A vedle toho jistá část duševních pracovníků, buďsi z jistého kastovnictví - de Man správně a velmi výstižně na to ukazuje - nebo proto, že se bojí nivelisace při odměňování a oceňování duševní práce, raději se připojuje k těm, kdož chtějí zachování nynějšího stavu. A přece na př. v Rusku vidíme, že nejvíce jsou odměňováni právě specialisté, úředníci, umělci, spisovatelé, důstojníci.

Ideové rozpory mezi námi nejsou ani tak veliké, jak by se na první pohled zdálo.

Všimněte si, jak se podstatně změnilo myšlení v našich vrstvách zemědělských a živnostenských stran otázky soukromého vlastnictví a otázky záměrného hospodářství. (Tak jest!) Já bych se neodvážil označiti naše zemědělce za konservativní, naopak oni jsou v myšlenkovém přerodu, řekl bych přímo, v převratovém vření, vždyť jejich požadavky jsou v přímém rozporu s tím, co nazýváme konservatismus, to je zachováním platných hospodářských řádů. Soukromé vlastnictví, které bylo prohlašováno za nedotknutelné, přestalo jím býti od té doby, kdy naše zemědělství společně s námi přikročilo k vyvlastnění velkostatků, když uznalo, že je možno sáhnout na velkou půdu, která je také výrobním prostředkem, aniž by se vyvlastněnému dostalo plné náhrady. Naše zemědělství neomezilo se jen na velkostatky, nýbrž jde dále, omezuje soukromé vlastnictví oné části průmyslu, která je v souvislosti s výrobou zemědělskou nebo která výrobě zemědělské konkuruje. Co nyní řeknu, nemá být projevem kritiky, nýbrž ilustračním faktem. Všimněte si, co zásadně znamená kontingentace umělých tuků s tohoto hlediska. Nechávám stranou, je-li prospěšná či škodlivá, naopak předpokládám, že zemědělci ji žádají se zřetelem na svůj zájem a že se domnívají, že tento jejich zájem se kryje se zájmem celku. Ale ve skutečnosti sahají na soukromé vlastnictví, na volnost nakládání s ním. Kontingentace znehodnotila milionové investice a ukládá výrobě značná omezení. To jest omezení, ne-li úplné vyvlastnění aspoň části výrobních prostředků. To budiž s hlediska zásadního konstatováno.

Ale zemědělství ukládá také omezení sobě. Pan předseda vlády dr Hodža praví: "Pokud jde o práva nabytá, budeme je respektovati všude, dokud zájem veřejný nevyžádá si jinak." To jest již jen podmíněné uznávání nabytých práv.

Pak bude vždy spor o to, kdy veřejný zájem toho vyžaduje. Proč by tu nebyl veřejný zájem. když toho vyžaduje situace dělného lidu. námezdních pracovníků? Pojem veřejného zájmu je neobyčejně labilní, ba ohraničení veřejného zájmu je často závislé od politické moci a průbojnosti některé strany. Zásadně však uznává pan předseda vlády a zemědělci vůbec, že je možno sáhnouti k omezením, že dokonce není třeba respektovati ani nabytých práv. jakmile toho vyžaduje veřejný zájem. A tudíž spor mezi námi je toliko o to, co je veřejný zájem, kdy tu je veřejný zájem, aby bylo přípustno sáhnouti k takovýmto omezením.

Zemědělství samo je vlastně průkopníkem záměrného hospodaření, neboť si ukládá omezení, kterého, kdyby je prováděl někdo jiný, ani by nesneslo. Ukládá si omezení na př. v osevu obilním a bramborovém, v chovu dobytka vepřového, a chce je i v chovu dobytka hovězího a v prodeji těchto výrobků, ukládá si i jistá omezení v průmyslu, který je v souvislosti s výrobou zemědělskou. Prostě ukládá jistá omezení samo sobě tam, kde je toho názoru, že toho vyžaduje zájem celku. Ale pak si řekněme docela otevřeně, je konec svobody podnikání, pak je konec soukromého vlastnictví. Vždyť právnickou podstatou soukromého vlastnictví je také právo volně nakládati se svým vlastnictvím. S hlediska zásadního a politického je toto konstatování pro nás neobyčejně důležité. A když k tomu ještě připojíte, že naše zemědělství je vychováváno v zápase proti velkému kapitálu finančnímu a jinakému - vzpomeňme si na požadavek zestátnění dolů - že toto zemědělství dnes přijímá to, co my jsme mu nabízeli na poli sociálního pojištění, že dnes v zemědělství se považuje za samozřejmé pojištění zaměstnanců, ale jde se dál a žádá se pojištění samostatně výdělečně činných, pak prosím, abyste mi dovolili konstatovati, že tu nastal tak podstatný přerod myšlenkový, že stojíme před docela novou situací.

