§ 91.

Poskytování pomoci.

(1) Státní a jiné veřejné úřady neb orgány jsou povinny v mezích své působnosti poskytovati pomoc při provádění ustanovení tohoto zákona.

(2) Politické (státní policejní) úřady, vedoucí v evidenci motorová vozidla, jsou povinny do 8 dnů oznámiti důchodkovým kontrolním úřadům, v jejichž obvodu jest stálé stanoviště motorového vozidla, potřebná data o přídělu a výmazu evidenční značky a o stálém stanovišti motorového vozidla, jakož i každou změnu v osobě, jíž byla evidenční značka přidělena, a změnu stanoviště motorového vozidla.

(3) Evidenční značka pro motorové vozidlo nesmí býti přidělena, pokud nebyl žadatelem podán průkaz vydaný příslušným finančním úřadem (§ 71) o tom, že motorové vozidlo bylo u tohoto úřadu řádně ohlášeno a že daň z motorových vozidel podle tohoto zákona byla za běžné platební období jakož i za všechna předchozí platební období zaplacena, po případě že motorové vozidlo bude nebo bylo od této daně osvobozeno.

§ 92.

Trestní ustanovení.

(1) Jakékoli zkrácení nebo zatajení daní podle tohoto zákona nebo pokus o to trestá se jako těžký důchodkový přestupek čtyř až osminásobkem zkrácené nebo nebezpečí zkrácení vydané daně. Při uložení pokuty rozsudkem stanoví se její nejnižší výměra částkou 200 Kč. Stejná částka platí jako nejnižší výměra částky, za kterou se povoluje upuštění od dalšího právního řízení pro zkrácení nebo zatajení daně z jízdného, jestliže byl přestupek spáchán za přitěžujících okolností.

(2) Nelze-li zkrácenou nebo nebezpečí zkrácení vydanou daň, podle níž jest pokutu vyměřiti, ani zjistiti ani odhadnouti, jest uznati na pokutu do 300.000 Kč podle okolností případu.

(3) Jakékoli jiné jednání nebo opomenutí proti ustanovením hlavy VIII a nařízením k nim vydaných trestají finanční úřady I. stolice spravující nepřímé daně jako prostý důchodkový přestupek peněžitým trestem od 10 Kč do 15.000 Kč. Odvolání do nálezů finančních úřadů I. stolice rozhodují s konečnou platností finanční úřady II. stolice.

(4) Je-li peněžitý trest uložený osobě zaměstnané při hromadné dopravě osob (autobusy) nedobytný, ručí za něj vlastník motorového vozidla, při prodeji s výhradou vlastnictví držitel, a při pravidelné dopravě osob cizozemskými autobusy v tuzemsku koncesionář, byl-li přestupek uvedenou osobou spáchán při výkonu služby jí svěřené.

(5) Dopravované osoby, které se při hromadné dopravě osob (autobusy) nemohou prokázati platným jízdním lístkem odpovídajícím jejich celé jízdě a stanovenému jízdnému, trestají se peněžitým trestem do 100 Kč.

(6) Ustanovení důchodkového trestního zákona o nejvyšší výměře peněžitých trestů platí jen tehdy, když místo peněžitého trestu, převyšujícího tuto nejvyšší výměru, uloží se trest na svobodě.

(7) Je-li peněžitý trest uložený podle hlavy VIII nedobytný, nastoupí místo něho náhradní trest vězení (uzamčení) od jednoho dne do jednoho roku. Náhradní trest vězení (uzamčení) se stanoví jeden den za 100 až 300 Kč podle míry provinění a podle výdělečných, důchodových, majetkových a jinakých osobních poměrů vinníka.

(8) Úřady a důchodkové soudy rozhodující o přestupcích hlavy VIII hodnotí provedené důkazy podle volného uvážení.

(9) Trestnost přestupků promlčuje se za tři roky počínajíc dnem, kterého přestupek byl spáchán.

