "nebo dopustí-li se nečestného jednání."

V odst. 5. vypustiti slova: "pro nemoc nebo úraz po delší dobu než jest stanovena v §u 22, nebo".

K §u 37.

V odst: 1. vypustiti celou poslední větu: "Přesahuje-li však tento čas 1 rok......" až do konce.

K §u 42.

Odst. 1. upraviti takto:

"Zemře-li zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel přenechal podle služební smlouvy obytné místnosti, budiž byt vyklizen do ukončení výpovědní lhůty, která by zemřelému zaměstnanci příslušela.

Není sporu, že by navrhovanou stylisací v Připomínkách uvedených paragrafů byla osnova značně získala na další přesnosti a jasnosti. A že neakceptováním těchto změn vzniknou tu a tam spory, nedorozumění a pod. Zejména je tomu tak v § 1, pokud jde o kategorie, osoby a druhy podniků, na něž má zákon platit, nutno však loyálně uvážit, že jasná a přesná a každou pochybnosti vylučující stylisace byla těžká, ne-li přímo nemožná. Pádným toho dokladem je, že na př. "Sbor pro hospodářské otázky" (náš "Hospodářský parlament"), jemuž referentský návrh byl rovněž k posouzení předložen, nemohl se o přijatelném znění § 1 dohodnout a v důsledku tohoto dál o osnově nejednal. Kdyby tento "Hospodářský parlament" měl míti ve věci rozhodující slovo, dnes by se zákon vůbec neprojednával.

A ještě o jedné věci nutno se důrazně zmínit, je to ustanovení § 29, podle něhož (odstavec 1) zaměstnanec nesmí bez svolení zaměstnavatele vykonávati jiné zaměstnání.........

Zde nutno upozornit, že "jiným zaměstnáním" nutno rozumět takové výdělečné zaměstnání, které svojí povahou je obdobné zaměstnání hlavnímu a je ve stejném nebo příbuzném oboru.

Zaměstnanec pracuje na př. v družstvu, odborové organisaci, v organisaci tělovýchovné, vzdělávací a podobné jiné korporaci, nebo má malý plat, krátce přivydělává si, tak či onak a zaměstnavatel by mu to mohl podle znění zákona zakázat. Nutno na to upozornit, aby to nevedlo k zbytečným šikanám.

Jinak úsudek o osnově možno shrnouti v toto resumé:

1. že to byla vláda Malypetra, která dostála svému slibu danému deputaci soukromých zaměstnanců ([ČOÚ] Hanzal, Skála) o účinnější ochraně služebního poměru soukromých zaměstnanců.

2. že předložená osnova zákona o soukromých zaměstnancích nese sice pečeť předchozí dohody mezi vrcholnými zájmovými organisacemi zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými, ale že v zájmu dobrého jména našeho zákonodárství nemůže zůstati tato dohoda bez výtek zákonodárce proto, poněvadž nechrání plně pracovní poměr všech skupin soukr. zaměstnanců,

3. že k této dohodě došlo v době mimořádných hospodářských poměrů, tedy v době pro soukromé zaměstnance nejnepříznivější, čímž se také vysvětluje, proč jsou proti osnově zákona o soukr. zaměstnancích vážné námitky z řad soukromých úředníků a především:

I. že rozsah působnosti nového zákona nepřímo vylučuje určité skupiny zaměstnanců s předběžným odborným vzděláním pojistné povinnosti pensijní podléhající, jichž pracovní výkon je zařazen do výrobního procesu tak, že nenese povahu pracovního výkonu úředníka; pracovní výkon této skupiny pensijně pojištěných zaměstnanců má však nejméně takovou pracovní hodnotu, jako pracovní výkon prodavaček v trafikách, které předpisům nového zákona výslovně podléhají. Byla by tedy korektura § 1 v tomto směru aktem sociální spravedlnosti.

II. Odpovídalo by také dnešní právní ochraně zaměstnanců, aby služební smlouva byla jen písemná (§ 4 smlouva o práci) a aby ve služební smlouvě byla také uvedena pracovní doba (§ 5 potvrzení o smlouvě), zejména proto, ježto služební poměr sjednává se dnes bez šetření právních ustanovení o osmihodinové době pracovní.

