Nemali bysme námietok proti tomuto návrhu, keby vládna správa verejného vyučovania na výške svojho povolania a podľa svojích záväzkov založených na medzinárodných smluvách postarala sa o to, aby deti národných menšin získaly základy pre ďalší vývoj svojej kultúry všade v jazyku materinskom. Skutočnosť však ukazuje nám niečo docela iné. Na počiatku školského roku 1934 navštevovalo podľa výkazu štátneho štatistického úradu 116.615 maďarských detí školu ľudovú v území Československej republiky, avšak z týchto mohlo len 104.203 navštevovať školu maďarskú, kdežto 12.412 detí v nedostatku maďarských škôl muselo navštevovať školu s iným vyučovacím jazykom. A totiž takmer u 10 % školou povinných detí maďarských nemohla sa uskutočniť naveky platná zásada Komenského, jednoho z najväčších synov národa českého, dľa ktorej "každý národ má byť v ľudovej škole vyučovaný svojím vlastným materinským jazykom".

Pozemková reforma jakožto opatrenie hospodárskej a sociálne politickej povahy bola na oko naprosto vzdialená od otázky školskej, vo skutočnosti však je s ňou v úzkej súvislosti. Veľa maďarských ľudových škôl stratilo podklad svojej existencie tým, že s rozparcelovaním veľkostatku išla ruka v ruke krikľavá nespravodlivosť, že rozparcelovanú pôdu z prevážnej časti neobdržali miestni žiadatelia maďarskej národnosti, lež kolonisti československí. Hlavne v tomto bode zapojuje sa do pozemkovej reformy otázka tak zv. "menšinových škôl", t. j. škôl československých postavených a zriadených pre československé kolonie utvorené v maďarských krajoch, ktoré školy vo svrchovanej miere znamenajú pre Maďarov nebezpečenstvo odnárodnenia. Vo veľa miestach totiž okrem účelu, proti ktorému nemôžno v základe nič namietať, aby totiž deti československých kolonistov boly vyučované svojím materinským jazykom, - majú tieto "menšinové" školy ešte iný účel, ako tomu nespočetné príklady nasvedčujú, totiž ten, aby i maďarské školou povinné deti boly pojaté do záujmovej sféry školenia československého.

Aby tieto tak zv. slovenské menšinové školy neboly ľudoprázdne a aby v dôsledku nepatrného počtu ich žiactva nebola tak krikľavá nespravedlnosť, javiaca sa v ich zriaďovaní, sú deti maďarské pobádané do slovenskej školy menšinovej buďto zrušením školy maďarskej alebo sú zvlášte deti chudobnejšie do nich lákané poskytovaním rôznych výhod. Táto školská kolonizačná politika sa zvlášte v posledných rokoch rozvinula v plnej sile a je jednou z najväčších krívd, páchaných na Maďaroch na poli školskom.

Na miesto každej umlčanej alebo vedľa každej k zániku odsúdenej maďarskej školy v maďarskom kraji zriaďuje štát menšinové školy slovenské. Iniciativu k tejto akcii dáva najčastejšie Slovenská liga ako právna osoba v záujme toho, aby slovenské deti boly vyučované svojím materinským jazykom. O zriadenie školy požiada na vlastné útraty na základe podpisov štátnych zamestnancov. Škola sa postaví, ale je prázdna. Tu sa prehovára obyvateľstvo, zvlášte obyvateľstvo chudobné, aby posielalo svoje deti do slovenskej školy, keďže tuná dostanú zdarma učebnice, ošatenie atď. Gazda však, ktorý v pozemkovej reforme obdržal pomocou agrárnej strany pozemky, pokladá za svoju povinnosť, aby svoje deti posielal do školy slovenskej. Za dva či tri roky je tu už požadovaný početný stav. A tu Slovenská liga prehlási, že nie je v stave snášať udržovacie náklady, na čo prevezme školu štát, alebo snaží sa presunúť bremená na politickú, po prípade náboženskú obec.

