Rozpočet se chová úplně netečně k problémům lidového zdraví, ač závratně rostou epidemické a sociální choroby v důsledku bídy a podvýživy lidu a ač klesá křivka populace. Rozpočet neřeší mimořádně těžké hospodářské poměry v oblastech obývaných nečeskými národy, ač zde právě vězí klíč k faktické úplné národní rovnoprávnosti, bratrského soužití všech národů této země a nejlepší obrana proti reakčnímu šovinismu a iredentistickým piklům ve službách zahraničního fašismu.

A ač tedy rozpočet nečiní nic, co by důsledně čelilo novému narůstání bídy, pokračuje se přes to v politice deficitů. Rovnováha rozpočtu je jenom fiktivní, existuje pouze na papíře. Neboť ministerstvo financí počítá pro rok 1936 s hrubým výnosem daní a dávek ve výši 8.994.2 mil. Kč, to jest ještě o 13.2 mil. více než r. 1935. A přece již dnes lze s bezpečností říci, že tohoto daňového výnosu v příštím roce dosaženo nebude. To vyplývá z porovnání očekávaných a skutečných daní a dávek za 9 měsíců r. 1935. Jejich hrubý výnos za leden až září letošního roku činí pouze 5.607.3 mil. Kč, ač rozpočtová kvota na těchto 9 měsíců připadající činí 6.738 mil. Kč. Čili daňové příjmy jen od konce září tohoto roku vykazují schodek 1.130 mil. Kč. Ostatně sám pan ministr financí ve svém exposé výslovně prohlásil: "Musíme očekávati, že schodek státního rozpočtu za r. 1935 bude opět vyšší než za rok 1934." A zpravodaj o rozpočtu posl. Remeš v rozpočtovém výboru konstatoval (čte): "Rok 1934 skončil vlivem některých příznivých okolností celkem velmi dobře, to je schodkem 341 milionů, ale těchto příznivých okolností nebudeme mít r. 1935 a jeho schodek možno proto odhadnouti na 1.300 mil. Kč. Zvýšené výdaje jsme uhradili z 90% děláním dluhů. Je možno takto hospodařit?" - ptá se posl. Remeš a odpovídá: "Touto cestou není možno jíti dále."

Souhlasím s posl. Remešem i co do odhadu rozpočtového schodku za r. 1935, i v tom, že touto cestou hromadění stát. dluhů dále jíti nelze. (Předsednictví převzal místopředseda Onderčo.)

Ale jak pak může státní rozpočet tváří v tvář tomuto miliardovému schodku r. 1935 počítat pro r. 1936 ještě s větším výnosem daní, než bylo preliminováno r. 1935?

Jen jediné by mohlo takovouto příznivou perspektivu opravedlnit a to by byl nerušený obrat k lepšímu v celé hospodářské situaci. S tímto obratem však nelze na základě dnešního stavu deprese a jejího pravděpodobného vývoje v nejbližší době - jak jsem už dovodil - počítat. S takovým rázným obratem k lepšímu lze však počítati tím méně, že hospodářská politika, jak ji ukazuje rozpočet, chce jíti dále starými cestami, což znamená podle našeho přesvědčení ještě zhoršení celé situace. Je tedy rovnováha stát. rozpočtu pouze fiktivní a rozpočet již dnes, tak jak je předložen, je deficitním při nejmenším 1 miliardou Kč. Ale nejen o tento deficit jde. Přesto že je rozpočet jen formálně vyrovnán, dává finanční zákon vládě zmocnění k uzavření ještě nových dluhů do výše 1.300 mil. Kč na výdaje, jež v rozpočtu uhrazeny nejsou, a to 790 mil. na investice stát. podniků, 360 mil. na zařízení, nezbytná k ochraně státu, a až do výše 151 mil. na sanaci samosprávy, jež byly v dubnu povoleny a měly býti kryty z daně z příjmů.

Toto zmocnění ministra financí k novým dluhům ve výši 1.300 mil. Kč spolu s faktickým schodkem rozpočtu pro rok 1936 ve výši 1 miliardy Kč znamená tedy, že se úhrnná částka státního dluhu 41 miliard zvýší o nové 21/3 miliardy Kč.