(10) Jinak platí o stíhání a trestání přestupků hlavy VIII a nařízení k ní vydaných v zemích Slovenské a Podkarpatoruské třicátkový řád s instrukcí k němu z roku 1842 a hlava IX zák. čl. XI/1909, o správě veřejných daní, na ostatním území republiky Československé pak důchodkový trestní zákon z roku 1835 s doplňky a nařízeními k nim vydanými.

§ 93.

Přechodná ustanovení finanční.

(1) Nedotčena zůstávají osvobození od daně z motorových vozidel podle vládního nařízení ze dne 13. července 1934, č. 158 Sb. z. a n.

(2) Pokud daň z motorových vozidel podle zákona č. 116/1927 Sb. z. a n. byla prokazatelně zaplacena za dobu následující po 1. červenci 1935, započte se částí připadající na dobu od 1. července 1935 do konce kalendářního pololetí do daně podle tohoto zákona, kterou jest zaplatiti na touž dobu. Do daně na dobu pozdější není započítávání daně přípustno ani tehdy, když započítáváním podle věty první nebyla placená daň zplna vyčerpána.

(3) Všechna motorová vozidla podrobená dani podle tohoto zákona i od daně osvobozená, jest přihlásiti způsobem stanoveným v § 68 nejdéle do 31. července 1935. Do téže doby jest ohlásiti i veškeru hromadnou dopravu osob provozovanou autobusy, a to způsobem stanoveným v § 82.

(4) Držitelé motorových vozidel, s výjimkou osob uvedených v § 68., odst. 2, jsou povinni ohlásiti nejdéle do 31. července 1935 příslušnému důchodkovému kontrolnímu úřadu za účelem evidence motorová vozidla, kterých se nepoužívá k jízdě a nejsou ani opatřena evidenční značkou, a to způsobem stanoveným vládním nařízením.

Hlava IX.

Dohody.

§ 94.

Pro sjednávání dohod zmíněných v § 63, odst. 5 platí tyto směrnice:

1. účelem dohod má býti, aby osoba (fysická i právnická), s níž se dohoda sjednává, upravila způsob užívání motorových vozidel silničních tak, aby železnicím byla zachována taková doprava, která by jim, přihlížejíc k jejich tarifní hodnotné soustavě, umožnila i nadále plniti úkoly, které jsou od nich v zájmu celkového hospodářství požadovány.

2. železniční správa nemá odpírati sjednání dohody s osobami, které jsou ochotny se zavázati, že nebudou užívati motorových vozidel silničních na větší vzdálenost než 30 km.

3. Automobilová doprava, jež se děje za účelem dovozů nákladů do nejbližší stanice železniční k přepravě po železnici nebo naopak, nemá býti dohodami omezována, i když se děje na vzdálenost větší než 30 km.

4. V dohodách budiž přihlédnuto i k výjimečným případům, kdy je třeba použíti automobilu k včasnému dodání nákladu do tuzemského překladiště za účelem odevzdání zboží lodní přepravě, zvláště pro doplnění lodního nákladu.

5. Při sjednávání dohod budiž přihlíženo k tomu, aby omezením automobilní dopravy osobě, s níž se dohoda sjednává, nevznikla podstatná hmotná škoda buď zpomalením dopravy nebo ztíženém manipulace s dopravovaným zbožím.

6. Jest dbáti toho, aby dohodami byla podporována možnost rychlé dopravy, ať automobilové nebo železniční, takových potravin a poživatin, které jsou určeny k zásobení tržnic a trhu pro každodenní spotřebu a které by zpomalením dopravy utrpěly na jakosti.

7. Při sjednávání dohod je přihlížeti ke zvláštním potřebám určitých krajů nebo výrobních a obchodních odvětví, po případě i k výjimečným poměrům jednotlivých podniků.

