Místopředseda dr Markovič (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. Szentiványi (pokračuje): Každý môj politický krok je otvorený a jasný. Je mojou povinnosťou a právom hovoriť o otázke aktívizmu a o mojom aktivizmu. Môže sa stať a i stalo sa už v politickom živote neraz, že skutočné pravdy boly časom zatemnené, avšak skutočné pravdy preca sa len dostanú na denné svetlo a zvíťazia. Tak je tomu i s touto otázkou.

Ja vo vedomí svojej odpovednosti, v obavách o osudy svojho ľudu a v dôsledku citov k tomu ľudu pokladal som za nutné, aby som, byvši vyzvaný vládou k rozprave stran úpravy maďarskej otázky, tohoto pojednávania sa zúčastnil v záujme maďarského ľudu. (Posl. Vallo [maďarsky]: Ktorý lud myslite?) Len maďarský ľud. (Posl. Vallo [maďarsky]: Nádeníkov či veľkostatkárov?) To je stará pieseň, už dosť otrepaná. (Výkřiky posl. Vallo.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. Szentiványi (pokračuje): Národná myšlienka nezná nádeníkov a veľkostatkárov, živnostníkov a obchodníkov, sedliakov a gazdov, ale zná maďarský národ a maďarského človeka, lebo každý Maďar musí si zarobiť na chleba. (Posl. Vallo [maďarsky]: Len veľkostatkári!) Nuže, to nie je pravda, to je len váš vynález, ja nepobežím do Moskvy o pomoc maďarskému robotníkovi, ani k vôli vám nie. (Výkřiky posl. Vallo.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. Szentiványi (pokračuje): Boli sme svojho času vyzvaní k spolupráci a ja som prehlásil, že som ochotný zúčastniť sa vlády, budú-li maďarské krivdy napravené a bude-li maďarská otázka riešená. 100 stránok obsahoval elaborát, ktorý sme svojho času predložili a ktorý pojímal v sebe všetky maďarské otázky. S poukazom na politické, hospodárske, kultúrne a sociálne bezprávie a krivdy, páchané na Maďaroch, položili sme podmienky našej účasti vo vládnej väčšine. Z týchto podmienok ani jedna nebola splnená, nepodnikli reparáciu ani jednej našej krivdy, nevyhoveli našim prianiam. Veľavážený môj kolega posl. dr Slávik snáď vie o rozmluvách, ktoré som v tých časoch viedol s nebohým predsedom vlády Švehlom a s inými ministry a vedúcimi štátníky, a môže snáď vedeť, že z tých, ktorí sa s našej strany na tom pojednávaní zúčastníli, nikto nikdy sa nedopustil indiškrecie tým, že by tieto otázky bol vo verejnosti prevetrával.

Naše podmienky neboli splnené a preto sme zostali v opozícii. Nemecké strany však, s ktorými v dôsledku volebného súručenstva utvorili sme spoločný klub, opustili toto stanovisko a na spôsob puču, bez akýchkoľvek podmienok išli do vlády, kdežto my, zazlievajúc tento krok a predvídajúc politický jeho omyl i naznačiac jeho praktickú neúspešnosť zaútočili sme na nemecký aktivizmus a sotrvali i naďalej na stanovisku opozičnom.

Vládna tlač maďarská (Posl. Schulcz [maďarsky]: Ktorá je to, povedzte to už!) Nuže, "Magyar Ujság" v Bratislave; vojvodca Dzurányi nechce uznať správnosť našej politiky a povedá, že vraj viďme múdrych Nemcov, išli do vlády, urobili nemecký aktivizmus a teraz im už samé pečené holuby budú lietať do huby. Nuž, veľavážené dámy a páni, nie je hodno zaoberať sa veľa s touto otázkou, lebo vec nie je tak významná; a preca sa musím s ňou zabývať, lebo ten bratislavský vládny list maďarský v čísle z 19. mája odvážil sa už napísať o našej politike toto (čte): " ... a táto politika je planá v prvom rade preto, lebo nie je politikou chleba a nemohla zastaviť proces pauperizácie Maďarov. Vodcovia zabúdajú, že národnou sebaúčelnosťou nenajedol sa ešte nikto."

