Část druhá, oddíl I. obsahující §§ 6 až 11 pojednává o tom, jak a čím mají býti vybavena a opatřena československá motorová vozidla. Ustanovení tato jsou převážně rázu technického. Technicko-dopravní výbor nepřičinil ani jediné změny. Sluší pouze připomenouti, že k jízdě jsou připuštěna pouze vozidla zapsaná ve zvláštním rejstříku čsl. mot. vozidel.

Dále budiž připomenuto, že ministerstvo sociální péče žádalo, aby motorová vozidla všeho druhu byla pravidelně podrobována periodickým zkouškám, zda vyhovují předepsaným podmínkám a jsou řádně udržována, a to tímto způsobem:

a) motorová vozidla určená pro veřejnou (živnostenskou) dopravu osob a motorová vozidla určená pro dopravu nákladů v obdobích jednoročních,

b) ostatní motorová vozidla v obdobích tříletých. S výjimkou ministerstva spravedlnosti a ministerstva zdravotnictví vyslovila se některá ministerstva proti tomuto požadavku, a to jednak z důvodů administrativních, jednak z důvodů úsporných, poněvadž by to znamenalo nutnost rozmnožovati stav úřednictva a způsobilo by jak státu, tak i stranám nové výlohy, jež nezdají se býti dosti odůvodněny. Možnost namátkových prohlídek, stanovenou § 8, odst. 3 osnovy, pokud jde o všechna motorová vozidla, a možnost předepsati vládním nařízením periodické zkoušky podle § 7, odst. 2 osnovy pro vozidla určená pro veřejnou dopravu pokládati jest za postačitelné k dosažení cíle sledovaného připomínkou ministerstva sociální péče.

Podobnou připomínku mělo i ministerstvo spravedlnosti, jež žádalo vypuštění druhé věty z odstavce 2 a připojení nového odstavce tohoto znění:

"Vládním nařízením budou vydány předpisy o periodických zkouškách motorových vozidel, konaných aspoň v obdobích jednoročních zvláštní zkušební komisí, ve které budou vedle ostatních zájmových složek zastoupeny spolky držitelů motorových vozidel a řidičů z povolání; při zkouškách bud' zjišťováno, zda motorová vozidla vyhovují předepsaným podmínkám a jsou řádně udržována."

Ani této připomínce nebylo z důvodů shora uvedených vyhověno.

K § 11 žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby do tohoto paragrafu bylo zařazeno ustanovení § 3 vládního nařízení č. 107/1932 Sb. z. a n. a jako další předepsané součástky uvedeny ukazovatel směru a bezpečné a spolehlivé řízení upravené tak, aby vnější kola vozidel při zatáčení neopisovala kruh o větším průměru než 18 m. Proti tomuto požadavku postavila se však některá zúčastněná ministerstva, ježto jde tu o technické detaily, jichž úprava patří do vládního nařízení. Veškeré podrobnosti týkající se této materie mohou býti upraveny vládním nařízením.

Oddíl II., části druhé, pojednává pak o čsl. řidičích mot. vozidel (§§ 12 až 15). Technicko-dopravní výbor pozměnil předlohu v § 15, odstavec 1, větou "pro opětovný hrubý přestupek předpisů" a v odstavci 2. rozšířil povinnost podrobovati se periodickým lékařským prohlídkám také na řidiče nákladních vozidel od 5000 kg celkové váhy.

K § 12 žádalo 1. ministerstvo sociální péče, aby věková hranice pro dosažení řidičského průkazu byla zvýšena na 21. rok věku. Požadavku tomuto nelze vyhověti, ježto vojenské správě nedostávalo by se z řad cvičených řidičů k řízení motorových vozidel vojenských a vlastní výcvik jich znamenal by značné zatížení finanční administrativy pro vojenskou správu;

2. ministerstvo sociální péče žádalo dále, aby do § 12 byla vložena tato nová ustanovení:

"(4) Povolení k řízení motorových vozidel se rozlišuje na:

a) povolení pro osoby, u nichž řízení motorového vozidla je hlavní výdělečnou činností (řidiči motorových vozidel z povolání),

b) povolení pro ostatní osoby, u nichž řízení není podmíněno výdělečnou činností.

(5) Povolení pro řidiče motorových vozidel z povolání může obdržeti ten, kdo prokáže, že překročil 21. rok věku nebo další hranici věku, řádně se vyučil některému řemeslu kovodělného oboru a s úspěchem absolvoval učebné běhy na státních průmyslových školách, předepsané pro řidiče z povolání.

