Místopředseda Taub (zvoní): Dále
má slovo pan posl. Jenšovský.
Posl. Jenšovský: Slavná sněmovno!
K předložené osnově zákona o
stavebním ruchu po změnách, které
byly k jeho dobru učiněny v soc.-politickém
výboru, mám jenom jednu výtku, že přichází
na stůl poněkud pozdě. Je celá třetina
roku pryč a ta jedna třetina mohla znamenati u řady
lidí zlepšení jejich existencí a mohla
znamenati 1/4 roku jejich lepšího života, který
by ztrávili ne o podporách, nýbrž v
práci.
Osnova zákona má dvojí tendenci. Především
řeší nouzi o malé byty, v druhé
řadě řeší otázku nezaměstnanosti.
Že by ji odstranila úplně, nemohu uvěřiti,
poněvadž jsou zde ještě jiní, silnější
činitelé, kteří tuto otázku
nedovolí jenom tímto zařízením
vyřešiti. Bohužel také krátké
trvání necelých 3 let bude míti také
jen účinek injekce, která snad zeslabený
hospodářský organismus státu má
posíliti aspoň na tolik, aby sebral sil k dalším
účinnějším opatřením,
která by mohla stejně účinně
způsobiti obrat k lepšímu v této veliké
katastrofě a neštěstí postižených.
Stejně i nouze o menší, poměrně
levné byty dosáhla netušené výše.
Mezitím, co velké byty možno získati
jistě v Praze a ba i v jiných městech velmi
snadno, nouze o malé byty dosahuje té výše,
že hlavně na obecních úřadech
vždycky se jedná o paniku, když se objeví
malý levnější byt. Přichází
až 30 žadatelů, ba i více, aby získali
tento byt, ten levnější byt, který také
znamená úlevu jejich existence. Nejtěžší
případy jsou s otázkami nových domácností.
Nemožnost zařizovati tyto nové domácnosti
má opět dvojí nepříjemnost.
Není možno zařizovati domácnosti, nepřibývá
práce, která je tolik žádána
všemi, kteří by rádi pracovali.
Že osnova zákona řeší, slavná
sněmovno, tuto otázku malých bytů
i otázku zaměstnanosti, za to mohu velmi srdečně
poděkovati panu ministru soc. péče, který
si dal záležeti na tomto návrhu zákona,
aby řešil otázku malých bytů
a nezaměstnanosti poněkud velkoryseji, než
se to dělo dříve.
Při postupném odstraňování
zákona o ochraně nájemníků,
když byla zrušena ochrana 3pokojových bytů,
zdálo se, že stav zůstane týž,
že nájemníci spokojí se s přirážkou
a zůstanou v bytech. Tento předpoklad se však
nesplnil. Nájemníci z 3pokojových bytů
vystěhovali se po zrušení ochrany těchto
bytů a získávali menší byty,
poněvadž mohli je snáze zaplatiti než
ti, kteří tyto nízké byty dříve
obývali a je opouštěli. Tento stav znamená,
že nouze a bída zasáhla již i vrstvy,
které dříve mohly lépe žíti,
které dříve mohly si popřávati
byty dvoupokojové.
Jaká je situace na trhu bytů, hlavně malých,
toho jsou ukázky, které překvapují
svojí drastičností, poněvadž
drobný člověk, který je vázán
na malý byt a který takový byt bez ochrany
musí si vzíti, platí daleko dražší
činži než lidé bohatí, poněvadž
za lm2 takového drobného bytu platí
daleko přes 100 Kč roční činže.
To znamená, že z bytu o 15 m2 platí
se až 2000 Kč, z bytu o 24 až 30 m2
3500 až 4000 Kč. To je, paní a pánové,
jistě otázka, která musí každého,
kdo chce aspoň poněkud podle poměrů
žíti, vésti k tomu, aby byl vděčen,
že zákon přináší opatření,
které může tuto věc velmi radikálně
změnit.
Jsme tu u otázky etapového rušení ochrany
nájemníků. Velká řada zájemců
tvrdí, že zákon o ochraně nájemníků
působí na stavební ruch nepříznivě,
ale já osobně tomu nevěřím.
Za prvé nové domy nemají žádné
ochrany nájemníků a za druhé stavební
ruch v letech 1927 až 1929 byl při plné ochraně
nájemnické tak veliký, že takového
není pamětníka. Spíše je tu příčinou
světový chaos finanční, nedůvěra
v podnikání a konečně čekání
na vývin všeobecných poměrů hospodářských,
jimž strach před válkou přidává
neobyčejné ostrosti.