Veľavážené dámy a páni, maďarská opozičná politika nemohla zabraniť procesu pauperizácie Maďarov, avšak nemohla mu zabrániť ani politika vládna, ktorá na pr. upravuje organizácie agrárnej strany v maďarských krajoch. Táto maďarská vládna tlač s veľkou záľubou sa vracia k môjmu aktivizmu povedajúc, ako múdri boli sudetskí Nemci, keď išli do vlády. A nemecký aktivistický vládny list "Deutsche Landpost" vysvetľuje za dva dni po voľbách neočakávaný úspech Henleinového nemeckého národného hnutia a píše, že sa to stalo preto, lebo bieda nemeckého ľudu vymyká sa všetkým predstavám. Ajhľa, výsledky nemeckého aktivizmu; veď obyvateľstvo nemeckých krajov v zemiach historických žilo ešte pred troma rokmi ako v pohádke. V civilizovaných krajoch zemí historických, od Slovenska hospodársky odstupňovaných je bieda a hlad, veľké masy zemedelcov a robotníkov sú zachvátení zúfalstvom; a Nemci vrhnú sa do extrémnej národnej strany a smetú šiky nemeckého aktivizmu, podporovaného politickou a hospodárskou mocou. (Posl. Schulcz [maďarsky]: Hitler a hnedá ríša to zavinili!) Čo má Hitler a hnedá ríša spoločného s aktivizmom? Za biedu je zodpovedný nemecký aktivizmus.

Nech sa niekto odváži zapierať bankrot aktivistickej orientácie nemeckej národnej menšiny, a nech sa odváži zapierať, že sa nemôže na nohy postaviť aktivizmus maďarský, propagovaný medzi Maďarmi násilne, ohňom a železom, mädovým motúzkom, terrorom, lichotným potľapkávaním a korbáčom, úvodníkmi a chatrnými kortešskými nástrahami. A nikdy sa na nohy nepostaví, lebo nad prostriedky zakupovania duší je tu ešte riešenie poctivé. A to je oné riešenie, o ktoré som sa ja svojho času s najväčšou vážnosťou a rozhodnosťou pokusil. Nemecký aktivizmus priniesol však jedno, a to je jeho skutočny úspech, že totiž nemecké strany, roztrieštene na šesť táborov, somknul v jednotné národne hnutie. (Posl. Schulcz [maďarsky]: To je jednota? To je fašizmus!)

Preto musíme i my Maďari snažiť sa o utvorenie jednotného národného hnutia, a akokoľvek sú proti tomu na jednej i na druhej strane, - maďarský nacionalizmus, ktory je poctivý, uprimný a mierumilovný, ktory chce žiť v pokoji so Slovákmi a s každým národom, svoje práva až do posledného bráni a obráni. Je na ceste a zvíťazí. (Posl. Schulcz [maďarsky]: Možná, že vy budete ešte s námi, pán poslanec, ale Esterházy nikdy!) Opätovne prosím pána kolegu, buďte tak láskavý, vypojte osobné otázky.

Veľavážené dámy a páni, mohol by som ešte o mnohých veciach prehovoriť. Mohol bych hovoriť o hospodárskej politike, ktorú prevádza vláda, mohol bych hovoriť o omyloch hospodárskych monopolov, o formách a chybách uskutočňovania myšlienok v usmernenom hospodárstve, avšak ponechávam na neskoršiu príležitosť, abych mohol prehovoriť tiež o týchto veciach, ktoré sú veľkej významnosti a dôležitosti. Chcem svoju reč skončiť. Opätovne zdôrazňujem, že vytrváme pri jednotnej národnej myšlienke maďarskej, nedôverujeme vláde a preto návrh neprijímam.