(6) Vládním nařízením se stanoví korporace, jejichž zástupci kromě zástupci řidičů motorových vozidel z povolání, budou přibráni do zkušební komise, zjišťující schopnost a způsobilost řidičů.

Tomuto požadavku nebylo vyhověno z těchto důvodů: pro rozeznávání řidičů na řidiče z povolání a řidiče ostatní, pokud jde o průkaz způsobilosti, není důvodu s hlediska veřejné bezpečnosti. Poněvadž veřejná bezpečnost může býti oběma kategoriemi řidičů stejně ohrožena, je potřebí u obou stejných kautel pokud jde o jejich způsobilost.

Proti požadavku, aby jako podmínka k dosažení oprávnění žádáno bylo vyučení se některému řemeslu kovodělného oboru, kterýžto požadavek vzneslo také ministerstvo spravedlnosti, vyslovila se všechna ostatní zúčastněná ministerstva z toho důvodu, že tento požadavek není diktován potřebami veřejné bezpečnosti.

Rovněž proti požadavku, aby jako další podmínka pro dosažení oprávnění říditi motorové vozidlo byl stanoven průkaz o úspěšném absolvování učebného běhu na státních průmyslových školách, vyslovila se některá zúčastněná ministerstva; požadavku tomu nelze vyhověti, ježto dosavadní zkušenosti neprokázaly nutnost této podmínky, jejíž předepsání by znamenalo potřebu rozšířiti počet těchto kursů (dosud jsou jen tři, a to v Moravské Ostravě, v Praze-Smíchově a v Mladé Boleslavi) a tím i zvýšení státních výdajů.

3. Ministerstvo sociální péče žádalo dále, aby v § 12 odst. 2. byla škrtnuta slova: ...... kdo překročil 18. rok věku, byl uznán ...... vozidla příslušné kategorie" a nahrazena touto vsuvkou: "...... kdo překročil 21. rok věku nebo další hranici věku stanovenou pro různé kategorie řidičů motorových vozidel, prokázal bezúhonnost předložením vysvědčení zachovalosti, byl uznán tělesně i duševně schopným, jest pro tuto činnost spolehlivým a prokázal způsobilost v řízení motorového vozidla příslušné kategorie."

Dále žádalo totéž ministerstvo, aby odstavec 3. byl nahrazen tímto novým zněním:

"(3) Tělesnou a duševní způsobilost jest třeba zjistiti úředním lékařem. Uchazeči o povolení říditi motorové vozidlo jako řidiči z povolání, u nichž se požaduje vyšší tělesná a duševní způsobilost, musí se pod robiti zvláštním psychotechnickým zkouškám, jejichž úspěšné složení jest předpokladem pro připuštění uchazečů ke zkouškám řidičů z povolání. Odbornou způsobilost jest zjistiti teoretickou a praktickou zkouškou před zkušební komisí ustanovenou zemským úřadem; v níž zasedají též i zástupci organisace řidičů motorových vozidel z povolání. Teoretická a praktická zkouška má se vztahovati na znalost zákonných a jiných předpisů, důležitých pro řidiče motorových vozidel, na znalost strojního zařízení motorového vozidla příslušné kategorie, nezbytnou k tomu, aby vozidlo mohlo býti bezpečně ovládáno a na praktickou znalost v řízení vozidla a na poskytování první laické pomoci. Pro řidiče motorových vozidel z povolání se vládním nařízením určí přísnější zkouška pro zjištění potřebné vyšší odborné způsobilosti."

Těmto požadavkům ministerstva sociální péče nebylo vyhověno.

Požadavku, aby jako podmínka pro dosažení povolení říditi motorová vozidla byl stanoven průkaz o vykonané psychotechnické zkoušce, kterýžto požadavek vzneslo též ministerstvo spravedlnosti, nelze vyhověti z těchto důvodů:

Dosavadní stav psychotechniky nepodává záruky, že zkouškou bude dosaženo toho, co se jí sleduje.

