Poněvadž někteří pánové, kteří sem přišli, mají o těchto věcech velmi zmatený pojem . . . (Posl. Uhlíř: Myslím, že ne!) musím je upozornit, že záleží na tom (Výkřiky. - Místopředseda Onderčo zvoní.), 1. kdy je vydáván takový zmocňovací zákon, 2. kdo jej vydává a konečně 3. na jaké úkoly jej vydává. To jsou všecko věci, které mohou býti různé, a proto musíme řešiti, je-li zmocňovacího zákona potřeba a je-li skutečně na místě. Konstatuji, že tomuto parlamentu dosud nebyla dána možnost, aby prokázal, že pracovati chce a že pracovati dovede. Naopak místo toho, aby zde mohl o těch důležitých problémech, o kterých se tolik mluvilo ve volbách, jednati, tento parlament sám utíká od odpovědnosti a schovává se za vládu prostřednictvím zmocňovacího zákona. Je to velmi hrozné, a to proto, poněvadž se tak děje v době, kdy na celém světě se bojuje mezi parlamenty a vládou o moc ve státě. A musím konstatovati, že náš parlament proti jiným parlamentům vyniká tím, že o tuto svoji moc nebojuje. Náš parlament o tuto svoji moc nezápasí, náš parlament zcela klidně kapituluje a zcela klidně submituje. (Posl. Jiráček: Když jsi tam byl, p. kolego, tak jsi hlasoval pro to. - Veselost. Místopředseda Onderčo zvoní.) Nedivím se panu kolegovi Jiráčkovi, že se zmůže na takovou argumentaci, ale divím se, že se najde tolik veselých pánů, pro které má taková argumentace vůbec nějakou váhu.

Musím konstatovati, že před plenem byla tato věc projednávána v ústavně-právním výboru, a tam jsem měl příležitost citovati, pane kol. Jiráčku, pana kol. Ostrého, který mluvil o zmocňovacím zákoně v minulém roce (Výkřiky. - Hluk. - Místopředseda Onderčo zvoní.) a nejen tento zmocňovací zákon potíral, nýbrž, slavná sněmovno, kolega Ostrý, ačkoliv to nebylo na začátku parlamentního období, pateticky se chytil za hlavu a řekl, kam se to řítíme, kam jdeme, když odhlasováváme zmocňovací zákon! (Výkřiky.) Slavná sněmovno, páni mohou být bez starosti, neboť já přijdu také k ostatním pánům a také jejich výroky budu citovati.

Tedy jednáme-li dnes v našem parlamentě o zmocňovacím zákonu, tu si musíme říci, že se velmi odlišujeme od cizích parlamentů, o kterých se zde tak často mluví. Zde se dovoláváme cizích parlamentů, zde se říkává, že i u cizích parlamentů byly případy, že přišly zmocňovací zákony. Ale prosím, vezměte jenom příklad Bouissona ve Francii, který ohlásil předem, že přinese do parlamentu zmocňovací zákon, ale když přišel, byl pro tento ohlašovaný zákon ve francouzském parlamentě poražen. A to nebyl nový parlament, nýbrž je to parlament, který už dlouho trvá, který nezačíná svoji činnost a který v několika případech dokonce prokázal, že není tak docela schopný a způsobilý k úkolům, kterých francouzský stát potřebuje.