III. Také otázka remunerace není šťastně v § 16 vyřešena proto, poněvadž nárok na ní zakládá jen příslušné ujednání se zaměstnavatelem a nikoliv zvyklost; pochybuji, že za dnešních poměrů budou zaměstnavatelé sjednávati se soukromým zaměstnancem remunerace, není-li v zákoně nezměnitelný předpis, že zaměstnanec má právní nárok na vánoční remuneraci.

IV. V osnově zákona postrádám úplně ustanovení o odbytném; po této stránce nedospěli jsme v ochraně pracovního poměru soukromých zaměstnanců ani tak daleko jako Rakousko, které ve svém Angestelltengesetz stanoví, že soukromý zaměstnanec má právní nárok na odbytné při rozvázání služebního poměru bez vlastní viny a odbytné se vyplácí takovému zaměstnanci podle počtu služebních let.

Uvádím zejména tyto nedostatky osnovy zákona, abychom si byli vědomi odpovědnosti zákonodárcovy. Jinak konstatuji s velkým potěšením, že předložená osnova zákona o soukromých zaměstnancích znamená fakticky zlepšení ochrany služebního poměru, ať již jde o oboustrannou povinnost sjednání služební smlouvy, nebo zlepšení podmínek výpovědních, vhodnější úprava dovolených a rozšíření nároku zaměstnance na plné požitky v době onemocnění.

Ke konci pro charakteristiku poměrů jaké zavládly v řadách zaměstnaneckých ve věci této předlohy nutno uvésti výzvu adresovanou poslancům a senátorům v Úřednických listech, kde se praví:

Čtyři sta tisíc soukromých úředníků již léta po tomto zákoně volá a již léta tento zákon očekává. Zákon o obchodních pomocnících, upravující služební poměr soukromého úředníka, je naprosto zastaralý, ještě z dob Rakouska, tedy za poměrů zcela jiných než jsou dnes, ať je to po stránce politické nebo technické nebo sociální zákon, horní a jiné jsou ještě staršího data. Očekávaný zákon o služebním poměru má aspoň částečně odstranit zastaralá ustanovení a přizpůsobit návrh novým potřebám a má přinésti soukromým úředníkům nepatrné výhody a větší ochranu než dosavadní zákony dávaly. - Páni poslanci a páni senátoři, než odjedete na prázdniny, dejte nám ještě tyto malé výhody a tuto malou ochranu!

Uvědomte si, že existence soukromého úředníka jest vratká a že zvláště v posledních letech hospodářské krise byl úředník jako míč. Každého dne může očekávati propuštění, snížení platu a zhoršení svého postavení. Tento zákon, který čekáme, má nám dáti trochu existenční jistoty a měl nám býti dán při nejmenším před krisí. Je to starý dluh a neodkládejte ještě před prázdninami tento dluh splatiti.

Vytýká se i z vašich řad, páni poslanci a páni senátoři, že návrh zákona má četné nedostatky, že měl by býti zlepšen. Uznáváme vděčně vaši dobrou vůli, ale - promiňte, že kalkulujeme - čekáním na ně. která malá zlepšení přijdou tisícové o výhody,, které jim přesto zákon přináší. Kromě toho dnešní zákony o služebním poměru soukromých úředníků jsou v takovém stavu, že je ani opraviti nelze.

Nuže, parlament vyhovuje přání soukromého úřednictva a dává jim na čem se vzájemně se zaměstnavateli dohodli a dává ještě víc - zákon jím zlepšený.

Sociálně-politický výbor zevrubně pojednal o předloze a konstatoval; že přes určité nedostatky znamená přece pokrok proti dnešnímu stavu a proto usnesl se neměniti ničeho a schváliti osnovu jak se na ni usnesla poslanecká sněmovna.

Bylo zejména konstatováno na př. k § 4, že závaznost kolektivní smlouvy tímto paragrafem padá; neboť v odstavci 2 je výslovně řečeno, že hromadná smlouva platí, jestliže není ujednáno něco jiného, obsahem smlouvy jednotlivé. To znamená, že kolektivní smlouvy mohu býti velmi výhodné, že však bude se sahati k nevýhodným smlouvám individuelním. Je to snad vůbec poprvé, kdy se od závaznosti hromadných smluv upouští. To je pro budoucnost nebezpečné praejudic.

