Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

11. zasedání.

Tisk 1390.

1. sen. Nedvěda a soudr. ministru vnitra ohledně neslýchaných policejních opatření při pobytu sovětských sportovců v Liberci

2. sen. Nedvěda a soudruhů ministrům vnitra a spravedlnosti ohledně záhadné smrti Josefa Herana z Prahy

3. sen. Nedvěda a soudr. ministru spravedlnosti ohledně protahování vyšetřovací vazby Jana Kučery z Olomouce

4. sen. Nedvěda a soudr. ministrům vnitra a spravedlnosti ohledně stíhání komunistických členů obecního zastupitelstva ve Městě Žďáře pro nepovstání při posmrtném projevu za krále Alexandra a ministra Barthoua

5. sen. Mikulíčka, Nedvěda a soudruhů vládě Č. S. R. o chystaných opatřeních proti komunistické straně Československa a ostatním třídně proletářským organisacím

6. sen. dr. Hellera, Palme a soudruhů na p. ministra vnitra stran výnosu okresního úřadu v Teplicích-Šanově proti divokému dolování a nezákonitému obchodu s uhlím

Sovětští sportovci měli v programu také zájezd a vystoupení v Liberci. Policejní ředitel v Liberci Zak prohlásil, že nebude sovětským sportovcům klásti žádné překážky ve volnosti pohybu. Ale tento slib nebyl dodržen a náš funkcionář Karel Kneschke musel každý den ráno o 8. hodině hlásiti policii program sovětských sportovců na celý den. Na prohlášení Rudolfa Kneschkeho, že organisace dělnických turnérů jest zodpovědna pouze za oficielní program sportovních podniků a přijetí sovětských sportovců, prohlásil policejní ředitel, že Rudolf Kneschke je mu osobně zodpověden za všecko, co se stane.

Ačkoliv Rudolf Kneschke převzal zodpovědnost za hlášení projektovaného programu každodenně, došlo k ostrým výstupům s policejním kapitánem Košťálem, kterému Rudolf Kneschke v neděli 21. října 1934 oznámil, že sovětští sportovci pojedou k taneční zábavě do Maffersdorfu do dělnického domu, kamž byli dělníky z Maffersdorfu pozváni. Rudolf Kneschke nemohl dříve hlášení učinit, jelikož sovětští sportovci teprve v poslední chvíli rozhodli, že do Maffersdorfu pojedou. Ale policejnímu řediteli již v pátek ohlásil Kneschke možnost zájezdu do Maffersdorfu. Policejní kapitán Košťál šel tak daleko, že zakazoval zájezd sovětských sportovců k taneční zábavě do Maffersdorfu. Rudolf Kneschke obrátil se proto telefonicky na policejního ředitele a ten dovolil zájezd do Maffersdorfu pod podmínkou, že Kneschke je osobně zodpovědným za to, že žádné řeči a pozdravy nesmí být proneseny a že nesmí dojít vůbec ku žádným projevům. V zájmu uskutečnění návštěvy přejal Rudolf Kneschke i tuto zodpovědnost. Taneční zábavu ohlásil spolek Dělnický dům v Maffersdorfu. Přesto musel Rudolf Kneschke zaplatiti ještě za zvláštní policejní asistenci 60.- Kč a policie vyslala do Maffersdorfu k taneční zábavě jednoho policejního komisaře, jednoho policistu v uniformě a ještě jednoho policejního agenta v civilu. K jiným tanečním zábavám se takováto asistence nevysílá.

