Senát národního shromáždění R. Čs. r. 1934.
III. volební období.
10. zasedání.
Tisk 1389.
I. technicko-dopravního výboru
II. ústavně-právního výboru
k vládnímu návrhu zákona (tisk 1310) o jízdě motorovými vozidly.
I.
Význam motorového vozidla v hospodářském životě je stále větší a větší. Počet vozidel, výkonnost motorů stále stoupá. Tím ovšem stoupá také nebezpečí, které jízda velmi rychlého vozidla přináší do provozu na silnici. Z toho důvodu všechny státy vydávají nové zákonné předpisy, kterými upravují jízdu motorovými vozidly. Z posledních uvádím jenom:
1. v Rakousku nařízení ministra obchodu a dopravy ze dne 12. května 1930;
2. v Německu nařízení ze dne 15. července 1930;
3. v Anglii nařízení ministra dopravy ze dne 17. listopadu 1930;
4. ve Švýcařích zákon ze dne 15. března 1932 a nař. ze dne 25. listopadu 1932.
Na území Československé republiky jsou jízda motorovými vozidly a ručení za škody z jejich provozování upraveny dvaceti dvěma různými zákony, vládními nařízeními, nařízeními ministerstev, presidentů zemských správ, vyhláškami místodržitelství a zemských vlád jednotlivých zemí. Jiná právní ustanovení platí v zemích České a Moravskoslezské, jiná na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nejstarší z předpisů jest ze dne 31. října 1875, tedy již skoro 60 roků starý. Je pochopitelno, že při překotném technickém pokroku jsou nejen tento, nýbrž i jiné předpisy již dávno předstiženy.
Roztříštěnost právních předpisů činí nutnou jejich kodifikaci a unifikaci. A k tomu, když Československá republika přistoupila k mezinárodní úmluvě o jízdě motorovými vozidly ze dne 24. dubna 1920, bylo třeba uvésti domácí předpisy v soulad s touto mezinárodní úmluvou.
Dosavadní právní předpisy nevyhovují zplna také tím, že se vztahují pouze na jízdu motorových vozidel na veřejných silnicích a cestách. Avšak motorová vozidla mohou býti stejně nebezpečná také na soukromých silnicích a cestách, a proto jest nutno rozšířiti zákonné předpisy, týkající se bezpečnosti i na tyto cesty.
Vládní návrh zákona tisk 1310 má právě provésti tuto kodifikaci a unifikaci všech právních předpisů, které upravují jízdu motorovými vozidly.
Snad bude vytýkáno, že zákon ponechává příliš široké pole vládním nařízením, ale při neobyčejné rychlém technickém vývoji nejenom motoru, nýbrž i pohonné látky, není možno upraviti celou materii zákonem, leda že bychom chtěli riskovati, že budeme takový zákon neustále doplňovati a novelisovati. Zdá se, že stojíme teprve na prahu vývoje motoru. Pokud jde o pohonnou látku, otevírá chemie perspektivy netušených možností. Za takových poměrů není možno vytvořiti zákon o jízdě motorovými vozidly jinak, nežli jako zákon rámcový, který ponechá úpravu technických podrobností vládnímu nařízení, které jest dosti pružné, aby se mohlo přizpůsobiti téměř dennímu pokroku techniky.
Vládní návrh zákona zcela správně sleduje zásadu Safety first. Na bezpečnost jízdy mají vliv nejenom momenty technické, nýbrž i psychické a sociální, a proto se zákon nemůže vyhnouti tomu, aby nezasáhl i na zdánlivě odlehlé pole otázek sociálních. Čteme-li denní tisk, čteme-li o těch proudech krve, které denně se rozlévají na našich silnicích a cestách, krve ponejvíce nevinné, pak musíme žádati, aby zákon vzal v ochranu veřejnost před lehkomyslností, bezohledností a bohužel, často i nesvědomitostí, s jakou se užívá motorových vozidel. Jest jisto a bylo by nespravedlivo popírati, že jízda motorovými vozidly má svoje nebezpečí, nejenom jako každý jiný provoz, ale svým charakterem nebezpečí vyšší, nežli jiný provoz. Právě proto, že jízda motorovými vozidly chová v sobě větší nebezpečí nežli jiný provoz, jest třeba, aby jak na stroj tak na člověka, který tento stroj řídí, i na provozovatele stroje byly kladeny přísné požadavky. Stroj i člověk, který jej řídí, musí míti takové vlastnosti, aby neohrožovaly a neobtěžovaly okolí a veřejnou bezpečnost. Provozovatel pak musí převzíti ručení za škody provozem motorového vozidla způsobené.
