Podle dosavadní praxe zůstal na př. při delegaci kárného výboru 1. divise k projednání případu z oblasti kárného výboru 11. divise velitel 11. divise příslušným představeným i po provedení delegace kárného výboru 1. divise, takže všechny spisy od tohoto kárného výboru byly ministerstvu národní obrany předkládány skrze velitele 11. divise; takový postup nemá býti podle navržené změny napříště možný, čímž se věc podstatně zjednoduší.

K čl. I, § 12.

Tato změna je odůvodněna změnou § 12 zák. (viz k tomu odůvodnění k čl. I, § 8).

K čl. I, § 13.

Podle § 19, odst. 1 zák. může si obviněný v řízení před kárnými výbory přibrati obhájce z vojenských gážistů nebo z osob zapsaných do seznamu obhájců ve věcech trestních.

Seznamy obhájců ve věcech trestních se však vedou jen v zemi České a Moravsko slezské, kdežto v zemi Slovenské a Podkarpatoruské nikoliv. Není zajisté úmyslem zákona vylučovati z obhajování před kárnými výbory osoby, které jsou oprávněny obhajovati před trestními soudy na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Navrhovaná změna odpovídá tomu, co stanoví § 41, odst. 3 vl. nař. č. 152/1927 Sb. z. a n. o vojenském kázeňském a kárném právu soudcovském.

K čl. I, § 14.

§ 21, odst. 2 zák. se zmiňuje expressis verbis jen o těch případech závěrečného projednání v nepřítomnosti obviněného, když se nedostaví k projednání neodůvodněně, ač byl řádně obeslán, anebo svou vinou způsobí, že mu předvolání nemůže býti doručeno. Je-li obviněný ve vazbě a nemůže-li se dostaviti k závěrečnému projednání z této příčiny, nelze dobře mluvit o neodůvodněném nebo zaviněném nedostavení. Pro takový případ by však mělo platit totéž, co stanoví § 21, odst. 2 zák., což ostatně stanovil již § 40 prováděcího vl. nař. č. 203/1923. Sb. z. a n. Mohly by však býti pochybnosti o tom, zda je toto ustanovení plně kryto zákonem, a proto se doporučuje doplniti § 21, odst. 2 zák. tak, jak navrženo.

Krom toho se do tohoto odstavce pojímá výslovná zmínka o případu, kdy se závěrečné projednání koná v nepřítomnosti obviněného proto, že musil býti z místnosti vykázán pro neslušné a nedůstojné chování.

K čl. I, § 15.

Změna navržená pod písm. a) je odůvodněna novou úpravou § 12 zák. (viz čl. I, § 8 a hořejší poznámky důvodové zprávy k tomuto ustanovení).

Změna navržená pod písm. b) je rovněž odůvodněna jednak novou úpravou § 12 zák., jednak i tím, že nová úprava § 22, odst. 1, písm. c) má usnadniti citaci tohoto ustanovení v praxi. Novelou č. 55/1927 Sb. z. a n. byl totiž § 22, odst. 1, písm. c) zák. č. 154/1923 Sb. z. a n. doplněn delší vsuvkou, jejichž citace odvoláváním se na příslušné zák. ustanovení působila v praxi kárných výborů jisté potíže.

Pokud pak jde o změnu navrhovanou pod písm. c), je 14denní lhůta, kterou poskytuje § 22, odst. 3 zák. k sepsání a doručení písemného konečného usnesení, zbytečně dlouhá a prodlužuje trvání řízení před kárným výborem na škodu obviněných gážistů. Po té stránce se poukazuje též k tomu, že § 129 služ. pragmatiky platné pro civilní státní zaměstnance stanoví lhůtu 8denní, a takovou lhůtu navrhuje i změna § 22, odst. 3 zák.

