Pomery sú tak hrozné, že je ťažko
hovoriť o výške nájomného a súčasne
o nedostatočných zárobkoch robotníkov
takým spôsobom, aby to zodpovedalo skutočnosti
a pri tom nevzbudzovalo dojem demagogie. Preto nechám radšej
hovoriť člena vlády. Pán minister soc.
pečlivosti totiž v citovanom sdelení uvádza
meziiným aj toto (čte): "Podľaštatistických
dát Ústrednej sociálnej poisťovne činí
priemerný ročný zárobok poistenca
5097.53 Kč a odhadujesa, že takmer polovica obyvateľstva
v našej republike má dôchod pod existenčné
minimum, t.j.niže 6.000 Kč ročne. Keď
srovnáme uvedené dáta, prichádzame
k záveru, že polovici obyvateľstva nie je dostupné
nájomné v novostavbe, lebo priemerne činilo
by nájomné z 1 obytnej miestnosti viac než
30% a pri byte o 2 miestnostiach až 60% priemerného
dôchodku väčšiny obyvateľstva."
Zdôrazňujem, že toto tvrdí člen
terajšej vlády a ja nemám príčiny
tomu neveriť. Z vlastnej skúsenosti viem, že
je to, žiaľbohu, pravda. Zlo spočíva v
tom, že pomerne k výške nájomného
a k cenám životných potrieb sú mzdy
robotníkov malé, nedostatočné. Malé
sú v celej republike a na Slovensku sú eštemenšie
než v krajinách historických. Na dôkaz
toho uvediem niektoré dáta zo štatistiky Ústrednej
sociálnej poisťovne. Je to podľa stavu z r. 1935.
V prvých štyroch najnižších príspevkových
triedach bolo v historických krajinách 63% poistencov.
Na Slovensku a Podkarpatskej Rusi bolo v týchto štyroch
najnižších triedach až 80% poistencov. Sú
to triedy, v ktorých je zárobok do 18 Kč
denne a priemerný denný zárobok 4 až
16 Kč.
Za takýchto okoľností je veľmi chúlostivou
vecou prevádzať rušenie ochrany nájomníkov.
Nie je celkom samozrejmé, keď sa majú vylúčiť
z ochrany nájomníkov dvojizbové byty. Tu
sú interesované menovite nižšie kategorie
zamestnancov, ktorých dôchodky sú veľmi
malé.
A keď sa už prevádzajú zmeny pri ochrane
nájomníkov, bolo by potrebné, aby boly učinené
príslušné opatrenia proti neodôvodnenému
zvyšovaniu nájomného, a to tak v domoch starých,
ktoré patrily pod ochranu nájomníkov, ako
aj v novostavbách, ktoré ochrane nájomníkov
nepodliehaly.
V súvise so zákonom o stavebnom ruchu spomína
sa i postihové právo štátu, t. zv. regres.
Keby k uskutočneniu tohoto došlo, bolo by potrebné
postihové právo obmedziť iba na tých
vlastníkov domov, ktorí sú majetkove silní.
Svojho času priniesol časopis "Domov",
patriaci istej vládnej strane, údaje o štátnej
záruke na vily niektorých pánov poslancov,
ktorých ročný dôchodok odhaduje na
100.000 až 160.000 Kč. Dľa týchto údajov
niektorí páni poslanci vypožičali si
na svoje"psie búdy" státisíce Kč.
Štát prevzal záruku a platil ťažké
tisíce na úrokoch i úmore. Neviem, nakoľko
sa toto všetko zakladá na pravde, hoci mám
pri ruke dosť podrobné údaje, ale ak je to
pravda, musí to robiť zlú krv. Tie vily, o
ktorých je reč, majú sa nachádzať
v Prahe-Střešoviciach. Je povinnosťou štátu,
aby pomáhal sociálne slabým, ale nie je na
mieste, keď využívajú pomoc štátu
ľudia, ktorí niesú na tú pomoc odkázaní.