8. Pro případ porušení dohody bude sjednána konvenční pokuta ve výši trojnásobku železničního dovozného, o které železnice porušením dohody byla zkrácena.

9. Dohady mají býti sjednávány na dobu nejméně jednoho roku.

§ 95.

(1) Jestliže strany sjednaly dohodu zmíněnou v § 63, odst. 5, avšak stanovily podmínkou její platnosti, že úprava určitých bodů smluvního poměru bude stanovena rozhodci podle ustanovení tohoto paragrafu, platí o jmenování, výroku a hlasování rozhodců toto:

a) o úpravě rozhodují tři rozhodci, z nichž po jednom jmenuje ministerstvo financí a železnic; třetího jmenuje ministerstvo průmyslu, obchodu a živností nebo ministerstvo zemědělství ve vzájemné dohodě; nedojde-li k dohodě, rozhodne ministerstvo financí, který z obou úřadů jmenuje třetího rozhodce; pokud by šlo o podniky družstevní, spadající do působnosti ministerstva sociální péče, jmenuje třetího rozhodce toto ministerstvo;

b) výrok rozhodců nesmí vybočovati ani z rámce směrnic uvedených v § 94, ani z mezí požadavků obou stran;

c) při hlasování rozhoduje většina hlasů. Nebude-li dosaženo většiny, rozhoduje mínění rozhodce jmenovaného ministerstvem financí.

(2) Bližší podrobnosti stanoví vládní nařízení.

§ 96.

(1) Rozepře z dohod zmíněných v § 63, odst. 5 rozhoduje rozhodčí soud, sestávající ze tří členů. Ustanovení § 95, odst. 1, písm. a) a c) platí obdobně.

(2) Členem rozhodčího soudu nemůže býti osoba, která byla v téže věci rozhodcem podle § 95.

(3) Výrok rozhodčího soudu má mezi stranami účinek pravoplatného soudního rozsudku.

(4) Pro žaloby na zrušení výroku rozhodčího je příslušným soud v sídle finanční prokuratury uvedené v dohodě.

(5) Bližší podrobnosti, zejména o jednání rozhodčího soudu, o hlasování, o svolávání soudu, stanoví vládní nařízení.

Hlava X.

Dozor nad prováděním zákona.

§ 97.

(1) Zjišťování přestupků ustanovení hlavy I až IV případně ustanovení předpisů zmíněných v § 18 provádějí orgánové státní bezpečnostní služby v mezích instrukcí, které budou vydány ministerstvem vnitra v dohodě s ministerstvy financí, průmyslu, obchodu a živností, pošt a telegrafů, veřejných prací, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a železnic. Ustanovení toto nedotýká se nikterak působnosti ministerstva průmyslu, obchodu a živností, pokud jde o trestní pravomoc podle hlavy V tohoto zákona a příslušných předpisů živnostenského řádu (zákona).

(2) Dozor nad zachováváním ustanovení §§ 14 a 16 provádějí orgány poštovní a nad zachováváním dohod zmíněných v § 63, odst. 5 orgány státní železniční správy.

§ 98.

Orgány zmíněné v § 97 jsou povinny oznamovati finančním úřadům přestupky ustanovení hlavy VIII, o nichž nabyly vědomosti při výkonu dozoru prováděném podle předchozího paragrafu.

Hlava XI.

Závěrečná ustanovení.

§ 99.

Ujednání jakéhokoli druhu, jimiž se obcházejí předpisy tohoto zákona, jsou právně neúčinná.

§ 100.

Veškerá státní veřejná doprava provozovaná motorovými vozidly na území Československé republiky je soustředěna v podniku československé státní dráhy; nicméně zůstává podniku Československá pošta zachováno právo kromě dopravy poštovních zásilek zřizovati veřejnou nehromadnou dopravu osob všude tam, kde toho zájem poštovní dopravy vyžaduje.

§ 101.