Nie je treba upravovať súkromné vyučovanie obmedzovaním starých slobôd, ale treba umožniť každému dieťaťu, aby ono mohlo nabývať vedomostí vo svojom vlastnom materinskom jazyku a nie je-li tu dosť škôl verejných, vtedy pomocou súkromného vyučovania. Ráčte zákon čís. 189/1919 Sb. z. a n. o ľudových školách rozšíriť i na Slovensko a Podkarpatskú Rus, ktorý činí záväzným všade zriaďovať školu, kde sa prihlási 40 školou povinných detí, a to s vyučovacím jazykom, ktorý je materinským jazykom detí. To by znamenalo demokratický vývoj - alebo či snaď práve preto odkladáte prevedenie zákona? (Posl. Dubický: Slovensky mluvte! Nerozumíme!)

Však to môžem i slovensky povedať. Táto štatistika dokazuje, že na pr. v r. 1934 maďarských žiakov bolo všetkých spolu 116.000, ale do maďarských škôl mali len možnosť 104.000 chodiť, takže 12.000 žiakov nemalo možnosť v maďarských školách sa vyučovať. Tedy vyše 10 % maďarských žiakov neišlo do tých maďarských škôl. Preto samozrejmá vec je to, že musíme stať na tom základe, že musíme deti aj privátne dávať vyučovať. Lebo vtedy a len v takomto smysle budeme môcť ešte toho dosiahnuť, čo pán posl. Uhlíř povedal, v čom Komenský mal celkom pravdu, keď hovoril, že každý jednotlivý človek musí byť vyučovaný vo svojom materinskom jazyku. Ale keď sa vláda nestará o to, aby tieto školy boly, aby sme mali tieto školy, tak musia rodičia dbať na to, aby deti boly vyučované takto. (Posl. Vallo [maďarsky]: Mluvte maďarsky!)

Nuže prosím, ja môžem i maďarsky mluviť, jestliže sa to lepšie páči môjmu veľaváženému pánu komunistickému kolegovi. Môžem datami dokazovať, že dochádza často k naprosto nemožnej situácii. Tu je na pr. otázka katolíckej školy v Krátkych Kesoch, tu je katolícka škola v Dolnom Ďúrade, rímsko katolícka škola v Balvanech, celá hromada iných škôl v okrese šamorýnskom, kde 95 % obyvateľstva obce Fél je maďarské, a predsa tu dochádza k takým neuveriteľným anomáliám, čo sa týče maďarskej školy, že to nemôžeme trpeť bezo slova. Ale nehľadiac ani na školy ľudové, u škôl meštianskych sú pomery ešte horšie, lebo Maďari majú v celej republike len 12 meštianskych škôl. (Posl. Špaček: Zase vás nemůžeme poslouchat!)

Tu kričia, aby som hovoril maďarsky, a vy kričíte, aby som hovoril slovensky. Tak čo mám robiť? (Posl. Dubický: Státním jazykem!) Štátnym jazykom, slovensky. To je, musíme sa o to starať, aby naši žiaci boli vyučovaní vo svojom jazyku. Prosím vás pekne, je jedna vec v tomto navrhu, je jeden bod, ktorý hovorí, a to už musím bohužial prečítať maďarsky, lebo nechcem tvrdiť slovensky, čo neexistuje, a to je síce to: "že treba sa postarať o to, aby dietkam dostalo sa s hľadiska morálneho i s hľadiska štátnych občanov riadnej výchovy v ceste súkromnej." Čo to znamená "erkölcsi uton"? Ako má "erkölcsi uton" byť vedené v tých školách, kde je koedukácia a kde máme profesorov a profesorky, ktorí sú 18-19 rokov starí, ktorých formuluje "erkölcsi nevelés", tam také mravné vychovanie nedostaneme. (Posl. Špaček: Filosofická fakulta!) Ale filosofickú fakultu musíme dostať, na to ešte príjdeme, ale nemáme vôbec žiadnu maďarsku fakultu. (Různé výkřiky.)

Místopředseda dr. Markovič (zvoní): Neráčte vyrušovať rečníka.

Posl. Esterházy (pokračuje): Je to tak. Treba im dať mravnú výchovu, ale túto mravnú výchovu dostávajú doma.

