Majíce na zřeteli vážné momenty
hospodářské, vítáme, že
podle slov p. ministra je náš poměr k Rakousku
trvale dobrý a přátelský a že
také vztah celé Malé dohody k Maďarsku
se v poslední době zlepšil. Vycházejíce
z toho, co řekl p. ministr, věříme,
že přece jen, až dojde k uklidnění
po odklizení italsko-habešského konfliktu,
budou hledány a hlavně nalezeny předpoklady
k co nejužší hospodářské
spolupráci všech států ve střední
Evropě, bez kteréžto spolupráce není
obnova hospodářských poměrů
u nás i jinde myslitelná.
Myslím, že slavná sněmovna bude se mnou
souhlasiti, řeknu-li, že nemůžeme ani
dosti poděkovati p. ministru zahraničí za
to, co řekl v této sněmovně o nutnosti
silné československé armády. "Národ,
který by se vojensky nebránil, na konec by byl opuštěn
i Ženevou, třeba by právo a spravedlnost měl
na své straně." To jsou slova odpovědného
zahraničního ministra pronesená ve chvíli,
kdy obzory jsou tak zachmuřené a kdy se musíme
báti o zítřek.
Jako mluvčí živnostenských vrstev jsme
vždycky zastávali názor, že je nutno,
aby se nejen hospodařilo, nýbrž aby se také
úzkostlivě šetřilo. Zvláště
se zřetelem k dnešní těžké
finanční situaci státu říkáme,
že je nutno každou korunu dříve dvakrát
obrátiti a potom teprve ji vydati. Při těchto
hospodářských hlediscích však
neváháme říci - a řekl to jasně
na našem projevu v Lucerně předseda strany
- že pro armádu, pro její vybudování,
pro její rozmach jsme ochotni a připraveni přinésti
všechny oběti (Výborně! - Potlesk.),
jsouce si vědomi, že silná disciplinovaná,
demokratickým duchem ovládaná, řádně
vyzbrojená a vystrojená armáda je nejen zárukou
klidného vývoje poměrů uvnitř,
nýbrž je nejlepším předbojovníkem
za mír na venek. Přihlížíme-li
k armádě, musíme však říci,
že šetřiti na ní by bylo největší
lehkomyslností a nejdražším luxusem. Je
proto nutno postarati se, abychom měli spokojené
vojáky, je nutno zajistiti po stránce hospodářské
důstojnictvo a vojenské gážisty, aby
celý náš vojenský organismus mohl dobře
konati svou povinnost. (Výborně!)
Jsme šťastni, že poměr celé naší
veřejnosti k branné moci se v podstatě změnil,
že se změnil ku prospěchu věci. Stalo
se tak zvláště nemalou zásluhou býv.
ministra nár. obrany, zemřelého předsedy
sněmovny Bradáče, jehož všichni
vděčně vzpomínáme. Vítáme
tento obrat ve smýšlení naší veřejnosti,
vítáme všechno, co je děláno
pro vyspělost národa po stránce vojenské.
A zvláště vítáme ohlašovanou
a připravovanou povinnou předvojenskou výchovu.
Z naší mladé generace musí vyjíti
nejen dobří dělníci práce,
nýbrž i stateční bojovníci ducha
a stateční bojovníci třeba se zbraní
v ruce.
Když už mluvím o nutnosti vyzbrojení,
je třeba, a souvisí to se zahraničně-politickou
rozpravou, dotknouti se také nutnosti ještě
jednoho vyzbrojení. Mám na zřeteli vyzbrojení
hospodářské. Slavná sněmovno,
co bychom si zapírali, že po stránce hospodářské
to, co je československé, je na ústupu a
to, co je jinonárodní anebo cizácké,
je na postupu. Co bychom si zapírali, že na ústupu
je zejména český živel v našem
pohraničí. Sudetsko-německá strana
sice se k tomu nechce hlásiti, ujišťuje nás
tady i jinde svojí loyalitou a svou dobrou vůlí,
ale pravdou je, ať již to organisuje kdokoliv, že
český podnikatelský živel v našem
pohraničí trpí organisovaným bojkotem.