K změně navržené pod písm. d) sluší poznamenati, že instituce upuštění od potrestání není třeba pro kárné řízení omezené jen na posuzování poškození neb ohrožení dobrého jména vojska; vinníku, který již vytrpěl trest soudní, nestane se uložením kárného trestu (na př. písemné výstrahy) pro poškození neb ohrožení dobrého jména vojska týmž skutkem spáchané žádná křivda.

K čl. I, § 16.

K odůvodnění změn navrhovaných pod písm. a) a d) třeba uvésti, že podle nynějšího znění § 23, odst. 1, písm. d) až f) musí kárný výbor zjišťovati, kolik let započitatelných do výslužby obviněný má, a je-li jen v tomto zjištění chyba, je celé konečné usnesení vadné.

Není zapotřebí, aby se kárné výbory zabývaly tímto administrativně platovým zjišťováním a aby při používání trestů podle § 23, odst. 1, písm. d) a e) rozlišovaly ve svých konečných usneseních samy mezi překládáním do výslužby a překládáním do zálohy s odbytným. Postačí, vyřknou-li prosté "propuštění z činné služby" a to se zaopatřovacími platy, příslušejícími podle služební doby započitatelné pro výměru výslužného, buď plnými nebo sníženými. Při používání trestů uvedených za písm. f) a g) postačí, zmíní-li se kárné výbory jen o zaopatřovacích platech.

K tomu sluší poznamenati, že zaopatřovacími platy třeba rozuměti podle voj. zaop. zákona č. 75/1922 Sb. z. a n. a zák. č. 103/1926 Sb. z. a n.:

a) výslužné nebo odbytné (podle toho, má-li voj. gážista aspoň 10 započitatelných let či méně),

b) přídavky za zranění a přídavky válečné.

c) výchovné a event. drahotní přídavky.

Snížení zaopatřovacích platů může však zasáhnouti jen platy za písm. a) uvedené. K tomu se dodává, že jiné zákony (na př. zák. č. 286/1924 Sb. z. a n. a zák. č. 23/1932 Sb. z. a n.) užívají obratu "přeložení do výslužby", zahrnujíce v ně i přeložení do zálohy s odbytným; tento obrat se však pro obor vojenského práva (zejména vzhledem k branným poměrům resultujícím z takového přeložení) nejeví přesným, pročež osnova navrhuje použití výrazu "propuštění z činné služby".

Navrhovanou změnou se ulehčí práce kárným výborům, předejdou se chyby, kterých by se mohl kárný výbor dopustiti při zjišťování započitatelné doby, a ministerstvo národní obrany, provádějíc uložený kárný trest, rozhodne podle příslušných předpisů samo, zda potrestanému přísluší výslužné, či odbytné, upraví jeho výši podle délky započitatelné doby a podle event. uloženého snížení a určí branný poměr (přeloží jej do výslužby nebo do zálohy).

Pokud pak jde o změnu navrhovanou pod písm. b), poznamenává se k ní toto: Před účinností branných předpisů č. 141/1927 Sb. z. a n. byli pokládáni za gážisty ve výslužbě i gážisté v záloze s výslužným, takže nebylo zapotřebí se o nich výslovně v § 23, odst. 2 zmiňovati. Ježto však branné předpisy č. 141/1927 Sb. z. a n. u těchto gážistů zdůrazňují jejich poměr jako gážistům v záloze (§ 183 cit. br. př.) a za gážisty ve výslužbě pokládají jen gážisty z povolání, přeložené do výslužby (§ 182 br. př.), třeba v zákoně výslovně uvésti, že s gážisty v záloze,s výslužným - pokud jde o ukládání trestů řízením kárným - třeba nakládati stejným způsobem jako s gážisty ve výslužbě, t. j. jako s gážisty z povolání, přeloženými do výslužby.

