Pomery sú tak hrozné, že je ťažko hovoriť o výške nájomného a súčasne o nedostatočných zárobkoch robotníkov takým spôsobom, aby to zodpovedalo skutočnosti a pri tom nevzbudzovalo dojem demagogie. Preto nechám radšej hovoriť člena vlády. Pán minister soc. pečlivosti totiž v citovanom sdelení uvádza meziiným aj toto (čte): "Podľaštatistických dát Ústrednej sociálnej poisťovne činí priemerný ročný zárobok poistenca 5097.53 Kč a odhadujesa, že takmer polovica obyvateľstva v našej republike má dôchod pod existenčné minimum, t.j.niže 6.000 Kč ročne. Keď srovnáme uvedené dáta, prichádzame k záveru, že polovici obyvateľstva nie je dostupné nájomné v novostavbe, lebo priemerne činilo by nájomné z 1 obytnej miestnosti viac než 30% a pri byte o 2 miestnostiach až 60% priemerného dôchodku väčšiny obyvateľstva."

Zdôrazňujem, že toto tvrdí člen terajšej vlády a ja nemám príčiny tomu neveriť. Z vlastnej skúsenosti viem, že je to, žiaľbohu, pravda. Zlo spočíva v tom, že pomerne k výške nájomného a k cenám životných potrieb sú mzdy robotníkov malé, nedostatočné. Malé sú v celej republike a na Slovensku sú eštemenšie než v krajinách historických. Na dôkaz toho uvediem niektoré dáta zo štatistiky Ústrednej sociálnej poisťovne. Je to podľa stavu z r. 1935. V prvých štyroch najnižších príspevkových triedach bolo v historických krajinách 63% poistencov. Na Slovensku a Podkarpatskej Rusi bolo v týchto štyroch najnižších triedach až 80% poistencov. Sú to triedy, v ktorých je zárobok do 18 Kč denne a priemerný denný zárobok 4 až 16 Kč.

Za takýchto okoľností je veľmi chúlostivou vecou prevádzať rušenie ochrany nájomníkov. Nie je celkom samozrejmé, keď sa majú vylúčiť z ochrany nájomníkov dvojizbové byty. Tu sú interesované menovite nižšie kategorie zamestnancov, ktorých dôchodky sú veľmi malé.

A keď sa už prevádzajú zmeny pri ochrane nájomníkov, bolo by potrebné, aby boly učinené príslušné opatrenia proti neodôvodnenému zvyšovaniu nájomného, a to tak v domoch starých, ktoré patrily pod ochranu nájomníkov, ako aj v novostavbách, ktoré ochrane nájomníkov nepodliehaly.

V súvise so zákonom o stavebnom ruchu spomína sa i postihové právo štátu, t. zv. regres. Keby k uskutočneniu tohoto došlo, bolo by potrebné postihové právo obmedziť iba na tých vlastníkov domov, ktorí sú majetkove silní. Svojho času priniesol časopis "Domov", patriaci istej vládnej strane, údaje o štátnej záruke na vily niektorých pánov poslancov, ktorých ročný dôchodok odhaduje na 100.000 až 160.000 Kč. Dľa týchto údajov niektorí páni poslanci vypožičali si na svoje"psie búdy" státisíce Kč. Štát prevzal záruku a platil ťažké tisíce na úrokoch i úmore. Neviem, nakoľko sa toto všetko zakladá na pravde, hoci mám pri ruke dosť podrobné údaje, ale ak je to pravda, musí to robiť zlú krv. Tie vily, o ktorých je reč, majú sa nachádzať v Prahe-Střešoviciach. Je povinnosťou štátu, aby pomáhal sociálne slabým, ale nie je na mieste, keď využívajú pomoc štátu ľudia, ktorí niesú na tú pomoc odkázaní.