Neviem, ako je to u pána Uhlířa a v tomto kraji ako vychovávajú rodičia, ale u nás na Slovensku tie deti, ktoré boly vyučované doma, vždycky boly celkom dobre vyučené a žiadne námietky proti nim nemohly byť. (Posl. Špaček: U vás, ve vašich rodinách?) Nie v našich rodinách. (Výkřiky posl. Špačka.) Nie je to tak. Dnes hovorím vám tak, jak je, že o moc väčší aristokrati sú tí páni, ktorí dostali zbytkové statky, ako tí magnáti, ktorí majú ešte veľký címer, ale nemajú už vôbec nič. (Posl. Dubický: Jste mezi nimi?) Já som medzi nimi. (Výkřiky posl. Špačka.) Ale som sa nenaučil v československej škole slovensky.

Já ten návrh prijať nemôžem, poneváč to je proti nám, proti menšinám, a preto ho s našej strany odmietam. (Potlesk maďarských křesť. sociálních poslanců.)

Místopředseda dr. Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Jaša. Udeľuj em mu slovo.

Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Sněmovně předložená osnova zákona na úpravu soukromého vyučování na školách obecných vyvolala ve veřejnosti živou diskusi, zvláště v německém tisku. Tak, jak byla osnova dohodnuta v subkomisi kulturního výboru a pak v jeho plenu, je dobrou normou, která upravuje a odstraňuje četné nejasnosti a nedostatky dřívějších zákonů, které zavdávaly mnoho příčin ke sporům, jak se projevily zejména v některých oblastech republiky.

Osnova je způsobilá urovnati některé různosti a odstraniti nešvary, které vznikaly obcházením platných vyučovacích norem o t. zv. soukromém vyučování. Zabraňuje zneužívání soukromého vyučování k postranním cílům, jež nejsou v souhlase s výchovou státoobčanskou. Váže souhlas se soukromým vyučováním na podmínky, jež jsou zárukou zdárné výchovy a vyučování. Musí býti dosaženo učebného cíle, vyučování musí se díti v jazyce národnosti dítěte a musí býti zajištěna výchova mravní a státoobčanská. Osnova zákona vychází z potřeb veřejných a státních, jež musí býti i při vyučování zajištěny. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Osnova je zajisté pokrokem na cestě k tomu cíli, aby byla škola odpolitisována, aby se mohla věnovati svému účelu, t. j. aby školila a vychovávala děti. Dbá zásady pedagogy všeobecně uznané, že vyučování společné a veřejné má míti vždy přednost před soukromým.

Vítáme tuto osnovu, poněvadž je s to přinésti mnohé prvky pořádku a uklidnění do našich škol a přispěje také k usmíření národností v tomto státě.

Ve výboru kulturním bylo řečeno mluvčím německé oposice, že mezi původním, iniciativním návrhem a návrhem předloženým kulturnímu výboru je značný rozdíl. Ano, vládní návrh byl přepracován a rozdíl tu jest. Je to výsledek společného úsilí dosíci dohody v materii neobyčejně choulostivé. Je z poloviny dílem, řekl bych, ochoty československých stran vládní většiny, z druhé poloviny - rád to přiznávám - úspěchem úsilí německého aktivismu, jenž hledá čestné národnostní vyrovnání uvnitř hranic tohoto státu.

Je tu, řekl bych obrazně, moudrost oracula aplikována na školskou politiku: Učiň ze svého vlastního úsilí odměnu svého života. Toto úsilí, nalézti v materii tak choulostivé dohodu a dobré řešení, bylo projeveno z obou stran a skončilo dohodou, jež zajišťuje každé národnosti její právo. Zdárný výsledek tohoto úsilí je důkazem, že i problémy zdánlivě choulostivé a velmi obtížné jsou řešitelné. Bude-li na všech stranách dobrá vůle vyrovnávati národnostní rozpory, dá se po našem soudu docíliti v mnohých sporných otázkách dohody a dorozumění. Je to, doufejme, neposlední čin, jenž vede k řešení problému klidného a demokratického soužití různých národností v Československé republice.

Budujíce promyšleně předpoklady klidného soužití všech národů, konfesí i stran v Československu, neoddáváme se marným ilusím, že najdeme vždy a u všech upřímně nataženou pravici a dobrou vůli se dohodnouti.

Vidíme, že jsou tu ještě Němci, ovládáni nejen myšlenkou všeněmectví, nýbrž i myšlenkou totalismu a rasismu. Mnoho jich, řekněme otevřeně, ukrylo se pod kloboukem t. zv. sudetskoněmecké strany. Byly-li tu na počátku tohoto hnutí neurčité a mlhavé projevy jakési loyality k tomuto státu a k jeho demokratické ústavě, poslední dobou pod vlivem evropského neklidu a především pod vlivem rostoucího zbrojení v sousední říši tyto proudy totalitní projevují se stále zřetelněji a určitěji.