Na koniec chcem zdôrazniť, že činy terajšej
vládnej koalície preto nie sú uspokojivé,
preto nie sú také, ako by si to terajšie hospodárske
a sociálne pomery vyžadovaly, lebo sa pri týchto
činoch v dostatočnej miere neuplatňujú
zásady kresťanskej spravedlivosti a neuplatňuje
sa zreteľ na záujmy štátu. Veľmi
sa uplatňuje na škodu veci zreteľ na stranícke
záujmy vládnych strán. Podobne keď Slovensko
trpí hospodársky a sociálne viac než
historické krajiny nášho štátu,
príčina je v tom, že sa vo vláde dostatočne
neuplatňujú záujmy Slovenska. Preto nám
je potrebná taká vláda, v ktorej činoch
sa bude uplatňovať čo možno najviac kresťanských
prvkov a slovenskej sily. (Potlesk poslanců slovenské
ľudové strany.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Zajiček. Dávám mu slovo.
Posl. Zajiček [německy]: Slavná
sněmovno!
Ochrana nájemníků byla zavedena za války,
aby vojáci, až se vrátí domů,
nalezli opět aspoň svůj starý domov.
Po válce měla ochrana nájemníků
smysl tam, kde byla nouze o byty, měla smysl pro lidi,
kteří žili ve špatných finančních
poměrech. Ochrana nájemníků se stala
nesmyslnou pro všechny lidi, kteří byli zámožní,
a pro místa, kde již nebyla nouze o byty. Po převratě
bylo všem jasno, že se musí ochrana nájemníků
zrušiti. Podle kterých směrnic se má
toto zrušení uskutečniti, řekl tehdejší
ministr soc. péče Habrman v důvodové
zprávě k návrhu zákona o ochraně
nájemníků z r. 1922 (čte): "Musí
býti cílem státní bytové politiky
přiblížiti činže v starých
domech k činžím v těch nových
domech, které byly bez jakékoliv finanční
podpory vystavěny z veřejných prostředků."
Dále řekl ministr Habrman: "Tak budou odstraněny
poslední zbytky nuceného hospodářství
válečné doby." Tak mluvil před
14 roky soc.-demokratický ministr soc. péče.
Myslím, že se ani soc. demokraté, ani celé
bytové zákonodárství nedrželi
těchto směrnic.
Naše strana říkala vždy po všechna
ta léta: Co nejvíce bolí mladé lidi,
je to, že jsou neobyčejně vysoké činže
v nových domech. Žádali jsme po celá
léta opatření, aby byly sníženy
činže v nových domech. Navrhovalo se, aby stát
ustanovil maximální výšku pro tyto činže.
Kdyby se to bylo udělalo, byl by býval následek,
že ani jediný člověk by již nebyl
stavěl. Tento návrh nelze přijmouti. Prohlásili
jsme: Jest jenom jediná cesta snížiti činže
v nových domech a ta je, aby se co nejvíce stavělo.
Stavění se u nás vzorně podporovalo
především státní zárukou,
stavebním příspěvkem a osvobozením
od daní. Jest nám jasno, že tyto výhody
neprospívají v těch státech, kde nemůže
býti užito laciných peněz. Bylo by se
u nás stavělo ještě mnohem více
a především laciněji, kdyby byly sledovány
naše podněty: Žádali jsme opětně,
že musí býti konečně něco
podniknuto proti lichvě se staveništi. Připomínám
zde Prahu. Žádali jsme opatření proti
lichvě se stavebním materiálem. Připomínám,
že ještě před několika lety stál
cement neobyčejně mnoho.
Tímto podporováním stavebního ruchu
bylo nejen opatřeno mnoho práce, nýbrž
i činže byly v nových domech sníženy.
Toto ohromné, příkladné stavební
dílo bude vždy spojeno se jménem tehdejšího
odborového přednosty Kubišty.
Řekli jsme potom, že činže v starých
domech musí býti přiměřeně
zvýšeny. Když jsem před několika
lety žádal, aby byl stát tam, kde je nájemníkem,
zavázán zaplatiti sedminásobnou mírovou
činži, prohlásil jeden český
časopis, že tím chci vypuditi menšinové
školy. Když jsem na příkaz svého
klubu v soc.politickém výboru navrhl, aby akciové
společnosti, na př. firma Meinl a Radlická,
byly vyňaty z ochrany nájemníků, řeklo
se, že se tím zdraží káva a mléko.
Když jsem jednou prohlásil, že nejsou pouze chudobní
nájemníci, nýbrž také chudí
majitelé domů, bylo tohoto prohlášení
v shromážděních nájemníků
v severních Čechách užito k tomu, že
se řeklo: Ten chce nájemníky sesměšniti!
