Ale nezapomínejme na souvislost tohoto kulturního projevu vůdce sudetskoněmecké strany s nedávným jeho projevem politickým. Bylo to jeho kredo politické. Zajímá nás, co nedávno řekl. p. Konrád Henlein ke svým zemědělcům jako polemiku proti vůdci Svazu německých zemědělců. Říká: "Nehodláme vládnout, nýbrž bojovat." Pravdu a pojetí o selském původu sudetského němectví a ideologii německého selského lidu našel Henlein v zákopech, kde také našel nové pojetí německé národní solidarity, tak zvané kamarádství. Až do zákopů musel se vrátiti, až do světové války, do zákopů musel jíti, aby objevil znaky krve a německé solidarity.

Dále praví (čte): "Kamarádi ze zákopů chtějí bojovati a budou bojovati a jsou také ochotni přinésti oběti svému boji, jehož cílem je národní pospolitost." To jsou opětně známé ozvěny a tóny Hitlerova "Mein Kampf". Henlein přijímá tu obšírně a podrobně myšlenkovou konstrukci Adolfa Hitlera. Henleinův Volksgemeinschaft není nic jiného než Hitlerův Volkstum. Pan Henlein nám tu připomíná, že ideologie a politika zákopů není pro Evropu ještě překonanou věcí. Známe to. To je starý pruský sentimentalismus zákopů a krve, kdy se s nadšením stále ještě vzpomíná na zákopy, na drátěné překážky atd., na celou tu válku, jak psal říšskoněmecký tisk a jak jsme čtli doma i za hranicemi, na vojnu "veselou a říznou". To připomíná náladu z r. 1914. A proto ty staré vojenské pruské písně znovu oživují.

Pánové, každá politika zákopů je politika násilí a krve. V celé Evropě roste podezření, že taková politika a toto trvalé zbrojení má vésti opětně k obnově metod z r. 1870 a 1914. Kdysi, brzy po válce, dal Mussolini rozvěsiti po zdech věčného města Říma proklamaci asi tohoto znění: "Jsme jediní v Evropě, - říká Mussolini - kdož nezapomněli na válku." Pan Henlein opravuje Mussoliniho. Vzpomíná na ni neustále také. A řekněme, co tomu říká francouzský státník, který vedl válku a také ji ukončil. Praví (čte): "Bojím se, aby nebylo něco oprávněného na haně, kterou syn vlčice na nás vrhá. Ale jeho populární trůn není si jistější zítřkem nežli naše nestálost."

Pánové, stojí velmi za uváženou pro naše mírumilovné obyvatelstvo německé národnosti, zda je mu prospěšné podepírati se o nejistý zítřek vlády německého fašismu a totalismu, anebo zdali by nebylo lépe hledati své záruky života v demokratické dohodě a soužití. Dočkáme se dne, kdy se projeví, že staronová vojenská a zákopová písnička politická byla osudovým omylem. Pan Henlein bloudí, když duši německého sedláka hledá jen v zákopech. Což neviděl sedláka, jak kladl do půdy zrní, jak těžkou, tvrdou rukou hladil klasy, jak starostlivě hleděl na obzor, zda se na časy blýská jeho úrodě, a jak poklidně sedal se svou rodinou k chudé večeři? Nepoznal tohoto sedláka, poznal jen sedláka v zákopech, viděl ho jen zabíjet. Neviděl oráče, který rozsévá zrní života, nýbrž viděl jen rozsévače smrti. Pánové, pan Henlein nezná sedláka! Ještě žádné zákopy na celém světě nebyly nikdy tak hluboké a pevné, aby za krátkou dobu na to si na nich sedlák nezasel svoje zrní, řípu anebo brambory. Je to, pánové, proto, poněvadž život je mnohem silnější nežli smrt.

Tato zákopová ideologie Henleinova je známá ideologie a zbožnění násilí, ovšem s ohledem na naše zákony a naše politické poměry. Pan Henlein obsah knihy "Mein Kampf", tuto ideologii přenesenou k nám z Německa, podstatně rozřeďuje. (Výkřiky.) Pan Henlein věří, že jeho politika je nadmíru mazaná, ale ve skutečnosti je neobyčejně průhledná (Výkřiky.). Násilnost temperamentu se projevuje jasně a upřímně přes všecko umění se přetvařovati. Naše veřejné mínění prostého československého člověka posuzuje jeho politiku velmi přesně a velmi správně. Jeho politika a strana, to je sací papír pro hakenkrajclerskou politiku zákopů a násilí. Kontury tohoto programu jsou mlhavější, ale pravý obsah je týž, poněvadž živí-li se dva tvorové dlouho jednou stravou, úplně stejně páchnou.