Prosím, nemusím ani probírati jednotlivé parlamenty v přítomné době. Můžeme se podívati na starý parlament vídeňský, kde byl známý § 14, a tohoto §u 14, který, řekl bych, byl de facto takovým skrytým absolutismem ve starém Rakousko-Uhersku - vlastně takovým jakýmsi zmocňovacím zákonem, jako je s náš zmocňovací zákon - mohlo se použíti jenom tenkráte, když nezasedal rakouský parlament, když zde sněmovna nebyla. Ale, vážená sněmovno, u nás se tohoto zmocňovacího zákona má použíti v době, kdy se prvně - schází nově zvolený lidový parlament k řádnému zasedání. (Zpravodaj posl. dr Suchý: Ale tam museli nejdříve tu sněmovnu odročit!). Já myslím, že sice pan kol. zpravodaj má jistě velký interes, aby tato předloha byla odhlasována, ale není potřeba, abychom snad o této věci ještě debatovali ve formě výkřiků. Musím říci, že se velmi obdivuji těm pánům, kteří zde při mé řeči projevují jakýsi nesouhlas. (Výkřiky posl. dr Slávika.) Vyjímám kol. Slávika. Tam se nedivím, poněvadž o něm jsem pevně přesvědčen, že zmocňovací zákony mu přirostly k srdci, ale pokud se týče ostatních, velmi se divím těmto výkřikům, poněvadž, slavná sněmovno, jsem pevně přesvědčen, že velká část této sněmovny ve svém nitru je proti zmocňovacímu zákonu a je přesvědčena, že tento zmocňovací zákon zejména jako první zákon nově zvoleného parlamentu je špatný a zbytečný. Vezměte si dnes hlasování v ústavně-právním výboru. Už to, že v ústavně-právním výboru byl tento vládní návrh schválen 14 proti 12 hlasům, tedy jenom většinou dvou hlasů, ukazuje, že tato osnova přes veškeré výkřiky leckterých pánů, kteří rádi křičí, zůstává osnovou v této době rozhodně nemístnou a že poškozuje pověst naší demokracie a našeho parlamentu.

Že toto nadšení není tak všeobecné, o tom bych mohl uvésti řadu citátů. Vezměte si na příklad úvahu p. profesora Weyra v "Lidových novinách". (Posl. Uhlíř: Už jsme to slyšeli.) Prosím, pane kolego, až budete mít svou vlastní schůzi, kde budou k vůli vám něco říkat, tedy si račte předepsat, co se má říkat, ale já k vůli vám to neříkám. Slavná sněmovno, já konstatuji, že prof. Weyr v "Lidových novinách" výslovně řekl, že tam, kde vedle zastupitelstva lidu je nastolen jiný orgán, vybavený stejnou mocí, nelze již mluviti o demokracii. Nezáleží na tom, zda vláda, které se dostalo zmocnění, je složena z členů parlamentu nebo nečlenů. (Čte): "Stát, který by měl trvale vládu mimoparlamentní, ale zachovával by při tom důsledně zásadu zákonodárného monopolu zastupitelstva lidu, zůstává proto nepoměrně demokratičtější než stát, který má vládu parlamentní, ale připouští soustavu zmocňovací."

Své vývody vrcholí profesor Weyr v tom, že u nás, zdá se, potrpíme si více na vnější okázalosti i demokratické než na vlastní podstatu demokracie.

Konstatuji, že pan prof. Weyr není členem našeho klubu, nýbrž že patří do jiného tábora, ale p. prof. Weyr jako vědátor a jako neodvislý člověk zcela klidně říká svůj poctivý názor, který o této věci má. Ale jdu dále. (Posl. dr Stránský: Ale on měl ten názor také tehdy, kdy vy jste hlasovali pro zmocňovací zákon. Proč tehdy jste necitoval Weyra, když jste pro to sám hlasoval. - Hluk. - Výkřiky.) Račte dávat chvilku pozor, co vám odpovím. Jest rozdíl, jestliže je trvalá krise, jako byla v té době v parlamentě . . . (Hluk. - Výkřiky posl. dr Stránského.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Prosím o kľud. Neračte vyrušovať.

Posl. Ježek (pokračuje): ... a jest rozdíl, schází-li se nově zvolený parlament. Jestliže toto nechápete, pak ovšem marná námaha. To je přece jistě neobyčejný rozdíl. Pane kolego, přece uznáváte, výslovně jsem to precisoval, že zmocňovací zákon může být vydán, když parlament projeví svoji neschopnost, když je v krisi. (Posl. dr Stránský: V čem se projevila tehdy neschopnost parlamentu?) V tom, že dlouho zasedal a přece nepřinesl nic ke zmírnění těžké krise, která byla a která dosud jest. Nyní přichází nový parlament, přicházejí sem lidé, kteří byli zvoleni zejména na základě slibů, které dali o řešení této krise, a s čím se přichází? Přichází se se zmocňovacím zákonem. To je ten rozdíl. (Potlesk.)