Vládní návrh zákona vytyčuje požadavky na stroj i člověka, který jej řídí. Určuje vlastnosti, které stroj má míti. Nařizuje, že k jízdě smí býti použito pouze stroje, který je po stránce technické vyzkoušen a schválen a který jako vyhovující je zapsán do rejstříku motorových vozidel a na důkaz toho obdržel rejstříkovou značku. Úřad má právo každé vozidlo, které jest mu podezřelé, dáti znovu prohlédnouti. Vozidla, určená pro veřejnou dopravu osob, budou podrobena periodickým zkouškám.
Říditi vozidlo smí jenom ten, kdo překročil 18. rok věku, byl uznán tělesně i duševně způsobilým, jest pro tuto činnost spolehlivý a prokázal před úředním zkušebním komisařem způsobilost k řízení motorového vozu příslušné kategorie, a jako řidič byl zapsán do rejstříku řidičů a na důkaz své způsobilosti obdržel vůdčí list. Zkouška řidiče je prvním opatřením bezpečnosti, opatřením preventivním. Musí býti prováděna seriosně a ne sériově. Jsou přednášeny stížnosti, že zkušební komisař si povolá ke zkoušce také 30 kandidátů a vyzkouší je všechny za dvě hodiny. Je třeba, aby ústřední úřady věnovaly těmto stížnostem vážnou pozornost a připomenuly všem zkušebním komisařům, že zkouška řidičů je velmi důležitou záležitostí veřejného zájmu a že od ní závisí ve velké míře stupeň bezpečnosti na silnicích a ulicích. Bylo poukazováno na to, že 18. rok věku je nedostatečný, že člověk v tomto věku není ještě dosti zkušený a rozvážný, a bylo doporučováno, aby věková hranice byla zvýšena. Výbor přesto doporučuje, aby 18. rok věku byl zachován, jednak že rozdíl tří roků není takový, aby byla dána záruka za vyšší rozvážnost, jednak proto, že mezinárodní úmluva stanoví věk 18 roků, a tak by se mohlo státi, že po území československé republiky by mohli sice jezditi osmnáctiletí příslušníci cizích států, nikoliv však příslušník našeho státu.
Bylo žádáno, aby alespoň pro řidiče z povolání byl předepsán věk 21 roků. Výbor toho nedoporučuje, poněvadž by takto bylo sociálně slabým znemožněno, aby se vycvičili v řízení motorových vozidel před nastoupením vojenské služby. Služba u motorisovaných jednotek vojenských stala by se potom výsadou příslušníků zámožných vrstev.
Řidiči motorových vozidel, určených k veřejné dopravě osob, musí ovšem vyhovovati přísnějším podmínkám. Musí býti alespoň 24 roky staří, míti tříletou praksi řidičskou a musí vyhovovati přísnějším podmínkám tělesné i duševní způsobilosti. Tu bude vhodno použíti výsledků zkoumání psychotechnického a doporučuje se, aby alespoň pro tuto kategorii řidičů byla zavedena povinná psychotechnická zkouška.
V zájmu veřejné bezpečnosti jest třeba, aby řidič nejenom při zkoušce, nýbrž trvale vyhovoval požadavku na tělesnou i duševní způsobilost. Proto je třeba úřadu přiznati právo, aby tuto způsobilost mohl dáti kdykoli zjistiti novou lékařskou prohlídkou. Řidiči vozidel, používaných k veřejné dopravě osob budou povinni, aby se podrobovali periodickým lékařským prohlídkám.