Na koniec chcem zdôrazniť, že činy terajšej vládnej koalície preto nie sú uspokojivé, preto nie sú také, ako by si to terajšie hospodárske a sociálne pomery vyžadovaly, lebo sa pri týchto činoch v dostatočnej miere neuplatňujú zásady kresťanskej spravedlivosti a neuplatňuje sa zreteľ na záujmy štátu. Veľmi sa uplatňuje na škodu veci zreteľ na stranícke záujmy vládnych strán. Podobne keď Slovensko trpí hospodársky a sociálne viac než historické krajiny nášho štátu, príčina je v tom, že sa vo vláde dostatočne neuplatňujú záujmy Slovenska. Preto nám je potrebná taká vláda, v ktorej činoch sa bude uplatňovať čo možno najviac kresťanských prvkov a slovenskej sily. (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Zajiček. Dávám mu slovo.

Posl. Zajiček [německy]: Slavná sněmovno!

Ochrana nájemníků byla zavedena za války, aby vojáci, až se vrátí domů, nalezli opět aspoň svůj starý domov. Po válce měla ochrana nájemníků smysl tam, kde byla nouze o byty, měla smysl pro lidi, kteří žili ve špatných finančních poměrech. Ochrana nájemníků se stala nesmyslnou pro všechny lidi, kteří byli zámožní, a pro místa, kde již nebyla nouze o byty. Po převratě bylo všem jasno, že se musí ochrana nájemníků zrušiti. Podle kterých směrnic se má toto zrušení uskutečniti, řekl tehdejší ministr soc. péče Habrman v důvodové zprávě k návrhu zákona o ochraně nájemníků z r. 1922 (čte): "Musí býti cílem státní bytové politiky přiblížiti činže v starých domech k činžím v těch nových domech, které byly bez jakékoliv finanční podpory vystavěny z veřejných prostředků." Dále řekl ministr Habrman: "Tak budou odstraněny poslední zbytky nuceného hospodářství válečné doby." Tak mluvil před 14 roky soc.-demokratický ministr soc. péče. Myslím, že se ani soc. demokraté, ani celé bytové zákonodárství nedrželi těchto směrnic.

Naše strana říkala vždy po všechna ta léta: Co nejvíce bolí mladé lidi, je to, že jsou neobyčejně vysoké činže v nových domech. Žádali jsme po celá léta opatření, aby byly sníženy činže v nových domech. Navrhovalo se, aby stát ustanovil maximální výšku pro tyto činže. Kdyby se to bylo udělalo, byl by býval následek, že ani jediný člověk by již nebyl stavěl. Tento návrh nelze přijmouti. Prohlásili jsme: Jest jenom jediná cesta snížiti činže v nových domech a ta je, aby se co nejvíce stavělo. Stavění se u nás vzorně podporovalo především státní zárukou, stavebním příspěvkem a osvobozením od daní. Jest nám jasno, že tyto výhody neprospívají v těch státech, kde nemůže býti užito laciných peněz. Bylo by se u nás stavělo ještě mnohem více a především laciněji, kdyby byly sledovány naše podněty: Žádali jsme opětně, že musí býti konečně něco podniknuto proti lichvě se staveništi. Připomínám zde Prahu. Žádali jsme opatření proti lichvě se stavebním materiálem. Připomínám, že ještě před několika lety stál cement neobyčejně mnoho.

Tímto podporováním stavebního ruchu bylo nejen opatřeno mnoho práce, nýbrž i činže byly v nových domech sníženy. Toto ohromné, příkladné stavební dílo bude vždy spojeno se jménem tehdejšího odborového přednosty Kubišty.

Řekli jsme potom, že činže v starých domech musí býti přiměřeně zvýšeny. Když jsem před několika lety žádal, aby byl stát tam, kde je nájemníkem, zavázán zaplatiti sedminásobnou mírovou činži, prohlásil jeden český časopis, že tím chci vypuditi menšinové školy. Když jsem na příkaz svého klubu v soc.politickém výboru navrhl, aby akciové společnosti, na př. firma Meinl a Radlická, byly vyňaty z ochrany nájemníků, řeklo se, že se tím zdraží káva a mléko. Když jsem jednou prohlásil, že nejsou pouze chudobní nájemníci, nýbrž také chudí majitelé domů, bylo tohoto prohlášení v shromážděních nájemníků v severních Čechách užito k tomu, že se řeklo: Ten chce nájemníky sesměšniti! Není tomu ještě tak dávno a byli milionáři, anebo aspoň velice bohatí lidé, kteří bydleli v chráněných bytech, zatím co majitel domu neměl práva se nastěhovati do vlastního domu. Ochranou takových nájemníků, kteří ochrany nepotřebují, utrpěli stavební dělníci a stavební řemeslníci velikou škodu, protože tím nebyly omezeny pouze novostavby, nýbrž bylo také provedeno málo oprav domů.