Osnova zákona řeší nedostatek levných
bytů velmi prozíravě jednak úlevou
daňovou, jednak garancií i přímou
podporou. Připravovaným novým opatřením
na zrušení ochrany dvoupokojových bytů
od 1. července 1937 bez rozmnožení finančně
přístupných bytů pro postižené
nastala by bezpečně nejen bytová, nýbrž
také existenční katastrofa ve velké
řadě úřednických a živnostenských
rodin, nehledě ani na zpětný účinek,
asi takový, jakým byl pohyb nájemníků
z bytů třípokojových na vrstvy námezdní.
Lituji jen, že předcházející
vládní nařízení č. 1
ze dne 20. prosince 1935 o daňových úlevách
na stavební práce nebylo dříve projednáno
v soc.-politickém výboru, že nebylo projednáno
instancemi sněmovními, aby mohlo býti zlepšeno
do té míry, že by poskytlo také mnoho
práce, mnoho zaměstnání živnostnictvu,
dělnictvu a všem těm, kteří jsou
zúčastněni na pracích při opravách
domů.
Paní a pánové, celá činžovní
a domovní daň vynáší podle státního
rozpočtu 167 mil. Kč ročně. Podle
odhadu při plném použití tohoto vládního
nařízení bude možno vyčerpati
asi 20 až 25 mil. Kč - tedy dohromady příštipkářství,
jehož účinek nebude v širokém okruhu
zájemníků ani cítit, poněvadž
toto vládní nařízení nemá
oné velkorysosti, které by bylo potřebí.
Tvůrcům tohoto díla se zdálo, že
by tu patrně měli dostávati majitelé
domů nějakou subvenci. To je jistě veliký
omyl. Zde se měla poskytnouti pomoc maloživnostem,
které už dnes dospěly mnohde až k žebrácké
mošně. Za takovouto pomoc nutno poděkovati,
a kdyby toto nařízení neobsahovalo zároveň
daňovou amnestii v případě stavby,
dovolil bych si doporučiti, aby tento "dar" byl
napříště vrácen k přepracování
a novému projednávání. Zde se šetřilo
nemístně a ke škodě věci samé.
Nařízení mělo obsáhnouti svým
účinkem všechny nájemné objekty
v plné hodnotě oprav, neboť to není
subvencování, nýbrž poskytování
práce živnostem a jejich dělnictvu. Pro státní
pokladnu zůstane nakonec lhostejno, je-li nějaká
částka vyplacena ve formě podpor v nezaměstnání,
či objeví-li se táž částka
jako schodek na dani činžovní, ale veřejnosti
a hlavně samosprávě to není jedno;
její sociální péče jen těžko
unese všechny tíživé povinnosti.
Po stránce morální je však tato nemístná
úspornost ministerstva financí ještě
horší. Živnostník zaměstnává
pravidelně mladé dělnictvo. Racionalisovaná
výroba tovární dosud nedorostła resp.
nechce dorůsti na opravování starých
domů, to se ještě ponechává živnostem
rukodělným. Proto poskytnouti živnostníkům
možnost zachycení znamená zachytiti řemeslnický
dorost v jeho nejchoulostivějším věku
- a to je přece jen velikou povinností státu
- aby se mohla aspoň na pár měsíců
poskytnouti těmto mladým lidem možnost utvrditi
se v řemesle a vydělati si pořádnou
prací kus chleba.
Druhou tendencí osnovy zákona o stavebním
ruchu je pomoc nezaměstnaným. Nebudu, dámy
a pánové, statisticky dokládati, co je všeobecně
známo o tomto rozsáhlém neštěstí,
jemuž padla za oběť valná část
národního majetku a které již po dobu
5let přináší nejtěžší
zlo bídy a demoralisace, jíž začíná
propadati kdekdo.