Požadavku, aby místo dosavadních zkušebních komisařů fungovaly při řidičských zkouškách zkušební komise, ve kterých by byly zastoupeny též organisace řidičů motorových vozidel z povolání, po případě ještě dalších korporací, kterýžto požadavek vzneslo i ministerstvo spravedlnosti, nebylo lze vyhověti z toho důvodu, že toto opatření odporuje snaze zjednodušiti a zlevniti veřejnou správu, neboť zavedení zkušební komise by znamenalo zvýšené výdaje a nutnost rozmnožiti stav úředníků, těmito zkouškami se zabývajících. Požadavek účasti zástupců zájmových korporací ve zkušebních komisích zasahuje do organisace veřejné správy.

4. Ministerstvo spravedlnosti, jak již shora uvedeno, uplatňovalo podobné požadavky a žádalo zařaditi do. § 12 v důsledku toho nový odstavec 4. tohoto znění:

"(4) Povolení říditi motorové vozidlo lze uděliti žadateli, u něhož je řízení motorového vozidla jeho hlavní výdělečnou činností, jen tehdy, překročil-li 21. rok věku, prokáže-li, že se řádně vyučil některému řemeslu kovodělného oboru, že s úspěchem absolvoval učebné běhy u státních průmyslových škol, předepsané pro řidiče z povolání, a podrobí-li se s úspěchem zvláštní psychotechnické zkoušce. Odbornou způsobilost v těchto případech jest zjistiti před zkušební komisí, ustanovenou zemským úřadem, ve které bude zastoupena i organisace řidičů motorových vozidel z povolání. Vládním nařízením bude též určen širší rozsah zkoušky, odpovídající potřebné vyšší odborné způsobilosti."

Ustanovení to nebylo do osnovy pojato z důvodů již uvedených.

K § 15 žádalo 1. ministerstvo spravedlnosti vypuštění odstavce 3. vzhledem k tomu, že jeho provádění uvede v nejistotu existenci všech osob, jež z povolání řídí motorová vozidla. Proti tomuto požadavku vyslovila se všechna zúčastněná ministerstva, s výjimkou ministerstva sociální péče, a to z důvodů veřejné bezpečnosti, ježto nelze ponechati oprávnění říditi motorová vozidla osobě, která pro nedostatek tělesné a duševní způsobilosti ohrožuje jízdou veřejnou bezpečnost. Zneužití tohoto ustanovení netřeba se obávati, jelikož jest mu možno čeliti cestou administrativní (pokyny podřízeným úřadům);

2. ministerstvo sociální péče žádalo dále, aby při nepatrných přestupcích nebylo přípustno zabaviti oprávnění říditi motorové vozidlo. Ustanovení v tomto směru nebylo do § 15 pojato, poněvadž tento paragraf jedná o definitivním odnětí oprávnění v případě, kdy nejsou již více dány předpoklady pro jeho udělení, a nikoliv o dočasném zabavení řidičského průkazu bezpečnostními orgány, jež jest upraveno v § 85 osnovy způsobem, který požadavku ministerstva sociální péče zcela vyhovuje.

Oddíl III., druhé části (§§ 16 až 19) věnován je rejstříku čsl. mot. vozidel a rejstříku čsl. řidičů mot. vozidel. Technicko-dopravní výbor nezměnil předlohu ani v jediném bodě.

Oddíl IV., druhé části (§§ 20 až 24) pojednává o jízdách mot. vozidel a čsl. řidičů do ciziny. Také zde nepřičinil tento výbor žádných změn. Pochopitelně, že bylo zde nutno přihlížeti k mezinárodní pařížské úmluvě o jízdě mot. vozidly z r. 1926 a k případným odchylkám, od těchto všeobecných podmínek, sjednaných eventuelně jinými mezinárodními smlouvami.

K § 20 žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby věta druhá odstavce prvního byla upravena takto:

"Vláda může usnesením přenésti tuto působnost na spolek držitelů motorových vozidel a na organisace řidičů motorových vozidel z povolání, které odpovídají za řádný postup při vydávání mezinárodních průkazů."

Proti tomuto požadavku vyslovila se některá zúčastněná ministerstva, a to z toho důvodu, že dosavadní znění § 20 je vhodnější, dává vládě větší volnost a nevylučuje možnost úpravy této otázky způsobem navrhovaným ministerstvem spravedlnosti.

K § 21 žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby druhá věta odstavce 1. byla upravena takto:

"Vláda může usnesením přenésti také tuto působnost na spolek držitelů motorových vozidel a na organisaci řidičů motorových vozidel z povolání, které odpovídají za řádný postup při vydávání mezinárodních průkazů."

Tomuto požadavku nebylo vyhověno z týchž důvodů, jako požadavku téhož ministerstva k § 20.