Dovolte mi několik slov k otázce oprav domů. Naše strana navrhovala v době, kdy ještě nebylo zákona o opravách domů ani v Německu ani v Rakousku, aby byl u nás takový zákon vydán. Naše návrhy byly odmítnuty. A když byl přijat před několika lety zákon o opravě domů, řekli jsme v kritice, že pravděpodobně nebude opraven tímto zákonem ani jediný větší dům. Měli jsme, bohužel, pravdu. Dnešní zákon o opravě domů je zajisté dobrý, i když neodpovídá všem přáním.

Několik slov k nynější osnově zákona a to o podpoře stavebního ruchu. Velice litujeme, že se podpora stavebního ruchu podle nynějšího zákona omezuje téměř zcela na nejmenší byty a při těch předně na obytné kuchyně. Máme tu velké pochybnosti, především proto: V Československé republice, zvláště v Praze, Brně a Bratislavě, je jak známo neobyčejně nízký bytový standard, mnohem nižší než na př. v Paříži nebo v Londýně nebo v Berlíně. Máme v Praze ze všech bytů 68% nejmenších bytů, z těch 27% jest obytných kuchyní a 41% bytů, které se skládají toliko z pokoje a kuchyně. Doufáme všichni, že bude v několika desítkách let přece jen vyšší bytový standard a tu se tážeme: Co se zde stane s těmi mnohými nejmenšími byty? Nejsme proti podpoře staveb nejmenších bytů, ale žádáme, aby nebyly podporovány jenom nejmenší byty, nýbrž také malé byty a to i v zájmu nájemníků. Nájemníci budou moci být vypovídáni podle zákona o ochraně nájemníků z dvoupokojových bytů. Co bude následek toho? Že povstane veliká potřeba, veliká poptávka po dvoupokojových bytech. Nepodporuje-li se však nyní stavba dvoupokojových bytů, bude následek ten, že dvoupokojové byty velice stoupnou v ceně. Tedy něco, co jste zajisté nezamýšleli.

Co dále posuzujeme, jest to, že stavební příspěvek bude v protivě k dřívějšímu zákonu povolen pouze obcím. Pánové, říkáme, ze jest vedlejší věcí, kdo staví. Hlavní věcí jest, že se staví. A bylo by povinností státu podporovati každého, kdo staví, předpokládaje ovšem, že zachová určité předpisy.

Co se podle dnešní osnovy zákona týče ochrany nájemníků, bude nyní krok za krokem zrušována. Je to kompromis, který konečně nikoho neuspokojí. Pánové, dovolte mně, abych poukázal jen na jednu myšlenku. Nejsou to sta a tisíce, nýbrž tvrdím, že jsou desetitisíce řemeslníků a dělníků, kteří bydlí v rodinném domku, jejž si nevystavěli sami, nýbrž jejž zdědili po otci. Nebydlí v tomto starém domě sami, obyčejně mají ještě jednoho nájemníka. Tito majitelé domů jsou odkázáni na činži, kterou dostávají. Potrvá-li ochrana nájemníků dále, obdrží tito majitelé domů, kteří jsou sami dělníci nebo staří řemeslníci, dřív nebo později tolik jako nic, na druhé straně však nemají také ani peněz k opravě svých starých, malých domů. Nynější znění zákona jest výhodou pro nájemníky v těchto malých, starých domech, ale jest na újmu pro majitele domů, jimiž jsou z velké části dělníci a řemeslníci, ale také na značnou újmu pro stavební dělníky a stavební řemeslníky.