A ne jinak tomu je v kruzích živnostenských. Kdybych považoval záměrné hospodářství za pouhou formu, pak bych mohl říci, že u živnostníků vždycky byl smysl pro záměrné hospodářství, a myslím, že pan kol. dr Novák to tu správně označil, když řekl, že princip záměrného hospodářství byl již vyjádřen ve zřízení cechovním, kde také se podrobuje jednotlivec všeobecnému prospěchu, a bylo třeba ne ve všech směrech -hospodářství jednotlivcovo dirigováno, ať v tom či onom směru. Proto vidíme, že nám ještě slovo záměrné hospodářství nic neříká, ale princip sám nemůže u živnostnictva zvyklého na záměrné hospodářství narážeti na nepřekonatelné obtíže. Nyní se živnostnictvo ocitá ve velmi těžké a svízelné situaci. Jeho poměry se dnes neobyčejně zhoršily. Živnostnictvo se ocitá mezi dvěma mlýnskými koly. Ještě nedávno muselo se brániti velkému kapitálu, který svoji konkurencí způsoboval zničení malých živnostníků, zproletarisoval je a hnal zproletarisované živnostníky do továren. Ze živnostníků samostatných stávají se námezdní dělníci.

Ale dnes se živnostnictvo musí brániti ještě druhému hospodářskému zjevu, a snad ještě škodlivějšímu. Dnes totiž zavírání továren má za následek, že propuštění dělníci se vrhají na samostatné podnikání, že se stávají živnostníky, že rozmnožují počet živností a tím ubírají práci živnostníkům již pracujícím, že se totéž kvantum nebo zmenšené kvantum práce rozvrhne na větší počet osob a nastává druhá příčina proletarisace živností. Také živnostníci - budiž to konstatováno velmi objektivně chtějí omezení velkého kapitálu, živnostníci se nezastavují před nabytými právy a žádají tam, kde je to na škodu jejich zájmů, aby nebyl udržován princip liberalistického podnikání.

A posléze nerad bych smlčel, že také u živností nalézá příznivějšího přijetí myšlenka pojištění starobního a invalidního. Dlouho to trvalo, než ti, kdo se věnovali samostatnému podnikání, uznali, že také oni mohou se jednou octnouti v situaci velmi těžké následkem invalidity a stáří. Dlouho se domnívali, že ráz jejich podnikání, jejich samostatnost je chrání před každou pohromou. Teď vidí, co krise způsobila v jejich řadách. Nyní nikdo nebude se spoléhati na své úspory, poněvadž je musel vyčerpati v dobách krise, nebo přišel o peníze u svých zákazníků, nebo posléze přišel o ně způsobem jiným, devalvací, snížením úrokové míry a pod. Zkrátka, dnes samostatně výdělečně činní přicházejí k názoru, že se přiblížili k postavení nesamostatně výdělečně činných a že musejí žádati záruku pro svoje zabezpečení pro případ stáří a invalidity. Co tím chci říci? Že do středních vrstev zemědělských a živnostenských vnikly a že se tam ujaly některé myšlenky, jež hlásá socialismus - nepravím, že tam vnikl socialismus sám - a že následkem toho hradby, které tu byly mezi socialismem a těmito středními vrstvami, se neobyčejně zmenšily.

Jako jsem před tím ukázal na to, že podle mého názoru spolupráce těchto různých hospodářských složek našeho obyvatelstva byla ku prospěchu společné věci, dovolte mi, abych optimismus tento vyjádřil i pro budoucnost a abych byl optimistou i pro různé těžké, ožehavé a snad těžko řešitelné problémy, poněvadž podle mého přesvědčení, vyvěrajícího z dosavadního vývoje politického, optimismus u nás jest odůvodněný. My jsme vždy v těžkých dobách ukázali, že jde-li o konečné rozhodování, máme dostatek rozvahy a rozumu.