Ale prosím, to není jen p. prof. Weyr. Mám zde "Novou svobodu", časopis soc. demokratický, kde píše Lev Winter o této věci. Račte dát na tuto věc pozor a račte potom činit poznámky. Pan Lev Winer píše o parlamentu a plné moci a píše zde, že je pravda, že nic se nestalo (čte): "Vláda nezneužila těchto plných mocí, to je starých zmocňovacích zákonů. Nemohla ani, protože by jí to nebyly dovolily její složky. Je také pravda, že vše to, co bylo nařízeno podle zmocňovacího zákona, bylo by bývalo schváleno parlamentem bez odporu a průtahů." (Hluk.) Tedy, kdo má trochu logiky, řekne si, když vláda za tu dobu, co měla zmocňovací zákon, nedovedla provésti nic jiného, nežli co by byl provedl parlament, pak je velkou otázkou, když se schází nový parlament, proč se dává vládě zase tato plná moc. A zase přijdu s kolegou Wintrem k této věci (čte): "A přece něco se stalo. Požadavkem, aby parlament poskytl plné moci, bylo vzbuzeno ve veřejném mínění přesvědčení, že parlament není ochoten, aby pracoval tak rychle, jak toho veřejný zájem vyžaduje (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.), anebo že toho není schopen. Bylo vzbuzeno mínění, že parlament všeobecného hlasovacího práva není vhodným ústavním činitelem v hospodářských věcech, které jsou dnes nejdůležitější, a bylo vzbuzeno přesvědčení, že všeobecné hlasovací právo se nehodí do dnešní doby." To píše Lev Winter o zmocňovacím zákonu, který vy, pánové, předkládáte nově zvolenému parlamentu. "Bylo vzbuzeno přesvědčení, že dnešním potřebám lépe hoví diktatura, tedy moc nařizovací, nežli rozhodování lidových mas. Věcně se tedy opravdu nic našimi zmocňovacími zákony nestalo a jistě ani v budoucnosti se nic nestane. Ideově však požadavek zmocňovacího zákona oslabuje důvěru ve všeobecné hlasovací právo. Podkopává pilíř, o nějž je opřena naše ústava a o nějž se opírá vláda ve svém nynějším složení. Zmocňovací zákon pracuje ideově do rukou těm mocnostem, které ovládají dosud neomezeně hospodářství a nemohou se spřáteliti s myšlenkou, že byly zbaveny přímé moci politické. Vláda oslabuje větev, na níž sedí. Třeba tedy nemáme obavy, že by vláda zneužila plné moci, považuji zmocňovací zákon z vlastního hlediska za zbytečný a z ideového stanoviska za škodlivý." To je řeč vynikajícího soc. demokrata, který je skutečně demokratem a který pod rouškou demokracie nedělá věci, které jsou přímo výsměchem a paskvilem každé demokracie.

A aby došlo také na další strany, budu citovati kolegům nár. socialistům jejich orgán "Mladé proudy", týdeník jejich mládeže. Tam píší toto (čte): "Mezi prvními předlohami vládními bude parlament projednávati prodloužení zmocňovacího zákona. Mělo to býti původně mimořádné opatření v mimořádné době. Zdá se však, že si příliš dobře zvykáme. Praxe v provádění tohoto zmocňovacího zákona nesplnila svůj úkol zabezpečiti především rychlost nutných opatření. Je-li vůbec třeba uváděti důkazy o této notorické skutečnosti, stačí uvésti neuskutečnění zkrácení pracovní doby. Všechna zákonná opatření podle zmocňovacího zákona dosud vydaná byla by provedena parlamentem stejně rychle." Prosím, zde jest opětně důkaz z druhé strany, že bez zmocňovacího zákona parlament mohl stejně rychle tyto věci provésti. (Čte): "Odpadá-li tento důvod, odpadá celý účel zákona, ostatně ve svém jádru více než nebezpečného. Vždyť zejména žádné takové nařízení neskytá záruky, jaké má míti každý zákon, že totiž vyhovuje co největšímu počtu obyvatelstva ve státě. V mimořádné době můžeme ustoupiti od ústavních práv parlamentu, ale z výjimky nesmí se státi pravidlo. Demokracii ohrožují také špatní demokraté." (Posl. Bátková: To jste vy!) Kolegové a kolegyně nár. socialistického klubu na výtku, kterou mládež adresuje jim, říkají: ti špatní demokraté, to jsme my. (Posl. Bátková: Proč to citujete?) Protože kdybyste to četli, tedy byste se dočetli, že to říkají vám, kteří pro tento zmocňovací zákon budete hlasovati.