Vyskytly se hlasy, že nezaměstnanost je problém
socialistický, a také prostředky, jimiž
jednak stát, jednak veřejné korporace tuto
bídu, vzniklou nezaměstnaností, veřejnými
podporami zmirňují, přičítají
se k tíži vrstvám stojícím za
stranami socialistickými. Je tu však veliký
omyl. Bez zaměstnání nejsou dnes jen socialističtí
dělníci; touto bolestí trpí skoro
všechny vrstvy naší společnosti, když
ne přímo, tedy nepřímo, poskytujíce
pomoc svým známým či příbuzným,
a nedostatek koloběhu peněz zahýbal již
i pevností starých, tradičně zámožných
rodin. Není nezaměstnán už jen dělník;
stejně trpí živnostník, trpí
inteligence, obchod, prostě trpí celé hospodářství
a přebytek obilního monopolu je jen dokladem, kolik
si dnes lidé dovedou odepříti, aby ještě
další dny měli možnost klamat žaludek.
Proto nezaměstnanost není problém socialistický,
to je problém společenský, problém
státní, problém lidský, a přináší-li
pan ministr soc. péče injekci práce, věřím,
že nebude nikoho, kdo by mu nepomáhal, neboť
jen všemi kladnými silami můžeme pozvolna
paralysovati toto zlo, které ohrožuje všechny.
Že je neodstraníme docela, věřím
také. Je tu nahromaděno příliš
mnoho velikých činitelů, než aby tu
mohlo býti přes noc vykonáno vše, co
bylo za léta zameškáno.
Jednou z nejzávažnějších překážek
úplného potření nezaměstnanosti
je postup světové racionalisace. Už v loňské
zprávě živnostenských inspektorátů
se uvádí, že nezaměstnanost není
ani tak produktem světové krise, jako výsledkem
snah racionalisačních a nových pracovních
metod.
Přehlédneme-li výrobu, paní a pánové,
jen za dobu 25 roků, tedy vidíme, že je tu
úplný převrat, že je tu něco,
předčím stojíme, s čím
si nevíme pro začátek rady a co bude ještě
dlouho hádankou, aby tato otázka byla řešena
ve shodě s lidskými existencemi. To již nejsou
jen ony velké stroje, které lámou kámen
nebo železo, to jsou také malé, nepatrné
přístroje. Jetu na příklad autogenní
sváření. Kdybyste se dnes podívali
do výroby, kolik takový malý drobný
plamének, takové elektrické sváření
vyřadilo z práce lidí, viděli byste,
že je nutno tuto otázku řešiti s veškerou
vážností, poněvadž tito lidé,
vyřadění racionalisací, nikdy se snad
již do práce zpět nedostanou, aspoň
ne do práce řemeslnické, poněvadž
tato práce rukodělná je vykonávána
novými vynálezy, novými stroji. Jsou, paní
a pánové, stroje, které na př. v továrnách
na automobily vyřazují až 24 lidí, kde
na jejich místě pracuje dnes jeden, nanejvýše
2 lidi při obsluze takového nového automatu.
Stroj se tu stal bezpodmínečným pánem
člověka. Stroj, racionalisace je tu zprofanována
lidským sobectvím. To už není otázka
politická, co bude s těmito lidmi, to je věc
všech, jimž záleží na osudu státu,
na osudu kultury a lidstva.
Ze své vlastní prakse vidím denně,
jak kvetoucí dříve rodiny propadají
zlu nezaměstnanosti. Paní a pánové,
vidím své staré kamarády, lidi, se
kterými jsem před lety pracoval, jak pomalu chátrají,
jak propadají zlu nezaměstnanosti, upadají
do bídy, a jak se z nich stávají lidé,
kteří se již bojí jíti mezi slušně
oblečené lidi. A konečně, když
vidíte jejich příbytky, jde z toho přímo
hrůza. Přijde úředník, jeho
žena prosí proboha o pomoc; věc se dá
vyšetřit, v bytě není žádný
nábytek, jen u kamen je slamník a na slamníku
nemocný muž, není na doktora, není na
pomoc, není kus chleba, celá rodina je vystavena
této hrozné bezpomoci a pak, paní a pánové,
divte se, jak tyto lidi bolí, když se jim vyčítají
tyto nuzné podpory, které jim lidská společnost
je povinna dát! Výčitky těchto podpor
jsou nejtěžším obviněním
těch,kteří je ať za jakýmkoliv
účelem pronášejí. Snad je to
pravda, že se najdou lidé, kteří dovedou
dobu zužitkovávati - nepopírám - také
v řadách nezaměstnaných, ale to jsou
jen výjimky a kvůli nim ponechati na pospas osudu
všechny řádné lidi, jimž práci
nabídnouti nemůžeme, bylo by kruté a
nedůstojné moderních lidí. Kdo vyčítá,
nechť poradí, jak zaměstnati tyto nešťastníky,
jimž není skok pod vlak hrdinským činem,
nýbrž zoufalým útěkem před
nepřekonatelnou hrůzou z takového života.