K účelům obrany státu může ministerstvo národní obrany v dohodě s příslušnými ministerstvy předepsati vhodnou technickou úpravu motorových vozidel, a to jak všeobecně, tak i jednotlivě.

§ 102.

Byla-li ujednána hromadná smlouva pracovní, nemohou v podniku dopravy motorovými vozidly, pro nějž smlouva platí, bez souhlasu obou stran smluvivších hromadnou smlouvu pracovní býti po dobu její platnosti učiněna ujednání obsahující pro zaměstnance jednotlivé podmínky horší, než jaké stanoví hromadná smlouva pracovní. Ujednání taková jsou právně neúčinná; na místo neúčinných ustanovení nastupují příslušná příznivější ustanovení hromadné smlouvy pracovní. Smlouvou jednotlivou nemohou býti práva zaměstnancova plynoucí z ustanovení hromadné smlouvy pracovní ani zrušena ani omezena.

§ 103.

Působnost zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n., o závodních výborech, vztahuje se na podniky dopravy motorovými vozidly. Pro tyto podniky počítá se lhůta 1/2 roku určená v § 1, odst. 1 uvedeného zákona od zahájení dopravy.

§ 104.

Ustanovení §§ 8 až 26 zák. č. 116/1927 Sb. z. a n., s výjimkou ustanovení § 22, odst. 1 a § 25, odst. 5, dále čl. III, odst. 2, č. 1, čl. VII a VIII zákona ze dne 6. května 1931, č. 76 Sb. z. a n., jímž se mění a doplňuje zákon č. 116/1927 Sb. z. a n., zákon č. 198/1932 Sb. z. a n. a zákon ze dne 19. června 1934, č. 114 Sb. z. a n. o daňovém osvobození cizozemských motorových vozidel se zrušují dnem účinnosti tohoto zákona. Vládní nařízení ze dne 13. července 1934, č. 158 Sb. z. a n., o dočasném osvobození nových osobních automobilů od daně z motorových vozidel se zrušuje dnem vyhlášení tohoto zákona.

§ 105.

Celý výtěžek daně z motorových vozidel podle tohoto zákona přikazuje se jako běžný příjem silničnímu fondu.

§ 106.

Daně podle tohoto zákona nejsou základem pro jakékoli přirážky.

§ 107.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. července 1935, s výjimkou ustanovení § 60, odst. 1 a 2, která nabývají účinnosti dnem vyhlášení, a ustanovení § 63, odst. 5, které nabývá, pokud jde o zvýšení daně, účinnosti dnem 1. ledna 1937.

(2) Zákon tento provedou ministři financí, národní obrany, průmyslu, obchodu a živností, pošt a telegrafů, veřejných prací, vnitra a železnic v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Úvod.

Rok 1933 byl nejtěžším rokem v nynější nesnadné hospodářské situaci. A právě počátkem tohoto roku vstoupil v platnost zákon č. 198 Sb. z. a n. z r. 1932 o dopravě motorovými vozidly. Proto účinky tohoto zákona pokud zasahoval do vnitřní struktury dopravy automobilní byly pociťovány tíživě. Zákon tento byl však prvním krokem k reglementaci dopravy motorovými vozidly, která sledovala zavedení pořádku živnostensko-právního, ochranu železnic před nezřízenou soutěží této dopravy a opatření nových příjmů pro státní pokladnu a silniční fond.

Po zkušenostech získaných za uplynulá dvě leta bylo možno revidovati ustanovení živnostensko-právní tohoto zákona, jak ve směru jejich zjednodušení pro státní administrativu, tak ve směru jejich ulehčení pro podnikatele živnostenské dopravy. Také bylo možno zjistiti, jakých zlepšení tato ustanovení vyžadují, aby se zabránilo jejich nedodržování.