A nyní další věc, opětně v "Mladých proudech", která je přímo adresována vám, píší zde "Pánům poslancům a senátorům", tedy přímou výzvu (čte): "Schválením zmocňovacího zákona podpisujete čistou směnku, nemajíce záruky, že jí nebude zneužito, že nebude vyplněna na příliš velký obnos, který nebudete moci zodpověděti, ačkoliv ponesete za to odpovědnost." Dále píší: "Máme pochyby a nevěříme v účelnost tohoto zákona. Zkušenosti nám říkají, že ho bylo používáno jednostranně." - A tak bych mohl citovati řadu apelů, ve kterých žádají, abyste tuto předlohu neodhlasovávali. Musím říci, slavná sněmovno, že je skutečně divné, když straníci v jednotlivých stranách se bouří proti této věci, že parlament ve své většině přece jenom tento zmocňovací zákon schválí. Jestliže zde pan zpravodaj mluvil o možnosti schvalování sněmovnou, jestliže mluvil, že sněmovna má právo schvalovati nařízení, která vláda vydá na základě zmocňovacího zákona, pak, prosím, uvedu jeden přímo křiklavý doklad, jak vypadá toto schvalovací právo našeho demokratického parlamentu.

Vláda ke konci r. 1933 vydala na základě naprosto chybných předpokladů vládní nařízení čís. 252, kterým se snižovaly platy státním zaměstnancům. Konstatuji, že toto vládní nařízení č. 252 mělo vymezenou platnost pro r. 1934 a že prosincem 1934 končilo. A konstatuji, že parlament toto vládní nařízení, vydané koncem r. 1933, za celý r. 1934, po který mělo toto vládní nařízení platit, neschválil, ale toto nařízení platilo. Tedy zde vidíte, že to jsou skutečně metody, které nejsou demokratické. (Výkřiky.)

A je zde další nebezpečí. Jestliže vyřadíme parlament v době, kdy nepožívá příliš velké důvěry v lidu a v občanstvu, z práce, jestliže soustředíme do vlády nejen moc výkonnou, nýbrž také zákonodárnou, oddalujeme se od smyslu celé naší ústavy a celé naší politiky, a skutečně zásluhou našeho parlamentu jdeme na cesty nedemokratické.

Ještě bych se zde zmínil o jedné věci, o které zde mluvil předcházející řečník a se kterou nemohu souhlasiti. V návrhu zákona totiž, který je nám předložen, je rozšířeno . . . (Posl. dr Slávik: Súhlasíš s tým rozšírením alebo nie?) Počkej, ty víš dobře, že souhlasím s věcí, a proto posečkej. (Hluk.) Musím začíti od začátku, poněvadž někteří kolegové nerozeznávají, co je to věc a co je to forma. Já souhlasím s meritem věci, souhlasím s požadavkem, aby věci policejní byly nově upraveny, ale jdu ještě dále. Já proti tomu, co zde bylo řečeno, a to je můj starý požadavek, se kterým jsem se nikdy netajil a který jsem hlásal zcela důsledně - pánové, kteří byli proti mně v této věci, to dobře vědí - zásadně hlásám požadavek, aby nejen v celém pohraničním území policie byla zestátněna (Potlesk.), ale tvrdím, že výkon moci policejní vůbec v každém větším městě není věcí samosprávní, nýbrž státní. Já bych postavil výkonnou moc policejní ve všech větších místech na základ státního výkonu moci policejní. Ale jestliže ve věci meritorně souhlasím s tím, co je patrně intencí tohoto rozšíření zmocňovacího zákona, nesouhlasím s formou proto, poněvadž věc lze provésti zákonem. Byl zde původní zákon a ten dával vládě plnou moc, ale když se prodlužoval, tedy pánové v senátě schválením návrhu něm. soc. demokrata dr Hellera vsunuli do zákona ještě větu, že je třeba také souhlasu obecní správy. Já však konstatuji, že již v minulém parlamentě jsem spolu s některými kolegy z agrárního klubu podal návrh, aby byl tento zákon změněn. Návrh zde tedy byl a chyběla jen odvaha, aby byl v parlamentě projednán. Jsem tudíž pro to, aby tato věc byla parlamentem projednána a na základě parlamentního projednání uskutečněna. Zde se však, slavná sněmovno, nestal vůbec ani pokus, aby sněmovna projevila v této věci vůbec nějakou činnost, takže se skutečně zdá, že je zde tendence vyřaditi parlament a přenésti veškeru moc pouze na vládu a administrativní instituce v Československé republice.