Oddíl V., druhé části (§§ 25 až 34) pojednává o cizozemských motorových vozidlech a jejich přípustnosti k jízdě v Československu. Veškerá tato ustanovení jsou v souladu s Mezinárodní úmluvou o jízdě mot. vozidly. Také v tomto oddílu nebylo změn.

Oddíl VI., druhé části (§§ 35 až 37) pojednává o řidičích cizozemských motorových vozidel a jich mezinárodních průkazech pro jízdu a o příslušných odchylkách. Změn nebylo.

Oddíl VII., druhé části (§§ 38 až 44) vytyčuje bezpečnostní předpisy pro jízdu mot. vozidly. Technicko-dopravní výbor doplnil první odstavec § 38 slovem "únavou". Dále do téhož paragrafu vložil jako odstavec 9. toto ustanovení: Vládním nařízením budou vydány předpisy o zajištění přiměřeného odpočinku řidičů z povolání v rámci zákona o 8hodinné době pracovní.

Sluší dále podotknouti, že pokud jde o přípustnou rychlost jízdy mot. vozidel, bylo upuštěno od stanovení maximální přípustné rychlosti přímo v zákoně; stane se tak vládním nařízením, kde shledá se to býti účelným; zejména pokud jde o povahu místa, frekvenci a p.

Ostatní partie tohoto oddílu, tak jmenovitě pokud jde o světla, osvětlení značek, povinnost míti doklady u sebe při jízdě atd. odpovídají v zásadě dosud platným předpisům, novinkou je pouze povinnost oznámiti úraz osoby nejbližšímu obecnímu nebo policejnímu úřadu, po případě četnictvu.

K § 38 žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby v odstavci 2. byla vynechána slova "aby vozidlo zcela ovládal", ježto povinnost jeti tak, aby bezpečnost osob nebo majetku nebyla ohrožena, zahrnuje v sobě po stránce subjektivní vlastně již i povinnost jeti tak, aby řidič vozidlo mohl zcela ovládati.

Požadavku tomuto nebylo vyhověno, jelikož text § 38 byl oproti původnímu návrhu upraven tak, že se tu řidiči již neukládá povinnost, kterou by nemohl splniti a jelikož požadavek, aby řidič vozidla při jízdě stále ovládal je pro veřejnou bezpečnost tak důležitý, že jest nutno výslovně vytknouti i když by snad byl kryt všeobecným zněním "aby bezpečnost osob nebyla ohrožena".

K § 43 žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby jako odstavec 2. byl zařazen tento předpis:

"Skutečná pracovní doba zaměstnanců, kteří řídí z povolání motorová vozidla, nesmí trvati déle, než je uvedeno v § 1, odst. 1. zákona z 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., o osmihodinové době pracovní, ani tehdy, nejsou-li zaměstnáni v podnicích zmíněných v § 1 uvedeného zákona."

Stejný požadavek vyslovilo i ministerstvo sociální péče, jež žádalo, aby do osnovy bylo zařazeno toto ustanovení:

"Skutečná pracovní doba zaměstnanců řidičů z povolání nesmí trvati zásadně déle nežli 8 hodin ve 24 hodinách nebo nejvýše 48 hodin týdně; a to i tehdy, jsou-li zaměstnáni jako řidiči motorových vozidel, sloužících k osobní potřebě zaměstnavatelově a jeho zřízenců."

Podle názoru všech ostatních zúčastněných ministerstev, jde tu o úpravu, jež přesahuje rámec tohoto zákona, majícího povahu předpisu veřejně - bezpečnostního; otázka pracovní doby řidičů motorových vozidel z povolání může býti řešena jen novelisací příslušných zákonných předpisů o osmihodinové pracovní době.

Oddíl VIII., části druhé (§§ 45 až 50) pojednává o Odpovědnosti za škody způsobené provozem mot. vozidel. Technicko-dopravní výbor nepřipojil změn. Zde jsou některé odchylky od dosavadního právního stavu. Tak na př. bylo užito výrazu "na těle nebo na zdraví poškozen", což je odchylné od dosavadního znění zákona z r. 1908, čís. 162 ř. z. Stalo se tak proto, aby docíleno bylo shody se zněním § 1144 obč. zák.