Pánové a dámy! Chtěl bych zdůrazniti, že mezi totalitní a autoritativní doktrínou a demokracií československou je nepřekonatelný rozpor. Autorita rodová, autorita brutální síly, autorita majetková našemu člověku neimponuje. Náš člověk podřizuje se velmi rád a ochotně autoritám, ale musí to býti autority mravních sil, autority práce a rozumu. (Výborně!)

Máme také svoji potřebu sounáležitosti a společenství, ale tato politika se opírá o sympatie demokratického a kulturního světa. Nestýská se nám po porobě jakéhokoliv druhu, nechceme býti vasaly nikoho, chceme určovati svůj osud sami, zvlášť nyní, když hvězda násilného fašismu přeplula svůj zenit a je už velmi dobře možno pozorovati její černé skvrny. Čím je národ menší, tím pozorněji musí střežiti svoji nezávislost a tím bedlivěji se dívá do řad svých sousedů, tím vášnivěji také brání jako živý kolektiv svoje přirozené bytí. Náš lid bojoval celých tisíc let těžce za svoji nezávislost a svobodu. Projevil příkladnou houževnatost a odolnost (Předsednictví převzal místopředseda Košek.), a tyto boje neuplynuly pro něj bez užitku. Chce žíti jako svobodný a rovný mezi svobodnými a rovnými. Ví také, že přijde brzy čas, kdy se na té míře svobody, kterou popřává náš režim svému lidu, bude zase jednou hodnotiti kultura národa. Dali jsme si této svobody tolik, kolik bylo možno. Všichni toužíme po svobodě vyšší a větší, a bylo by jí také mnohem víc, kdyby přátelé násilí neusilovali ve jménu svobody o zničení této naší svobody. Nekojíme se nadějí, že by se proti nám postupovalo jinak, kdyby násilnické a totalitní doktríny zvítězily, a budeme se jim proto brániti ze všech sil. Žádné pohrůžky nás nesvedou s naší cesty. Je to cesta ke spravedlnosti (Souhlas a různé výkřiky.) Máme dobrý úmysl se čestně vyrovnati s demokratickými Němci. Náš lid také ví, že se neubrání proti organisovanému násilí jen hudbou velkých slov. Je to iluse sice krásná a mimořádně pohodlná, že proti zbrojení násilníka je možno se ubrániti všeobecným odzbrojením, ale tato iluse vede k záhubě. Organisujeme-li svoji duchovní a technickou obranu, nehodláme při tom napadnouti a znásilňovati nikoho. Kdo nám může vytýkati po naší tisícileté zkušenosti, po našich tisíciletých osvobozovacích bojích, že musíme býti bdělými? Klademe mimořádný důraz na státoobčanskou výchovu, již zajistit má také předložená osnova.

Přiznáváme se srdečně k tomuto státu nejen proto, že je naplněním našeho národního ideálu, nýbrž také proto, že tento stát dává svým občanům svobodu vyznávat své přesvědčení, pokud je ovšem v souhlase s jeho bezpečností, a že dává svému lidu bez rozdílu národnosti a politické příslušnosti možnost kulturního vyžití, střeha ovšem při tom tuto svobodu od každého násilí vyznavačů nesvobody. Je nám ctí a pýchou býti občany republiky, která téměř jediná ve střední Evropě zachovala svému lidu občanská práva a poskytla svým národnostem plnou míru kulturního vyžití. Všechny totalitní snahy jak v kultuře, tak i v politice vášnivě odmítáme. I svoboda henleinovského občana musí se končiti tam, kde se začíná svoboda občana demokratického. Odmítáme onu nemorální chytrost, která chce zneužívati práv svobody k zaškrcení svobody samé. Přejeme si práv a svobody víc a více, ovšem pro lidi svobody milovné tak, aby jednou pojem Československa stal se totožným s pojmem svobody.