Není tomu ještě tak dávno a byli milionáři,
anebo aspoň velice bohatí lidé, kteří
bydleli v chráněných bytech, zatím
co majitel domu neměl práva se nastěhovati
do vlastního domu. Ochranou takových nájemníků,
kteří ochrany nepotřebují, utrpěli
stavební dělníci a stavební řemeslníci
velikou škodu, protože tím nebyly omezeny pouze
novostavby, nýbrž bylo také provedeno málo
oprav domů.
Dovolte mi několik slov k otázce oprav domů.
Naše strana navrhovala v době, kdy ještě
nebylo zákona o opravách domů ani v Německu
ani v Rakousku, aby byl u nás takový zákon
vydán. Naše návrhy byly odmítnuty. A
když byl přijat před několika lety zákon
o opravě domů, řekli jsme v kritice, že
pravděpodobně nebude opraven tímto zákonem
ani jediný větší dům. Měli
jsme, bohužel, pravdu. Dnešní zákon o
opravě domů je zajisté dobrý, i když
neodpovídá všem přáním.
Několik slov k nynější osnově
zákona a to o podpoře stavebního ruchu. Velice
litujeme, že se podpora stavebního ruchu podle nynějšího
zákona omezuje téměř zcela na nejmenší
byty a při těch předně na obytné
kuchyně. Máme tu velké pochybnosti, především
proto: V Československé republice, zvláště
v Praze, Brně a Bratislavě, je jak známo
neobyčejně nízký bytový standard,
mnohem nižší než na př. v Paříži
nebo v Londýně nebo v Berlíně. Máme
v Praze ze všech bytů 68% nejmenších bytů,
z těch 27% jest obytných kuchyní a 41% bytů,
které se skládají toliko z pokoje a kuchyně.
Doufáme všichni, že bude v několika desítkách
let přece jen vyšší bytový standard
a tu se tážeme: Co se zde stane s těmi mnohými
nejmenšími byty? Nejsme proti podpoře staveb
nejmenších bytů, ale žádáme,
aby nebyly podporovány jenom nejmenší byty,
nýbrž také malé byty a to i v zájmu
nájemníků. Nájemníci budou
moci být vypovídáni podle zákona o
ochraně nájemníků z dvoupokojových
bytů. Co bude následek toho? Že povstane veliká
potřeba, veliká poptávka po dvoupokojových
bytech. Nepodporuje-li se však nyní stavba dvoupokojových
bytů, bude následek ten, že dvoupokojové
byty velice stoupnou v ceně. Tedy něco, co jste
zajisté nezamýšleli.
Co dále posuzujeme, jest to, že stavební příspěvek
bude v protivě k dřívějšímu
zákonu povolen pouze obcím. Pánové,
říkáme, ze jest vedlejší věcí,
kdo staví. Hlavní věcí jest, že
se staví. A bylo by povinností státu podporovati
každého, kdo staví, předpokládaje
ovšem, že zachová určité předpisy.
Co se podle dnešní osnovy zákona týče
ochrany nájemníků, bude nyní krok
za krokem zrušována. Je to kompromis, který
konečně nikoho neuspokojí. Pánové,
dovolte mně, abych poukázal jen na jednu myšlenku.
Nejsou to sta a tisíce, nýbrž tvrdím,
že jsou desetitisíce řemeslníků
a dělníků, kteří bydlí
v rodinném domku, jejž si nevystavěli sami,
nýbrž jejž zdědili po otci. Nebydlí
v tomto starém domě sami, obyčejně
mají ještě jednoho nájemníka.
Tito majitelé domů jsou odkázáni na
činži, kterou dostávají. Potrvá-li
ochrana nájemníků dále, obdrží
tito majitelé domů, kteří jsou sami
dělníci nebo staří řemeslníci,
dřív nebo později tolik jako nic, na druhé
straně však nemají také ani peněz
k opravě svých starých, malých domů.
Nynější znění zákona jest
výhodou pro nájemníky v těchto malých,
starých domech, ale jest na újmu pro majitele domů,
jimiž jsou z velké části dělníci
a řemeslníci, ale také na značnou
újmu pro stavební dělníky a stavební
řemeslníky.
Několik slov k otázce postihu. Naše strana
zastupovala vždy toto stanovisko: Stát má užíti
stavebního postihového práva a užíti
ho tam, kde se lidé obohatili. Máme v Praze případy,
kde se se státní podporou vystavěly činžovní
domy, kde činže není ani o haléř
lacinější než v soukromých domech.