Zájem veřejné bezpečnosti vyžaduje, aby oprávnění říditi motorové vozidlo bylo odňato osobám, které při nové lékařské prohlídce nebudou shledány způsobilými, ale také osobám, o kterých se zjistí, že nejsou spolehlivé. Nespolehlivým jest ten, kdo byl potrestán pro soudně trestný čin proti bezpečnosti života, těla nebo zdraví, nebo opětně pro trestný čin proti ustanovením zákona o jízdě motorovými vozidly nebo předpisům na základě tohoto zákona vydaným nebo pro opětovný hrubý přestupek předpisů řádu silniční policie, a hlavně kdo řídil vozidlo ve stavu opilosti. Tu jest třeba zdůrazniti, že osoba, která ve stavu ne zcela střízlivém zasedne za volant, měla by býti trestána, i tehdy, když žádnou nehodu nezpůsobila. V sovětovém Rusku jest opilý řidič motorového vozidla, který zavinil smrt člověka, trestán jako vrah.
Pro jízdu cizozemských vozidel a řidičů na území republiky platí předpisy mezinárodní úmluvy. Ale mezinárodní styk hospodářský vyžaduje, aby bylo umožněno i těm zahraničním vozidlům a řidičům, při nichž nelze této úmluvy uplatniti, aby mohli na území republiky cirkulovati, když vyhovují předpisům zákona o jízdě motorovými vozidly. Proto jest jim dána možnost, aby se podrobili zkoušce zákonem předepsané a opatřili si tak československou značku, po příp. československé povolení k jízdě.
Zákon určuje všeobecné předpisy pro bezpečnost jízdy. V první řadě zakazuje, že osoby, jejichž rozpoznávací nebo ovládací schopnost jest podstatně snížena, zejména únavou nebo alkoholem, nesmějí motorové vozidlo říditi. Pro zajištění přiměřeného odpočinku řidičů z povolání budou vydány předpisy vládním nařízením v rámci zákona o osmihodinné době pracovní.
Zákon nepředepisuje maximální rychlost jízdy, ale říká, že řidič musí při jízdě splniti vše, čeho jest s jeho strany třeba k tomu, aby vozidlo stále ovládal a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena. Vládním nařízením však může býti podle okolností předepsána maximální rychlost. Úřadům místní policie jest dána možnost, aby na určitých místech, na př. u škol stanovily maximální přípustnou rychlost.
Poněvadž nebezpečí při jízdě motorovými vozidly jest značné a je proto třeba počítati s možností úrazu a škody, byl již roku 1908 vydán zvláštní zákon o ručení za škody v provozování jízdních silostrojů. Ustanovení tohoto zákona jsou pojata do projednávaného zákona a přizpůsobena praksi.
Odpovědnost za škodu, která byla omezena na provoz na veřejných silnicích a cestách, se rozšiřuje i na provoz na místech veřejných nebo místech třetím osobám přístupných nebo mimo tato místa, užívá-li se pozemku neoprávněně k jízdě motorovým vozidlem.
Zodpovědnými jsou provozovatel a řidič, po dobu opravy vozidla pak provozovatel závodu, který opravu provádí. Užívá-li vozidla někdo bez vědomí a proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu místo provozovatele. Ale tento zůstává spoluzodpovědným, jestli neoprávněné užívání vozidla bylo umožněno jeho nedbalostí. Navrhovaným zněním zákona budou odstraněny některé nejasnosti a tvrdosti dosavadního zákona.
Nově se upravuje nárok na náhradu škody při střetnutí se dvou nebo více provozů. Každá z osob z provozu odpovědných může se domáhati, aby její závazek k náhradě škody byl omezen na tu poměrnou část škody, která jest přiměřena k účasti jejího provozu na způsobené škodě vzhledem k účasti provozů ostatních.
Poněvadž se značnou pravděpodobností škody je třeba počítati, pamatuje zákon na to, aby v každém případě poškozené osoby měly svoje nároky zajištěny. Stává se totiž velmi často, že osoba náhradou škody povinná je bez majetku a poškozený "vychází se svými nároky naprázdno. Proto nařizuje zákon, že držitel motorového vozidla jest povinen pojistiti se u některé pojišťovny proti následkům odpovědnosti z provozu vozidla anebo je povinen složiti dostatečnou kauci u úřadu, v jehož rejstříku je vozidlo zapsáno. Minimální výše pojistky bude stanovena stejnými obnosy jako ve vládním nařízení k zákonu o dopravě motorovými vozidly z 23. prosince 1932, č. 198 Sb. z. a n. Všechny smlouvy musí býti do roka ode dne účinnosti nového zákona přeměněny tak, aby byly ve shodě s ustanoveními tohoto zákona, jinak pozbývají ve svém celku platnosti. Zákon pamatuje na to, že by bylo možno, že by pojišťovny využily pojistné povinnosti motorových vozidel k tomu, aby určily nepřiměřeně vysokou prémii. Proto je ministerstvu vnitra dáno právo, aby schvalovalo výši pojistných prémií.
