Zdá se mi, že již tato otázka je zralá pro postupné řešení. Neklamu se tím, že to bude trvat hodně dlouho a že při té reformě budeme dělat různé a různé chyby. Žádná věc bez chyb se tady nepodaří. Hnutí, ke kterému patřím, staví se positivně k dirigovanému hospodářství, poněvadž to odpovídá také celé naší tradici a základům, a můžeme se jenom odvolati na zřízení cechovní, které svého času bylo výborným a nejlepším příkladem takového dirigovaného hospodářství, když chceme mluviti terminologií nynější.

Dovolíte mi, vážení pánové, abych ukázal na jedno odvětví, kde se již několik let snažíme ono dirigované hospodářství plně uplatniti. Je to zabezpečení cen obilní produkce nebo, jak se tomu říká, obilní monopol. Jaký je zde úkol? Hlavním úkolem bylo, aby byly ceny obilí stabilisovány na takové výši, aby zemědělci měli alespoň trochu spravedlivý příděl z tvorby hospodářských statků, aby jejich hospodářská situace se nepropadala čím dále tím hlouběji.

Dovolíte mi, abych připomněl, že problém zadlužování zemědělců nebo ještě více snižování životní úrovně celého zemědělství je daleko osudnější než u stavů jiných. Ostatní stavy, vede-li se jim hůře, se uskrovňují, dále se nezadlužují nebo ani nemohou a mohou zase klidně stoupnouti výše. Když se však zemědělec hospodářskou krisí a depresí zadluží, je toto jeho zadlužení jako galejní koule, která je přikována k jeho noze, a trvalo by to dlouhá desetiletí, než by se z toho, při těch poměrně menších hospodářských ziscích v zemědělství, dostal. Proto se musíme snažiti, aby se zemědělství již více nepropadalo v zadlužení, poněvadž by to bylo osudné nejen tomuto stavu, nýbrž i celému hospodářskému životu.

Podívejme se na monopol, jak se ta organisace, kde až dosud dirigované hospodářství postoupilo nejdále, osvědčila. Některé úkoly byly splněny. Tak bylo na plno splněno, že bylo vykoupeno veškeré obilí, které bylo zemědělci ke koupi nabídnuto. Druhým úkolem bylo proplacení toho obilí. Zásluhu o to má vybudované zemědělské družstevnictví skladištní i peněžní, které zde na plno osvědčilo svou schopnost býti spolunositelem budoucího hospodářského řádu.

My jsme měli proti formě monopolu určité námitky, ale nejen my jako politická strana, nýbrž zemědělské družstevnictví vůbec. Vidíme v monopolní formě jisté nebezpečí, totiž, že jakmile se začneme starat o každý metrák obilí, neuchráníme se velkých obtíží a nevybudujeme si kontrolní dohlížecí aparát tak silný a tak výkonný, aby mohl postihnouti všechny defraudace a nesprávnosti, které se dějí. To je jedno hledisko. Druhé hledisko je, že každá monopolní forma svádí k tomu, že jsou ti, kdož jsou podrobeni, tedy řekněme zemědělci, přiváděni čím dále tím do větší odvislosti hospodářské, a měli jsme obavu, že by se mohli dostati také do větší odvislosti politické. Musíme říci, že se tyto obavy již splnily.

Splnili jsme hlavní dva úseky, výkup a financování, a splňuje se jakž takž i odbyt obilí. Jedna věc ovšem pokulhává. Obilní monopol je vyměřen na 3 roky, rok příští je třetí a bude nutno nařízení s platností zákona znovu obnovovati. Díváme-li se na vývoj obilního monopolu, vidíme, že rok od roku stoupá množství obilí, hlavně pšenice, které se přenáší z jednoho roku na druhý, takže stojíme před možností, ba skoro skutečností, že do příštího zásobovacího období přejdeme se zásobou 60.000 až 80.000 vagonů v ceně daleko přes 1 miliardu Kč, s níž při dobré úrodě nebudeme si věděti rady. Z toho již vidíme, že ta forma monopolní, jak ji máme kreovánu, nestačí, aby byl chod zabezpečen. Vedoucí kruhy Obilní společnosti přijdou se žádostí, aby platnost monopolu byla prodloužena stále, nebo řekněme na dobu alespoň 20 let, aby bylo možno udělat všechna opatření. Máme-li udržet tuto formu, nebude jinak možno, než ji udělat trvalou, poněvadž za nynějších poměrů nedovedu si představiti, aby přestal ten zákon zabezpečující a nastoupil nějaký volný stav podle způsobu starého. Prosím, pokládám to za nemožné, a bude proto třeba hledati takové formy, abychom odstranili možnost neproveditelnosti v dosavadní formě, ale abychom zachovali stabilitu cen zemědělské produkce obilní.