Máme v Praze přepychové vily, které
byly vystavěny se státní podporou, aniž
měl stát doposud odvahu říci: "Milý
příteli, ty musíš něco vrátit."
Naproti tomu se nemá užíti postihového
práva při rodinných domech a při družstevních
domech. Byl učiněn nějaký čas
pokus, užíti postihového práva, pokud
jde o družstevní domy. Dámy a pánové!
Většina družstev jest ve velice těžkém
postavení. Kdyby se nyní uskutečnilo proti
těmto družstvům postihové právo,
způsobilo by to, že by tato družstva žádala
o státní sanaci. Nějakou dobu se družstvům
dokonce přikazovalo, že musí za účelem
sanace zvýšiti činže. Pánové,
myslím, že se nemohou družstva sanovati takovými
rozkazy, nýbrž nanejvýše zničiti.
Cítím povinnost říci s tohoto místa
také něco o tak zvaných stavebních
spořitelnách. Jsou to družstva, která
chtějí účelovým šetřením
levně opatřiti svým členům
peníze potřebné k novostavbám anebo
k oddlužení. V Československé republice
a ani v Anglii a v Německu nebyly s těmito stavebními
družstvy učiněny nejlepší zkušenosti
v posledních letech, především proto,
že tyto stavební spořitelny lidem příliš
mnoho slibovaly. Mluvil jsem před 5 nebo 6lety s tohoto
místa o prospektu jedné československé
stavební spořitelny, kde se lidem slibovaly bezúročné
peníze. Druhý důvod, proč se lidé
stali brzy nespokojenými, jest neobyčejně
dlouhá čekací lhůta. Aby se tato lhůta
zkrátila, přišly některé stavební
spořitelny na nápad vypůjčiti si cizí
peníze. Bylo to dobře míněno, ale
za několik let se dostaly právě pro tyto
cizí peníze do katastrofy, která nemá
sobě rovné. Družstva se pokusila získati
nové členy, aby si opatřila nové peníze.
Propaganda pohltila obrovské částky. K tomu
přišla ještě režie a konečně
bylo členům družstev jasné, že
neobdrží peníze nikde tak draho jako ve stavebních
úsporných družstvech. Vlastí stavebních
spořitelen je Anglie, kde bylo již v r. 1931 170.000
stavebních spořitelen. Asi před 11 lety se
rozšířilo toto hnutí po Německé
říši a v posledních 11 letech tam bylo
přiděleno ročně 50 až 60 milionů
marek. Úhrnem tam stavební spořitelny zřídily
71.000 rodinných domů. Před několika
lety bylo v Německu 300 stavebních spořitelen.
Když byl vydán v Německu známý
zákon o stavebních spořitelnách, byl
první následek, že stát zastavil činnost
250 stavebních spořitelen. Zbylých 50 stavebních
spořitelen jen živořilo, ačkoliv obdržely
v r. 1933 úvěr 100 milionů marek. O stavebních
spořitelnách Československé republiky
vám nemohu podati žádnou úřední
zprávu, protože žádná úřední
zpráva neexistuje. Snad smím poukázat na
toto: Když se u nás objevily stavební spořitelny,
podal jsem dne 29. ledna 1931 ministru soc. péče
interpelaci, ve které stojí (čte): "V
poslední době se také v Československé
republice agituje pro stavební spořitelny, které
se nabízejí, že půjčí
laciné, ba i bezúročné stavební
peníze. Opravdu dobře založené stavební
spořitelny se mají podporovati. V tomto hnutí
jest však nebezpečí, že jedna neb druhá
pokladna slíbí více než může
dodržeti." Dal jsem panu ministru tyto otázky:
"Jste ochoten všechny stavební spořitelny
v republice dáti trvale pod dohled? Jste ochoten solidně
pracující stavební spořitelny v každém
směru podporovati? Jste ochoten zakročiti ve srozumění
s příslušnými ministerstvy všude
tam, kde hrozí nebezpečí, že by mohli
býti poškozeni stavební spořitelé?"
Obdržel jsem na tuto interpelaci nic neříkající
odpověď. Ministerstvo soc.péče a ministerstvo
vnitra se o tuto důležitou otázku pramálo
zajímalo. V různých sporech - sám
jsem podal žalobu proti funkcionáři stavební
spořitelny "Bezúročná" -
se sebralo velice mnoho materiálu. (Předsednictví
převzal místopředseda Taub.) V r. 1933
předložil jsem soc.-politickému výboru
resoluci, kterou dne 28. března 1933 posl. sněmovna
přijala. Resoluce zní (čte): "Vláda
se vyzývá, aby podle možnosti předložila
do konce dubna 1933 návrh zákona o stavebních
spořitelnách". Nyní máme rok
1936 a dodnes nebyl tento zákon předložen.