A toto celé státní hospodářství vedoucí do stále větší propasti dluhu, se děje ještě ke všemu na účet chudých vrstev. Neboť zatím co ve volební kampani sám tisk agrární strany výslovně prohlásil: "Novelisace celé daňové soustavy musí býti prvním činem, kterým se budoucí vláda představí opětně k budoucí práci" - zůstává protilidový daňový systém zatím nezměněn. 81% celého daňového výnosu je čerpáno z daní nepřímých, jež postihují široké pracující vrstvy. Ale nejen to, tento systém daňový je ještě zhoršován tím, že se zavádí nové nepřímé daně postihující lidový konsum: Daň z umělých tuků ve výši 34 mil. Kč, daň z kyseliny octové 8 mil. Kč a daň z pečivových prášků rovněž ve výši 8 mil. Kč. A k tomu přistupuje ještě záhadná položka titulu 5, §u 6, administrativní příjmy, označené jako smluvní příplatek z petroleje. Její výnos je odhadován na 40 mil. Kč. Máme oprávněné obavy, že se takto nepřímo a oklikou zavádí spotřební daň, na níž se potichu dohodla finanční správa s rafineriemi petroleje. Takovým způsobem prostou administrativní cestou a bez zákona by mohly za chvíli býti zaváděny i jiné spotřební daně.

Celý rozpočet zkrátka svědčí o tom, že má býti pokračováno v politice deficitů, v politice hromadění dluhů, v politice zvyšování břemen pracujícího lidu, v politice finančního a hospodářského rozvratu. Kdyby akciová společnost předložila takovou bilanční zprávu svého hospodaření, jaká se předkládá tímto rozpočtem, a kdyby ji generální ředitel doprovodil řečí, plnou výhrad a pochyb, byl by úvěr její zničen a akcie její by rázem klesly na nulu. Možno věru říci s panem Vraným: "Děláte politiku, která vede k hospodářské Bílé hoře."

Pan předseda vlády zde včera horlil proti škarohlídům a desperátům. Nemůže býti věru většího desperátství, nežli je desperátství těch, kdož nechtějí viděti hrozné konce takové politiky a nepoučeni těžkými zkušenostmi minulých let, jež tak draze vykupuje pracující lid, trvají tvrdošíjně na cestě své staré hospodářské politiky a ženou tuto zemi a její lid do propasti. Je svrchovaný čas otočit kormidlo této politiky o 180 stupňů. Je nutno dělati novou hospodářskou politiku.

Takovou novou politikou hospodářskou však nejsou předně všeliké theorie "plánismu" a což s tím souvisí - nucená syndikalisace nebo konečně syndikalisace se zachováváním autonomie průmyslu, jak se tomu u nás říká, a s podporou státu. Plánovité hospodářství, pánové, to předpokládá socialismus, socialistické výrobní poměry. Ale plánovité hospodářství v kapitalismu to je utopie plus útok na široké vrstvy pracujících, zahalený v heslo "plán". Předpokladem plánovitého hospodářství je ústředí, které by řídilo celé hospodářství. To znamená, že by podnikatelé pozbyli disposičního práva nad výrobními prostředky a nad celou výrobou. A toho se přece podnikatelé nikdy dobrovolně nezřeknou. Chtíti sloučiti plánování celého hospodářství se soukromým podnikáním, to znamená slučovati oheň s vodou. K čemu by byl pak podnikatel v takovém systému plánového hospodářství? Myslíte, že by pan Stoupal i třeba při svém nadšení pro páně Hodžovy theorie plánismu ochotně přiznal, že je zbytečný? Nebo myslíte, že by pan Kruliš-Randa, generální ředitel Báňsko-hutní přijímal příkazy od nějakého centrálního orgánu pro těžký průmysl? Všude, kde mluvili o plánování a dělali něco, co by rádo jako plánování vypadalo - jako nebožka americká NIRA - upravovali sice mzdové a pracovní podmínky, ale nikdy nevytvořili ústředí. které řídilo výrobu a určovalo množství výroby. I někteří socialisté myslí, že plánování v kapitalismu je možné tím. že se výroba stále více kartelisuje a syndikuje a že by bylo lze všechny kartely a syndikáty koordinovat pomocí nějakého ústředí, jež by z nich vzešlo. To jsou staronové teorie Hilferdingovy a Kautského o generálním kartelu, jenž by byl produktem a nástrojem automatického přechodu kapitalismu v socialismus. Ale tyto teorie vyvrací sama zkušenost, že se všechny kartely dříve či později rozbijí v důsledku rozporů, které v nich trvají a rostou, rozporů o kvoty, sféry vlivu atd. A stejně by tomu bylo i při nucených kartelech, kde si jednoho dne nejmocnější člen třeba vynutí rozejití kartelů. A chtít vytvořit generální kartel s mocí říditi hospodářství, to by právě znamenalo odstranit soukromé podnikání.