Spolupráce znamená demokracii a neopustit její půdu. Pan předseda vlády dr. Hodža našel tu pro demokracii zdůvodnění nejen účelové, nýbrž hlavně historické, ideové a národní. Posud demokracie ukázala se býti schopným instrumentem pro řízení státu a řešení i nejtěžších problémů.

V poslední době vytýká se socialistům, že prý si osobují větší vliv, nežli jim v demokratickém zřízení přísluší, že princip demokratické spolupráce opustili a že dokonce snad pomýšlejí na nějakou diktaturu. Rozumím této výtce, která byla učiněna z jistých důvodů taktických a strategických. Dovolte, abych vůči této výtce řekl, že soc. demokracie setrvává věrně na principu demokracie, nechce žádného zneužití tohoto principu a drží se demokracie do všech důsledků, ať jí to prospívá nebo škodí. Ona nechtěla v minulosti, nechce nyní a nebude chtíti také v budoucnosti více práv a silnějšího mocenského postavení, než které jí demokracie, výsledek voleb dá. Socialistické strany - a myslím, že mohu tu mluvit jménem obou socialistických stran jsou daleky toho. vykládati si demokracii tak, že by snad veškerá moc ve státě měla býti soustředěna v rukou jedné strany, že by chtěly nejdůležitější resorty strhnouti na sebe, že by chtěly zmocniti se více moci, než demokracie a vůle voličstva jim skutečně dala. (Výborně!) Přál bych si, aby takto byla vykládána zásada demokracie všemi stranami bez rozdílu (Výborně! - Potlesk), aby vůle voličstva byla směrodatná, ať je nám příjemná nebo nepříjemná, a abychom docílili takového ideálního rozvrstvení mocenských posic ve státě, které odpovídají demokratické vůli lidu a voličstva. (Potlesk.)

Strana soc.-demokratická jak v minulosti, tak v budoucnosti míní upřímně spolupracovati s jinými státotvornými stranami, majíc na mysli především společné zájmy. Vedena jsouc touto snahou měla odvahu vždycky, zejména r. 1920, ale má odvahu také dnes, postaviti se proti všem nedemokratickým, diktátorským snahám z leva. Přál bych si jen, aby tuto odvahu měly také všechny občanské strany, stojící na principu demokratickém, kdykoli se ozvou protidemokratické hlasy z jejich vlastního středu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Jar. Dolanský.

Posl. dr Jar. Dolanský: Vážená sněmovno! Rozpočet, který tu vláda předkládá, je plodem hospodářské politiky, která se u nás v šesti letech těžké krise provádí a která usiluje řešit tuto krisi ve prospěch malé hrstky bohatých a na účet milionů chudých lidí. Zároveň však je tento rozpočet jasným výrazem toho, že v této politice hospodářského rozvratu a zbidačování širokých vrstev pracujícího lidu má býti i nadále pokračováno. A konečně řada opatření, jež v souvislosti s rozpočtem se připravují, jako způsob řešení problému oddlužení malých rolníků, snížení úrokové míry a úprava otázky stabilisačních bilancí, jsou náznakem toho, že pro další sledování a prohloubení této neblahé hospodářské politiky má býti pod heslem "spojení průmyslové demokracie s demokracií agrární" rozšířena základna dohodou dvou nejvýznačnějších a nejreakčnějších skupin finančního kapitálu, representovaných jmény Preiss a Stoupal.

Tak se má ve staré neblahé hospodářské politice pokračovat, tak se má ještě více rozšiřovat ona úžasná propast mezi hrstkou těch, kdož na krisi vydělávají, a miliony pracujících, kteří v pravém slova smyslu krvavě na krisi doplácejí. Podle sdělení pana ministra soc. péče ztrácejí dělníci. soukromí a veřejní zaměstnanci v důsledku nezaměstnanosti a sní žení mezd ročně 12 až 15 miliard Kč na svých mzdách a platech, za 6 let krise je odhadována ztráta těchto vrstev na 60 až 70 miliard Kč. V důsledku toho poklesl index životních nákladů ve výživě u rodin dělnických o 11%, u rodin úřednických o 13%. Roční spotřeba potravin poklesla až o 30 až 40%, jak je tomu u chleba a mouky.