Hlavní obtíž nyní je, že rok od roku se vzmáhá nevěrnost k tomuto obilnímu monopolu, stouplo prodávání a mletí na černo. Nepostačí sbor revisorů, takže se uvažuje v Obilní společnosti o tak drastických opatřeních, že by se vůbec přerušil styk mezi zemědělcem a mlynářem. To by ovšem narazilo na staletou tradici přímého spojení zemědělce s mlynářem a na jeho právo, že si může dáti obilí do mlýna semlít a že nemusí jenom obilí prodat na mouku a zase si mouku koupit. Tedy na tak drastická opatření se pomýšlí, když se má zachovat monopol, aby ve své celé funkci nezklamal. Vedle toho je ještě řada obtíží a domnívám se, chceme-li udržet zabezpečení cen zemědělské produkce, že musíme dříve provésti ona strukturální opatření stavovská zřízením závazných společenstev v okresech a pak zemědělských komor, které by mohly stanoviti normy pro zemědělce, co a v jakém rozměru mají osévat a stanoviti zase normy zpětného odběru přebytečného obilí.

Slavná sněmovno! Zpět již nemůžeme a proto musíme hledati nové formy. Bylo by dobře, kdybychom se tomu již věnovali nyní, poněvadž ta doba, jak se to dělalo až dosud, teprve 14 dní před žňovým obdobím, naprosto nestačí. Zde by měla býti komise interesentů, kteří věci rozumějí, která by pracovala celý rok a potom včas přišla s normami, které by byly přizpůsobeny psychologii sedláka, potřebám státu a ostatních všech vrstev a které by zabezpečovaly trvale zajištění cen obilní produkce pro blaho zemědělského stavu.

Musíme tedy ukazovat na to, že reforma, kterou chceme zde provádět, nesmí se příliš dotýkat svobody zemědělcovy, jeho dosavadní volnosti, poněvadž by mohla vzbuditi u takového individualisty, jakým je zemědělec vždyť je to kníže na své půdě - odpor a vnuknout mu myšlenku, že tady nastává nové nevolnictví. Připomínám, že nevolnictví také nebylo vyhlašováno zákonem, ze to byla velká řada různých aktů, kterými zemědělec byl přivazován, a za výhody, které dostával, ztrácel osobní svobodu, čili to nejvyšší, co má. Vždyť člověk je tvor svobodný.

V oboru průmyslovém mluvil pan předseda vlády o syndikalismu. Bylo o tom šířeji mluveno s jiných stran. Zásady tam platí stejné, jako pro obor zemědělské produkce. Tady ten syndikalismus měl u nás už vlastně býti vytvořen. Stačí se podívati na seznam kartelů. Vždyť tady máme celé stovky kartelů, takže je tady půda připravena. Je důležito, aby při syndikalisaci, aby při dělání pořádku ve výrobě, prodeji, odbytu, vývozu nebylo to děláno jenom s hlediska kapitálového, s hlediska úzce podnikatelského, nýbrž aby to bylo také děláno s hlediska těch, kteří tam pracují, aby se to tedy týkalo kolektivních smluv, mezd, ale také aby se to týkalo všech ostatních vrstev, tedy vrstev konsumentských, které tady nemohou býti obětovány pouze ve prospěch jediného stavu. Tedy stát jakožto nejvyšší přirozená organisace musí zde tvořiti normy a musí působiti, aby pod jeho dozorem, pod jeho autoritou byly řešeny otázky hospodářské i sociální, aby tak byla zaručena pokud možno největší stabilita poměrů a také největší společný efekt.

V dobách blahobytu se může lecos rozplýtvati a necítíme to, ale v dobách hospodářské krise musíme spořiti s každý krejcarem, musíme postupovati tak, aby se zde žádným způsobem nic neztratilo.