Ti lidé nechtějí podpory, chtějí
práci, dostatečnou práci, kterou by se mohli
živit.
Ohromné množství rozvratů rodinných,paní
a pánové, to je otázka, která již
velmi hluboko zasahuje do společnosti lidské. Nezaměstnanost
přivádí ohromnou spoustu rozvodů.
Snad muž se ženou se někam skryjí, ale
kam skrývají děti? Děti jsou přivedeny
na obecní úřad, z teplého prostředí
rodinného jsou vrženy do studeného prostředí
ústavního. Ty děti vyrůstají
s hořkostí v srdci, ty budou míti tu nejčernější
vzpomínku na dobu svého mládí a budou
jednou možná velkou přítěží
celé lidské společnosti.
Proto racionalisace nesmí býti zužitkována
jen těmi, kdož mohou její plody zaplatiti.
Racionalisace musí přinésti prospěch
všem a proto je nutno, aby odpovědní lidé
myslili na odvrácení dalších hromadných
škod a neštěstí. Má-li býti
definitivně pomoženo, musí se tak díti
prostředky, které jsou s to pomoci definitivně.
Ráz krise, jak bylo již častokráte dokázáno,
není konjunkturální, nýbrž strukturální.
Je to krise naší společnosti, na jejíchž
základech, když si to tato společnost včas
neuvědomí, buď pomřou nebo se stanou
zločinci celé statisíce lidí. Osnova
zákona, o níž kladu si za čest před
vámi hovořit, je tříletým provisoriem.
Co bude po třech letech? Bude lépe? Bohužel
nebude. Bude stejně zase bušiti bída na dveře
tohoto sboru, aby čelil jejím výstřelkům.
Nebylo by, slavná sněmovno, lépe, kdybychom
již dnes hledali pomoc pro dobu, která se bezpečně
dostaví a která bude možná ještě
těžší než dnešní? Dnešním
pracovním metodám nikdo nestačí v
jejich tempu. 48 hodinová doba pracovní je již
příliš dlouhá pro způsob dnešní
moderní výroby v našich závodech. Ne
nadarmo již několik roků alarmuje Mezinárodní
úřad práce v Ženevě mocné
tohoto světa, aby pamatovali na úpravu pracovní
doby se zřetelem na změněné způsoby
výroby, na technický pokrok a vražedné
tempo, jemuž nestačí již žádné
objednávky, ani soukromé, ani státní.
Před 25 lety vyžádalo si strojní zařízení
cukrovaru dobu jednoho roku při kapacitě asi 800
zaměstnanců. Dnes je takové zařízení
pořízeno za 3 měsíce s polovičním
stavem pracovníků. To se stále stupňuje
a zasahuje do všech oborů lidské práce.
Jeden obuvník zhotovil denně ručně
jeden a půl páru bot, kdežto dnes strojně
15 párů. Neomezí-li se tempo racionalisace
pracovní dobou, budeme míti v nejbližších
letech polovinu všech pracovníků bez zaměstnání
a celý stát pod touto přítěží
úplně zchudne.
Volání po zavedení 40 hodinového pracovního
týdne je dnes již skoro zastaralé, dnes je
již čas uvažovat o pracovní době
ještě kratší, má-li býti
nástup nezaměstnaných do práce aspoň
významný. Podíl na racionalisaci musí
získat každý na vynálezu zúčastněný
podílník, ať je to podnikatel, dělník
či konsument. Dokud výsledky racionalisace shrabuje
jen podnikatel, není divu, že oba druzí na
to doplácejí svou hroznou bídou.
Zkrácená doba pracovní je podíl dělníkův
na racionalisaci. O tento podíl je dělník
bezdůvodně zkracován a účet
za to platí stát skoro miliardou ročních
podpor v nezaměstnání. Stejně je tomu
s přesčasovými hodinami. Trest pro podnikatele
za to, že neoprávněně dělá
přes čas, je příliš mírný,
a proto je nutno, aby živnostenská inspekce byla vybavena
plnou mocí, aby mohla zjištěné případy
na místě trestat, neboť práce přes
čas, provozovaná bezdůvodně, jen za
účelem zištným, přináší
opět řadu nezaměstnaných, kteří
připadají státu na obtíž.