Zadlužení malých zemědělců vzrostlo při nejmenším na 16 miliard a u živnostníků na 11 miliard Kč. Důsledky stále klesající životní úrovně pracujících projevují se přímo ve skličujícím vzrůstu epidemických a sociálních chorob, tak u skvrnitého tyfu o 16%, u malarie o 886%, u záškrtu o 140%, u spály o 45%. Dětská úmrtnost na některých místech na Slovensku dosahuje až 50%. Přírůstek obyvatelstva v Československu za krise poklesl o 23% a v německých oblastech je pokles ještě větší, poněvadž úmrtnost je tu trojnásobná. Křivka populace v Československu klesá. Za to však právě v posledním roce rostou zisky kapitalistů. Na vzestupu kursu akcií průmyslových podniků získali jen za léta 1933-1934 11/4 miliardy Kč a na vzestupu ukládacích papírů více než 21/2 miliardy. Bilančně vykázané stabilisační fondy 60 největších akciových společností činí více než 3 miliardy Kč. Vykázané čisté zisky 14 podniků báňského a hutního průmyslu vzrostly ze 49.4 mil. Kč r. 1933 na 61.1 mil. Kč r. 1934 a čisté zisky 6 cukrovarů v téže době z 19.2 mil. Kč na 20.4 mil. Kč. Taa hrozné a protikladné jsou výsledky krise, viděné v třídním zrcadle sociálních poměrů.

Jaký je dnešní stav krise a jaké jsou perspektivy jejího vývoje pro nejbližší budoucnost? Průmyslová výroba u nás dosáhla na jaře r. 1933 nejhlubšího bodu krise. Vzestup, který potom nastal, je dosud velmi nedostatečný a nepokračuje přímočaře, nýbrž ve formě vln, v nichž se střídají vzestupy se zpětnými výkyvy. Sám letošní rok zůstává pozadu ve srovnání se vzestupem výroby r. 1934 a činí asi pouhé 0.3%. Tato horečnatá křivka vývoje je výrazem veliké lability hospodářských poměrů a svědectvím, že oživení nemá žádného pevného podkladu Již tento zjev svědčí, že nelze pro nejbližší budoucnost odůvodněně počítat s nějakým rozhodným přechodem deprese do fáze nové, trvalejší konjunktury. Tuto perspektivu potvrzuje také kvalita dosavadního velmi podmíněného oživení výroby. Toto oživení není totiž provázeno nějakým podstatným obnovováním a rozšiřováním výrobního aparátu, jež vždy tvořilo materiální základnu nového průmyslového cyklu a bylo předpokladem přechodu krise do oživení a nové konjunktury.

O tomto nedostatku obnovy a rozšiřování výrobního aparátu svědčí zaostávací vzestup výroby investiční skupiny průmyslové výroby, dále stagnace, po případě i pokles výrobních odvětví souvisících se stavební činností, a konečně nový pokles zakladatelské činnosti v letošním roce.

Zahraniční obchod scvrkl se na jednu třetinu svého předkrisového objemu a celkový obrat jeho za prvních 9 měsíců letošního roku ještě o něco poklesl. Nepatrný vzestup vývozu v prvních 9 měsících letošního roku u srovnání s touže dobou roku loňského je způsobován převážně dodávkami válečného materiálu. A tak ani zahraniční obchod, zejména vývoz, není, jak tomu bylo dříve, činitelem přispívajícím k překonání deprese.

Rovněž export kapitálu je značně omezen a nemůže usnadňovat přechod ke konjunktuře.

Přes tyto momenty brzdící vývoj od deprese ke konjunktuře stoupá poměrně značně zhodnocení kapitálu. Ale právě tento zjev je v krajním rozporu s faktem, že proti dřívějším cyklům i nyní na rozhraní přechodu od deprese k oživení klesá neustále životní úroveň dělníků a pracujícího lidu, neboť zhodnocení kapitálu děje se převážně cestou zvýšeného vykořisťování těchto vrstev. Tím se zostřuje rozpor mezi výrobní kapacitou a spotřebními možnostmi a reprodukují se tak nové překážky pro přechod ke konjuntuře. Čili znovu: Nelze s odůvodněním předpokládati, že by v dohledné době mohlo dojíti u nás k podstatnému zlepšení hospodářské situace.