V pondělí dne 22. října jela výprava sovětských sportovců autobusem na prohlídku Dělnických pekáren a po prohlídce tímtéž autobusem na výlet na Královskou Výšinu (Königshöhe), kde je chata Svazu přátel přírody. Dva policejní agenti čekali již před 10. hodinou dopolední ve vestibulu hotelu >U zlatého lva<, kde sovětští sportovci byli ubytováni až do odjezdu. Při odjezdu vstoupil jeden z policejních agentů, který mluvil perfektně rusky do autobusu a jel s sebou, ačkoliv k tomu neměl nejmenšího oprávnění. V pekárně mu dělníci zabraňovali přístup k prohlídce. Když výprava odjížděla z pekáren, tu oba dva policejní agenti domáhali se vstupu do autobusu a také skutečně se do autobusu dostali, ačkoliv krátce před tím prohlásili, že nemají žádného pokynu jeti s sebou na Královskou Výšinu. Teprve na intervenci vůdce sovětské delegace Djemina vystoupili. V chatě Svazu přátel přírody na Královské Výšině čekal již četník v uniformě. Před hotelem, kde byli sovětští sportovci ubytováni, byla stále policejní asistence civilní a uniformované stráže, která se chovala velice neslušně a oknem nahlížela dovnitř. Tato opatření liberecké policie byla velice nepříjemná sovětské delegaci a působila rozruch mezi veškerým dělnictvem.

Podepsaní táží se pana ministra vnitra:

1. Jest panu ministru tento případ znám?

2. Jest pan ministr ochoten případ přísně vyšetřit a poučit policejní ředitelství v Liberci a jeho orgány, že takovýmto způsobem nesmí býti postupováno proti delegaci spřáteleného státu?

3. Jest pan ministr ochoten sděliti, kdo dal rozkazy k tomu, aby policie takováto opatření, obtěžující delegaci a dráždící dělnictvo, vydal?

4. Byly pokyny pro tato opatření vydány z Prahy ministerstvem vnitra, nebo z vlastní moci policejního ředitele v Liberci?

5. Jest panu ministru známo, že nikdy a v žádném případě při zájezdech sportovců z jiných zemí takováto policejní opatřeni nebyla učiněna?

6. Je si pan ministr vědom toho, že tato opatření ohrožují přátelské styky mezi Svazem sovětských socialistických republik a republikou československou, které byly nedávno navázány?

7. Jest pan ministr ochoten naříditi podřízeným policejním úřadům, aby napříště takovýmto neslýchaným způsobem při návštěvě sovětských sportovních nebo jiných delegací nepostupovaly?

8. Jest pan ministr ochoten hnáti původce těchto opatření k zodpovědnosti?

V Praze, dne 25. října 1934.

Hlávka, Stejskalová, Langer, Mikulíček, Kello, Mezö,

Douda, Pilz, Hajníková, Kindl.

Josef Heran, dlaždič, 58 roků stár, bytem v Podolí na Topolce, byl nalezen podle udání strážníka, jenž vyrozuměl rodinu o >nehodě<, dne 25. září o 10. hodině dopoledne na Smíchově blízko restaurace >U Šmídů< proti ženskému domovu. Podle policejní relace a údajů strážníka jedná se prý o >otravu alkoholem<. Totéž bylo také udáno při jeho dopravě do Všeobecné nemocnice, nařízené smíchovským policejním komisařstvím. Záchranné auto řídil šofér Žďárský z Bubenče, Dolejší náměstí č. 6.

Ve Všeobecné nemocnici však bylo zjištěno, že se nejedná o otravu alkoholem, nýbrž o smrtelné zranění způsobené tupým předmětem. Rány se podobají ranám od policejního obušku. Heran měl zlomeninu lebeční kosti, dvakráte zlomenou ruku a stopy po těžkých ranách na prsou a na zádech. Krevní zkouška a pitva zjistila, že se nejedná o otravu alkoholem. Zraněný, aniž by se probral z agonie, dva dny později v noci zemřel.

Nejasné v tomto případě jsou následující okolnosti:

1. Heran podle udání jeho ženy odešel dne 24. září ráno z domu a byl až příštího dne nalezen smrtelně zraněn. Podle našeho zjištění ani 25. září ráno ani v noci žádné rvačky nebylo. Nemohl tudíž býti zavražděn na ulici. Kde byl zavražděn? Kdo ho v bezvědomí vyklopil na ulicí?