Je tomu tak, že se každé pololetí dovíme,
že se konala v ministerstvu vnitra anebo v ministerstvu soc.
péče anketa a že zákon o stavebních
spořitelnách brzy vyjde. Každé pololetí
však zajde jedna stavební spořitelna a ostatní
agitují klidně dále. Krade-li chudák
dříví, zavře se. Získají-li
trestaná individua poctivé lidi do jistých
stavebních spořitelen, v jejichž čele
sedí s části lidé, kteří
patří již dávno do kriminálu,
nezakročí žádný úřední
orgán, ani tehdy, mohou-li stavební spořitelé
dokázati, že byli o své úspory připraveni.
Nemá smyslu podati zde ve sněmovně novou
resoluci. Mohu konstatovati jen jedno, že vláda jest
svým opominutím spoluvinna na bídě,
kterou způsobily některé stavební
spořitelny.
Na konec několik slov o osidlovací otázce.
Jsou lidé, kteří si přejí,
aby pozemkový úřad pokračoval ve své
činnosti novou pozemkovou reformou. Nemůžeme
prohlásiti, že jsme s tím srozuměni.
Žádáme: Nechť se konečně
provede velkorysá osidlovací akce. Za prvé
osídlení na okrajích měst, kde jest
zemědělství vedlejším zaměstnáním,
za druhé rekultivace ladem ležící půdy,
a za třetí parcelace státních a zbytkových
statků. Ve druhém a třetím případě
by bylo zemědělství hlavním zaměstnáním.
Odpoví se, že to stojí mnoho peněz.
Souhlasí! Ale je-li zde možnost vsunouti desetitisíce
lidí, kteří jsou dnes bez zaměstnání,
opět do pracovního procesu, měly by se zajisté
riskovati peníze. Nechť se uváží,
že ve chvíli, kdy dotyčný má
půdu, nedostane již podporu pro nezaměstnané.
Příklad: Znám státní statek,
jenž měl před několika lety v jednom
roce schodek půl milionu Kč. Kdo jej platí?
Poplatník! V téže obci bylo přes 100
nezaměstnaných, kteří dostávali
normální podporu pro nezaměstnané.
Kdo je platí? Opět poplatník! Kdyby byl statek
propachtován asi 20 nebo 30 nezaměstnaným,
kteří něčemu ze zemědělství
rozumějí, a kdyby tito lidé měli úplně
špatný rok, museli by přece platiti daně
jako každý jiný sedlák. Kromě
toho by se ušetřila podpora pro nezaměstnané.
Není to ojedinělý příklad -
takové příklady by se daly stonásobiti.
Takové státní statky jsou zvláště
na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Pro tyto akce smějí
býti směrodatnými pouze sociální
a hospodářské důvody. Myšlenky
osidlovací se nesmí zneužíti k národnostním
výbojům. Podpora osidlování nesmí
býti něco vedlejšího. Kdo podporuje
osidlování, pracuje
pro rodinné štěstí a zdraví lidu.
Požadavek, jejž žádal Lev XIII již
1891 ve své encyklice "Rerum novarum", že
každý dělník má nárok
na kousek domova a na vlastní dům, nesmí
býti utopií. Schreberovydomkyaweekendové
chaty nesmí býti náhradou za skutečné
rodinné domy. Před několika týdny
navštívil president státu pražskou radnici.
Při této příležitosti vyslovil
přání, aby Praha nevzrostla na mnohem více
než milion obyvatelů. Měli bychom z toho
učiniti závěr a zvláště
vytvořiti péči o byty pro vesnice a malá
města.
S dnešní novelou k zákonu o ochraně
nájemníků končí smutná
kapitola v památníku Československé
republiky. Kéž by nová kapitola, jež jedná
o osídlení, vyprávěla o mnoha lidech,
kteří velkorysým osídlením
naleznou práci, štěstí a spokojenost.
(Potlesk poslanců něm. křesť. sociální
strany.)
Místopředseda Taub (zvoní): Dále
má slovo p. posl. dr Jar. Dolanský.
Posl. dr Jar. Dolanský: Paní a pánové!
