Místopředseda Onderčo (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. dr Neuwirth. Dávam mu slovo.

Posl. dr Neuwirth (německy): Slavná sněmovno! Na příkaz svého klubu mám zde (Německé výkřiky: Na rozkaz Hitlerův!) nikoliv, na rozkaz svého klubu mám zde oznámiti naše stanovisko k osnově zákona. Musíme tuto osnovu zamítnouti; když ji zamítáme, činíme to z důvodů, které chceme přece jasně vysvětliti, abychom za všech okolností předešli nedorozuměním.

Jsou dvě skupiny důvodů proti osnově zákona, proti prodloužení zmocňovacího zákona: právní a politické. S hlediska právnědogmatického bylo v letech, ode kdy si vláda po prvé vyžádala zmocňovací zákon, mnoho řečeno. Toto zmocnění jest již čtvrté ve dvou letech. Nemám důvodu, abych vás nudil výklady druhu právně-dogmatického. Při poradách v dřívějších letech byly již dostatečně probrány, a nepřihlíželo se k nim; a vím, že se ani dnes k nim nebude přihlížeti.

Rozhodující jest jedno: Doslovné znění ústavy samé. A tu se jasně praví v § 55 ústavní listiny: "Nařízení vydávati lze jen
ku provedení určitého zákona a v jeho mezích." Se zřetelem na toto úplně jasné ustanovení úst. listiny jest vlastně zbytečná každá možnost vážně diskutovati o žádaném zmocnění, aniž se vykročí z půdy ústavy. Žádané zmocnění jeví se jako požadavek vlády, aby mohla prostě vydávati nařízení s materiální mocí zákona, bez zákonitého předpokladu, tedy nařízení, která již nevyhovují ústavnímu rázu nařízení, aby totiž zákon vysvětlovala a v podrobnostech jej prováděla. A tu se nyní od nás, od sněmovny žádá, aby přes své oprávnění sama se zbavila své moci, což připravuje sněmovnu o její základní práva a přispívá k tomu, že se mocenská oprávnění soustřeďují u orgánu, který na to nemá nároku.

Když se dostal ke slovu první řečník sudetsko-německé strany, přečetl zásadní projev. A zde nalézáme větu, která jest a zůstane východiskem i pro naše stanovisko k tomuto zmocňovacímu zákonu. K. H. Frank pravil: "My také nejsme s to, abychom se, jak to dosud v této sněmovně bylo zvykem, vzdali bezvýhradné odpovědnosti parlamentu jako samosprávného zákonodárce. Budeme tedy vésti zásadní boj o zdokonalení jak právních základů státu, tak i demokracie a všech jejích forem."

Slavná sněmovno! Tím jest vlastně jasně předem vyznačeno naše stanovisko i k nynějšímu návrhu. Ale jsem v příjemné situaci, že se při mínění, že se žádané zmocnění příčí ústavě, mohu dovolati společníka, který jest jistě nepodezřelý. A to jest pro nás, kteří se stále setkáváme s nedůvěrou, vlastně nutné. Právě před několika dny uveřejnil pan prof. Weyr, který se sám označuje za spolutvůrce ústavy, v časopise "Prager Presse", jejž si velice cením, odpověď na zásadní rozklady profesora veřejného práva na německé universitě Sandnera o našem nynějším ústavním stavu. Weyr se v ní velmi podrobně vypořádal s četnými demokratickými poučkami Sandnera, jimiž se zde zabývati není příčiny. Mimo to však pan prof. Weyr prohlásil: "Velmi ožehavé jsou jeho vývody o poměru mezi zákonem a nařízením v ústavní listině, jakož i o zmocňovacích zákonech z let 1933 a 1934. V podstatě má pravdu." A profesor Weyr píše dále: "Sandner se pokusil prokázati, že to, co jest v Československé republice, totiž nynější ústavní stav, není vždy takový, jaký by měl býti, totiž neřídí se vůbec ústavní listinou a právním řádem."

Slavná sněmovno! Tím bylo s velice nepodezřelé strany také jasně podle našeho mínění konstatováno, že dřívější zmocňovací zákony, s nimiž souhlasí i nový zmocňovací zákon, vytvořily stav, jejž lze označiti jen jedním slovem: protiústavní.