Aby byla umožněna kontrola, zdali vozidlo jest opravdu pojištěno, je řidič vozidla povinen vedle osvědčení o zápisu vozidla do rejstříku a vůdčího listu míti při jízdě motorového vozidla u sebe také potvrzení o tom, že držitel vozidla jest pojištěn a na jakou částku, a že má zaplacenu pojistnou prémii. Nebude-li pojištěn nebo nebude-li míti zaplacenu pojistnou prémii, bude mu předepsána pokuta ve výši nezaplacených prémií a vedle toho bude potrestán.
Poněvadž i přes pojistnou povinnost budou případy, kde poškozený by se svými nároky vyšel naprázdno, na př. když nesvědomitý řidič ujede a držitel vozidla nebude zjištěn, zavádí zákon ze sociálních důvodů zvláštní "Fond pro podporu při úrazech motorovými vozidly", ze kterého budou poskytovány podpory osobám, utrpěvším úraz nebo jejich pozůstalým. Fond jest právnickou osobou a spravován kuratoriem. Plynou do něho pokuty za nezaplacené pojistky a povinné příspěvky pojišťoven ve výši 1% ryzí přímé prémie. Fond má vytvořiti reservu do 5,000.000 Kč. Zbývající částky příjmů má použíti pro účel zábrany úrazů motorovými vozidly.
Aby úrazů bylo co nejméně, jsou správy silnic povinny označiti nebezpečná místa výstražnými značkami. Majitelé sousedních nemovitostí jsou povinni trpěti postavení těchto značek na svých nemovitostech i okleštění stromoví pro umístění a viditelnost těchto značek. Bude tu použito analogických předpisů, které se vztahují k železnicím. Bude třeba v zákoně silničním a ve stavebním řádu pamatovati na to, aby křižovatky silnic a přejezdy v úrovni železnic nebyly zastavovány tak, že je znemožněn přehled křižovatky a přejezdu.
Řádný výcvik řidičů jest záležitostí veřejnou a proto jej zákon upravuje, přihlížeje jak ke kvalifikaci učitelských osob tak k sociálním možnostem těch, kteří se chtějí vyučiti řidiči.
Hledě k velké nebezpečnosti jízdy motorovými vozidly, jest třeba velké opatrnosti při jízdě. Aby řidiči nebyli sváděni k lehkomyslnosti, je třeba lehkomyslnost a nesvědomitost trestati. Proto se v zákoně stanoví značné pokuty na penězích i tresty na svobodě, které však zůstávají ještě daleko za výměrou obdobných pokut, jež byly zavedeny v cizině. Pokud nejde o činy soudně trestné, trestá přestupky zákona o jízdě motorovými vozidly okresní úřad řízením co nejkratším. Výkonné orgány veřejné moci, které mohly až dosud krátkou cestou vybírati pokuty do 50 Kč, budou podle projednávaného zákona zmocněny vybírati pokuty až do 300 Kč. To neznamená, že pokuty budou zvýšeny, naopak jejich taxy zůstanou nezměněny, ale kompetence výkonných orgánů bude rozšířena, čímž bude zjednodušena administrativa i ušetřeny pochůzky řidičů na úřad.
Nejtěžším trestem pro řidiče z povolání jest ovšem odejmutí oprávnění říditi motorové vozidlo. To jest ztráta existence. Proto se k němu okresní úřad odhodlá jistě jenom tehdy, když veřejná bezpečnost jest opravdu vážně ohrožena. Poněvadž však není možno zaváděti dvojí právo, jedno pro řidiče z povolání, druhé pro ostatní řidiče, musí řidič z povolání sám také býti stále pamětliv toho, že od spolehlivého výkonu jeho nebezpečného povolání závisí také existence jeho rodiny.