Dříve než přejdu k projednávání
tohoto odstavce pořadu schůze, protestuji jménem
komunistické strany proti usnesení krajského
soudu v Praze, kterým se vyslovuje možnost zastavení
"Ľudového deníku", ústředního
listu komunistické strany na Slovensku. Protestuji proti
tomu jménem strany, ale zároveň jménem
českého pracujícího lidu, jako protiútoku
na demokratická práva a na svobody slovenského
lidu, protestuji proti tomu jako proti novému projevu nástupu
reakce proti dělnickým právům a svobodám.
Vyzýváme dělníky v závodech,
všechny dělnické organisace bez rozdílu
a všechny pokrokové vrstvy, aby mohutnou vlnou protestů
v zárodku srazili nápor reakce.
Posl. sněmovna projednává osnovu zákona,
která již neprávem nese označení
zákona o bytové péči. Tato osnova
znamená těžkou ránu existencím
desetitisíců drobných lidí, dělníků,
nezaměstnaných, státních a soukromých
zaměstnanců, drobných živnostníků.
Tato osnova znamená likvidaci jednoho z posledních
zbytků popřevratových vymožeností
pracujícího lidu, ochrany nájemníků.
A dává-li se tato osnova v dnešní tak
mimořádně těžké době
pro pracující lid pod tlakem a diktátem nejreakčnějších
kruhů, národního sjednocení, pravého
křídla agrární strany, reakčních
živlů ze strany živnostenské na stůl
sněmovny, pak je to důkazem, jak u nás troufalost
reakce roste. Zároveň je to však důsledek
oné neblahé politiky paktování s reakcí,
politiky pardonování reakce, která se v tak
ostrém světle ukázala ve dnech prosincových
a v níž se u nás pokračuje. Kdyby tehdá,
v době, kdy nejširší vrstvy pracujícího
lidu byly krajně pobouřeny nad spiknutím
reakce a nad jejím úsilím uchvátiti
nejvyšší mocenská místa ve státě,
byla bývala hozena na váhu ohromná síla
sjednocené dělnické třídy,
dělníků, dělnických organisací,
širokých lidových vrstev, pak by byla bývala
reakce přitlačena ke zdi, pak by byly bývaly
vytvořeny u nás předpoklady nové konstelace
mocenských sil, pak by se bylo ukázalo, že
ani u nás stromy reakce nerostou do nebe, a byla by vzata
chuť reakci útočiti na zbytky vymožeností
pracujícího lidu.
Projednávaná osnova likviduje ony trosky ochrany
nájemníků, které asi po 20 novelisacích
z ochrany nájemníků ještě zbyly.
Od 1. července 1937 ruší se ochrana dvoupokojových
bytů, od 1. července 1938 ruší se ochrana
pro byty nájemníků s celkovým důchodem
18.000 Kč, resp. 30.000 Kč, mají-li zákonnou
povinnost pečovati o výživu aspoň jedné
osoby. Od 1. července 1939 ruší se ochrana
pro byty nájemníků s ročním
úhrnným důchodem 15.000 Kč, resp.
24.000 Kč a od 1. července 1940 ruší
se ochrana bytů o kuchyni a jednom pokoji a pro malé
provozovny.
A tak se prakticky zužuje celá ochrana nájemníků
na byty o jedné místnosti, což je ochrana velmi
problematická, poněvadž právě
ve starých domech jednopokojové byty jsou celkem
vzácností. (Výkřiky.) Ustanovení
§u 6, že zákon neplatí v oblastech, ve
kterých hospodářské, sociální
a bytové poměry vyžadují mimořádných
opatření, je stejně problematické,
poněvadž tyto oblasti mají se určiti
nařízením vlády. Kdyby tu skutečně
měla rozhodovati opravdová sociální
a hospodářská potřeba širokých
vrstev pracujících, pak by nebylo potřebí
tohoto výjimečného opatření,
pak by bylo potřebí prodloužiti aspoň
tu dosavadní ochranu nájemníků, po
případě tuto ochranu ještě zlepšiti.
Ale právě toto ustanovení §u 6 je proto
tak problematické, že možnost použíti
tohoto výjimečného opatření
se dává do rukou vlády, ve které se
čím dále tím více uplatňuje
vliv reakčních sil u nás.
A uvažte, prosím, v jaké situaci dochází
k tomuto odbourání posledních zbytků
ochrany nájemníků!