Říkáme na adresu našich německých občanů: Tento stát je svými hranicemi, svojí kulturou a ústavou přirozenou a historickou skutečností. V hranicích jeho je dosti svobody pro všechny národy a lidi svobody milovné. Budeme věčně žíti vedle sebe a mezi sebou v této zemi. Chceme se s vámi ovšem demokraticky vyrovnati. V této zemi jsou naše společné kořeny. Tato země má své krásy a má i své nedostatky, ale její cena a zásluha nemalá je v tom, že si zachovala svou lidovou svobodu, kdy tato byla v sousedství tupena, ponižována a hanobena.

Předložená osnova zákona znamená po našem soudu pokrok v řešení národnostní otázky. Vítáme jej, poněvadž sblížení a dohoda národností je programovou potřebou jak soc. demokracie, tak i celého státu. Tato osnova zákona je projevem dobré vůle domluviti se a dorozuměti. Osnova je v souhlase se zásadami demokratické výchovy, je zlepšením proti danému stavu, je v souhlase s těmi ideami, na nichž byl vybudován tento stát. Proto budeme pro ni hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. inž. Karmasin. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Karmasin (německy): Dámy a pánové! Kol. Jaša zaujal v delších vývodech stanovisko k nedělní kulturní řeči Konráda Henleina. Z jeho vývodů jest patrno, že řeč nezná, alespoň ne v té míře, aby mohl k ní věcně zaujmouti stanovisko. Dovolíme si tedy zaslati řeč všem kolegům, aby viděli, co vlastně Konrád Henlein skutečně řekl.

Ve svých závěrečných větách prohlásil kol. Jaša, že Uhlířův zákon je pokrokem na cestě k demokracii. Jsme zde poněkud jiného mínění. Vidíme, že Uhlířův zákon jest jen krokem na cestě k dalšímu oddemokratisování našeho státu. Chtěl bych poukázati jen na to, že jsme museli v posledních letech stále viděti, že původně demokratická ústava se odbourává. Připomínám správní reformu, jmenovací praxi, zamýšlený zákon o volbě do obcí, zamýšlené zavedení notářů i v historických zemích. Vidíme však také v oboru školství, jak velké pokroky dělá oddemokratisování. Poukazuji na to, že systém německých pobočných tříd na cizojazyčných školách se již také zde zavádí, že se zamýšlí oloupiti zemské školní rady o jejich národnostní odbory atd. Nemusí se výslovně dokazovati, že toto oddemokratisování se děje v té formě, že se neomezují práva veškerého státního občanstva, nýbrž že se stále omezují práva Němcům a menšinám. (Souhlas.)

Tak jest Uhlířův zákon novým hřebíkem do rakve demokracie v našem státě. Že jest zákon namířen proti Němcům a proti menšinám, vyplývá již z toho, že na české straně vůbec žádné zmínky zasluhující soukromé vyučování neexistuje. Nemohl nám také kol. Uhlíř ve svém odůvodnění k zákonu uvésti ani jediný příklad, kde se ve větším měřítku uděluje české soukromé vyučování. Naproti tomu jest soukromé vyučování zjevem vysloveně německým, jako vůbec zjev menšinový. Stojíme na stanovisku, že soukromé vyučování není vůbec zařízení, které bychom měli vítati nebo o ně usilovati. Naopak, také my soukromé vyučování odmítáme. Museli jsme je však zavésti jen jako nouzový prostředek všude tam, kde nám stát nedává možnost naše děti dáti vyučovati skutečně podle ústavy v jejich mateřské řeči.

Protože kol. Uhlíř pochybuje, potřásá hlavou, vidím, že jsem nucen vám jmenovati několik čísel. Zřídili jsme soukromé vyučování: v Podmolí, okres Znojmo. Jest tam 19 německých školou povinných dětí bez německé školy. Nejbližší německá škola jest 3 km vzdálena. Stav cest jest takový, že do školy nemohou německé děti docházeti. Žádost o povolení expositury byla zamítnuta. V Jablunkově, okres Český Těšín, jest 25 německých školních dětí bez německé školy. Nejblíže položená škola v Třinci jest 16 km vzdálena. Žádost o povolení vlastní školy byla podána 5. dubna 1934 a není dodnes vyřízena. V Jaroníně jest 33 německých školou povinných dětí bez německé školy. Žádost o její povolení byla podána v roce 1926. Školní vyšetřující komise tam byla již poslána, a to koncem září 1932, tedy hodně pozdě. Měla positivní výsledek. Přes to nebyla ještě dodnes škola povolena.

