Francie, mocný stát, silný stát s tisíciletou tradicí, je 2 roky zmítána těžkými spory pravice a levice. Demokracie musí hlásati právo všem a právo pro všechny umět vybojovávat. Naše republika žije na důležité křižovatce Evropy, je přímo položena na průchodu sporných myšlenek a protichůdných teorií. Od severu po 3 roky se k nám přímo zuřivě dere hakenkrajclerská myšlenka, od jihu 10 let se násilně k nám probíjí fašistická teorie, od východu 15 let k nám pronikala vlna bolševických zásad, jen na západě byly otevřeny dveře a okna západní demokracii. Když jsme zůstali této demokracii věrni, je to důkazem - jak to řekl předseda vlády dr Hodža - že je to v krvi a nervech našeho národa do posledního atomu vloženo, že demokratickými jsme byli v nejslavnějších dobách našeho státu v minulosti a že zůstaneme-li demokratickými, udržíme náš stát také do budoucna. Nemůžeme demokracii zraditi a opustiti, neboť bychom klesli podťati jako strom ze živné půdy vyrvaný, z demokracie béřeme svou mravní, politickou sílu. Mluvilo se, máme-li býti tvrzí nebo mostem ve střední Evropě. Buďme tvrzí proti každé diktatuře, ale buďme mostem při sbližování se západu a východu Evropy. Leví na východě jdou k demokracii západu a praví na západě hledají řízené hospodářství a hospodářskou demokracii, jak se rodí na východě Evropy. Na této cestě se můžeme všichni náležitě také sejíti.

Ke konci svého projevu prohlašuji: Budeme hlasovati pro náš státní rozpočet. Budeme státi za každým počinem našeho státu. Bojujeme ve zlých dobách proti diktaturám i proti hladu. Věříme, že přichází přelom poměrů. Ještě není bílý den nad Evropou, ale diktatury v roce 1936 budou ustupovati, a s jejich ústupem bude ustupovati také podpora největšího světového kapitálu, který i u nás by si chtěl dělati své odnože.

Kritisují-li se poměry v našem státě a naše koaliční práce i naše budoucnost, hlásáme: Jinde jsou na tom hůře. My si své spory řešíme politicky těžkým dohodováním, ale přece dohodováním. Jinde řeší spory špalkem a sekyrou, provazem nebo postavením ke zdi. My tuto teorii následovati nebudeme. Jsme lidé kulturní, máme velké poslání v životě evropských národů, a tomuto velkému poslání Masarykovy lidskosti a slavné demokracie našeho národa zůstaneme věrni navždycky a se všemi, kdož budou s námi spolupracovat. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. Sandner. Dávam mu slovo.

Posl. Sandner (německy): Slavná sněmovno! Mám ve svých vývodech zaujmouti stanovisko ke dvěma otázkám, za prvé k rozpočtu a za druhé k vývodům předsedy vlády dr Hodži, ve kterých se včera zvláště zabýval svým stanoviskem k sudetoněmecké straně. Dříve než vyložím naše stanovisko k rozpočtu, považuji právě proto, že se to považuje vždy za nutné nám přednášeti o demokracii a jejích výhodách nejen pro koalici, nýbrž i pro oposiční strany, poukázati právě se zřetelem na projednávání rozpočtu, že se bezpochyby zapomnělo také opravdu užíti při projednávání rozpočtu této mimořádně příznivé příležitosti projeviti nám výhody demokracie. Neboť konstatuji: Způsob, jakým byl letos projednáván rozpočet, nedal ani nám, ani jiným oposičním stranám, ba ani koaličním stranám příležitost, zaujmouti stanovisko k vládnímu návrhu tak důkladně a tak zevrubně, jak by bylo právě ve smyslu naší demokratické ústavy nutné a žádoucí.