Kromě toho mohlo býti zrale uváženo, do jaké míry je vhodno doplniti jednu z intencí zákona č. 198 Sb. z. a n. z r. 1932 o pokud možno stejném daňovém zatížení dopravy motorovými vozidly s dopravou železniční (viz důvodovou zprávu, tisk senátu čís. 942, str. 38) novou myšlenkou podporovati koordinaci automobilové dopravy s dopravou železniční daňovým zvýhodněním té dopravy silniční, která zůstává ve své přirozené sféře, resp. která v dohodě se železnicí chce pracovati jako její doplněk.

Návrh předložené osnovy je veden těmito intencemi.

Osnova je rozdělena na jedenáct hlav (I-XI), z nichž hlavy I-VII obsahují ustanovení, upravující po administrativní stránce práva a povinnosti osob, provozujících dopravu motorovými vozidly, hlavy VIII a IX obsahují finanční ustanovení o zdanění motorových vozidel a hromadné dopravy osob; hlava X upravuje dozor nad prováděním zákona a hlava XI obsahuje závěrečná ustanovení.

Ustanovení administrativně-právní.

V hlavě I-VII přejímá osnova v podstatě právní konstrukci zákona č. 198/1932 Sb. z. a n. (hlavy I-VI), s tím rozdílem že zákon č. 198/1932 reglementoval jen dopravu provozovanou po živnostensku ve smyslu živnostenského řádu (živnost. zákona), kdežto osnova upravuje po administrativní stránce i některé druhy doprav (hromadná doprava osob a doprava nákladů), které se nedějí po živnostensku (hlava IV).

Ustanovení o této neživnostenské dopravě byla do osnovy pojata z toho důvodu, že při provádění zákona č. 198/1932 bylo zjištěno, že některé automobilové dopravy se vymkly z dosahu dosavadní zákonné úpravy, ačkoliv je v zájmu uspořádání dopravních poměrů, aby byly určité reglementaci podrobeny. Zákon č. 198/1932 jest totiž ve své živnostensko-právní části vybudován jako reglementace dopravy provozované po živnostensku (§ 1, odst. 1), t. j. upravena jest zákonem ta doprava, která ve smyslu živnostenského řádu (živnost. zákona) jest provozována po živnostensku. Naproti tomu na dopravu, která není provozována po živnostensku, se zákon zásadně nevztahuje. Jako znaky živnostenského podnikání se podle živnostensko-právní prakse uvádí zejména, že jde o činnost, která nesměřuje pouze k vlastní obsluze, nýbrž k výdělku, že jest trvalá a nejen přechodná a že jest provozována samostatně, t. j. na vlastní účet (viz důvodovou zprávu k osnově živnost. řádu z r. 1859).

Tato právní situace zavdala podnět k tomu, že některé automobilové dopravy, které způsobem svého provozu rovnaly se dopravě živnostenské, vymkly se z koncesní povinnosti, ježto jim znaky živnostenské činnosti ve smyslu živnost. řádu (zákon) nebylo lze prokázati.

Tak vznikly na příklad některé autobusové dopravy, které se ustavily jako spolky a které prohlašují, že dopravují jen své členy, a to za pouhou t. zv. úhradu režijních výloh a tedy podle jejich tvrzení nevýdělečně. Ve skutečnosti však tato úhrada jest vybírána jako úplata za provedenou dopravu, tedy jako jízdné; poněvadž členství v takovém spolku není vázáno na obtížné formality, jest prakticky přístupno každému, kdo dopravy častěji hodlá použíti. Jde tedy vlastně o zakryté provozování autobusové dopravy po živnostensku, aniž by však bylo možno takovou dopravu zákonem č. 198/1932 postihnouti. Ustanovení § 15 cit. zákona o obcházení zákona není v takových případech účinné, neboť důkaz o tom, že jde o podnikání živnostenské, jest ze shora uvedených okolností (nevýdělečný ráz) nesnadný. Takové spolky vznikají nyní zejména tam, kde majitel autobusu, který nemůže z různých důvodů koncesi k hromadné dopravě osob obdržeti, v dorozumění s cestujícími, kteří jeho dopravy hodlají pravidelně používati, založí spolek, jehož účelem jest právě uvedená doprava. Sám pak jest ve spolku zaměstnán jako řidič vozu nebo jiný spolkový orgán a pobírá ve formě platu zakrytý výdělek z autodopravy.