Jinak se proti dosavadnímu právnímu stavu zavádí meritorní změna spočívající v tom, že se kárné tresty u voj. gážistů ve výslužbě (počítajíc v to i gážisty v záloze s výslužným) rozmnožují o trest písemné výstrahy s trvalým snížením zaopatřovacích platů až o 25%, poněvadž mezi trestem písemné výstrahy s dočasným snížením zaopatřovacích platů a trestem odnětí vojenské hodnosti s trvalým snížením zaopatřovacích platů je příliš veliký rozdíl.

K doplňku navrženému za písm. c) odkazuje se jednak na to, co bylo uvedeno v odůvodnění nového znění § 23, odst. 1, jednak se poznamenává, že se tím věcně nezavádí nic nového, nýbrž že se přímo do zákona pojímá to, co bylo dosud jen v § 45, odst. 5 prováděcího vládního nařízení.

K doplňku navrženému pod písm. e) třeba uvésti, že to, co je v něm obsaženo, kárný zákon v dosavadním svém znění postrádá. Ukázalo se nutným tuto mezeru vhodným způsobem vyplniti. Poznamenati sluší, že až dosud ztráta čestných odznaků a vyznamenání nastává jen při odsouzení trestním soudem (§ 26 a) trest. zák. z r. 1852, § 55, č. 4 trest. zák. z r. 1878, §§ 45 až 48, 204 voj. trest. zák. z r. 1855, § 32 zák. na ochranu republiky), kdežto v řízení kárném až dosud vyslovena býti nemůže, a to ani tehdy, když se toto řízení skončí odnětím hodnosti.

K čl. I, § 17.

Podle § 22, odst. 2 zák. se stává konečné usnesení kárného výboru I. stolice, že obviněný je vinen, pravoplatným, nepodá-li proti němu ve lhůtě 14denní obviněný (obhájce a u nezletilých obviněných též zákonný zástupce) odvolání podle ustanovení § 24 zák. a potvrdí-li je příslušný představený podle § 22, odst. 4 zák.; lhůta k po dání odvolání se počíná podle § 31 zák. prvním dnem následujícím po doručení konečného usnesení.

Třeba tedy vždy především vyčkávati, zda obviněný (obhájce, zákonný zástupce) nepodá odvolání, a teprve po uplynutí uvedené 14 denní lhůty lze předložiti konečné usnesení příslušnému představenému k potvrzení; takový postup třeba zachovati podle platného práva i v tom případě, kdyby snad zletilý obviněný prohlásil,že odvolání nepodá, poněvadž zák. č. 154/1932 Sb. z. a n. nemá žádného výslovného ustanovení o tom, že by bylo možné, aby se obviněný vzdal práva podati odvolání.

To má ovšem v zápětí prodlužování řízení, a to často na újmu zájmů obviněného. Navržený doplněk § 22, odst. 2 zák. má za účel umožniti, aby se osoba oprávněná podati odvolání mohla - neodvolatelně vzdáti práva podati odvolání nebo podané již odvolání vzíti zpět. Učiní-li tak, má to v zápětí, že se konečné usnesení předloží hned příslušnému představenému k potvrzení podle § 22, odst. 4 zák.; tím se trvání kárného řízení značně zkrátí. Zpět vzetí podaného odvolání osnova připouští až do započetí závěrečného projednání odvolacího kárného výboru.

K čl. I, § 18.

Změny prováděné v § 25 zák. mají odkliditi nejasnosti, které se při dosavadní textaci vyskytují.

K čl. I, § 19.

Tak jako v řízení trestním zamýšlel zákonodárce i ve vojenském kárném řízení připustiti mimořádnou obnovu jen v prospěch obviněného; o tom svědčí zákaz ukládati v obnoveném řízení přísnější trest, než byl uložen v řízení původním. Aby byl každému tento charakter mimořádné obnovy jasný, doporučuje se z jejího dosahu výslovně vyloučiti případy, kde se kárné řízení skončilo zastavením a zproštěním; a omeziti ji jen na případy ukončené prostou písemnou výstrahou.