V Kašově jest 35 německých školou povinných dětí. Nejbližší německá obecná škola jest vzdálena 10 km. Také tam není žádost dosud vyřízena. V Lipníku jsou poměry dostatečně známy. 21 německých školou povinných dětí nemohlo tam dodnes dosáhnouti německé menšinové školy. V Karlově, okres Chotěboř, jest 19 německých školních dětí bez německé školy. Nejbližší německá škola jest vzdálena 30 km. Žádost o povolení německé menšinové školy není ještě dodnes vyřízena. V Městečku Trnávce jest 22 německých školních dětí bez vlastní školy. Žádost o její povolení byla podána již v roce 1922, avšak dodnes ještě není vyřízena. V Milíčovicích, okres Znojmo, jest 32 německých školou povinných dětí bez německé školy. Také tam byla podána žádost. Nová Ves, okres Jindřichův Hradec, má 19 německých školou povinných dětí, nejblíže položená škola jest vzdálena 3 km přes pole a nevede tam žádná cesta, také tu byla podána žádost o povolení expositury. Sudkov, okres Zábřeh, s 21 německými školou povinnými dětmi, nejbližší škola jest vzdálena 17 km. Žádost o povolení byla podána 24. dubna 1925 a není dodnes ještě vyřízena. (Posl. Uhlíř: My víme, že vám přidělili přímo Hlučínsko v Bratislavě! Proč nemluvíte o případech hlučínských?) Kol. Uhlíř si přeje, abych mluvil také o školních poměrech na Hlučínsku. Mluvil jsem o tom již v kulturním výboru a nebudu ani dnes se zdráhati. Na Hlučínsku bylo v roce 1918 40 německých obecných škol. Z těchto 40 německých obecných škol bylo 38 zrušeno a 2 německé školy zůstaly. Jde tam z části o výlučně německé děti, o děti německých rodičů. Neboť není věcí úřadů, zjišťovati národní příslušnost rodičů, nýbrž jest výlučnou věcí rodičů rozhodnouti, k jaké národnosti se přiznávají. (Potlesk.) Kol. Uhlíř prohlásil ve svém úvodu, že v tom neb onom místě jest 132, nebo 70 dětí bez vyučování a že se vyučují soukromě, ačkoliv jsou v místě veřejné školy. To není žádný důkaz, zde jde jen o české školy, které jsou v místě. Rodiče však chtějí posílati své děti do německé školy a konečně máme v demokratickém státě rodičovské právo: rodiče mají právo posílati své děti tam, kam chtějí. Mohou to býti také hospodářské pohnutky; není-li dána Hlučíňanům v tomto státě žádná životní možnost, jsou-li odkázáni na to, aby putovali jako podomní obchodníci v celé Německé říši až do Východního Pruska, aby se zbavili svých věcí, jest úplně jasné, že rodiče musí hleděti naučiti děti řeči, ve které se mohou dorozuměti. Neboť jinou řečí se budou marně namáhati ve Východním Prusku nabízeti lidem své tkaničky do bot, nebo jaké zboží prodávají. Také z hospodářských důvodů jest tedy životní nutností, aby měli německé vyučování. Tážete-li se: "Proč se stali ti lidé radikálními, proč se přiznali právě k německé národní příslušnosti?", jest odpovědí, že byli zradikalisováni. A tážete-li se, kým, jest odpověď: Úřady, které tam provádějí proti lidem úplně neuvěřitelný nátlak. Staly-li se případy, že lidé, kteří šli k okresnímu hejtmanství, byli tam bezdůvodně políčkováni, až krev stříkala, nemůžete od nich požadovati žádnou lásku ke státu. To jsou důvody, proč se lidé v takové míře zradikalisovali. Jest skutečností, zdůrazňuji opět, že jest právem rodičů přiznati se k německé řeči.

V úvodu k zákonu bylo řečeno, že československý stát dává všem skupinám obyvatelstva jak stavovským, třídním, tak také politickým nebo národním skupinám, možnost dostatečného vzdělání. Příklady, které jsem uvedl, dokazují opak. Chtěl bych dále poukázati, že podle úřední statistiky - a my všichni známe úřední statistiky, nemáme přece ještě tak dlouho po sčítání lidu podle úřední statistiky jest ještě dnes přes 16.000 německých školních dětí, které musejí docházeti do českých škol. I když se přizná, že jest část z toho na výměnu, v té míře se to přece neshoduje; jsou to většinou žáci, kteří chodí do českých menšinových škol a kteří tam byli donuceni jinými opatřeními, než jak se domníváte, že se provádí soukromé vyučování.