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Nasledujúcim rečníkom je pán posl dr Dominik. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Dominik: Slavná sněmovno! Já se chci ve své řeči k zmocňovacímu zákonu přesně držeti tematu, o kterém tato debata jest otevřena, a nechci se dotýkati věcí, které s tematem nesouvisí, poněvadž mám za to, že tyto věci mohou býti lépe projednány a uplatněny v debatě k vládnímu prohlášení. (Výkřiky komunistických poslanců.) Račte dovoliti, já jsem poslouchal klidně všechny pány řečníky, tak prosím trochu strpení. Já chci vládní i osnovu zákona zmocňovacího (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) oceniti ze 3 hledisek, poněvadž pokládám tuto osnovu zákona nejen proto, že je první osnovou, kterou toto nově zvolené Národní shromáždění projednává, nýbrž ze zásadních důvodů za jeden z nejdůležitějších zákonů našeho, ale také každého demokratického parlamentu.

Ocením tuto osnovu zákona jednak s hlediska formálně-právního, jednak s hlediska ústavně-právního a konečně také s hlediska politického. Nemůže býti sporu o tom, a je také skutečně ve státovědecké literatuře světové obecně uznáno, že zákonodárce následkem své suverenity, ať je to jednotlivec nebo ať je to zákonodárný sbor, má právo, řeší-li určitou otázku právní, otázku sociální, politickou, kulturní nebo kteroukoliv jinou, voliti mezi dvěma eventualitami. Může toto řešení provésti sám do nejmenších podrobností a zůstavuje pak moci výkonné a nařizovací jen docela malou prostoru, kterou tato moc vládní může vyplňovat z dovolení zákona, anebo naopak zákonodárce může stanoviti toliko rámec příští úpravy a tento rámec může býti buď širší nebo užší. (Posl. Vallo: Také z kaučuku!) Prosím, také snad, teoreticky a formálně právně je to možno. (Hlasy: Vy odůvodníte všecko!) Na to jsem právník.

On může dovolit moci výkonné, aby tento široký rámec sama vyplnila a také o tomto případě musíme říci, že rumec je vyplněn z dovolení zákonodárcova.

Také tento zákon zmocňovací patří svou podstatou do typu rámcových zákonů. Zákonodárný sbor stanoví pouze hranice, ve kterých moc vládní a výkonná může s jeho dovolením vydávat mimořádná nouzová nařízení. S hlediska právního je věc úplně v pořádku a proti tomuto zmocňovacímu zákonu z tohoto formálně právního hlediska nelze pranic namítati.

Jinak se věc má, když tento zákon posuzujeme s hlediska ústavně-právního, srovnáme-li totiž jeho poměr k ústavní listině. Nemohu a nemůžeme se ubrániti dojmu, přes vládní motivy k zákonu z r. 1933 a přes výklady, které nám zde podali někteří řečníci, že tento zmocňovací zákon přece jenom - a to jak svým zněním, tak také svým duchem - odporuje slovům a duchu naší ústavní listiny. Ústavní listina praví, že zákonodárnou moc v Československé republice vykonává Národní shromáždění a tento slovní výraz "vykonává" nám naznačuje zcela zřejmě, že má jíti o činnost postupnou, o činnost opakovanou a že Národní shromáždění by nedostálo své povinnosti, kterou mu ústavní listina uložila, kdyby vykonávání zákonodárné moci, tu opětovanou svou činnost, přenesla na orgán jiný. Kdybychom, vážené dámy a pánové, beze všeho chtěli připustiti takovýto zmocňovací zákon, pak bychom mohli dojíti k tomu konci, že by nově zvolené Národní shromáždění ve své první schůzi vydalo jediný zákon o jediném paragrafu, který vyzněl, že se vláda zmocňuje, aby vykonávala celou činnost Národního shromážděn. A tento slavný sbor by se mohl klidně odročiti až do konce volebního období. (Posl. Špaček: To už se stalo v Německu!) Mimo to je otázka, může-li činnost Národního shromáždění býti přenesena na jiné státní orgány pouze obyčejným zákonem nebo není-li snad přece potřebí k tomu zákona ústavního s kvalifikovanou většinou. (Hlasy: Jak byste byl mluvil, kdybyste zůstal socialistou!) Zajisté takhle, poněvadž mluvím podle svého přesvědčení, a ostatně musím prohlásiti, že nemám zmocnění svého klubu, abych zde zbytečně debatoval a pokřikoval, nýbrž mám zmocnění přednésti řeč a učiniti prohlášení, a toho se budu držet.