To, co přečetl za obvyklého ceremonielu vůdce sudetskoněmecké strany Konrád Henlein minulou neděli pod okny československé vlády a v srdci tohoto státu jako kulturní akční program jeho strany, svědčí o tom, že těmto činitelům nejde vůbec o demokratické dorozumění s čsl. lidem, nýbrž že spíše jim záleží na nesváru, poněvadž na žádné jednání ve smyslu Henleinových požadavků v kulturní politice Československa žádný odpovědný a demokratický člověk přistoupiti nemůže. (Výborně! - Potlesk.)

V tomto státě s demokratickou ústavou, která vložila moc do rukou volených zástupců lidu, nebudeme s nikým diskutovat o tom, komu má sloužit škola, divadlo a rozhlas. (Výborně!) Může sloužiti výhradně jen státu, lidu, národnímu a také universálnímu umění a demokracii. (Výborně! - Potlesk.) Žádná biologická doktrína o čisté rase a tudíž také o rasách méně významných nebo, řekněme, nečistých, nebude a nemůže dominovat v říši demokratické svobody a volného ducha. Zdroje a pomůcky, určené pro šíření lidové kultury, budou sloužit státu a lidu všech národností.

Co jako kulturní program sudetskoněmecké strany přednesl pan Henlein, nese pečeť a znaky doktrín, které jsou nám velmi dobře známy. Pan Henlein převedl svoji stranu, jak výslovně řekl, do ideového společenství, totality ovšem. Jiní to dávno před ním řekli a mnohem výrazněji. To všechno jsme už slyšeli určitě v silných projevech pana Göringa, Göbbelse a Rosenberga. Pan Henlein svým vůdcovským projevem ovšem neobrátil se k nám, na demokratické vrstvy československého lidu. On ví velmi dobře, že mezi totalitní doktrínou a ideami demokratického socialismu je nepřeklenutelný rozpor. Pohrdáme vším, co znásilňuje člověka a jeho svobodu. Také nesoudíme, že by pan Henlein se obracel do tábora československých katolíků. Nacismus a totalitní režim, k jehož kultuře se pan Henlein tak promyšleně a slavnostně přiznává, krutě se mstí i na katolicismu za jeho demokratickou politiku a za to, že katolicismus v Německu odmítá nadřazenost nacionálního řádu nad náboženstvím.

Ale pan Henlein mluvil k těm českým partnerům, kteří potajmu nebo veřejně sympatisují s totalitní doktrínou a kteří již několikrát hledali cestičku k němu nebo do Berlína. A tu nás zajímá nejen obsah, nýbrž i forma, jakou mluví vůdce k těmto českým partnerům, jaká je to pojednou silně imperativní forma jeho projevu. Patrně smělost, jak jsem již uvedl, a pýcha tohoto muže roste úměrně z poměrů v Evropě podle situace zbrojení německého státu.

Co vzkazuje přes pana Henleina německý nacismus svým partnerům v Československu? Uvádím (čte): "Ohrazujeme se proti úředním zákazům starých německých písní a pochodů." Následoval velký potlesk. "Státní stavby v německých krajích buďte zadávány národně smýšlejícím německým architektům! Na veřejných stavbách nechť se malují fresky, jimiž lze nejlépe znázorniti heroickou povahu naší doby."

Tyto fresky, pánové, rádi bychom viděli. (Posl. Špaček: Neradi!) Jestliže, promiňte mně to přirovnání, don Quichote je zachvácen náhlou vlnou heroismu, může z toho býti jen veselohra. Má-li tento don Quichote moc nad lidmi nebo dokonce nad státy a národem, je z toho světová tragedie. Máme zkušenost z r. 1914.

Dále praví pan Henlein (čte): "Žádáme, abychom si sami mohli stanovit program německého rozhlasu. Jinak by neměl zvláštní německý vysilač smyslu." Je také pozoruhodná touha příslušníka velké kulturní totalitní obce německé po svobodě tisku. Praví (čte): "Žádáme větší svobodu tisku." Toto akceptujeme, pánové, ale především pro Německo. (Výborně!) Nemáme nic proti tomu.