Slavná sněmovno! Zkoumáme-li naši ústavu s politického hlediska, můžeme říci, že jest vzorem liberálně-demokratické ústavy. Souhlasí-li někdo s liberálně-demokratickou ústavou či nikoliv, jest konečně věcí názoru, který vyplývá z pramenů poznání, které jsou rozmanité podle výchovy a povahy. Ale musíme konstatovati: Podle dané soustavy norem jest zde zcela určitá ústava, tato ústava zde platí, a všechno, cokoliv se na chování vyžaduje od členů sněmoven, může se díti jen podle jednoho měřítka, totiž podle této ústavy.

Slavná sněmovno! Trváme na tom, že pro tuto ústavu jest charakteristická zásada rozdělení moci, a trváme na tom, že se demokratické zásadní směrnice této ústavy doplňují určitým zajištěním, technikou zákonů v jejím trojím rozdělení na ústavní zákon, jímž se vydávají základní zákony, na prostý zákon jako prostředek všeobecné úpravy, a na nařízení jako prostý prostředek provedení.

Můžeme si velmi dobře představiti, že jsou situace, v nichž daný stav předpisů již nedostačuje. Jsme naprosto ochotni uznati, že zákony jsou jen lidské dílo a výsledky vývojů, že se samy vyvíjejí a snad také mohou vyžadovati změny. Ale když se naskytne nutnost změniti určitý stav předpisů a přizpůsobiti novým požadavkům, musí se to právě státi v oněch docela určitých formách, které předpisuje ústava, neboť každý pokus dosíci změny jest a zůstává protiústavní. (Potlesk.) O těchto věcech není řeči, zde není ani žádných kompromisů. My jsme první, kteří jsme ochotni pohlížeti na stát jako na politickou formu života národa, a vycházejíce právě z tohoto poznání máme zcela zvláštní pochopení pro to, co československý stát znamená pro český a slovenský národ, a máme také úplné pochopení pro to, že český a slovenský národ má jen jednu starost, aby si tento svůj stát udržel zabezpečený.

Ale přes to nemůžeme nedbati zásadních hledisek. Ústava jest a zůstává nutným jednacím řádem, v jehož mezích se občané vzájemně vyžívají a jenž upravuje styky občanů s úřady. Zde platí jen zcela určité a stálé předpisy, nemá-li nastati stav nejistoty a nedůvěry všech proti všem.

Slavná sněmovno! Když však je nutno měniti i ústavy, jest o to postaráno. V naší ústavě, totiž v čl. I se praví: "Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplňovány jen zákony označenými za ústavní." Ale jak se vydávají ústavní zákony, praví nám zase jasně § 33 ústavní listiny, jenž zní: "K usnesení o vypovědění války, ke změně této ústavní listiny a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně." (Výkřiky komunistických poslanců.) Toto ustanovení není jistě náhodné. Pan president státu kdysi prohlásil: "Demokracie je diskuse." A musím mysliti na tuto zásadu, když mám před očima ustanovení §u 33 úst. listiny. Vyžaduje-li se tam kvalifikovaná třípětinová většina, děje se to jistě ze zcela určitého důvodu, totiž aby se vyhovělo jedné zásadě demokracie, která jest zároveň jedním z jejích životních zákonů, totiž aby se spojily všechny pravé a odpovědné společenské síly ve státě, aby se přibraly k odpovědnosti a aby došlo k vyrovnání pravých společenských sil.