Kromě toho bylo konstatováno, že žurnalisté jsou sice pojati do předlohy a to vzhledem ke zvláštnímu jejich postavení, že však bylo by nejvýš žádoucno, aby jejich služební poměry byly upraveny odchylně a to zvláštním zákonem ve smyslu přiloženého elaborátu, který je výsledkem společné dohody žurnalistických odborových oganisací:

Návrh

zákona o pracovním poměru redaktorů

Otázka řádné úpravy pracovního poměru redaktorů byla stálým předmětem úvah novinářských korporací. Jednalo se o ní několikráte, zejména v souvislosti s úpravou celého tiskového práva a specielně pak při jednání o řízení novinářské komory. Jednání o věci dostoupila po té tak daleko, že v roce 1932 vypracovalo ministerstvo spravedlnosti za součinnosti novinářských korporací osnovu zákona o pracovním poměru redaktorů.

Osnova tato nestala se však předmětem jednání parlamentu, poněvadž vyskytly se proti některým jiným ustanovením závažné námitky, zejména se strany ministerstva obchodu. Toto ministerstvo mimo jiné namítalo, že nelze řešiti otázku pracovního poměru novinářů dříve, než bude upravena otázka pracovního poměru soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Uvádělo, že tito zaměstnanci domáhali by se pak těchže výhod, jež obsahuje návrh ministerstva spravedlnosti, což by těžce komplikovalo jednání o tomto zákonu.

Věc po té usnula, ale mezi tím zvláštní odborná komise za předsednictví dra R. Hotovce, složená ze zástupců zaměstnavatelských a zaměstnaneckých organisací, vypracovala, návrh osnovy o pracovním poměru soukromých zaměstnanců. Na základě tohoto návrhu byl vypracován za součinnosti ministerstva spravedlnosti návrh, který je nyní předmětem jednání podvýboru sociálně-politického výboru sněmovny. Tento podvýbor má se pokusiti o vypracování návrhu, který by byl podkladem pro jednání sněmovny o služebních poměrech soukromých zaměstnanců.

Tím dostala se do popředí také otázka pracovního poměru novinářů. Poměry ovšem se změnily právě tím, že se jedná o zákonu soukromozaměstnaneckém. Některá ustanovení soukromozaměstnanecké osnovy ukazují se již shodná s ustanoveními osnovy žurnalistické, z čehož plyne, že při úvahách o osnově zákona o pracovním poměru redaktorů je třeba zabývati se především ustanoveními, na nichž mají novináři zvláštní zájem vzhledem k odlišnostem svého zaměstnání vůči zaměstnání ostatních soukromých zaměstnanců. Jde v podstatě o tato ustanovení:

I. Okruh osob, na něž se osnova má vztahovati.

Novinářská osnova praví, že se má vztahovat na pracovní poměr osob, kterým podle smlouvy náleží, aby řídily časopis, nebo některou jeho část, nebo aby duševní činností vytvářely nebo upravovaly textovou, hudební nebo obrazovou (grafickou) část časopisu, nebo aby podobným způsobem pracovaly pro časopisy, je-li uvedená činnost jejich zaměstnáním. Toto ustanovení má platit přiměřeně o osobách, které pracují o rozšiřování zpráv v rozhlasech.

Osnova vylučuje tedy všechny ostatní zaměstnance, na které by se vztahoval zákon o soukromých zaměstnancích. Zahrnuje však do sebe novináře, resp. redaktory listů bez rozdílu, tedy právě tak jako redaktory denního tisku tak i týdenního odborného, atd., pokud svou činnost provozují ex profesov.

II. Překážka v práci.

Od soukromozaměstnanecké osnovy liší se osnova novinářská v paragrafech, týkajících se smlouvy o práci platů a překážek v práci v podstatě pouze ustanovením, podle něhož redaktoru přísluší plat za dobu, po kterou byl ve vazbě pro trestní čin, který spáchal v redaktorském povolání tiskem v časopise, jehož právě je redaktorem, jestliže ovšem nelze v trestném činu spatřovati svévolné překročení zaměstnavatelových rozkazů, leč by šlo o rozkazy, které jsou v rozporu se zásadním směrem časopisu. Důvodová zpráva k osnově poznamenává, že na poradách ministerstva spravedlnosti zástupci zaměstnavatelů nečinili námitek proti tomuto ustanovení, jen projevili přání, aby nárok na plat byl vyloučen, když lze říci, když trestní čin byl spáchán proti zákonu nebo přes varování zaměstnavatelovo. Osnova vyhověla v tomto směru a váže nárok na plat na podmínku, že trestní čin musí být spáchán tiskem v časopisu, v němž redaktor je právě zaměstnán. Nárok na plat je vyloučen, když redaktor svévolně porušil zaměstnavatelovy rozkazy.