Co se tedy skrývá prakticky za heslem plánovaného hospodářství u nás? Plány nucené, po případě dobrovolné a za podpory státu prováděné syndikalisace, jak se to u nás připravuje ve skle, textilu, snad uhlí a pod. Tato všechna opatření mají jedno společné: směřují k omezování výroby, zastavování závodů, k propuštění dělníků. Čili hledají východisko z krise cestou ničení výrobních sil, které samy nemohou ovládnout. A tu se setkáváme se starým známým zjevem za všech krisí. Kapitalismus se chce oklikou přes kartely dostat k ničení výrobních sil. Kartely jsou k tomu cíli na dnešním stupni vývoje kapitalismu jednou z nejvýhodnějších forem, zastřenou nota bene heslem plánu. Kartely mají vždy funkci restriktivní. A i toto "plánování" je vesměs restriktivní, a to je rozdíl od plánu socialismu v Sovětském svazu, kde rok od roku se stanoví vyšší cifry výroby a spotřeby, zakládají nové a nové továrny, podněcuje ohromný rozmach výrobních sil.

My bychom konečně nebyli proti nucené kartelisaci tam, kde by ji dělníci žádali jako ochranu proti následkům nespoutaného konkurenčního boje, ale za předpokladu, že se nebudou zavírat závody, omezovat výroba a propouštět dělníci, že nebude zkracována pracovní doba bez úplného vyrovnání mezd a že nebude ponecháno volné pole cenovému a mzdovému diktátu. Ale to je právě opak toho, co je nucenou, nebo i nenucenou syndikalisací sledováno.

My také nejsme proti zásahům vlády do hospodářství, ale z takových zásahů není třeba konstruovati nějaké hlubokomyslné teorie o krachu liberalismu, jehož éra již na rozhraní obou století uplynula. Ale nejpraktičtější otázka vždy jest ta, kdo zasahuje do výroby a hospodářství a v čí prospěch?

Novou politikou hospodářskou, směřující proti rozvratům, proti zbídačení širokých vrstev pracujícího lidu, není však také ani politika deflace ani inflace. I při deflaci i při inflaci doplatily by široké pracující vrstvy. My jsme proti deflaci, my jsme proti inflaci, my jsme pro stabilisaci měny. Z téhož důvodu jako proti inflaci, jsme proti financování investic cestou vydávání t. zv. "Arbeitsbeschaffungswechseln", které by eskontovala Národní banka. To je hitlerovský recept, hrazení nákladů na investice z kapes chudých, poněvadž neznamená nic jiného, než inflační opatření.