(Tak jest!) Osobně se přesvědčujeme,
v jak zoufalých poměrech žijí drobní
a střední čeští podnikatelé
ve smíšených pohraničních oblastech.
Většina českých živnostníků
a obchodníků neviděla od posledních
voleb haléře od Němců ve svých
provozovnách a ve svých krámech. Taková
je situace. Mnozí čeští lidé,
poněvadž jejich hospodářský úpadek
je přímo strašlivý, přemýšlejí
o tom, nebudou-li se muset pod tlakem nastalých poměrů
z menšin vystěhovat. Já myslím, že
je věcí celé slavné sněmovny,
aby si poměrů v menšinách důkladně
povšimla, aby povolaní činitelé zvláště
důkladně začali vyšetřovati,
kdo že to organisuje ten skrytý a tajný bojkot
v menšinách. My však toho, kdo stojí za
tímto bojkotem, varujeme před pokračováním
v této politice. Nejsme stoupenci zásady oko za
oko, zub za zub, ale doporučujeme pánům,
aby nechali této politiky, poněvadž by stačilo,
kdybychom na československé straně začali
realisovati Palackého heslo "svůj k svému".
(Výborně! - Potlesk.) Nechť laskavě
ty velké podniky, jsoucí v jinonárodních
nebo cizáckých rukách, ty velkopodniky, které
vedou hospodářský výboj v našem
pohraničí, vezmou na vědomí, že
bez československých peněz by vůbec
nemohly existovati. (Potlesk.) Každá zbraň
má dva konce. My tuto zásadu připomínáme
tomu, kdo naše lidi v menšinách tlačí
ke zdi.
Slavná sněmovno, tento hospodářský
ústup drobného a středního českého
a slovenského podnikání není však
patrný jenom v oblastech pohraničních. Tento
hospodářský ústup je patrný
v celém státě. Hospodářsky
je na ústupu celý živnostensko-obchodnický
stav, který představuje podstatu městského
středního stavu, ale který také představuje
jeden z nosných pilířů klidu a jistoty
v tomto státě. Je tomu tak proto, poněvadž
expanse mamutích podniků, které mají
filiálkový systém, a expanse jednotkových
obchodů je u nás trpěna. Slavná sněmovno,
nebudiž zapomínáno, že za těmi,
kteří dnes rozvracejí živnosti a obchody,
za těmi, kteří naši neživnostenskou
veřejnost omračují lácí, stojí
buď jinonárodní nebo cizácký
kapitál (Potlesk.), jehož konečným
cílem je podlomiti hospodářsky celý
československý stát rozvracením a
nivelisováním živnostensko-obchodnického
stavu. (Potlesk.) Nebudiž zapomínáno,
že to bylo drobné a střední podnikání
- a to není jen moje mínění, to je
mínění povolaných národohospodářů
- které v krisi nezklamalo, které v krisi obstálo.
Toto drobné a střední podnikání
od samého počátku krise až podnes od
státu nic nedostalo, od státu nic po stránce
materiální nemělo, ale ještě
vůči státu s těžkými obětmi
plnilo daňové povinnosti. (Potlesk.) Toto
drobné a střední podnikání
české a slovenské nežádá
dnes nic od vlády a parlamentu než ochranu proti přesile
silných a mocných. (Výborně! -
Potlesk.)
Slavná sněmovna bude míti v dohledné
době příležitost zabývati se
otázkou ochrany drobného a středního
podnikání před expansí cizáckého
a jinonárodního kapitálu. Nechci věřiti,
že by tato sněmovna se postavila zády k této
otázce, jež je otázkou celého národa.
Pan ministr zahraničí končil svůj
veliký výklad vyznáním víry
v demokracii. Tento závěr přijali jistě
s povděkem všichni, kteří si přejí,
aby naše demokratické řády byly nejen
udrženy, nýbrž dále zlepšovány
a zejména zpevněny. Nepotřebuji zvláště
prokazovati, že my a ti, jejichž jménem mluvíme,
jsou demokraty opravdovými a přesvědčenými,
že nejsou demokraty na výpověď anebo podle
konjunktury. Drobní a střední samostatně
hospodařící lidé tolikráte
již osvědčili svoji demokratičnost a
nikdy ve svém demokratickém cítění
a přesvědčení nezakolísali,
ani se mu nezpronevěřili. Byli mnozí, kteří
v různých situacích všelijak zaváhali,
byli mnozí, kteří začali utíkati
od věčně živé myšlenky demokracie.