Valná část debaty v rozpočtovém výboru a také i zde hlavně po stránce politické zaujala polemika se sudetoněmeckou stranou. Pan předseda vlády zdůraznil dobře, že strana není národ. My si vážíme německého národa, který sídlí u nás, daleko více, než jak bychom ho mohli posuzovati podle chování, které má sudetoněmecká strana k celé naší státní politice. Mně jedno je jasné z těch všech hovorů, že u sudetoněmecké strany schází upřímnost a jasnost v projevech. V rozpočtovém výboru jeden pan řečník sudetoněmecké strany říkal, že on je proti hlásání nebo opakování projevů loyality. Nežádáme žádné projevy loyality. Čím více ujišťuje se někde v poměru dvou lidí o věrnosti, tím více je již ta věrnost vzájemně narušena. Ostatně prohlášení loyality! Vzpomínám si, že Belgie měla něco více než prohlášení r. 1914. Ona měla slavnostní závazek německé říše, císaře a vlády německé, že bude její neodvislost chráněna, a sotva přišla doba pokušení, byla tato smlouva roztrhána a zahozena jako cár papíru a neplatila úplně nic. Tedy přílišnou cenu loyalitním prohlášením přikládati nemůžeme. Přáli bychom si viděti tu věrnost! Jako ostatní německé strany nemůžeme podezírati z nevěrnosti k tomuto státu a nedávají žádná loyální prohlášení, tak to nemůžeme dobře tak cítit u strany, která je nyní nejsilnější v německém táboře.

Slavná sněmovno, v rozpočtovém výboru bylo silně zdůrazňováno, že sudetskoněmecká strana si klade za povinnost zdůrazniti, že jim mají přijíti ta procenta podle národnostního rozdělení také v úřednictvu, v dodávkách a pod. Prosím, byla tato účast v procentech taková také při budování státu? A je taková účast nyní, za doby krise, kdy musíme všichni v republice zápasit s obtížemi? Mohl bych si na to odpověděti, že tomu tak není a že se tady s této strany chytá jenom cizí vítr, určují se myšlenky podle cizích, zahraničních proudů a že není věrnosti a poctivosti v jednání vůči vlastnímu státu.

Slavná sněmovno! Projednáváme rozpočet a já jsem měl příležitost v rozpočtovém výboru zdůrazniti, že rozpočet není pouze věcí ministra financí a že se netýká poslanců jenom tolik, aby tam nalézali všechny možné chyby, nedokonalosti, ať rázu strukturálního, ať při provádění zákona. Zdůraznil jsem, a také i nyní bych to rád řekl, že rozpočet je výsledek naší zákonné činnosti, a to ne posledního roku, nýbrž celé doby dřívější. Máme-li tady tíseň a chceme někoho obviňovat, musíme spíše zpytovat svědomí, co jsme zavinili nebo jak jsme chybovali v celém vývoji státu a jak máme postupovat, abychom ty chyby napravili.

Jednu věc však nutno po pravdě zdůrazniti k dobrému, a to tu, že v tomto rozpočtu na r. 1936 se jeví účinná a usilovná snaha, aby cifry rozpočtové, nasazené ve výdajích, ale hlavně v příjmech - pokud je to vůbec možno a slučitelno s devisou, kterou jsme si dali při tvoření rozpočtu, že totiž bude vyrovnaný - aby cifry tam nasazené snažily se být v souhlasu se skutečností, s pravdou. Bylo toho dosaženo za cenu různých škrtů i ve výdajích, snahou upraviti některé daně tak, aby vybírání jejich bylo účinnější, a dokonce bylo toho v podstatě dosaženo tím, že bylo přikročeno ke snížení úrokové míry, a částka, kterou tady stát méně vydá, přichází v rozpočtu k lepšímu fundování rozpočtových cifer. Můžeme již prokázati ciferně - udělal to také pan min. předseda ve včerejší schůzi - že hospodářská krise sice pomalu, ale přece jenom se zmenšuje. Vzrůst nezaměstnaných není nejsprávnějším kriteriem, vzrůst zaměstnaných je kriteriem správnějším a tento vzrůst činí proti poměrům roku loňského již 100.000 zaměstnaných. Tedy je vidět, že už začínáme jíti cestou ozdravovací a že, nebude-li ten proces nějakou zahraniční katastrofou nebo jinou přerušen, můžeme dospět v době ne příliš dlouhé ke skutečným provozním výsledkům státu, již málo se lišicím od rozpočtu, a že můžeme v době ne příliš dlouhé se dočkati, že rozpočet bude v souhlase se závěrkou a že dokonce závěrky státního rozpočtu budou míti výsledek daleko lepší, než jsme opatrně předvídali ve finančním zákoně.

Slavná sněmovno, my všichni se na této práci musíme poctivě zúčastnit ve všech oborech, kde pracujeme, poněvadž jenom takovou společnou prací můžeme našemu státu a naší drahé republice přinésti oživení, zlepšení poměrů a zabezpečení pro další dlouhé doby. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Šverma. Udelujem mu slovo.

Posl. Šverma: Vážená sněmovno!