Zákon č. 262/1908 užívá výrazu: "na veřejných silnicích a cestách", kdežto tato osnova praví: "na místech veřejných nebo místech třetím osobám přístupných, nebo mimo tato místa, užívá-li se pozemku neoprávněně k jízdě mot. vozidla.". Nejde vždy jen o silnice a cesty, nýbrž i o jiná místa veřejná a o místa, jež jsou všeobecně přístupna na př. je-li dovoleno užívati soukromé cesty, dále jde-li o hříště, nábřeží, stanoviště a p. Pojmu "přístupné místo" je zde užito jako pojmu právního, t. j. nerozhoduje tu přístupnost faktická. Novem je též výraz "provozovatel mot. vozidla", podle něhož bude jím nejen vlastník, nýbrž i ten, jemuž bylo vozidlo odevzdáno k provozu na vlastní účet, na př. pachtýř. Odpovědnosti, jak ukládá § 45 této osnovy, jsou zproštěni řidiči mot. vozidla, jsou-li ve výkonu své veřejnoprávní povinnosti nebo ve výkonu veřejné služby. Toto zproštění týká se pouze objektivní odpovědnosti, neboť podle § 48, odstavec 3., podkládají se uvedené osoby odpovědnými, jde-li o případy uvedené v 1. a 2. odstavci posléze uvedeného paragrafu. Je sice správné, aby samy byly zbaveny povinné odpovědnosti, nebylo-li však správné, aby pro své vlastní nároky ještě nad to získaly výhodu v tom smyslu, že by nároky mohly uplatňovati podle předpisů o povinné odpovědnosti. Novem je ustanovení v odstavci 4. § 48, dle něhož třetí osoba utrpěvší škodu vzniklou karambolem dvou odpovědných provozů může uplatňovati nárok proti každé za tento provoz odpovědné osobě podle platných předpisů o odpovědnosti, však každá z těchto za provoz odpovědných osob má právo domáhati se, aby její závazek k náhradě škody byl omezen na poměrnou část škody, která by asi odpovídala účasti jejího provozu na onom karambolu. Dosud škodu nesl fakticky jediný žalovaný, poněvadž zavinění druhého provozu bylo zpravidla těžko prokazatelné a regres proti ostatním odpovědným provozům řídil se podle občanského práva a býval pravidelně pro obtíž prokazatelnosti bezvýsledným. Jako kriterion pro omezení závazku k náhradě škody stanoví se: účast provozu na způsobení škody vzhledem k účasti povinně odpovědných provozů ostatních, kterýžto široký pojem připouští, aby soudce mohl přihlédnouti ku všem okolnostem a rozhodnouti podle volného uvážení o poměru účasti na střetnutí. Závazek žalovaného provozu řídí se platnými předpisy o jeho odpovědnosti.

Obmezení závazku jak je na mysli odstavec 4. § 48 nemá však vlivu na otázku přisouzení útrat sporu.

Dále sluší ještě podotknouti, že podle znění odstavců l. a 2. § 48 posuzují se vzájemné nároky odpovědných osob podle ustanovení občanského práva. Při usmrcení řidiče nebo provozovatele střetnutím, nejde však o nároky vzájemné, nýbrž o nároky osob druhých, nezúčastněných, na př. pozůstalých, tudíž neodpovědných a mohly by býti tyto nároky uplatňovány proti osobám odpovědným podle všeobecných zásad o objektivní odpovědnosti. Jestliže však odpovědná osoba (usmrcená) sama nemůže uplatňovati nárok oproti jiné odpovědné osobě podle ustanovení o objektivní odpovědnosti, nebylo by důsledné, aby cosi podobného bylo přiřknuto osobám druhým, neodpovědným, v tomto případě pozůstalým. V podobných případech bude postupováno podle občanského práva, poněvadž nebylo by správné, aby tu bylo možno uplatňovati nároky podle předpisů o povinné odpovědnosti stanovené tímto zákonem.

Pokud pak jde o přisouzení útrat sporu, může však býti náhrada celých útrat sporu uložena odpovědné osobě podle § 43, odst. 2. bývalého rak. civ. řádu.

Podle zásad odst. 1. a 2. § 48 posuzují se vzájemné nároky odpovědných osob podle předpisů občanského práva:

Odpovědnost za škody způsobené provozem mot. vozidel, jak ji mají na mysli §§ 45 až 47, platí pouze tehdy, jestliže bylo vozidla použito za úplatu, nebo jde-li o dopravu provozovanou po živnostensku, nebo bylo-li vozidla užito k dopravě ve službě nebo k příkazu některé osoby povinně odpovědné.