Duchu ústavy odporuje podle našeho názoru zmocňovací zákon také proto, že naše ústava je založena na přesném oddělení jednotlivých funkcí státní moci od sebe po vzoru novodobé ústavy, která tento požadavek prosazovala proti tehdejšímu královskému absolutismu ve Francii a žádala, aby každá z těchto funkcí byla svěřena k výkonu orgánu jinému, ježto současným vykonáváním dvou těchto funkcí by jeden a týž orgán nabýval příliš mnoho moci, a to by se mohlo po případě státi i osudným státoobčanským právům a svobodám. Duchu ústavy mimo to odporuje po našem soudu tento zákon proto, že naše státní republikánsko-demokratická forma je založena na zásadě kolektivní práce a kolektivní odpovědnosti (Potlesk.), totiž těch 450 zvolených zástupců lidu.

S hlediska politického pak tkví největší nebezpečí zmocňovacího zákona v jeho tendenci rozšiřovat rozsah zmocnění časově i obsahově. Zmocnění je stále prodlužováno, je také obsahově rozšiřováno; tak na př. tato osnova zákona přichází se zmocněním i v oboru organisace policejní správy a služby. Měl jsem čest již dnes v ústavně-právním výboru projevit své pochybnosti o tomto ustanovení, ale ústavněprávnímu výboru se dostalo ujištění z kompetentních úst pana ministra vnitra, který prohlásil, že jde skutečně jen o organisaci této služby ve vlastním technickém smyslu se zřetelem na zákon č. 165/20, který takové zmocnění obsahoval, ovšem také jen na 5 let, a mezitím již prošel. (Hlasy: To vám jako právníku stačí?) Zajisté, a také jako československému státnímu občanu mně to postačí. Tento zmocňovací zákon není než ohlasem nové politické ideologie světové, která hlásá, že nejdůležitějším orgánem ve státě je státní moc výkonná, exekutiva, administrativa, ideologie, která se snaží zatlačiti zákonodárný sbor do pozadí. (Posl. Špaček: Fašista vytýká vládě fašistické metody!) Zajisté, poněvadž stojím na platné ústavě. Také u nás se zatlačuje parlament na vedlejší kolej, a já úmyslně volím výraz zatlačuje se, poněvadž je-li jinde na vedlejší koleje odstrkován, staví se u nás na vedlejší kolej sám. (Tak jest!)

Osnova obsahuje sice určité demokratické kautely, záruky, to musíme přiznat, tak na př. týká se zmocnění jen určitých otázek, je vázáno na dodatečné schválení Národního shromáždění, je časově termínováno. Ale což když vláda Národnímu shromáždění nepředloží na řízení, vydaná podle tohoto zákona? Zákon neobsahuje na to žádné sankce. A což když Národní shromáždění po delší dobu nezasedá, což když místo parlamentní vlády bude vláda úřednická? (Posl. dr Slávik: Parlament môže do tej doby zmeniť zákon a nedá zmocnenie tej vláde, ku ktorej nmá dôvery!) Nemám
důvodu, proč bych byl papežštější než papež a demokratičtější než jiné demokratické složky tohoto slavného shromáždění. Já mohu prohlásiti, když vláda si chce v dnešních hospodářsky tak těžkých a politicky rozeštvaných dobách vzíti na sebe místo lidového zastupitelstva odpovědnost za další vývoj Československé republiky a za vývoj jejích demokratických řádů, je to její věcí, a my nemáme, proč bychom jí překáželi.

Vážené dámy a pánové, vláda nám presentuje tuto osnovu jako státní nezbytnost. Já prohlašuji, že tomu chceme věřiti. A když je to státní nezbytnost, pak splníme svou povinnost ke státu, poněvadž chceme vyvrátiti všechny žurnalisticky šířené nepravdy o protistátnosti a protistátních úmyslech této strany. (Aha! Tak je to! - Potlesk.) Ano, tak je to. My jsme zásadně jako demokraté proti každému zmocnění, ale pro státní nezbytnost budeme hlasovati dnes a jindy také. Kladu si za čest prohlásiti jménem klubu fašistických poslanců, že budeme jako loyální občané Československé republiky, stojíce na půdě platné ústavy, hlasovati pro tuto osnovu zákona.