A nyní přicházím k otázce. Jakou hospodářskou politiku tedy dělati v takovéto situaci? Netajíme se tím, že hospodářská politika, která by stála na podkladě dnešních kapitalistických výrobních řádů a při tom by chtěla definitivně vyřešiti problém krise nebo ji aspoň vyřešiti na dobu nové dlouhé konjunktury, podle našeho přesvědčení není možná. A to tím méně, že při dnešní průmyslové krisi nejde o obyčejnou cyklickou průmyslovou krisi, nýbrž že tato krise je právě proto tak hluboká, těžká, vleklá a svízelná, poněvadž postihuje kapitalismus v historickém období jeho rozkladu, to je v době, kdy přestal býti jednotným světovým hospodářským problémem, kdy vedle něho a proti němu na 1/6 země vyvstal nový systém úplně protichůdný, který právě v době krise prokázal naprostou převahu nad systémem kapitalismu a který již svou pouhou existencí dokumentuje rozklad starého kapitalistického světa. Předně, nelze se podle našeho přesvědčení kojiti nadějí, že by bylo lze v rámci těchto výrobních poměrů dnešní krisi definitivně odklidit se světa. A za druhé: Dnešní průmyslová krise spadá do období, kdy vysoké, vyspělé organisační formy kapitalismu, kartely, syndikáty, dospívají vrcholu svého vývoje a vtiskují ráz celému tomuto období. A právě vládnoucí přemoc kartelů a syndikátů je to, co ohromně komplikuje a zostřuje krisový proces a brzdí přechod krise v novou fázi oživení a rozmachu.

Ale v rámci těchto výhrad lze podle našeho přesvědčení dělati aspoň takovou hospodářskou politiku, která by mírnila hrozné následky krise, která by brzdila onen střemhlavý let do katastrofy a jež by byla s to, aby zachránila při všeobecném zřícení a chaosu aspoň nejcennější statky lidstva. Takováto hospodářská politika by podle našeho přesvědčení musila

vzhledem k dnešnímu charakteru krise sledovat tyto konkretní směrnice: Ona by musila předně soustřediti cílevědomě svoji snahu na zvýšení životní úrovně pracujících vrstev. Musila by zameziti všeliké tendence směřující k tomu, aby vyššího zhodnocení kapitálu bylo dosahováno stále větším snižováním životní úrovně dělníků, snižováním mezd, vysazováním, propouštěním z práce, stupňováním pracovní intensity, zdražováním životních potřeb atd., neboť každé takové snižování životní úrovně má za následek nové stlačení konsumpce a tím další zužování vnitřního trhu. A to je právě pro zemi, jako je Československo, s tak velikou výrobní kapacitou, a samo sebou již relativně úzkým vnitřním trhem, a při ztrátě převážné části zahraničního trhu, politika přímo katastrofální.

2. Z téhož důvodu by musila hospodářská politika, jež by chtěla čeliti úplnému rozvratu, směřovat ke zlepšení životní úrovně malých a středních rolníků a živnostníků, zejména tím, že by zabezpečila rentabilitu jejich podnikání, osvobodila by je od břemene neúnosných dluhů a zbavila diktátu kartelů.

3. Majíc na zřeteli absolutní nedostatek jakékoliv investiční činnosti nesoucí se k obnově a rozšíření výroby na jedné straně a na druhé straně statisíce nezaměstnaných, jichž konsumpční síla jest stlačena až nemožně pod minimum musela by taková hospodářská politika směřující proti rozvratu velkoryse rozvinouti investiční práce. Takováto politika hospodářská by musela dále za účelem zlepšení situace čsl. zahraničního obchodu především usilovati o větší obchod se Sovětským svazem, z části o obchod kompensační, z části na základě úvěrů; dále by musela hleděti odbouráním cel a jiných dovozních překážek, pokud jsou zavedeny jen v zájmu hrstky monopolistů, usilovati o to, aby vybudovala větší obchodní styk s ostatními státy, zejména se státy Malé dohody.