K čl. I, § 20.

Navržený dodatek pamatuje na případy, kdy vojenský duchovní mimo činnou službu (v záloze - počítajíc v to i důstojníky mimo službu a v zál. s výslužným - nebo ve výslužbě - počítajíc v to i důstojníky ve výslužbě [nesup.]) vystoupí ze své církve (náboženské společnosti) nebo je svým církevním úřadem zbaven svého kněžského (duchovního) úřadu.

Je přirozené, že takovou osobu nelze ponechati nadále v její hodnosti důstojníka duchovní služby v záloze nebo ve výslužbě, poněvadž je neschopna při povolání do činné služby svou službu zastávati.

Prozatím byla věc upravena výnosem MNO, č. j. 420.203/14, odděl. osob. důst. ze dne 12. října 1922, uveřejněným ve VV. 1922, čís. 55, čl. 377.Mohly by býti pochybnosti o tom, zda úprava v tomto výnose obsažená je dostatečně kryta příslušným ustanovením zákonným. Opatřiti nesporný právní podklad pro vhodnou úpravu této věci má za účel navržený doplněk § 33 zákona.

V praxi je zamýšleno postupovati takto: Jakmile se ministerstvo nár. obrany dozví, že některý vojenský duchovní mimo činnou službu (v záloze nebo ve výslužbě) vystoupil ze své církve (náboženské společnosti), nebo že byl příslušným církevním úřadem zbaven svého kněžského (duchovního) úřadu, odejme mu jeho hodnost důstojníka duchovní služby mimo činnou službu. Jestliže však se takový vojenský duchovní mimo činnou službu stal duchovním jiné církve (náboženské společnosti), k níž přestoupil, může mu býti hodnost důstojníka duchovní služby mimo činnou službu ponechána pro tuto novou církev (náboženskou společnost); v takovém případě pak k odnětí vojenské hodnosti nedojde. Jestliže dotčená osoba dosáhla před svým jmenováním důstojníkem duchovní služby nebo před svým přeložením do této skupiny - hodnosti důstojníka v záloze v své původní zbrani (službě), bude jí ponechána tato hodnost důstojníka v záloze; nedosáhla-li sice takové hodnosti, avšak vykonala-li výcvik předepsaný pro důstojníka zbraní (služeb) v záloze, bude míti možnost, vyhovuje-li i ostatním podmínkám, dosíci hodnosti důstojníka v záloze v dotčené zbrani (službě) jmenováním.

Pojímati všechny tyto podrobnosti do zákona nejeví se ani nutným, ani vhodným. Navržený doplněk § 33, odst. 1 stanoví prostě, že může býti v případech tam uvedených vojenská hodnost odňata, aniž bylo výslovně stanoveno, že odnětí vojenské hodnosti musí býti provedeno imperativně. Navržené ustanovení tedy nebude nikterak státi v cestě tomu, aby každý konkrétní případ byl řešen individuálně podle zásad, které byly právě uvedeny.

Dodati sluší, že bude-li důstojník duchovní služby ve výslužbě nebo důstojník duchovní služby v záloze s výslužným zbaven hodnosti podle navrženého doplňku § 33, odst. 1, písm. e), nebude to míti vzhledem k ustanovení § 33, odst. 2, v nové úpravě žádného vlivu na jeho zaopatřovací platy; ty zůstanou odnětím vojenské shodnosti nedotčeny.

Ustanovení § 33, odst. 1, písm. e) se vztahuje jen na důstojníky duchovní služby mimo činnou službu (v záloze a ve výslužbě), kdežto o důstojnících z povolání má platiti nově navržený doplněk k § 34, odst. 3.

K čl. I, § 21 (nový § 34, odst. 2.).