Jiný způsob, jímž autodopravci se vymykají z dosahu zákona, jsou t. zv. půjčovny vozů: autodopravce, který nemá příslušnou autodopravní koncesi, poněvadž ji nemůže získati nebo se o ni ani nehodlá ucházeti, provozuje dopravu tím způsobem, že půjčuje motorová vozidla každému, kdo hodlá dopravu provésti, a to vždy případ od případu, při čemž řidič automobilu, ač bývá dodán, majitelem půjčovny, není v jeho službách, nýbrž pracuje na účet toho, kdo si vozidlo najme. Poněvadž zde formálně nejde o provozování dopravy (smlouva dopravní), nýbrž o nájem (smlouva nájemní), který není činností vyžadující koncese, a doprava sama se děje na účet nájemcův, nikoliv pronajímatele, není tu ani dán znak dopravního podnikání živnostenského a takovýto zakrytý způsob provozování dopravy se tudíž nedá zákonem č. 198/1932 postihnouti.

Častým zjevem je také provozování nákladní dopravy auty závodovými (auta továren a jiných podniků, obchodníků) pro třetí osoby. Závodové auta, které na příkl. doveze výrobky podniku do místa určení, dopravuje na zpáteční cestě náklady pro jiné osoby v místě, kde podnik má sídlo, nebo v místech, ležících na cestě. U takové dopravy je těžko prokazatelno, že je živnostenským podnikáním, zejména, že by směřovala k přímému výdělku (jde udánlivě o dopravu z ochoty, toliko za úhradu režijních výloh, po příp. jen části režijních výloh a často je kromě toho prováděna jen příležitostně, nikoliv trvale) - třebaže nepřímý zisk majitele vozu je v tom, že si prováděním dopravy pro třetí osoby zmenšuje režii dopravy vlastní - takže je v praksi nemožno na takovou dopravu ustanovení zákona č. 198/ 1932 o koncesní povinnosti použíti.

Takové dopravy, které ve skutečnosti svou činností se rovnají dopravám provozovaným po živnostensku, poškozují především řádné koncesionáře autodopravní, poněvadž, nejsouce vázány různými povinnostmi ze zákona vyplývajícími, jsou proti ním ve značné výhodě.

Avšak zákon o dopravě motorovými vozidly nemá za účel toliko upraviti podmínky rázu živnostensko-právního pro provozování autodopravních živností, nýbrž má také položiti základ pro úpravu podnikání autodopravního po stránce dopravně-politické, zvláště pokud jde o usměrnění dopravy automobilové a její národohospodářsky správné členění do celkového dopravního systému ve státě. Tohoto cíle však nelze dosáhnouti úplně, jestliže se - jak patrno z příkladů shora uvedených - určitá část automobilních doprav může vymknouti z dosahu takové reglementace.

Aby těmto intencím bylo vyhověno, pojata je do osnovy nová hlava IV, obsahující -ustanovení o reglementaci dopravy, která není provozována po živnostensku; této reglementaci nemá však býti podrobena veškerá doprava neživnostenská, nýbrž jen ona, kde z důvodů shora uvedených se úprava jeví nutnou. Toho dociluje osnova tím, že podrobuje některé druhy doprav povinnosti opatřiti si zvláštní úřední povolení t. zv. dopravní licenci. Tuto licenci nepotřebuje zejména nehromadná doprava osob (soukromá osobní auta) a t. zv. doprava závodová (doprava zaměstnanců a nákladů pro vlastní účele podnikatele).