Pan ministr financí znovu zdůraznil tři základní zásady: Letos, že prý bylo uspořádané státní hospodářství předpokladem hospodářské politiky, která může vésti k lepšímu, loni, že prý musela státní správa hospodařiti ve smyslu krajní šetrnosti a aby nemohla více vydávati, než přijala, a před dvěma lety, že prý byla skončena deflační politika. Musíme ke svému politování zjistiti: za prvé, státní hospodářství není vyrovnáno, protože finanční správa počítá s příjmy, kterých - a to musel zpravodaj k rozpočtu sám zjistiti - opravdu nelze dosíci. Rozpočet spočívá na výtěžku veřejných příjmů 6.3 miliard, zatím co letos skutečný výtěžek příjmů nepřekročí ani 5 miliard. Předvídané nové prameny daní odhaduje ministerstvo financí samo jenom na 90 milionů, výtěžek ve finančním exposé vzpomenutých zvýšení daní, vlastně zavedení nových, uniká tak dalece každému odhadu, že je zřejmé, že hospodářství musí a bude musit odpovídati na nová břemena na straně jedné nepatrnějšími daňovými výkony na straně druhé. I kdybychom uznali, že se bude moci dodatečně vymačkati z vyčerpaného hospodářského organismu v celku 200 až 300 milionů peněz, nedostává se pořád ještě jedné miliardy zbytku, o který jsou příjmy příliš vysoko rozpočteny. Konečně nevynesou státní podniky nikterakž miliardu, s kterou ministr financí počítá. Neboť ministr financí ví velice dobře, zrovna tak jak my, že na př. tabáková režie nevynese státní pokladně, jak se počítá, v příštím roce 1.280, nýbrž nanejvýše 1.100 milionů, že lesy nebudou míti, jak se má za to, 33 milionů přebytku, nýbrž spíše snad zrovna tolik schodku, a že především železnice nebudou požadovati, jak se počítá, 700 milionů, nýbrž více než miliardu státního příspěvku. Výsledek je tedy, že rozpočet nebude vyrovnán, nýbrž bude 11/2 miliardou pasivní.

Má-li pan ministr financí pravdu, že jest zdravé státní hospodářství předpokladem zlepšení, musíme zjistiti, že rozpočtem, jaký nám byl letos oznámen, nejsou ony předpoklady nikterak vytvořeny.

Musíme za druhé zjistiti, že státní správa naprosto nehospodaří ve smyslu krajní šetrnosti, naopak se zvýšila vydání odborů o 300 milionů, při čemž se užije poloviny těchto peněz na vojsko, četnictvo a policii místo ke zmírnění bídy a nouze v nouzových krajinách. Stát trvale více vydává než přijímá, podle toho zadlužení roste odstrašujícím způsobem. Dosahuje r. 1933 38.7 miliard, koncem 1934 39´4, koncem 1935 40.9 a dosáhne následkem pasivního rozpočtu koncem r. 1936 pravděpodobně 42 miliard.

Za třetí a konečně nebyl vyplněn slib pana ministra financí, který před 2 léty vyhlásil, že se učiní konec deflační politice. Co vlastně znamená deflace? Zažili jsme v prvních poválečných letech inflaci: šroub bez konce, který bezmála zničil národní jmění uložené v penězích a v práci. Teď prožíváme od r. 1929 nekonečný šroub deflace, která také rozbíjí ve statcích anebo v práci spočívající národní jmění. Znehodnocení věcného jmění národa a pracovní síly státní hospodářskou politikou bylo v posledních dvou letech popohnáno nesnesitelně daleko kupředu. Šroub deflace se točil dále do nekonečna, ačkoliv kdysi pan ministr financí oznámil opak. Stát zvyšuje stále své požadavky na schopnost platiti daně, způsoby vymáhání se stávaly stále násilnějšími. Následkem toho byl trvalý útěk od hodnot věcných k hodnotám peněžním, které lehce unikají státnímu zásahu. Z toho musel přímo vyplývati nadbytek nabídek věcných hodnot a práce, tedy pozemků, domů, továren, živnostenských provozoven a všech výrobních prostředků, s druhé strany však také pokles poptávky, poněvadž vlastníci peněz na jejich nadhodnocení stále vydělávají a proto nechtějí činiti vklady, které jsou vydány znehodnocení deflační politikou. Za příklad může stačiti, že celková orná půda republiky r. 1929 měla cenu 70 až 80 miliard, dnes však má cenu sotva 30 až 40 miliard. Podobné, snad ještě ostřejší znehodnocení stihlo kapitál, uložený v domech, dílnách a jinakých věcných statcích. V celku jde při tom o znehodnocení, která jdou do stovek miliard.