2. Protokol policejního komisařství na Smíchově uvádí v jeho případě >neznámý muž<, ačkoliv Heran měl u sebe dokumenty. Důkaz: policie vyrozuměla rodinu. Jaké má k tomu policie důvody?

3. V záchranné stanici na Staroměstském náměstí je stejně tak tento případ veden jako: >Neznámý opilý muž<, patrně na základě informací policie. Proč byla záchranná stanice úmyslně policií nesprávně informována?

4. Strážník, jenž dodal umírajícího do nemocnice, měl naspěch a okamžitě po vyřízení formalit zmizel až to bylo všeobecně nápadné.

5. Policie označuje stav Herana jako následek přílišného požívání alkoholu. Smrtelné rány, které zanechaly na celém těle každému viditelné stopy, dále krví zalitý obličej jako následek zlomení lebeční kosti musely i laikovi okamžitě říci, že se jedná o následek ne alkoholu, nýbrž zranění. Proč byl označován policii za opilého?

Podepsaní táží se pánů ministrů vnitra a spravedlnosti:

1. Jest pánům ministrům tento případ znám?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten tento případ plísně vyšetřiti u policie se zřetelem na zjištěná fakta, která zde uvádíme?

3. Jest pan ministr vnitra ochoten vyšetřiti, proč policie v tomto případě vydala nepravdivou zprávu?

4. Jest pan ministr spravedlností ochoten naříditi prokuratuře, aby zahájila, trestní vyšetřování proti neznámým osobám, které Josefa Herana zabily nebo zavraždily?

V Praze, dne 25. října 1934.

Hlávka, Stejskalová, Langer, Mikulíček, Kello, Mezö,

Douda, Pilz, Hajníková, Kindl.

Jan Kučera, člen městského zastupitelstva v Olomouci, byl zatčen 21. března 1934 a předán do soudní vazby krajského soudu v Olomouci. Dne 22. června byl dopraven do vazby ke krajskému soudu v Praze. 22. října 1934 bylo tomu sedm měsíců, co byl zatčen. Za celou dobu 7 měsíců byl podroben pouze jednou výslechu u vyšetřujícího soudce.

Podepsaní táží se pana ministra spravedlnosti:

1. Jest panu ministru tento případ znám?

2. Jest možno podle Trestního řádu držeti někoho ve vazbě po dobu 7 měsíců a vůbec jej nevyšetřovati?

3. Jest pan ministr ochoten naříditi ihned, aby vyšetřování bylo urychleno a aby Jan Kučera zbytečně nebyl držen ve vězení?

4. Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby takovéto případy se neopakovaly?

V Praze, dne 25. října 1934.

Hlávka, Stejskalová, Langer, Mikulíček, Kello, Mezö,

Douda, Pilz, Hajníková, Kindl.

Interpelace

Dne 12. října konala se ve Městě Ždáře schůze obecního zastupitelstva. Na počátku schůze starosta Kružík přečetl posmrtnou vzpomínku na krále Alexandra jugoslávského a francouzského zahraničního ministra Barthoua. Všichni členové obecního zastupitelstva povstali až na šest zástupců KSČ. Důvod k nepovstání našich zástupců při posmrtném projevu byl tento: Komunistická strana Československa zásadně a co nejostřeji odsuzuje jakýkoliv individuelní teror a odsuzuje všechny atentáty. Také v atentátu marseilleském zaujímá rozhodně odmítavé stanovisko proti jeho původcům a vykonavatelům. I když však KSČ zaujímá toto stanovisko proti individuelnímu teroru a proti atentátům, nemohou její funkcionáři a příslušníci vzdávati čest jugoslávskému králi Alexandrovi. Každý příslušník KSČ ví, že za vlády tohoto krále byla nastolena v Jugoslavii fašistická diktatura, bílý teror a v celém světě je známo, jaké strašné poměry panují v mitrovickém žaláři, kde několik set politických vězňů je úžasně týráno a mučeno.