Pohlížíme-li na tuto osnovu samu, žasneme vlastně nad její chatrností, především nad jejím odůvodněním. Osnova se dovolává mimořádných hospodářských poměrů, které se nezměnily v té míře, aby se vláda mohla vzdáti zmocnění, jak jest v ní ustanoveno. Nuže, můžeme proti tomu namítnouti, že se o toto zmocnění žádá již po čtvrté se stejným odůvodněním, a že vlastně v dějinách státu, ode kdy bylo toto zmocnění vyžádáno, nenastalo ani jedenkrát něco, co by bylo tohoto zmocnění nezbytně nutně vyžadovalo. Proto tvrdím, že to, co vlády vydaly dříve podle zmocňovacího zákona jako nařízení, byla by beze všeho mohla vyříditi sněmovna; ba, tvrdím dále, že si vláda při vydávání svých nařízení dala na čas v té míře, ve které si tato sněmovna při takových zákonech a nařízeních na čas nedává. Právě nynější osnova jest typickým příkladem toho. Jsou tomu tři nebo čtyři dni, co tento návrh byl předložen sněmovně. Sotva za tři hodiny byl promrskán ve výboru, v málo více hodinách bude vyřízen zde a v několika dnech se stane zákonem. To úplně dokazuje, že tato sněmovna je schopna činnosti v té míře, že by se nynější vláda skutečně mohla vzdáti zmocňovacího prostředku. Vyvodíme-li z toho důsledek, můžeme jen říci, že stane-li se tato osnova zákonem, neprodlouží se vlastně zmocnění, nýbrž stav, o němž vždy zase můžeme jen říci: protiústavní. Ale to, že se neostýcháte stále zase prodlužovati protiústavní stav, jest vlastně příznačné pro naše poměry. Musíme-li zcela zásadně zaujmouti stanovisko proti zmocnění, děje se to i proto, poněvadž není možné říkati bílé a míniti černé, poněvadž není možné stále mluviti o demokracii, ale prostě se vzdávati praktického provádění demokracie na ústavní půdě. (Posl. Beuer [německy]: Co máte k tomu prakticky politického co říci s hlediska německých území?) Až příslušné návrhy přijdou do sněmovny, zaujmeme k nim stanovisko. Nyní mluvíme o zmocňovacím zákoně.

Slavná sněmovno! Když se nám stále vyčítá, že prý jsme stranou, která se oddává nedemokratickým a protidemokratickým náklonnostem, rád bych se tázal, kde jsou toho důkazy? Můžeme jen říci, že podezříváním a politickými klevetami nelze nikterak býti práv hnutí v rozměru sudetsko-německé strany.

Nynější zmocnění jest však pro nás zajímavé ještě i se zcela zvláštního hlediska. Žádá totiž dodatečně k dosavadním zmocněním i plné moci pro opatření v oboru policejní správy a policejní služby. (Posl. Beuer [německy]: To zde bude více policistů na ochranu Henleina!) Bylo by toho také zapotřebí, když si uvědomíme vaše metody.

Místopředseda Onderčo (zvoní): Prosím pána posl. Beuera, aby nerušil jednanie.

Posl. dr Neuwirth (pokračuje): Mohli bychom vlastně něco vypravovati o stavu policejní služby a policejní správy na venkově. (Posl. Beuer [německy]: Všude vám přicházeli na pomoc policisté a četníci!) Poněvadž jste se (obrácen ke komunistickým poslancům) chovali jako zákeřní lupiči. (Potlesk stoupenců. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Slavná sněmovno! Kdyby se vláda skutečně mohla odhodlati učiniti přítrž neudržitelným poměrům v policejní službě, může býti přesvědčena, že si získá naše sympatie. Domníváme se však, že k tomu nepotřebujeme zvláštního zmocnění. Prodělali jsme volební boj. Co se stalo v tomto volebním boji, jest a zůstává hanebnou skvrnou, která se nedá smýti. Připomínáme jen neslýchané události ve Znojmě, kde za jasného dne byli přepadeni občané tohoto státu při vykonávání svých občanských práv, poměry, které se podobají těm, o nichž jsme dosud čítali jen ve zprávách z exotických států.

Musíme konstatovati, že ve Znojmě onoho kritického odpoledne byla spáchána spousta trestních činů, počínaje od zločinu veřejného násilí za okolností zvlášť nebezpečných až k pokusu vraždy. Dnes se nám vytýká, že úřady dosud ještě nezjistily zločince a nepohnaly je k odpovědnosti. Bylo to neslýchané selhání bezpečnostních úřadů, které jest jediné v dějinách policie. Nelze připustiti, aby se to ututlalo, nýbrž tyto události mohou býti jen důvodem, že musí nastati pronikavá změna. Sám jsem prodělal znojemskou událost. Doufám, že pan kol. Mareš mi nevezme ve zlé, když se na něj odvolám, ale on sám prodělal také tyto věci a musí uznati. že to byl hrozný zmatek. Byl jsem jedním z těch, kteří jsme byli přepadeni. A když jsem volal pátrací stanici, která jest jinak při každé maličkosti na místě, řekl mi službu konající četnický důstojník: "Proč bychom zasahovali, v obvodu města jest příslušná jen policie." Když jsem pak šel k panu vrchnímu komisaři a žádal jsem ho, aby zjednal pořádek, řekl: "Na to jsem nebyl připraven, jsem příliš sláb. (Různé výkřiky. - Místopředseda Onderčo zvoní.) Zůstává faktem, že občané při vykonávání svých občanských práv po zahájení volebního boje byli ve Znojmě nejhanebněji přepadeni a ohrožováni na životech, a znojemské výstřely zůstanou faktem, i když je budou chtíti popírati ti, jimž dnes a navždy budou k hanbě. (Potlesk.)