Dále v této věci obsahuje osnova, že právo na plat nezaniká uplynutím doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán anebo doby výpovědní, jestliže trestní čin byl spáchán z podnětu zaměstnavatelova nebo je-li v souhlasu se zásadním směrem časopisu. Důvodová zpráva podotýká k tomu, že v těchto případech by nebylo spravedlivo, zbavit redaktora platu.

III. Dovolená.

Odlišná ustanovení má novinářská osnova také ve příčině dovolené. Počítá dovolenou při trvání pracovního poměru aspoň po jeden rok, v rozsahu 4 týdnů, po pětiletém trvání poměru 5 týdnů, po 10 letech 6 týdnů. Do dovolené se nepočítá doba, po kterou redaktor nemohl konati práci pro nemoc, úraz, pro soukromé překážky a veřejnoprávní povinnosti, pro cvičení ve zbrani a pro zbavení svobody podle výše citovaných ustanovení. Naproti tomu započítává se do dovolené, ale nejvýše do jedné poloviny celkové dovolené doba, po kterou vydávání časopisu bylo úředně zastaveno a jen tehdy, jestliže dovolená trvá souvisle déle, než týden. Osnova zákona o soukromých zaměstnancích určuje dovolenou po šestiměsíčním trvání pracovního poměru dva týdny, jestliže pracovní poměr není delší než 5 let 3 týdny, je-li delší než 5 let a trvá-li přes 15 let, pak 4 týdny. V odůvodnění osnovy se praví, že zástupci obou zájmových skupin bylo uznáno, že ani předpisy zákona o zaměstnancích ve vyšších službách, upravující otázku dovolené, nelze považovat za vyhovující. Proto sluší nejméně 4nedělní dovolenou pokládat za minimální. Souhlasně s tím, co navrhovalo min. sociální péče a organisace novinářské, se stanoví, že doba, po kterou má redaktor právo na plat, ač nemohl konat práci, se nezapočítává do dovolené. Tu jde o případy, jež jsou výše citovány. Jinak ustanovení jsou celkem shodná s osnovou zaměstnaneckou, včetně ustanovení, že zaměstnanec má nárok na náhradu, jestliže byl zaměstnavatelem dovoleně odvolán.

IV. Konkurenční doložka.

Novinářská osnova má poněkud odlišná ustanovení, o zákazu konkurence vzhledem k tomu, že povaha novinářského povolání je odlišná od povolání ostatních zaměstnanců. Osnova stanoví, že redaktor nesmí pravidelně pracovat pro jiný časopis, nesmí sám provozovat časopisecký podnik, ani se ho jako podnikatel spoluúčastniti, ale je dovoleno, aby na př. redaktor denního listu své beletristické nebo vědecké práce uveřejňoval v jiném časopisu a nebylo by na závadu, aby občas uveřejnil nějaký příspěvek v časopise stejného druhu, jako sám reviduje. Naproti tomu soukromozaměstnanecká osnova obsahuje ustanovení konkurenční daleko přísnější. Zde ovšem jde o značně rozdílnou činnost proti činnosti novinářské. Převážná část této živnosti týká se obchodů anebo jednání majetkového rázu, což u novinářského povolání není, takže mírnější ustanovení o konkurenční doložce jsou odůvodněna.