Letošní jednání o státním rozpočtu má mimořádně veliký význam pro další osudy pracujícího lidu. Vždyť nám všem jest jasno, že nejde pouze o státní finance, o jednotlivé položky ministerstev, nýbrž že v tomto rozpočtu jde o celkovou hospodářskou linii, o řešení základních hospodářských otázek, které bude mít veliký význam pro budoucnost, pro osud dělníků, malorolníků, živnostníků a všeho pracujícího lidu. Nám všem je také jasno, že k jednání o státním rozpočtu dochází v době mimořádně napjaté, v době velikého zahraničního, ale také vnitropolitického napjetí.

Co charakterisuje situaci při projednávání tohoto rozpočtu? Přicházíme k projednávání státního rozpočtu v době, kdy zahraniční situace je krajně napjatá a hrozivá. Ohnisko války neleží však dnes pouze v afrických horách, ve válce habešsko-italské. Několik desítek kilometrů od nás je německá hranice, za kterou se formují hnědé batailony Hitlerovy armády, batailony německého imperialismu, který připravuje horečně válku proti Sovětskému svazu a nové rozdělení světa. Polský imperialismus postupuje ruku v ruce s německým imperialismem. Už dnes zavaluje území československé kampaní štvanic, která zítra se může proměnit ve veliký válečný nástup, ve veliký déšť smrti pro masy pracujícího lidu. Německý, polský, maďarský fašismus chystá novou imperialistickou válku, nový boj o rozdělení světa. Politika francouzské buržoasie, představované dneska panem Lavalem, činí všechno možné, aby umožnila tyto válečné choutky německého imperialismu. Tato politika hazarduje nejen s osudy francouzského národa, nýbrž ponechává stále více otázku střední Evropy, otázku Československa, na pospas osudu, na pospas volného vývoje událostí se strany německého imperialismu.

Hrozí válka. Válka, která by pro pracující lid znamenala strašlivé důsledky, která ohrožuje existenci Československa, samostatnost československého národa, válka, která by mohla pracující lid všech národů Československa přivésti pod jho, pod patu hitlerovského, polského a horthyovského fašismu. Této těžké mezinárodní situaci musíme hleděti dnes v tvář, jednáme-li o významných politických otázkách, o státním rozpočtu, o celé naší vnitřní situaci. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) K jednání o státním rozpočtu dochází dále V době, kdy všechny reakční skupiny v Československu stále jasněji soustřeďují všechny síly k tomu, aby provedly rozhodný úder proti všem demokratickým vymoženostem pracujícího lidu, proti všem dělnickým a pokrokovým organisacím.

Když před krátkou dobou došlo podle diktátu Stoupalova fašistického křídla agrární strany ke změnám ve vládě, my jsme již tehdy prohlásili, že tyto změny, diktované reakčním křídlem agrární strany, její finanční oligarchií, znamenají další snahu o soustředění všech reakčních sil v Československu k jednotnému náporu proti všem demokratickým právům pracujícího lidu a k útoku na dosavadní zahraniční politiku Československé republiky, zejména na přátelství Československa k Sovětskému svazu. My jsme tehdy mobilisovali dělnickou třídu, bili na poplach a nabízeli jednotný postup sociálním demokratům a nár. socialistům proti tomuto diktátu stoupalovského reakčního křídla agrární strany. Byli jsme odmítnuti. Vládní socialisté prohlásili: nic se nestalo, všechno zůstane při starém, není třeba se znepokojovati.

A co vidíme dnes? Vidíme, že dochází na naše slova, vidíme, že celá reakce stále otevřeněji soustřeďuje síly k útoku. Stále otevřeněji mluví se o tom, že vládní koalice musí býti rozšířena o Hlinkovu stranu, o stranu ľuďáckou. Před krátkou dobou byly jmeniny vůdce ľudové strany Hlinky a tyto jmeniny byly malou politickou demonstrací. K těmto jmeninám poslal svůj pozdrav i min. předseda Hodža a v pozdravném telegramu píše významná slova, že brzy nastane čas, že při dobré vůli dojde k vzájemné spolupráci. Tento telegram je malou poukázkou na ministerské křeslo pro Hlinkovu stranu a exposé min. předsedy dr Hodži ve včerejší plenární schůzi ukazuje, že tato poukázka má býti v Československu pravděpodobně velmi brzo splatna. A na čem může spočívati spolupráce Hodžova režimu s Hlinkovou ľudovou stranou? Vždyť vedení Hlinkovy strany je sloupem reakce na Slovensku, vždyť je dnes údernou brigádou protidělnických štvanic na Slovensku, vždyť reakční vedení pánů Sidorů, které se nám tu representovalo při exposé pana ministra Beneše, to jest ta úderná brigáda pro změnu zahraniční politiky směrem k fašistické Varšavě a přes fašistickou Varšavu snad i dále k hitlerovskému Berlínu.