Na novou hospodářskou politiku, která by směřovala proti skutečnému rozvratu, nelze však vystačiti ani s takovými prostředky, jako je snížení úrokové míry. Před volbami bylo v listech agrární strany brojeno proti úrokovému otroctví. Ano, nejen dělníci a zaměstnanci jsou vykořisťováni kapitalisty ve formě podnikatelského zisku. Také střední vrstvy, zejména malí zemědělci a živnostníci vykořisťováni jsou finančním kapitálem pomocí vysokých úroků. Každá vládní akce, týkající se otázky zadlužení, by měla směřovat k tomu, aby bylo pomoženo především těmto předluženým malým výrobcům. Ale ti, pokud jde o to hlavní, o jejich oddlužení, vycházejí celkem na prázdno. Otázka skutečného oddlužení, která je dnes tak palčivá u drobných dlužníků, snížením úrokové míry nebude vyřešena, neboť velká část jich nemá ani na úmor, ani na úrok. Těmto vrstvám tedy nemůže celkem nepatrné snížení úrokového břemena přinésti podstatnou úlevu, poněvadž u nich nejde jen o snížení úroků, ale jim může býti pomoženo jedině skutečným oddlužením, to je škrtnutím neúnosné části jejich dluhů. K takovému radikálnímu zásahu vláda však sáhnouti nehodlá, poněvadž by byl namířen proti půjčovnímu kapitálu. Mluvení o tom, že snížení úrokové míry znamená oživení výroby a celkového hospodářství, je, mírně řečeno, iluse, neboť úpadek výroby má daleko hlubší příčiny, jak už jsem dovodil.

Na druhé straně nelze přehlížet, že snížením úrokové míry budou postiženi drobní střádalové, kdežto banky, zejména ty, které mají příznivé rozpětí mezi stavem věřitelů a dlužníků, jako na př. Živnobanka, na celé věci ještě vydělají. A při tom chtějí banky ještě docíliti souhlasu vlády ke snížení platů bankovních zaměstnanců pod záminkou uhrazení ztrát ze snížení úrokové míry.

Lidé, kteří brali vážně předvolební agitaci agrární strany, ve které bylo ostře útočeno proti Živnobance, která byla označována za "veřejného nepřítele číslo 1", musí býti nyní udiveni tím, že všechny ty předvolební hrozby zůstaly vůči Živnobance nesplněny: zdanění miliard ve stabilisačních fondech, zabavení miliard, vyvezených za hranice, boj proti daňovým defraudantům a proti machinacím s bezcennými rakouskými bankovkami po převratu, atd. Proč si nyní po projednání státního rozpočtu a po předložení řady daňových osnov mohou velkokapitalisté a zejména Živnobanka spokojeně oddychnouti, i když ten demagogický tanec miliard pana Vraného nebrali vážně? Věc je pochopitelná. Politická koncentrace pravice, která se stále jasněji rýsuje, má svou druhou stránku ve snaze po sblížení dvou nejsilnějších skupin finančního kapitálu. Jak dalece to pokročilo, je vidět z toho, že řeči o dohodování "demokracie agrární" s "demokracií průmyslovou", za níž se skrývá Živnobanka, nesou již první ovoce.

Snížení úrokové míry, plán t. zv. oddlužení a novelisace zákona o stabilisačních bilancích ukazují, v čí prospěch ta demokracie je. Snížení úrokové míry znamená především prospěch velkostatkářských a velkokapitalistických dlužníků, při čemž tím banky neutrpí a taková Živnobanka ještě vydělá. Místo slibovaného oddlužení zemědělců má dojíti ke zrušení moratoria, což znamená, že předlužení zemědělci mají býti vydáni na pospas finančnímu kapitálu, neboť musí na příště dodržovat úroky i splátky, neboť jinak má věřitel právo vypovědět úvěr. Ustanovení o tom, že půda dlužníků, prodaná v rámci oddlužení, má se dostati do rukou pouze zase zemědělcům, znamená prospěch velkostatkářů, kteří jediné jsou schopni vydražované usedlosti předlužených malozemědělců skupovat. Místo navrhovaného zdanění miliardových stabilisačních fondů dochází k novelisaci zákona o stabilisačních bilancích, podle něhož budou pouze sníženy amortisační odpisy o 1, výjimečně o 3%. Tak si tedy porozuměli finanční velmožové agrární strany s p. drem Preissem.