Několik slov k otázce postihu. Naše strana zastupovala vždy toto stanovisko: Stát má užíti stavebního postihového práva a užíti ho tam, kde se lidé obohatili. Máme v Praze případy, kde se se státní podporou vystavěly činžovní domy, kde činže není ani o haléř lacinější než v soukromých domech. Máme v Praze přepychové vily, které byly vystavěny se státní podporou, aniž měl stát doposud odvahu říci: "Milý příteli, ty musíš něco vrátit." Naproti tomu se nemá užíti postihového práva při rodinných domech a při družstevních domech. Byl učiněn nějaký čas pokus, užíti postihového práva, pokud jde o družstevní domy. Dámy a pánové! Většina družstev jest ve velice těžkém postavení. Kdyby se nyní uskutečnilo proti těmto družstvům postihové právo, způsobilo by to, že by tato družstva žádala o státní sanaci. Nějakou dobu se družstvům dokonce přikazovalo, že musí za účelem sanace zvýšiti činže. Pánové, myslím, že se nemohou družstva sanovati takovými rozkazy, nýbrž nanejvýše zničiti.

Cítím povinnost říci s tohoto místa také něco o tak zvaných stavebních spořitelnách. Jsou to družstva, která chtějí účelovým šetřením levně opatřiti svým členům peníze potřebné k novostavbám anebo k oddlužení. V Československé republice a ani v Anglii a v Německu nebyly s těmito stavebními družstvy učiněny nejlepší zkušenosti v posledních letech, především proto, že tyto stavební spořitelny lidem příliš mnoho slibovaly. Mluvil jsem před 5 nebo 6lety s tohoto místa o prospektu jedné československé stavební spořitelny, kde se lidem slibovaly bezúročné peníze. Druhý důvod, proč se lidé stali brzy nespokojenými, jest neobyčejně dlouhá čekací lhůta. Aby se tato lhůta zkrátila, přišly některé stavební spořitelny na nápad vypůjčiti si cizí peníze. Bylo to dobře míněno, ale za několik let se dostaly právě pro tyto cizí peníze do katastrofy, která nemá sobě rovné. Družstva se pokusila získati nové členy, aby si opatřila nové peníze. Propaganda pohltila obrovské částky. K tomu přišla ještě režie a konečně bylo členům družstev jasné, že neobdrží peníze nikde tak draho jako ve stavebních úsporných družstvech. Vlastí stavebních spořitelen je Anglie, kde bylo již v r. 1931 170.000 stavebních spořitelen. Asi před 11 lety se rozšířilo toto hnutí po Německé říši a v posledních 11 letech tam bylo přiděleno ročně 50 až 60 milionů marek. Úhrnem tam stavební spořitelny zřídily 71.000 rodinných domů. Před několika lety bylo v Německu 300 stavebních spořitelen. Když byl vydán v Německu známý zákon o stavebních spořitelnách, byl první následek, že stát zastavil činnost 250 stavebních spořitelen. Zbylých 50 stavebních spořitelen jen živořilo, ačkoliv obdržely v r. 1933 úvěr 100 milionů marek. O stavebních spořitelnách Československé republiky vám nemohu podati žádnou úřední zprávu, protože žádná úřední zpráva neexistuje. Snad smím poukázat na toto: Když se u nás objevily stavební spořitelny, podal jsem dne 29. ledna 1931 ministru soc. péče interpelaci, ve které stojí (čte): "V poslední době se také v Československé republice agituje pro stavební spořitelny, které se nabízejí, že půjčí laciné, ba i bezúročné stavební peníze. Opravdu dobře založené stavební spořitelny se mají podporovati. V tomto hnutí jest však nebezpečí, že jedna neb druhá pokladna slíbí více než může dodržeti." Dal jsem panu ministru tyto otázky: "Jste ochoten všechny stavební spořitelny v republice dáti trvale pod dohled? Jste ochoten solidně pracující stavební spořitelny v každém směru podporovati? Jste ochoten zakročiti ve srozumění s příslušnými ministerstvy všude tam, kde hrozí nebezpečí, že by mohli býti poškozeni stavební spořitelé?"