V praksi se má uplatniti ustanovení hlavy IV především jako opatření prohibitivní k docílení toho, aby nevznikaly další dopravy unikající živnostensko-právním ustanovením zákona, a aby podobné dopravy již existující byly nuceny buď se zaříditi jako koncesované živnosti, nebo svou činnost zastaviti. Mají tudíž býti dopravní licence udělovány jen ve výjimečných případech, kde je zřejmo, že nejde o skrytou živnostenskou dopravu.

K hlavě I-III.

Ustanovení §§ 1-32 jsou v zásadě převzata z ustanovení hlavy I-III. zákona č. 198/1932. Kromě úprav směřujících k lepšímu a přesnějšímu vystižení účele jednotlivých ustanovení, obsahuje osnova tyto podstatnější změny:

K § 1.

Dosavadní ustanovení o tom, co jest pravidelná doprava, je různě vykládáno; to má za následek, že jsou jednotlivé dopravy nestejně posuzovány. Proto byl odst. 3 doplněn ustanovením, že ministerstvo průmyslu, obchodu a živností vydá v dohodě s ministerstvem železnic směrnice o tom, jak hodnotiti znaky pravidelné dopravy.

Nové jest ustanovení odst. 4, jímž se stanoví pojem hromadné dopravy osob.

K § 2.

Ustanovení § 2, odst. 1, písm. c) a d) a odst. 2 a 3 zákona č. 198/1932 o tom, že koncese nepotřebují podnikatelé pro dopravu svých zaměstnanců nebo nákladů k vlastním účelům podniku (t. zv. doprava závodová), byla v osnově přesunuta do hlavy IV jednající o dopravě licentované, kam systematicky náleží.

Naproti tomu uvádí osnova v § 2, písm. c) až k) nové subjekty, které koncese nepotřebují

K písm. c). Tímto ustanovením se vyhovuje požadavkům některých obcí, aby jednak jim bylo usnadněno spojení k nádraží, které je od obce vzdáleno, jednak aby zejména větší obce mohly rozvinouti svou dopravu do míst sousedních, která často s nimi tvoří hospodářsky a habitačně jednotný celek.

K písm. d). Soukromým železnicím má býti umožněno, aby svou kolejovou dopravu vhodně doplnily přívodní dopravou automobilovou, důležitou zvláště z důvodů akvisičních.

K písm. e). Jde o specielní dopravu v zájmu zdravotnictví, kterou není třeba podrobovati reglementaci.

K písm. f), g) a h). Jde buď o dopravy, které mají býti usnadněny v zájmu turistického ruchu, nebo o ojedinělé dopravy, které není nutno podrobiti úpravě ani s hlediska živnostenského ani dopravně-politického.

K písm. i). Jde o dopravy motorovými vozidly o malé rychlosti, které nahrazují koňské potahy. Vzhledem k této zvláštní povaze se vymykají z rámce automobilové dopravy, kterou má navrhovaná zákonná úprava postihnouti.

K písni j) a k). Jde o dopravy, které podniky Československá pošta a Československé státní dráhy někdy z různých důvodů neprovozují samy, nýbrž používají k jejich provedení služeb soukromých. Poněvadž tyto podniky podle ustanovení § 2, písm. a) nepodléhají koncesní povinnosti, pokud jde o vlastní dopravu, jeví se vhodným i zmíněné soukromé osoby od koncesní povinnosti osvoboditi.

K § 6.

Ustanovení odst. 1, písm. b) o vylučovacích důvodech pro obdržení koncese mění se potud, že na místo dosavadního prvého potrestání pro určité přestupky zákona, č. 198/1932 bude podle osnovy vyžadováno dvojnásobné potrestání pro určité přestupky zákona a je doplněno ustanovením, že následky potrestání pominou v době čtyř let od posledního potrestání (abolice), což je značné ulehčení proti dnešnímu stavu. V odst. 1, písm. c) navrhuje osnova obdobně jako u předchozího odstavce dvojnásobné odsouzení pro zkrácení nebo zatajení daní místo jednoho odsouzení.