Dne 20. října všech šest zástupců KSČ bylo povoláno na radnicí, kde je vyslýchal četník, proč nepovstali při posmrtné vzpomínce. Všichni odpověděli, že jednali podle svého přesvědčení a svědomí a tázali se, proč jsou vyslýcháni. A tu jim četník odpověděl, že na ně bude podáno trestní oznámení.

Podepsaní táží se pánů ministrů vnitra a spravedlnosti:

1. Jest pánům ministrům tento případ znám?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten poučiti četníka, který členy obecního zastupitelstva za KSČ na radnici vyslýchal, že není žádného důvodu k výslechům a že četník není oprávněn stíhati lidí, kteří se žádného trestného činu nedopustili?

3. Může nám pan ministr spravedlností sdělit, podle kterého zákona a podle kterého paragrafu bude trestní vyšetřování proti šesti zástupcům KSČ v Městě Ždáře vedeno?

4. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten naříditi příslušnému státnímu návladnictví, aby okamžitě od trestního stíhání upustilo, jelikož se jedná o projev svědomí a přesvědčení, při čemž nebyl spáchán žádný trestný čin?

5. Jsou páni ministři ochotni učiniti opatření, aby napříště podobné výstřelky orgánů ministerstva, vnitra a event. i ministerstva spravedlnosti byly zamezeny?

V Praze, dne 25. října 1934.

Hlávka, Stejskalová, Langer, Mikuliček, Kello, Mezö,

Douda, Pilz, Hajníková, Kindl, Vydrová.

Pronásledování třídně proletářského hnutí v republice Československé nabývá už nyní často forem, které připomínají poměry v zemích fašistických.

Ústavně zaručené právo shromažďovací pro proletářské hnutí v praksi po více již neexistuje. Konání tábory lidu a průvodů není až na nepatrné výjimky už vůbec povolováno. Veřejné schůze, na kterých chtějí proletářské organisace zaujmouti stanovisko k aktuálním politickým otázkám, jsou pravidelně zakazovány. Policejní a okresní úřady omezují se při tom na pouhé tvrzení, že jde o ohrožení veřejného zájmu bezpečnosti a klidu a osvojují si tak za souhlasu vlády právo rozhodovati zcela svévolně o možnosti pracujících vrstev projevovati své mínění.

Třídně proletářský tisk je podrobován zcela svévolné, libovolné konfiskační praksi, pro kterou není směrodatný již ani obsah trestních ustanovení, nýbrž diktát příslušných ministerstev, rozhodujících podle politické situace co jest ve veřejném zájmu a co nikoliv, o čem se smí psáti a o čem se psáti nesmí, co má v tom kterém místě býti zabaveno a co má býti volně propuštěno. Prodej proletářského tisku je již 5 let zakázán v trafikách a na nádražích, zatím co teprve letos vyšel zákon, který takové zákazy povoluje. Nad dělnickým tiskem visí Damoklův meč tiskového zákona, který má poslední zbytky ústavně zaručeného práva tiskového učiniti ilusorními.