Pan sen. Vraný volal v den voleb 19. května na adresu dr Preisse, kdyby po volbách byla obnovena stará finanční politika, že by to znamenalo zničení národa a státu. A nyní po 1/2 roce vidíme, že se reakční kruhy agrární strany dohadují s týmž dr Preissem, jak by na této staré cestě hospodářské politiky, politiky "ničení národa a státu", jak přiznal sám pan Vraný, pokračovaly. Proti této staré hospodářské politice, proti této politice, která zavírá oči před nejpalčivějšími problémy dneška a nejbližších zítřků, proti politice věčného snižování životní úrovně pracujícího lidu, proti politice deficitů a hromadění veřejných dluhů, proti této politice rozvratu, stavíme svůj protiplán, stavíme novou hospodářskou politiku, politiku vedenou zásadou: ať platí bohatí! To je jediná reálná politika hospodářská v mimořádné době, jež vyžaduje mimořádných prostředků. My jsme veřejně publikovali svůj protiplán a já tu uvádím jen jeho stěžejní zásady:

Čeho je okamžitě třeba k záchraně pracujícího lidu?

1. Vypsati za účelem provádění rozsáhlých veřejných prací investiční půjčku 4%, splatnou do 30 let, kterou by byli povinni upsati kapitalisté s majetkem nad 500.000 Kč. Tato půjčka by s dobrovolnými úpisy vynesla 41/2 miliardy a k umoření jejímu by bylo třeba roční anuity ve výši 260,1 mil. Kč.

2. Zrušiti srážky z platů státních zaměstnanců, což vyžaduje náklad asi 800 mil. Kč.

3. Zlepšiti podpory všem nezaměstnaným aspoň tak, že se odstraní poslední zhoršení gentského systému a zvýší i ostatní péče zvýšenou dotací ministerstva soc. péče o 870 mil. Kč.

4. Oddlužiti malé a střední zemědělce tak, že státní oddlužovací ústav by převzal 10 miliard jejich neúnosných dluhů; z toho by bylo 2200 mil. Kč škrtnuto vůbec amnestováním daňových nedoplatků malozemědělců, započítáním lichvářských úroků jako splátky na dluh a částečným škrtnutím dluhů u bank; 800 mil. Kč dluhů u příbuzných, živnostníků a maloobchodníků by bylo zaplaceno hotově. Na 7 miliard dluhů, zejména u lidových peněžních ústavů i u bank, vydá státní oddlužovací ústav 4% dlužní úpisy, splatné do 40 let. Umořování by vyžadovalo anuity 353.5 mil. Kč. Malým a středním zemědělcům by bylo poskytnouti daňové úlevy ve výši 100 mil. Kč. Tato naléhavá pomoc zemědělcům by vyžadovala celkového nákladu 1253,5 mil. Kč.

5. Dalším požadavkem je oddlužit živnostníky a maloobchodníky obdobným způsobem jako malozemědělce. Tato naléhavá pomoc by spolu se 100 mil. Kč na neúnosné daňové zatížení, 100 mil. Kč na invalidní a starobní pojištění a 100 mil. Kč na podporu družstevního podnikání vyžadovala 923,7 mil. Kč.

6. Další bod našeho plánu: odbourat drahotu tím, že se ihned sníží daň z obratu aspoň ze 3 na 21/2% a že se sníží nebo zruší spotřební daně z nejdůležitějších životních potřeb, což si vyžádá nákladu 850 mil. Kč.

7. Ozdravit státní finance úhradou deficitu státního rozpočtu a stát. podniků ve výši 2 miliardy Kč; ozdravit finance obcí a okresů tak, že státní oddlužovací ústav převezme 5 miliard neúnosného dluhu. Každoroční anuita by si vyžádala nákladu 252,5 mil. Kč.

Tato nejnaléhavější pomoc pracujícímu lidu, jakož i ozdravění státních a samosprávných financí vyžaduje podle našeho plánu přes 7 miliard Kč.

A nyní je zde otázka, kde vzít na to peníze, a náš plán na ni odpovídá: tam, kde peníze jsou, totiž u bohatých.

Uvalte mimořádnou milionářskou daň na všechny osoby a společnosti s majetkem větším než 1 mil. Kč, která vynese 3211 mil. Kč. Zvláštní daň kartelová by podle našeho plánu vynesla 1250 mil. Kč. Zabavením zbrojařských zisků lze opatřit 500 mil. Kč. Zvláštní zdanění filiálkových obchodů by vyneslo minimálně 100 mil. Kč. Na daňových nedoplatcích u bohatých lze sehnat 1800 mil. Kč. Zdanění velkostatkářů nad 100 ha mimořádnou daní by vydalo spolu s daní z půdy, propuštěné ze záboru, 350 mil. Kč. A k tomu ještě by přistoupilo zdanění zatajených zisků a zabavení miliard, tajně vyvezených za hranice.