Ale my jsme se drželi vždycky a důsledně
základní linie svého programu, třeba
bychom na to dočasně i stranicky dopláceli.
Není myslitelno prospívati jedněm na účet
druhých. To není demokracie. Je nutno, aby ve skutek
bylo vtěleno heslo: rovná práva a rovné
povinnosti. To je demokracie (Potlesk.), tak rozumíme
demokracii, to je ta pravá, nejen politická, nýbrž
i hospodářská demokracie. Přáli
bychom si, aby tato zásada a toto hledisko v nejširším
smyslu toho slova bylo uplatněno v našich poměrech
a zejména aby bylo uplatňováno s ohledem
na živnostensko-obchodnický stav. Nebudiž zapomínáno
při hledání cest z dnešních politických
i hospodářských nesnází, že
spokojenost lidu je hlavním předpokladem slibně
se vyvíjející demokracie a nejlepší
záštitou státu.
Musíme míti zájem na tom, aby nejširší
vrstvy lidové byly spokojeny. Věříme,
že toto bude u nás pochopeno v nejširším
slova smyslu, věříme, že naše politika
vnitřní, jak to vláda přislíbila,
stejně ve shodě s politikou zahraniční
bude usilovati o vytvoření ovzduší vzájemné
důvěry, z kteréžto důvěry
by pramenila spokojenost. V této víře také
a v zájmu zdravého dalšího a nerušeného
rozvoje státu budeme pro výklad pana ministra zahraničí
hlasovati. (Potlesk.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Kramář. Prosím, aby se ujal slova.
(Potlesk na galerii.)
Upozorňuji galerii, že není dovoleno činiti
jakékoliv projevy.
Posl. dr Kramář (obrácen k místopředsedovi
Koškovi): Prosím pana předsedajícího,
aby mi dovolil, abych si směl sednouti.
Místopředseda Košek: Prosím.
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Markovič.)
Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno!
Především dovolte, abych vás poprosil
za prominutí, že sedím. Já nemiluji
pro sebe zvláštních privilegií, ale
přiznám se, bohužel, nemohu jinak.
Exposé pana ministra zahraničních záležitostí
bylo - smím-li tak říci - vedeno povinnými
ohledy, které má jako předseda Společnosti
národů, a proto myslím je nutno, abych se
stanoviska, které těchto ohledů nemá,
promluvil o tom, jak se stavíme ke Společnosti národů,
k její minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
Minulostí samozřejmě pan ministr není
zrovna nadšen a říká nám, že
nikdy nespoléhal jen na Společnost národů.
Chci mu to přiznati, že se staral také o jiné
naše zajištění tím, že jsme
uzavřeli Malou dohodu a upevnili své spojenectví
s Francií. Ale nebylo by správné se domnívati,
že Společnost národů neměla rozhodujícího
vlivu na naši politiku. Tím spíše, že
bez odporu měla veliký vliv i na náš
vnitřní život. Není dnes nejmenší
pochybnosti, že právě ten mlhavý pacifismus,
který, řekl bych, oduševňoval všechnu
činnost Společnosti národů až
do nedávné doby a pomáhal u nás vyvolávat
jistý antimilitarismus, nebyl zrovna nejpříznivější
pro síly a posici našeho státu. Vzpomínám
na doby, kdy u nás důstojníci nesměli
míti žádné zbraně, kdy chudáci
před svými vojáky chodili takovým
způsobem, že opravdu nikdo nepoznal, co vlastně
představují, že jsme nesměli ukazovati
své vojáky a vůbec že u nás vojsko
bylo, řekl bych, v poslední řadě.
A nebýti Hitlera, nevím, kde bychom byli dnes.
Pan ministr si pochvaluje, že od tří let je
to s vojskem už lepší; rád mu to přiznávám.