(Potlesk fašistických poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Luschka. Dávám mu slovo.

Posl. dr Luschka (německy): Vážené dámy a pánové! Režie, která obnovu zmocňovacího zákona staví před konec rozpravy o vládním prohlášení, jest důkazem, jaký význam připisuje vláda a rozhodující koaliční strany této obnově zmocňovacího zákona. Výsledek není pochybný. Již jednání ve výboru ukázalo, že veškeré formálně právnické a státoprávní námitky nedocházejí sluchu. Urychlení, s nímž se nyní provádí i rozprava v plné sněmovně, zesiluje ještě přesvědčení, že projednání zákona samo sebou v této sněmovně jest zas jen čistě formální věcí, která nemůže býti s to, aby změnila znění zákona. My, kteří klademe si za čest, že jsme již několikráte byli v parlamentě zástupci našeho lidu, vidíme z toho jen, že nynější metoda jest jen pokračováním staré metody, podle které se v parlamentě stále staví do popředí mechanismus, zatím co se věcného posuzování obsahu zákonů, zvláště vychází-li od oposice, jako bezvýznamného nedbá. Nicméně hlásil jsem se přece ke slovu, abych se ohradil nejen proti úmyslu zákona poskytnouti vládě nové zmocnění k dalekosáhlé nařizovací moci, nýbrž abych se ohradil proti tomu, aby se námitky oposice v této rozpravě zdánlivě zásadně nezesměšňovaly. S jistým výsměchem s odbývají řeči oposice, jako by nekonala také svou povinnost, když potírá tento návrh všemi důvody, které má po ruce. (Posl. dr Mareš: Ne všichni!) K tomu se ještě vrátím. Rád bych totiž zdůraznil, že mezi oposičními stranami jsou i takové, které to poctivě míní s demokratickými důvody a které se tedy i ve svém svědomí cítí povinny zaujmouti stanovisko proti zmocňovacím zákonům. Tak i my němečtí křesťanští sociálové, kteří jsme dosud několilkrát měli příležitost postaviti se zde proti zmocňovacím zákonům a činili jsme to vždy stejně, neukazujíce nikdy žádného kolísání ve svém stanovisku. Byli jsme a jsme důsledně proti zmocňovacím zákonům, poněvadž jedno je jisto: že totiž zmocňovací zákon vylučuje parlament aspoň částečně a že demokracie bývá postižena vyloučením parlamentu. Poněvadž my sudetští Němci považujeme a musíme považovati demokracii za životní zájem našeho lidu, nemůžeme býti lhostejni k vylučování parlamentu a k rušení demokracie, které je s tím spojeno. Proto se zde stavíme proti zmocnění a nechceme, aby nařizovací moc více nebo méně úplně vyloučila na rok zákonodárnou výsadu v hospodářských věcech. Zmocnění, která obsahuje tento zákon, něj u tak bezvýznamná, jak by rádi naznačili někteří koaliční řečníci. Vždyť prakse dokazuje, že právě zmocňovacími zákony došlo k četným zjevům, které se příčí zájmu parlamentarismu, demokracie a nikoliv na posledním místě i zájmům sudetskoněmeckého lidu. Zkušenost učí, že se nařizovací moc vykonává nejvydatněji, takřka jako vyvrcholení zákulisní politiky, že se nařizovací moc vykonává v nejširší míře, aby se podporovaly i diktátorské choutky tak četných rozhodujících odborových přednostů. Tak mnohá věc by se v hospodářském oboru lépe rozřešila, kdyby nešlo o jistý diktát postižených ministerstev a kdyby nebyl příliš závažný. Poukazuji zde na časopis "Zlín", kde velký podnik již zase si stěžuje, že se nařízeními příliš živí diktátorské choutky a že se jimi splňuje příliš málo praktických nutností, které by parlament mohl splniti snáze a lépe, než se splňují od zeleného stolu některého ministerstva.