Dělníci a pracovníci proletářského hnutí jsou pronásledováni za každý výrok, kterým dávají výraz svému přesvědčení o zhoubnosti kapitalistického systému a o nutnosti řádu socialistického. Po vzoru a na příkaz Nejvyššího soudu odsuzují soudy pracovníky dělnického hnutí k mnohaměsíčním žalářům pro pravdivé vylíčení bídy pracujících vrstev a opatření jak této bídě učiniti přítrž. Případ vysokoškolského profesora Krohy, který byl odsouzen proto, že konstatoval výhody socialistického systému oproti systému kapitalistickému, je toliko jedním z mnohých případů podobných. Výrok >Ať žije Sovětský svaz< je prohlašován za přečin pobuřování; výrok, že proletariát bude v imperialistické válce znáti svou povinnost, je považován za zločin výzvy k vojenským trestním činům a to i tehdy, když byl přednesen před nevojáky. Veřejné věnování vlajky kulturní organisaci v Sovětském svazu je pokládáno za velezradu (případ senátora Lokoty) a hlásání programu komunistické strany prohlašuje Nejvyšší soud šmahem za trestné, ačkoliv tato strana je dosud podle zákona zcela legální. Výhody podmíněného odkladu trestu jsou uvědomělým proletářům v převážné většině případů odepírány z důvodů >veřejného zájmu >, výhody státního vězení odnímány buď přímým ustanovením zákonným nebo prohlašováním, že politické činy proletářských revolucionářů jsou obzvláště hodné zavržení. Ruku v ruce s touto praksí, která je výsměchem všem pojmům o politických právech, jde zbavování proletářských revolucionářů práva volebního, práva volitelnosti a ostatních >čestných práv občanských<. Ti, kdož bojují o lepší budoucnost dělnické třídy a celého lidstva, jsou už nyní jak před soudem, tak ve vězeních podrobování výjimečnému stavu a meritorně často postaveni mimo zákon.

Tento vývoj uplatňuje se ještě pronikavěji před úřady policejními. Policejní úředník nebo úředník okresního úřadu, který odsuzuje proletářského pracovníka k trestu na svobodě a k vysoké peněžní pokutě, je po vzoru středověké justice žalobcem a soudcem v jedné osobě, zbavuje svévolným způsobem obžalovaného nejprimitivnějších práv obhajoby. Reakční buržoasie využívá své moci, dané jí vládními orgány, stále nezahalenějším způsobem, nezakrývajíc již ani formálně svou zavilou zášť proti snahám třídně uvědomělého proletariátu; prohlašuje tyto snahy v žargonu, vládního a fašistického tisku za >rozvratné<, trestá nositele těchto snah pokud možno nejpřísněji a zbavuje je k tomu i vykazováním z místa pobytu práce a existenční základny.

Také koaliční právo dělnické třídy je krok za krokem odbouráváno; zakázána >Rudá Pomoc< a >Dělnická Pomoc<, organisace solidarity dělnické třídy, zakázán Svaz proletářských bezvěrců, Svaz přátel SSSR, Svaz pracujícího rolnictva na Podkarpatsku, Ústředí rudých odborů, komunistický Svaz mládeže. Jsou rozpouštěny mnohé organisační jednotky organisací odborových, tělovýchovných a kulturních. Získávání dělníků do odborové organisace je prohlašováno za činnost >rozvratnou< a >štvavou< (případ Jana Melichárka v Trnavě). Takovým způsobem jsou soustavně rušena základní práva dělnické třídy.

Vyvrcholení tohoto záměrného tažení proti třídněproletářskému hnutí jsou opatření proti legální činnosti komunistické strany. Už dnes je naše strana v praksi krok za krokem zbavována možnosti rozvíjeti svou činnost legálně. Práce organizací, je obtěžována a rušena policií a četnictvem a ruku v ruce se zaměstnavateli jest proti jejím členům uplatňován nátlak i zbavováním existenční možnosti. Vůdcové komunistické strany jsou terčem nehorázných útoků po zrušení mandátů komunistických poslanců, po soustavném jejich odsuzování k nejpřísnějším trestům byli vedoucí činitelé komunistické strany, poslanci Gottwald, Kopecký, Štětka, Krosnař na základě nehorázně vykonstruované obžaloby z velezrady hnáni do ilegality. Zástupce komunistické strany v obecním zastupitelstvu duchcovském jest zatýkán proto, že se v městském zastupitelstvu ohradil proti nacionalistickým štvanicím, rozpoutaným u příležitosti atentátu na krále jugoslávského. Svoboda domovní, ústavně zaručená svoboda osobní, tajemství listovní pro pracovníky komunistické strany fakticky již neexistují.