V souvislosti s tímto znehodnocením věcných hodnot stojí také znehodnocení lidské práce, které vedlo k hladovým mzdám a k hromadné nezaměstnanosti. Tento znehodnocovací proces byl dále hnán naší finanční politikou až do nedávna a z rozpočtu již dávno je zřejmo, že se nemíní tuto směrnici opustiti ani r. 1936. Tvořivé hospodářství se bude musiti více než kdy jindy stlačiti, i kdyby se měl dosáhnouti jenom skutečný příjem z r. 1935, nemluvě ani o příjmu, o 300 milionů výše rozpočteném r. 1936. Tím jest proveden důkaz, že deflační finanční politika nikterak není skončena, nýbrž že se bez překážek, ba dokonce stupňovaně vede dále. Neváháme prohlásiti, že bychom hlasovali pro rozpočet, kdyby byl vybudován na třech zásadách pana ministra financí, úvodem vzpomenutých. Protože však ani státní hospodářství není uspořádáno, ani se nezanechalo deflace, musíme zjistiti, že teoretické zásady pana ministra financí jsou popřeny skutky jeho politiky a dosaženým účinkem. Musíme proto jak rozpočet, tak finanční exposé pana ministra financí odmítnouti.

Nechceme však nikterakž z tohoto odmítnutí vyvoditi, že se zříkáme tvořivé práce. Jsme spíše toho mínění, že zájmy státu a obyvatelstva vyžadují, aby se kráčelo cestami zásadně nové finanční politiky. Je nám všem jasno, že ustálení dnešní bídy jest nesnesitelné jednak z lidských důvodů, protože nikdo nemůže býti odpověden za to, že v nouzových krajinách vytváří hlad poměry, které by měly býti prostě nemyslitelný v kulturních státech, jednak z důvodů politických, protože nouze proniká všechny národy tohoto státu a demoralisuje tak, že to musí podkopati časem i na české straně každou víru ve stát. Je nám i to jasné, že se nestanou žádné zázraky, které by mohly náhle rozluštiti celý tento existenční problém státu. Do nynějška si vláda dělala pohodlí a čekala na tyto zázraky. Vyzýváme vládu, aby uznala ohromnou míru odpovědnosti, jež je vyznačena jejím trpným chováním k nouzi statisíců, ba snad milionů. Vyzýváme především pana předsedu vlády a žádáme ho, aby zařídil, aby přívrženci deflační politiky měli jednou příležitost dívati se tváří v tvář hrozné bídě v nouzových krajinách a ujasniti si při pohledu na tíži otřásajících skutečností, jakou zkázu přinesla deflační politika tomuto státu. Snad potom přece jen odpoví jiskra lidského soucitu chladným finančním kapitalistům na otázku, zda jest doktrina měnové politiky hodna, aby pro ni tisíce lidí zahynulo ve špíně, hladu a bídě. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.)

Žádáme, aby vláda začala, jsouc si vědoma své odpovědnosti za nynější nouzi, konečně jednou aktivní politiku potírání krise, jaká byla v jiných zemích již s úspěchem zahájena. V investicích, v nynějším rozpočtu obsažených, nevidíme opatření rozhodující důležitosti, protože jde při tom pouze o to, jak praktikovati převod peněz z jedné kapsy do druhé, nikoliv však, jak by tomu mělo býti, aby byla zvýšena rychlost oběhu peněz anebo aby se čerpala nová kupní síla. Zjišťujeme, že zkušenosti zemí, od nichž se máme jako ostrov bídy učiti, jednoznačně dokázaly, že každé pronikavé potírání krise nemusí spočívati v ničem jiném než v urychlení oběhu peněz a v novém čerpání kupní síly.