V. Otázka výpovědi.

Novinářská osnova stanoví výpovědní dobu zásadně na 3 měsíce tím, že po 5 letech prodlužuje se výpovědní lhůta za každé dva roky pracovního poměru o 1 měsíc, a to až do 1 roku denních listů a u jiných do 6 měsíců. Soukromozaměstnanecká osnova stanoví výpovědní lhůtu od 6 týdnů do 5 měsíců, trval-li pracovní poměr 15, resp. více než 20 let. Toto ustanovení jest nejzávažnějším rozdílem proti osnově soukromozaměstnanecké. Odůvodnění osnovy poznamená, že zástupci zaměstnavatelů označili citovaná ustanovení za nepřijatelná, ač připustili, že odpovídá povaze pracovního poměru redaktorů, aby zákon jako pravidelnou výpovědní lhůtu stanovil lhůtu 3 měsíců. Ze znění osnovy plyne, že po 11 letech měli by redaktoři 6měsíční výpovědní lhůtu, v denních listech po 23 letech roční výpovědní lhůtu. Dalším ustanovením, které se liší od osnovy soukromozaměstnanecké je započtení dřívějšího zaměstnání. Započítává se doba, za kterou podle výše citovaných ustanovení přísluší redaktorovi plat, ač nemohl konat práci, dále doba, po kterou bylo vydávání časopisu úředně zabaveno a čtvrtina doby, po kterou byl zaměstnán v jiném podniku jako redaktor. Toto ustanovení odůvodňuje se tím, aby redaktoři, kteří přinášejí si do nového podniku určitou redaktorskou praxi, nebyli postaveni na roveň začátečníků. Nepřihlíží se však k činnosti v jiném oboru než žurnalistickém.

VI. Předčasné zrušení pracovního poměru redaktorem.

Proti osnově soukromozaměstnanecké ustanovuje novinářská osnova, že redaktor může zrušit pracovní poměr předčasně, žádá-li zaměstnavatel na redaktoru výkon, který by mohl ohrozit jeho stavovskou čest nebo pověst a změní-li se zásadní směr časopisu, avšak v tomto případě může redaktor zrušit pracovní poměr jen do tří měsíců po změně směru. Redaktor může se domáhat náhrady, jež se rovná té, která mu přísluší jako kdyby zrušení pracovního poměru bylo způsobeno zaměstnavatelem. Místo náhrady může se domáhat odbytného ve výši dvojnásobného platu. Odůvodnění osnovy praví o těchto ustanoveních, že je v zájmu cti novináře, aby nebyl nucen pracovat pro podnik za poměrů zásadně změněných, nýbrž aby se mohl vzdát svého místa, aniž by se vydával nebezpečí nepřiměřených finančních obětí, nebo kdyby zaměstnavatel na něm žádal výkon, který by mohl ohroziti jeho stavovskou čest nebo pověst.

Zda nastal takový případ, o tom by musil rozhodnout pracovní soud. Zaměstnanecká osnova takovéhoto ustanovení nemá. To plyne již z povahy novinářského povolání, které je citlivější na druh práce a její směr na rozdíl od činnosti jiných soukromých zaměstnanců, kde kolise tohoto druhu se nemohou vyskytnout.

VII. Smrt redaktora.

Novinářská osnova přiznává redaktorovým pozůstalým tak zv. úmrtní kvartál. Odůvodnění praví, že i zástupci zaměstnavatelů souhlasili s tímto ustanovením, přáli si však jeho pevné vymezení, což se stalo jejím omezením na 3 měsíce.

VIII. Soutěžní doložka a hranice smluvní volnosti.

Tato ustanovení týkají se jednak toho, že je neplatná doložka, která omezuje redaktora v jeho činnosti, po skončení pracovního poměru a jednak pokud jde o smluvní volnost, stanoví se, že se uznávají kolektivní nebo typické smlouvy v podnicích nebo mezi organisacemi zaměstnavatelů nebo zaměstnanců. Proti ustanovení o omezení smluvní volnosti byly vneseny jisté námitky, ačkoliv ne zásadního rázu a ne nepřeklenutelné dohody. To jsou v podstatě zvláštní ustanovení o redaktorech. Ostatní okolnosti jejich služebního poměru byly by řízeny zákonem o soukromých zaměstnancích.

Pokud jde o žurnalisty, na Slovensku a Podk. Rusi zůstávají dosavadní jejich výhody, zejména výpovědní lhůty v platnosti.

Poněvadž služební poměr žurnalistů byl již před 7 lety rozvázán poukazem, že bude zvláště upraven a že tato kategorie duševních pracovníků nalézá se po celou tuto dobu mimo smluvní poměr, usnesl se sociálně-politický výbor na této resoluci:

"Vláda se vyzývá, aby co nejdříve předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona, který by s náležitým zřetelem na zvláštnosti redaktorského povolání, upravil jejich pracovní poměr."

Sociálně-politický výbor doporučuje plenu slavného senátu, aby schválil osnovu jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna a jak je otištěna v tisku 1368 i s resolucí vpředu uvedenou.

V Praze, dne 10. července 1934.

V. Johanis v. r.,
předseda.

Pánek v. r.,

zpravodaj.