Avšak ani druhé odůvodnění, které zákon uvádí, že zde jde o více méně aristokratickou věc, se nehodí. Neboť budete museti přiznati, že zvláště na Hlučínsku, ale ani v jediném z našich jiných míst nejsou nějak lepší sociální poměry. Jsou to ryze nouzové oblasti, kde se provádí soukromé vyučování. Tedy také toto odůvodnění zdá se přitaženo za vlasy a není rozhodující. Ostatně stojíme na stanovisku, že nebylo vůbec nutno tento zákon o soukromých školách provésti všemi instancemi v tempu, v jakém jest promrskáván. Neboť není zajisté žádného jiného odvětví v oboru školství, pro které by existovaly tak výrazné a jasné předpisy, jako právě pro soukromé vyučování. § 23 říšského zákona o obecných školách, který má býti změněn, § 204 řádu školního a vyučovacího ale právě to byly starorakouské zákony, provanuté aristokratickým duchem - ale i naše demokratické zákonodárství říká přesně totéž. § 19 vlád. nařízení ze dne 4. dubna 1925, č. 64 Sb. z. a n., dává rovněž rodičům právo dáti své děti soukromě vyučovati. Výnos ministerstva školství a nár. osvěty ze dne 4. září 1924, č. 15.259, dává rovněž rodičům totéž právo. Myslím, že jsme měli tenkrát rozhodně lepší demokracii než dnes. Ostatně nejvyšší správní soud zdůraznil a přiznal v řadě rozhodnutí správnost tohoto zákonodárství a nejvyšší správní soud musí býti konečně naší nejvyšší demokratickou instancí, ke které se můžeme vždy odvolati.

Z původního znění zákona ostatně vyplývalo, že jde o zákon namířený výslovně proti Němcům. Sám časopis "Landpost", orgán pana ministra Spiny, píše: "Tento návrh zákona pomýšlel, jak známo, ve svém původním znění na zrušení soukromého vyučování vůbec. Šlo zde o zřejmý útok proti činnosti německého spolku "Kulturverband" a kdyby návrh zákona byl zůstal ve svém původním znění, byly by stovky německých dětí v českém území jazykovém nuceny docházeti do české školy a jejich vyučování v německém mateřském jazyku by bylo prostě nemožné." Sám časopis "Landpost" tedy píše, že původní návrh měl výslovnou tendenci proti Němcům. A proto jsou dnes lidé z časopisů "Landpost" a "Sozialdemokrat" strašně hrdi na to, že se jim podařilo tento návrh zákona v původním znění změniti, a také kol. Jaša zdůraznil, že jest především děkovati "vyjití vstříc vládním stranám", že zde byla provedena změna. Časopis "Landpost" píše: "Skutečnost, že německé roztříštěné strany ve vládě zde vykonaly práci v nejlepším národním smyslu a že tato práce a tento úspěch byl možný jen účastí ve vládě, nedá se přece prostě popírati". "Sozialdemokrat" píše: "Můžeme bez jakéhokoliv zveličování říci, že na nové formulaci měla vynikající účast zástupkyně naší strany v subkomitétu, soudr. Kirpalová, za což jí patří dík celé německé veřejnosti".