Ale tyto události nebyly ojedinělé. Prožili jsme je v Duchcově, Mostě a Horním Litvínově v nových vydáních. Četnictvo nám vůbec nedělalo zeď, konalo jen svou povinnost, když konečně pan ministr vnitra zasáhl osobně. Naprosto se neostýcháme prohlásiti, že nám osobní chování pana ministra vnitra imponovalo, a náš telegram jemu zaslaný byl míněn upřímně. Ovšem prohlašujeme: Dluž no litovati, že se ministr vnitra musí osobně starati o věci, které by měl do pořádku uvésti četník. (Potlesk.)

Kdyby tedy slavná vláda se chtěla poučiti z událostí volebního boje a mohla se odhodlati vštipiti podřízeným bezpečnostním orgánům, že na práva státních občanů nesmí nikdo bez trestu sahati a že proti rušitelům zákona dlužno rozhodně zakročiti všemi mocenskými prostředky, pak prohlašujeme, ale jen s tímto předpokladem, že vláda bude míti vždy naše sympatie (Potlesk.) a že se jí od nás dostane i té konkrétní podpory, které potřebuje. Ale aby zjednala tento pořádek, nepotřebuje vláda tohoto zmocňovacího zákona, jehož žádá.

Jasně jsem vyložil důvody jak po stránce právní, tak i politické, proč za žádných okolností nemůžeme hlasovati pro tento zákon a proč nemůžeme souhlasiti s touto osnovou. Ale nerad bych skončil své vývody, aniž jsem odpověděl na vývody předcházejícího řečníka, pana kol. dr Slávika.

Pokud jde o vývody řečníka z komunistické strany, mohu říci jen to jedno, co jsem řekl dříve: Politické klepy, politické pomlouvání nemůže nám nikdy býti podnětem, abychom se s tím vypořádali zde v této sněmovně. (Potlesk.)

Podstatně jinak jest tomu s případem pana kol. dr Slávika. I když vývody pana kol. dr Slávik a nebyly právě přátelské, byly přece tak věcné a korektní, že zasluhují odpovědi. Pan dr Slávik velmi správně prohlásil, že Konrád Henlein spojil všechny sudetské Němce a že sudetsko-německá strana jest dnes projevem politických sil Němců v tomto státě. To jest politický fakt, jímž nelze otřásati a s nímž musí počítati každý, kdo politicky odpovědně smýšlí a jedná. Pan dr Slávik se ovšem domníval, že musí říci, že jest oprávněna jistá nedůvěra. Tak jsem tomu porozuměl. (Posl. dr Slávik: Já som povedal, že vy sa predstavujete ako národné sjednotenie na nemeckej strane. A neprávom. som doložil!) Ano, ano. Na to mohu odpověděti jen toto: Dokud se budete domnívati, že na všechno, co se vyvíjí na naší straně, můžete odpovídati jen nedůvěrou, dotud nebudete moci vůbec dojíti k odpovědnému politickému utváření. Jest strašně prosté žíti jedním jediným slovem, totiž slovem "zastírání". My nemůžeme přihlížeti k žádné z těchto výčitek, to nelze dosti často říci, aby nám byly podnětem k odpovědi, nemohou nás ani udělati nervosními, mohou býti jen důkazem, jak neobyčejně chatrné jsou politické důvody protivníků. Musím však zde se zřetelem na tyto věčné projevy nedůvěry ukázati jen na projev Konráda Henleina ze dne 8. října 1933, v němž se zcela zřetelně praví (čte): "Naše hnutí a všichni jeho nositelé stojí zásadně a zřejmě na půdě tohoto státu. Přes tisíc let žijí Němci a Češi v těchto zemích pohromadě a jejich osud byl vždy společný. V dobách nouze i v dobách rozkvětu. Cítíme, že moc dějinných událostí je příliš živoucí, než abychom mohli vážně pomýšleti byť jakkoliv na nějaké územní odtržení. Proto upřímně a rozhodně odmítáme jakékoliv podezření o iredentistické úsilí. Osud nás postavil do tohoto prostoru, jenž se tisíciletými dějinami stal naší vlastí a v tomto prostoru - a tedy v tomto státě budeme musiti utvářiti také svůj osud. Že jsme tedy vždy ochotni ke kladné spolupráci na vybudování státu a tím na upevnění základů jeho existence, není třeba potom zvláště zdůrazňovati."