Bohužel, nemohu říci, že by to byla jeho
zásluha. Ostatně nebylo to jen u nás, i ve
Francii, kde sice byla armáda po obrovském vítězství
pochopitelně ve veliké cti, byla přivedena
ženevským pacifistickým a vlastně antimilitaristickým
duchem tak daleko, že pomalu uschla samou úctou k
pacifismu. To však nebylo jenom ve Francii, nýbrž
ještě ve větší míře
také v Anglii, takže možno říci,
že až do příchodu Hitlerova všecko
to, co mělo značiti vnitřní sílu
spojenců - až na Italii - neopravňovalo k veliké
důvěře v budoucnost. A víme také
dobře, že pod tímto zvláštním
duchem Společnosti národů uschlo ještě
něco jiného; totiž nejvážnější
stránka mírových smluv, prostě téměř-všecko
to, co se týkalo odzbrojení bývalých
nepřátel.
Pan ministr sice chválí, jak vyřídila
Společnost národů tak těžké
věci, jako bylo zavraždění krále
Alexandra a saarský problém, ale tu je třeba
říci: především zavraždění
krále Alexandra vyřídila takovým způsobem,
že to u všech těch, kteří ho tak
upřímně ctili, nevyvolalo právě
přílišné nadšení, a co se
týče saarského problému, to snad nebylo
ani tak těžké, poněvadž z toho
žádná válka nehrozila, jelikož
Francie byla daleka toho, aby z problému saarského
dělala nějaký casus belli.
Tedy tak to bylo s minulostí. Ale pan ministr je nadšen
přítomností a budoucností. On vidí
ve Společnosti národů, jaká je dnes,
nový život, docela nezvyklý, který slibuje
-- alespoň podle jeho mínění docela
něco jiného, než slibovala Společnost
národů dříve, něco, co mu dovoluje,
aby na Společnost národů kladl větší
důraz a aby v ní měl větší
víru než my všichni doposud.
Pan ministr nám pěl dithyramby na Anglii a na řeč
Sira Hoara. Nepatřím jistě k nepřátelům
Anglie, právě naopak, a dovedu si také vážiti
řeči stát. sekretáře pro zahraničí,
Sira Hoara, ale musím říci, že by snad
bylo dobře, kdyby byl p. ministr trochu opatrnější
v tom, co říká. Kdyby šlo o řeč
mluvenou volně, nic bych neříkal, ale to
bylo exposé pečlivě připravené,
a proto není dobře, jsou-li v něm jisté
protiklady. Na jedné straně si náš p.
ministr velmi chválí Hoarovu řeč pro
její neobyčejnou "jasnost a rozhodnost do všech
důsledků", ale při otázce francouzských
dotazů na Anglii sám přiznává,
že v anglických odpovědích byl značný
pokrok v určitosti, že dokonce byly dosti určité,
ale při tom ovšem ještě říká,
že si přece jen Anglie ponechává rozhodnutí
pro každý individuální případ.
Myslím, že je možné mluviti o Anglii docela
otevřeně a že Angličan snese daleko
spíše otevřenost než nešikovné
lichocení. Proto řeknu docela otevřeně
a přiznám se k tomu, že pro anglickou politiku,
pro její budoucnost a pro to, co očekáváme,
po mém skromném soudu je daleko rozhodnější
to, co řekl premier Baldwin, že totiž hranice
Anglie je nyní na Rýnu, a to, co mluvil nedávno
Winston Churchill. Přiznávám se, že
po svých dlouhých a někdy těžkých
zkušenostech méně dávám na sliby
a závazky, než na věcnou nutnost státní
politiky. Cením-li si tedy více toho, co řekl
Baldwin o hranici Anglie na Rýnu - nehledě na víru
v dané slovo anglické, o níž není
dovoleno pochybovat - je to proto, poněvadž jsem pevně
přesvědčen, že si Anglie ještě
docela neodvykla dívati se velmi obezřetně
na nebezpečí pangermanismu i pro anglické
životní zájmy. Mluvím-li o pangermanismu,
prosím, abych směl hned napřed říci,
že nemluvím o Německu. Dokud je Německo
mírumilovné, dokud nechce nic, co by ohrožovalo
druhé, nemám nejmenší příčiny,
abych proti němu se stanoviska naší zahraniční
politiky mluvil. Konečně ani proti teoretickému,
ideovému pangermanismu bych dnes také se svého
stanoviska nechtěl mnoho mluviti a upozorňuji-li
na nebezpečí pangermanismu, tedy myslím na
pangermanismus útočný. Bylo by velmi lehkomyslné
a lehkovážné, kdybychom si nepřiznali,
že pangermanismus je dnes daleko nebezpečnější,
než byl před r. 1914, a to proto, poněvadž
poznal, jak jsou rozvráceni a nejednotni bývalí
vítězové nad Německem. A tu řeknu
jedno: Jestliže dříve heslo pangermanismu znělo
"Berlín-Bagdad", pak se to prostě změnilo,
dnes je to "Berlín-Ukrajina"! A to, myslím,
je pro anglické obavy z pangermanismu daleko vážnější
než dříve, poněvadž Bagdad bylo
něco určitého, kdežto Ukrajina je, odpusťte,
jako kus gumy, která se stále roztahuje. A na jistých
pohlednicích, které páni Ukrajinci vydávají,
sahá Ukrajina od naší Podkarpatské Rusi,
rozumí se samo sebou ji v to zahrnujíc, až
do Asie a pomalu do Vladivostoku.