K § 7.

Ježto s institucí náměstka - jak prakse ukázala - se v některých případech nevystačilo, dovoluje se také ve výjimečných případech jako na př. déle trvající nemoc, invalidita, služba vojenská a podob. provozování živnosti pachtýřem.

K § 9.

Dosavadní ustanovení o dopravním řádu po příp. sazebníku upravují se systematicky účelněji a doplňují se novým ustanovením odst. 3. osnovy, že sazebník může obsahovati výjimky pro členy koncesionářovy rodiny a pro osoby v jeho dopravním podniku zaměstnané. Dále poskytuje se možnost živnostensko-policejně upravovati jednotně pro určitý správní obvod dopravní řád a sazebník.

K § 13.

Výše skládaných jistot snižuje se na polovinu částek dosud stanovených. Odst. 1 doplněn jest ustanovením, že jistotu bude lze skládati také ve vkladních knížkách některých peněžních ústavů a dále ustanovení, že jistota složená pro určité vozidlo platí i pro případ, že se tohoto vozidla používá k různým dopravám téhož druhu, v kterémžto případě dosud je předepsána jistota pro každou dopravu zvlášť. Odst. 2 se doplňuje ustanovením, že jistotu lze skládati také po částkách ze zvláštních zřetele hodných důvodů. Tato ustanovení jsou podstatným ulehčením proti dnešnímu stavu.

K § 15.

Podle osnovy koncese ku hromadné dopravě osob má opravňovati zároveň k dopravě nákladů do úhrnné váhy 100 kg, aniž by se zjišťovala potřeba obyvatel jako je tomu dosud. Tato změna přinese zjednodušení administrativního řízení.

K § 16.

Ustanovení o zákazu dopravy poštovních balíkových zásilek zmírňuje se ustanovením odst. 3, aby se vyhovělo potřebě rychlé dopravy v místě a aby se usnadnila doprava zásilek železnicí přepravovaných.

K § 22.

Z důvodů administrativních omezuje se příslušnost ministerstva průmyslu, obchodu a živností pro udělování koncese na pravidelnou dopravu přes státní hranice. Povahou věci se odůvodňuje nové ustanovení, že doprava přes státní hranice může býti upravena v dohodě s příslušnými ministerstvy odchylně od předpisů zákona o dopravě motorovými vozidly.

K § 24.

Zařazuje se nový odst. 4, který je převzat z dosavadního § 23, odst. 2 zák. č. 198/1932 a který jedná o řízení při stanovení územního obvodu pro nepravidelnou dopravu nákladů.

Nový odst. 5 stanoví, že předpisy o řízení o potřebě obyvatel a schvalování jízdního řádu a o územním obvodu platí také v odvolacím řízení. Tato otázka není v zákoně č. 198/1932 jasně upravena.

K § 27.

Ustanovení o tom za jakých podmínek lze koncesi měniti byla systematicky upravena tak, aby podávala jasný podklad pro praksi.

Odst. 6 obsahuje nové ustanovení, jímž se zjednodušuje ustanovení o změně jízdního řádu v případech, kdy ředitelství státních drah nebo pošt a telegrafů nemá na změně jízdního řádu přímý zájem. Tím přináší se úleva administrativě.

K § 29.

V ustanovení o odnětí koncese zavádí se zmírnění potud, že v určitých případech, uvedených v § 6, odst. 1, písm. b) a c) (potrestání pro některé přestupky zákona) nastává odnětí jen u té koncese, při jejímž provozování byly přestupky spáchány.

K § 30.

Vzhledem k osnovou zaváděné instituci pachtýřů jest nutno upraviti také odnímání koncesí, nastaly-li vylučující důvody u pachtýře stejně jako u náměstka.