Vojenský zaopatřovací zákon č. 76/1922 Sb. z. a n. zná v § 3, odst. 5 možnost přeložení do výslužby v případech, kdy ze služebních důvodů není možno ponechati vojenského gážistu v činné službě. Stanoviti, kdy se tak státi může a jakým způsobem třeba při tom postupovati, bylo ponecháno zvláštnímu zákonu. V důvodové zprávě vládního návrhu k tomuto zákonu (tisk posl. sněm. 2424/1921) bylo uvedeno: "Je žádoucno, aby vojenské správě bylo umožněno dáti do výslužby gážistu, jehož další ponechání v činné službě bylo by na újmu vojenských zájmů, i když jest ještě schopen vojenské služby. Ministerstvo národní obrany upraví tuto otázku tak, aby tohoto ustanovení nemohlo býti zneužito v neprospěch jednotlivců."

V duchu tohoto ustanovení byly stanoveny § 34 zákona č. 154/1323 Sb. z. a n. dva případy přeložení do výslužby z důvodů služebních, a to pro nevyhovující kvalifikaci po tři po sobě jdoucí léta a pro neznalost služebního jazyka.

Tyto případy se však ukázaly v praxi nepostačujícími. Není jimi zaručena možnost, aby bylo lze správním řízením přeložiti do výslužby též vojenské gážisty, jejichž další ponechání v činné službě by bylo na újmu důležitým vojenským a jiným státním zájmům, zejména pak tehdy, šlo-li by o vojenské gážisty, jejichž vlastnosti a činy činí je z vyšších zájmů vojska 2, státu pro vojenskou správu neupotřebitelnými nebo přímo nebezpečnými.

Mohlo by se namítnouti, že k postižení takových případů postačí vhodná opatření podle příslušných ustanovení platného dosud právního řádu, a to:

a) jednak trestní nebo kárné stíhání podle příslušných voj. trestních zákonů nebo podle voj. kárného zákona, zejména pak stíhání podle zák. č. 147/1933 Sb. z. a n.

(o stihání protistátní činnosti státních a jiných úředních zaměstnanců)

b) jednak překládání do výslužby buď superarbitračním řízením podle voj. zaop. zákona č. 76/1920 Sb. z. a n. anebo překládáním do výslužby pro nevyhovující kvalifikaci podle § 34, odst. 1 zák. č. 1.54/1923 Sb. z. a n.

K tomu sluší uvésti toto:

ad a) Trestní řízení bylo by možné jen v případech, v nichž by se dal prokázati trestný čin soudně stihatelný a kárné řízení bylo by lze zavésti tam, kde by chování nebo projevy vojenského gážisty poškozovaly neb ohrožovaly dobré jméno vojska. Podle zák. č. 147/1933 Sb. z. a n. by pak bylo lze zakročiti tehdy, bylo-li by prokázáno, že dotčené osoby vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě Československé republiky, nebo že k takové činnosti podněcují neb jiné osoby svésti hledí, nebo že vědomě při výkonu služby tvrzením nebo rozšiřováním nepravdivých skutečností o ústavních činitelích snižují jejich vážnost, anebo stejným způsobem podkopávají důvěru v česko-slovenskou měnu nebo v bezpečnost vkladů, nebo že se vědomě činně zúčastní jakéhokoliv sdružení, které zjevně nebo skrytě vyvíjí takovou činnost, anebo že některou z právě uvedených činností vychvalují, výslovně schvalují nebo účinně podporují.