Vycházejíce z této zkušenosti navrhujeme znovu k rozpravě již v sociálně-politickém výboru podaný návrh na zavedení směnek na opatření práce, které by měla Národní banka eskontovati. Konečně zjišťujeme, že se zamítavá odpověď ministerstva financí na tento náš návrh neopírá o žádný přesvědčující důkaz, nýbrž pouze o poukazy na doktriny měnové politiky, které dnes již mohou býti považovány za dávno předstižené. Vědomi odpovědnosti za lid a stát varujeme vládu, aby nepokračovala v politice, která hromadí rok za rokem nové dluhy, nová břemena, boří národní jmění a obohacuje pouze finanční kapitál. Nechť se konečně pozná bludný kruh, do něhož je zapletena dnešní finanční politika tohoto státu. Nová břemena přinášejí nové zeslabování schopnosti výkonu, tvoří nové schodky a svádějí opět k novým břemenům. Musíme se konečně jednou odvážiti jíti opačnou cestou, propůjčiti hospodářství nový impuls přidáním kupní síly. To jsme měli zásadně říci k rozpočtu. Jako jsme již v rozpočtovém výboru prohlásili, že dnešní bída a dnešní stav v hospodářství a v národě to prostě více nedovolí, abychom se uspokojili rozpravou o malých reformách a rekonstrukcích na prostředcích, které jsou po ruce, tak prohlašujeme i zde, že vláda bude jen tenkrát schopna postaviti se účinně proti dnešní bídě, když se vzmuží k tomu, aby se podle okolností odvážila také experimentu. Kdo nemá zmužilosti, aby se odvážil, nikdy nebude s to, aby dosáhl patrných úspěchů v potírání krise ve státě. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.)