Tedy v tomto ohledu myslím, že i pro Angličany
je třeba, aby se nedívali lhostejně na tyto
věci, a to tím spíše, že slyšíme
ještě různé jiné věci.
Před několika dny jsem četl ve článku
Pertinaxe, jednoho z nejinformovanějších francouzských
žurnalistů v "Echo de Paris" o tom, že
ředitel německého hospodářství
dr Schacht řekl guvernérovi francouzské banky
panu Tannerymu, že Německu nenapadne útočiti
na Francii, že ono chce s Poláky Ukrajinu. Nevím,
nemohu kontrolovat, zdali to řekl pan dr Schacht či
ne, ale je pravda, že to říkají jiní
a že se dokonce pranic neostýchají říkati
to velmi otevřeně. Musím upřímně
říci, že se při tom jenom divím
Polákům, že tomu věří.
Není pochybnosti, že by jim Němci na začátku
ten kus Ukrajiny dali, ale nezapomeňme na jednu věc:
Ukrajinci jsou úplně v rukou Berlína, jako
v nich byli od samého počátku, tenkrát
ovšem Berlína a Vídně.
Pamatuji se na jednu zajímavou věc. Měl jsem
ve vídeňském ministerstvu vyučování
známého úředníka, který
byl ostatně potom vícepresidentem naší
zemské školní rady a s ním jsme byli
zvyklí choditi na procházku. Jednou mně řekne:
"Nemohu jíti." Proč? "Mám
náramně mnoho co dělat." Divil jsem
se ovšem, že mají v ministerstvu náramně
tolik co dělat, že nemůže jíti
na procházku. Ale on řekl: "Je to vážné,
máme mnoho co dělat, my děláme ukrajinskou
gramatiku." - Ukrajinskou gramatiku dělali tedy v
ministerstvu vyučování ve Vídni. A
není nejmenší pochybnosti, že "Ukrainische
Revue", která vycházela již před
válkou, byla vydávána hlavně s pomocí
Berlina a Vídně, a dnes pan Skoropackij, jeden z
hlavních činitelů celého toho hnutí,
je také v Berlíně. Nebylo by potom divu,
kdyby Ukrajinci za krátko volali o pomoc proti Polákům,
a je jisto, že by jim ji potom Němci také velmi
rádi poskytli. Pro svoji osobu myslím, že Angličané
si dobře uvědomí, jaké nebezpečí
je v tom poválečném pangermanismu, dokonce
daleko větší, nezbylo kdy dříve,
a že podle toho zařídí svoji politiku.
Že by Angličané chtěli spoléhati
pro případ velikého evropského konfliktu
na Společnost národů, odpusťte, tomu
bych se velmi divil, a že by snad chtěli spoléhati
dokonce na sankce, to je ještě komičtější.