Všechny případy, v nichž by další ponechání voj. gážisty v činné službě bylo na újmu důležitým vojenským aneb jiným státním zájmům, nemůže však trestní ani kárné řízení, resp. řízení podle zák. č. 147/1933 postihnouti, neboť může jíti o gážisty, kteří jsou ve volbě projevů obzvláště opatrní, takže se svým chováním a výroky nijak neprohřeší ani proti trestním zákonům, ani proti dobrému jménu vojska, a přece by další jich ponechání v činné službě bylo na újmu vojenským nebo jiným státním zájmům. Lze si mysliti případ, že se získá spolehlivý průkazní materiál o velmi nebezpečném smýšlení vojenského gážisty, že však tu není žádného konkrétního jednání ani opominutí, které by mohlo dáti podnět k stíhání trestnímu nebo kárnému, resp. k stíhání podle zák. č. 147/1933 Sb. z. a n. Rovněž se může vyskytnouti případ, kdy je vážné podezření, že se voj. gážista dopustil nějakého obecného trestného činu (nesměřujícího proti státu), aniž se toto podezření dalo bezpečně soudně prokázati; v takovém případě by se rovněž mohlo státi naléhavě nutným, dotčeného vojenského gážistu, zvláště je-li na místě čelném, z činné služby odstraniti.

ad b) Je pravda, neupotřebitelnost voj. gážisty je důvodem pro přeložení do výslužby již podle právního stavu dnešního. Je-li totiž příčinou neupotřebitelnosti porucha tělesného nebo duševního zdraví, je dána možnost provésti superarbitrační řízení a v tomto řízení přeložiti voj. gážistu do výslužby; je-li příčina neupotřebitelnosti jiná, bylo by ji lze vyjádřiti podle okolností případu nevyhovující kvalifikací, a trvala-li by tato kvalifikace tři léta, vedlo by to podle dosavadního znění § 34 voj. kárného zákona také k přeložení do výslužby.

Nelze tu však přehlížeti, že se neupotřebitelnost, jaká je důvodem pro nevyhovující kvalifikaci, může někdy náhle dostaviti v tak vysokém stupni, že by ponechání vojenského gážisty v činné službě po celá tři léta mohlo způsobiti újmu vojenským nebo jiným státním zájmům. Je možné, že by se mohlo i pro takový případ použíti superarbitračního řízení, ale nebyla-li ona neupotřebitelnost vysokého stupně způsobena poruchou zdraví, musilo by vlastně superarbitrační řízení hledati záminku pro pensionování v nějaké jiné, snad málo významné tělesné nebo duševní vadě, která by sama o sobě nikdy nemohla býti důvodem pro přeložení do výslužby.

K tomu přistupuje i ta okolnost, že již sám § 34 voj. kárného zákona v jednom případě neupotřebitelnosti dovoluje pensionování okamžité (před uplynutím lhůty 3 let), a to tehdy, když je příčinou neupotřebitelnosti neznalost služebního jazyka; vedle tohoto případu mohou se však vyskytnout i jiné okolnosti, které znemožňují jakékoliv upotřebení voj. gážisty v činné službě, a proto je zapotřebí postarati se o právní podklad pro to, aby i v takových případech bylo lze zaříditi, čeho je v zájmu branné moci a v zájmu státu, jemuž má býti branná moc spolehlivou oporou, zapotřebí.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že dosud platný právní řád neposkytuje dostatečného právního podkladu k tomu; aby mohli býti z činné služby odstraněni vždy, kdy je toho z důležitých vojenských anebo jiných státních zájmů třeba, vojenští gážisté, jichž další ponechaní v činné službě by bylo těmto zájmům na újmu.

Vzhledem k tomu navrhuje osnova doplnění § 34 zák. č. 154/1923 Sb. z. a n. v tom smyslu, že z moci úřední může býti správním opatřením do výslužby (do zálohy s odbytným) přeložen též vojenský gážista z povolání, jehož další ponechání v činné službě by bylo na újmu důležitým vojenským nebo jiným státním zájmům.

Aby pak nemohlo býti tohoto ustanovení zneužíváno, je zamýšleno provésti je tak, že by se takové překládání do výslužby dálo na základě návrhu komise, složené s generálního inspektora, náčelníka hlavního štábu, presidenta nejvyššího vojenského soudu, přednosty presidiálního odboru MNO, a třeba-li, též přednosty příslušného odboru MNO., do jehož kompetence patří osobní věci dotčeného gážisty; o podaném návrhu by pak příslušelo rozhodnutí ministru národní obrany.