Osoby, zaměstnané při provozu motorových vozidel a v podnicích, které se zabývají po živnostensku garážováním, pronajímáním nebo čištěním motorových vozidel, podléhají pojištění proti úrazu. Technicko-dopravní výbor je toho názoru, že by povinnost úrazového pojištění měla býti rozšířena i na osoby, které jako zaměstnanci podniku jsou pro jeho účely dopravovány motorovým vozidlem (na př. komerční úředníci obchodní cestující, zástupci, jednatelé).
Výkon řidiče za volantem je činností, která klade na nervy řidiče, jeho duševní bystrost a inteligenci vysoké požadavky. Při trvalém zaměstnání řidičském, jaké mají řidiči z povolání, je třeba přiznati, že jde o činnost převážně duševní, a proto by bylo spravedlivo, aby řemeslní řidiči motorových vozidel byli pojati do pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách podle zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n.
Zvláštní oddíl je věnován závodům a soutěžím motorových vozidel. Je málo závodů, při kterých by nebylo ztrát na lidských životech. Závody jsou proto odsuzovány jako zbytečné ohrožování bezpečnosti. S tím nelze plně souhlasiti. Nehleďme k tomu, že závody mají značný význam sportovní; to by jich ještě dostatečně neodůvodňovalo, neboť jest otázka, zdali prospěch sportovní vyváží ztráty na lidských životech. Ale závody mají velký význam technický a národohospodářský, neboť pro ně jsou prováděny stále dokonalejší konstrukce motorů, při nichž jsou tyto konstrukce nejlépe vyzkoušeny. Proto není možno závody šmahem zavrhnouti. Ovšem není také možno ponechati rozhodování o závodech soukromníkům. Proto jest správno, že pro konání závodů je třeba úředního povolení, které udílí zemský úřad po př. až ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem veřejných prací a po slyšení příslušných silničních správ. Kompetence samosprávných korporací, okresů a obcí jako silničních správ je tu zachována. Pořadatelé závodů musí vhodným způsobem pojistiti posádku závodnických vozů i nároky třetích osob za škody, které by při závodě mohly vzniknouti.
Každý závod motorovými vozidly vyžaduje uzavření veřejných komunikací a značných administrativních opatření. Proto není možno, aby byly povolovány závody technicky i sportovně bezvýznamné. Poněvadž úřad sám těžko by mohl posouditi sportovní stránku závodů, pamatuje zákon na to, aby bylo možno zříditi zvláštní sbor k podávání posudků jako oficielní instituce, skládající se ze sportovců, na kterou by se úřady mohly obraceti. Je nutno, aby tato instituce nebyla jednostranná, nýbrž aby v ní byly zastoupeny všechny velké spolky, svazy i kluby výkonných motoristů i auto průmyslu.
Motoristické korporace byly již dříve povolány k součinnosti s úřady při vydávání mezinárodních osvědčení pro motorová vozidla a mezinárodních povolení říditi motorové vozidlo při jízdách do ciziny podle pařížské úmluvy. Dosavadní úprava této otázky, kdy je pouze jeden klub oprávněn vydávati tato osvědčení a povolení, je předmětem nepříznivých kritik. Toto oprávnění zanikne, jakmile nový zákon vstoupí v platnost. Podle tohoto zákona budou mezinárodní osvědčení a povolení vydávati okresní úřady, ale vláda může usnesením přenésti tuto působnost na spolek, který svojí vážností, činností a mezinárodním postavením zaručuje řádný postup při vydávání mezinárodních průkazů. Bude tedy třeba jednati znovu o tom, zdali a komu má býti toto oprávnění uděleno. Rozhodovati o tom nebude již jen jedno ministerstvo, nýbrž celá vláda. Je třeba předpokládati, že vláda při svém rozhodování bude přihlížeti k tomu, aby nevzniklo ani zdání jednostrannosti. Nejsprávnějším by bylo, kdyby motoristické korporace se sjednotily ve svaz, který jako vrcholná instituce všeho československého motorismu by byl pověřen touto významnou funkcí.
Motorismus má také velmi důležité poslání státní. Zájem státní je vyjádřen na různých místech zákona. Je přirozeno, že pro státní, hlavně vojenské potřeby není možno použíti všech norem platných pro soukromníky, a že je třeba učiniti výjimky, avšak pouze takové, kterými nebude ohrožena veřejná bezpečnost, ani práva a nároky třetích osob, ani osob, které řídí vojenská vozidla v námezdním poměru. Ovšem osoby, které řídí tato vozidla ve službě, konané podle branného zákona o válečných úkonech, podléhají povinnosti těchto zákonů a nikoli zákona o jízdě motorovými vozidly.