Dále praví: "Stolice na universitách buďte obsazovány jen silami, které neztratily spojitost s cítěním lidu. Nevzdáme se možnosti, aby na vysoké školy byli povoláni profesoři z ciziny." Ovšem z Německa.

"Učebnice se nesmějí zakazovat, protože vyšly za hranicemi." Pánové, promiňte, to je troufalost. To vzkazuje všeněmecké kulturní a totalitní společenství svým českým partnerům. Ale poněvadž v Hitler-Henleinově kulturní pospolitosti politika dokonale vládne nad uměním, kulturou a vědou vůbec, bude brzy také následovati v příhodné chvíli projev a program politický. Tento kulturní totalitní program má všecky znaky německého fašismu. Jaképak jsou to zhruba znaky?

"Kultura má býti podřízena nejvyššímu příkazu krve. Na místo svobodných kriterií estetických, vědeckých a mravních má nastoupiti měřidlo rasové prospěšnosti. Není-li umění národní, je špatné. Pojítkem národní příslušnosti není jazyk, nýbrž jen rasová totožnost. Kdo se nemůže vykázati čistým rodokmenem do třetího kolena nazad, není Volksgenosse, nemůže požívati občanských práv, nemůže nikdy býti státním občanem." (Výkřiky posl. Špačka.)

Do této totalitní kulturní obce uvedl v neděli svoji sudetskoněmeckou stranu velmi manifestačním způsobem její vůdce Konrád Henlein. Národ není tedy definován znaky kulturními, nýbrž biologickými. Biologické rozdělení lidstva má býti dělidlem politickým a kulturním.

Soudíme, že brzy budou následovati i nové these politické. Jsou už předem známé: Podle nich demokratický režim je příznakem úpadkových dob, parlament, jak říká pan Goering, je houfem ničemných mluvků. Svobody a práva parlamentní mají sloužiti jen za prostředek k ubití parlamentarismu. Přijímá se úplně bismarckovský názor na lidovou masu: Masa je tupá a nerozumná, neschopná, aby vládla. Nedebatuje se, nýbrž poroučí, pracuje a poslouchá. Řekl to Spengler, jeden z osnovatelů a učitelů t. zv. pruského socialismu. "Moc přísluší celku. Jednotlivec mu slouží. Rozkazuje se a poslouchá." Tato nová theorie autokratická má svůj cíl. V podstatě jde o to, zapřáhnouti kulturu do služby nacionálního šovinismu a nacionalismus do služby války.

Svojí manifestační přihláškou do všeněmeckého totalitního kulturního souručenství přijala německo-sudetská strana názor o velké převaze německé kultury. Není daleko doba, kdy vezme za svoji také převahu německého práva, opřeného ovšem o hrubou fysickou sílu.

Pánové, za takového stavu všechna ujištění o t. zv. loyalitě, která se uváděla na počátku hnutí (Posl. Špaček: Jenom hlupáci tomu věřili!), musí buditi opravdu naprostou nedůvěru.

Bude nyní zřízeno velké nakladatelství. Budou tam vydávána ovšem díla výhradně německé kultury,jež byla zapsána, tak bych řekl, do gruntovní knihy německého totalismu. Knihy a díla, jež odporují koránu, budou uvržena na oheň, jak jsme viděli v Německu, poněvadž umění nesmí býti internacionální, ani universální. Jen občas něco z universálního umění se vyvlastní pro potřebu německého nacionalismu. V anthologii německé poesie nedávno vydané vidíme zařazenu skvělou báseň poety Heineho "Loreley". Pod básní však pořadatel připsal: "Od neznámého autora." Tak velmi chytře malí lidé velkého národa vyškrtli z německé poesie jméno velkého poety, ale nikoliv jeho ducha. (Hlasy: To byla lidová píseň!) Ale od Heineho. (Hlasy: On ji přetvořil! - Posl. Kundt [německy]: Jděte k profesoru německého jazyka na české universitě, ten vám dá vysvětlení!) Známe ty sofistiky. (Výkřiky.) Na štěstí však, pánové, jak slovanská, tak románská i anglosaská rasa má ještě v politickém a duchovním světě tolik prostoru a svobody, aby se tyto rasy mohly těšiti ze společného vlastnictví národního a universálního umění.