Tímto způsobem je zaručeno, že nebude tohoto ustanovení zneužíváno a že se dotčenému gážistovi neukřivdí. Zneužíti ho nelze proto, že konečné rozhodnutí o věci má býti vyhrazeno přímo ministru národní obrany a že návrh ve věci podávají funkcionáři v armádě nejvýše postavení, o jejichž nestrannosti a nezaujatosti nelze pochybovati.

Dodati sluší, že tu nejde o opatření platnému právu neznámé. Tak lze tu poukázati na ustanovení § 80, odst. 2 služební pragmatiky civilně zaměstnanecké, podle něhož může býti z úřední moci do trvalé výslužby přeložen úředník, který je trvale neschopen své služební místo řádně zastávati, a na ustanovení § 73 téhož zákona, které poskytuje možnost, přeložiti civilního státního zaměstnance na dovolenou s čekaným a pak do výslužby též tehdy, nastaly-li okolnosti, které další jeho službu na místě, odpovídajícím jeho postavení, nepřipouštějí z důležitých důvodů služebních.

Obdobného ustanovení platný právní řád stran vojenských gážistů dosud nemá. Navrhovaný doplněk odst. 2 § 34 zák. č. 154/1923 Sb. z. a n. má tuto mezeru vyplniti, ovšem nikoli prostou aplikací zásad služební pragmatiky civilních státních zaměstnanců, nýbrž vzhledem k povaze věci úpravou poněkud jinou. Ostatně navržená úprava poskytuje ustanovením o předcházejícím komisionálním projednání věci za součinnosti nejvyšších vojenských funkcionářů - v poměru k úpravě platné pro civilní státní zaměstnance - dostatečné záruky - že nebude navrženého ustanovení zneužíváno.

K čl. I, § 21, (nový § 34, odst. 3.).

Všeobecně lze tu poukázati na to, co bylo uvedeno v hořejších poznámkách k nově navrženému doplňku § 33, odst. 1, písm. e).

Vojenský duchovní z povolání, který vystoupil ze své církve nebo byl zbaven úřadu kněžského, je neschopen vykonávati svou službu. Ježto si tuto neschopnost sám způsobil, mluvily by fiskální důvody vlastně pro to, aby byl ze služby propuštěn (zbaven hodnosti) bez jakýchkoli nároků na zaopatřovací platy.

Pro takové řešení by mluvila též úvaha, že vystoupením z církve (náboženské společnosti), pro níž byla ustanovena (jmenována) vojenským duchovním, dává dotčená osoba vlastně najevo, že se zříká svého vojenského povolání (resignuje), t. j. že nehodlá býti dále v služebním poměru zaměstnaneckém pro vykonávání duchovní služby toho náboženského vyznání, pro něž byla do vojenských služeb přijata. Naproti tomu by však takovému řešení mohlo býti vytýkáno, že se jím zabraňuje nebo znesnadňuje svobodné rozhodnutí ve věcech svědomí. Proto se rozhodla osnova pro takové řešení, že se dotčená osoba propustí z činné služby se zaopatřovacími platy, příslušejícími jí podle doby započitatelné pro výměru výslužného (s výslužným neb odbytným), bez vojenské hodnosti, poněvadž není s to svou službu jakožto vojenský duchovní vykonávati. K takovému opatření se však přikročí jen tehdy, nebude-li dotčená osoba (na žádost) převzata do skupiny vojenských duchovních z povolání oné církve (náboženské společnosti), k níž přestoupila, nebo nerozhodne-li se ministerstvo národní obrany vzhledem k povaze případu použíti dotčeného důstojníka duchovní služby (na žádost anebo z moci úřední) k vykonávání služby v jiné stavovské skupině, k níž má způsobilost. (na př. jako důstojníka konceptního nebo jako důstojníka kancelářské služby a p.), a za tím účelem jej přeložiti do příslušné stavovské skupiny; při takovém překládání do jiné stavovské skupiny nemá býti vyloučeno ani přeložení do nižší služební třídy ve smyslu platového zákona, ukáže-li se toho potřeba. Tím způsobem má býti též čeleno tomu, aby snad nebylo ustanovení § 34, odst. 3 zneužíváno k snadnému získání pensijního zaopatření.