Co bude příští válka? Nejsem
žádným stratégem, ale neobyčejně
mne zajímají různé vojenské
teorie - já to velmi pilně sleduji - ale i kdybych
to nesledoval, dnes každý ví, že celá
moderní strategie se řídí tím,
co napsal generál von Seeckt, že totiž budoucí
válka se musí rozhodnouti tím, že prvým
a nečekaným útokem bude rozbito vše,
co slouží v zázemí nepříteli
ke koncentraci a mobilisaci, aby byly zničeny továrny
atd. Račte odpustiti kdyby proti tomu měla býti
obranou t. zv. kolektivní odpovědnost Společnosti
národů, na kterou klade takovou váhu pan
ministr, kdyby museli přijíti zástupci Argentiny,
Paraguaye a bůh ví odkud, aby rozhodovali jednomyslně,
kdo je útočníkem - děkuji pěkně.
Zatím mohli bychom býti rozbiti a zničeni.
A kdyby potom snad i přišli ti, kteří
obyčejně přicházejí trochu
pozdě a na které tolik spoléháme,
museli bychom říci, že by přišli
s křížkem po funuse. Myslím, že
je velmi potřebí, aby všichni ti, kdo si tolik
slibují od nynější činnosti Společnosti
národů, která s takovou jednomyslností
se prohlásila, poněvadž se jedná o útok
Italie na Habeš, byli trochu opatrnější.
Jsem pevně přesvědčen, že nejopatrnější
v tom jsou právě Angličané, kteří
byli vždy zvyklí se na věci dívati ne
fantasticky a romanticky, jak je to zřejmo z řeči
pana ministra, nýbrž velmi reálně, kteří
dovedou počítati. Myslím, že je potřebí
také trochu nepřeceňovati tu imponující
jednomyslnost hlasů, která byla narušena jen
Italií - resp. ta tam nebyla - Rakouskem, Maďarskem
a Albanií. Konstatuji, že přece musíme
věděti, proč to bylo. Vždyť není
přece nejmenší pochybnosti, že tu byli
dva vedoucí činitelé: Anglie a na druhé
straně ještě někdo, pan Litvinov, a
že jednomyslnost té fronty chtěla býti
protestem proti fašismu, že jí opravdu nešlo
tak o Společnost národů ani o Habeš,
nýbrž o to, aby pokud možno podlomili půdu
Mussolinimu, jehož považují za největšího
nepřítele všeho toho, co se ještě
dnes nazývá marxismem, umírněným
nebo radikálním.
Tedy tato jednomyslnost velmi málo imponuje tomu, kdo si
představí, co by asi bylo, kdyby nešlo o fašistickou
Italii, nýbrž na př. o německý
útok na Balticum nebo na nás, zdali by i pak byla
ta jednomyslnost taková, jako byla tenkráte. Ostatně,
jak pravím, je to velmi málo vážné,
poněvadž, řeknu docela upřímně,
původní úkol Společnosti národů
byl zamezit to, co se považovalo za hlavní příčinu
války r. 1914, že totiž nebylo vůbec porad
mezi velmocemi. Tím, že by bylo umožněno
a vlastně vynuceno Společností národů,
aby pro případ nebezpečí konfliktu
mezi přímými účastníky
a mezi všemi účastníky evropskými
se musilo jednati, byl by dojista splněn tento úkol
i bez t. zv. kolektivní bezpečnosti. A nebylo by
snad pražádné neštěstí,
kdyby tady nebylo té t. zv. jednotné kolektivní
fronty se všemi malými státy, které
by ostatně i nyní jen hlasovaly, ale opět
se nezúčastnily žádné války,
které by zůstaly tak neutrální, jako
byly r. 1914, protože by se jim při tom špatně
nevedlo.
Nyní přicházím k otázce Habeše.
Já bych především nechtěl mluviti
o Italii, o fašismu a o všem co s tím souvisí.
Já jsem o tom psal, při tom, co jsem psal, ovšem
zůstávám a bylo by zbytečné,
abych o tom mluvil dál. Já také nechci dělat
advokáta Italii nemám k tomu nejmenší
příčiny, já jsem stejně vděčen
Italii, jako jsem vděčen Anglii za všechno,
co udělaly pro naše vítězství
ve válce a čím nám pomohly k samostarnosti,
a musím říci, že v této věci
- jak jsem to už napsal - nemám vůbec žádné
jiné myšlenky než na nás a na naši
budoucnost, naši bezpečnost a naši samostatnost.