Zaměstnanci podniků, kteří byli zproštěni pojistné povinnosti v úrazovém pojištění dělnickém, utrpí-li úraz při provozu mot. vozidlem, mohou uplatňovati nárok na náhradu škody pouze za podmínek platných pro úrazové pojištění a to tak, jako by byli pojištěni. Při dnešním právním stavu to bylo dosti pochybné.

Nároky vojenských osob v případech úrazu posuzují se podle příslušných vojenských předpisů.

Nároky podle §§ 45 až 47 se promlčují v šesti měsících ode dne, kterého se poškozený dověděl o osobě náhradou povinné, jinak ve třech letech. Do čtyř neděl musí poškozený oznámiti svůj nárok osobě náhradou povinné, jinak rovněž ztrácí nárok.

Odpovědnost podle §§ 45 až 47 nevylučuje ještě další odpovědnost podle obecného práva občanského nebo jiných zákonů.

Úmluvy odporující předpisům v VIII. oddílu jsou právně neplatné.

K 45, odst. 3.: 1. Poněvadž ministerstva obchodu, vnitra, zemědělství, financí, veřejných prací a unifikací se vyslovila proti tomu, aby osoby řídící motorové vozidla z příkazu svého zaměstnavatele byly zproštěny odpovědnosti podle oddílu VIII. osnovy, kdežto ministerstva sociální péče, spravedlnosti a železnic se vyslovila pro toto zproštění, byly do osnovy pojaty obě alternativy, mezi nimiž jest rozhodnouti.

Jako důvody, jež mluví proti zproštění řidičů z povolání této odpovědnosti, bylo uváděno:

a) že jde tu o výjimku, která není dosti odůvodněna,

b) že by se tím upustilo od jisté záruky důležité pro veřejnou bezpečnost, kteroužto zárukou je nesporně pohrůžka povinnosti řidiče k náhradě způsobené škody,

c) že takové opatření nelze srovnati se základními názory morálky, poněvadž činí se zde jiná osoba (zaměstnavatel) odpovědným za činy řidiče, neboť v konkrétním případě je těžko prokazovati zavinění,

d) že by se tím řidiči dala do ruky možnost úmyslně poškoditi zaměstnavatele,

e) že by to byl zvrácený logický postup, jež se tu z něčeho, co mělo vlastně býti subsidierní zárukou pro osobu poškozenou pro případ, že ten, kdo podle všeobecných právních zásad by měl ručiti (řidič), nemohl by škodu nahraditi, činí se tu nejen ručení primérní, nýbrž dokonce výhradné.

Pro zproštění řidičů tohoto objektivního ručení bylo pak z druhé strany uváděno, že přísnější ručení za výsledek bylo zavedeno toliko v důsledku zvláštní nebezpečenské povahy podnikání provozu motorových vozidel, takže je jistou součástí podnikatelského risika, které přirozeně má nésti podnikatel, a nikoliv osoby provoz sice fakticky provádějící, avšak hospodářsky na podnikání přímo nezúčastněné. Praktické důsledky tohoto přísnějšího ručení jsou hlavně povahy hospodářské a nikoliv povahy výchovné a mluví tedy pro zproštění hospodářsky starších řidičů z povolání nutné ohledy sociální. Poněvadž řidiči z povolání zůstanou odpovědni za škody, způsobené provozem motorového vozidla podle občanského zákona (za zavinění), netřeba sdíleti obav, že by to mohlo míti vliv na míru pocitu jejich odpovědnosti za řízení vozidla.

2. Ministerstva spravedlnosti, sociální péče, školství a zemědělství žádají, aby v § 45, odst. 3. byla na konci připojena slova: "nebo při úkonu převzatém ve veřejném zájmu".

Proti tomuto požadavku vyslovila se však některá ministerstva a to z toho důvodu, že řidič může býti nucen k převzetí úkonu ve veřejném, zájmu jen tam, kde to zákon přímo stanoví, a pak jde vlastně o výkon veřejnoprávní povinnosti, takže je to kryto předchozím textem téhož paragrafu. Převezme-li pak někdo dobrovolně na sebe nějaký úkon ve veřejném zájmu, není důvodu, aby byl zprošťován odpovědnosti.