Obdržel jsem na tuto interpelaci nic neříkající odpověď. Ministerstvo soc.péče a ministerstvo vnitra se o tuto důležitou otázku pramálo zajímalo. V různých sporech - sám jsem podal žalobu proti funkcionáři stavební spořitelny "Bezúročná" - se sebralo velice mnoho materiálu. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) V r. 1933 předložil jsem soc.-politickému výboru resoluci, kterou dne 28. března 1933 posl. sněmovna přijala. Resoluce zní (čte): "Vláda se vyzývá, aby podle možnosti předložila do konce dubna 1933 návrh zákona o stavebních spořitelnách". Nyní máme rok 1936 a dodnes nebyl tento zákon předložen. Je tomu tak, že se každé pololetí dovíme, že se konala v ministerstvu vnitra anebo v ministerstvu soc. péče anketa a že zákon o stavebních spořitelnách brzy vyjde. Každé pololetí však zajde jedna stavební spořitelna a ostatní agitují klidně dále. Krade-li chudák dříví, zavře se. Získají-li trestaná individua poctivé lidi do jistých stavebních spořitelen, v jejichž čele sedí s části lidé, kteří patří již dávno do kriminálu, nezakročí žádný úřední orgán, ani tehdy, mohou-li stavební spořitelé dokázati, že byli o své úspory připraveni. Nemá smyslu podati zde ve sněmovně novou resoluci. Mohu konstatovati jen jedno, že vláda jest svým opominutím spoluvinna na bídě, kterou způsobily některé stavební spořitelny.

Na konec několik slov o osidlovací otázce. Jsou lidé, kteří si přejí, aby pozemkový úřad pokračoval ve své činnosti novou pozemkovou reformou. Nemůžeme prohlásiti, že jsme s tím srozuměni. Žádáme: Nechť se konečně provede velkorysá osidlovací akce. Za prvé osídlení na okrajích měst, kde jest zemědělství vedlejším zaměstnáním, za druhé rekultivace ladem ležící půdy, a za třetí parcelace státních a zbytkových statků. Ve druhém a třetím případě by bylo zemědělství hlavním zaměstnáním. Odpoví se, že to stojí mnoho peněz. Souhlasí! Ale je-li zde možnost vsunouti desetitisíce lidí, kteří jsou dnes bez zaměstnání, opět do pracovního procesu, měly by se zajisté riskovati peníze. Nechť se uváží, že ve chvíli, kdy dotyčný má půdu, nedostane již podporu pro nezaměstnané. Příklad: Znám státní statek, jenž měl před několika lety v jednom roce schodek půl milionu Kč. Kdo jej platí? Poplatník! V téže obci bylo přes 100 nezaměstnaných, kteří dostávali normální podporu pro nezaměstnané. Kdo je platí? Opět poplatník! Kdyby byl statek propachtován asi 20 nebo 30 nezaměstnaným, kteří něčemu ze zemědělství rozumějí, a kdyby tito lidé měli úplně špatný rok, museli by přece platiti daně jako každý jiný sedlák. Kromě toho by se ušetřila podpora pro nezaměstnané. Není to ojedinělý příklad - takové příklady by se daly stonásobiti. Takové státní statky jsou zvláště na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Pro tyto akce smějí býti směrodatnými pouze sociální a hospodářské důvody. Myšlenky osidlovací se nesmí zneužíti k národnostním výbojům. Podpora osidlování nesmí býti něco vedlejšího. Kdo podporuje osidlování, pracuje

pro rodinné štěstí a zdraví lidu. Požadavek, jejž žádal Lev XIII již 1891 ve své encyklice "Rerum novarum", že každý dělník má nárok na kousek domova a na vlastní dům, nesmí býti utopií. Schreberovydomkyaweekendové chaty nesmí býti náhradou za skutečné rodinné domy. Před několika týdny navštívil president státu pražskou radnici. Při této příležitosti vyslovil přání, aby Praha nevzrostla na mnohem více než milion obyvatelů. Měli bychom z toho učiniti závěr a zvláště vytvořiti péči o byty pro vesnice a malá města.

S dnešní novelou k zákonu o ochraně nájemníků končí smutná kapitola v památníku Československé republiky. Kéž by nová kapitola, jež jedná o osídlení, vyprávěla o mnoha lidech, kteří velkorysým osídlením naleznou práci, štěstí a spokojenost. (Potlesk poslanců něm. křesť. sociální strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Jar. Dolanský.