Dále by musela taková hospodářská politika přivésti do skutečné rovnováhy státní rozpočet a zavésti pořádek do financí státu a samosprávných svazků, nikoliv ovšem na účet širokých lidových vrstev snížením jejich životní úrovně a tím opět zúžením domácího trhu, nýbrž musela by vzíti tam, kde na to je, totiž u bohatých.

V neposlední řadě by musela takováto politika směřující proti rozvratu v míře v daných poměrech co největší podvázati rozhodnými zákroky rozvratnou činnost kartelů a syndikátů.

Pro takovouto hospodářskou politiku bychom hlasovali, takovou hospodářskou politiku bychom zde v parlamentě i mimo parlament podporovali, třeba bychom nesouhlasili s analysou poměrů i s perspektivami. Ale stejně jako hlasujeme a podporujeme zahraniční politiku, třebas nesouhlasíme s ní ve všem, třebas nesouhlasíme s její analysou, poněvadž v daném okamžiku je v souhlase se zájmy širokých lidových vrstev, právě tak bychom hlasovali pro politiku hospodářskou, kdybychom o ní mohli říci, že v daném okamžiku je v souhlase s lidovými potřebami a že je skutečně namířena proti rozvratu.

A nyní otázku: Odpadá státní rozpočet na r. 1936 těmto základním požadavkům? Je linie hospodářské politiky, jež je vyjádřena v tomto státním rozpočtu, aspoň v zásadě v duchu novou linií, linií, která by byla s to, aby čelila hrozícímu rozvratu a která by byla v souhlase se zájmy pracujících vrstev?

Bohužel nikoliv. Rozpočet je dělán po staru, rozpočet neodpovídá tomu, co je a co by bylo třeba činit. Rozpočet předně neřeší ony základní problémy, jež před nás staví 6 let těžké krise, ba naopak potvrzuje dosavadní linii převalováním břemena krise na bedra lidu a prohlubováním krise. Rozpočet nejen neřeší problém bídy dělníků a všech pracujících vrstev, nýbrž naopak ještě jejich zoufalé postavení zhoršuje. Rozpočet nezavádí pořádek do státních financí a do hospodářství samosprávných svazků, nýbrž naopak bude míti za následek ještě další rozvrat veřejných financí.

4. A tak rozpočet prostě neřeší základní hospodářské předpoklady oněch existenčních, osudových problémů vnitřní a zahraniční politiky této země, o nichž zde přede mnou mluvil posl. soudr. Šverma. Rozpočet sleduje starou politiku zájmů malé hrstky bohatých, zůstává tvrdošíjně rozpočtem protilidovým, který do krajnosti podvazuje síly lidu, jediné živé síly, o něž se může opříti politika, jež by doopravdy a upřímně chtěla čelit postupujícímu hospodářskému rozvratu, politika pokroková, protireakční a protifašistická, politika důsledného boje o mír.

Vždyť rozpočet neřeší podstatně zvýšenou měrou starosti statisíců nezaměstnaných a jejich rodin, ač rostoucí nezaměstnanost neodkladně staví tento jeden z nejvážnějších problémů na pořad dne. Rozpočet nepočítá vážně s opravdovým oddlužením drobných rolníků a živnostníků, ba naopak - a to je příznačné pro vládu, kde rozhodující slovo má pravé křídlo agrární strany - připravuje se zrušení moratoria. Rozpočet neobsahuje opatření ke zmírnění drahoty, nýbrž naopak zaváděním nových spotřebních daní dává podnět k novému zdražování. Rozpočet nenapravuje křivdu, jež se stala státním zaměstnancům snížením platů, nesplňuje toto jedno z nejhlučnějších hesel volební kampaně a stát tak i vůči soukromým zaměstnancům a dělníkům popírá oprávněnost požadavku zvýšení mezd a platů. Rozpočet nejen, že nečiní nic ke snížení daňového břemene širokých lidových vrstev, nýbrž setrvává na dosavadním protilidovém systému daní a nové daně, postihující zejména konsum pracujících vrstev, ještě zavádí.