V čem tkví realita a národohospodářská oprávněnost našeho plánu? Kapitalisté hospodářským rozvratem, který způsobili a zostřují, přivodili stav, že nadhodnota, t. j. peníze vydřené z pracujícího lidu, nenalézají již umístění v nové výrobě. Nezaměstnanost i následkem toho neustále vzrůstá a kapitalisté mají sta miliony na žiru u Národní banky, v soukromých bankách, nebo je vyvážejí velezrádně za hranice. Náš plán vychází tedy z toho, že peníze zde jsou.

Odhad národního důchodu r. 1933 podle pana Hejdy je 55 až 60 miliard. Z toho připadá na mzdy a platy asi 21 miliard a na důchod malých zemědělců a živnostníků 19 miliard. Odečteme-li ještě daně, sociální dávky i úroky, placené velkými kapitalisty, ve výši 7 miliard, docházíme k závěru, že několika tisícům velkých kapitalistů zbývá z nadhodnoty čistých 8 až 13 miliard. A to je ještě střízlivý odhad pro vrcholný rok krise, r. 1933. Je tedy nejenom spravedlivé a docela reální a hospodářsky nutné, jestliže se tyto zisky z daní uvedou z části do výroby prováděním investic a z části se použijí ke zmírnění důsledků krise nejširších vrstev pracujících, tím ke zvýšení jejich kupní síly a konec konců k rozšíření vnitřního trhu.

A jestliže z nadhodnoty odčerpáváme zdaněním 7 miliard Kč, pak nelze mluviti o tom, že postihujeme podstatu jmění. Vy arciť krčíte rameny. Nazvete náš plán, naše požadavky fantastickými a nereálními. Ale co je nereální? To, že chceme zachrániti miliony pracujících od zkázy, to, že vás varujeme před tím, že se svým hospodářstvím řítíte do propasti? Již v rozpočtovém výboru jsem v této souvislosti citoval slova Stalinova. Stalin řekl, projednávaje otázku lidových kádrů v souvislosti s výstavbou socialismu, tuto prostou větu: "Realitou našeho programu jsou živí lidé." A, pánové, co je realitou vaší hospodářské politiky, jejíž výrazem je tento rozpočet? Realitou vaší hospodářské politiky jsou zisky soukromého podnikání, to jsou kartely, monopoly, a živý člověk chodí se svislýma rukama kolem uzavřených továren, krčí se v doupatech na periferii měst. Realitou vaší hospodářské politiky jsou černé perspektivy, a na jich konci propast rozvratu a katastrofy.

Stalinova slova platila ovšem o Sovětském svazu. Sovětský rozpočet je instrumentem dělnické třídy k budování socialismu. My nejsme arciť v Sovětském svazu a dělnická třída nemá zde moc v rukou. Ale to neznamená, že můžeme nečinně přihlížeti k valícímu se rozvratu. U nás rozpočet může býti a musí býti instrumentem zastavení rozvratu. A k tomu

směřují naše návrhy a náš protiplán My, pánové, bohužel nemůžeme, nechceme-li opouštět půdu reálné politiky, apelovat na kapitalisty jakožto na třídu, aby se vzpamatovali. Nemůžeme varovat kapitalisty jako třídu, aby vzali rozum do hrsti. Ale tím spíše můžeme a musíme apelovat na všechny jednotlivce a skupiny, jichž zájmy nejsou nerozlučně spjaty s tímto výrobním řádem, aby rozvázali rychle pouto osudového souručenství s třídou, jež spěje k záhubě, aby se semkly všechny socialistické i upřímně demokratické a pokrokové živly a skupiny všech národů v tomto státě a vytvořily novou konstelaci sil, která by zachránila pracující lid všech národů a celou zemi od zhoubné hospodářské politiky nejreakčnějších skupin finančního kapitálu. (Potlesk komunistických poslanců.)