Ministerstvo soc. péče předložilo už
jako prejudic pro možné neshody ve výrobě
v současném textu zákona i oddíl o
mzdových soudech ve stavebnictví a ve výrobě
stavebních hmot. Ještě tu chybí jeden
zákon, totiž o povinném zprostředkování
práce. Dnes máme ve výrobě zjevy,
které normální mozek může těžko
pochopit a které se dají vysvětlit jen bezpříkladným
lidským sobectvím, které nezná jiného
ohledu než na sebe sama. A tomu nutno čelit přísnými
opatřeními, aby nakonec nevznikly nenahraditelné
škody.
Lidé majetní, někdy majitelé až
70 měr polí, mající doma koně
a čeleď, vstupují do závodů jako
dělníci a tím ubírají chleba
těm, jimž tato práce je jediným zdrojem
obživy.
Jak při tomto nepořádku trpí státní
pokladna, není třeba ani dokládati, avšak
nejsmutnější je, že tuto škodu pášou
podniky státní a polostátní. Brněnská
zbrojovka zaměstnávala několik desítek
takových sobců. Zatím co městská
rada v Brně zoufale sháněla prostředky
na udržení života nezaměstnaných,
byli zde zaměstnáni lidé, kteří
měli až 100 měr polí a veliký
majetek.
Jestliže, paní a pánové, tento nepořádek
ve zprostředkování práce zaviňuje,
že na jedné straně lidé, kteří
nemají nic jiného než své živobytí
a než své ruce a kus té práce, dostanou
podporu od státu, a druzí, kteří jsou
majetní, jdou a tuto práci za ně dostávají,
pak potřebujeme obligatorní zprostředkovatelny
práce. Osvědčily se jinde v řadě
oborů, odstranily protekcionářství
a udržely pocit spravedlnosti. Jen výroba regulovaná
ve prospěch státu může přinésti
blahodárné výsledky, ale výroba prováděná
jen v zájmu jedinců přináší
celku nejen škodu hmotnou, nýbrž hlavně
nenapravitelnou škodu morální.
Dalším předpokladem pořádku je
zákonná závaznost dělnických,ať
již hromadných nebo jednotlivých smluv mzdových.
Byli a jsme v těchto dobách krise svědky
tolika nezřízených útoků na
dělnické smluvní právo a jeho zneužití,
že musíme trvati na zařízení,
které vyrovná a přinese kus sociálního
klidu do naší výroby. Je podivné právě
v této záležitosti, že řada zúčastněných
činitelů své smluvní právo
považuje za svaté, ale dělníkovo právo
vzpouzí se uznati jako rovnocenné, jako by toto
právo mohlo býti méněcenné
než jeho osobní. Dokud toto právo bude podkládáno
jen mocí dělnických organisací, pak
nemluvme, že náš právní řád
je opřen spravedlností ke všem občanům
stejnou. Pak takové právo je jen třtinou,
kterou může obraceti každý mocnější
závan, ať přijde z kterékoli strany.
Důkaz toho máte, pánové, v rukou,
třeba že ne přímý, ale přes
to velmi příznačný.
Dne 24. ledna vešlo v platnost nařízení
o rozhodčích komisích pro stanovení
cen stavebních hmot. Zatím co jinde ve státech
daleko lépe finančně fundovaných vycházejí
podnikatelé státu vstříc snižováním
cen, vidíme, jak u nás vyrostly ceny od r. 1934.
Naznačil to přede mnou kol. Čavojský,
který poukázal v řadě cifer na to,
jak ceny stavebních hmot vyskočily. Mám tu
statistiku také, ale poněvadž to jeden řečník
již řekl, nebudu to opakovati. Považuji však
za povinnost ministerstva soc. péče, aby ihned svolalo
tyto komise k jednání, aby se ptaly, jaký
tu byl důvod, že ceny šly tak nahoru, aniž
by dělnické mzdy byly nějak upravovány,
ba spíše snižovány.
To jsou dokumenty jen lidské nenasytnosti, se kterou musí
se při takových případech vždy
počítati. Takovéto případy
podle mého názoru by nepatřily před
stížnostní komisi, nýbrž před
trestní soud k přísnému potrestání
pro lichvu.