Vysvědčení o zkouškách řidičů, povolení říditi motorová vozidla, potvrzení o zkouškách a schválení motorových vozidel nebo jejich typů, oprávnění k výcviku řidičů po živnostensku, vydaná před účinností nového zákona, zůstanou i nadále v platnosti.
Poněvadž projednávaným zákonem bude splněn dávný požadavek Národního shromáždění, které vládu několikráte vyzvalo, aby návrh zákona předložila, poněvadž bude jím provedena velmi naléhavá unifikace a kodifikace všech předpisů této materie se týkající, a poněvadž budou právní poměry motorismu přizpůsobeny změněným poměrům technickým, doporučuje technicko-dopravní výbor, aby slavný senát schválil vládní návrh zákona tisk č. 1310 s úpravami a doplňky, které na něm technicko-dopravní výbor provedl i s připojenými resolucemi.
V Praze, dne 2. a 17. října 1934.
Ing. Winter v. r.,
zpravodaj.
J. Havlena v. r.,
předseda.
II.
Nutno činiti rozdíl mezi dopravou a jízdou motorovými vozidly. Zákon, o dopravě motorovými vozidly (č. 198/32), jehož novelisace se všeobecně očekává, upravuje či reglementuje dopravu osob a nákladů obstarávanou silničními motorovými vozidly a kromě toho upravuje též státní daně z této dopravy vyplývající. Tato osnova pak sleduje cíl upraviti či reglementovati jízdu motorovými vozidly pokud jde o věci rázu technického a policejně bezpečnostního. Pochopitelně, že neustálým, ba přímo překotným rozvojem automobilismu objevovala se potřeba regulovati jízdu motorovými vozidly jak po stránce bezpečnostní tak i technické různými a četnými předpisy, jichž jest od roku 1910, kdy vydáno bylo první ministerské nařízení o policejně-bezpečnostní úpravě jízdy motorovými vozidly na veřejných cestách a silnicích, celá řada jak se možno přesvědčiti, z derogačních klausulí obsažených v § 94 této osnovy. Tímto paragrafem zrušuje se asi 21 zákonů a nařízení nebo vyhlášek týkajících se tohoto předmětu. Již tato značná roztříštěnost, způsobená také tím, že na území Slovenska a Podkarpatské Rusi panují jiné předpisy, volá po soustředění a unifikaci příslušné materie a samozřejmě také i po opravě starších předpisů, jež dnes již nevyhovují. Kromě toho některé předpisy, zejména vyhlášky a nařízení postrádají dostatečného zákonného podkladu.
Osnova se celkem přidržuje, ovšem s příslušnými změnami, úpravy platné v oblasti bývalého rakouského práva a ve styku s cizinou opírá se o Mezinárodní pařížskou úmluvu o jízdě motorovými vozidly z r. 1926, k níž se náš stát připojil. Výjimku z dosud platného práva činí ustanovení, že zákon nevztahuje se jako dosud toliko na jízdu na veřejných silnicích a cestách, nýbrž na jízdu motorovými vozidly vůbec, pokud tu nejsou některé specielní výjimky. Tato výjimka je odůvodněna nutností chrániti bezpečnost člověka a jeho majetku všude, nikoli pouze na veřejných cestách. Další zvláštností osnovy je, že byly do zákona pojaty též soukromoprávní předpisy o ručení a náhradě škody, pokud vznikají z jízdy motorovými vozidly, obsažené v zákonu č. 162/1908 ř. z., poněvadž materielně souvisejí s veřejnou bezpečností.
Z řad interesentů dostaly se do rukou podepsaného referenta tyto připomínky: od doc. dr. Vladimíra Mandla, jenž předložil celou, novou, jím zpracovanou osnovu zákona o jízdě motorovými vozidly, dále Seznam sporných nedohodnutých zásadních otázek, jež nemohly býti odstraněny v připomínkovém řízení, předložený ministerstvem veřejných prací, a konečně Petice Svazu úředně oprávněných autoškol v ČSR.