To jsou úvahy, které nás posilují v tom, že zmocňovacími zákony nemůžeme udělati nic užitečného pro náš lid. Proto jsme proti nim. Zkušenost, která nás rovněž vede k tomuto stanovisku nebo je zesiluje, jest nařízení podle zmocňovacího zákona č. 252/1933 Sb. z. a n. Toto nařízení pronikavě zasáhlo nejen do otázky úsporných opatření u veřejných zaměstnanců a pensisstů, nýbrž jako trvalé právo zničilo práva dobře nabytá. To bylo jistě překročení pravomoci zmocňovacího zákona a nařizovací moci, a přes to všechny pokusy, aby parlament přezkoumal toto nařízení, vzbudily nanejvýš úsměv. Nikdy nebylo toto nařízení dáno na pořad ústavně-právního nebo rozpočtového výboru a byla zmařena příležitost, aby parlamentní zástupci prozkoumali právní a sociální stránku tohoto nařízení. To se stalo, třeba že v našem parlamentě již vázaná koaliční kázeň rozhodně pečuje, aby vládní nařízení byla také potvrzena, i proti svědomí některých vládních stran, jen protože jsou pod nátlakem koalice a rozhodně ji musí poslouchati.

Všechny tyto úvahy vedou k úsudku, že nejde o bezvýznamnou věc, nýbrž o věc velmi důležitou a že obrana proti tomuto zákonu musí býti ze zásadního, státoprávního a nikoliv naposled praktické ho stanoviska uznána jistě za oprávněnou a mravně odůvodněnou. Víme, že tento zákon bude v několika minutách usnesen a že ani projednávání v senátě nebude dlouho trvati a že zákon nabude účinnosti, ještě než nynější zmocňovací zákon ztratí svou platnost. Ale přes to se nemůžeme vyhnouti povinnosti, abychom užili všech parlamentně dovolených prostředků, abychom se ohradili proti tomu, aby se demokracie ve státě nevylučovala, parlament neodstrkoval a zákonodárná moc nepřenášela na vládu, která podle našeho mínění není více, nýbrž méně schopna býti mluvčím vůle našeho lidu.

Dámy a pánové! Již dávno jsme poznali těžkosti v oposici, než abychom je snad podceňovali. Víme, že neprorazíme, ale jednoho můžeme žádati: Záruk pro kontrolní právo parlamentu nějakými sliby, když již nikoliv v textu zákona, abychom byli uklidněni, že parlament nařízení prozkoumá, že se octnou na pořadu výborů a že se nám poskytne příležitost zaujmouti k nim stanovisko. Dokonce stará rakouská ústava ustanovovala v zlověstném §u 14, že každé nařízení podle §u 14, nebude-li schváleno, musí býti zbaveno účinnosti. Podobného ustanovení byli bychom si přáli i pro tento zmocňovací zákon v novém parlamentě, pro nějž jest velmi špatným začátkem, že se přichází se zmocňovacím zákonem, aby byla provedena demokeacie. Proto musíme žádati pana zpravodaje, aby toho povýšeně nepřecházel, nýbrž aby se přece jen s tím vypořádal; parlament zasluhuje, aby se mu o tom podala zpráva. Musíme žádati, aby byly poskytnuty záruky, že nařízení podle zmocňovacího zákona, která mají býti předložena sněmovně, budou předmětem přezkoumání a tak bude obhájeno kontrolní právo parlamentu, jehož se demokratický parlament podle mého přesvědčení nikdy nesmí vzdáti. Těchto záruk žádáme a jsme přesvědčeni, že zvláště věcné posuzování, s nímž tato sněmovna po léta projednávala každý návrh a s nímž projedná i nynější zmocňovací zákon, nebude míti jiného rázu, nýbrž že zůstane věcným posuzováním, je-li vládní nařízení nutné, jaký má obsah a jaké mělo účinky, o čemž máme právo rozhodovati. Vedeni tímto čistě demokratickým citem, který se opírá o špatné zkušenosti a vzbuzuje pochybnosti, které jsem si dovolil uvésti, budeme hlasovati i proti zmocňovacímu zákonu a očekáváme od sněmovny, že najde odvahu podrobiti příslušnému parlamentnímu projednání i nařízení, která budou nyní vydána podle zmocňovacího zákona. Žádáme toho k ochraně demokracie. Nestane-li se to, odpovíme týmž zakončením jako pan posl. dr Slávik: Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat. (Potlesk.)