Prohlédněme si jednou návrh blíže! V důvodové zprávě stojí výslovně: Soukromé vyučování budiž zjevem ojedinělým a výjimečným, tedy ojedinělým a výjimečným. Dále tam stojí, že každé hromadění musí býti zamezeno. Jsme pevně přesvědčeni, že pro pana kol. Uhlíře není již 9 dětí žádným případem ojedinělým, nýbrž hromadným vyučováním, že to již bude míti ráz hromadného vyučování. A víme, že tímto zákonem přes nové znění, které nepřineslo naprosto žádného ulehčení, byla dána možnost k tomu, aby bylo německé vyučování prostě sprovozeno se světa. Celá moc byla dána do ruky okresním školním výborům, na Slovensku inspektorům, tito mají rozhodovati, zda mají býti tyto důvody uznány či nikoliv. Máme dnes řadu zákonných ustanovení, která povolují soukromé vyučování. Přes to bylo ve dvou případech soukromé vyučování úplně zakázáno a to v Loděnici a ve Lhotce, dvou obcích, které, jak výslovně zdůrazňuji, neleží na Hlučínsku; jedna obec leží v opavském, druhá v moravsko-ostravském školním okresu, enklávy, které chce kol. Uhlíř, jak jeho návrh praví, odstraniti. V těchto obou případech bylo soukromé vyučování zakázáno, protože okresní školní výbory, vlastně okresní hejtmanství se proti tomu postavila. Důvody jsou naprosto nepostačující a postrádají vůbec jakéhokoliv právního podkladu. Bylo rekurováno, rekursy byly odmítnuty, rekursy šly až nahoru do ministerstva školství a národní osvěty. Také ministerstvo školství a národní osvěty prohlásilo, že okresní školní výbory rozhodly, že tedy ministerstvo školství a národní osvěty k tomu nemá co říci. Rodiče jsou nuceni posílati děti do veřejných škol a nemají možnosti jim dáti udíleti na místě soukromé vyučování, přesto že, jak řečeno, máme zákonité podklady. Chtěl bych zdůrazniti, že jde výlučně o chudé německé děti. Nyní nám byly tyto zákonité podklady vzaty a z toho je zjevno, že roztříštěné strany vůbec nemají tolik důvodů býti hrdy na to, že s návrhem prorazily. K tomu zde byla dosud možnost stále se obraceti na nejvyšší správní soud a v řadě případů na Hlučínsku nejvyšší správní soud objektivně a positivně rozhodl pro soukromé vyučování a rodičům přiznal právo dáti děti soukromě vyučovati. Tato možnost, jíti k nejvyššímu správnímu soudu, nám byla vzata. Podle nejnovějšího návrhu zákona neexistuje žádný zákonitý podklad pro rodiče, aby mohli dáti děti soukromě vyučovati, neboť v zákoně nestojí "musí", nýbrž "mohou", a celá moc je v rukou okresních školních výborů.

Konečně musí býti zjištěno, že návrh zákona otřásá zásadami celého školství, neboť neměli jsme povinnou školu, nýbrž povinné vyučování a zákon jest počátkem k úplnému zmonopolisování vyučování. Další návrh, který zde budeme musiti projednati, protože prý ve školství musí býti pořádek, protože musí býti zamezeny odnárodňovací snahy, to bude návrh, že soukromé školy spolku "Kulturverband" mají býti zničeny.

Avšak nechceme jen haněti, chceme také chváliti. Tu jest čís. 5 odůvodnění, kde stojí, že soukromým vyučováním nesmějí býti děti odnárodňovány. Divíme se, že jest vůbec nutno klásti zde takový požadavek. Nepatří sem, neboť nelze dokázati, že by byť jen jedno dítě bylo soukromým vyučováním odnárodněno. Naproti tomu říkáme, že tato věta by měla býti zavedena jako zásada pro celé školství. Tato věta by se měla přímo vyjmouti a zlatými písmeny předvésti před oči inspektorům, zvláště českých menšinových škol, všem učitelům menšinových škol a měla by býti především umístěna v ministerstvu školství a národní osvěty (Potlesk.), kde jsou umístěny územní a jazykové mapy se všemi menšinovými školami a kde pod tím stojí: "Každou korunou, kterou věnujete českým obranným spolkům, můžete tuto jazykovou mapu měniti". Toto odnárodňování školními úřady by mělo býti zakázáno a odůvodnění číslo 5 patří spíše do ministerstva školství a nár. osvěty.

Musíme se postaviti proti tomuto návrhu zákona, a to z těchto důvodů: za prve, protože jest zbytečný, poněvadž jest již dostatek zákonů a nařízení, které všechny soukromé vyučování povolují a budují. Stavíme se dále proti němu, protože znamená zasahování do nejprimitivnějších rodičovských práv, a musíme se dále postaviti proti němu, protože je proti ústavní, neboť v ústavě jest každé násilné odnárodňování zakázáno, avšak tímto zákonem se otvírají odnárodňování dveře dokořán. Co mají dělati tyto četné stovky dětí? Není to naprosto demokratický zákon, jest to vysloveně násilnický zákon, který směřuje proti menšinám. Proto musíme hlasovati proti němu. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)