Obracím se nyní, pánové, k vývodům pana předsedy vlády Hodži, podaným ve včerejším vládním prohlášení, a to zvláště k onomu dílu, ve kterém se výslovně zabýval sudetoněmeckou stranou a jejím stanoviskem k demokracii. Pan dr Hodža vyložil ve zvláštní části své řeči také problém národnostní. Zdůraznil, že vláda považuje úpravu národnostní otázky samozřejmě za jeden ze svých prvních úkolů. Zabýval se v souvislosti s tímto zjištěním ve zvláště obšírné formě především sudetoněmeckým problémem a naší stranou. Nehledě k hledisku, jež pan předseda vlády zaujal k sudetoněmecké otázce, vzali jsme přece s dostiučiněním na vědomí, že z jeho vývodů bylo lze jednoznačně vybrati, že také on uznává při dnešním stavu totožnost celého sudetoněmeckého problému s otázkou stanoviska k naší straně. I když to nebylo výslovně zdůrazněno, pánové, poukazuje celý způsob vývodů dotčených otázek na správnost našeho zjištění, tím spíše, že výklady pana předsedy vlády asi sotva směřovaly na adresu roztříštěných stran sudetoněmeckých, zasedajících ve vládě, nýbrž jednoznačně na adresu sudetoněmecké strany. Pan předseda vlády dr Hodža postavil do středu svých vývodů, které jsou nám adresovány, otázku našeho stanoviska k demokracii. Prohlásil přiznání k demokratickým zásadám naší ústavy a k státnímu vedení poněkud za kriterium stanoviska sudetoněmecké strany uvnitř tohoto státu. Konstatuji, že pan předseda vlády dr Hodža vychází při tom z předpokladů, které nejsou odůvodněny žádnými skutečnostmi, leda řadou celkových paušálních podezření našich politicko-stranických protivníků. Ale výklady, jejichž předpoklady nejsou dány žádným konkretním skutkovým materiálem a které nemohou býti o nic jiného opřeny než o obraty a nepochopení našich politických zásad, obvyklých v stranicko-politických výkladech musíme co nejostřeji odmítnouti, i když vycházejí z úst předsedy vlády. (Potlesk.) Polemika proti naší straně, která se bude vztahovati na rozdíl mezi naším stanoviskem k demokracii a stanoviskem našich politických protivníků k demokracii, bude se museti omeziti vždy na základnu, při které jde pouze o diskusi o demokratických metodách. I když musíme setrvati při tvrzení, že o našem zásadním stanovisku k demokracii nemůže pochybovati na základě našich opakovaných tvrzení žádný nepodjatý člověk, připouštíme s druhé strany rozhodně upřímně, že jsme při posuzování metod demokracie, u nás užívaných, často podstatně jiného mínění než ti, kteří z různého posuzování metod odvozují lehce nebo povrchně zamítnutí samých zásad. Neponechali jsme od prvního dne trvání naší strany nikoho v pochybnosti o upřímnosti našeho kladného stanoviska k demokracii. Ve všech našich řečech, projevech a publikacích jsme přisvědčili zásadně k demokracii, rozhodně jsme se nikdy netajili tím, že jsme přesvědčeni, že právě československá demokracie je ve stavu krise, který nachází svůj groteskní výraz především v tom, že se hledí brániti demokracie proti nějakým domnělým nebo smyšleným nepřátelům metodami, které jsou samy nedemokratické a proto vedou argumentaci pro demokracii do nemožnosti. (Potlesk.) Zdá se nám přirozeným, že naši politicko-straničtí protivníci užívají tohoto našeho kritického stanoviska k metodám demokracie jako nicotné záminky, aby zamítnutí metod a zjištění krise demokracie postavili na úroveň zásadnímu zamítnutí demokratického chování vůbec. (Výkřiky posl. Beuera.) Jak velice jsme ovšem byli i dnes ještě oprávněni mluviti o krisi demokracie, vychází najevo z vyjádření našeho ministra zahraničních věcí dr Beneše, jež můžeme čísti v rozmluvě, kterou měl asi před 2 lety se zástupcem francouzského časopisu "Vue". Stojí tam (čte): "Nepopiratelně je dnes mrtvo staré politické pojetí demokracie s úplně svobodnou tendencí ve smyslu klasického liberalismu. Jestli by se chtělo zůstati dnes čistě a jasně při tomto klasickém liberalismu, byl by to konec; bylo by nebezpečné zůstati při tom." Připouští-li dr Beneš, jehož zásadní politické stanovisko je nade všechny pochybnosti povzneseno, v těchto jasných a jednoznačných slovech, že je krise demokracie a nebezpečí demagogického vývoje demokratických zásad, nebudete nám moci upříti právo, abychom jako odpovědní politikové nekonali své povinnosti a neměřili kritickým okem také demokracii, když se nám zdá, že nám to poroučí naše povinnost. (Potlesk.) Jak upřímné bylo naše zásadní stanovisko k otázce demokracie již před dvěma lety, vyplývá z článku, který jsem sám tenkrát uveřejnil v časopise "Rundschau" z popudu citovaného Benešova interviewu. (Výkřiky posl. Beuera.) Stojí tam (čte): "Také ztuhlé politické formy demokracie, které vyplynuly ze souhry nezdařeného liberalismu a z čistě mechanického upotřebení demokratických zásad, které pozbylo duše, musí býti překonány. Nehybná skladba onoho aparátu, který slouží dnes k politické tvorbě vůle národa, musí býti uvolněna a těžiště politické tvorby vůle musí býti z politických stran přeloženo pevněji do národa samého, aby byla uvolněna cesta silám, které vidí nejen egoismus strany, nýbrž také celek národa nebo státu a již proto se také skutečně přiblíží vnitřnímu smyslu demokracie, vládě lidu pro lid." Psal jsem tehdy dále: "Zdaří-li se nově zachytiti a utvořiti základní myšlenku demokracie, budou ony zralé národy, které jsou schopny znovu oživiti demokracii, ušetřeny toho, aby ve svém politickém vývoji prodělávaly ony přechodné formy, kterými se musí uvolniti cesta nové, mladé a zdravé demokracii teprve přes nebezpečné politické experimenty". To bylo před dvěma lety a to je také dnes ještě jádrem našeho kritického stanoviska k otázce demokracie. Tehdy právě tak jako dnes stojíme na stanovisku, že demokracie nemá býti prostředkem k dosažení egoistických zájmů stran, jako je tomu dnes u nás, nýbrž že strany mají býti prostředkem k upotřebení demokratických metod. (Potlesk.)