Slavná sněmovno! Jasněji a zřetelněji ještě nikdo nemluvil. Jest ovšem na vás, abyste nás nevydávali všanc podezřívání, nýbrž nám umožnili prakticky dokázati, že nám jde skutečně o pravdu. (Potlesk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. Ježek.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Jistě že veškeré voličstvo po bouřlivých volbách, které jsme odbyli, očekávalo, co přinese parlament a vláda nového a jak ukáže, jak v novém období bude pracovat o velkých hospodářských, politických a národních problémech v Československé republice. A tu je zajímavo, že první věc, s kterou vláda přichází do nové poslanecké sněmovny, do nového parlamentu, je vládní návrh . . . (Hlasy: To už říkal Slanský!) Pane kolego, kdybyste vy chtěl mluviti jenom o věcech, které zde nikdy řečeny nebyly, tedy byste vůbec nemohl mluviti. (Posl. dr Slávik: Je to zákon, ktorý je doplnený tým, čo žiadaš už niekoľko rokov!) Tedy, slavná sněmovno, vláda přišla do parlamentu s návrhem zmocňovacího zákona, s návrhem, který je nesporně opakem toho, co zde tvrdil pan předseda vlády. Ten prohlásil ve vládním prohlášení, že v těchto volbách zvítězila demokracie a že volby prokázaly, že většina stran v Československé republice se vyslovila pro demokratický režim. Nyní však se demokratický režim projevuje v tom, že jako s první věcí se přichází se žádostí o zmocnění v tomto parlamentě. (Posl. Uhlíř: Ale před dvěma lety jste pro to hlasovali také!) Když budete trochu trpěliví, přijdu k tomu, ale musíte chvilku poslouchat, poněvadž jinak se to dověděti nemůžete.

Slavná sněmovno, vládní návrh zmocňovacího zákona neodpovídá demokratickým tendencím, a dokonce uvedu řadu citátů od lidí, kteří jsou ne nám nejbližší, nýbrž blízcí možná těm, kteří zde vykřikují a kteří jsou stejného názoru jako my. (Posl. dr Stránský: Pane kolego Ježku, vždyť my jenom prodlužujeme zákon, pro který jste hlasoval!) Pánové, na vše dojde, jen račte moment posečkat a nebuďte nervosní, není toho zapotřebí.

Mluvím-li o zmocňovacím zákoně jako takovém a odmyslím-li si nynější dobu, pak jsem toho názoru, že někdy je skutečně zmocňovacího zákona zapotřebí. Já se nevymykám tomu říci přímo, že někdy je v parlamentních a politických poměrech různých států skutečně potřebí přikročiti k vydání zmocňovacího zákona; ale jen tenkráte, když je to skutečná státní potřeba, a zejména tenkráte, když je parlament neschopný pracovati a když neprokázal vůbec schopnost přinésti vládě a státu, čeho nezbytně potřebují. (Potlesk poslanců Národ. sjednocení.) Tenkráte je možno vydávati zmocňovací zákony. Ale nenajdeme na celém světě stát, aby si zvolil nový parlament k práci a aby tento parlament přenášel sám zcela dobrovolně, dokonce prvním svým zákonem, tuto práci na vládu. (Výborně! - Potlesk.) To je, slavná sněmovno, rarita jenom československého parlamentu a je to prazvláštním úkazem čsl. demokracie, o které stále a stále jen mluvíme. (Posl. Uhlíř: Před dvěma lety jste mluvil jinak!) Račte uvážit ještě jednou, že je rozdíl mezi tím, když některé věci potřebují rychlého projednání a parlament nepracuje, a tím, když nový parlament, který má ukázat práci, místo aby pracoval, předává tuto pracovní možnost vládě a odnímá ji sobě samému. (Výkřiky posl. Uhlíře. - Místopředseda Onderčo zvoní.)