V dalším uvidíme jak dalece bylo ve vládní osnově přihlédnuto k námětům předneseným z řad zájemců a jak také technicko dopravní výbor senátu vládní předlohu pozměnil.
V § 1 setkáváme se s demonstrativním výpočtem jednotlivých druhů motorových vozidel, jenž celkem zachycuje všechna podobná vozidla, ať již slouží k účelům jakýmkoliv. Rozhodným znakem vozidla je jednak vlastní pohon a pak pohyb po zemi nikoli na kolejnicích. Zmíněný návrh dra Mandla chtěl vyloučiti kola s pomocným motorem, dále lehké vozíky a to v zájmu rozvoje nejlevnějšího motorového vozidla a tím také i v zájmu národního hospodářství a motorismu vůbec, jako je tomu na př. v Německu a Italii. Z důvodu ochrany člověka a jeho majetku nebylo možno plně vyhověti.
V § 2 vylučují se z předpisů tohoto zákona speciální motorová vozidla vojenská a to z důvodů obrany státu, dále se vylučují také vozidla trolleyová, poněvadž zdroj pohonu je mimo ně, kdežto osnova má na mysli vozidla s vlastním zdrojem energie.
V obou případech vztahuje se však § 88 této osnovy o úrazovém pojištění na osoby zaměstnané při provozu těchto vozidel, vyjímaje osoby ve službě konané podle branného zákona nebo podle zákona o válečných úkonech.
V § 3 nalézáme všeobecné základní požadavky, jimž musí vyhovovati každé vozidlo spadající pod definici obsaženou v § 1. Podrobné technické předpisy, jak je má na mysli další § 7 této osnovy, mohou býti vydány vládním nařízením za příslušného šetření § 55 ústavní listiny, kterýžto paragraf zní: Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích. Podobného zmocnění je třeba, neboť jde tu o předpisy z velké části rázu technického, jež nutno rychle přizpůsobovati technickému pokroku a potřebám stále se rozvíjejícího automobilismu. Nelze proto definitivně upraviti jízdu motorovými vozidly zákonem po každé stránce a nutno podrobnosti přenechati vládním nařízením, aby se předešlo časté novelisaci. Samozřejmě, že podobné předpisy musí vyhovovati též mezinárodním podmínkám, aby vozidla mohlo býti použito též pro jízdu v cizině.
Technicko-dopravní výbor doplnil druhý odstavec § 2 větou: je-li to žádoucno v zájmu státním.
1. Ministerstvo sociální péče žádalo, aby bylo výslovně stanoveno, že vládním nařízením bude provedena podrobná úprava zařízení motorového vozidla za účelem ochrany zdraví a bezpečnosti řidičů, poněvadž nepokládá v tomto směru za dostatečné ustanovení § 11, odst. 5 osnovy. Podle jednomyslného názoru zástupců četných ministerstev, jest posléze zmíněné ustanovení dostatečným podkladem pro to, aby nařizovací cestou byla provedena nutná ochrana zdraví a bezpečnosti řidičů.
2. K témuž paragrafu žádalo ministerstvo sociální péče, aby držitelům motorových vozidel byla uložena povinnost poskytovati bezplatně řidičům motorových vozidel z povolání potřebný pracovní oděv a ochranné prostředky proti změnám povětrnostním. Proti tomuto požadavku vyslovila se některá ministerstva, jelikož ustanovení to přesahovalo by rámec osnovy, neboť se týká soukromoprávního poměru mezi provozovatelem vozidla a jeho zaměstnancem a jde tedy o jakýsi doplněk předpisů o služební smlouvě, kdežto osnova má ráz předpisu veřejně-bezpečnostního.
§ 4 obsahuje všeobecný předpoklad pro připuštění osob k řízení vozidel. Bližší podrobnosti obsahuje oddíl II.
§ 5 obsahuje výjimky pokud jde o motorová vozidla, jichž rychlost neohrožuje veřejnou bezpečnost, na př. silniční válce, drtiče, motorové pluhy a p. Na podobná vozidla nevztahují se ustanovení části druhé tohoto zákona až na § 88 o úrazovém pojištění osob vozidla ta obsahujících.
Technicko-dopravní výbor doplnil seznam podobných vozidel jízdními koly s pomocným motorem do obsahu válců 0,1 l. Podrobnosti o těchto výjimkách stanoví se vládním nařízením.