Myslím, že parlament, který se sám, dobrovolně vzdává - práv, jež má, není hoden míti tato práva, a že je povinností každého parlamentu, aby si těchto práv žárlivě hájil. A zejména je to povinností parlamentu, o kterém pan ministerský předseda a četní řečníci stále a stále prohlašují, že je to parlament demokratický. (Výborně!)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Upozorňujem pána rečníka, že jeho rečnícka lehota už uplynula.

Posl. Ježek (pokračuje): Končím z toho důvodu, že mne pan předseda upozornil, že má lhůta už prošla. Končím s přesvědčením, že ten, kdo hlasuje proti svým vlastním právům a pro omezení demokracie v Československé republice, připravuje velmi špatnou budoucnost demokracii a parlamentu u nás. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Nasledujúcim rečníkom je pán posl. Bergmann. Udeľujem mu slovo.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Projednávání prvé vládní zákonné osnovy, jíž je prodloužení a nepatrná změna zmocňovacího zákona, dalo nám příležitost přesvědčiti se, že nový, mladý živel, který do naší sněmovny zavítal, přinesl sem hodně života. Zabýval bych se jenom debatéry ze řad komunistických a ze strany Konráda Henleina, kteří mluvili proti tomuto zákonu, a konečně také vývody řečníka přede mnou, p. kol. Ježka.

Pokud se týče mluvčího z komunistické strany, budiž mi dovoleno, abych jako jeden ze starších členů tohoto parlamentu zde konstatoval, že zaznamenáváme na této straně značný pokrok. Od prohlašování parlamentu za žvanírnu dostali se komunisté až k obhajování našeho parlamentu, a to je jistě velmi potěšitelný pokrok. Jsem jist, půjde-li vývoj kolegů v komunistických lavicích tímto směrem, že se jednou dostaneme k rozumné spolupráci.

Konečně mluvčí strany Henleinovy znovu v duchu prohlášení, které zde přednesl kol. Frank, zabýval se naším policejním systémem a režimem. Příležitost k tomu mu dala změna, která byla vsunuta do prodlouženého zmocňovacího zákona, že vláda je také zmocněna činiti potřebná opatření v organisaci policejní služby. Myslím, že nejméně jsou povoláni kolegové ze strany Henleinovy stěžovati si a naříkati na náš policejní systém a režim (Výborně!), poněvadž my, kteří jsme šli také do všelijaké patálie o těchto volbách, kteří jsme šli také do různých schůzí, kde šlo o zranění a eventuálně o život, ani jsme si nevzpoměli a netroufali obtěžovati pana ministra vnitra, aby nám dal čestný policejní a četnický doprovod. (Výborně! - Potlesk.) My jsme si musili tuto práci obstarati sami, my jsme si musili hájiti svoji osobní bezpečnost na schůzích sami. Myslím, že z úst zástupců právě této strany zní to velmi divně, stěžují-li si na náš policejní režim ve státě. Myslím, že by mu mohli býti velmi vděčni, poněvadž kdyby ho nebylo, pak nevím, zdali by jich tady tolik sedělo. Ne snad proto, že by na těch schůzích byli ubiti, nýbrž jistě by byla dána občanstvu německé národnosti možnost, aby se dobře a lépe rozmyslilo před odevzdáním volebního lístku do volební urny. A konečně myslím také, že tím méně to sluší těmto pánům, poněvadž, podíváme-li se do těchto lavic, vidíme samé mladé tváře. Těch starších tam vidíme velmi pomalu. A zrovna ti mladí potřebují policejní asistence, když jdou do politického zápasu! My jsme bývali také mladí a nepotřebovali jsme této asistence, poněvadž nám Rakousko posílalo asistenci ne k naší ochraně, nýbrž aby nás z těchto schůzí odvedla do kriminálu. Tedy tato oposice, takto dělaná, jistě nesnese srovnání s oposicí, kterou jsme dělali za bývalého rakouského režimu my. Nás nedoprovázela policie, nanejvýš do kriminálu. A my jsme si z toho nic nedělali. Není tedy potřebí si stěžovati na náš policejní režim, který se ukázal právě k této straně zejména ve volebním zápase co nejbenevolentnějším.