Posl. dr Jar. Dolanský: Paní a pánové! Dříve než přejdu k projednávání tohoto odstavce pořadu schůze, protestuji jménem komunistické strany proti usnesení krajského soudu v Praze, kterým se vyslovuje možnost zastavení "Ľudového deníku", ústředního listu komunistické strany na Slovensku. Protestuji proti tomu jménem strany, ale zároveň jménem českého pracujícího lidu, jako protiútoku na demokratická práva a na svobody slovenského lidu, protestuji proti tomu jako proti novému projevu nástupu reakce proti dělnickým právům a svobodám. Vyzýváme dělníky v závodech, všechny dělnické organisace bez rozdílu a všechny pokrokové vrstvy, aby mohutnou vlnou protestů v zárodku srazili nápor reakce.

Posl. sněmovna projednává osnovu zákona, která již neprávem nese označení zákona o bytové péči. Tato osnova znamená těžkou ránu existencím desetitisíců drobných lidí, dělníků, nezaměstnaných, státních a soukromých zaměstnanců, drobných živnostníků. Tato osnova znamená likvidaci jednoho z posledních zbytků popřevratových vymožeností pracujícího lidu, ochrany nájemníků. A dává-li se tato osnova v dnešní tak mimořádně těžké době pro pracující lid pod tlakem a diktátem nejreakčnějších kruhů, národního sjednocení, pravého křídla agrární strany, reakčních živlů ze strany živnostenské na stůl sněmovny, pak je to důkazem, jak u nás troufalost reakce roste. Zároveň je to však důsledek oné neblahé politiky paktování s reakcí, politiky pardonování reakce, která se v tak ostrém světle ukázala ve dnech prosincových a v níž se u nás pokračuje. Kdyby tehdá, v době, kdy nejširší vrstvy pracujícího lidu byly krajně pobouřeny nad spiknutím reakce a nad jejím úsilím uchvátiti nejvyšší mocenská místa ve státě, byla bývala hozena na váhu ohromná síla sjednocené dělnické třídy, dělníků, dělnických organisací, širokých lidových vrstev, pak by byla bývala reakce přitlačena ke zdi, pak by byly bývaly vytvořeny u nás předpoklady nové konstelace mocenských sil, pak by se bylo ukázalo, že ani u nás stromy reakce nerostou do nebe, a byla by vzata chuť reakci útočiti na zbytky vymožeností pracujícího lidu.

Projednávaná osnova likviduje ony trosky ochrany nájemníků, které asi po 20 novelisacích z ochrany nájemníků ještě zbyly. Od 1. července 1937 ruší se ochrana dvoupokojových bytů, od 1. července 1938 ruší se ochrana pro byty nájemníků s celkovým důchodem 18.000 Kč, resp. 30.000 Kč, mají-li zákonnou povinnost pečovati o výživu aspoň jedné osoby. Od 1. července 1939 ruší se ochrana pro byty nájemníků s ročním úhrnným důchodem 15.000 Kč, resp. 24.000 Kč a od 1. července 1940 ruší se ochrana bytů o kuchyni a jednom pokoji a pro malé provozovny.

A tak se prakticky zužuje celá ochrana nájemníků na byty o jedné místnosti, což je ochrana velmi problematická, poněvadž právě ve starých domech jednopokojové byty jsou celkem vzácností. (Výkřiky.) Ustanovení §u 6, že zákon neplatí v oblastech, ve kterých hospodářské, sociální a bytové poměry vyžadují mimořádných opatření, je stejně problematické, poněvadž tyto oblasti mají se určiti nařízením vlády. Kdyby tu skutečně měla rozhodovati opravdová sociální a hospodářská potřeba širokých vrstev pracujících, pak by nebylo potřebí tohoto výjimečného opatření, pak by bylo potřebí prodloužiti aspoň tu dosavadní ochranu nájemníků, po případě tuto ochranu ještě zlepšiti. Ale právě toto ustanovení §u 6 je proto tak problematické, že možnost použíti tohoto výjimečného opatření se dává do rukou vlády, ve které se čím dále tím více uplatňuje vliv reakčních sil u nás.

A uvažte, prosím, v jaké situaci dochází k tomuto odbourání posledních zbytků ochrany nájemníků!