Jinak sluší k navrženému doplňku § 34, odst. 3 ještě poznamenati, že je velmi málo pravděpodobné, že by došlo k praktickým případům použití § 34, odst. 3 častěji; spíše se zdá, že k nim nedojde vůbec.

Pokud pak jde o ustanovení poslední věty nově navrhovaného odst. 3, třeba poznamenati, že katoličtí vojenští duchovní v zemi české a Moravskoslezské, byli-li vysvěceni na stolní titul z náboženské matice, což bývá pravidlem, mají podle rozhodnutí býv. panovníka ze dne 18. února 1865 vedle vojenských pensijních požitků též nárok na zaopatření z náboženského fondu, t. j. na stolní titul. Osnova stanoví, že ti bývalí důstojníci katolické duchovní služby z povolání, kteří byli pensionováni proto, že buď vystoupili z katolické církve nebo byli příslušným úřadem této církve zbaveni úřadu, nemohou uplatňovati jakýkoli nárok na zaopatření z náboženského fondu (na stolní titul).

K čl. II.

Za mobilisace a ve válce není možné za chovati do všech podrobností všechny ustanovení zák. č. 154/1923 Sb. z. a n., prováděcího vládního nařízení a služební instrukce A-XIV, k tomuto zákonu vydaných.

Kárné řízení v této době musí býti provedeno s největším urychlením a co nejjednodušeji tak, aby zasahovalo co nejméně rušivě do chodu válečných opatření. Není možné ustavičně odvolávati voj. gážisty z pole za účelem jejich účasti v kárném řízení (jako svědky, obviněné atd.), ani není možné je ponechati za tím účelem v zápolí, ježto by to působilo zhoubně na morálku vojska.

Kárným právem v poli se budou zabývati důstojníci polních útvarů v poli a ve frontě, a proto třeba řízení a předpisy o tom upraviti co nejjednodušeji a co nejstručněji.

Proto je třeba, aby pro mobilisaci a válku byly vydány zvláštní předpisy, které by v stručné a jednoduché formě vyčerpaly případy použití kárného práva v poli a provedly též vhodnou a změněným poměrům odpovídající organisaci kárných výborů v této době.

Tyto předpisy by byly vydány formou vládního nařízení, k němuž má poskytnouti navržený čl. II potřebný právní podklad; zákon však výslovně stanoví, že tímto vládním nařízením nesmějí tresty ukládané v kárném řízení za mobilisace a ve válce býti vyšší než tresty ukládané v tomto řízení v době mírové. Jinak může vládní nařízení stanoviti všechny odchylky, které se uznají vzhledem k změněným poměrům za mobilisace a ve válce za potřebné.

K čl. III.

Poněvadž původní zákon č. 154/1923 Sb. z. a n. byl již dosti značně změněn novelou č. 55/1927 Sb. z. a n. a nyní má k tomu přistoupiti opět větší počet změn a doplňků, jeví se vhodným, aby vládní vyhláškou bylo ve Sb. z. a n. vyhlášeno úplné nové znění zákona o vojenském kázeňském a kárném právu; tato vyhláška by se uveřejnila ve Sb. z. a n. zároveň s chystanou novelou.

Po stránce rozpočtové se poznamenává, že tato osnova nevyžaduje žádných vyšších nákladů.

V Praze, 4. července 1934.

Předseda vlády:

J. Malypetr v. r.

Ministr národní obrany:

Bradáč v. r.