Všechno ostatní je pro mne vedlejší. Nechci
také ničí chvály a nebojím
se žádné hany, a to proto, poněvadž
myslím, že mám aspoň na to právo
říci, že vždycky všechno jsem dělal
jen podle svého nejlepšího svědomí
a podle toho, jak myslím, že bych nejspíše
pomohl našemu národu. A tu musím upřímně
říci, že to, jak mluvil pan ministr o Společnosti
národů, mělo jednu základní
vadu. Pan ministr se neobyčejně šikovně
vyhnul tomu nejnebezpečnějšímu v celé
věci, nejožehavějšímu, totiž
otázkám sankcí. O tom jsme v té tlusté
knize, kterou nám dal, nečetli ani slova a přece
jen, řeknu docela upřímně, je to jádro
celého problému. Já vím, že se
všeobecně říká na straně
Společnosti národů, že Mussolini briskoval
Společnost národů a že se nedržel
jejího statutu. Nechci zkoumat, co teď říká
Italie na vysvětlenou, že totiž jednala o té
věci diplomaticky s Anglií a že nedostala včas
jasné a určité odpovědi. Do toho se
nebudu plésti. Možná, že je Mussolini
vinen, že podceňoval Společnost národů,
ale nesmíme zapomenouti, že konečně
má jistou omluvu. Společnost národů
byla tak, řekl bych, chladnokrevná ke všemu,
proti čemu měla dříve důrazně
vystoupit, že se panu Mussolinimu nemůžeme divit,
tím méně, když se k němu tak
benevolentně chovala i v otázce, která byla
velmi vážná, na př. v otázce
přivážení zbraní do Maďarska,
při t. zv. aféře svatogotthardské,
a řekněme i v otázce zavraždění
krále Alexandra. Tedy Mussolini když viděl,
že Společnost národů nemá vůbec
žádné, řekl bych, energie a vůle
hájiti - jako to bylo v otázce svatogotthardské
- ustanovení Paktu o Společnosti národů,
když viděl, že po Strese a po vyslovení
nelibosti Společností národů samou
nad samovolným provedením všeobecné
vojenské povinnosti v Německu se nic nestalo, tu
ovšem myslel, že mu to také projde. Tedy musím
upřímně říci, že se tím
ta vina přece jen hodně zmenšuje, zejména
když viděl, že Anglie po Strese a po tom odsouzení
ujednala s Německem známou námořní
dohodu.
Tedy, proč najednou Mussoliniho - ale s ním i Italii
- trestat? Zde se má přece jen trochu rozeznávat.
Jsou tu přece dvě věci: Na jedné straně
sankce, které jsou pro zachování prestiže
Společnosti národů naprosto nezbytné,
a na druhé straně sankce, které jsou, odpusťte,
že řeknu lehkovážné, nebezpečné
a zbytečné. Já sám pro svou osobu
přiznávám, že na příkl.
embargo, zákaz dovozu zbraní a materiálu
pro zbrojení považuji za docela odůvodněné
a není nejmenší pochyby, že k tomu byla
Společnost národů povinna. A zrovna tak je
to vedlejší při finančních sankcích,
což snad bylo docela zbytečné zakazovat, poněvadž
nikdo snad neočekává, že by efektivně
mnoho znamenaly. Jsem také toho přesvědčení,
že by to Italie necítila jako něco, co se jí
hluboce dotýká a pro co by byla rozhořčena
na Společnost národů, ale něco jiného
jsou ovšem hospodářské sankce, zákaz
vývozu a dovozu, odpusťte, musím upřímně
říci, že se divím, že mohlo býti
něco podobného usneseno ve sboru, který by
měl býti vzorem rozvahy, klidu a rozmýšlení
toho, co dělá. My a celý svět stůněme
strašnou hospodářskou krisí, takovou,
jaké tady ještě nebylo. Jenom pomalu a pomalu
- o nás ani nemluvím, my zejména pomalu -
se probíjíme z této krise. A najednou z toho
rostoucího hospodářského života
vyrveme 44 milionů producentů a spotřebitelů
a rozbijeme ještě staré svazy hospodářské.
Proč? Abychom nic nedokázali.