K § 49, odst. 1. žádalo ministerstvo spravedlnosti, aby bylo sem pojato ustanovení, že osoby, dopravované motorovým vozidlem ve službách nebo z rozkazu osoby povinně odpovědné, mohou na provozovateli požadovati to, oč jejich nároky podle § 46 osnovy převyšují nároky z povinného pojištění sociálního, poněvadž nepokládá za spravedlivo, aby zaměstnanci byli tu odkázáni jen na úrazové pojištění. Proti pojetí tohoto ustanovení do osnovy vyslovila se však některá ministerstva z toho důvodu, že toto ustanovení znamenalo by v otázce odpovědnosti podnikatele ničím neodůvodněnou změnu dosavadního právního stavu, poněvadž § 4 zákona čís. 162/1908 ř. z. nevztahuje se podle konstantní judikatury nejvyššího soudu na úrazy podnikové, jež jsou upraveny jedině § 46 úrazového zákona, a ručení podnikatele za úraz nelze rozšířiti přes rámec jeho ručení podle § 46 tohoto zákona úrazového; pokud pak jde o ostatní druhy sociálního pojištění, jest otázka tato již dosavadními právními předpisy upravena.

Povinnou odpovědností podle §§ 45 až 47 míní se objektivní odpovědnost podle tohoto zákona a nikoli též odpovědnost podle občanského práva.

Oddíl IX. (§§ 56 až 66) pojednává o zajištění nároků třetích osob na náhradu škod vzešlých provozem mot. vozidel. Držitel (vlastník) mot. vozidla jest povinen pojistiti sele nebo osobu, jež provozuje vozidlo s jeho vědomím na vlastní účet a nebezpečí proti následkům odpovědnosti eventuálně vzešlých z provozu, u některé pojišťovny připuštěné v Československu, popřípadě složiti kauci k tomuto účelu. Výši pojistného určí vláda nařízením. V zákoně jsou obsazeny maximální hranice výše pojistného a v důvodové zprávě mluví se však o tom, že patrně, pokud jde o výši pojistného, přidrží se vládní nařízení ustanovení obsažených ve vládním nařízení ze dne 16. února 1933, č. 36 Sb. z. a n., vydaným k zákonu o dopravě motorovými vozidly. I tato výše shledána byla tíživou. Kauce zavádí se proto, aby bylo znemožněno monopolní postavení pojišťoven.

Z pojistné povinnosti vyjímá se stát, samospráva a osoby extertoriální, je-li tu reciprocita.

Pojistné smlouvy musí odpovídati pod ztrátou platnosti tomuto zákonu. Jinak přísné sankce. V § 58 vyhrazuje si vláda stanoviti výši pojistných prémií.

Pojištění nevylučuje možnost, aby odpovědná osoba neměla nésti sama škody do určité výše i když je pojištěna, nemá-li nároku na náhradu pojistitelem. Výše tato maximální i minimální bude stanovena zmoci nařizovací. Řidič má míti potvrzeni o zaplacení prémií u sebe.

Nepojistí li se držitel vozidla nebo nesloží-li k tomuto účelu kauci, bude kromě administrativní a trestní sankce, povinen zaplatiti zvláštní příspěvek do fondu pro podporu při úrazech mot. vozidly a to ve výši nezaplacených prémií. Na koncesionáře dopravních podniků se pojistná povinnost uložená tímto zákonem nevztahuje, poněvadž je jim uložena zákonem 198/1932 (o dopravě mat. vozidly). Povinnost zaplatiti v daném případě zvláštní příspěvek do fondu pro podporu při úrazech mot. vozidly, platí však i na tyto koncesionáře.

Účelem fondu jak jej má na mysli § 64 této předlohy je, aby byl náhražkou nositele veřejného soc. pojištění a aby byl jakousi pomocnou institucí držitelů mot. vozidel, řidičů, uživatelů veřejných cest a pojišťoven, neboť ani povinným 'pojištěním nebude zabezpečena vždy a v každém případě náhrada škody. Tak na př. neručí pojišťovna, přivodil-li pojistník škodu úmyslně, byl-li opilý a p.

Pojišťovny jsou povinny odváděti každoročně 1 % z ryzí přímé prémie ve prospěch svrchu zmíněného fondu. Bližší určí se nařízením.

Technicko-dopravní výbor pozměnil odstavec 4., § 64 v ten smysl, že poloviny nevyčerpaných příjmů fondu použije se k vytvoření reservy až do 5,000.000 Kč, druhé poloviny pak k účelům preventivních opatření k zábraně úrazů.