Jak jest toto naše stanovisko ospravedlněno, nemělo by býti, ví Bůh, nutné dokazovati v tomto shromáždění zkušených politiků. Budete-li poněkud upřímní, budete mi nuceni přiznati, že právem můžeme mluviti o tom, že demokracie a její metody jsou v tomto státě teď zdánlivě jenom pro to, aby se hrubě dosahovalo egoistických zájmů jednotlivých stran bez ohledu na obecné blaho. Mluvil-li pan předseda vlády dr Hodža ve své chvále demokracie především o tom, že byla pro německé strany v minulosti jedinou cestou, která vede ve prospěch státu k nejužší spolupráci, musím s roztrpčením poukázati, abyste si jednou uvědomili, co tato spolupráce způsobila venku v sudetoněmeckých nouzových krajích. Hlad a bída, politická persekuce a všeobecná zoufalá nálada nejen po stránce hospodářské, nýbrž i politické jsou výslednicí této, pro stát tak prospěšné, spolupráce. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nebo snad dosáhla tato tak nade vše chválená spolupráce s německými vládními stranami, aby překazila anebo jen zdržela sestup odnárodňovací vlny anebo přírůstek národní nenávisti na české straně? Domníváte se, pánové, že se může označiti volební výsledek 19. a 26. května a zdrcující porážka německých vládních stran za příznak spolupráce, která plně působí ve prospěch státu, jak to vyjádřil pan předseda vlády dr Hodža?

Jmenujme věci přece pravým jménem! Konstatujme, že způsob dosavadní spolupráce vedl nejen ke zdrcující porážce zúčastněných německých stran, nýbrž mimo to k netušené aktualisaci sudetoněmeckého problému vůbec. (Potlesk.) Vinu na tomto vývoji nese kritika, jak je používáno dnes tak doporučených demokratických metod, kterou my vždy znovu provádíme a kterou vy vykládáte jako zamítnutí demokracie. Tak jako dnes i tenkráte z české strany dovedli jste přivésti zásady demokracie, především absolutní rovnoprávnost všech státních občanů, až k nesmyslnosti zneužitím demokratických metod k politickým účelům (Souhlas.) a podkopali a podminovali jste lehkomyslně důvěru obyvatelstva. Tehdy jako dnes jste zmonopolisovali výhody demokratické ústavy na privilegovanou část národa a tehdy jako dnes nás napadáte, když tvrdou a ostrou řečí činíme námitky a kritisujeme. Dnes, že se stávají také pro druhou stranu citelnými katastrofální následky tohoto způsobu užití demokratických metod, vyčítáte nám naši kritiku vašich metod, a z naší řeči, ve které mluvíme o konečné zvrhlosti demokracie, vyvozujete naše tak zvané zásadní zamítnutí demokracie. Nebylo by zapotřebí říci vám tak zřetelně pravdu, kdybychom mohli míti za to, že jste se poučili v minulosti a že jste nyní ochotni vyvoditi si odpovědné důsledky. Mluvil-li pan předseda vlády dr Hodža ve své chvále demokracie o zdravém demokratickém ovzduší, budiž konstatováno, abychom zůstali u toho obrazu, že v tomto státě je stále chladněji okolo demokracie, ba že kráčíme zdánlivě vstříc demokratické ledové době. (Potlesk.) Nebo snad považujete za vyjádření demokratického vývoje při úctě a provádění demokratických zásad, když jste nás a jiné oposiční strany s přímým obejitím demokratické vůle národa opominuli při jmenování do okresních zastupitelstev a když jste takto padělali výsledek voleb 19. a 26. května proti zákonným předpisům?